ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.1738.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 1738/2020-545
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Michaela Nipperta a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce D. H., narozeného dne XY, bytem XY, adresa pro doručení: XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 4 514 030 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 249/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2019, č. j. 51 Co 327/2019-513, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále také „OdpŠk“, domáhal po žalované odškodnění náhrady škody a nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí, neboť jeho trestní stíhání skončilo pravomocným zprošťujícím rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2009, č. j. 2 T 4/2006-4564, jímž byl žalobce zproštěn obžaloby. Žalobcovy nároky sestávaly z částky 632 990 Kč za náklady vynaložené v souvislosti s trestním řízením, z ušlého zisku ve výši 1 890 000 Kč za období od 1. 4. 2004 do 29. 9. 2010, částky 144 000 Kč za ztížení společenského uplatnění, zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 2 000 000 Kč, neboť trestní řízení bylo značně medializováno. Dále za újmu na ztrátě možnosti mít se svou manželkou vlastní děti požadoval částku 250 000 Kč a za nepřiměřenou délku trestního řízení, jež trvalo 10 let (od 27. 9. 2000 do 29. 9. 2010), požadoval zadostiučinění ve výši 370 000 Kč. Žalobce svůj nárok uplatnil u žalované dne 10. 2. 2011, avšak žalovaná jeho žádosti vyhověla jen co do částky 772 960 Kč, a to za náhradu nákladů trestního řízení sestávající z částky 13 000 Kč (zaplacený soudní poplatek) a 609 960 Kč (náklady obhajoby), jakož i za náhradu nemajetkové újmy ve výši 150 000 Kč, v této části vzal žalobce žalobu zpět a řízení ohledně této částky bylo zastaveno. V průběhu řízení vzal žalobce dále zpět žalobu co do částky 4 080 Kč zpět, a to za náklady na obhajobu před odvolacím soudem, neboť i tato částka mu byla žalovanou zaplacena.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 9. 2017, č. j. 27 C 249/2011-417, zastavil řízení co do částky 4 080 Kč (výrok I), žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 257 400 Kč se 7,75% úrokem z prodlení od 11. 8. 2011 do zaplacení z částky 257 400 Kč a 7,75% úrokem z prodlení z částky 772 960 Kč od 11. 8. 2011 do 20. 12. 2011 (výrok II), zamítl žalobu co do částky 4 252 550 Kč se 7,75% úrokem z prodlení od 11. 8. 2011 do zaplacení (výrok III), rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení žalované částku ve výši 1 026 Kč (výrok IV) a České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 2 náklady řízení ve výši 12 329,50 Kč (výrok V), žalované uložil povinnost zaplatit České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 2 náklady řízení ve výši 5 539,50 Kč (výrok VI).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce proti zamítavému výroku III v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku III změnil tak, že žalované uložil, aby žalobci zaplatila částku 98 600 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z této částky od 11. 8. 2011 do zaplacení; jinak jej co do částky 4 153 950 Kč s příslušenstvím potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
Žalobci tak byla pravomocně přiznána částka 144 000 Kč s příslušenstvím za ztížení společenského uplatnění a částka 113 400 Kč s příslušenstvím za újmu vzniklou mu v důsledku nepřiměřené délky trestního řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV, XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, zčásti pro vady a zčásti jako nepřípustné odmítl, neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v §237 o. s. ř.
Dovolání je nepřípustné co do částky 98 600 Kč s příslušenstvím přiznané žalobci odvolacím soudem a sestávající se z částky 50 000 Kč s příslušenstvím za zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání a z částky 48 600 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu způsobenou v důsledku nepřiměřeně dlouhého trestního řízení, neboť žalobce není k podání dovolání v tomto rozsahu oprávněn (subjektivně legitimován) [§218 písm. b) o. s. ř.], přičemž odklizení dovoláním napadeného rozhodnutí by nemohlo přivodit pro žalobce příznivější následek než ten, jenž plyne z rozhodnutí odvolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 28/1998, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 749/2004, rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz ).
Dovolání směřující proti té části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně co do částky 5 950 Kč za náklady vynaložené v souvislosti s trestním řízením, respektive za právní stanovisko T. P., není podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť v této části bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, aniž by šlo o vztah ze spotřebitelské smlouvy nebo o pracovněprávní vztah (k tomu srov. z odborné literatury DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1876-1892, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2000, pod číslem 9, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2000, pod číslem 55, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, rozhodnutí Ústavního soudu jsou zveřejněna na http://www.nalus.usoud.cz ). Shora uvedená judikatura je použitelná i po změně formulace ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2384/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018,).
Posuzované dovolání zčásti neobsahuje náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce v tomu odpovídajícím rozsahu konkrétně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce v úvodu dovolání pouze parafrázoval obsah ustanovení §237 o. s. ř., když uvedl, že: „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Takové alternativní vymezení přípustnosti dovolání se však navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání - splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání zpravidla vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl).
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání – a to zvláště pro každou jednotlivou otázku - zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Dovolání tak nelze projednat ve vztahu k žalobcově nároku na náhradu ušlého zisku ve výši 1 890 000 Kč s příslušenstvím. Nejvyšší soud, vázán podaným dovoláním, se proto mohl dále zabývat jen těmi otázkami, kde ve vlastním textu dovolání žalobce jeho přípustnost výslovně vyjádřil, a to ohledně žalobcových nároků na zadostiučinění za nemajetkovou újmu.
Odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za vydání nezákonného rozhodnutí v důsledku medializace trestního řízení v původně žalované výši 2 000 000 Kč s příslušenstvím, přihlédl k individuálním okolnostem případu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5687/2017) a uzavřel, že „ta sice byla ve všech mediálních prostředích, osobu žalobce však zmiňovala okrajově a jednalo se spíše o informativní charakter“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011). Z tohoto důvodu tato otázka přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže.
V podmínkách projednávané věci se odvolací soud neodchýlil ani od judikatury dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 577/2017, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1198/2018), jestliže ve svém rozsudku uvedl, v jakých podstatných znacích se jím posuzované obdobné případy v řízeních vedených u Obvodního soudu pro Prahu 2 (sp. zn. 10 C 116/2013 a sp. zn. 25 Co 274/2017) shodovaly s trestním stíháním žalobce a jaké měly rozdílné znaky.
K nároku na zaplacení částky 370 000 Kč s příslušenstvím za nepřiměřenou délku trestního řízení je třeba uvést, že Nejvyšší soud konstantně judikuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše přiznaného zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 30 Cdo 646/2017), což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
Odvolací soud se neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže u shora uvedeného nároku souhrnnou základní částku zadostiučinění (celkem 162 000 Kč, při základní částce 18 000 Kč za jeden rok řízení a celkové délce řízení v trvání 10 let) snížil na základě kritéria složitosti věci o 20 % a na základě kritéria významu předmětu řízení pro žalobce ji pak zvýšil o 20 %, přičemž své úvahy s přihlédnutím k okolnostem dané věci řádně odůvodnil. Složitost řízení z pohledu Evropského soudu pro lidská práva zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena a dále složitost věci samu o sobě [srov. bod IV písm. a) stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
Pokud žalobce namítal nesprávnost závěrů odvolacího soudu ohledně jeho rodinného života (nárok na zadostiučinění ve výši 250 000 Kč za nemajetkovou újmu v podobě ztráty možnosti mít se svou manželkou děti), pak se nejedná o námitku proti nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale o polemiku s tím, jaký skutkový závěr odvolací soud učinil, neboť otázka vzniku nemajetkové újmy je otázkou skutkovou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2928/2016, uveřejněný pod číslem 42/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Námitka proti skutkovým zjištěním přitom není způsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř. za pomoci argumentu a contrario).
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
S ohledem na obsah žalobcových dovolacích námitek a jím tvrzených vad řízení, jež mohou mít vzhledem ke svému charakteru a intenzitě povahu porušení práva dovolatele na spravedlivý proces, však považuje dovolací soud za vhodné se k nim vyjádřit.
Odvolacím soudem učiněná skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s v řízení provedenými důkazy, neboť z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními, úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry. Skutková zjištění nevykazují extrémní rozpor s obsahem spisu a zjevně nebyla učiněna v důsledku procesních excesů při dokazování či v důsledku jiného svévolného jednání odvolacího soudu. Odvolací soud uvedl, jaké úvahy jej vedly ke zjištění skutkového základu věci a z něho vyplývajícího právního závěru. V tomto směru rovněž nelze dospět k závěru, že by dovoláním napadené rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné. Odvolací soud provedené důkazy podrobil volnému hodnocení, tedy i výpovědi svědků a žalobcem předloženou listinu (potvrzení společnosti NCH ze dne 25. 11. 2010), na základě kterého dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru o neexistenci příčinné souvislosti mezi žalobcovým trestním stíháním a jím tvrzeným ušlým ziskem ve výši 1 890 000 Kč. Pouhý nesouhlas dovolatele s hodnocením důkazů odvolacím soudem přípustnost dovolání založit nemůže.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 3. 2021
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu