ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.1362.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 1362/2020-153
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Michaela Nipperta a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně CV Petrol, a. s., IČO 48953776, se sídlem v Dolních Břežanech, 5. května 72, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 26 C 506/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2020, č. j. 62 Co 411/2019-110, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované do tří dnů od právní moci usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 10. 2019, č. j. 26 C 506/2018-69, uložil žalované, aby žalobkyni zaplatila částku 16 800 Kč s 9% úrokem z prodlení p. a. od 11. 12. 2018 do zaplacení a 9% úrok z prodlení p. a. z částky 39 000 Kč od 11. 12. 2018 do 21. 6. 2019 (výrok I), zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni 9% úrok z prodlení p. a. z částky 16 800 Kč za den 10. 12. 2018, 9% úrok z prodlení p. a. z částky 39 000 Kč za den 10. 12. 2018 a částku 144 200 Kč s 9% úrokem z prodlení p. a. od 10. 12. 2018 do zaplacení (výrok II), a rozhodl, že žádná z účastnic řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil jen tak, že žalobu co do částky 16 800 Kč s 9% úrokem z prodlení p. a. od 11. 12. 2018 do zaplacení a 9% úroku z prodlení p. a. z částky 4 700 Kč za dobu od 11. 12. 2018 do 21. 6. 2019 zamítl, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I), potvrdil zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně (výrok II), uložil žalované, aby žalobkyni zaplatila na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 18 694,50 Kč (výrok III), a uložil žalobkyni, aby žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení zaplatila částku 900 Kč (výrok IV).
Takto soudy rozhodly v řízení, v němž se žalobkyně podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, domáhala po žalované odškodnění nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč s příslušenstvím, jež jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřeně dlouhém řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 22 C 240/2014, jež ve vztahu k žalobkyni trvalo od 14. 5. 2014 do 6. 9. 2018, tedy celkem 4 roky 3 měsíce a 6 dnů. V průběhu řízení došlo k částečnému zpětvzetí žaloby a částečnému zastavení řízení co do částky 39 000 Kč s příslušenstvím od 22. 6. 2019 do zaplacení poté, co žalovaná žalobkyni uvedenou částku dne 21. 6. 2019 zaplatila, a předmětem řízení tak zůstala částka 161 000 Kč s příslušenstvím.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroků I a II, a to co do částky 99 999 Kč příslušenstvím, napadla žalobkyně (dále také „dovolatelka“) včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, zčásti pro vady a zčásti jako nepřípustné odmítl.
Dovolací soud připomíná, že při přezkumu výše (formy) zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobkyně není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %, srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
Otázka posouzení kritéria významu řízení pro poškozeného, respektive konstatování jeho zmenšeného významu, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud při snížení základní částky o 40 % přihlédl k tomu, že se význam řízení pro žalobkyni z hlediska nejistoty výsledku pohyboval na hranici minima, když se v posuzovaném řízení jako provozovatelka benzínové čerpací stanice domáhala náhrady vzniklé škody od pojistitele z titulu odpovědnosti za škodu při provozu motorového vozidla (podle zákona č. 168/1999 Sb.), ve kterém vznikl mezi účastníky spor ohledně výše škody, přičemž výše sporné částky činila 92 485 Kč. Kromě toho odvolací soud shledal důvod pro snížení základní částky o 10 % z důvodu skutkové složitosti věci, neboť bylo třeba ustanovit znalce, a současně základní částku zvýšil o 20 % z důvodu postupu soudu v posuzovaném řízení, jenž zatížil řízení dvěma zbytečnými průtahy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2490/2016, jakož i tam označenou prejudikaturu, též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1597/2014).
Otázka soudního aktivismu též přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud vyšel z primárně standardního významu řízení o zaplacení peněžité částky, přičemž oba důvody (podklady) ke snížení základní výše zadostiučinění z hlediska kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného jsou obsaženy ve spisu, tj. jak povaha přezkoumávaného řízení, tak i částka, o kterou v řízení šlo (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1597/2014).
Ani při řešení otázky složitosti řízení [§31a odst. 3 písm. b) OdpŠk] a postupu orgánů veřejné moci během řízení [§31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] a jejich vzájemné proporcionality se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, když přihlédl ke skutkové složitosti věci (nezbytnost ustanovit znalce) i k postupu soudu v posuzovaném řízení (zatížení řízení dvěma zbytečnými průtahy od 1. 1. 2015 do 29. 4. 2016 a od 10. 5. 2016, resp. od 10. 6. 2016, do 18. 1. 2018), přičemž zohlednil i další kritérium ve smyslu §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk, a to význam předmětu řízení pro žalobkyni (shora uvedené snížení o 40 %), a kritérium jednání žalobkyně jako poškozené [§31a odst. 3 písm. c) OdpŠk], byť to výslovně neuvedl, hodnotil jako standardní, pokud z tohoto důvodu základní částku odškodnění ani nezvýšil ani nesnížil. Odvolací soud tak kritéria uvedená v §31a odst. 3 OdpŠk hodnotil samostatně a v jejich vzájemném poměru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, nebo ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012).
Rovněž otázka překonání stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, s ohledem na ekonomický růst přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit nemohla, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011, nebo ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019, a ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018).
U dalších námitek [postup odvolacího soudu byl zcela formalistický nerespektující všude znatelné zvýšení životní úrovně v České republice, hodnocení významu věci bylo zjevně diskriminační, označení předmětu řízení v posuzovaném řízení jako bagatelní částky, postupem odvolacího soudu bylo porušeno právo žalobkyně na spravedlivý proces] dovolatelka nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje pro něj za splněnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 9/2014). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu §237 o. s. ř. nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v části obsahující další námitky žalobkyně trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 3. 2021
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu