ECLI:CZ:NS:2021:32.CDO.3437.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 3437/2019-266
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobkyně UNIQUA pojišťovna, a. s. , se sídlem v Praze 6, Evropská 136/810, PSČ 160 12, identifikační číslo osoby 49240480, zastoupené JUDr. Michalem Bendou, advokátem se sídlem v Praze 2, Apolinářská 445/6, proti žalovanému D. Ch. , narozenému XY, sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému JUDr. Michaelou Volnou, advokátkou se sídlem v Praze, Práčská 3315/8e, o zaplacení částky 84 533 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 41 C 54/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 5. 2019, č. j. 15 Co 249/2018-230, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 800 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho advokátky.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Žalobkyně se ve zde souzené věci domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit jí částku 84 533 Kč s úrokem z prodlení, a to z titulu práva na vrácení vratné finanční podpory, které jí vzniklo proto, že s žalovaným ukončila spolupráci pro porušení povinností ze smlouvy o výkonu pojišťovacího zprostředkovatele .
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 3. 5. 2018, č. j. 41 C 54/2017-109, žalobě v plném rozsahu vyhověl a přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení.
Krajský soud v Ostravě k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozhodnutím změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé napadla žalobkyně dovoláním.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm - v souladu s bodem 1 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., Nejvyšší soud přípustným neshledal.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Argumentem, že odvolací soud v rozporu s judikaturou dovolacího soudu dostatečně neodůvodnil své rozhodnutí, a založil tak jeho nepřezkoumatelnost, dovolatelka oproti svému mínění nepředkládá otázku procesního práva, kterou odvolací soud řešil, nýbrž vytýká odvolacímu soudu, že zatížil řízení vadou. Námitky vad řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem nesplňují kritéria stanovená v §237 o. s. ř. (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ostatně ani způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3745/2018, ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1558/2019, ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3354/2019, ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3387/2020, která jsou - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu). Proto také §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné.
Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí dovolatelka spatřuje v tom, že odvolací soud učinil závěr o tom, že odstoupení od smlouvy není účinné, aniž uvedl, z jakých důvodů, a pokud se mělo jednat o neplatný právní úkon, zda šlo o neplatnost absolutní, či relativní. Tím dovolatelka odvolacímu soudu spíše než nepřezkoumatelnost rozhodnutí (pro nedostatek důvodů) vytýká neúplnost, a tudíž nesprávnost právního posouzení. V tomto ohledu tato námitka věcně spadá s dalším uplatněným předpokladem přípustnosti dovolání, vztaženým k řešení otázky hmotného práva. Ani tato otázka, totiž „otázka účinnosti odstoupení od smlouvy žalobkyně“, při jejímž řešení se měl odvolací soud rovněž odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, však závěr o přípustnosti dovolání neopodstatňuje.
Dovolatelka argumentuje, že odstoupila-li od smlouvy dle §344 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), je v souladu s §267 obch. zák. a jí označenou judikaturou takový úkon platným, dokud druhá strana nenamítne jeho neplatnost. Tvrdí, že žalovaný neplatnost odstoupení od smlouvy nenamítal, naopak na platnosti odstoupení založil námitku promlčení.
Názor, že žalovaný neplatnost odstoupení od smlouvy nenamítal, však dovolatelka opírá o promítnutí závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 12. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2/2012, do poměrů zde projednávané věci způsobem, který je zjevně formalistický.
V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud vysvětlil, že „dovolání se neplatnosti právního úkonu představuje právní úkon, z něhož - jakožto projevu vůle, který lze učinit pouze jednáním a jen výslovně - musí být patrno jednak to, že se jím uplatňuje neplatnost konkrétního právního úkonu, jednak označena vada právního úkonu, která způsobila jeho neplatnost. Jedná se o jednostranný právní úkon adresovaný druhému účastníku pracovněprávního vztahu, jehož právní následky nastávají okamžikem, kdy byl adresátu řádně doručen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 660/2009, který byl uveřejněn pod č. 20 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011). Z uvedeného vyplývá, že pro dovolání se neplatnosti právního úkonu nestačí, že si je oprávněný účastník vady právního úkonu pouze vědom, popřípadě že na neplatnost právního úkonu za řízení před soudem jen upozorní.“
Závěry citovaného rozhodnutí nelze prosazovat mechanickým způsobem, jak je předkládá dovolatelka, nýbrž je třeba je chápat v kontextu související judikatury, v níž Nejvyšší soud dlouhodobě zastává názor, podle něhož skutečnost, že účastník uplatňuje relativní neplatnost, vyplývá již z toho, že z jeho žalobního tvrzení se podává, že pro vadu právního úkonu, která má podle zákona za následek relativní neplatnost, nechce být účinky tohoto úkonu vázán (srov. již rozsudek ze dne 15. 7. 1999, sp. zn. 24 Cdo 192/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy číslo 10, ročník 1999, a z mnoha dalších např. rozsudek ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 102/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 12, ročník 2003, pod číslem 207, či rozsudky ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2517/2010, ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3019/2012, a ze dne 22. 1.2019, sp. zn. 26 Cdo 2874/2018).
Ve zde souzené věci pak žalovaný od počátku mimo jiné brojil proti tomu, že žalobkyně měla jakýkoliv důvod, jenž by ji opravňoval k odstoupení od smlouvy, což se podává nejen z jeho odvolání, shrnutého v bodě 2 rozsudku odvolacího soudu, nýbrž již z jeho obrany před soudem prvního stupně. Jiný závěr, než že se žalovaný námitky relativní neplatnosti dovolal, není proto myslitelný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 15. 2. 2021
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu