ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.876.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 876/2021-266
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce J. S. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Hubertem Müllerem, advokátem se sídlem ve Znojmě, Vídeňská třída 5, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 17 139 600 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 72/2018, o dovolání žalobce a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2020, č. j. 54 Co 280/2020-225, takto:
I. Dovolání se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 5. 2020, č. j. 26 C 72/2018-186, vyslovil povinnost žalované zaplatit žalobci částku 475 000 Kč (výrok I), přičemž co do požadavku představovaného částkou 16 064 900 Kč žalobu zamítl (výrok II) a žalované uložil povinnost nahradit žalobci a státu náklady řízení (výroky III a IV).
Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem nejprve zastavil řízení ohledně částky 599 700 Kč (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a následně zmíněný rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé změnil jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci dalších 507 470 Kč, přičemž ve vztahu ke zbývající částce 15 557 430 Kč tento rozsudek v uvedeném výroku potvrdil, stejně jako ve vyhovujícím výroku o věci samé (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Současně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci a České republice náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III a IV rozsudku odvolacího soudu).
Takto bylo rozhodnuto o požadavku žalobce, který po částečném zpětvzetí žaloby o částku 599 700 Kč, na něž odvolací soud reagoval výrokem I svého rozsudku, zněl v okamžiku, kdy odvolací soud o věci rozhodoval, na zaplacení částky 16 539 900 Kč, z níž částka 39 600 Kč odpovídala škodě, kterou žalobce utrpěl v důsledku nezákonného rozhodnutí představovaného usnesením Policie České republiky, Okresního ředitelství Policie ČR ve Znojmě ze dne 6. 10. 2004, č. j. ORZN-292/KPV-OOK-2004, o zahájení jeho trestního stíhání pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona, jež bylo po podání obžaloby vedeno u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 1 T 570/2004 a v jehož závěru, který připadl na den 3. 5. 2017, byl žalobce obžaloby pravomocně zproštěn (konkrétně se jednalo o náklady jeho obhajoby), a částka 16 500 300 Kč připadala na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež měla být žalobci tímto trestním stíháním způsobena.
Odvolací soud předně vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež zhodnotil jako správná. Nadto však při odvolacím jednání účastníky řízení seznámil s výší přiznávaného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním pro trestný čin loupeže, jak vyplývá ze seznamu rozhodnutí odvolacích soudů publikovaného na internetových stránkách Ministerstva spravedlnosti, a dále s obsahem rozsudků, které jsou mu známy z jeho úřední činnosti, a to konkrétně s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 11. 2014, č. j. 10 C 125/2013-140, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2015, č. j. 39 Co 215/2015-218, a s rozsudkem téhož soudu ze dne 16. 5. 2019, č. j. 25 C 77/2018-192. V těchto rozhodnutích byl totiž řešen obdobný nárok odvozovaný od nezákonného trestního stíhání poškozených, kteří se ocitli v podobné situaci, jako žalobce. Poté odvolací soud přisvědčil právnímu závěru prvostupňového soudu, podle kterého žalobci svědčí vůči žalované nárok na odškodnění nemajetkové újmy, kterou v důsledku trestního stíhání, jež neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, utrpěl, jakož i tomu, že je toto zadostiučinění žalobci namístě poskytnout v penězích. S výší tohoto zadostiučinění, kterou vyčíslil soud prvního stupně, se však odvolací soud neztotožnil, když prvostupňovému soudu vytkl absenci přesvědčivého srovnání posuzovaného případu s jinými případy, jež vykazují společné znaky. Odvolací soud proto posuzovaný případ zkonfrontoval s těmi, ke kterým se vztahovaly výše zmíněné rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 2, z nichž věc tímto soudem vedená pod sp. zn. 25 C 77/2018 se nadto týkala osoby, která v trestním řízení vedeném proti žalobci figurovala v postavení spoluobžalovaného. Kromě zjištěných společných znaků srovnávaných případů se žalobcovým případem však odvolací soud současně specifikoval i zjištěné rozdíly, které též podrobněji rozvedl a mezi něž zařadil též skutečnost, že žalobce, jenž byl v době zahájení trestního stíhání devatenáctiletým studentem nástavbového maturitního oboru a v průběhu tohoto stíhání byl vystaven vlivům souvisejícím s intenzívním zájmem médií o jeho případ, byl obžaloby zproštěn až řadu let po svém pravomocném odsouzení, když byl ke své obraně nucen využít i všech mimořádných opravných prostředků. Následně odvolací soud uzavřel, že odpovídající zadostiučinění je třeba v žalobcově případě stanovit na částku 90 000 Kč za každý rok jeho trestního stíhání, tj. na výslednou částku 1 132 470 Kč, z níž již žalobce od žalované obdržel částku 150 000 Kč a další částku 475 000 Kč mu přiznal soud prvního stupně. Žalobci tudíž zbývá přiznat částku 507 470 Kč, ohledně níž proto odvolací soud částečnou změnou rozsudku soudu prvního stupně žalobě rovněž vyhověl. Navrhoval-li žalobce přihlédnout při stanovení výše přiznaného zadostiučinění též k případu řešenému u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 45/2012, odvolací soud toto odmítl, když s odkazem na údaje patrné z již zmíněného seznamu rozhodnutí publikovaného na internetových stránkách Ministerstva spravedlnosti konstatoval, že odškodnění, které bylo v této věci poškozenému přiznáno (nadto rozhodnutím, jež nebylo podrobeno instančnímu přezkumu), není s běžně přiznávanými částkami v souladu.
Zamítl-li pak soud prvního stupně žalobcův požadavek na zaplacení částky 39 600 Kč vznesený z titulu náhrady škody odpovídající vynaloženým nákladům na žalobcovu obhajobu, odvolací soud se s tímto jeho závěrem, jenž byl odůvodněn nedostatkem žalobcovy aktivní věcné legitimace vycházejícím ze skutečnosti, že tuto částku nehradil on, nýbrž jeho matka, plně ztotožnil.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobce i žalovaná včasnými dovoláními. Zatímco žalobcovo dovolání směřovalo proti výroku napadeného rozsudku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v zamítavém výroku ohledně částky 15 557 430 Kč, žalovaná svým dovoláním toto rozhodnutí napadla v části, jež se týkala celého nároku na přiměřené zadostiučinění za utrpěnou nemajetkovou újmu. Nejvyšší soud však obě tato dovolání podle §243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustná.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2643/2007). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb., a to již proto, že cílem uvedené novely nebylo dle důvodové zprávy ke zmíněnému zákonu rozšíření přípustnosti dovolání nad rámec dosavadní úpravy a jejího judikaturního výkladu, nýbrž naopak omezení této přípustnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, nebo ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2728/2016, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. I. ÚS 363/17, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2627/2018).
V posuzované věci byl předmět řízení, o němž odvolací soud napadeným rozsudkem věcně rozhodoval, představován dvěma samostatnými nároky, a to jednak nárokem na náhradu škody ve výši 39 600 Kč a jednak nárokem na náhradu nemajetkové újmy ve výši 16 500 300 Kč. Napadl-li pak žalobce svým dovoláním celý výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k zamítnutí žaloby ohledně částky 15 557 430 Kč, aniž zohlednil, že tato částka v sobě zahrnuje i zmíněný nárok připadající na náhradu škody nepřevyšující částku 50 000 Kč, je tedy jeho dovolání ve vztahu k této části napadeného výroku rozsudku odvolacího soudu (tj. ve vztahu k částce 39 600 Kč) podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. objektivně nepřípustné.
Co se týče dovolání žalované, které směřuje proti té části napadeného rozhodnutí, jež se týká nároku na přiměřené zadostiučinění za újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním, žalovaná jím napadla rovněž výrok, kterým odvolací soud potvrdil zamítnutí žaloby ohledně částky 15 517 830 Kč. V této části však podané dovolání není subjektivně přípustné. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že k podání dovolání je účastník řízení oprávněn jen tehdy, vznikla-li v jeho poměrech rozhodnutím odvolacího soudu procesní újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Dovolání tudíž může podat jen ten účastník, jehož nároku nebylo zcela vyhověno nebo jemuž byla soudem uložena povinnost (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000). U potvrzujícího výroku napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vztahujícího se k té části rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla žaloba zamítnuta, však v případě žalované tato podmínka zjevně splněna není.
K otázce přípustnosti zbývající části žalobcova dovolání žalobce uvedl, že tuto přípustnost dovozuje ve smyslu výše citovaného §237 o. s. ř. ze skutečnosti, že „předmětná věc“ nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, resp. je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Pro případ, že by „byla dosud vydaná rozhodnutí shledána jako dopadající na danou věc, je pak namístě, aby byla dovolacím soudem řešená právní otázka posouzena jinak“. Důvodem podaného dovolání je přitom skutečnost, že „rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci“. V této souvislosti pak žalobce podrobil kritice výši částky, na níž odvolací soud vyčíslil přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou žalobce předmětným trestním stíháním utrpěl. Ta totiž navzdory požadavku plynoucímu z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, neodpovídá ekonomické realitě České republiky a v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3867/2011, neodráží ani závěry, které vyplynuly z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 vydaného pod sp. zn. 10 C 45/2012, jenž se týká případu, který se v podstatných znacích se žalobcovým případem shodoval.
Navzdory citovanému způsobu, jakým žalobce v podaném odvolání výslovně vymezil jeho přípustnost [a který by mohl založit vadu tohoto dovolání bránící jeho věcnému projednání, bylo-li toto vymezení provedeno označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících a navzájem se vylučujících alternativ přípustnosti dovolání pro jednu (konkrétní) právní otázku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4706/2018)], lze z obsahu tohoto podání dovodit, že žalobce ve skutečnosti jeho prostřednictvím konkrétně poukazuje pouze na to, že se odvolací soud při řešení otázky výše přiznaného zadostiučinění odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované rozhodnutími, která žalobce zmiňuje.
Obdobně i žalovaná dovozuje přípustnost zbývající části svého dovolání ze skutečnosti, že se odvolací soud při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, které žalobci přiznal, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, následkem čehož toto zadostiučinění stanovil ve výši, jež se od částek přiznávaných v obdobných případech liší. Odvolací soud předně přiznanou částku odvodil od částky 90 000 Kč za každý rok žalobcova trestního stíhání, přičemž touto nevhodně zvolenou metodou nesprávně nadhodnotil časové hledisko trvání odškodňovaného zásahu tak, jakoby odškodňoval porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Přiznané odškodnění nadto nekoresponduje s tím, že žalobcův spoluobviněný, který byl na rozdíl od žalobce v průběhu trestního stíhání omezen na svobodě a který svůj obdobný nárok uplatnil vůči žalované v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 77/2018, byl v tomto řízení odškodněn pouze částkou 150 000 Kč, s níž se spokojil. Z pohledu závěrů plynoucích z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, se přitom právě tato částka žalované jeví jako přiměřená i ve vztahu k žalobci.
Otázka způsobu stanovení výše zadostiučinění, které žalobci náleží, jež je oběma podaným dovoláním společná, však přípustnost těchto dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. v posuzovaném případě založit nemůže, neboť při jejím řešení se odvolací soud od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu neodchýlil.
Ve shodě s požadavky, které Nejvyšší soud formuloval zejména v rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněném pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, totiž odvolací soud při stanovení výše přiznaného zadostiučinění zohlednil nejen povahu trestní věci, délku trestního stíhání a dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce, a to vše s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, za nichž k jeho újmě došlo, ale nadto vyšel i z výše odškodnění přiznané poškozeným v případech, které vyhodnotil jako srovnatelné s případem žalobce. Zároveň s tím odvolací soud specifikoval, v čem jsou srovnávané případy shodné, jakož i to, v čem se od sebe naopak odlišují, a proč se proto od částek, které byly ve srovnávaných případech poškozeným přiznány, odchýlil a v jakém směru. Součástí zdůvodnění těchto jeho úvah je též logické vysvětlení, proč při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění odvolací soud neakceptoval žalobcem akcentovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 3. 2013, sp. zn. 10 C 42/2012, stejně jako to, proč tento soud neshledal ve vztahu k žalobci za dostatečnou částku, jež byla rozsudkem téhož obvodního soudu vydaným pod sp. zn. 25 C 77/2018 přiznána jeho spoluobviněnému. Odvolací soud tak současně vyhověl závěrům vyplývajícím z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, publikovaného pod č. 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí, podle kterého pokud nelze nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy. Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu. Kritérium vycházející z ekonomické reality v České republice a z toho, co by obecně bylo vnímáno jako spravedlivé (např. s ohledem na cenovou úroveň nebo výši průměrné mzdy), na něž v podaném odvolání poukazuje žalobce, je přitom v souladu s uvedeným rozsudkem namístě využít až tehdy, nebude-li možné postupovat ani podle jiného případu náhrady nemajetkové újmy. To se však v posuzovaném případě nestalo. Dospěl-li pak odvolací soud k závěru, že žalobce, ale ani žalovaná neoznačili vhodná rozhodnutí ve srovnatelných věcech, což současně též zdůvodnil, pak na uvedenou skutečnost tento soud zareagoval opět plně v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, pokud provedl srovnání také s jinými obdobnými případy, které jsou mu známy z jeho činnosti a s nimiž účastníky řízení před vydáním rozhodnutí seznámil, přičemž současně využil též informace, které zjistil z veřejně dostupné databáze Ministerstva spravedlnosti obsahující rozhodnutí odvolacích soudů, kterými bylo žalobcům přiznáno právo na peněžité zadostiučinění za újmu způsobenou trestním stíháním, členěné dle charakteru trestné činnosti, jež byla stíhané osobě kladena za vinu a dle soudem zjištěných dopadů do osobnostních práv, zvyšujících (nebo naopak snižujících) intenzitu nemajetkové újmy, která byla poškozeným způsobena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 577/2017, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 303/2019). Dospěl-li odvolací soud po tomto srovnání k závěru, že přiměřené zadostiučinění, které žalobci náleží, odpovídá částce 90 000 Kč za každý rok jeho trestního stíhání (čímž současně zohlednil též délku tohoto trestního stíhání), tento jeho závěr nikterak nekoliduje ani s názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2256/2011, podle kterého výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které skončilo zastavením nebo zproštěním obžaloby, nelze odvíjet od základní částky odškodnění za jeden rok trvání řízení, ve kterém bylo porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě.
V případě náhrady nemajetkové újmy způsobené trestním řízením, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, nadto rovněž platí, že stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše přiznaného zadostiučinění v zásadě posuzuje pouze právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a zákona č. 82/1998 Sb., přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1072/2020). O takový případ se však v posuzované věci nejedná.
Rozsudek odvolacího soudu tedy nepředstavuje jiné řešení, než jakého již bylo v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu dosaženo, pročež otázka, kterou žalobce i žalovaná svými dovoláními předestřeli, přípustnost těchto dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 5. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu