ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.936.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 936/2021-294
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce P. R., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Petrem Šádou, advokátem, se sídlem v Bořicích, Bořice 65, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 52/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2020, č. j. 70 Co 368/2019-187, takto:
I. Řízení o dovolání proti výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2020, č. j. 70 Co 368/2019-187, se zastavuje .
II. Ve zbytku se dovolání odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se podanou žalobou domáhal přiznání náhrady škody v celkové výši 2 456 711 Kč a finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu v částce 388 800 Kč. Uvedených částek se domáhal na základě skutečností, že dosud nebylo ukončeno řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 38 C 19/2011, o jeho žalobě o určení neplatnosti ukončení pracovního poměru a o náhradu mzdy. Dosud tak nebylo rozhodnuto o majetkových nárocích, které žalobce u soudu uplatnil. Dále žalobce tvrdil, že utrpěl nemajetkovou újmu v souvislosti s nepřiměřenou délkou výše uvedeného řízení u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 38C 19/2011.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně svým rozsudkem ze dne 25. 2. 2019, č. j. 28 C 52/2017-139, rozhodl, že změna žaloby učiněná žalobcem v podání ze dne 27. 2. 2019, kterou se domáhá, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci dalších 922 800 Kč s příslušenstvím, se nepřipouští (výrok I) a žaloba s návrhem, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku ve výši 2 845 511 Kč s příslušenstvím, se zamítá (výrok II). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozhodl, že soudkyně Mgr. Tereza Jachura Maříková není vyloučena z projednávání a rozhodnutí této věci (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Poté rozhodl, že odvolání žalobce proti výroku I rozsudku soudu prvního stupně se odmítá (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Připustil změnu žaloby spočívající v rozšíření nároku na náhradu nemajetkové újmy o částku 129 600 Kč s příslušenstvím. Změnu žaloby spočívající v rozšíření nároku na náhradu majetkové újmy v rozsahu 793 200 Kč s příslušenstvím nepřipustil (výrok III rozsudku odvolacího soudu). Dále odvolací soud rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II o věci samé ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy v rozsahu částky 112 800 Kč s příslušenstvím mění tak, že žalovaná je povinna do patnácti dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci 112 800 Kč s příslušenstvím a ve zbývajícím rozsahu se rozsudek v zamítavém výroku potvrzuje (výrok IV rozsudku odvolacího soudu). Žalobu o zaplacení částky 129 600 Kč s příslušenstvím na náhradu nemajetkové újmy zamítl (výrok V rozsudku odvolacího soudu) a konečně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok VI rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud o vznesené námitce podjatosti (výrok I rozsudku odvolacího soudu) rozhodl uvedeným způsobem, protože žalobce namítal, že rozsudek uvedené soudkyně vnímá za nespravedlivý a nepřesvědčivý (takže měl za důvodné uvažovat, zda není dán poměr soudkyně k věci), přičemž důvodem k vyloučení soudce nemohou být okolnosti, které spočívají v jeho postupu v řízení o projednávané věci (§14 odst. 4 o. s. ř.)
Výrokem II odvolací soud odvolaní proti výroku I rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud odmítnul [§218 písm. c) o. s. ř.], protože proti tomuto rozhodnutí, kterým nebyla připuštěna změna žaloby, není odvolání přípustné [§202 odst. 1 písm. d) o. s. ř.].
O rozšíření nároku žalobce (výrok III) odvolací soud rozhodl tak, že jej nepřipustil, protože o uvedeném nároku (přiznání částky 793 200 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody za nepřiznané mzdové a další finanční nároky) nebylo možno rozhodnout na základě výsledků dosavadního řízení, což je podmínka pro připuštění změny žaloby (§95 odst. 2 věta prvá o. s. ř.). Připustil však rozšíření žalobního nároku o 129 600 Kč s příslušenstvím, který žalobce požadoval jako náhradu újmy za nepřiměřenou délku řízení, protože o tomto nároku bylo možné na základě provedeného dokazování rozhodnout.
Ve věci nároku na finanční satisfakci za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 38 C 19/2011 soud učinil skutkový závěr, že posuzované řízení ke dni rozhodování odvolacího soudu probíhalo 8 let a 10 měsíců a tuto dobu měl za nepřiměřenou. Při určení výše peněžitého zadostiučinění vyšel z roční částky zadostiučinění ve výši 16 000 Kč. Celkovou částku následně krátil o 30 % vzhledem ke složitosti řízení a zvýšil o 20 % z hlediska významu řízení pro žalobce. Celkově tak žalobci přiznal částku 112 800 Kč, a to včetně příslušenství. Ve zbývajícím rozsahu (276 000 Kč jako rozdíl mezi původně požadovanými 388 800 Kč a přiznanými 112 800 Kč) proto žalobu zamítl. Žalobu z téhož důvodu zamítnul i v rozsahu jejího rozšíření v odvolacím řízení (129 600 Kč s příslušenstvím).
Co do nároku na náhradu škody v částce 2 456 711 Kč s příslušenstvím soudy shodně konstatovaly, že v tomto rozsahu je žaloba předčasná, neboť nároky na náhradu mzdy a dalších finančních požitků jsou stále předmětem řízení, které zatím neskončilo, a žalobu tak v této části odvolací soud zamítl.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako dílem nepřípustné a dílem vadné odmítl, dílem dovolací řízení (ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně) zastavil.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Dovoláním nelze napadnout rozhodnutí odvolacího soudu o námitce podjatosti soudu prvního stupně.
Podle §16 odst. 1 o. s. ř. o tom, zda je soudce nebo přísedící vyloučen, rozhodne nadřízený soud v senátě. Pojem „nadřízený soud“, je-li použit v občanském soudním řádu k určení věcné příslušnosti soudu, vychází z organizačních vztahů uvnitř soustavy soudů, nikoliv ze vztahů instančních a s pojmem „soud prvního stupně“ jej tudíž zaměňovat nelze [srovnej stanovisko pléna Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1996, sp. zn. Plsn 1/96 (uveřejněné pod č. 48/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Rozhoduje-li tedy vrchní soud o vyloučení soudců krajského soudu jako soudců druhého stupně (zde krajský soud o vyloučení soudkyně okresního soudu; pozn. dovolacího soudu), není takové rozhodnutí rozhodnutím soudu prvního stupně (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 25 Cdo 4634/2014, rozhodnutí Nejvyšší soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ), ani rozhodnutí soudu odvolacího (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4085/2011).
Jak vyplývá z §236 odst. 1 o. s. ř., funkční příslušnost pro projednání dovolání proti rozhodnutí nadřízeného soudu o vyloučení nebo nevyloučení soudce není v občanském soudním řízení upravena, neboť se dovolání váže k rozhodnutí odvolacího soudu. Jestliže rozhodnutí nadřízeného soudu, tj. v daném případě Městského soudu v Praze, o nevyloučení soudce není rozhodnutím soudu prvního stupně ani odvolacího soudu, ale nadřízeného soudu podle §16 odst. 1 o. s. ř., nemůže být podání žalobce v této části projednáno jako dovolání.
Funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí občanský soudní řád neupravuje. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (shodně např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 29 Odo 641/2001). Nejvyšší soud proto řízení o „dovolání“ proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, které touto vadou trpí, zastavil (§104 odst. 1 o. s. ř.).
Jak vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu, např. z usnesení ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněného v časopise Soudní judikatura 3/1998 pod číslem 28, oprávnění podat dovolaní (subjektivní přípustnost) svědčí účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, která je odstranitelná tím, že dovolací soud takové rozhodnutí zruší.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud k odvolání žalobce mj. částečně změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku tak, že žalobě co do částky 112 800 Kč s příslušenstvím vyhověl, nemohlo být rozhodnutí odvolacího soudu o věci samé v tomto rozsahu pro žalobce příznivější a žalobci tímto rozhodnutím nemohla nastat žádná újma, která by byla odstranitelná tím, že by dovolací soud takové rozhodnutí zrušil. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o věci samé, co do měnícího (vyhovující) výroku, tak bylo podáno někým, kdo k odvolání není oprávněn [§218 písm. b) a §243c odst. 3 o. s. ř.].
Proti rozhodnutí (usnesení), kterým bylo odmítnuto odvolání, je přípustná žaloba pro zmatečnost. Proti výroku II rozsudku odvolacího soudu tak není dle §238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. dovolání přípustné.
Rovněž tak dovolání není dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čemž dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
Dovolatel ve svém podání uvádí, že v rozporu s ústavně zaručeným základním právem mu byla odepřena ochrana na spravedlivý proces a v řízení došlo k opomenutí důkazů a jiným vadám dokazování a vznikl extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. Odepřeno mělo zůstat žalobci také právo na nezávislý a nestranný soud, přiměřenou délku řízení a účinné opravné prostředky a zákaz zneužití práv.
Dovolání sestává z obsáhlé rekapitulace průběhu posuzovaného i odškodňovacího řízení. Dovolatel cituje mnoho rozhodnutí, z valné většiny Ústavního soudu, zabývající se přípustností dovolání, které se však v řízení posuzovaných otázek týkají velmi okrajově.
Dovolání není přípustné v části, ve které dovolatel poukazuje na nesprávný postup soudů obou stupňů při rozhodování o návrzích na rozšíření žaloby. Dovolatel cituje stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. Pl.ÚS-st. 43/16, ze kterého i dle žalobce plyne, že o změně žaloby musí za daných podmínek rozhodnout i odvolací soud, přičemž ale není zřejmé, co z toho dovolatel vyvozuje ve vztahu k napadenému rozhodnutí, když se odvolací soud změnami žalobních nároků zabýval a rozhodl o nich.
K tomu dovolací soud uvádí, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup“ (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz).
Obdobné platí i pro názor dovolatele, že postupem soudů bylo zasaženo do jeho majetkových práv, k čemuž cituje nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2014, sp. zn. II. ÚS 3035/12, aniž by však bylo dále uvedeno, čím má být zpochybněn závěr soudů obou stupňů, že řízení o majetkových právech žalobce dosud není skončeno a je tak předčasné rozhodovat o případném odškodnění (spravedlivém zadostiučinění) žalobce.
Obecně je v dovolání vyjádřen i nesouhlas s posouzením výše zadostiučinění a posouzením kritérií dle §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)(dále „OdpŠk“). Není přitom jasné, čeho se dovolatel dožadoval, s čím konkrétně nesouhlasil a v čem má spočívat nesprávné právní posouzení odvolacího soudu a dovolání je tak v této části vadné.
K tomu dovolací soud dodává, že pokud jde o stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění, toto je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše či formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Dovolací soud tedy posuzuje jen správnost základních úvah soudu ohledně aplikace toho kterého kritéria, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009).
Dovolatel dále namítal, že soudy ignorovaly jím navržené důkazy a předložená tvrzení, spatřoval nedostatky v jeho odůvodnění a měl jej za nepřezkoumatelné (vadné). Tato námitka však přípustnost dovolání není způsobilá založit. Odůvodnění napadeného rozsudku je v souladu s ustálenou judikaturou soudu dovolacího, když je z něj zřejmé, na základě jakých důvodů odvolací soud rozhodl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3000/2012, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K námitkám dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo překvapivé (tedy je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), dovolací soud pro úplnost uvádí, že překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu nemůže spočívat pouze v tom, že odvolací soud určitou otázku k odvolací námitce žalované (či žalobce) právně posoudil jinak než soud prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3849/2014, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 90/2016). Nepředvídatelným, resp. překvapivým by bylo takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně.
K případným dalším vadám řízení (např. opakované vyjádření nesouhlasu s posouzením podjatosti soudce, nepřiměřená délka odškodňovacího řízení), které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Námitka, že rozhodoval vyloučený soudce, pak výslovně nemůže být důvodem dovolání [srov. §241a odst. 1 ve spojení s §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 5. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu