ECLI:CZ:NS:2021:32.CDO.4295.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 4295/2019-286
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhoda a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobkyně B. P. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Vlastimilem Hájkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 224/37, proti žalovaným 1) L. P. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Janem Hoškem, advokátem se sídlem ve Strakonicích, Sokolovská 980, 2) M. P. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Jaroslavou Kopkovou, advokátkou se sídlem ve Volyni, náměstí Hrdinů 69, o zaplacení částky 401 862 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 8 C 73/2015, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 6. 2019, č. j. 5 Co 1571/2018-248, takto:
I. Dovolání se ve vztahu k žalovanému 2) odmítá .
II. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 6. 2019, č. j. 5 Co 1571/2018-248, a rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 15. 5. 2018, č. j. 8 C 73/2015-190, se ve vztahu k žalovanému 1) zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu ve Strakonicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se v řízení domáhala po žalovaných jako podílových spoluvlastnících pozemku parc. č. st. XY, zapsaného v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. XY pro obec XY katastrální území XY, zaplacení částky 401 862 Kč s úrokem z prodlení od 22. 3. 2015 do zaplacení za dodávku betonu a armovacího železa na stavbu průmyslové haly, která je součástí tohoto pozemku.
2. Žalovaní se bránili tvrzením, že žalovaný 1) uzavřel dne 4. 10. 2013 smlouvu s podnikatelem Z. M., v níž se Z. M. zavázal provést dílo spočívající v provedení betonové podlahy a elektroinstalace v uvedené rozestavěné budově. Beton a armovací železo žalobkyně dodala na základě kupní smlouvy, kterou uzavřela se Z. M., nikoliv s žalovanými, žalovaní proto nejsou ve věci pasivně legitimováni.
3. Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 15. 5. 2018, č. j. 8 C 73/2015-190, ve výroku pod bodem I uložil žalovaným zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 401 862 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 22. 3. 2015 do zaplacení s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v témže rozsahu povinnost plnění druhého z nich a dále tímto plněním zaniká ve stejném rozsahu povinnost k plnění panu Z. M., narozenému dne XY, trvale bytem XY, která mu byla uložena rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 10. 2015, č. j. 20 T 48/2014-3699, a ve výrocích pod body II a III rozhodl o náhradě nákladů řízení.
4. Soud prvního stupně vzal za prokázané z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 10. 2015, č. j. 20 T 48/2014-3699, že zhotovitel Z. M. byl odsouzen za zvlášť závažný přečin podvodu, kterého se dopustil tím, že dne 30. 9. 2013 prostřednictvím objednávky č. 4 objednal od společnosti B. P., jako dodavatelky dodávku betonu C 20/25 a drátku do betonu k výstavbě drátkobetonové podlahy ve skladové hale v XY ve vlastnictví M. P. a L. P., materiál byl na místo řádně dodán dne 9. 10. 2013 a následně vystavenou fakturu č. 2013506 na částku 486 253 Kč obžalovaný neuhradil. Byl to obžalovaný, kdo uzavřel smlouvu o dílo se společnostmi B. P., BETON Komplet s. r. o. (ta prováděla pokládku betonu), a to v celkovém objemu 784 333 Kč, když plnění bylo poskytnuto třetí osobě, a to přestože věděl, že jeho finanční situace je taková, že nemůže svému smluvnímu závazku dostát. Je tak prokázán jeho podvodný úmysl vůči uvedeným společnostem.
5. Soud prvního stupně vyjádřil názor, že závěr o jednání Z. M. vedeném podvodným úmyslem „naplňuje rozpor s §37 a §49 o. z. [(míněn zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušený k 1. 1. 2014 (dále jen „obč. zák.“)], neboť Z. M. simuloval své jednání tak, že nebylo učiněno vážně, a samotné právní jednání svým obsahem odporuje zákonu a taktéž se příčí dobrým mravům, tudíž je kupní smlouva mezi žalobcem a Z. M. neplatná“. Navázal, že podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 351/2004, vyplývá, že nároky z neplatné smlouvy mohou vůči sobě uplatňovat pouze účastníci této smlouvy, tedy žalobkyně a Z. M. V rozsudku ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 226/2009 (správně 30 Cdo 2262/2009, pozn. Nejvyššího soudu), však Nejvyšší soud dospěl k závěru, že plněním bez právního důvodu je i majetkový prospěch získaný vlastníkem nemovitosti na úkor subjektu, který na zhodnocení nemovitosti vynaložil určité majetkové hodnoty, ačkoliv investující subjekt měl mylně za to, že plnění poskytuje osobě, která se pod falešnou identitou neoprávněně vydávala vůči investujícímu subjektu za vlastníka nemovitosti a vůči skutečnému vlastníku nemovitosti za dodavatele a inkasovala od vlastníka cenu za provedené zhodnocení nemovitosti. Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem odvolacího soudu, že takto zjištěný skutek lze podřadit pod skutkovou podstatu bezdůvodného obohacení vzniklého plněním žalobce vůči žalovaným bez právního důvodu ve smyslu §451 odst. 2 obč. zák.; v majetkové sféře žalovaných objektivně došlo ke zvětšení jejich majetku ve formě investice - zhodnocení jejich nemovitosti. S odkazem na tyto závěry se soud prvního stupně zabýval zjištěním, zda Z. M. obdržel od žalovaných náhradu za provedené dílo, neboť pokud by tomu tak nebylo, žalovaní by se podle jeho názoru bezdůvodně obohatili na úkor žalobkyně.
6. Po provedeném dokazování vzal soud prvního stupně za prokázané, že Z. M. neobdržel od žalovaných žádnou finanční kompenzaci za dílo, které mělo být pouze fiktivně zhotoveno prostřednictvím této osoby; k úhradě ceny díla mělo dojít zápočtem vůči dluhu, který měl Z. M. vůči žalovanému 2). Na základě toho soud prvního stupně uzavřel, že na straně žalovaných vzniklo bezdůvodné obohacení.
7. Výši bezdůvodného obohacení soud prvního stupně zjistil za pomoci znaleckého posudku jako obvyklou cenu dodaného betonu a drátků do betonu. Zdůraznil, že výši bezdůvodného obohacení nebylo lze stanovit ze zhodnocení ceny nemovitosti ve vlastnictví žalovaných, neboť žalobkyně nebyla zhotovitelem díla, ale pouze dodala beton pro jeho zpracování. Samotný beton nemohl zvýšit cenu nemovitosti, k tomu došlo až jeho následným zpracováním a vyhotovením betonových podlah, které však neprováděla žalobkyně.
8. Povinnost žalovaných k úhradě soud prvního stupně provázal s výrokem rozsudku trestního soudu, jímž byla Z. M. uložena povinnost uhradit předmětnou částku žalobkyni.
9. Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením.
10. Odvolací soud provedl důkaz výslechem jednatele žalobkyně J. H., jenž byl soudem prvního stupně chybně vyslechnut jako svědek, který vypověděl, že byl kontaktován druhým žalovaným, vypracoval cenovou nabídku, druhý žalovaný ji odsouhlasil a domluvili si mezi sebou i konkrétní den dodávky. Asi den předtím druhý žalovaný požádal, aby tato dodávka byla přefakturována na Z. M., což je údajně běžná praxe z důvodů DPH, dotací apod. Jednatel jako svoji smluvní stranu vnímal žalované a se Z. M. se fyzicky setkal až poté, co se vymáhalo zaplacení a žalovaní jej za ním poslali. Odvolací soud dodal, že soud prvního stupně vzal správně za prokázáno, že stran dodávky betonu a drátků fakticky vše vyřizoval druhý žalovaný, předmětná podlaha byla vybudována na pozemku žalovaných a měla i jim sloužit, teprve před realizací celé dodávky přišli za žalobkyní s tím, že formálně bude objednávka i faktura znít na jméno Z. M., a listiny k tomu dodali žalobkyni až v okamžiku, kdy zásilka betonu byla již dodávána. Též žalobce uvedl, že od počátku chápal toto jednání jako formální s tím, že za smluvní partnery považoval oba žalované.
11. Odvolací soud se ztotožnil též s úvahou, jejímž prostřednictvím soud prvního stupně dospěl k výši bezdůvodného obohacení žalovaných.
II. Dovolání a vyjádření k němu
12. Rozsudek odvolacího soudu, výslovně v obou jeho výrocích, napadl první žalovaný dovoláním, jež má za přípustné pro řešení dvou právních otázek, podle jeho mínění procesních, totiž „otázky nesprávného vyčíslení výše bezdůvodného obohacení žalovaných“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, případně vyžadující jiné řešení dovolacím soudem, a to zda lze vázat plnění žalovaných na plnění pravomocně odsouzeného Z. M. s odkazem na stanovisko R 22/1979, jde-li o zcela nepropojené subjekty.
13. S odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 329/16 (dostupné, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu zde zmíněná, na jeho webových stránkách), dovolatel považuje dovolání za přípustné též pro řešení otázek skutkových, u nichž spatřuje ústavní přesah, neboť přijatými skutkovými závěry došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces.
14. Dovolatel prosazuje názor, že z provedených důkazů vyplývá, že smluvní vztah ze smlouvy o dílo na dodávku betonu a zhotovení průmyslové betonové podlahy byl uzavřen mezi žalovanými jako objednateli a Z. M. jako zhotovitelem a následně byla mezi Z. M. jako kupujícím a žalobkyní jako prodávající uzavřena kupní smlouva na dodávku materiálu pro zhotovení podlahy. Obsáhle polemizuje též se skutkovým závěrem, že Z. M. nedostal od žalovaných za dílo řádně zaplaceno. Naopak zaplacení má za řádně prokázané transparentními listinnými důkazy – příjmovými doklady o jednotlivých dílčích platbách ceny díla, a hodnocení důkazů soudy nižších stupňů má za neobjektivní, překračující ústavní rozměr a porušující právo na spravedlivý proces.
15. Vedle toho dovolatel argumentuje, že závěr soudu prvního stupně o jednání Z. M. v podvodném úmyslu naplňuje rozpor s §37 a §49 obč. zák., neboť jmenovaný simuloval své jednání tak, že nebylo učiněno vážně, právní jednání svým obsahem odporuje zákonu a taktéž se příčí dobrým mravům, a proto je kupní smlouva mezi žalobkyní a Z. M. neplatná. Zdůrazňuje, že spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění poskytnutém na základě neplatné smlouvy, jsou podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 351/2004, a ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. 28 Cdo 148/2010 (zřejmě správně 28 Cdo 1482/2010, poznámka Nejvyššího soudu), ve vzájemném vztahu pouze její účastníci, bez ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy obohatil i někdo jiný, nebo zda v souvislosti s plněním této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného. Zdůrazňuje, že s těmito judikatorními závěry se ztotožňuje, a tvrdí, že v jejich světle mohou v posuzovaném případě vůči sobě nároky z neplatné smlouvy uplatňovat pouze účastníci této smlouvy, tedy žalobkyně a Z. M. Argumentaci soudu prvního stupně rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 226/2009 má za nepřiléhavou.
16. Způsob vyčíslení výše bezdůvodného obohacení má dovolatel za rozporný s konstantní judikaturou dovolacího soudu. Prosazuje názor, že ke zhodnocení budovy zhotovením betonové podlahy dojde jak dodávkou materiálu, tak provedením prací, proto by měla být výše bezdůvodného obohacení stanovena vyčíslením rozdílu mezi hodnotou stavby před a po provedení podlahy a vyčíslením podílu, který z celkového zhodnocení budovy připadá na žalobkyni. Odkazuje při tom na judikaturu dovolacího soudu týkající se vypořádání podílového spoluvlastnictví či SJM, založenou dle jeho mínění na stejném principu.
17. Dovolatel brojí rovněž proti propojení platebních povinností žalovaných a Z. M. Podle jeho názoru nelze zavázat k témuž plnění dva zcela nepropojené subjekty, resp. bylo by to akceptovatelné např. v případě, že by žalovaní byli rovněž trestně stíháni a odsouzeni a zavázáni spolu se Z. M. k náhradě škody společně a nerozdílně, nebo že by Z. M. byl v civilním řízení zavázán spolu se žalovanými k úhradě žalované částky společně a nerozdílně. Argumentaci odvolacího soudu citovaným stanoviskem má za nepřiléhavou.
18. Zdůrazňuje, že jmenovanému byla platební povinnost uložena v již pravomocně skončené trestní věci, jako povinnost k náhradě škody způsobené spáchaným trestným činem a že žádný ze žalovaných nebyl obviněn či dokonce odsouzen pro účast na trestné činnosti Z. M. a z toho titulu zavázán k náhradě škody. Namítá, že žalovaní byli napadeným rozsudkem zavázáni duplicitně k úhradě téže částky z titulu bezdůvodného obohacení, a tím soudy nižších stupňů změnily výrok o náhradě škody, tak jak o něm bylo pravomocně rozhodnuto v trestním řízení, což má za procesně nepřípustné.
19. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
20. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
21. Vzhledem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 1 čl. II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (dále jen „o. s. ř.“).
22. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. při splnění podmínky povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
23. V prvé řadě bylo třeba zkoumat tzv. subjektivní přípustnost dovolání. K podání dovolání je subjektivně oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší [srov. závěry Nejvyššího soudu vyjádřené např. v usnesení ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, a v usnesení ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“) pod číslem C 154]. V projednávané věci se žalobkyně po žalovaných domáhala, aby jí plnili společně a nerozdílně, nejde tu tedy o taková společná práva nebo povinnosti, že se ve smyslu §91 odst. 2 o. s. ř. rozsudek musí vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně, a kdy platí úkony jednoho z nich i pro ostatní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 20 Cdo 670/2006, uveřejněné v Souboru pod číslem C 4776). Žalovaní tak nejsou v postavení nerozlučných společníků, nýbrž jsou společníky samostatnými, z nichž každý jedná v řízení sám za sebe (§91 odst. 1 o. s. ř.). I dovolání je proto samostatný společník oprávněn podat jen za svou osobu (z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu srov. např. rozsudek ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 32 Cdo 2948/2009, usnesení ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3550/2010, či rozsudky ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4243/2015, a ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3537/2018, jež jsou – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná – dostupné na jeho webových stránkách). Z toho pak plyne, že proti výroku, jímž bylo žalobě vyhověno vůči žalovanému 2), žalovaný 1) oprávněn podat dovolání není. Napadl-li tedy žalovaný 1) rozhodnutí odvolacího soudu též v části týkající se žalovaného 2), jde o dovolání podané neoprávněnou osobou a tudíž subjektivně nepřípustné.
24. Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle §243b odst. 5 věty první ve spojení s §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
25. Ve zbývající části dovolání subjektivně přípustné je (bylo podáno oprávněnou osobou ve smyslu shora vyloženém), Nejvyšší soud proto posuzoval, zda je přípustné též objektivně. Dovoláním lze totiž napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
26. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
27. Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
28. V pořadí první z dovolatelem vymezených otázek, jež je oproti jeho názoru otázkou práva hmotného, přípustnost dovolání nezakládá. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již unesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ve zde souzené věci dovolatel příslušnou rozhodovací praxi dostatečně zřetelně neoznačil; odkaz na „konstantní judikaturu dovolacího soudu týkající se vypořádání podílového spoluvlastnictví či SJM“ k identifikaci judikatury, kterou má konkrétně na mysli, nepostačí. Ostatně i z takto vágního odkazu lze usoudit, že jde o odkaz nepřípadný; v posuzované věci jde o typově jinou situaci, než o kterou se jedná při vypořádání podílového spoluvlastnictví či společného jmění manželů. Nejvyšší soud vysvětlil v usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017, že k založení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepostačuje odkaz dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí vskutku v rozporu.
29. Závěr o přípustnosti dovolání není způsobilá přivodit ani druhá z předložených otázek, jež otázkou procesního práva je. Oproti mínění dovolatele lze též na poměry zde souzené věci vztáhnout závěry stanoviska bývalého Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 10. 1979, sp. zn. Cpj 35/78, uveřejněného pod číslem 22/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i judikatorní závěry Nejvyššího soudu, obsažené např. v rozsudku ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 5272/2008, a rozsudku ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 32 Odo 529/2003. Jde tudíž o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu již vyřešenou, odvolací soud se od jejího řešení neodchýlil, alespoň v tom smyslu, jak tvrdí dovolatel, a Nejvyšší soud neshledává důvod, proč by měl tuto otázku řešit jinak (proč by se měl od své dosavadní judikatury odklonit).
30. Dovolání nečiní přípustným ani kritika způsobu, jakým soudy hodnotily důkazy, a zpochybnění závěrů o skutkovém stavu věci, k nimž soudy na základě hodnocení důkazů dospěly. Skutkový stav věci, k němuž soudy nižších stupňů dospěly hodnocením provedených důkazů, zásadně nelze dovoláním úspěšně zpochybnit (§241a odst. 1 o. s. ř.). Samotné hodnocení důkazů soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout způsobilým dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. již shora citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, obdobně i usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10 odůvodnění, jež aprobuje závěr dovolacího soudu, že k revizi hodnotících úvah odvolacího soudu pohybujících se v rovině skutkových zjištění dovolací soud účinnou procesní úpravou povolán není).
31. S názorem dovolatele, že ve věci jde o případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, ve smyslu judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 2070/07, uveřejněný pod číslem 223/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 3. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 2864/09, uveřejněný v téže Sbírce pod číslem 101/2010, nebo nález ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, uveřejněný tamtéž pod číslem 231/2014), se Nejvyšší soud neztotožňuje. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.
32. Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustným pro řešení otázky pasivní věcné legitimace ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení, při němž se odvolací soud odchýlil od dovolatelem označené (i další) judikatury Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
33. Protože Nejvyšší soud neshledává důvod, proč by měl příslušnou otázku hmotného práva řešit jinak, je dovolání též důvodné.
34. Podle §451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odstavec 2).
35. Podle §457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
36. Nejvyšší soud s odkazem na komentářovou literaturu (na dílo Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1 - 459. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 1193) vysvětlil v důvodech rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009, uveřejněném pod číslem 32/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že §457 obč. zák. upravuje zvláštní způsob vydání předmětu bezdůvodného obohacení u neplatné smlouvy, podle níž si strany vzájemně plnily.
37. Již v rozsudku ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. 33 Odo 369/2004, Nejvyšší soud uzavřel, že z §457 obč. zák. vyplývá, že spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění na základě neplatné (zrušené nebo zaniklé) smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze její účastníci. To platí bez ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním z neplatné (zrušené nebo zaniklé) smlouvy obohatil i někdo jiný nebo zda v souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného. Jinými slovy řečeno věcná legitimace, ať už aktivní nebo pasivní, je dána pouze na straně účastníků smlouvy. K těmto závěrům se přihlásil nejen v dovolatelem označeném rozsudku sp. zn. 33 Odo 351/2004 (ústavní stížnost proti němuž podanou Ústavní soud usnesením ze dne 4. 12. 2008, sp. zn. III. ÚS 366/05, odmítl), nýbrž v celé řadě dalších rozhodnutí, např. v rozsudcích ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 1125/2004, ze dne 11. 8. 2006, sp. zn. 33 Odo 774/2004, či ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. 32 Odo 1733/2006, v důvodech rozsudku ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1063/2016, uveřejněném pod číslem 127/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo v usnesení ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 263/2010, a v poslední době v rozsudku ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2307/2019, či v usnesení ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1531/2020).
38. Ústavní soud posoudil tyto závěry jako ústavně konformní (srov. nález ze dne 10. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 383/05, uveřejněný pod číslem 156/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
39. V rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2262/2009, o který opřel své rozhodnutí soud prvního stupně (a odvolací soud se s ním ztotožnil), Nejvyšší soud řešil zcela specifickou situaci, odlišnou od té, o niž jde ve zde souzené věci, totiž případ, kdy jedna ze stran smlouvy o dílo, fyzická osoba, se vydávala vůči investujícímu subjektu (zhotoviteli) za vlastníka nemovitosti a vůči skutečnému vlastníku nemovitosti za dodavatele a inkasovala od vlastníka cenu za provedené zhodnocení nemovitosti, přičemž vystupovala pod falešnou identitou a její skutečnou identitu se nepodařilo zjistit. V poměrech zde souzené věci závěry tohoto rozhodnutí použitelné nejsou.
40. V dovolatelem odkazovaném usnesení sp. zn. 28 Cdo 1482/2010 Nejvyšší soud zdůraznil, že vzhledem k odlišným právním důsledkům je třeba přísně rozlišovat mezi skutkovou podstatou plnění bez právního důvodu a skutkovou podstatou plnění z neplatného právního úkonu.
41. V posuzované věci soud prvního stupně dospěl k závěru o neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a Z. M. podle §37 obč. zák.; odkaz na ustanovení §49 obč. zák., v němž je upraveno odstoupení od smlouvy uzavřené v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek a které podle §267 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v obchodních závazkových vztazích neplatí, je zjevný nonsens. Odvolací soud, třebaže žalovaní v odvolání výslovně argumentovali judikaturou vztaženou k §457 obč. zák. a popírali použitelnost rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2262/2009 v této věci, se k těmto námitkám a vůbec k otázce pasivní věcné legitimace nikterak nevyjádřil, třebaže jde ve sporu o otázku zásadního významu (srov. např. již citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1482/2010).
42. Pak ovšem nezbývá než uzavřít, že právní posouzení, na němž spočívá rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k žalovanému 1), je z pohledu shora označené rozhodovací praxe dovolacího soudu neúplné a tudíž nesprávné.
43. Protože podmínky pro změnu tohoto rozhodnutí dány nejsou, Nejvyšší soud je v části, vůči níž bylo dovolání shledáno přípustným [tj. v části týkající se žalovaného 1)], aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto podle §243e odst. 2 věta druhá o. s. ř. zrušil v části týkající se žalovaného 1) též rozsudek soudu prvního stupně a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
44. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
45. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2021
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu