ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.3133.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 3133/2021-220
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně Z. M. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 108/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2021, č. j. 12 Co 56/2021-183, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 12. 2020, č. j. 15 C 108/2020-140, zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobkyni částku ve výši 3 201 919,53 Kč s příslušenstvím (výrok I) a dále uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 200 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala náhrady škody z titulu nezákonného rozhodnutí o zajištění majetku v trestním řízení vedeném před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 49 T 10/2016, včetně dodatečně uplatněného požadavku na odškodnění navazujícího nesprávného úředního postupu státní zástupkyně v uvedené trestní věci.
Rozsudek odvolacího soudu žalobkyně napadla v celém jeho rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Skutečnost, že „již od počátku zajištění bylo zřejmé, že toto nemá opodstatnění“ [bod IV.l) a 4) dovolání], a že „nebyly naplněny podmínky pro uplatnění zajišťovacích institutů“ [bod IV.5) dovolání] ze skutkových zjištění soudů neplyne. Své odlišné právní posouzení věci tak žalobkyně konstruuje na jiném skutkovém zjištění, než odvolací soud, a její námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. V dovolacím řízení, v němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, se skutkovými otázkami zabývat nelze (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Ve vztahu k námitkám ohledně nesprávného úředního postupu (implicitně) se vážícím i k postupu státní zástupkyně, která podle dovolatelky „nesnížila dopady [zajištění] do vlastnického práva žalobkyně“ [srov. bod III.7) a 8) dovolání] Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, a znovu v rozsudku ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 55/99, uvedl, že jestliže odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku založil současně na dvou (či více) na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý (jiný). To platí i tehdy, nemohl-li být druhý (jiný) důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním, jehož rozsahem i vymezením je podle §242 odst. 3, věta prvá o. s. ř. Nejvyšší soud striktně vázán, dotčen.
Z toho pro osud projednávané věci vyplývá, že založil-li odvolací soud napadené rozhodnutí ve vztahu k tvrzenému nesprávnému úřednímu postupu státní zástupkyně na více na sobě nezávislých závěrech (jako tomu bylo i v posuzovaném případě), pak dovolání proti takovému rozhodnutí může být podle §237 o. s. ř. přípustné jen za předpokladu, že dovolatel současně zpochybnil správnost všech rozhodujících právních závěrů.
Nejvyšší soud předesílá, že rozhodnutí odvolacího soudu vážící se k údajně nesprávnému úřednímu postupu státní zástupkyně v projednávané věci spočívá na více nezávislých (samostatných) důvodech, tj. 1) na závěru, že státní zástupkyně postupovala v souladu se zákonem (viz odstavec 59 rozhodnutí odvolacího soudu) a dále 2) na závěru, že nevyhovění požadavku žalobkyně ze strany státní zástupkyně není v příčinné souvislosti se škodou, jež měla žalobkyni vzniknout (viz odstavec 60 rozhodnutí odvolacího soudu). Aby mohlo být dovolání k dané otázce přípustné, žalobkyně by musela přípustným způsobem zpochybnit současně oba uvedené důvody, na nichž bylo napadené rozhodnutí takto vybudováno, což se ovšem v poměrech projednávané věci kvalifikovaně nestalo, neboť závěr o absenci příčinné souvislosti podaným dovoláním nijak dotčen nebyl. Nebylo proto se třeba zabývat tím, zda jednání státní zástupkyně bylo možno kvalifikovat jako úřední postup, tím méně, zda šlo o postup nesprávný.
Otázka, „zda je možné, aby v právním státě nastala situace, kdy dojde k zásahu do vlastnického práva, původně vnímanému jako zákonný zásah, následně však je zjištěna jeho nedůvodnost a z toho plynoucí nezákonnost, ale protože tento proces nebyl ukončen formálním konstatováním této nezákonnosti, poškozený nemá právo na náhradu škody“ [bod II.6) dovolání] přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. také nezakládá, neboť Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvádí, že v souladu se zásadou presumpce správnosti rozhodnutí není soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení a podmínka nezákonnosti rozhodnutí je splněna pouze tehdy, bylo-li toto pravomocné rozhodnutí skutečně jako nezákonné zrušeno nebo změněno příslušným orgánem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1230/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005). Tento závěr je rovněž dlouhodobě potvrzován ustálenou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. III. ÚS 3622/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 541/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 1015/10, nebo nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 3057/13). Ze zákona totiž nelze nikterak dovodit, že by stát odpovídal za škodu způsobenou rozhodnutím, které nebylo zrušeno. Neexistuje tedy zákonný podklad pro to, aby byla žalobkyni přiznána náhrada škody v situaci, kdy rozhodnutí, proti němuž brojí, nebylo zrušeno či změněno. Podmínka zakotvená v §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,OdpŠk“) brání tomu, aby odškodňovací řízení plnilo funkci, která náleží opravným prostředkům. Již proto nebylo přiléhavé odkazovat v dovolání na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. IV. ÚS 203/17, které – oproti nyní projednávané věci – vycházely z existence nezákonného rozhodnutí.
Dovozuje-li v té souvislosti dovolatelka odpovědnost státu za škodu přímo z ústavních předpisů (čl. 11 Listiny základních práv a svobod), lze poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2632/2005, z jehož odůvodnění jednoznačně vyplývá, že ustanovení Listiny nezakládají přímý nárok na náhradu škody. Ustanovení čl. 36 Listiny nestanoví přímé hmotněprávní nároky poškozeného proti odpovědnému subjektu a v tomto směru jeho odstavec 4 výslovně odkazuje na zákonnou úpravu, která ve zvláštním zákoně, jímž je v daném případě zákon č. 82/1998 Sb., stanoví předpoklady, za nichž má každý právo na náhradu škody. Nejsou-li tyto předpoklady splněny, nelze nad rámec tohoto zvláštního zákona odškodnění přiznat. Ostatně i Ústavní soud v usnesení ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. III. ÚS 152/05, vyslovil, že kromě nároků upravených ve zvláštním zákoně (nyní jde o zákon č. 82/1998 Sb.) soud nemůže žádné další nároky konstituovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3113/2005, nebo ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 811/2006). Nebyla-li tak prokázána existence nezákonného rozhodnutí, je nadbytečné zabývat se vlastní délkou zajištění, hodnotou zajištěných nemovitých věcí a tím méně délkou zajištění [bod IV.10) dovolání].
Soudní praxe sice připustila, že v některých případech stát odpovídá za škodu podle §8 odst. 1 OdpŠk, aniž by bylo rozhodnutí pro nezákonnost změněno či zrušeno, jednalo se však o zcela výjimečné situace, kdy později vydaným rozhodnutím byly popřeny účinky rozhodnutí vydaného dříve, které pak lze považovat za nezákonné ve smyslu §8 odst. 1 OdpŠk (viz judikatura zmíněná v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1469/2018, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. III. ÚS 1536/20). O takovou situaci se však v nyní posuzovaném případě nejedná. Ze skutkových závěrů odvolacího soudu, které nelze v dovolacím řízení zpochybnit (srov. a contrario §241a odst. 1 o. s. ř.), totiž plyne, že žalobkyně proti usnesení o zajištění věcí podala stížnost, jež však byla zamítnuta. Vychází-li napadené rozhodnutí ze závěru, že za situace, kdy pravomocné rozhodnutí o zajištění věcí, od jehož údajné nezákonnosti žalobkyně svůj nárok odvozuje, nebylo pro svou (domnělou) nezákonnost zrušeno, není nárok žalobkyně vzhledem ke znění §8 odst. 1 OdpŠk ani co do základu dán, odvolací soud se proto svým posouzením od uvedené ustálené judikatury Nejvyššího soudu v žádném směru neodchýlil.
Rovněž otázka, „zda na základě zjištěného skutkového stavu měl být žalobkyní uplatněný nárok posouzen jako nárok na náhradu škody vzniklé nesprávným úředním postupem anebo nezákonným rozhodnutím“ [bod IV.1) a násl. dovolání] nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1362/2017, proti němuž byla ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2018, sp. zn. I. ÚS 3823/17, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1293/2009, ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3199/2009, ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2025/2009, či ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. 25 Cdo 487/2003), přihlédl-li k tomu, že pokud bylo ve věci vydáno příslušným orgánem státu rozhodnutí, nelze v postupu, který mu předcházel a odrazil se v obsahu vydaného rozhodnutí, spatřovat nesprávný úřední postup ve smyslu §13 OdpŠk. Souběh odpovědnosti z titulu nezákonného rozhodnutí i z nesprávného úředního postupu založený jediným deliktním jednáním orgánu veřejné moci je proto vyloučen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 1511/2020, uveřejněný pod číslem 16/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. III. ÚS 3622/12). Žalobkyní učiněný odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, neobstojí též proto, že v případě žalobních požadavků z nezákonného rozhodnutí na straně jedné a z nesprávného úředního postupu na straně druhé jde o skutkově zcela odlišné nároky. Dlužno připomenout, že se s žalobou dovozovaným nesprávným úředním postupem státní zástupkyně Nejvyšší soud vypořádal již výše.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 11. 2021
JUDr. David Vláčil
předseda senátu