ECLI:CZ:NS:2021:32.CDO.3213.2020.1
sp. zn. 32 Cdo 3213/2020-172
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Davida Rause, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně Polabské stavební CZ, s. r. o. , identifikační číslo osoby 26115875, se sídlem v Osečku 87, zastoupené JUDr. Robertem Němcem, advokátem se sídlem V Praze 1, Jáchymova 26/2, proti žalované InterGast, a. s. , identifikační číslo osoby 62917153, se sídlem v Praze 10, Na Vinobraní 1792/55, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, o zaplacení 797 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 26 C 415/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2020, č. j. 55 Co 266/2018-127, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 14 278 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Tomáše Sokola, advokáta se sídlem v Praze 2, Sokolská 60.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 5. 2018, č. j. 26 C 415/2017-41, zamítl žalobu do výše 85 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 712 500 Kč s příslušenstvím (výrok II.), rozhodl o nákladech řízení (výrok III.) a o vrácení složené zálohy na svědečné (výrok IV.).
K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 5. 2020, č. j. 55 Co 266/2018-127, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že se žaloba o 712 500 Kč s příslušenstvím zamítá, a ve výroku IV. jej potvrdil (výrok I.); dále rozhodl o nákladech řízení před soudy všech stupňů (výrok II.).
Odvolací soud na základě doplněného dokazování dospěl k závěru, že žalovaná vyřídila reklamaci granitové desky v souladu se smlouvou o dílo (řádně a v přiměřené době se souhlasem osoby, která byla k vyřizování reklamace zmocněna), a proto žalobkyni nevznikl nárok na smluvní pokutu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále „dovolatelka“) dovolání. Splnění předpokladů přípustnosti spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení otázek procesního práva, a to 1) zda je v souladu s právem, když odvolací soud vezme za prokázané skutečnosti, které z dokazování nevyplývají, 2) zda je v souladu s právem, když odvolací soud vyvodí závěr o skutkovém stavu, který je ve zjevném rozporu s provedenými listinnými důkazy i zákonem a tímto rozporem se nezabývá, 3) zda je v souladu s právem, když odvolací soud odůvodní rozsudek během jednání zcela odlišně než v písemném vyhotovení, k čemuž odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3780/2015, 4) zda je v souladu s právem, když odvolací soud v odůvodnění rozsudku nevysvětlí, na základě jakých provedených důkazů dospěl ke svým závěrům ohledně skutkových okolností případu, a 5) zda je v souladu s právem, když odvolací soud připustí v odvolacím řízení nová tvrzení účastníka, aniž by posoudil splnění podmínek, jež vyžaduje „§219a“. Rozsudek odvolacího soudu je podle dovolatelky překvapivý, což je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (dovolatelka odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2003, sp. zn. II. ÚS 523/02, a na něj navazující judikaturu Nejvyššího soudu), a nerespektuje rozhodovací praxi týkající se vzniku smluvního zastoupení (dovolatelka odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1766/2004). Navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdí, eventuálně aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhuje dovolání odmítnout, eventuálně zamítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Klade-li dovolatelka otázky, zda je v souladu s procesním právem, vezme-li soud za prokázané skutečnosti, které z dokazování nevyplývají, resp. vyvodí-li závěr o skutkovém stavu, který je ve zjevném rozporu s provedenými listinnými důkazy, pak jejich prostřednictvím odvolacímu soudu vytýká, že pochybil při hodnocení důkazů, a polemizuje s jeho skutkovými zjištěními a závěry. Skutkový základ sporu však nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit, ten je pro dovolací soud závazný. Případná nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem. Ani hodnocení důkazů nelze v dovolacím řízení (se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v §132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou též dostupná na internetových stránkách www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu jsou též dostupná na internetových stránkách nalus.usoud.cz).
Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu pak není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatelka coby způsobilý k dispozici nemá. Dovolací přezkum je v §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, či ze dne 1. 6. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1184/2020). Je-li otázka existence smluvního zastoupení v nyní posuzované věci odvislá právě od skutkových zjištění odvolacího soudu, pak zpochybňovaný závěr odvolacího soudu o tom, že svědek K. (jednatel N., která provozovala restauraci, v níž byla instalována granitová deska, jíž se reklamace týkala) byl oprávněn proces reklamace řešit, reklamace tudíž byla řešena po dohodě s ním a on neměl ke způsobu řešení reklamace výhrady, není v extrémním rozporu s výsledky provedeného dokazování; toliko takový rozpor by ve smyslu judikatury Ústavního soudu měl za následek porušení práva na spravedlivý proces. Odvozuje-li snad dovolatelka takový extrémní rozpor z negativní odpovědi tohoto svědka na otázku, zda to byl on, kdo „řešil následnou komunikaci“ mezi žalovanou a dovolatelkou, pak nelze přehlédnout, že svědek sice popíral účast na komunikaci mezi žalovanou a dovolatelkou, což ovšem nevylučuje, že reklamaci fakticky řešil (včetně otázky, kdy bude k odstranění vady přistoupeno, aby to vyhovovalo provozním potřebám restaurace) a pokládal ji poté – právě z pohledu provozovatele restaurace – za vyřešenou řádně a v přiměřené době. Nadto vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu způsob hodnocení důkazů, neoznačuje žádnou judikaturu Nejvyššího soudu, jíž by se postup odvolacího soudu protivil.
Klade-li pak dovolatelka otázky, zda je v souladu s procesním právem, nevysvětlí-li soud, na základě jakých provedených důkazů dospěl ke svým závěrům ohledně skutkových okolností případu, a připustí-li soud v odvolacím řízení nová tvrzení účastníka, aniž by posoudil splnění procesních podmínek, pak tím odvolacímu soudu vytýká vady řízení spočívající v nedostatku odůvodnění rozhodnutí a v přístupu soudu k (údajně novým) skutkovým tvrzením. Tím dovolatelka míří na domnělé vady řízení, jež však samy o sobě způsobilým dovolacím důvodem rovněž nejsou (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což v nyní posuzované věci naplněno není. Takto dovolatelkou vytýkaná pochybení nezahrnují žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015, či ze dne 1. 6. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1184/2020). Navíc odvolací soud ve vztahu ke skutkovým zjištěním postupoval v intencích rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 32 Cdo 820/2019, jímž byl zrušen předchozí rozsudek odvolacího soudu v posuzované věci.
V souvislosti s výtkou, že odvolací soud odůvodnil rozsudek v jednací síni zcela odlišně než v písemném vyhotovení, dovolatelka uvádí, že tím se měl odvolací soud dostat do rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3780/2015. V uvedeném rozsudku je potvrzována předchozí praxe dovolacího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3601/2014) i Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2146/11, nález Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2012, sp. zn. III. ÚS 953/12, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 65, ročník 2012), podle které jakmile soud vyhlásí rozsudek, je jím vázán; to se projevuje jednak v tom, že soud nemůže již vyhlášený rozsudek zásadně zrušit nebo změnit, jednak v tom, že písemné vyhotovení rozsudku se nesmí s vyhlášeným zněním rozcházet, tj. zejména výrok rozsudku se musí obsahem a zněním shodovat s tím, co bylo vyhlášeno. Uvedeným závěrům se však odvolací soud nezpronevěřil, neboť výrok rozsudku v jednací síni vyhlášeného i výrok rozsudku obsažený v jeho písemném vyhotovení jsou totožné (dovolatelka ostatně ani netvrdí, že by se tyto výroky odlišovaly), přitom ta část odůvodnění rozsudku, jež zazněla v jednací síni a jež se týká závěru odvolacího soudu, že jednatel „společnosti N.“ byl oprávněn reklamaci vyřizovat, obsahově odpovídá závěru plynoucímu z písemného vyhotovení rozsudku, na němž pak odvolací soud své právní posouzení následně vystavěl.
Vytýká-li dále dovolatelka napadenému rozhodnutí překvapivost, jež má pramenit ze skutkových zjištění ohledně role jednatele N. L. K. při vyřizování reklamace, pak jej odvolací soud (opakovaně) vyslechl, vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v předchozím zrušovacím rozsudku ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 32 Cdo 820/2019. Ani samotný výslech, ani otázka, k níž byl tento svědek vyslechnut, a konečně ani závěry, které z výslechu odvolací soud učinil, tudíž nemohly být pro dovolatelku jakkoli překvapujícími.
Postup odvolacího soudu nadto není – pro údajnou překvapivost – v rozporu ani s dovolatelkou citovanou judikaturou Nejvyššího soudu. Ta totiž, jak je sumarizováno právě např. v dovolatelkou citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2390/2017, konstantně reflektuje postavení odvolacího soudu v procesu dokazování v řadě rozhodnutí, v nichž akcentuje povinnost odvolacího soudu provést dokazování tehdy, pokud se odvolací soud hodlá odchýlit od skutkových závěrů soudu prvního stupně, popřípadě, chce-li jinak než soud prvního stupně hodnotit již provedené důkazy (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 14. 4. 1966, sp. zn. 6 Cz 19/66, uveřejněný pod č. 64/1966 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 11/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 372/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3021/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3242/2011); obdobně se k této problematice vyjadřuje i Ústavní soud (srov. nálezy ze dne 29. 5. 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98, ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. IV. ÚS 57/04, ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 3199/12, nebo ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 1180/14). Skutková zjištění (zjištění skutkového stavu) jsou v občanském soudním řízení výsledkem provedení důkazů (§122 o. s. ř.) a jejich hodnocení (§132 o. s. ř.), z čehož plyne závěr, že skutková zjištění může (s výjimkou podle §122 odst. 2 o. s. ř.) činit toliko ten soud, který důkaz provedl (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. IV. ÚS 57/04), přičemž je zásadně nepřípustné, aby odvolací soud, jestliže se chce odchýlit od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, tyto důkazy hodnotil jinak, aniž by je sám opakoval (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2006, sp. zn. II. ÚS 363/06, a ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 1180/14, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1890/2007, ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2236/2008, a ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5421/2016).
Odchýlil-li se tudíž odvolací soud od hodnocení důkazu provedeného soudem prvního stupně poté, co jej sám provedl (zopakoval), zjednal si tak procesně korektním postupem podklad pro vlastní posouzení věci, jež tak nemůže být z důvodů uváděných v dovolání pokládáno za překvapivé.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu se nedostalo ani do kolize se závěry plynoucími z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1766/2004, v otázkách vzniku smluvního zastoupení, podle nichž smluvní zastoupení vzniká na základě dohody o plné moci, pro kterou není vyžadována písemná forma (samotná plná moc je na rozdíl od dohody pouze jednostranným právním úkonem zmocnitele, kterým již jen osvědčuje navenek, že k uzavření dohody o plné moci došlo), plná moc nemusí být součástí právního úkonu, který zmocněnec za zmocnitele jeho jménem činí, avšak je třeba, aby z právního úkonu bylo patrno, že zmocněnec jedná za zmocnitele. Od těchto závěrů se odvolací soud v nyní posuzované věci neodchýlil, nadto akcentoval skutečnost, že řešení reklamace L. K. v jejím průběhu nikdo nezpochybňoval.
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. v posuzovaném případě naplněny nejsou.
Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém jeho rozsahu, tj. včetně nákladového výroku II., pak proti němu není dovolání objektivně přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolatelka ve věci úspěšná nebyla, právo na náhradu nákladů řízení tudíž nemá. Žalované, zastoupené advokátem, vznikly náklady právního zastoupení za podání vyjádření k dovolání, a proto jí byla přiznána náhrada nákladů řízení za jeden úkon právní služby ve výši 11 500 Kč společně s paušální náhradou ve výši 300 Kč a zvýšením o částku odpovídající DPH, celkem tedy 14 278 Kč [§7, §9, §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, §137 odst. 3 o. s. ř.].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. 1. 2021
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu