ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.260.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 260/2021-156
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobce V. V., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 200 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 37/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2020, č. j. 72 Co 323/2020-122, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2020, č. j. 72 Co 323/2020-122, se v části výroku II, jíž byl potvrzen výrok II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 6. 2020, č. j. 19 C 37/2020-67, co do části, jíž byla zamítnuta žaloba v rozsahu žalobního žádání o zaplacení částky 100 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 1. 3. 2020 do zaplacení, a v závislém výroku III zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 6. 2020, č. j. 19 C 37/2020-67, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 48 125 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 151 875 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
2. Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (výrok I), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 6 875 Kč s příslušenstvím, a ve zbývajícím rozsahu výrok II rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III).
3. Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobce byl účastníkem řízení vedeného před Okresním soudem v Příbrami pod sp. zn. 7 C 289/2014 (dále jen „posuzované řízení“) v procesním postavení žalovaného. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí popsal průběh posuzovaného řízení. Odvolací soud zdůraznil, že řízení ve vztahu k osobě nynějšího žalobce započalo dne 12. 11. 2014, kdy žalobce obdržel žalobu a soudem vydaný elektronický platební rozkaz, přičemž posuzované řízení dosud není skončeno. Ke dni 30. 6. 2020 (den rozhodování soudu prvního stupně) tak posuzované řízení trvalo 5 let a 7 měsíců. V době od 7. 8. 2015 do 15. 2. 2018, tj. po dobu 2 let a 6 měsíců, byla v této věci řešena procesní otázka související se záměnou účastníků, a to opakovaně na třech stupních soudní soustavy, přičemž soud prvního stupně, soud odvolací i soud dovolací rozhodovaly vždy dvakrát. Dále se soud v posuzovaném řízení procesně zabýval opakovanými výzvami k zaplacení soudních poplatků, řádnými podáními účastníků, vadami podaných odvolání, byla připuštěna změna žaloby, v rámci dokazování byly provedeny listinné důkazy, účastnický výslech i výslech tří svědků. Meritorně bylo ve věci rozhodováno dvakrát soudem prvního stupně a dvakrát soudem odvolacím. Nakonec bylo ve věci podáno dovolání, a o věci tudíž bude rozhodováno také na třetím stupni soudní soustavy. Žalobce svůj nárok na odškodnění předběžně uplatnil u žalované dne 29. 8. 2019, z její strany však nic plněno nebylo.
4. Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce soudního řízení. Délka posuzovaného řízení byla negativně ovlivněna již postupem prvostupňového a odvolacího soudu při rozhodování o procesním nástupnictví dle §107a odst. 1 o. s. ř. na straně žalobce, neboť soudy se s ohledem na okolnosti případu nezabývaly všemi rozhodnými skutečnostmi, což následně vedlo ke zrušení jejich rozhodnutí dovolacím soudem. Nepříznivý dopad na délku posuzovaného řízení poté mělo též rozhodování prvostupňového soudu mezitímním rozsudkem, neboť tento postup byl zatížen závažnými procesními vadami, pro které musel být zmíněný rozsudek odvolacím soudem posléze zrušen. Uvedená pochybení jsou přičitatelná státu a vedla ke zjevnému prodloužení řízení, přičemž doba, po kterou žalobce byl (a dosud stále je) probíhajícím řízením udržován ve stavu nejistoty ohledně jeho výsledku, se s ohledem na složitost a předmět tohoto řízení jeví jako nepřijatelná. Odvolací soud se rovněž ztotožnil s určením základní částky zadostiučinění ve výši 15 000 Kč za první dva a každý následující rok řízení. Součinem základní částky za jeden rok řízení (modifikované za prvé dva roky řízení) a doby posuzovaného řízení, za níž bylo odškodnění žalobcem požadováno (tj. 5 let a 7 měsíců), dospěl odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně k celkové základní částce peněžitého zadostiučinění za celou tuto dobu ve výši 68 750 Kč. Na základě kritérií jednání poškozeného a významu předmětu řízení pro poškozeného neshledal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně žádné důvody pro modifikaci základní částky zadostiučinění. Ztotožnil se též se snížením základní částky zadostiučinění o 30 % na základě kritéria složitosti řízení. Rozsah prováděného dokazování odvíjející se od předmětu řízení, kterým byl nárok na náhradu škody, provádění výslechů svědků, řešení otázky procesního nástupnictví na straně žalobce a rozhodování o něm opakovaně na třech stupních soudní soustavy, stejně jako rozhodování o meritu věci na dvou stupních soudní soustavy a následné zahájení řízení dovolacího, které do rozhodování odvolacího soudu nebylo skončeno, odvolací soud považoval za objektivní skutečnosti, které časovou náročnost posuzovaného řízení zvýšily a prodloužily tím jeho délku.
5. Odvolací soud se však neztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně kritéria postupu orgánu veřejné moci. Byť soudy v posuzovaném řízení postupovaly plynule a bez průtahů, délka tohoto řízení byla negativně ovlivněna rozhodováním soudů o procesním nástupnictví i postupem prvostupňového soudu při rozhodování mezitímním rozsudkem, který byl následně vyhodnocen jako odporující procesním pravidlům. Na druhou stranu však nelze přijmout žalobcem prezentovaný názor, že by důvodem opakovaného rozhodování soudů na více stupních soudní soustavy bylo nerespektování závazných právních názorů a pokynů nadřízených soudů. K takovému pochybení totiž v posuzovaném řízení nedošlo, a to ani na straně prvostupňového soudu v řízení, které následovalo po rozhodnutí dovolacího soudu, jímž byla zrušena předcházející rozhodnutí prvostupňového a odvolacího soudu o procesním nástupnictví. Je tomu tak proto, že dovolací soud svým právním názorem zavázal nižší soudy k řešení otázky důvodnosti obavy, že podání návrhu na postup podle §107a odst. 1 o. s. ř. je zneužitím procesního práva ve smyslu §2 o. s. ř., nikoliv však k tomu, jakým způsobem má být tato otázka vyřešena. Odvolací soud tudíž uzavřel, že míra, jakou v daném případě postup soudů přispěl k celkové délce posuzovaného řízení, nedosahuje míry, jakou se na ní podílela složitost tohoto řízení. Odvolací soud proto považoval za přiléhavé, aby z důvodu postupu orgánů veřejné moci během řízení byla základní částka odškodnění zvýšena o 10 %. Dospěl tak k částce zadostiučinění ve výši 55 000 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu části výroku II, jíž odvolací soud potvrdil výrok II rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba co do části, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud se při řešení hmotněprávní otázky poskytnutí přiměřené výše zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, mělo by být o otázce rozhodnuto jinak, než jak již byla dovolacím soudem vyřešena a otázka nebyla doposavad v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Konkrétně dovolatel přípustnost a důvodnost dovolání spatřuje v těchto námitkách:
a. Rozhodnutí je jako celek v rozporu s bodem 33 rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2366/2017.
b. Posuzované řízení stále probíhá, přičemž žalobce žádal o zadostiučinění za celou délku posuzovaného řízení. Odvolací soud však žalobci přiznal zadostiučinění za část řízení, o níž rozhodoval soud prvního stupně. Nevycházel tak ze stavu řízení k okamžiku vydání svého rozhodnutí, čímž porušil §154 odst. 1 o. s. ř. Rozhodnutí je tak v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4346/2013, nebo s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3340/2011.
c. Soud prvního stupně na základě kritéria složitosti řízení snížil zadostiučinění o 30 %, přičemž zdůraznil, že v posuzovaném řízení došlo k opakovanému rozhodování tří stupňů soudní soustavy. Dovolatel namítá, že soudy rozhodovaly o otázce instančnosti řízení izolovaně bez souvislosti s úspěšností využití opravných prostředků ze strany účastníků řízení. Využití opravných prostředků žalobcem v posuzovaném řízení bylo vždy úspěšné. Soudy nezohlednily, že tato skutečnost nemůže být žalobci přikládána k tíži. Rozhodnutí je tak v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010. Důvodnost podaného opravného prostředku indikuje nesprávný postup orgánů veřejné moci. Dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2301/2009, a na nález Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 2500/17. Jelikož předmětem využití opravných prostředků bylo řešení procesních otázek, je zohlednění instančnosti řízení v rozporu též s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2301/2009.
d. Dovolatel vymezuje jako dosud neřešenou otázku, zda jde o opakované využití vícera instancí soudní soustavy v případě rozhodování vyšších soudů o procesních otázkách a pouze jediného rozhodování v meritu věci.
e. Dovolatel vymezuje jako dosud neřešenou otázku posuzování jednotlivých skutečností při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, a to zda se tyto skutečnosti hodnotí izolovaně či zda je soud povinen hodnotit tyto skutečnosti v jejich vzájemné souvislosti. Odkazuje na princip volného hodnocení důkazů, jenž by měl být aplikován obdobně. Rozhodnutí je tak v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4869/2010.
f. Dovolatel vymezuje jako dosud neřešenou otázku, zda soud může hodnotit instančnost řízení bez souvztažnosti a zohlednění skutečnosti (ne)důvodnosti využití opravných prostředků ze strany poškozeného.
g. Rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s principem proporcionality, konkrétně se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015. Klíčový vliv na celkovou délku řízení mělo nerespektování obecné konstantní judikatury vyšších soudů ohledně záměny účastníka řízení na straně žalobce, nerespektování závazného právního názoru Nejvyššího soudu, zmatečnost rozhodování soudu prvního stupně a vedení dokazování soudem prvního stupně, ačkoliv toto se jevilo po připuštění změny žaloby a následné námitce promlčení jako nadbytečně. Tyto skutečnosti odvolací soud bagatelizoval navýšením zadostiučinění o 10 %. Naopak skutečnost v podobě instančnosti řízení byla odvolacím soudem zveličena snížením zadostiučinění o 30 %.
h. Odvolací soud pochybil, pokud se neztotožnil s názorem žalobce, že důvodem opakovaného rozhodování soudů na více stupních soudní soustavy bylo nerespektování závazných právních názorů a pokynů nadřízených soudů. Dovolatel obsáhle cituje ze svého dovolání, jež podával v posuzovaném řízení proti rozhodnutí o připuštění záměny účastníků a v němž uvádí argumenty, jimiž podpírá tvrzení, že ze strany žalobkyně jde o zneužití práva. Namítá, že pokud i za těchto tvrzení doložených důkazy dospěl prvostupňový soud v posuzovaném řízení k závěru, že ze strany tamní žalobkyně nejde o šikanózní výkon práva, byl tento závěr v naprostém rozporu s principy spravedlnosti a logickým chápáním věci ve smyslu kasačního rozhodnutí.
i. Odvolací soud pochybil, pokud nezohlednil vadný postup soudu prvního stupně, jímž bylo zmatečné rozhodování mezitimním rozsudkem. Rozhodnutí je tak v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, a s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011.
j. Rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné. Soud prvního stupně i odvolací soud snížily zadostiučinění o 30 % z důvodu procesní a skutkové složitosti. Z rozhodnutí však není zřejmé, co je odvolacím soudem hodnoceno jako procesní složitost věci a kolika procenty soud snižuje za tuto skutečnost základní částku, a co je odvolacím soudem hodnoceno jako skutková složitost věci a kolika procenty soud snižuje za tuto skutečnost základní částku. Rozhodnutí je tak v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 654/2010.
k. Dovolatel považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu o skutkové složitosti posuzovaného řízení. Zdůrazňuje, že v řízení byla po změně žaloby úspěšně vznesena námitka promlčení. Posuzovaná věc tak byla jednoduchá, neboť závisela jen na posouzení relevance vznesené námitky promlčení. Prováděl-li soud prvního stupně úkony nad rámec tohoto posouzení, nebyly tyto úkony účelné a výsledky jeho práce tak nemohly být účelně využity. To, že soud prováděl zmatečné úkony, však nečiní věc skutkově složitou. Rozhodnutí je tak v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 14/2010.
l. Ve vztahu ke stanovení základní částky by měl dovolací soud vyřešit jinak otázku valorizace této částky, než jak byla tato otázka vyřešena v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2184/2020, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2481/2020. Dovolatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, z níž plyne, že výše zadostiučinění má odpovídat tradicím, životní úrovni a právnímu systému dané země. Dovolatel dále uvádí, jakým způsobem se změnila životní úroveň od okamžiku, kdy byla základní částka zadostiučinění stanovena.
7. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
8. V doplnění dovolání ze dne 4. 12. 2020 dovolatel namítl, že napadené rozhodnutí je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2182/2020, a to s bodem 28, přičemž dovolatel poukazuje na prima facie vadný postup soudu prvního stupně, jejž popsal v dovolání.
III. Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
10. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
11. Podle ustanovení §237 o. s. ř.: „Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“
12. Námitkou výše vymezenou pod písm. a) dovolatel odkazuje na část odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2366/2017, jež obsahuje závěr Nejvyššího soudu, že v dané konkrétní věci odvolací soud nesprávně hodnotil kritéria uvedená v §31a odst. 3 písm. b), c) a e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Dovolatel tak neodkazuje na žádnou konkrétní otázku, jež byla odkazovaným rozhodnutím řešena. Z námitky tak není patrné, při řešení jaké otázky se měl odvolací soud od dovolatelem odkazovaného rozhodnutí odchýlit. Daná námitka tudíž přípustnost dovolání nezakládá.
13. Přípustnost dovolání nezakládá námitka žalobce výše uvedená pod písm. c), dle níž se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010, v závěru, že „nelze klást k tíži žalobce instančnost řízení v případě, že nešlo o bezdůvodné podávání opravných prostředků“. Odvolací soud vzal při posuzování složitosti věci jako objektivního kritéria ve smyslu §31a odst. 3 písm. b) OdpŠk v úvahu počet stupňů, na kterých byla věc rozhodována. Od rozhodovací praxe dovolacího soudu se tím neodchýlil, neboť ta vychází z předpokladu, že je třeba vnímat, že s rostoucím počtem soudních instancí, které se do řešení věci zapojují, přirozeně narůstá délka řízení. Složitost věci tedy může být dána na základě počtu stupňů soudní soustavy, v nichž byla věc rozhodována, bez ohledu na důvodnost podaných opravných prostředků či postup orgánů veřejné moci a v tomto ohledu lze delší dobu řízení mít za ospravedlnitelnou, proto by se tato skutečnost měla projevit v úvaze soudu o odpovídajícím snížení základní částky (srov. Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Stanovisko“, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013). Skutečnost, že řízení probíhalo ve více instancích z důvodu podávání opravných prostředků, přitom odvolací soud nekladl k tíži žalobce, neboť v rámci kritéria chování poškozeného podle §31a odst. 3 písm. c) OdpŠk základní částku zadostiučinění nijak nemodifikoval. Odvolací soud se tak od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil (srov. Stanovisko nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 529/2019).
14. Přípustnost dovolání nezakládá ani další námitka výše vymezená pod písm. c), dle níž se měl odvolací soud odchýlit od závěru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2301/2009, dle nějž by instančnost řízení neměla být zohledněna, pokud předmětem opravných prostředků byly toliko procesní otázky. Přijetím Stanoviska a na něj navazující judikaturou se totiž Nejvyšší soud od tohoto závěru odchýlil (srov. např. bod 31 rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3175/2015). Z právě uvedeného tak vyplývá, že rovněž otázka výše vymezená pod písm. d) již byla v judikatuře Nejvyššího soudu řešena, tudíž ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.
15. Z výše odkazované judikatury též vyplývá, jakým způsobem má být hodnocena instančnost řízení, a to jak v případě, kdy je do řízení zapojeno více stupňů soudní soustavy v důsledku podávání nedůvodných opravných prostředků, tak v případě, kdy je instančnost důsledkem pochybení soudu. Zatímco složitost řízení je kritériem objektivním, přičemž je třeba vnímat, že s rostoucím počtem soudních instancí, které se do řešení věci zapojují, přirozeně narůstá délka řízení, a tudíž je ospravedlnitelné zohlednění instančnosti řízení v rámci posouzení kritéria složitosti řízení, případná nedůvodnost podávání opravných prostředků se dále zohlední v rámci kritéria jednání poškozeného. Na druhou stranu důvodné podání opravného prostředku, jež může naznačovat chybný postup soudů, bude zohledněno v rámci kritéria postupu orgánu veřejné moci, jak ostatně v nyní projednávané věci odvolací soud učinil (srov. bod 17 dovoláním napadeného rozsudku). Otázky výše vymezené pod písm. e) a f) rovněž přípustnost dovolání nezakládají.
16. Dovolatelem namítaný rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2476/2015 výše vymezený pod písm. g) také přípustnost dovolání nezakládá. Uvedeným závěrem Nejvyšší soud vytýkal odvolacímu soudu, že zcela opomněl při posuzování výše přiměřeného zadostiučinění zohlednit kritérium postupu orgánu veřejné moci. V nyní posuzované věci však odvolací soud dané kritérium zohlednily. Dovolatel však nesouhlasí s výší procentuálního navýšení v rozsahu 10 %. V tomto ohledu Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, posuzuje jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro zvýšení přiměřeného zadostiučinění z důvodu významu řízení pro poškozeného, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění zvýšit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
17. Námitka výše vymezená pod písm. h) neodpovídá skutkovým zjištěním, z nichž soudy nižších stupňů vycházely a která jsou pro dovolací řízení závazná. Dovolací soud v posuzovaném řízení zavázal soudy nižších stupňů tím, aby se zabývaly při posouzení procesního nástupnictví otázkou případného zneužití procesního práva, nikoliv tím, aby v dalším řízení vycházely ze závěru, že ze strany žalobkyně o zneužití práva jde. Závazný právní názor pro soudy nižších stupňů ve smyslu §243g odst. 1 ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř. vychází z odůvodnění zrušujícího rozhodnutí, nikoliv z obsahu podaného dovolání. Ani tato námitka tudíž přípustnost dovolání nezakládá.
18. Námitka výše vymezená pod písm. i) neodpovídá odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku. V bodě 18 odvolací soud výslovně uvedl, že při posuzování kritéria postupu orgánu veřejné moci zohlednil jak prodloužení řízení v důsledku rozhodování soudů o procesním nástupnictví, tak v důsledku chybného rozhodování mezitimním rozsudkem. Daná otázka tudíž přípustnost dovolání nezakládá.
19. Způsob, na jehož základě má být odůvodněna výše přiměřeného zadostiučinění, Nejvyšší soud vyložil v bodě VI Stanoviska. Mimo jiné uvedl: „Částku, k níž se dospěje součinem základní částky za jeden rok řízení (modifikované za prvé dva roky řízení) a celkové doby řízení počítané v letech či měsících, lze následně upravovat v důsledku působení jednotlivých faktorů uvedených pod písmeny b) až e) §31a odst. 3 zákona podle kritérií, která jsou však neuzavřeným výčtem okolností, k nimž lze v konkrétní věci při stanovení konečné výše odškodnění přihlédnout a základní částku je možno přiměřeně zvýšit či snížit.“ Současně judikatura Nejvyššího soudu vychází ze závěru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011: „Při posuzování přiměřenosti délky řízení a stanovení případného zadostiučinění v případě porušení práva na projednání věci v přiměřené době (§31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb.), je nutno se vyvarovat mechanické aplikace práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku. Nelze totiž zapomínat, že jde v těchto případech o posouzení vzniku nemajetkové újmy na straně poškozeného, tedy o posouzení kategorie objektivně jen obtížně zjistitelné a zcela jistě nespočítatelné.“ V judikatuře Nejvyššího soudu je tak již ustálen postup, dle nějž procentuální modifikace základní částky je vyčíslována ve vztahu k jednotlivým kritériím, nikoliv ve vztahu k jednotlivým skutečnostem, jež soud v rámci toho kterého kritéria zohledňuje. Pokud odvolací snížil základní částku o 30 % na základě kritéria složitosti řízení a již se v odůvodnění svého rozhodnutí nezabýval, jaká část z tohoto procentuálního vyjádření se vztahuje ke skutkové složitosti a jaká ke složitosti procesní, jde o standardní postup, jenž nečiní rozhodnutí nepřezkoumatelným, jak dovolatel namítá. Otázka výše vymezená pod písm. j) přípustnost dovolání nezakládá.
20. V dovolatelem odkazovaném rozsudku sp. zn. 30 Cdo 14/2010 Nejvyšší soud pouze demonstrativně uvedl, jaké skutečnosti mohou zakládat složitost řízení. Dalšími skutečnostmi zakládajícími složitost řízení se Nejvyšší soud zabýval v bodě IV písm. a) Stanoviska. Odvolací soud posuzoval složitost řízení v souladu se závěry uvedenými v citovaných rozhodnutích. Z dovolatelem odkazovaného rozhodnutí nikterak neplyne závěr, že by soud měl posuzovat jednotlivé úkony soudu z hlediska právního závěru odůvodňujícího konečné rozhodnutí ve věci (v dané věci promlčení práva). Takový postup by ani nebyl správný, neboť nelze odhlédnout od toho, že každé řízení se na počátku nachází ve stádiu non liquet (není jasno), přičemž až v průběhu řízení soud zjišťuje, které otázky jsou pro projednávanou věc relevantní. Nadto, jak je Nejvyššímu soudu z jeho úřední činnosti známo, dovolací soud v posuzovaném řízení dospěl k odlišnému posouzení promlčení žalovaného práva, nežli soudy nižších stupňů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1825/2020). Ani námitka výše vymezená pod písm. k) tudíž přípustnost dovolání nezakládá.
21. Ohledně rozmezí základní částky zadostiučinění ve výši 15 000 Kč až 20 000 Kč se Ústavní soud ve svém nedávném nálezu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21 (srov. body 43 až 45), vyjádřil tak, že v současné době vymezenou částku považuje za přiměřenou a odpovídající životní úrovni. Nejvyšší soud tudíž neshledává důvod k tomu, aby se odchýlil od dovolatelem odkazované judikatury vztahující se k valorizaci těchto částek. Námitka výše uvedená pod písm. l) přípustnost dovolání nezakládá.
22. Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolatelem v doplnění dovolání namítaný odklon od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2182/2020. V tamní věci shledal dovolací soud dovolání přípustným z důvodu, že přiznané zadostiučinění ve výši 30 375 Kč s příslušenstvím za řízení trvající 7 let a 9 měsíců považoval za zcela zjevně nepřiměřené. Zásadní nepoměr spatřoval v nadstandardním snížení základní částky o 60 % z důvodu kritéria složitosti řízení, v jehož rámci soud zohlednil též nutnost opakovaného zpracování znaleckých posudků (v daném řízení čtyř), kterážto okolnost však měla být dle ustálené judikatury přičtena k tíži soudu. Oproti tomu k navýšení základní částky z důvodu chybného postupu soudu odvolací soud v tamní věci nepřistoupil. V nyní posuzované věci však bylo zadostiučinění z důvodu složitosti řízení odvolacím soudem sníženo toliko o 30 %, nadto odvolací soud nepovažoval za dostatečné zohlednit pochybení soudu v procesním postupu v posuzované věci pouze přiznáním základní částky zadostiučinění, nýbrž přistoupil též k navýšení zadostiučinění na základě tohoto kritéria o 10 %. Dovolací soud tak přiznanou částku zadostiučinění ve výši 55 000 Kč za řízení trvající 5 let a 7 měsíců nepovažuje za částku zjevně nepřiměřeně nízkou.
23. Dovolací soud však shledal dovolání přípustným ohledně námitky výše vymezené pod písm. b), neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu při řešení otázky, zda soud při rozhodování v kompenzačním řízení vychází ze stavu ke dni vyhlášení rozhodnutí, pokud posuzované řízení, které má nepřiměřenou délku, stále trvá.
IV. Důvodnost dovolání
24. Dovolání je důvodné.
25. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady neshledal.
26. Nejvyšší soud k výše uvedené otázce ve Stanovisku uvedl: „Není-li řízení, ve kterém došlo k porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě, skončeno ke dni rozhodování soudu o tomto nároku, musí soud, a to prvního i druhého stupně, vyjít ze stavu řízení ke dni svého rozhodování (154 odst. 1 o. s. ř.). Pro odvolací soud to v situaci, kdy v době rozhodování soudu I. stupně nebylo posuzované řízení skončeno, představuje nutnost doplnění dokazování ve směru zjištění stavu posuzovaného řízení, ustanovení §212a odst. 3 o. s. ř. tím není dotčeno.“
27. Uvedené závěry Nejvyšší soud zopakoval v rozsudku ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3340/2011, ve kterém dospěl k závěru, že odvolací soud pochybil, pokud do celkové doby řízení nezapočetl i dobu řízení, která proběhla po podání žaloby na náhradu nemajetkové újmy. Žalobce se totiž domáhal i zadostiučinění za újmu způsobenou touto částí řízení, když při jednání před odvolacím soudem uvedl, že posuzované řízení stále ještě není skončeno a k tomu by měl odvolací soud přihlédnout.
28. V nyní posuzovaném případě žalobce v žalobě doslova uvedl, že požaduje zadostiučinění za nemajetkovou újmu „za celkovou délku řízení, které bylo/je zatíženo nepřiměřenou délkou. Žalobce požádal o odškodnění v době, kdy měl vyznačenu doložku právní moci na rozsudku soudu prvního stupně a měl za to, že řízení je ukončené, avšak tento stav se po podání nároku změnil a věc byla v meritu ještě řešena na odvolacím soudu. Z tohoto důvodu žalobce žádá odškodnit i za dobu od podání žádosti o odškodnění až do ukončení věci, kdy k tomuto prozatím došlo k 19. 2. 2020. Pokud bude řízení i nadále probíhat dovolacím řízení, pak žalobce žádá odškodnit až do konečného rozhodnutí.“ Z uvedené formulace je tak zřetelné, že žalobce požadoval zadostiučinění za celou délku posuzovaného řízení.
29. Vzhledem k výše uvedené judikatuře měl proto odvolací soud vzít v úvahu celou dobu posuzovaného řízení od okamžiku, kdy řízení pro žalobce započalo, tj. 12. 11. 2014, do vyhlášení vlastního rozhodnutí dne 20. 11. 2020.
30. Odvolací soud však uvedeným způsobem nepostupoval. V odůvodnění napadeného rozhodnutí vycházel z totožné délky řízení, z níž vycházel soud prvního stupně. Pouze o této části řízení pak odvolací soud rozhodoval a jen za ni přiznal žalobci zadostiučinění.
31. Vzhledem k výše uvedenému se odvolací soud dopustil nesprávného právního posouzení délky řízení.
32. Z výše vyložených důvodů považoval dovolací soud rozsudek odvolacího soudu za nesprávný, a proto jej podle §243e odst. 1 o. s. ř. ve výroku uvedeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
33. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právním názorem dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
34. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 12. 2021
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu