ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.487.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 487/2021-196
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně FICOM, v. o. s. , identifikační číslo osoby 00202002, se sídlem v Praze 10, Záběhlická 3156/65, zastoupené Mgr. Ilonou Šimlovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Týnská 1053/21, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 160 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 45/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2020, č. j. 11 Co 171/2020-130, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 1. 2020, č. j. 11 C 45/2019-90, vyslovil povinnost žalované zaplatit žalobkyni částku 21 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), přičemž co do zbývajícího požadavku představovaného částkou 139 000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem změnil zmíněný rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že i ve vztahu k částce 21 000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, načež v zamítavém výroku o věci samé tento rozsudek potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Současně rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Takto bylo rozhodnuto o požadavku žalobkyně na zaplacení částky 160 000 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 13 C 368/2010.
Odvolací soud, který vycházel ze skutkového závěru zjištěného soudem prvního stupně, s nímž se ztotožnil, předně přisvědčil právnímu závěru prvostupňového soudu, podle kterého délka posuzovaného soudního řízení, která ve vztahu k žalobkyni činila 8 let, byla z pohledu kritérií upravených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, nepřiměřená. V důsledku tohoto nesprávného úředního postupu ve smyslu §13 odst. 1 téhož zákona pak žalobkyni vznikla nemajetková újma, kterou je namístě odškodnit. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyni nepřísluší odškodnění v penězích. Zatímco v otázce skutkové a právní náročnosti posuzovaného řízení, jakož i postupu žalobkyně a soudu v tomto řízení, se odvolací soud neodchýlil od závěrů, z nichž vyšel soud prvního stupně, při posouzení významu řízení pro žalobkyni oproti prvostupňovému soudu zdůraznil, že žalobkyně ve stejnou dobu vedla dalších 21 obdobných sporů, jejichž předmětem byly podobné pohledávky (jednalo se o pohledávky s totožným základem směřující vůči různým společenstvím vlastníků jednotek), přičemž některá tato řízení vedla jako pilotní spory, a to i před Nejvyšším soudem a Ústavním soudem. Aniž by se jednalo o souběžná řízení či o řízení hlavní a vedlejší, ekonomický zájem žalobkyně na co nejrychlejším projednání pilotních sporů, na něž se proto žalobkyně soustředila (neboť bylo zřejmé, že rozhodnutí v nich vydaná budou určující i pro rozhodnutí v ostatních zahájených sporech), vedl odvolací soud k závěru, že význam posuzovaného řízení, které mezi zmíněné pilotní spory nespadalo (pročež si v něm žalobkyně počínala co nejúsporněji), byl snížený. Za situace, kdy žalobkyni již bylo v rámci dalších odškodňovacích řízení vyvolaných nepřiměřenou délkou předmětných sporů pravomocně přiznáno finanční zadostiučinění v celkové výši 442 875 Kč, odvolací soud shledal ve vztahu k posuzovanému řízení jako odpovídající odškodnění konstatování porušení práva žalobkyně na projednání její věci v přiměřené době, které však již žalovaná žalobkyni poskytla.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Přípustnost dovolání žalobkyně odvozuje ze skutečnosti, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Při určení formy přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež byla žalobkyni nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení způsobena, odvolací soud konkrétně nerespektoval závěry plynoucí ze Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále též jen „Stanovisko“), jakož i z rozsudku téhož soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 763/2009, a z usnesení téhož soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009. Podle této judikatury totiž zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva je možné jen za zcela výjimečných okolností, kdy je újma způsobená poškozenému zanedbatelná, zatímco v ostatních případech je třeba přiznat toto zadostiučinění v penězích. Přitom platí, že nemajetková újma poškozenému zásadně vzniká v každém jednotlivém nepřiměřeně dlouze vedeném řízení zvlášť (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3521/2015). Výjimka, kterou Nejvyšší soudu ve své judikatuře reprezentované jeho usnesením ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 321/2015, dovodil pro tzv. souběžná řízení, se zde přitom neuplatní, neboť se ve všech 22 řízeních, která žalobkyně svými žalobami u Okresního soudu v Ústí nad Labem zahájila, jednalo o řízení vedená o zcela samostatných a vzájemně neprovázaných nárocích, které měly společnou pouze osobu žalobce a právní povahu. Žalobkyně rovněž poukázala na nejednotnost rozhodování odvolacího soudu v jejich, skutkově a právně totožných případech, kdy na rozdíl od napadeného rozhodnutí bylo v jiných rozhodnutích téhož soudu vážících se taktéž ke zmíněným řízením vedeným u Okresního soudu v Ústí nad Labem konstatováno, že nemajetkovou újmu žalobkyně nelze posuzovat jako jeden celek, resp. nelze přihlédnout k tomu, že již byla ve vztahu k některému z těchto řízení odškodněna. V této souvislosti žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, a dále na judikaturu Ústavního soudu reprezentovanou nálezy ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 566/05, a ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V otázce stanovení formy zadostiučinění (tj. konstatování porušení práva namísto finančního zadostiučinění) není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť rozsudek odvolacího soudu je s judikaturou Nejvyššího soudu v souladu, jestliže odvolací soud do svého rozhodnutí promítl skutečnost, že prožívání intenzity újmy, která byla žalobkyni nepřiměřenou délkou namítaného řízení způsobena, bylo výrazně nižší ve srovnání s pilotními řízeními, jejichž výsledek byl pro žalobkyni podstatně významnější. Stejně tak se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, měl-li za to, že iniciování většího množství sporů staví žalobkyni při prožívání intenzity újmy způsobené nepřiměřenou délkou jednoho z nich do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná jediného či několika mála soudních řízení. Prožívání intenzity újmy způsobené žalobkyni nepřiměřenou délkou každého jednotlivého řízení je totiž v takovém případě výrazně nižší (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1098/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 3902/14, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 1129/14, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3583/2013). V takovém případě je zcela namístě přistoupit k silné, resp. razantní modifikaci výše přiměřeného zadostiučinění, k níž by se jinak dospělo za použití judikaturou nastavených základních pravidel, resp. poskytnout poškozenému jinou formu morální satisfakce (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3521/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. III. ÚS 2509/16).
Svůj závěr o nižším významu posuzovaného řízení pro žalobkyni odvolací soud rovněž náležitě vysvětlil, uvedl-li, které konkrétní okolnosti případu se vztahují k posouzení otázky významu předmětu řízení pro poškozenou, a současně objasnil, z jakých důvodů tyto okolnosti k závěru o nižším významu posuzovaného řízení vedou. Nejvyšší soud přitom mnohokrát zdůraznil, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou či výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu formy a výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobkyně naplněno není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, které jsou podkladem pro stanovení formy či výše přiměřeného zadostiučinění (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
Na rozdíl od věci týkající se totožné žalobkyně, kterou Nejvyšší soud řešil pod sp. zn. 30 Cdo 2751/2020, a v níž svým rozsudkem ze dne 17. 3. 2021 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, v nyní řešeném sporu odvolací soud při rozhodování o formě přiznaného zadostiučinění nevycházel z dovolatelkou kritizovaného závěru, že by řízení, která žalobkyně vedla před Okresním soudem v Ústí nad Labem, měla mít povahu řízení souběžných, popř. řízení hlavního a vedlejšího (viz bod 17 odůvodnění napadeného rozsudku, a v něm uvedený závěr, podle kterého tato řízení nelze považovat za souběžná ani za řízení hlavní a vedlejší). Dovolací námitky žalobkyně, které se zmíněného závěru týkají, stejně jako v této souvislosti činěný odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3521/2015, a usnesení téhož soudu ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 321/2015, se tak vztahují k otázkám, na jejichž řešení, jež je v dovolání prezentováno, napadené rozhodnutí ve skutečnosti nezávisí (odvolací soud na tomto řešení své rozhodnutí nezaložil). Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. tudíž nelze ani z tohoto důvodu dovodit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Namítala-li žalobkyně, že výše přiznané nemajetkové újmy má být totožná s výší přiznanou v obdobných případech, pak ani v tomto rozsahu nemůže být dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné. Dovolatelka předně nepřiléhavě odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, když toto rozhodnutí se zaobírá zcela nesouměřitelným nárokem na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání. V posuzované věci však bylo rozhodováno o zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, na níž dopadají závěry Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Nadto, jak již bylo uvedeno výše, odvolací soud odlišnosti mezi odškodňovanou újmou, kterou žalobkyně utrpěla v posuzovaném případě, a tou, která se váže k pilotním řízením, za něž již žalobkyně obdržela finanční odškodnění, v odůvodnění svého rozsudku zmínil.
V části, ve které dovolání směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není toto dovolání objektivně přípustné, jak plyne z §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Za situace, kdy žalovaná, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 300 Kč, a to podle §151 odst. 3 o. s. ř. a §1 odst. 3 písm. a) a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 4. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu