ECLI:CZ:NS:2021:32.CDO.3724.2020.1
sp. zn. 32 Cdo 3724/2020-1163
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci ve věci žalobkyně ČEZ Prodej, a. s. , se sídlem v Praze 4, Duhová 1/425, PSČ 140 53, identifikační číslo osoby 27232433, zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, proti žalované Správě železnic, státní organizaci , se sídlem v Praze 1 - Novém Městě, Dlážděná 1003/7, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 70994234, zastoupené JUDr. Richardem Gürlichem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, o zaplacení částky 805 473 523 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 81/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 5. 2019, č. j. 3 Cmo 183/2018-1025, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 5. 2019, č. j. 3 Cmo 183/2018-1025, vyjma výroku o neúčinnosti žaloby, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2018, č. j. 2 Cm 81/2010-823, se zrušují , a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se v souzené věci po žalované (původně s názvem Správa železniční dopravní cesty, státní organizace) domáhala zaplacení částky 805 473 523 Kč se zákonným úrokem z prodlení, a to z titulu náhrady škody, jež jí měla vzniknout v důsledku toho, že žalovaná porušila svou smluvní povinnost odebrat sjednaný objem trakční elektrické energie.
2. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně změnil rozsudkem ze dne 19. 3. 2015, č. j. 3 Cmo 236/2014-306, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2014, č. j. 2 Cm 81/2010-410, v zamítavém výroku o věci samé a žalobě v plném rozsahu vyhověl.
3. Žalovaná napadla toto rozhodnutí dovoláním, v němž mimo jiné argumentovala, že není pouze provozovatelem dráhy, nýbrž současně též distributorem elektřiny, provozovatelem lokální distribuční soustavy železnice, přičemž relevantních je 50 transformátorů, jejichž vstupní napětí je 110 kV a výstupní 25 kV; licencovaná činnost pokrývá celou železniční dopravní cestu. Změny energetického zákona [tj. zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon)], spočívající v doplnění napěťové hladiny 25 kV v §2 odst. 2 písm. a) bod 2 a v omezení rozúčtování pouze do napětí 52 kV v §3 odst. 3, měly za následek nemožnost rozúčtování na „vstupní straně“ transformátoru a nutnost posunu rozhraní mezi lokální distribuční soustavou a trakční soustavou na „výstupní stranu“ transformátoru, výstupní svorky transformátorů lze tudíž chápat jako součást distribuční soustavy. Jako provozovateli této distribuční soustavy jí vznikla povinnost připojit k ní každého, kdo o to požádá, čehož využil dopravce České dráhy, a. s. (dále jen „České dráhy“), který se rozhodl sobě i ostatním dopravcům dále trakční elektrickou energii zajišťovat sám, nikoliv jejím prostřednictvím, a ona mu musela - v souladu se stanoviskem ERÚ - vyhovět. Proto dne 8. 12. 2009 uzavřela se společností České dráhy celkem osm smluv o připojení.
4. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. 1. 2018, č. j. 32 Cdo 3646/2015-680 (který je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na jeho webových stránkách), rozsudky soudů nižšího stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vyslovil závazný právní názor, že pro posouzení toho, zda v dané věci byla dána okolnost vylučující odpovědnost za škodu ve smyslu §374 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), je rozhodující vyřešení otázky, zda žalovaná měla zákonnou povinnost připojit České dráhy tak, jak učinila, v důsledku čehož vlastně sama napomohla k vytvoření situace, která následně vyústila v odepření odběru drtivé části sjednaného objemu elektřiny.
5. V dalším řízení Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 8. 2018, č. j. 2 Cm 81/2010-823, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech dosavadního řízení. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozhodl v záhlaví označeným rozhodnutím tak, že zpětvzetí žaloby je neúčinné, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, v části, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, tento rozsudek změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
6. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu věci, jak jej zjistil soud prvního stupně:
a) Dne 19. 12. 2008 byla na základě veřejné zakázky uzavřena smlouva nazvaná „SŽDC Trakce 2010“ (dále též jen „Smlouva“), ve které se žalobkyně zavázala na rok 2010 dodat žalované do jejího odběrného místa silovou elektřinu pro elektrickou trakci na hladině VVN a VN v objemu 1 308 770 MWh a žalovaná se tuto energii zavázala odebrat; cena byla sjednána ve výši 2 014 Kč za 1 MWh. V čl. IV odst. 2 Smlouvy bylo ujednáno, že „zákazník upřesní roční množství odběru elektřiny do 15. 10. předchozího roku“.
b) Dne 4. 7. 2009 nabyla účinnosti novela energetického zákona provedená zákonem č. 158/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů, a o změně některých zákonů, kterou došlo ke změně §2 odst. 2 písm. a) bod 2, obsahujícího definiční vymezení distribuční soustavy, tak, že do definice byla doplněna napěťová hladina 25 kV.
c) Žalovaná je držitelem licence č. 120605086 na distribuci elektřiny. Napěťová hladina trakční soustavy žalované je 25 kV.
d) Dne 27. 10. 2009 žalovaná předložila Energetickému regulačnímu úřadu (dále jen „ERÚ“) návrh na zřízení odběrných míst elektrické trakce na hladině VN (27kV a 22 kV). Bylo projednáno, že žalovaná, která je na základě licence distributorem elektřiny v lokální distribuční soustavě železnic, zaregistruje odběrná místa u operátora trhu s elektřinou pro konečného zákazníka České dráhy a nákup elektřiny na těchto odběrných místech bude realizován tímto zákazníkem. ERÚ se způsobem vytvoření odběrných míst a registrací u OTE, a. s., vyslovil souhlas.
e) Dopisem ze dne 5. 11. 2009 uplatnily České dráhy vůči žalované požadavek na uzavření smlouvy o distribuci a na připojení do lokální distribuční soustavy, s odkazem na to, že ERÚ schválil vytvoření odběrných míst a předávacích míst pro jejich společnost v lokální distribuční soustavě železnic. Zároveň oznámily, že nebudou od žalované na rok 2010 potřebovat původně očekávanou dodávku elektřiny, neboť si elektřinu zajistí samy cestou svého vlastního připojení k distribuční soustavě.
f) Odběrné místo trakční elektřiny je v trakční napájecí stanici a za odběrné místo trakční napájecí stanice je možno považovat výstupní svorky trakčního transformátoru.
g) Výstupní svorky umístěné na transformátorech neumožňují rozdělovat elektrickou energii na dva dodavatele, přes transformátor nelze realizovat dvojí dodávku ani dvojí měření trakční energie za účelem rozúčtování. Rozúčtování může v tomto uspořádání provádět jen jeden jediný subjekt. Pro dodávku trakční elektřiny je možné zřídit odběrné místo elektrické trakce pouze jednomu subjektu, který si může zvolit svého dodavatele.
h) Ostatní dopravci neměli vůči dodávce trakční energie Českými dráhami namísto žalované žádné námitky.
i) Dopisem ze dne 5. 11. 2009 žalovaná s odkazem na tuto změnu žalobkyni oznámila, že „upřesňuje“ roční množství elektřiny pro rok 2010 na 22 000 MWh.
j) Dopisem ze dne 21. 12. 2009 žalobkyně oznámila svému dodavateli, společnosti ČEZ a. s. (dále jen „ČEZ“), že neodebere elektřinu pro období roku 2010 v celkovém ročním objemu 1 253 401 MWh v hodnotě 2 226 288 612 Kč, která jí měla být dodána na základě konfirmace dílčí smlouvy ze dne 14. 11. 2008, a to z důvodu oznámení zákazníka – žalované, že neodebere objednaný objem elektřiny.
k) Dne 30. 12. 2009 byla mezi žalobkyní a společností ČEZ uzavřena smlouva označená jako dohoda o narovnání, kterou byl s odkazem na oznámení žalované, že v roce 2010 neodebere elektřinu v objemu 1 253 401 MWh, v důsledku čehož neodebere elektřinu v tomto objemu ani žalobkyně od společnosti ČEZ, závazek k dodání a odběru elektřiny v objemu 1 253 401 MWh nahrazen závazkem žalobkyně nahradit společnosti ČEZ škodu ve výši 805 473 523 Kč, představující rozdíl pořizovací hodnoty daného objemu elektřiny ve výši 2 262 288 612 Kč a tržní hodnoty tohoto objemu elektřiny ke dni uzavření dohody ve výši 1 456 815 089 Kč. Částku 805 473 523 Kč žalobkyně společnosti ČEZ uhradila.
l) Podle posudku znaleckého ústavu Pricewaterhousecoopers Česká republika s. r. o. cena při objednání od ČEZ ve výši 2 262 288 612 Kč odpovídala tržním cenám a shoduje se s cenami uvedenými v konfirmaci, stejně jako cena při zrušení objednávky ve výši 1 456 815 089 Kč odpovídala součtu cen vypořádání dílčích produktů, shoduje se s cenami podle tehdy platného ceníku společnosti ČEZ a odpovídala cenám tržním. Podle vyjádření Power Exchange Central Europe ze dne 14. 1. 2013 obě výše uvedené ceny odpovídají velkoobchodním cenám za standardizované produkty na burzovním trhu.
m) Podle oponentního posudku zpracovaného znaleckým ústavem České vysoké učení technické v Praze, Fakulta elektrotechnická, ceny uvedené v konfirmaci ze dne 14. 11. 2008 odpovídají tržním a obvyklým cenám. Hodnota zrušené části objednávky k datu odřeknutí odběru však činila 1 562 042 641,10 Kč a k datu 19. 11. 2009 pak 1 497 496 445,39 Kč. Nelze s jistotou určit, jaké objemy elektřiny společnost ČEZ k 13. 12. 2008 pro tyto účely objednala.
7. Odvolací soud kompletně převzal právní posouzení soudu prvního stupně včetně právní argumentace, na niž v plném rozsahu odkázal.
8. Podle závěrů soudu prvního stupně byla při uzavírání Smlouvy žalovaná povinna zajišťovat elektrickou energii dopravcům, kteří si ji ani jiným způsobem nemohli obstarat. V důsledku novely energetického zákona provedené zákonem č. 158/2009 Sb. se však tato situace změnila, neboť s účinností k 4. 7. 2009 byla do definice distribuční soustavy v §2 odst. 2 písm. a) bodu 2 energetického zákona doplněna napěťová hladina 25 kV, přičemž právě na této napěťové hladině jsou provozována zařízení žalované. Žalovaná je držitelem licence na distribuci elektřiny. Jelikož byly splněny podmínky stanovené definicí distribuční soustavy, vztahoval se na žalovanou §25 odst. 11 písm. a) energetického zákona, ve znění účinném do 18. 8. 2011, jenž ukládal provozovateli distribuční soustavy povinnost připojit do distribuční soustavy zařízení každého a umožnit distribuci elektřiny každému, kdo o to požádá. Připojení Českých drah k distribuční soustavě žalované neshledal soud jednáním v rozporu s §22 odst. 1 písm. g) zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění účinném do 31. 3. 2017. Dovodil, že povinnost žalované zajistit dopravcům přístup ke službám neznamená, že doplňkové služby musí výlučně zajišťovat sama žalovaná, ale je možné ji zajistit prostřednictvím jiného subjektu, který splňuje všechny zákonné podmínky ve smyslu zákona o dráhách a energetického zákona. Argumentoval, že ve smlouvě o obchodní spolupráci, kterou žalovaná uzavřela s Českými dráhami, se České dráhy zavázaly zajistit nákup silové elektřiny pro elektrickou trakci pro sebe a ostatní dopravce využívající železniční dopravní cestu na období do 30. 6. 2010, a ostatní dopravci neměli žádné námitky, že namísto žalované budou trakční energii dodávat České dráhy. Protože výstupní svorky umístěné na transformátorech neumožňují rozdělovat energii na dva dodavatele, nelze přes transformátor realizovat dvojí dodávku, ani dvojí měření trakční energie za účelem rozúčtování; to může činit pouze jeden subjekt. Tím, že žalovaná zajišťovala správu trakční soustavy a distribuci a České dráhy zajišťovaly nákup a dodávku elektrického proudu, plnila žalovaná svoji veřejnoprávní povinnost plynoucí z §22 odst. 1 písm. g) zákona o dráhách, ve znění účinném do 31. 3. 2017. Skutečnost, že o návrhu novely energetického zákona byli dva členové správní rady žalované informováni dne 16. 12. 2008, podle názoru soudu prvního stupně nemění nic na tom, že změna zákona byla pro žalovanou nepředvídatelnou v době podpisu Smlouvy (tj. dne 19. 12. 2008), neboť žalovaná nemohla předvídat, že bude změna energetického zákona schválena, stejně jako nemohla předvídat rozhodnutí Českých drah. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná neodpovídá za škodu z důvodů okolností vylučujících odpovědnost ve smyslu §374 odst. 1 obch. zák. Zároveň uvedl, že nároku žalobce by nebylo možno vyhovět z důvodu, že žalovaná žalobou požadované plnění již dne 25. 5. 2015 a dne 28. 5. 2015 uhradila.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání (podle obsahu jen proti výroku o věci samé), jehož přípustnost spatřuje v prvé řadě v tom, že odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 3646/2015-680, podle jehož závěrů posouzení, zda k využití právní úpravy odběrateli došlo nezávisle na vůli dodavatele, závisí na vyřešení otázek, zda byla žalovaná podle §25 odst. 11 písm. a) energetického zákona povinna připojit České dráhy k distribuční soustavě a zda České dráhy mohly jednostranným právním jednáním na sebe atrahovat povinnosti žalované, jež žalovaná měla plnit ve veřejném zájmu. Dovolatelka vytýká soudům nižších stupňů, že neposoudily tyto otázky komplexně se zřetelem na všechny předpisy, které na ně navazují, a při řešení druhé z otázek nevzaly v potaz jednak smysl a účel §25 odst. 11 písm. a) energetického zákona a překážky aplikace tohoto ustanovení, jednak judikaturu Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu, podle níž veřejnoprávní povinnosti nelze přenést na jinou osobu.
10. Dovolání má být přípustné též proto, že odvolací soud se při řešení otázky přípustnosti skutkových a důkazních novot (tj. při výkladu a aplikaci §205a občanského soudního řádu) odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, jmenovitě od usnesení ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3204/2014, a od rozsudku ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1850/2009. Konečně shledává dovolatelka přípustnost v tom, že napadené rozhodnutí je v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, konkrétně s rozsudky ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 32 Cdo 3726/2007, a ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3947/2007, neboť odvolací soud je řádně neodůvodnil a nevypořádal se s odvolacími námitkami.
11. V rámci vymezení dovolacího důvodu dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že nezohlednil smysl a účel §25 odst. 11 písm. a) energetického zákona, ve znění účinném do 18. 8. 2011, dostatečně neposoudil výjimky z něj vyplývající a nesprávně aplikoval též §22 odst. 1 písm. g) zákona o dráhách, ve znění účinném do 31. 3. 2017, neboť povaha tohoto ustanovení nepřipouští, aby žalovaná přenesla veřejnoprávní povinnost na České dráhy.
12. Dovolatelka setrvává na svém tvrzení, uplatněném již v řízení před soudem prvního stupně, že žalovaná aktivně pomohla Českým drahám, aby se staly zákazníkem na území železniční trakce majícím odběrné místo, které by bylo možno do distribuční soustavy připojit, neboť (jak uvedla v dopise ze dne 7. 12. 2009) sama u OTE, a. s., zaregistrovala sítě lokální distribuce železnice, a to uvnitř napájecích stanic pro elektrickou trakci, na základě své vlastní vůle tak zřídila tzv. trakční distribuční soustavu. Následně pak v této nově vzniklé lokální distribuční soustavě zřídila odběrná místa Českých drah. To zřejmě předpokládalo provést na napájecích stanicích pro elektrickou trakci dílčí technické změny, které si vyžádaly stavební či jiné obdobné úpravy, a i s tím by žalovaná jakožto správce napájecích stanic musela vyjádřit souhlas, k jehož udělení taktéž nebyla povinna. Nadto žalovaná aktivně pomohla Českým drahám splnit podmínky pro připojení jejich odběrného místa do své distribuční soustavy; přílohou žádosti Českých drah o připojení musel být dle §28 odst. 1 energetického zákona souhlas vlastníka nemovitosti s umístěním odběrného zařízení a dle §3 vyhlášky č. 51/2006 Sb., „v rozhodném znění“, souhlasné stanovisko provozovatele distribuční soustavy. Namísto podání žádosti, jak předpokládá zákon, došlo k jednání mezi žalovanou, Českými dráhami a ERÚ, jehož cílem bylo připojení umožnit a postup schválit. Žalované muselo být jasné, že navrženým postupem jí bude technicky znemožněno plnit smluvní závazky vůči dovolatelce. Namísto toho, aby se snažila vzniku překážky zabránit, sama jednala tak, aby překážka vznikla.
13. Podle dovolatelky měla žalovaná povinnost žádost o připojení Českých drah odmítnout. Ustanovení §25 odst. 11 písm. a) energetického zákona sice ukládá provozovateli distribuční soustavy povinnost připojit k distribuční soustavě zařízení každého, nicméně samo počítá se dvěma výjimkami, jednak s případem prokazatelného nedostatku kapacity zařízení pro distribuci, jednak při ohrožení spolehlivého provozu distribuční soustavy. Dovolatelka tvrdí, že v předmětné věci byly dány obě výjimky, a vytýká soudům nižších stupňů, že se touto otázkou vůbec nezabývaly.
14. Dovolatelka obsáhle polemizuje se závěrem odvolacího soudu, podle něhož byla žalovaná oprávněna přenést veřejnoprávní povinnost na České dráhy. Ten má vzhledem ke smyslu a účelu §25 odst. 11 písm. a) energetického zákona, k překážkám aplikace tohoto ustanovení a k rozdílům mezi trakční a distribuční soustavou za nesprávný.
15. K otázce výkladu a aplikace §205a občanského soudního řádu dovolatelka uvádí, že jí bylo upřeno, aby mohla tvrdit další rozhodné skutečnosti, jež se týkaly neexistence povinnosti žalované připojit České dráhy k distribuční soustavě, a navrhovat k nim důkazy.
16. Poslední z uplatněných předpokladů přípustnosti dovolání dovolatelka spatřuje v tom, že odvolací soud se dopustil procesních pochybení, jestliže nepřihlédl k jí tvrzeným skutečnostem, nezabýval se uplatněnými odvolacími námitkami a závěry soudu prvního stupně nepřezkoumával. Dovolatelka považuje za nepřípustné, že odvolací soud v rámci svého odůvodnění zcela odkázal na odůvodnění soudu prvního stupně, a namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je zatíženo vnitřní rozporností.
17. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobě vyhoví, případně aby toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
18. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout. Nepřípustnost dovolání spatřuje v tom, že dovolatelka nedostatečně formulovala právní otázky, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe, a příslušnou rozhodovací praxi nekonkretizovala. Podle jejího mínění jsou předložené otázky hmotného práva kazuistické a „právní otázku, od které se měl odvolací soud odchýlit“, nelze směšovat s pokyny dovolacího soudu, jakým způsobem mají soudy postupovat v dalším řízení při vypořádání se s předpoklady řešení určité (jiné) otázky. Argumentuje ve prospěch názoru, že v souvislosti s první otázkou dovolatelka pouze zpochybňuje skutková zjištění a polemizuje s právním posouzením soudů nižších stupňů, a co se týče ostatních otázek, vytýká vady řízení. Poukazuje též na to, že dalším důvodem zamítnutí žaloby byla skutečnost, že dovolatelce na základě předchozího, posléze zrušeného rozsudku odvolacího soudu žalobkyni plnila, a tento závěr dovolatelka nezpochybnila.
19. V rovině důvodnosti dovolání žalovaná prosazuje závěr, že soudy nižších stupňů posoudily věc po právní stránce správně. Setrvává na svém tvrzení, že příčinou jejího jednání spočívajícím v připojení Českých drah k distribuční soustavě byla novela energetického zákona. Žalobkyně podle ní neprokázala, že by ona pomáhala Českým drahám dostat se do pozice dodavatele trakčního proudu. Namítá, že nemohl být dán nedostatek kapacity zařízení pro distribuci, neboť České dráhy nemohly odebírat současně od žalobkyně a současně od ní. Zdůrazňuje, že v rámci zajištění dodávky elektrické trakční energie je třeba odlišovat vlastní provoz distribuční soustavy od nákupu a dodávky elektrického proudu, a vysvětluje, že k přenesení veřejnoprávní povinnosti nedošlo. Ve vztahu k tvrzené nesprávné aplikaci §205a občanského soudního řádu tvrdí, že dovolatelkou zmiňované novoty nastaly před vydáním rozsudku soudu prvního stupně.
III. Přípustnost dovolání
20. Vzhledem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
21. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
22. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vychází z názoru, že argumentem, podle něhož odvolací soud nerespektoval (popř. nerespektoval důsledně) závazný právní názor vyslovený v kasačním rozhodnutí dovolacího soudu, dovolatel vystihuje předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v tom, že odvolací soud se při řešení otázky hmotného či procesního práva odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 771/2018, a usnesení ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3309/2020).
23. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle §237 o. s. ř. pro řešení otázky, zda byla žalovaná jako subjekt, jehož právní poměry jsou upraveny zvláštními právními předpisy, povinna podle §25 odst. 11 písm. a) energetického zákona, ve znění účinném do 18. 8. 2011, připojit k lokální distribuční soustavě železnic odběrné elektrické zařízení každého, kdo o to požádá, neboť je třeba přisvědčit dovolatelce, že odvolací soud se při řešení této otázky neřídil závazným právním názorem vysloveným v kasačním rozhodnutí dovolacího soudu důsledně, a od jeho závěrů se tudíž odchýlil.
24. Námitka žalované, že jde o otázku kazuistickou, která nesplňuje kritéria stanovená v §237 o. s. ř., opodstatněna není; dovolací soud není vázán doslovnou formulací otázky, nýbrž jejím věcným obsahem a smyslem, je-li z formulace zřejmý, a v tomto případě tomu tak bylo.
25. Žalované nelze přisvědčit ani v tom, že ve zde souzené věci jde o situaci, v níž dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, a dovolání není tudíž přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno. Žaloba nemůže být zamítnuta proto, že uplatněný nárok není dán, neboť nevznikl, a zároveň z toho důvodu, že žalovaný závazek splnil, závazek tudíž splněním zanikl. Takovéto důvody zamítnutí žaloby vedle sebe neobstojí. Dovolatelka po právu namítá, že rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou zatížena rozporem, neboť je z hlediska pravidel logiky vyloučeno, aby tu právo nevzniklo a zároveň aby zaniklo splněním. Ústavní soud vysvětlil v nálezu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 40/18, uveřejněném pod číslem 327/2020 Sb., jímž zamítl návrh na zrušení §96 odst. 6 o. s. ř., že napadené ustanovení umožňuje po vrácení věci soudu nižšího stupně (dovolacím soudem) pokračovat v řízení bez ohledu na to, že žalovaný žalobci plnil. Soud znovu o žalobě rozhodne, a to stěží jinak, než že žalobu zamítne. V prvním případě proto, že se nově ukáže, že žaloba byla nedůvodná (žalobce uplatněný nárok neměl). Ve druhém případě proto, že soud dospěl opět k závěru, že žaloba naopak důvodná byla, avšak jejímu vyhovění brání dřívější plnění žalovaného, a na tomto základě byl uplatněný nárok uspokojen. Z tohoto nálezu zřetelně vyplývá požadavek, aby soud v zamítavém rozhodnutí (jiné než zamítavé nepřichází v úvahu) jasně uvedl, zda žalobu zamítá proto, že uplatněné právo neexistuje (popř. je promlčeno), anebo proto, že nárok sice existoval, ale zanikl plněním žalovaného poskytnutým na základě pravomocného rozhodnutí, posléze zrušeného rozhodnutím dovolacího soudu. Tomuto požadavku rozhodnutí soudů nižších stupňů ve zde souzené věci striktně vzato neodpovídají (což platí bez zřetele na to, že uvedený nález byl vydán až po jejich přijetí). Z jejich odůvodnění lze však seznat, že soudy dospěly primárně k závěru, že uplatněné právo na náhradu škody nevzniklo, neboť je dán liberační důvod, a připojený závěr o splnění nároku vedle toho neobstojí. Z toho, že dovolatel k posledně uvedenému závěru nevymezil předpoklad přípustnosti dovolání, tedy nelze při posouzení přípustnosti dovolání cokoliv dovozovat.
26. Oproti tomu, co mu vytýká dovolatelka, se odvolací soud předpoklady pro postup podle §205a odst. 1 o. s. ř. vůbec nezabýval; dodatečná tvrzení a důkazní návrhy dovolatelky ve svém rozhodnutí vůbec nezmínil. Otázku procesního práva, pro jejíž řešení má být dovolání přípustným, tak neřešil, a není tak splněn jeden ze základních předpokladů, za nichž může být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř.
27. Prostřednictvím námitky, že rozhodnutí odvolacího soudu je pro nedostatek důvodů a pro rozpornost nepřezkoumatelné, dovolatelka nepředkládá otázku procesního práva, kterou odvolací soud řešil, nýbrž vytýká odvolacímu soudu, že zatížil řízení vadou. Námitky vad řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem nesplňují kritéria stanovená v §237 o. s. ř. (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ostatně ani způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemohou (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3745/2018, a ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3387/2020). Proto také §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné.
IV. Důvodnost dovolání
28. Podle §374 odst. 1 obch. zák. se za okolnosti vylučující odpovědnost považuje překážka, jež nastala nezávisle na vůli povinné strany a brání jí ve splnění její povinnosti, jestliže nelze rozumně předpokládat, že by povinná strana tuto překážku nebo její následky odvrátila nebo překonala, a dále, že by v době vzniku závazku tuto překážku předvídala.
29. Podle §2 odst. 2 písm. a) bodu 2 energetického zákona, ve znění účinném do 3. 7. 2009 (tedy v době uzavření Smlouvy), se distribuční soustavou pro účely tohoto zákona rozumí vzájemně propojený soubor vedení a zařízení 110 kV, s výjimkou vybraných vedení a zařízení 110 kV, která jsou součástí přenosové soustavy, a vedení a zařízení o napětí 0,4/0,23 kV, 3 kV, 6 kV, 10 kV, 22 kV nebo 35 kV sloužící k zajištění distribuce elektřiny na vymezeném území České republiky, včetně systémů měřicí, ochranné, řídicí, zabezpečovací, informační a telekomunikační techniky; distribuční soustava je zřizována a provozována ve veřejném zájmu.
30. Novelou energetického zákona provedenou s účinností od 4. 7. 2009 zákonem č. 158/2009 Sb. byla uvedená definice distribuční soustavy doplněna o vedení a zařízení o napětí 25 kV a nově přeřazena pod bod 1.
31. Podle §2 odst. 2 písm. a) energetického zákona, ve znění účinném do 29. 5. 2012, se pro účely tohoto zákona rozumí odběrným místem místo, kde je instalováno odběrné elektrické zařízení jednoho zákazníka, včetně měřicích transformátorů, do něhož se uskutečňuje dodávka elektřiny (bod 8), a zákazníkem fyzická či právnická osoba odebírající elektřinu odběrným elektrickým zařízením, které je připojeno k přenosové nebo distribuční soustavě, která nakoupenou elektřinu pouze spotřebovává nebo přeúčtovává (bod 19).
32. Podle §25 odst. 11 písm. a) energetického zákona, ve znění účinném do 18. 8. 2011 (ve znění pozdějších předpisů jde o odstavec 10), provozovatel distribuční soustavy je dále povinen připojit k distribuční soustavě zařízení každého a umožnit distribuci elektřiny každému, kdo o to požádá a splňuje podmínky připojení a obchodní podmínky stanovené Pravidly provozování distribuční soustavy, s výjimkou případu prokazatelného nedostatku kapacity zařízení pro distribuci nebo při ohrožení spolehlivého provozu distribuční soustavy.
33. Podle ustanovení §28 odst. 1 písm. a) energetického zákona, ve znění pozdějších předpisů, jež platilo též v rozhodné době, má zákazník právo na uzavření smlouvy o připojení a na připojení svého odběrného elektrického zařízení k přenosové soustavě nebo k distribuční soustavě, pokud splňuje podmínky připojení a obchodní podmínky stanovené Pravidly provozování přenosové soustavy nebo Pravidly provozování distribuční soustavy a má k připojení souhlas vlastníka dotčené nemovitosti.
34. Podle §2 vyhlášky č. 51/2006 Sb., o podmínkách připojení k elektrizační soustavě, ve znění účinném do 31. 3. 2010, pro účely této vyhlášky se rozumí d) místem připojení - místo v přenosové nebo distribuční soustavě, v němž je zařízení připojeno, a to přímo, prostřednictvím domovní instalace nebo prostřednictvím přípojky a domovní instalace, e) odběrným zařízením - odběrné elektrické zařízení konečného zákazníka sloužící pro konečnou spotřebu elektřiny připojené k přenosové soustavě nebo distribuční soustavě, a to přímo, elektrickou přípojkou nebo prostřednictvím domovní instalace, f) zařízením - výrobna elektřiny, distribuční soustava nebo odběrné zařízení, g) žadatelem - fyzická nebo právnická osoba, která žádá o připojení zařízení k přenosové nebo distribuční soustavě nebo o zvýšení rezervovaného příkonu nebo výkonu stávajícího zařízení, a která je oprávněna zařízení užívat na základě vlastnického nebo jiného práva; za žadatele se považuje rovněž fyzická nebo právnická osoba, která v daném území zamýšlí provést výstavbu výrobny elektřiny nebo jiného zařízení.
35. Podle §3 odst. 1 téže vyhlášky podmínkami připojení zařízení žadatele k přenosové nebo distribuční soustavě jsou a) podání žádosti o připojení, b) souhlasné stanovisko provozovatele přenosové nebo distribuční soustavy k žádosti o připojení, vydané postupem podle §5, a c) uzavření smlouvy o připojení mezi žadatelem a provozovatelem přenosové nebo distribuční soustavy nebo změna stávající smlouvy o připojení.
36. Podle §5 odst. 1 písm. a) téže vyhlášky provozovatel přenosové soustavy nebo provozovatel distribuční soustavy posuzuje žádost o připojení zařízení s ohledem na místo a způsob požadovaného připojení. Podle odstavce 5 nelze-li zařízení žadatele připojit z důvodů stanovených energetickým zákonem, provozovatel přenosové soustavy nebo provozovatel distribuční soustavy písemně sdělí tuto skutečnost žadateli do 30 dnů od podání úplné žádosti o připojení.
37. Podle §2 písm. a) zákona č. 77/2002 Sb., o akciové společnosti České dráhy, státní organizaci Správa železnic a o změně zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů, a zákona 77/1997, o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o společnosti České dráhy) [ve znění účinném od 1. 7. 2004], se železniční dopravní cestou rozumí železniční cesta celostátní dráhy a drah regionálních ve vlastnictví státu určená k provozování železniční dopravy železničními dopravci, k níž stát zaručuje dopravcům rovný a nediskriminační přístup, zejména při udělování licencí, přidělování kapacity a stanovení ceny za její užití.
38. Z ustanovení §20 odst. 1 písm. a) zákona o společnosti České dráhy, ve znění účinném od 1. 7. 2004, vyplývá, že státní organizace Správa železniční dopravní cesty hospodaří (mimo jiné) s majetkem státu, který tvoří železniční dopravní cestu.
39. Podle §21 zákona o společnosti České dráhy, ve znění účinném od 1. 6. 2008, státní organizace Správa železniční dopravní cesty provozuje železniční dopravní cestu ve veřejném zájmu; to neplatí pro tu část železniční dopravní cesty, která byla přenechána do užívání jinému provozovateli železniční dopravní cesty nájemní smlouvou (odstavec 1 věta první). Státní organizace Správa železniční dopravní cesty plní funkci vlastníka a provozovatele dráhy podle zvláštního právního předpisu (odstavec 4).
40. Podle §2 zákona o dráhách, ve znění pozdějších předpisů, je dráhou cesta určená k pohybu drážních vozidel včetně pevných zařízení potřebných pro zajištění bezpečnosti a plynulosti drážní dopravy (odstavec 1). Provozováním dráhy jsou činnosti, kterými se zabezpečuje a obsluhuje dráha a organizuje drážní doprava (odstavec 3).
41. Podle §22 odst. 1 písm. a) zákona o dráhách, ve znění pozdějších předpisů, provozovatel dráhy je povinen provozovat dráhu pro potřeby plynulé a bezpečné drážní dopravy podle pravidel pro provozování dráhy a úředního povolení.
42. Podle §22 odst. 1 písm. g) zákona o dráhách, ve znění účinném do 31. 3. 2017, je provozovatel dráhy povinen zajistit dopravcům přístup ke službám poskytovaným provozovatelem dráhy způsobem, který vylučuje zvýhodnění některého z dopravců. Rozsah služeb poskytovaných provozovatelem dráhy stanoví prováděcí právní předpis.
43. Podle §5 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 351/2004 Sb., o rozsahu služeb poskytovaných provozovatelem dráhy dopravci, účinné do 31. 3. 2017, je doplňkovou službou (mimo jiné) dodávka trakčního proudu.
44. Nejvyšší soud v kasačním rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 3646/2015 vysvětlil, že upravuje-li zákon vztahy mezi určitým dodavatelem a určitými odběrateli takovým způsobem, že zboží, jehož dodání je předmětem těchto vztahů, může odběratelům dodat právě jen tento dodavatel, pak změna právní úpravy, umožňující odběratelům opatřit si toto plnění od jiného subjektu, a využití této možnosti odběrateli může být okolností vylučující ve smyslu §374 odst. 1 obch. zák. odpovědnost dodavatele vůči jeho vlastnímu dodavateli za porušení smluvní povinnosti odebrat od něho příslušné zboží. To ovšem platí pouze za splnění předpokladu, že k využití změny právní úpravy odběrateli došlo nezávisle na vůli dodavatele. Posouzení, zda byl tento předpoklad v souzené věci splněn, závisí na vyřešení otázky, zda žalovaná měla či nikoliv zákonnou povinnost České dráhy připojit. Liberační důvod podle §374 obch. zák. vyžaduje, aby šlo o překážku, kterou povinná strana nemohla odvrátit ani překonat a která nastala nezávisle na její vůli. Pokud by na žalovanou vzhledem k jejímu postavení provozovatele trakční soustavy povinnost připojit žadatele podle §25 odst. 11 písm. a) energetického zákona, ve znění účinném do 17. 8. 2011, ve skutečnosti nedopadala, a k připojení tedy došlo jejím dobrovolným jednáním, nemohlo by jít o překážku ve smyslu §374 obch. zák.
45. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí rovněž konstatoval, že pro závěr, že přenechání dodávek trakčního proudu jinému zájemci je nevyhnutelným a na vůli povinné strany nezávislým důsledkem novely energetického zákona, není v rozhodnutí soudů nižších stupňů dostatečný podklad.
46. Soud prvního stupně v dalším řízení doplnil skutkový stav věci pouze o zjištění, že výstupní svorky umístěné na transformátorech neumožňují rozdělovat elektrickou energii na dva dodavatele, přes transformátor proto nelze realizovat dvojí dodávku ani dvojí měření trakční energie za účelem rozúčtování. V rovině právního posouzení se omezil na závěr, že připojení Českých drah na distribuční soustavu není v rozporu s §22 odst. 1 písm. g) zákona o dráhách, ve znění účinném do 31. 3. 2017. K zásadní otázce, kterou měl řešit podle závazného právního názoru dovolacího soudu, totiž zda přenechání dodávek trakčního proudu jinému subjektu bylo nevyhnutelným a na vůli žalované nezávislým důsledkem novely energetického zákona, se soud prvního stupně (ani odvolací soud) nevyjádřil. Zcela nepovšimnutu přitom ponechal relevantní argumentaci dovolatelky, že nebýt aktivity žalované, nestaly by se České dráhy jejím zákazníkem majícím odběrné místo, jež by bylo možno připojit k lokální distribuční soustavě železnic, popř. že by tu bez vstřícné aktivity žalované vůbec nebylo distribuční soustavy, k níž by bylo možno se připojit.
47. Neúplnost právního posouzení je odrazem skutečnosti, že soudy nižších stupňů si přes výtku obsaženou v kasačním rozhodnutí dovolacího soudu nezjednaly ani dodatečně jasno ve skutkové (technické) stránce věci. Skutková zjištění o tom, z čeho (z jakých zařízení) se sestávala před předmětnou novelou energetického zákona trakční napájecí soustava, zda tu již před novelou byla a z čeho se sestávala lokální distribuční soustava železnic a jak byly tyto soustavy na sebe napojeny, zda a co se ve vztahu těchto soustav změnilo v důsledku novelizace energetického zákona a navazujícího postupu žalované a ve kterém místě a jakým způsobem z hlediska technického došlo k připojení odběrného zařízení Českých drah, jsou jen zcela kusá a i ty poznatky, k nimž soud prvního stupně dospěl, nejsou formulovány s dostatečnou určitostí.
48. Ani to, co bylo zjištěno, soudy nižších stupňů nevzaly při právním posouzení věci na zřetel. Přes shora zmíněnou argumentaci dovolatelky ponechaly zcela stranou svých úvah poznatek, že žádosti Českých drah o připojení odběrného místa k distribuční soustavě předcházelo jednání žalované, která předložila ERÚ návrh na zřízení odběrných míst elektrické trakce pro České dráhy a následně, po obdržení souhlasu ERÚ, odběrná místa pro České dráhy zaregistrovala u operátora trhu s elektřinou. Je přitom očividné, že tato skutečnost může být právně významná při posouzení, zda k situaci, v níž žalovaná nebyla schopna dodávat trakční proud dopravcům, došlo nezávisle na její vůli.
49. Nezbývá než uzavřít, že právní posouzení, na němž spočívá napadené rozhodnutí, je neúplné a tudíž nesprávné (§241a odst. 1 o. s. ř.) a dovolací důvod byl uplatněn opodstatněně.
50. Za této procesní situace by bylo předčasné a tudíž procesně nehospodárné řešit otázku, zda České dráhy mohly jednostranným právním jednáním na sebe atrahovat povinnosti, jež žalovaná měla plnit ve veřejném zájmu, popř. zda byla žalovaná oprávněna přenést tyto povinnosti na České dráhy.
51. Jak bylo již předesláno, je-li dovolání přípustné, přihlédne Nejvyšší soud k vadám řízení, které mohou mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé, a to z úřední povinnosti, i když je dovolatel nenamítal. Ve zde souzené věci tak dovolatelka (podle obsahu) učinila a její námitky, jakkoliv v pořadí první z nich byla formulována nepřesně, jsou důvodné.
52. Dovolatelka odvolacímu soudu po právu vytýká, že zcela pominul její podání ze dne 4. 3. 2019 (č. l. 933 spisu), v němž - s výslovným s odkazem na §205a o. s. ř. - doplnila svá tvrzení a navrhla k jejich prokázání provedení nových důkazů. Odvolací soud toto podání v odůvodnění napadeného rozhodnutí vůbec nezmínil, natož pak aby se s jeho obsahem náležitě vypořádal. Jak vyplývá z procesního spisu, neučinil tak ani do protokolu při odvolacím jednání.
53. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že je sice na soudu, které důkazy provede a které nikoliv (§120 odst. 1 o. s. ř.), nesmí jít ovšem o výraz libovůle. Důvody, proč nebylo důkazním návrhům vyhověno, musí být v rozhodnutí vysvětleny, zejména jedná-li se o důkazní návrhy toho z účastníků, jenž byl ve sporu neúspěšný (srov. např. rozsudky ze dne 25. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2900/2010, ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 135/2017, a ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2870/2011). Ve světle judikatury Ústavního soudu, z nichž vychází ve své rozhodovací praxi též Nejvyšší soud, jde o tzv. opomenuté důkazy, s nimiž Ústavní soud spojuje nejen posouzení rozhodnutí jako nepřezkoumatelného, ale současně též závěr o porušení práva na spravedlivý proces (z četných rozhodnutí Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. I. ÚS 549/2000, uveřejněný pod číslem 63/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, uveřejněný pod číslem 109/2002 tamtéž, a nález ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 1912/07, uveřejněný pod číslem 85/2008 téže sbírky, z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu pak např. rozsudek ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3833/2011).
54. Důvodná je též výtka, že se odvolací soud nevypořádal s odvolacími námitkami a omezil se na pouhý odkaz na rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolací soud sice v bodě 6 svého rozsudku shrnul podstatu odvolání žalobkyně, včetně námitek, že soud prvního stupně se s jejími argumenty ve svém rozhodnutí nevypořádal, následně se však k těmto námitkám nijak nevyjádřil. S odvolací námitkou, že soud prvního stupně pominul argumentaci odvolatele, se logicky nelze vypořádat odkazem právě na ono zpochybněné rozhodnutí. To se přitom týká mimo jiné též argumentu, že nebýt vstřícné aktivity žalované, nestaly by se České dráhy jejím zákazníkem majícím odběrné místo, jež by bylo možno připojit k lokální distribuční soustavě železnic. Je třeba přisvědčit dovolatelce, že rozhodnutí odvolacího soudu je pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné.
55. Rozsudek odvolacího soudu tudíž neobstojí ani z procesních důvodů.
56. V dalším řízení se budou muset soudy nižších stupňů vypořádat s otázkou, zda vyplývá z §25 odst. 11 písm. a) a §28 odst. 1 písm. a) energetického zákona, ve znění účinném do 18. 8. 2011, a z §2 písm. d) vyhlášky č. 51/2006 Sb., že právo žadatele vůči provozovateli distribuční soustavy na uzavření smlouvy o připojení a na připojení jeho odběrného zařízení k distribuční soustavě je podmíněno souhlasem vlastníka dotčené nemovitosti a tím, že žadatel je oprávněn odběrné zařízení užívat na základě vlastnického nebo jiného práva. V kladném případě pak soudy posoudí, zda souhlas s umístěním odběrného zařízení ve vlastnictví Českých drah do místa připojení či zřízení užívacího práva Českých drah k odběrnému zařízení ve správě žalované a souhlas vlastníka nemovitosti s připojením tohoto odběrného zařízení k lokální distribuční soustavě železnic byl volním projevem žalované, která podle §21 odst. 4 zákona o společnosti České dráhy plní funkci vlastníka dráhy, či nikoliv.
57. Protože rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném výroku o věci samé není správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto podle §243e odst. 2 věta druhá o. s. ř. zrušil též toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
58. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
59. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2021
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu