ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.1218.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 1218/2021-589
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně A. S. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Milešovská 1312/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 99/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2020, č. j. 91 Co 258/2020-538, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2020, č. j. 91 Co 258/2020-538, v části výroku I, kterou byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 3. 2020, č. j. 22 C 99/2016-463, potvrzen v zamítavém výroku ohledně částky 470 000 Kč s příslušenstvím a v závislém výroku o nákladech řízení, a ve výroku II o nákladech odvolacího řízení a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 3. 2020, č. j. 22 C 99/2016-463, ve výroku II o zamítnutí žaloby ve vztahu k částce 470 000 Kč s příslušenstvím a ve výroku III o nákladech řízení se zrušují a v tomto rozsahu věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 3. 2020, č. j. 22 C 99/2016-463, vyslovil povinnost žalované zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 14. 4. 2016 do zaplacení (výrok I), přičemž co do zbývajícího žalobního požadavku znějícího na zaplacení částky 490 000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II). Zároveň s tím rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, jejímž prostřednictvím se žalobkyně domáhala vůči žalované zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí byla způsobena nesprávným úředním postupem soudní exekutorky V. J., Exekutorský úřad XY. Dne 22. 4. 2015 totiž žalobkyně byla exekučně vyklizena z domu svého otce I. S. nacházejícího se na adrese XY (dále též jen „dům“ nebo „předmětný dům“), přičemž se tak stalo v rámci exekučního řízení vedeného jmenovanou soudní exekutorkou pod sp. zn. 192 EX 1/15, aniž bylo zohledněno, že žalobkyně tento dům neužívá na základě práva M. P., který v této exekuci figuroval jako povinný. Částka, kterou žalobkyně vůči žalované požaduje, přitom sestávala jednak z částky 480 000 Kč připadající na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobkyni vlastním vykázáním z předmětného domu, jednak z částky 20 000 Kč, na níž žalobkyně vyčíslila zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou utrpěla nuceným odloučením od některých svých movitých věcí.
3. V souladu se skutkovým závěrem, který soud prvního stupně po provedeném dokazování a na podkladě shodných tvrzení účastníků řízení učinil, byla výše označená exekuce vedena soudní exekutorkou V. J. na podkladě notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, jenž byl sepsán dne 30. 12. 2014 notářem J. H. pod sp. zn. NZ 801/2014 a N 854/2014, a v souladu s nímž se povinný M. P., který měl předmětný dům o velikosti 18+1+kk s vnitřním bazénem a hernou (o celkové podlahové ploše 750 m 2 ) vlastněný oprávněným I. S., otcem žalobkyně, užívat na základě nájemní smlouvy ze dne 5. 8. 2014, zavázal tento dům do 31. 12. 2014 vyklidit, přičemž současně s tím uznal svůj dluh na nájemném ve výši 50 000 Kč. Exekuční návrh otec žalobkyně podal dne 5. 1. 2015, načež poté, co Obvodní soud pro Prahu 4 dne 8. 1. 2015 soudní exekutorku pověřil, aby exekuci provedla, a co tato soudní exekutorka dne 15. 1. 2015 povinného neúspěšně vyzvala, aby dům spolu s osobami, které se v něm zdržují na základě jeho práva, vyklidil, vydala soudní exekutorka dne 26. 2. 2015 usnesení, jímž stanovila termín exekučního vyklizení domu na den 22. 4. 2015, o čemž povinného i oprávněného vyrozuměla. Povinný M. P. se však v předmětném domě ve skutečnosti nikdy nezdržoval, nýbrž zde od roku 2003 bydlela žalobkyně spolu se svým bratrem a matkou T. S., tj. osoby bez vztahu k povinnému. Mezi rodiči žalobkyně přitom v roce 2015 probíhaly vedle rozvodového řízení též majetkové spory týkající se mj. i předmětného domu, v rámci nichž otec žalobkyně, který v tomto domě nebydlel, v průběhu roku 2014 a na počátku roku 2015 opakovaně S. bezvýsledně žádal o to, aby se z domu odstěhovala. Zmíněné tři osoby byly v předmětném domě též zastiženy vykonavatelem soudní exekutorky, jenž vlastní vyklizení dne 22. 4. 2015 zajišťoval. Navzdory tomu, že oprávněnost svého vyklizení rozporovaly, přičemž žalobkyně svého otce též telefonicky kontaktovala a marně žádala o vysvětlení nastalé situace, téhož dne byly nuceny dům spolu se svými osobními věcmi opustit. O tom, že by se v domě měli nacházet jeho rodinní příslušníci, přitom oprávněný, veden úmyslem mít dům nadále jen pro sebe, soudní exekutorku předem neinformoval. Vykonavatel soudní exekutorky L. T., jenž byl s otcem žalobkyně v průběžném telefonickém kontaktu a jemuž otec sdělil svůj požadavek na vyklizení všech osob, které se v domě nacházely, však touto informací v okamžiku realizace exekuce již disponoval. Že by soudní exekutorka či její vykonavatel vyklízeli dotčenou nemovitost záměrně s vědomím, že tak činí vůči osobám, proti kterým exekuční titul nesměřoval, však prokázáno nebylo. Vykonavatel soudní exekutorky si však počínal nedbale a nesprávně. Po skončení vlastního vyklizení, které dne 22. 4. 2015 trvalo od 9,00 hod. do cca 16,00 hod., kdy žalobkyně dům opustila, byly klíče od domu předány oprávněnému. Žalobkyně se tak po popsaném traumatizujícím zážitku, který ji citelně zasáhl i v oblasti zdravotní, nuceně přestěhovala do stísněných podmínek bytu o velikosti 1+1, kde žije dosud.
4. Po právním posouzení uvedených skutečností, které vycházelo z aplikace §1, §5 písm. b), §13 odst. 1 věty první a §31a odst. 1, 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, jakož i z §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, a z §341 občanského soudního řádu, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobnímu požadavku lze vyhovět jen zčásti. Přisvědčil přitom názoru žalobkyně, podle kterého se soudní exekutorka jejím vyklizením z předmětného domu bez odpovídajícího exekučního titulu (neboť žalobkyně své právo k jeho užívání neodvozovala od práva povinného, vůči němuž exekuční titul směřoval) dopustila nesprávného úředního postupu, v důsledku kterého žalobkyně utrpěla nemajetkovou újmu spočívající v narušení jejího soukromí a v psychickém stresu z náhlé a vynucené změny dlouhodobě obývaného nadstandardně zařízeného domova za stísněné poměry nového bydliště, k jejímuž odškodnění je žalovaná povinna.
5. Při úvaze o formě a výši zadostiučinění, které za utrpěnou újmu žalobkyni náleží, vyšel soud prvního stupně ze dvou případů, jež mu byly známé z úřední povinnosti a které vyhodnotil jako zčásti srovnatelné s posuzovanou věcí, a totiž z případů vedených u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 61/2015 a pod sp. zn. 22 C 120/2013, jež byly oba následně řešeny Městským soudem v Praze. V prvním z těchto případů byl bezúhonný poškozený po dobu dvou let a jednoho měsíce nezákonně trestně stíhán, přičemž vedle hrozby trestu odnětí svobody v délce tří až deseti let, dopadů na jeho profesní život, pověst i život jeho rodiny, poznamenaný pocitem beznaděje, u něj došlo i k rozvoji posttraumatické stresové poruchy a především pak k zásahu do jeho soukromí, a to právě v důsledku provedení domovní prohlídky, za což byl tento poškozený následně odškodněn finančním zadostiučiněním ve výši 70 000 Kč. Druhý případ spočíval pouze v neoprávněném zásahu do soukromí vyvolaném provedenou domovní prohlídkou trvající 18 hodin spojenou s předběžným zadržením poškozené, což bylo odškodněno částkou 10 000 Kč. Za současného konstatování, že případ žalobkyně není natolik závažný, jako tomu bylo ve věci vedené pod sp. zn. 19 C 61/2015, se pak soud prvního stupně přiklonil k částce přiznané ve druhém zmíněném případě, tj. k částce 10 000 Kč, kterou označil též za přiměřené odškodnění nemajetkové újmy, kterou žalobkyně svým exekučním vyklizením utrpěla. Zásah do jejího soukromí sice trval po kratší dobu, než v uvedeném případě, a žalobkyně ani nebyla po tuto dobu omezena na osobní svobodě, odškodnit je však u ní třeba též neoblomnost a neústupnost vykonavatelů soudní exekutorky i šok, který náhlým snížením kvality bydlení utrpěla. Do výše přiznaného plnění, avšak ve smyslu jeho snížení, přitom soud prvního stupně současně promítl i skutečnost, že se na újmě žalobkyně podílelo i její vědomí o tom, že k jejímu vyklizení došlo na návrh a s vědomím jejího otce. Následky projevující se na zdravotním stavu žalobkyně pak představují odlišný právní nárok, který nebyl předmětem tohoto řízení. Soud prvního stupně proto žalobě vyhověl ohledně zmíněné částky 10 000 Kč s příslušenstvím, zatímco v části týkající se zbývajícího požadavku vztahujícího se k témuž nároku ve výši 470 000 Kč, stejně jako k nároku na zaplacení částky 20 000 Kč z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou žalobkyně utrpěla odloučením od některých svých věcí, jež jsou nadále v držení jejího otce (piano zn. Petrof s klavírní židlí, LCD televizor a multifunkční tiskárna), shledal tuto žalobu jako nedůvodnou.
6. K odvoláním obou účastnic řízení ve věci rozhodoval Městský soud v Praze, který v záhlaví označeným rozsudkem napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
7. Odvolací soud přisvědčil skutkovým závěrům soudu prvního stupně, které označil za správné, neboť vyhovují požadavkům vyplývajícím z §132 občanského soudního řádu, a taktéž za postačující pro posouzení věci. Poté se zcela ztotožnil i s jeho právním závěrem o tom, že podmínky pro existenci odpovědnosti žalované za nemajetkovou újmu, jež byla žalobkyni nesprávným úředním postupem soudní exekutorky způsobena, jsou v posuzovaném případě splněny. Žalobkyni tedy náleží od žalované odškodnění za tuto újmu, a to v penězích a ve výši, kterou soud prvního stupně vyčíslil také správně. Dle názoru odvolacího soudu totiž přiznaná částka odpovídá zjištěným následkům neoprávněného zásahu do práva žalobkyně na její soukromí, k němuž u ní v příčinné souvislosti s uvedeným nesprávným úředním postupem došlo, a zohledňuje i všechny ostatní podstatné okolnosti případu, které vyšly v řízení před soudem prvního stupně najevo. Odpovídající měrou odráží i množství zjištěných shodných prvků s porovnávaným případem, jenž byl u Obvodního soudu pro Prahu 2 veden pod sp. zn. 22 C 120/2013. Žalobkyně se sice, na rozdíl od poškozené ze srovnávaného případu, do vyklizeného domu již nevrátila, to však dle názoru odvolacího soudu nelze přičítat postupu soudní exekutorky, neboť ta jí v tomto návratu nijak nebránila. Názor žalobkyně, podle kterého by přiznané zadostiučinění mělo odrážet i jeho sankční charakter, odvolací soud nepřijal, přičemž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3936/2010. S kauzou nemajetkové újmy způsobené prezidentu republiky za zveřejnění nepravdivých údajů o jeho zdravotním stavu, na kterou žalobkyně v odvolacím řízení poukazovala, pak posuzovaná věc není srovnatelná. Tvrdila-li žalobkyně, že soudní exekutorka postupovala po dohodě s I. S., a to s úmyslem rodinu oprávněného z domu vystěhovat, toto své tvrzení neprokázala, když dle odvolacího soudu „lze úspěšně pochybovat“ o tom, že důkazy, které k tomuto tvrzení navrhla, avšak soud prvního stupně je neprovedl (výslech S., soudní exekutorky a jejích vykonavatelů L. T., D. M. aj. T.), by je mohly skutečně prokázat. Odloučením od některých věcí žalobkyni žádná nemajetková újma, jež by vznikla v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem soudní exekutorky, způsobena nebyla, a pokud se jedná o nároky, které žalobkyně odvozuje od újmy způsobené jí na jejím zdraví, ty jsou předmětem řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 9/2018, v němž se žalobkyně domáhá vůči žalované zaplacení další částky 2 500 000 Kč s příslušenstvím.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, a to v části, v níž bylo potvrzujícím výrokem tohoto rozsudku rozhodnuto o zamítnutí jejího požadavku na zaplacení částky 470 000 Kč s příslušenstvím, kterou si nárokovala z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jí exekučním vyklizením předmětného domu.
9. Přípustnost dovolání žalobkyně předně dovozuje ze skutečnosti, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla Nejvyšším soudem vyřešena, a totiž otázky výše přiměřeného zadostiučinění za zásah do osobnostních práv poškozené způsobený jejím neoprávněným vykázáním soudním exekutorem z nemovitosti, jež do té doby byla jejím dlouholetým domovem. Tuto otázku přitom odvolací soud právně posoudil nesprávně, přiznal-li žalobkyni z titulu zmíněného zadostiučinění částku, jež je z pohledu skutkových závěrů, které učinil, nepřiměřeně nízká, přičemž vyšel z porovnání této věci s kauzou řešící zcela odlišnou situaci. Požadavkům plynoucím z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, lépe vyhovuje srovnání případu žalobkyně s případem prezidenta republiky, jemuž byla přiznána náhrada nemajetkové újmy za zveřejnění nepravdivých informací o jeho zdravotním stavu. Ve srovnání s touto újmou je pak újma žalobkyně jistě závažnější. Ve prospěch navýšení přiznaného zadostiučinění hovoří i zohlednění částek, jež jsou poškozeným přiznávány z titulu odškodnění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením. Dále žalobkyně poukázala na rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 7. 9. 2015, sp. zn. 2 T 92/2015, jímž bylo poškozenému přiznáno zadostiučinění ve výši 20 000 Kč za zásah do jeho soukromí spočívající v tom, že se pachatel vloupal do jeho bytu, po kterém se následně pohyboval a prohlížel si zde jeho věci, jakož i na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2018, č. j 29 Co 60/2018-64, jímž byla poškozenému přiznána náhrada nemajetkové újmy ve výši „necelých 50 000 Kč“, a to v souvislosti s postupem Kanceláře prezidenta republiky při vyřizování jeho žádosti o poskytnutí informací o platech úředníků. Rovněž i v těchto případech se totiž dle názoru žalobkyně jednalo o menší újmu, než kterou utrpěla ona sama.
10. Dovolání je dle žalobkyně přípustné také proto, že Nejvyšším soudem dosud neřešenou otázkou, na níž napadené rozhodnutí rovněž závisí, je i otázka, zda je při srovnávání posuzovaného případu s jinými obdobnými případy možné vycházet z judikatury soudů nižších stupňů, tj. soudů odlišných od Nejvyššího soudu nebo Ústavního soudu. V posuzovaném případě přitom odvolací soud vyšel z judikatury Městského soudu v Praze, čímž v neprospěch žalobkyně, která má oproti žalované ztíženou možnost přístupu k takovéto judikatuře, porušil zásadu rovnosti účastníků řízení.
11. Napadený rozsudek odvolacího soudu dále žalobkyně považuje za nepřezkoumatelný. Přestože odvolací soud tímto rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, oproti prvostupňovému soudu do svých úvah nezahrnul úvahu o snížení přisouzené náhrady z důvodu, že k vyklizení žalobkyně z předmětného domu došlo na návrh a s vědomím jejího otce. Tím nejen opomenul jednu z odvolacích námitek, kterou žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně vznesla, ale nadto patrně dospěl též k závěru, že ostatním kritériím, z nichž při stanovení přiměřeného zadostiučinění vyšel, je namístě přiznat menší vliv na způsobení tvrzené újmy, než jaký jim přisoudil soud prvního stupně. Tento svůj závěr však odvolací soud nezdůvodnil. Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku způsobuje i to, že v něm odvolací soud nikterak nereagoval ani na odvolací námitky, které žalobkyně odůvodnila poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14, v souladu s nímž „ve výši zadostiučinění má být promítnuta i míra zavinění a společenské neakceptovatelnosti tohoto jednání, postoj osoby odpovědné ke způsobené škodě a okolnosti, za kterých ke vzniku újmy došlo…“. Odvolací soud se tím odchýlil od požadavků, které na odůvodnění rozhodnutí klade judikatura Ústavního soudu uvedená v jeho nálezu ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. I. ÚS 4093/17.
12. Náhrada nemajetkové újmy nezahrnuje pouze satisfakční prvek, ale i prvek preventivně-sankční, jak plyne z nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14. Tento nález sice uvedený závěr vyslovil ve vztahu k odškodnění újmy na zdraví, žalobkyně se však domnívá, že jej lze aplikovat také v podmínkách zákona č. 82/1998 Sb., když §31a tohoto zákona uvedenou možnost nevylučuje. Oporu pro svůj názor nalézá také v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 197/15, a v nálezu téhož soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10. Dosavadní judikatura Nejvyššího soudu, v souladu s níž se preventivní funkce náhrady nemajetkové újmy v poměrech zákona č. 82/1998 Sb. neuplatní, je přitom s touto judikaturou Ústavního soudu v rozporu, což platí i o napadeném rozsudku odvolacího soudu. Toto odchýlení se od judikatury Ústavního soudu při řešení otázky promítnutí preventivní funkce do výše nárokovaného zadostiučinění tudíž dle žalobkyně taktéž zakládá přípustnost jejího dovolání.
13. Žalobkyně v řízení tvrdila a prokazovala, že se soudní exekutorka dopustila vytýkaného nesprávného úředního postupu se zlým úmyslem, neboť tak činila ve spolčení s otcem žalobkyně a s vědomím, že postupuje nezákonně. Svědci, jejichž výslech k tomuto tvrzení navrhovala provést (M. P., soudní exekutorka V. J., J. T., D. M. a L. T.), však vyslechnuti nebyli, což odvolací soud zdůvodnil (vyjma neprovedení důkazu výslechem svědka P.) pouze tím, že „lze úspěšně pochybovat o tom“, že by uvedenou skutečnost potvrdili, když při jejich výslechu provedeném policejním orgánem nic takového najevo nevyšlo. Tímto nesprávným procesním postupem se však odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu představované usnesením ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4861/2017, jež vymezila důvody, za nichž lze důkazní návrh účastníka řízení zamítnout. Zamítnutí návrhu na provedení výslechu svědka M. P. nadto odvolací soud vůbec nezdůvodnil. Od výše zmíněné judikatury Ústavního soudu řešící otázku obsahových náležitostí odůvodnění soudních rozhodnutí se odvolací soud odchýlil i tím, že se nezabýval odvolací argumentací žalobkyně, v níž dovozovala, že zlý úmysl soudní exekutorky a její spolčení s otcem žalobkyně již bylo (navzdory závěru soudu prvního stupně) v řízení prokázáno.
14. Soud prvního stupně taktéž pochybil, pokud shodné výpovědi tří rodinných příslušníků, a to výpověď žalobkyně, její matky a jejího bratra, paušálně označil za důkazně nezpůsobilé, a to s poukazem na zájem uvedených osob na výsledku řízení. Tím se při řešení dané otázky procesního práva odchýlil od závěrů vyslovených v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2516/2008, a ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. 25 Cdo 133/2011, které sice byly vysloveny ve vztahu k otázce věrohodnosti výpovědi svědka majícího vztah k účastníku řízení, dle názoru žalobkyně je však lze aplikovat i na výpověď svědka se zájmem na výsledku řízení; popřípadě se jedná o otázku, která dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena. Soud prvního stupně se též v rozporu se závěrem vysloveným v naposledy zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. 25 Cdo 133/2011, dopustil selektivního přístupu k hodnocení věrohodnosti svědků, a to v neprospěch žalobkyně. Zatímco poukazoval na odlišnosti ve výpovědích žalobkyně a její matky týkajících se události, od níž již uplynula doba delší než pět let, což právě tyto odlišnosti způsobilo, a těmito odlišnostmi poté argumentoval v neprospěch věrohodnosti uvedených důkazů, podobně kriticky již nehodnotil výpověď vykonavatele soudní exekutorky L. T. o průběhu exekuce, což současně odůvodnil právě dobou, která od této exekuce uplynula.
15. Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
17. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za splnění podmínky povinného zastoupení podle §241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Zároveň toto dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval jeho přípustností.
18. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
19. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
20. Dovolání není přípustné ve vztahu k otázce, zda lze při stanovení přiměřené výše odškodnění za nemajetkovou újmu, kterou žalobkyně v posuzovaném případě v důsledku nesprávného úředního postupu soudní exekutorky utrpěla, vycházet nejen ze srovnání s obdobnými případy řešenými v judikatuře Nejvyššího či Ústavního soudu, ale též s případy, jejichž řešení bylo omezeno jen na úroveň soudů nižších stupňů. Judikatura Nejvyššího soudu, reprezentovaná zejména rozsudkem ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, publikovaným pod č. 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a na něj navazujícími rozsudky ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 577/2017, a ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 303/2019, totiž zmíněné srovnání prováděné za účelem stanovení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. jen na případy řešené rozhodnutími soudů vyšších stupňů neomezuje. Není přitom významné, že se tak v těchto rozhodnutích stalo v poměrech jiného základu nemajetkové újmy, než jaká je předmětem tohoto řízení (konkrétně se jednalo o nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením). Zohlednění obdobných rozhodnutí vydaných soudy nižších stupňů se v této judikatuře naopak výslovně předpokládá (viz např. naposledy zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 303/2019, a v něm uvedený odkaz na databázi zveřejněnou Ministerstvem spravedlnosti, jež obsahuje rozhodnutí odvolacích soudů, kterými bylo žalobcům přiznáno právo na peněžité zadostiučinění za újmu způsobenou trestním stíháním). Zároveň je však požadováno, aby v případě, že účastníci řízení rozhodnutí vydaná ve srovnatelných věcech sami neoznačí, soud toto srovnání provedl také s případy, které jsou mu známy z jeho činnosti a s nimiž účastníky řízení před vydáním rozhodnutí seznámí (opět viz zmíněné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 577/2017, a ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 303/2019). Ostatně využití judikatury odvolacích soudů pro uvedený účel je akceptováno také Ústavním soudem, jak patrno z usnesení tohoto soudu ze dne ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. III. ÚS 2626/20 (viz bod 8 jeho odůvodnění). Od uvedené judikatury se přitom napadené rozhodnutí odvolacího soudu neodchyluje.
21. Také otázka, zda je finanční zadostiučinění možné navýšit s poukazem na preventivně-sankční charakter odškodnění, již byla v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, přičemž dovolací soud nenalézá důvod, pro který by bylo namístě tuto otázku nadále řešit jinak. Poukázat lze na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 520/2014, a ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3936/2010, jakož i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3157/2013, která shodně vycházejí ze závěru, že český právní řád nezná soukromoprávní institut sankční škody; sankční postih je vyhrazen výlučně státní moci a veřejnému právu. O setrvání Nejvyššího soudu na tomto závěru pak svědčí i jeho recentní judikatura, která se sice vztahuje k právu na ochranu osobnosti, v části řešící uvedenou otázku (a reagující i na odlišná řešení plynoucí ze zde uváděných rozhodnutí Ústavního soudu) se nicméně uplatní i v oblasti náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Konkrétně lze zmínit rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 27/2020 (přijatý na zasedání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu konaném dne 9. 6. 2021 k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), a z něho plynoucí závěr, v souladu s nímž preventivně-sankční funkce peněžité náhrady nemajetkové újmy za neoprávněný zásah do osobnostních práv informačním médiem se může uplatnit pouze v rámci funkce kompenzačně-satisfakční; důvodem pro stanovení podstatně vyšší náhrady tato funkce sama o sobě není. Vychází se přitom ze závěru, že povaze civilního, resp. šířeji soukromého práva, v kontinentálním právním systému neodpovídá, aby civilní sankce byla chápána jako trest. Civilní sankce může v souladu s povahou soukromého práva pouze směřovat k obnovení narušené rovnováhy, nikoliv k potrestání odpovědného subjektu. Přiměřené zadostiučinění v penězích proto může sloužit toliko ke zmírnění způsobené nemajetkové újmy, a nikoli k potrestání toho, kdo do osobnostních práv zasáhl. Generální i speciální prevenci tak daleko lépe poslouží vědomí, že poškozená osoba se vždy domůže nápravy (kupř. zmírnění újmy zadostiučiněním, které je této újmě přiměřené), bude-li o to usilovat, než snaha o zvyšování přiměřeného zadostiučinění do takové míry, že již nepůjde o satisfakci. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu se od uvedené judikatury Nejvyššího soudu neodchyluje, není tedy ani ve vztahu k této otázce odvolání přípustné.
22. Zpochybňuje-li žalobkyně ve svém dovolání způsob, jakým soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy, což se následně též odrazilo v jeho skutkovém závěru, který odvolací soud bez dalšího převzal, ani v tomto případě se nejedná o otázku, jež by mohla založit přípustnost podaného dovolání. Judikatura Nejvyššího soudu se po novele občanského soudního řádu provedené zákonem č. 404/2012 Sb. a účinné od 1. 1. 2013 ustálila na závěru, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod č. 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolatelkou zmiňovaná judikatura, podle níž bylo možné podat dovolání také z důvodu pochybení soudu při hodnocení důkazů, resp. v případě, že napadené rozhodnutí vycházelo ze skutkového zjištění, které podle obsahu spisu nemělo v podstatné části oporu v provedeném dokazování (viz §241a odst. 3 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012), není pro posouzení přípustnosti dovolání v projednávané věci případná, neboť odpovídá právní úpravě občanského soudního řádu před zmíněnou novelou (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2421/2019). Pouhý odlišný názor žalobkyně na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, nadto není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav, ani právní posouzení odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 617/2012, nebo usnesení téhož soudu ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1148/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. III. ÚS 2626/20).
23. Ve zbývajícím rozsahu, který zahrnuje otázku způsobu určení výše přiměřeného zadostiučinění za utrpěnou nemajetkovou újmu a vymezení relevantních kritérií, která je třeba do tohoto zadostiučinění promítnout, však dovolání přípustné je, neboť se odvolací soud při jejím řešení od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu odchýlil.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
24. Dovolání je důvodné.
25. Podle §13 odst. 1 věty první zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem.
26. Podle §31a zákona č. 82/1998 Sb. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2).
27. Odvolací soud postupoval v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, pokud při absenci jiných rozhodnutí, která by řešila skutkově obdobnou situaci, tj. stanovení výše finančního zadostiučinění za újmu, kterou žalobkyně utrpěla tím, že byla nezákonně exekučně vyklizena z domu, v němž po dlouhou dobu bydlela, vyšel z porovnání částek přiznávaných v jiných případech náhrad nemajetkové újmy, jež se v podstatných znacích s nyní odškodňovanou újmou shodují (viz již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, publikovaný pod č. 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3879/2015). Za situace, kdy soud takový srovnatelný případ náhrady nemajetkové újmy nalezl, bylo poté na něm, aby uvedl podstatné společné a rozdílné znaky porovnávaných případů a aby v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu.
28. Přestože se žalobkyní nelze souhlasit v tom, že při srovnání jejího případu s jinými případy nemajetkové újmy bylo namístě vyjít z kauzy, v níž byla řešena nemajetková újma prezidenta republiky za zveřejnění nepravdivých informací o jeho zdravotním stavu, neboť pro naprostou skutkovou odlišnost obou případů takové srovnání postrádá rozumné opodstatnění, je jí třeba přisvědčit v názoru, že odvolací soud výše uvedený postup nedodržel, následkem čehož se jeho úvaha vedoucí ke stanovení výše přiměřeného zadostiučinění jeví jako zjevně nepřiměřená.
29. V posuzovaném případě odvolací soud žalobkyni přiznal ve shodě se soudem prvního stupně stejnou částku, jaká byla v jiném případě přisouzena poškozené osobě za nezákonně provedenou domovní prohlídku. Při srovnání těchto případů přitom poukázal na obdobné rysy představované šokem obou poškozených z neočekávaného zásahu do jejich soukromí, jakož i stresem, jemuž byly po dobu zásahu vystaveny. Rozdíly pak spatřoval v době trvání obou zásahů, kdy vyklizení žalobkyně trvalo o 11 hodin méně, než tomu bylo ve srovnávaném případě domovní prohlídky, a v omezení osobní svobody, jemuž byla, na rozdíl od žalobkyně, poškozená ze srovnávaného případu (neznámo, jak dlouho) podrobena. Pokud se pak žalobkyně (oproti srovnávanému případu) již do vyklizeného domu nevrátila, nestalo se tak proto, že by jejímu návratu bránila soudní exekutorka.
30. Uvedené srovnání však pro závěr, který odvolací soud učinil, nepostačuje. Přehlíží totiž řadu dalších skutečností, jež ze skutkového závěru odvolacího soudu rovněž vyplynuly, které však současně obě srovnávané kauzy spíše odlišují. Na rozdíl od jednorázového zásahu představovaného domovní prohlídkou, který sice trval delší dobu, avšak po jeho ukončení bylo možné, aby poškozená své bydliště nadále nerušeně užívala tak, jak byla do té doby zvyklá, v nyní řešené věci nic takového možné nebylo. Exekuční vyklizení z předmětného domu pro žalobkyni znamenalo nejen to, že se v jejím bydlišti ocitli cizí lidé, kteří se zde po dobu několika hodin pohybovali a manipulovali s jejími věcmi, ale navíc i to, že žalobkyně byla nakonec nucena své bydliště, v němž žila od roku 2003, i se svými věcmi opustit. Tím u ní současně došlo i ke značnému snížení standardu bydlení, na který byla do té doby zvyklá. Tyto odlišnosti však soudy nižších stupňů při svém rozhodování dostatečně nezohlednily, resp. nevysvětlily, proč lze i navzdory jejich existenci považovat stejné odškodnění, jako v porovnávaném případě, za odpovídající. Zmínka o tom, že v porovnávaném případě byla poškozená (na rozdíl od žalobkyně) též po blíže nespecifikovanou dobu omezena na osobní svobodě, pak tento nedostatek pro svou nekonkrétnost srozumitelně nevyvažuje.
31. Zjištění soudů nižších stupňů o tom, že k vyklizení žalobkyně došlo s vědomím (a tedy i s tichým souhlasem) jejího otce, stejně jako zjištěné okolnosti vztahující se k situaci, která v inkriminované době panovala v rodině žalobkyně, pak činí zjevně nepřiměřeným i právní závěr odvolacího soudu o tom, že skutečnost, že se žalobkyně (na rozdíl od srovnávaného případu domovní prohlídky) do vyklizeného domu již nevrátila, nelze do požadovaného zadostiučinění vůbec promítnout, pokud soudní exekutorka žalobkyni po provedeném vyklizení již v následném návratu do jejího původního bydliště sama nebránila. Prostřednictvím převzetí právního závěru soudu prvního stupně, s nímž se odvolací soud ztotožnil, pak tento soud patrně přijal i argumentaci, že znalost žalobkyně o roli jejího otce v případu vede ke snížení finální výše zadostiučinění. Ani tato úvaha však nemůže obstát. Lze jistě souhlasit s tím, že nemajetková újma, kterou žalobkyně utrpěla, mohla být jejím zjištěním o tom, že k exekučnímu vyklizení domu došlo na návrh a se souhlasem jejího otce, prohloubena, a to oproti situaci, v níž by na straně oprávněného vystupovala osoba, se kterou by žalobkyni žádné rodinné vazby nespojovaly. Závěr o tom, že tuto okolnost nelze přičítat k tíži žalované, se však může na výsledku řízení projevit pouze tím, že se přiměřené zadostiučinění oproti „standardnímu“ případu z tohoto důvodu nezvýší (jak by tomuto umocnění utrpěné újmy jinak odpovídalo), nikoliv však tím, že soud toto zadostiučinění oproti situaci, v níž zmíněná rodinná vazba chybí, sníží. Takovýto postup postrádá logické opodstatnění a není výsledkem korektního zohlednění uvedené okolnosti.
32. Mezi okolnosti, jež jsou způsobilé zvýšit intenzitu a závažnost nemajetkové újmy, kterou žalobkyně nesprávným úředním postupem soudní exekutorky utrpěla, a v důsledku toho se též odpovídající měrou promítnou do případného navýšení zadostiučinění, jež za tuto újmu žalobkyni náleží, může náležet také úmysl soudní exekutorky po dohodě s vlastníkem předmětného domu žalobkyni nezákonně vystěhovat, stejně tak jako snaha této soudní exekutorky své pochybení následně zakrýt vytvářením falešných důkazů či nedovolenou manipulací s obsahem spisu. To za podmínky, že žalobkyně svá tvrzení, v nichž na uvedené skutečnosti poukázala, v řízení také prokáže (unese ve vztahu k nim důkazní břemeno). Za tím účelem je soud povinen žalobkyni poskytnout odpovídající prostor pro její důkazní návrhy s tím, že z absence takovýchto návrhů může vyvodit její (částečný) procesní neúspěch až tehdy, pokud ji předtím podle §118b odst. 3 o. s. ř. marně vyzve, aby důkazy ke svým tvrzením označila (k tomu blíže viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, a dále například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, ze dne 27. 7. 2005 sp. zn. 29 Odo 1069/2003, nebo ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4625/2018).
33. Z konstantní judikatury Ústavního soudu reprezentované např. nálezem ze dne 8. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 729/2000, usnesením ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nálezem ze dne 20. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 593/04, nálezem ze dne 1. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 301/02, a nálezem ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 116/05, plyne, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (§153 odst. 1, §157 odst. 2 o. s. ř.); jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje i v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především v jejím čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2), a v důsledku toho též v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by soud měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které opře své skutkové závěry a které opomene.
34. O opomenutí účastníkem navrženého důkazu se však nejedná, pokud jej soud neprovede s odůvodněním, že 1.) tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, nebo 2.) že navržený důkaz není s to ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, a nebo 3.) že se jedná o důkaz nadbytečný, neboť tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, již bylo v řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2010, sp. zn. IV. ÚS 666/10, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2319/2018, nebo ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3536/2018).
35. Ve vztahu k důkazním návrhům, které žalobkyně vznesla k prokázání svého tvrzení o údajném „spolčení“ svého otce se soudní exekutorkou a o jejím zlém úmyslu žalobkyni z domu vystěhovat, však odvolací soud popsaným požadavkům nedostál. Toto žalobní tvrzení totiž označil za neprokázané bez toho, aby důkazní návrhy, jež žalobkyně ve vztahu k němu učinila, vyčerpal. Stejně jako soud prvního stupně, jemuž žalobkyně tento postup vytkla v odvolání proti jeho rozsudku, totiž ani odvolací soud neprovedl dokazování výslechem soudní exekutorky, povinného M. P. ani vykonavatelů soudní exekutorky J. T., D. M. a L. T., což však odvolací soud současně odůvodnil pouze tím, že vzhledem k výsledkům šetření, která ve věci v minulosti konaly orgány činné v trestním řízení, „lze úspěšně pochybovat o tom“, že by tito svědkové (není zde však zmíněn svědek P.) tvrzený úmysl soudní exekutorky při svém výslechu potvrdili. Tato pouhá pochybnost, vyslovená nadto v podmínkách civilního sporného řízení, jež je ovládáno mj. i zásadou přímosti (bezprostřednosti) a ústnosti řízení, a v němž lze tvrzené skutečnosti prokázat i za pomoci uceleného řetězce důkazů nepřímých, však žádnou z výše uvedených situací, za nichž lze důkazní návrh účastníka řízení zamítnout, nenaplňuje. Neprovedení důkazu výslechem svědka P. nadto odvolací soud neodůvodnil vůbec. Tím odvolací soud řízení zatížil procesní vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. vadou, k níž v případě, je-li dovolání přípustné, dovolací soud podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. rovněž přihlédne.
36. Tutéž vadu způsobuje i částečná nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku vyvolaná tím, že se odvolací soud v jeho odůvodnění v rozporu s §157 odst. 2 o. s. ř. nikterak nezabýval tou částí žalobního tvrzení, podle kterého byla nemajetková újma žalobkyně zvýšena i údajnou snahou soudní exekutorky své pochybení zakrýt vytvářením falešných důkazů a nedovolenou manipulací s obsahem spisu (viz zejména podání žalobkyně na č. l. 134 spisu a násl.). Povinnost soudů rozsudky odůvodnit, a to způsobem zakotveným ve zmíněném ustanovení, je přitom jedním z principů řádného a spravedlivého procesu vyplývajících z článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a z článku 1 Ústavy České republiky, který představuje součást práva na spravedlivý proces (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 1091/2006, a ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009). Soudy se tak musejí v odůvodnění svých rozhodnutí přesvědčivým způsobem vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti (viz též nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. II. ÚS 169/09, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 943/2005).
37. Vzhledem k tomu, že právní posouzení věci odvolacím soudem je ve shora popsaném směru nesprávné (viz zejména body 30 až 32 odůvodnění), a nadto řízení bylo zatíženo procesní vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, postupoval Nejvyšší soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. a rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části týkající se nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 470 000 Kč s příslušenstvím, jakož i v navazujícím výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení zrušil. Protože důvody, pro které bylo toto rozhodnutí částečně zrušeno, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle §243e odst. 2 o. s. ř. rovněž i příslušnou část tohoto rozsudku a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
38. Soudy nižších stupňů jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř., ve spojení s §226 o. s. ř., vázány právním názorem dovolacího soudu, jenž byl v tomto rozsudku vysloven.
39. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 6. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu