ECLI:CZ:NS:2021:32.CDO.3672.2020.1
sp. zn. 32 Cdo 3672/2020-413
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně NS Invest a. s. , se sídlem v Hradci Králové, Škroupova 441/12, PSČ 500 02, identifikační číslo osoby 24143251, zastoupené JUDr. Kamilem Podroužkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Fráni Šrámka 1139/2, proti žalované Raiffeisenbank a. s., se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 78, identifikační číslo osoby 49240901, zastoupené Mgr. Janem Hrazdirou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na příkopě 583/15, o zaplacení částky 493 807 934,57 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 C 303/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2020, č. j. 35 Co 398/2019-365, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 293 014 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti v záhlaví uvedenému rozsudku není přípustné [§237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), jehož rozhodné znění pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb.], protože jednak se odvolací soud při řešení právních otázek č. 1 a 5 neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jednak, jde-li o právní otázky č. 2, 3 a 4, dovolatelka nenapadla všechny rovnocenné právní závěry, na nichž spočívá posouzení rozsudku, z nichž každý sám o sobě vede k zamítnutí žaloby.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo dovolacím soudem je rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Žalobkyni nelze přisvědčit, má-li za to, že odvolací soud se při řešení otázky procesního práva spočívající v poučovací povinnosti podle §118a odst. 1 o. s. ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť žalobkyni nepoučil konkrétně „o čem“ má svá skutková tvrzení doplnit.
Smyslem postupu podle §118a o. s. ř., jenž je vyjádřením principu materiálního vedení řízení soudem, je, aby účastníkovi nebyla žaloba zamítnuta z důvodu, že neunesl břemeno tvrzení a důkazní, aniž by byl poučen, že takové důkazní břemeno ve vztahu k určité skutečnosti ve smyslu teorie analýzy norem má (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1241/2011), tedy zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něj nepříznivého, tedy překvapivého, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, aniž měl možnost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy (srov. usnesení ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 790/2014).
Postup podle §118a o. s. ř. tedy přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. např. usnesení ze dne 27. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či rozsudek ze dne 25. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 4255, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud usnesením ze dne 1. listopadu 2006, sp. zn. II ÚS 532/06, odmítl). Žalobkyni nelze přisvědčit, že by postup podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. nebyl namístě.
Zjištění vzniku škody v podobě ušlého zisku a jeho výše závisí na skutkových tvrzeních poškozené, jimiž uplatněný nárok na náhradu škody zdůvodňuje, tedy na tvrzeních o konkrétních skutkových okolnostech, z nichž žalobkyně dovozuje, že by v období, za něž požaduje náhradu, dosáhla při svém podnikání zisku, o který přišla následkem škodné události. Nelze dospět k závěru, že by tomu poučení soudu prvního stupně zachycené v protokolu o jednání ze dne 4. 9. 2019 neodpovídalo. Požadavek na vylíčení konkrétních skutkových okolností, na jejichž základě žalobkyně dovozuje, že by v období let 2015 až 2019 dosáhla při svém podnikání zisku 213 684 000 Kč, z poučení vyplývá. Konečně žalobkyně podáním ze dne 18. 9. 2019, kterým na poučení reagovala, doplnila skutková tvrzení a označila důkazy k prokázání jejich pravdivosti, a to aniž by na nekonkrétnost poučení jakkoliv poukázala. Naopak z navržených důkazů vyplývá, že žalobkyni bylo zřejmé, jaké konkrétní skutkové okolnosti má tvrdit, avšak tak neučinila, a aniž by trpěla informačním deficitem, který by navrhla kompenzovat, a priori povinnost tvrzení nahradila povinností důkazní. Nejvyšší soud přitom již v rozsudku svého velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 20. června 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněném pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že rozsah důkazní povinnosti je ve sporném řízení zásadně určen rozsahem povinnosti tvrdit skutečnosti, neboť aby mohl účastník nějakou skutečnost prokázat, musí ji nejdříve tvrdit. V tomto smyslu právní teorie hovoří o břemenu tvrzení, jímž rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení netvrdil všechny rozhodné skutečnosti významné pro rozhodnutí a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem břemene tvrzení je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí věci, pro nečinnost účastníků (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníkům ustanovením §101 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) nemohla být prokázána, neboť vůbec nebyla účastníky tvrzena.
Přípustnost dovolání otázka č. 1 nezakládá. Odvolací soud ji vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek (na více závěrech), z nichž každá sama o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. (srov. usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, a shodně např. usnesení ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3986/2013, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3812/2015). Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných, než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. §242 odst. 3 věty první o. s. ř. a důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení a dovolání je tak nepřípustné jako celek [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 654/2016 (a judikaturu tam označenou), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5169/2015, a ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1853/2020].
Uvedené závěry se uplatní i v posuzované věci. Právní posouzení rozsudku odvolacího soudu totiž nespočívá pouze na závěru, že právní jednání žalované nebylo nepoctivé (viz bod 32 in fine rozsudku odvolacího soudu). Pro právní posouzení rozsudku odvolacího soudu byly významné (rozhodující) také závěry, ke kterým dospěl soud prvního stupně, protože, jak vyplývá z bodu 24 rozsudku odvolacího soudu, tento je prostřednictvím odkazu učinil součástí svého právního posouzení (k přípustnosti odvolacího soudu připojit se k správným skutkovým závěrům a správnému právnímu posouzení srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 33 Cdo 4312/2019, ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 23 Cdo 4409/2018). Významnými se tak staly závěry o absenci 1. vzniku újmy a příčinné souvislosti [ohledně dílčích nároků a) ve výši 140 000 000 Kč a b) ve výši 49 465 220 Kč], 2. aktivní věcné legitimace [ohledně dílčích nároků c) ve výši 4 125 750 Kč a f) ve výši 122 332 964 Kč], o 3. důvodném zadržení peněžních prostředků [ohledně dílčího nároku d) ve výši 10 000 000 Kč] a 4. neunesení břemene tvrzení [ohledně dílčího nároku e) ve výši 213 684 000 Kč].
Pokud dovolatelka chtěla za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení, bylo nezbytné, aby zpochybnila všechny závěry, na nichž rozsudek odvolacího soudu spočívá. Dovolatelka přitom konkrétní právní otázky, které v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyly vyřešeny, dále zformulovala následovně: 2. „Zda je možné se při posouzení oprávněnosti nároku náhrady škody z titulu předsmluvní odpovědnosti účinně bránit všeobecnými obchodními podmínkami a automatizovanými sděleními v těle emailové komunikace (tzv. disclaimerů), tedy smluvními ujednáními, jednostrannými prohlášeními a jejich součástmi, která jsou teprve stranami sjednávána.“; 3. „Zda se má ustanovení §1729 občanského zákoníku vykládat tak, že je v řízení před soudem nezbytné, aby žalobce tvrdil a prokázal, že se žalovaný explicitně zavázal konkrétní smlouvu v budoucnu uzavřít, či zda dochází ke vzniku odpovědnosti za škodu dle §1729 odst. 2 občanského zákoníku, za stavu kdy jednání mezi stranami dospějí tak daleko, že se uzavření smlouvy jeví jako vysoce pravděpodobné, jedná nepoctivě ta strana, která přes důvodné očekávání druhé strany v uzavření smlouvy jednání o uzavření smlouvy ukončí, aniž pro to má spravedlivý důvod.“; 4. „Zda je možné v souběhu s nároky z předsmluvní odpovědnosti uplatňovat a projednávat i nároky z obecné odpovědnosti.“; a 5. „Zda se na úpravu předsmluvní odpovědnosti za situace, kdy jednání o smlouvě bylo zahájeno za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „původní občanský zákoník“) a zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obchodní zákoník“), a k ukončení jednání o uzavření smlouvy jednou ze stran došlo za účinnosti občanského zákoníku, použije právní úprava občanského zákoníku nebo původního občanského zákoníku a obchodního zákoníku.“
Otázkou č. 2 a 3 zpochybnila dovolatelka závěr o tom, že právní jednání žalované při sjednávání smlouvy nebylo nepoctivé. Ostatní významné závěry (popsané výše) nezpochybnila; a na otázce č. 4 rozsudek odvolacího soudu založen není (k nepřípustnosti dovolání, pokud dovolatel předestírá k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, a shodně např. usnesení ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Věcný přezkum posouzení položených právních otázek č. 2 a 3 nemůže ovlivnit výsledek řízení, protože dovolatelka nezpochybnila ostatní závěry, které samostatně [ve vztahu ke každému dílčímu nároku a) až d) a f)] vedou k zamítnutí žaloby, a proto je dovolání dle výše uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ohledně těchto otázek nepřípustné jako celek.
Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka č. 5, protože odvolací soud ji taktéž vyřešil v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, která pro předsmluvní odpovědnost za škodu, jako deliktní odpovědnostní typ založený na porušení zákona (§2910), vychází z časového pravidla spojeného s okamžikem škodní události, tedy porušením zákona (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 25 Cdo 462/2018). Mělo-li v poměrech posuzované věci dojít k porušení právní povinnosti v březnu 2014, správně odvolací soud aplikoval právní úpravu účinnou od 1. 1. 2014. Dovolatelka dezinterpretuje napadené rozhodnutí [stejně jako rozsudek soudu prvního stupně – vyjma nároku d)], pokud má za to, že odvolací soud aplikoval právní úpravu účinnou do 31. 12. 2013. Z jeho odůvodnění je zcela zřejmé (viz zejména body 30 až 32 napadeného rozsudku), že aplikoval úpravu účinnou od 1. 1. 2014.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu, který se podle dovolatelky nevypořádal jak s opomenutými důkazy, tak s tím, proč in eventum jednání žalované nezakládá odpovědnost z porušení povinnosti předcházet vzniku újmy (§2900 o. z.). Jejím prostřednictvím žalovaná neformuluje žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení je napadené rozhodnutí založeno, nýbrž namítá existenci vady řízení. K vadám řízení ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; protože tato podmínka v posuzovaném případě naplněna není, jsou uvedené výtky bezcenné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
Závěrem Nejvyšší soud dodává, že proti prvnímu výroku napadeného rozsudku odvolacího soud v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o nákladech řízení, a proti druhému výroku téhož rozsudku, není dovolání přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Pro úplnost dovolací soud dodává, že nelze přisvědčit žalované, pokud (mimo jiné) ve vyjádření k dovolání namítala, že žalobkyně není oprávněna podat dovolání, protože žalobkyně po té, co řízení bylo pro konkurz přerušeno, navrhla pokračování v řízení (insolvenční správce sdělil, že v řízení pokračovat nechce), a podle §264 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., zůstala účastníkem řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 5. 2021
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu