Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18.10.2021, sp. zn. 4 Tdo 1062/2021 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.1062.2021.1

sp. zn. 4 Tdo 1062/2021-1640 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 10. 2021 o dovolání obviněného D. K. , nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Stráž pod Ralskem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 5. 2021, sp. zn. 6 To 63/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 1 T 160/2019, takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá . Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 13. 1. 2021, sp. zn. 1 T 160/2019, byl podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušen pravomocný rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 6. 2020, č. j. 6 To 125/2020-1349, ve vztahu k obviněnému D. K. ve výroku o vině v bodech 1., 2. písmeno h, i), 3. písmeno d, f, l, m, q), 4. písmeno d, e, f, h), 5., 6. a ve výroku o trestu pod písmenem A., jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a uvedený soud znovu rozhodl tak, že obviněného D. K. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznal vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 k §209 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku [jednání pod body 1. - 6. a 9.], zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku [jednání pod bodem 7.] a přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku [jednání pod bodem 8.], kterých se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že: přestože byl rozsudkem Okresního soudu v Bruntále, čj. 3 T 108/2013-75 ze dne 22. 10. 2013, který nabyl právní moci dne 24. 3. 2014, odsouzen pro přečin podvodu dle §209 odstavec 1, odstavec 2 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 11 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, který vykonal 17. 6. 2015, 1. v přesně nezjištěné době pravděpodobně počátkem července 2017 pod záminkou vyrovnání fiktivního dluhu vylákal od K. L. finanční částku ve výši 200 Kč a motorovou pilu značky Oleomac, kterou však chtěl pouze zapůjčit, avšak následně ji použil jako zástavu, dále finanční hotovost ve výši 11 000 Kč s tím, že za ně vyplatí ze zástavy pilu, a další věci v hodnotě nejméně 5 000 Kč, které K. L. nikdy nevrátil a ani to neměl v úmyslu, a K. L. tak způsobil škodu ve výši nejméně 16 000 Kč, společně s již pravomocně odsouzeným K. L. 2. pod záminkou vyplacení motorové pily a zaplacení předchozích půjček přesvědčil K. L., aby uzavíral půjčky na nákup zboží, vozil jej do příslušných prodejen, zboží vybíral a sám přebíral zakoupené věci a prodával je, dále jej přesvědčil, aby si bral finanční půjčky, vozil jej na místa uzavírání smluv, inicioval u finančních společností uzavření smluv, přebíral peníze získané z uzavíraných půjček, o které se s K. L. nerovným dílem dělil, přičemž ani neměli v úmyslu takto získané finanční prostředky vracet, za této situace: a) dne 29. 8. 2017 v XY, uzavřel K. L. smlouvu o zápůjčce č. 651545464 na částku 15 000 Kč na dobu 18 měsíců s výší měsíčních splátek 1 518 Kč se společností Provident Financial s.r.o., IČO: 25621351, která jim byla vyplacena, a zápůjčku následně nehradili, b) dne 21. 9. 2017 v Praze na ulici XY uzavřel K. L. smlouvu o zápůjčce č. 21702780 na částku ve výši 10 000 Kč na dobu 36 měsíců s výší měsíčních splátek 760 Kč se společností TOMMY STACHI s.r.o., IČO: 27148084, peníze převzali a zápůjčku následně nehradili, čímž zapůjčitelům způsobili škodu celkem 25 000 Kč, obžalovaný D. K. sám 3. poté, co od K. L. pod záminkou, že mu zařídí oddlužení, získal jeho občanský průkaz, kopii pracovní smlouvy, výpisy z bankovního účtu a další doklady, pořídil si jejich kopie, bez vědomí K. L. s využitím těchto dokumentů a jeho jménem: a) dne 7. 9. 2017 požádal o zápůjčku ve výši 4 000 Kč na dobu do 22. 10. 2017 u společnosti VATAONLINE s.r.o., IČO: 24172057, k žádosti doložil potřebné doklady pro poskytnutí zápůjčky a poté jménem K. L. žádost potvrdil, peníze nechal poslat na účet K. L., k němuž měl přístup prostřednictvím internetového bankovnictví a měl možnost z něj vybírat i finanční částky, zápůjčku nesplácel, b) dne 13. 9. 2017 požádal o zápůjčku č. 014097943 ve výši 7 000 Kč s dobou splatnosti 5. 10. 2017 u společnosti COOL CREDIT, s.r.o., IČO: 02112621, k žádosti doložil potřebné doklady pro poskytnutí zápůjčky a poté jménem K. L. zápůjčku potvrdil, peníze nechal poslat na účet K. L., k němuž měl přístup prostřednictvím internetového bankovnictví a měl možnost z něj vybírat i finanční částky, zápůjčku nesplácel, c) dne 16. 9. 2017 požádal o zápůjčku u společnosti Creditstar Czech s.r.o., IČO: 24247936, ve výši 7 000 Kč, dne 20. 9. 2017 o částky 7 000 Kč a 4 000 Kč, a dne 6. 10. 2017 o částku 3 000 Kč, které mu byly zamítnuty, d) dne 6. 10. 2017 požádal o zápůjčku u společnosti Creditstar Czech s.r.o., IČO: 24247936, která mu byla poskytnuta ve výši 2 500 Kč na dobu 2 měsíců, k žádosti doložil potřebné doklady pro poskytnutí zápůjčky a poté jménem K. L. zápůjčku potvrdil, peníze nechal poslat na účet K. L., k němuž měl přístup prostřednictvím internetového bankovnictví a měl možnost z něj vybírat i finanční částky, zápůjčku nesplácel, e) dne 9. 10. 2017 požádal o zápůjčku ve výši 3 000 Kč u společnosti GO Invex Finance s.r.o., IČO: 05090792, k žádosti doložil potřebné doklady pro poskytnutí zápůjčky a poté jménem K. L. zápůjčku potvrdil, peníze nechal poslat na účet K. L., k němuž měl přístup prostřednictvím internetového bankovnictví a měl možnost z něj vybírat i finanční částky, zápůjčku nesplácel, čímž zapůjčitelům způsobil v bodech 3. písmeno a, b, d, e) škodu celkem ve výši 16 500 Kč a v bodě 3. písmeno c) hrozil vznik škody ve výši 21 000 Kč, 4. ač byl zadlužen a bez zdroje příjmu, ze kterých by mohl své finanční závazky hradit, prostřednictvím internetu: a) dne 9. 11. 2017 požádal o zápůjčku ve výši 7 000 Kč u společnosti Creditstar Czech s.r.o., IČO: 24247936, v žádosti nepravdivě uvedl příjem ve výši 25 000 Kč, žádost však byla zamítnuta, b) dne 9. 11. 2017 požádal o zápůjčku ve výši 2 000 Kč u společnosti Creditstar Czech s.r.o., IČO: 24247936, se splatností do 30 dní, v žádosti nepravdivě uvedl příjem ve výši 25 000 Kč, zápůjčka mu byla na základě smlouvy č. 1030998494 poskytnuta, avšak zápůjčku neuhradil, c) dne 9. 11. 2017 požádal u společnosti COOL CREDIT, s.r.o., IČO: 02112621, o zápůjčku ve výši 4 000 Kč, a to na dobu 29 dní, v žádosti o zápůjčku nepravdivě uvedl, že je zaměstnán jako makléř společnosti Elektroobchod Praha s.r.o. s příjmem 25 000 Kč, zápůjčka mu však poskytnuta nebyla, d) dne 13. 11. 2017 vyplnil on-line registraci, aby mohl získat zápůjčku u společnosti VATAONLINE s.r.o., IČO: 24172057, v žádosti nepravdivě uvedl, že je zaměstnancem společnosti Elektroobchod Praha s.r.o. s příjmem 25 000 Kč, žádost však byla zamítnuta, čímž zapůjčitelům způsobil v bodě 4. b) škodu ve výši 2 000 Kč, a v bodech 4. písmeno a, c, d) hrozil vznik škody celkem ve výši 11 000 Kč, 5. v období nejméně od 4. 7. 2017 do 21. 3. 2018 opakovaně v XY na různých místech nejméně v 25 případech vylákal od L. G., zejména pod záminkou nákupu zboží, použití peněz pro podnikání, krátkodobé půjčky, ačkoliv v této době nikde nepracoval a věděl, že peníze nebude schopen vrátit, což stejně neměl v úmyslu: - dne 4. 7. 2017 obžalovaný potvrdil, že L. G. již dluží z předchozích půjček částku 75 500 Kč a asi v 20.10 hodin si půjčil dalších 2 400 Kč, peníze nevrátil, - dne 5. 7. 2017 si půjčil částku ve výši 4 180 Kč a pak v 23.30 hodin téhož dne částku ve výši 500 Kč, peníze nevrátil, - dne 13. 7. 2017 asi v 22.15 hodin si půjčil částku ve výši 1 500 Kč na dobu do 30 minut, peníze nevrátil, - dne 20. 7. 2017 okolo v 12.15 hodin si půjčil 3 000 Kč jako akontaci na sedačku, kterou slíbil dovézt do 18.00-18.30 hodin L. G., což neučinil a peníze nevrátil, - dne 6. 8. 2017 okolo 21.45 hodin si půjčil 3 000 Kč na dobu jedné hodiny, peníze v dohodnuté době nevrátil, - dne 17. 8. 2017 okolo 13.00 hodin si půjčil 3 000 Kč s tím, že téhož dne do 18.00 hodin doveze část peněz, které dluží, že doveze i sedačku, kterou si L. G. objednal, peníze nevrátil, zboží nedodal, - dne 29. 8. 2017 obžalovaný písemně potvrdil, že jeho stávají výše půjček od L. G. již činí částku 150 000 Kč a dále si asi v 15.30 hodin půjčil dalších 5 000 Kč s tím, že částku 5 000 Kč vrátí do večera, nejpozději do následujícího dne, tedy 30. 8. 2017, na firmě G., odmítl uvést, k čemu peníze potřebuje, peníze nevrátil, - dne 3. 9. 2017 si půjčil 2 000 Kč a téhož dne v 14.20 hodin další částku 2 500 Kč s tím, že do 10 minut donese dohodnuté věci, když ne, vrátí finanční částku ve výši 4 500 Kč, což neučinil, - dne 6. 9. 2017 v 20.55 hodin si půjčil 800 Kč a 60 €, peníze nevrátil, - dne 10. 9. 2017 v 12.07 hodin si půjčil 2 000 Kč, s tím, že L. G. do 13.00 hodin přinese kávovar a televizi, a pokud ne, vrátí peníze – zboží nedonesl, peníze nevrátil, - dne 10. 9. 2017 v 16.26 hodin si půjčil 5 000 Kč, a to pod záminkou předání peněz další osobě, která mu pak umožní čerpat finanční částku, která pokryje jeho předchozí dluh, peníze nevrátil, - dne 30. 12. 2017 v 20.10 hodin si půjčil 3 000 Kč pod záminkou zaplacení akontace a nákupu zboží pro L. G., věci měl přinést do 10 minut, peníze nevrátil, zboží nepředal, - dne 30. 12. 2017 asi v 23.00 hodin si půjčil 1 000 Kč s tím, že v řádu minut přinese L. G. částku 2 500 €, a pokud ne, vrátí mu částku 1 000 Kč, peníze nevrátil, - dne 3. 1. 2018 asi v 22.40 hodin si půjčil finanční hotovost 1 700 Kč, kterou nevrátil, - dne 10. 1. 2018 asi v 13.40 hodin si půjčil částku 1 400 Kč, potvrdil, že jeho současná výše předchozího dluhu u L. G. již činí částku 165 000 Kč, půjčenou částku 1 400 Kč slíbil vrátit do 30 minut, což neučinil, - dne 10. 1. 2018 asi v 17.15 hodin si půjčil finanční hotovost ve výši 2 200 Kč, aby mohl údajně odblokovat v důsledku exekuce svůj účet v bance a poté vybrat a vrátit L. G. částku 14 000 Kč, a že pokud tato transakce nevyjde, vrátí 2 200 Kč do 18.00 hodin, žádné peníze nevrátil, - dne 25. 1. 2018 v průběhu dne si na firmě G. zapůjčil částku 35 000 Kč a pak asi v 17.55 hodin dalších 5 000 Kč, následně sepsal potvrzení o půjčce ve výši 40 000 Kč, které slíbil vrátit nejpozději do dvou dnů, peníze nevrátil, - dne 29. 1. 2018 asi v 20.55 hodin si půjčil 7 000 Kč na 5 minut s tím, že od další osoby v Kauflandu donese 1 500 euro, a pokud ne, vrátí 7 000 Kč, peníze nedonesl, - dne 5. 2. 2018 asi v 18.00 hodin si půjčil 3 500 Kč s tím, že do 19.00 hodin téhož dne přinese celou dlužnou částku ve výši 180 000 Kč, a pokud ne, vrátí alespoň půjčenou částku 3 500 Kč, peníze nevrátil, - dne 5. 2. 2018 asi v 22.00 hodin pod smyšlenou záminkou získání části doplatku na 2 haly ve XY a zakoupení silničních panelů v celkové hodnotě 53 000 Kč si půjčil částku 5 000 Kč, kterou slíbil vrátit do následujícího dne, současně potvrdil, že si téhož dne už od L. G. vzal částku 8 500 Kč, peníze nevrátil, - dne 10. 2. 2018 asi v 17.40 hodin pod smyšlenou záminkou zakoupení finanční částky ve výši 15 000 euro, kterými by zaplatil předchozí půjčky, si půjčil 3 000 Kč asi na 15 minut, a v případě, že by se směna nepovedla, peníze slíbil ihned vrátit, nevrátil L. G. nic, - dne 13. 2. 2018 asi v 19.15 hodin si údajně „na kšeft“, který blíže nespecifikoval, půjčil na dobu jedné hodiny částku 2 500 Kč, peníze nevrátil, - dne 16. 2. 2018 asi v 15.40 hodin pod smyšlenou záminkou nákupu obrazu od akademického malíře F. v hodnotě 1 000 000 Kč si půjčil na 10 minut částku ve výši 8 000 Kč, obraz nedodal, peníze nevrátil, - dne 18. 2. 2018 asi v 15.40 hodin pod záminkou koupě obrazu od paní z XY, který měl v úmyslu obratem prodat dráž, si půjčil 2 000 Kč, s tím, že pokud by se obraz nepodařilo prodat dráž, obraz paní vrátí a do 16.30 hodin téhož dne přinese zpět L. G. částku 2 000 Kč, což neučinil, - dne 26. 2. 2018 asi v 15.20 hodin si půjčil 1 500 Kč na blíže nespecifikovaný obchod s tím, že pro případ, že obchod nevyjde, slíbil peníze ihned vrátit, což neučinil, - dne 8. 3. 2018 asi v 17.15 hodin si pod smyšlenou záminkou nákupu zboží v prodejně OKAY půjčil 2 000 Kč, měl donést zboží do 18.00 hodin, což neučinil, peníze nevrátil, - dne 21. 3. 2018 pod záminkou uskutečnění obchodu si zapůjčil 3 500 Kč a 20 euro, které nevrátil, a L. G. tak způsobil škodu nejméně ve výši 205 680 Kč a 80 euro, 6. v přesně nezjištěné době od počátku února 2018 do května 2018 pod záminkou zhodnocení peněz při podnikání, například dovozu dřeva z Maďarska do ČR, vylákal od A. B. postupně částku ve výši nejméně 231 400 Kč, kterou mu A. B. postupně zasílal na účty u Komerční banky, a.s. a MONETA Money Bank, a.s. prostřednictvím společnosti Western Union International Bank GmbH, organizační složka, nebo mu je předával v hotovosti, přičemž v danou dobu nepodnikal ani jinak nepracoval, věděl, že peníze nebude moci vrátit, což ani neměl v úmyslu, čímž poškozenému A. B. způsobil škodu ve výši nejméně 231 400 Kč, 7. dne 9. 7. 2017 v přesně nezjištěné době v podzemních garážích obchodního domu B. v XY, ve vozidle L. G., fyzicky napadl L. G., a vzal mu nejméně peněženku v nezjištěné hodnotě s finanční částkou ve výši nejméně 5 000 Kč, které si vzal a peněženku L. G. vrátil, 8. dne 31. 1. 2018 v 18.40 hodin v XY v OC B. v podzemních garážích požadoval pod pohrůžkou užití násilí, likvidace členů rodiny, zabitím chovných ptáků a podobně, po L. G. vydání peněz ve výši 15 000 Kč, když je L. G. odmítl vydat, obžalovaný jej fyzicky napadl, přičemž L. G. mu v obavě, že výhrůžky splní, částku 15 000 Kč předal, a poté téhož dne asi v 20.20 hodin pod pohrůžkou užití násilí – podřezání L. G. a jeho synů a vyhození vnuka z okna - požadoval po L. G. další peníze ve výši 20 000 Kč, kdy mu L. G., který se ujišťoval, že poté již obžalovaný s těmito výhrůžkami skončí, ze strachu předal obžalovanému veškerou hotovost, kterou měl při sobě, konkrétně částku 19 000 Kč, čímž celkem obžalovaný donutil L. G. mu vydat částku 34 000 Kč, 9. dne 23. 4. 2018 podal u Úřadu práce v Bruntále na ulici Květná 64/1457, žádost o mimořádnou okamžitou pomoc, na základě které po provedeném místním šetření byla poskytnuta dávka mimořádné okamžité pomoci na úhradu nezbytných nákladů v celkové výši 10 569 Kč, určená k nákupu automatické pračky a ledničky, a přestože byl v oznámení o přiznání dávky poučen, že je povinen do 15 dnů od vyplacení doložit záruční listy a doklady o zakoupení předmětů a nevyužitou část vrátit, neučinil tak, předměty nezakoupil a prostředky užil pro svou potřebu, čímž poškozené ČR - Úřadu práce ČR způsobil škodu ve výši 10 569 Kč, přičemž jednáním pod body 1. - 6. a 9. způsobil celkovou škodu ve výši 507 149 Kč a 80 euro a hrozil vznik škody celkem ve výši 32 000 Kč. 2. Okresní soud v Bruntále uložil obviněnému za jednání pod body 1. - 6. a 9. (A) při sbíhajícím se přečinu poškození cizí věci podle §228 odstavce 1 tr. zákoníku, za nějž byl obviněný odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 1 T 160/2019 (bod 11.), podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 a §45 odst. 1 tr. zákoníku společný souhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) roků a 6 (šesti) měsíců. Pro výkon trestu obviněného podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil z rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 22. 1. 2020, čj. 1 T 160/2019-1262, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 6. 2020, čj. 6 To 125/2020-1349, výrok o trestu pod písmenem A., jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. 3. Soud prvního stupně dále uložil obviněnému za jednání pod body 7. a 8. (B) při sbíhajícím se: - přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, za něž byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 19. 3. 2018, čj. 4 T 20/2017-224, - přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 2 tr. zákoníku, za nějž byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 31. 10. 2018, čj. 2 T 141/2018-156, - přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, za nějž byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 31. 10. 2018, čj. 39 T 119/2017-145, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 4. 4. 2019, čj. 39 T 119/2017-191, a - přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku, přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku a zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, za něž byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 22. 1. 2020, čj. 1 T 160/2019-1262, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 6. 2020, čj. 6 To 125/2020-1349, podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 (sedmi roků). Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil soud v rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 19. 3. 2018, čj. 4 T 20/2017-224, v rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 31. 10. 2018, čj. 2 T 141/2018-156, v rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 31. 10. 2018, čj. 39 T 119/2017-145, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 4. 4. 2019, čj. 39 T 119/2017-191, a v rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 22. 1. 2020, čj. 1 T 160/2019-1262, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 6. 2020, čj. 6 To 125/2020-1349, výrok o trestu pod písmenem B., jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. 4. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil soud obviněnému povinnost zaplatit na náhradě majetkové škody poškozeným: - A. B., narozený XY, bytem XY částku 231 400 Kč, - L. G., narozený XY, bytem XY, částku 244 680 Kč a 80 euro, - Creditstar Czech s.r.o. se sídlem Praha 8 - Karlín, Pobřežní 249/46, IČO: 24247936, částku 2 000 Kč. 5. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození A. B., L. G. a společnost Creditstar Czech s.r.o. odkázáni se zbytkem svých nároků na náhradu majetkové škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 6. Proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 13. 1. 2021, sp. zn. 1 T 160/2019, podal obviněný odvolání, které směřoval proti výroku o vině v bodech 5, 7, 8, a dále do všech navazujících výroků, tj. do výroků o trestech pod písmeny A) a B), jakož i proti výroku o náhradě škody poškozeného L. G. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. 5. 2021, sp. zn. 6 To 63/2021, tak, že z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil výrok o trestu pod písmenem A), a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. obviněnému nově uložil za jednání pod body 1. - 6. a 9, i za sbíhající se přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 22. 1. 2020, č. j. 1 T 160/2019-1262 (bod 11.), podle §209 odst. 3, §43 odst. 1 a §45 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný společný trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků a 2 (dvou) měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněného pro výkon uloženého trestu zařadil do věznice s ostrahou. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. 7. Na tomto místě se sluší uvést, že soud prvního stupně rozhodoval ve věci dvakrát, když první odsuzující rozsudek Okresní soud v Bruntále ze dne 22. 1. 2020, č. j. 1 T 160/2019-1262, byl z podnětu odvolání obviněného D. K. [výrok I.] zrušen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 6. 2020, č. j. 6 To 125/2020-1349, ve vztahu k tomuto obviněnému ve výrocích o vině pod body 1., 2., 3., 5., 6., 7., 9., 10., 12. a celém výroku o trestu a výrocích o náhradě škody, s výjimkou poškozené společnosti Bonenkai, a.s., [výrok II.] a nově byl obviněný při nezměněných výrocích o vině v bodech 4., 8., 11. uznán vinným přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 k §211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku [jednání pod bodem 2. písm. a-g), 3. písm. a, b, c, e, g, h, i, j, k, n, o, p), 4. písm. a, b, c, g, i)] a přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 k §209 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku [jednání pod bodem 1., 2. písm. h, i), 3. písm. d, f, l, m, q), 4. písm. d, e, f, h), 5., 6.], a byl mu uložen trest. Současně soud druhého stupně [výrok III.] věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení výroky o vině v napadeném rozsudku pod bodem 5. písm. a), e), l), 6., 9., 10., přičemž rozsudek soudu prvního stupně [výrok IV.] zůstal ve výrocích o vině pod body 4., 8. a 11. a ve výroku o náhradě škody společnosti Bonenkai, a.s. nezměněn. II. Dovolání a vyjádření k němu 8. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 5. 2021, sp. zn. 6 To 63/2021, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku a jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení věci. 9. Obviněný předně rekapituluje svůj postoj ke skutkům pod body 5., 7. a 8. rozsudku soudu prvního stupně. Namítá, že poškozenému L. G. dluží aktuálně toliko částku 15 000 Kč, přičemž tvrdí, že videa byla předem domluvená, kdy plnění požadovaného scénáře bylo podmínkou pro poskytnutí finančních prostředků ze strany poškozeného G.. Oba věděli, že uváděná dlužná částka je smyšlená a výhružky nejsou myšleny vážně. Potvrzuje, že získal částky, které jsou uvedeny na videích, ale popírá existenci dluhu ve výši 80 000 Kč , neboť většinu peněz vrátil. Popírá rovněž uvedení poškozeného v omyl nebo uvádění smyšlených historek proto, aby poškozeného přiměl k zapůjčení financí. 10. Následně dovolatel hodnotí provedené důkazy, přičemž poukazuje na to, že videozáznamy nejsou autentické, neboť obsah je předem ujednaný. Výpověď svědka D. G. hodnotí na rozdíl od soudu nižších stupňů jako věrohodnou, když svědek jen potvrzuje vše, co uvádí na svoji obhajobu, tj. že videa jsou nahraná a jejich obsah určoval poškozený. Výpověď svědka L. G. hodnotí jako nevěrohodnou, jelikož jeho výpověď je rozporná, přičemž následně na tyto rozpory poukazuje (svědkem tvrzená písemná potvrzení o zapůjčených částkách nebyla nikdy předložena; otázka souhlasu obviněného s natáčením; agresivita jednání poškozeného; otázka úroku ze zapůjčené částky; skutečnost, že poškozený obviněnému půjčoval peníze, protože mu věřil, a současně tvrzení poškozeného, že se obviněného bál). Obviněný připomíná prvotní rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž má za to, že doplněným dokazováním před soudem prvního stupně nebyly zjištěny žádné podstatné okolnosti a nebyly odstraněny rozpory vytýkané dříve Krajským soudem v Ostravě soudu prvního stupně. 11. Následně dovolatel naznačuje námitku podjatosti předsedkyně senátu Okresního soudu v Bruntále a uvádí, že se cítí být postupem soudu prvního stupně poškozen. Poukazuje i na skutečnost, že v rámci přípravného řízení svědek G. vydal flash disk, který měl prokazovat nekalé praktiky poškozeného G., přičemž o přeložení tohoto flash disku nebyl ve spise žádný záznam. Zdůrazňuje, že dodal odvolacímu soudu ještě před veřejným zasedáním uvedený videozáznam, přičemž jeho provedení požadoval jako důkaz. Se zamítnutím tohoto důkazního návrhu soudem druhého stupně z důvodu obsahové bezvýznamnosti nesouhlasí. Je toho názoru, že tento důkaz měl být proveden. 12. Ve vztahu ke skutku pod bodem 5. uvádí, že pouze v případech zachycených na videozáznamech se jedná o dluh na podkladě ústní smlouvy o zápůjčce, přičemž akcentuje, že poškozený byl ochoten mu půjčit peníze, aniž by znal jeho majetkové poměry. Bez ohledu na uvedené trvá na tom, že se skutek nestal a jeho jednání nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu. Dovolatel namítá, že soud prvního stupně neuvedl, v čem konkrétně spatřuje uvedení někoho v omyl a uvedení nepravdivých informací, když údaj o zřejmosti nedobytnosti pohledávky bez dalšího nenaplňuje znaky skutkové podstaty podvodu. Zmiňuje konkrétní dílčí útoky pokračujícího trestného činu podvodu a připouští, že ve vztahu k těmto lze teoreticky uvažovat o tom, že mohl být poškozený uveden v omyl sdělením nepravdivých informací, to ale obviněný popírá, když nebylo prokázáno, že nenakoupil avizované zboží, nepoužil peníze na podnikání aj. Poukazuje, že zapůjčení pouze částky 128.880 Kč a 80 EURO lze doložit videozáznamy, když zbylé částky jsou založeny toliko na jakém si konstatování poškozeného a jeho zachycení na videu, jehož autentičnost ovšem rozporuje. 13. Poté obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v tom, že ve věci existuje extrémní nesoulad mezi právním posouzením skutku a vyjádřením způsobu jednání příslušné skutkové podstaty s ohledem na zjištěný skutkový stav. Skutkový stav podle dovolatele nebyl zjištěn bez důvodných pochybností, provedené důkazy jsou nedostatečné, některé si vzájemně odporují, některá zjištění vychází z výpovědi L. G., která je ale nekonzistentní a nedůvěryhodná, či z přiložených videozáznamů, které jsou však inscenované a neautentické. Nadto soudy zamítly jeho důkazní návrh, v důsledku čehož došly ke špatným skutkovým závěrům. Obviněný je toho názoru, že soudy se nedostatečně zabývaly tím, zda byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu v bodě 5., konkrétně zda došlo k naplnění znaku uvedení v omyl a k uvedení lživých informací. Odkazuje na konstantní judikaturu, konkrétní nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09. Nebylo nadevše pochybnosti rovněž prokázáno, že by se dopustil skutků pod body 7. a 8., jelikož videa nejsou autentická a není jasné, zda měl poškozený skutečně strach o život a zdraví, nebo zda se jednalo o předem domluvenou scénku, takže nebyla naplněna subjektivní stránka těchto trestných činů. 14. V závěru podaného dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. se ruší rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 5. 2021, sp. zn. 6 To 63/2021, a aby dále postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby spolu s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě zrušil i rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 13. 1. 2021, sp. zn. 1 T 160/2019, a věc vrátil tomuto soudu k novému rozhodnutí. 15. Opis dovolání obviněného byl za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které jej obdrželo dne 20. 8. 2021 (č. l. 1619). Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 9. 9. 2021, sp. zn. 1 NZO 764/2021, nejprve uvádí, jaký uplatnil obviněný dovolací důvod a v jakých skutečnostech spatřuje jeho naplnění. K uplatněné dovolací argumentaci obviněného státní zástupce předesílá, že obviněný opakuje svůj dosavadní postoj vystavěný na nesouhlasu s odsouzením pro skutky pod body 5., 7. a 8. Má za to, že převažující část dovolání představují námitky, jež pod zvolený dovolací důvod podřadit nelze, když obviněný nesouhlasí s rozsahem dokazování, způsobem hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními. Obviněný se tedy domáhá přehodnocení důkazů a modifikace skutkových závěrů v jeho prospěch. 16. Státní zástupce hodnotí dokazování Okresního soudu v Bruntále jako bezvadné co do rozsahu, jakožto i stran navazujícího formování skutkových zjištění. Rovněž Krajský soud v Ostravě dostál svým povinnostem, když napadené rozhodnutí přezkoumal a vypořádal se s námitkami obviněného. Podle jeho názoru rozhodnutí soudů netrpí vadou tzv. opomenutých důkazů, jež by mohla odůvodňovat zásah do skutkových zjištění a do procesu dokazování. Pokud dovolatel a státní zástupce vznesli požadavek na provedení nového důkazu, soudy návrh neopominuly, když části návrhů vyhověly (návrhu obviněného na výslech svědka I. P. vyhověl soud prvního stupně) a zbývající návrhy pro nadbytečnost zamítnuly. Soud druhého stupně v odst. 4 odůvodnění svého rozsudku, byť stručně, zdůvodnil, proč považoval doplnění dokazování o přehrání tří audiozáznamů za nadbytečné. 17. Zdůrazňuje, že provedeným důkazům odpovídají skutková zjištění vyjádřená ve skutkové větě a rozvedená v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Stejně jako soudy, akcentuje výpověď poškozeného L. G., vyjádření svědků J. H. a I. P., nahrávky, znalecký posudek a listinné materiály. Závěr soudů, že hodnověrným a pravdivým je popis událostí tak, jak je prezentuje poškozený, a nikoliv obviněný se svědkem G. hodnotí jako logický a korespondující s provedenými důkazy. Stran odkazu dovolatele na nález Ústavního soudu poukazuje na to, že odlišná představa obviněného od zjištění soudů neznamená porušení zásady in dubio pro reo nebo presumpce neviny. 18. Ve vztahu k tvrzené zaujatosti předsedkyně senátu Okresního soudu v Bruntále konstatuje, že za určitých okolností by tato námitka mohla naplňovat obviněným nevytýkaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., avšak i v tomto směru dovolatel vyjadřuje toliko nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Takto vystavěnou námitku pod naznačený dovolací důvod podřadit nelze. 19. Podle státního zástupce lze pod zvolený dovolací důvod podřadit, byť s nutnou dávkou tolerance, výtky, že ve vztahu ke skutku pod bodem 7. nebylo zjištěno, zda měl poškozený z jednání obviněného strach o život a zdraví, a současně námitku nenaplnění znaku uvedení v omyl u skutku pod bodem 5. Uvedené námitky však hodnotí jako neopodstatněné. 20. Pokud jde o skutek pod bodem 7., tak znakem skutkové podstaty trestného činu loupeže není obava poškozeného o život a zdraví. Podstatné je posouzení, zda pachatel užil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu se zmocnit cizí věci. V posuzované věci vyhodnocuje, že dovolatel fyzicky napadl poškozeného a využil tohoto ataku k vytržení jeho peněženky, ze které si přisvojil 5 000 Kč. Takové jednání podle jeho názoru naplňuje zákonné znaky trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž je lhostejné, zda měl poškozený z obviněného strach. 21. Ve vztahu k přečinu vydírání (skutek 8.) je podle jeho názoru námitka dovolatele koncipována na zpochybnění skutkových zjištění soudů. Poškozený totiž z dovolatele strach měl, a právě tato obava navazující na hrozby užitím násilí či způsobením jiné těžké újmy (zabití ptáků) ovlivňující svobodu jeho rozhodování byla důvodem, pro který posléze splnil jeho požadavky a vydal mu peněžní částky. 22. Obdobně uzavírá, že i jednání pod bodem 5. rozsudku bylo dílčím útokem pokračujícího trestného činu podvodu, neboť dovolatel zjevně poškozeného při žádostech o zapůjčení finančních částek uváděl v omyl, neboť od počátku jednal v úmyslu peníze nevrátit. Předestíral mu legendy, jak s penězi naloží a k čemu je užije, eventuálně poskytnutím dalších peněz podmiňoval sanaci předchozího dluhu, ale finanční prostředky vracet nehodlal. Je tudíž bez významu, jak obviněný s penězi naložil. Podstatné je, že poškozeného utvrzovat v přesvědčení, že mu peníze vrátí, ale ve skutečnosti takový záměr nikdy neměl. Překážkou není ani to, že poškozený neměl přehled o majetkové situaci dovolatele. 23. V závěru vyjádření státní zástupce navrhl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu státní zástupce rovněž vyslovil souhlas s tím, aby bylo podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i jiné rozhodnutí učiněno v neveřejném zasedání. III. Přípustnost dovolání 24. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.). IV. Důvodnost dovolání 25. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř. 26. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.). 27. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. 28. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). 29. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že obviněný uplatnil námitky částečně právně relevantním způsobem, když za právně relevantně uplatněnou argumentaci lze s jistou dávkou tolerance považovat námitky stran naplnění znaku uvedení jiného v omyl u trestného činu podvodu [jednání pod bodem 5.] a posouzení, zda měl poškozený z jednání obviněného strach o život a zdraví trestného činu loupeže a vydírání [jednání pod bodem 7. a 8.]. 30. Pokud obviněný odkazuje na svá předchozí tvrzení (v části IV. dovolání), čímž dovolatel (byť nepřímo) odkazuje také na své předchozí podání, konkrétně na odvolání a argumenty v něm uvedené, nebylo možno k tomu přihlížet, neboť Nejvyšší soud se může v rámci řízení o dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz například na předchozí podání apod. (viz rozhodnutí č. 46/2013 Sb . rozh. tr.). 31. Z pohledu zbývající dovolací argumentace lze uzavřít, že primárně dovolatel brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, se kterými vyslovuje nesouhlas, a prezentuje svou vlastní verzi skutkového děje (poškozenému dluží jenom 15 000 Kč; každé video ze schůzky bylo předem domluvené - obviněný i poškozený věděli, že uváděná dlužná částka je smyšlená, věděli, že výhružky jsou smyšlené; povětšinu převzatých finančních prostředků poškozenému vrátil; výpověď svědka L. G. je vnitřně rozporná – existence písemných potvrzení o zapůjčených částkách, popírá, že by po dlužnících požadoval úrok, peníze poškozenému půjčoval, jelikož mu věřil, ale následně uvedl, že z něj měl strach; skutek pod bodem č. 5 se nestal tak, jak je uvedeno; popírá, že by nenakoupil avizované zboží a nepoužil peníze na podnikání). Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, neboť ve své podstatě směřují do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a jako takové nenaplňují zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný. Obviněný své námitky směřuje proti hodnocení důkazů a snaží se dát soudem provedeným důkazům jiný obsah, jeho námitky tak vychází z jeho vlastní verze skutkového děje, jež se odlišuje od skutkových závěrů soudů nižších stupňů. Touto argumentací ale obviněný zcela míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu a takto formulované dovolací námitky nemohou naplňovat dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. 32. Bez ohledu na tento závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné se vyjádřit k určitým argumentům obviněného, byť tyto nenaplňují zvolený dovolací důvod. Obviněný především namítá existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. Obecně ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovým stavem týkajícím se výroku o vině, považuje Nejvyšší soud za nutno zdůraznit následující. Vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), neboť existence extrémního rozporu může naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. ÚS II. 669/05, obdobně např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Nestačí ovšem pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Zároveň je nutné zdůraznit, že §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). 33. Lze konstatovat, že obviněný ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu toliko vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů soudy prvního a druhého stupně. V tomto směru je ovšem nezbytné zdůraznit, že soud prvního stupně k náležitému objasnění věci provedl všechny potřebné důkazy, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., přičemž následně tyto hodnotil v jejich vzájemných souvislostech, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., nikoliv izolovaně, jak to činí obviněný. Rovněž odůvodnění jeho rozhodnutí odpovídá §125 odst. 1 tr. ř. Obdobně postupoval soud druhého stupně. Zde se sluší poznamenat, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že obviněný se trestné činnosti dopustil. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišně než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). 34. Přesto považuje Nejvyšší soud z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněného skutečně nejde o případ tzv. extrémního nesouladu, v jeho výkladu Ústavním soudem, za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně a náležitě odůvodnil, jak to vyžaduje ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. V souvislosti s postupem soudu prvního stupně je třeba zdůraznit, že tento důkazy neprováděl selektivním způsobem. V tomto směru lze poukázat na přesvědčivé písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz body 18.-31. rozsudku soudu prvního stupně). Z pohledu odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je třeba uvést, že tento velmi obezřetně přistupoval k výpovědi poškozeného L. G., přičemž závěr o jeho věrohodnosti založil na tom, že jeho výpověď podporují další provedené důkazy. Jinak vyjádřeno, soud při formulování závěru o věrohodnosti výpovědi tohoto svědka poukázal na další důkazy, které s výpovědí poškozeného korespondují (viz bod 18. rozsudku soudu prvního stupně). Současně ovšem neopomenul ani výpověď svědka D. G., jenž vyhodnotil jako nevěrohodnou (viz bod 19. rozsudku soudu prvního stupně), když svůj závěr řádně rozvedl. Prvostupňový soud se rovněž věnoval i posouzení autentičnosti videozáznamů ze schůzek mezi poškozeným a obviněným, když tyto vyhodnotil jako natočené vážně (viz bod 13. rozsudku soudu prvního stupně). Soud druhého stupně se pak ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně s odkazem na ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., když zároveň rozvedl své úvahy z pohledu námitek, které obviněný uplatnil v rámci podaného odvolání a jež jsou totožné s námitkami uplatněnými v podaném dovolání (viz body 3.-9. rozsudku soudu druhého stupně), jak to vyžaduje ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř, takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů zároveň nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že na případ, kdy dovolatel v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, jako v podaném odvolání, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné“. O takovou situaci se v dané věci jedná. 35. Jak již bylo naznačeno, obviněný uplatnil námitku týkající se posouzení naplnění znaku uvedení jiného v omyl u trestného činu podvodu [jednání pod bodem 5.] právně relevantním způsobem, byť s velkou dávkou tolerance. Posouzení naplnění objektivní stránky trestného činu podvodu, je součástí aplikace trestního zákoníku, tedy hmotněprávního předpisu. Případný nedostatek v tomto posouzení lze proto úspěšně namítat prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož se může jednat o nesprávné hmotněprávní posouzení. 36. Objektivní stránka trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne na cizím majetku větší škoda a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby, přičemž pachatel byl za takový trestný čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2052). Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného. Škodou na cizím majetku je pak újma majetkové povahy. Větší škodou je škoda dosahující částky nejméně 100 000 Kč [§138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku]. Skutková podstata §209 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§13 odst. 2, §15 tr. zákoníku), ovšem ve vztahu ke způsobení větší škody je postačující, zavinil-li ji pachatel jen z nedbalosti [§16, §17 písm. a) tr. zákoníku]. Základem trestného činu podvodu je tedy podvodné jednání, v jehož rámci pachatel (mimo jiné) uvede jinou osobu v omyl, přičemž v důsledku takového jednání dojde ke škodě na cizím majetku a pachatel obohatí sebe nebo jiného. 37. Podstatné skutečnosti zamlčí ten pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro rozhodnutí poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, tedy takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že k vydání věci, nebo jinému plnění (tzv. majetkové dispozici) ze strany poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, by nedošlo, anebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny. Uvedení v omyl je jednání pachatele, kterým předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl může být spácháno: konáním (např. předkládáním nekrytých šeků – srov. R 45/1996, neoprávněným telefonováním na cizí účet – viz R 13/1981, R 44/1999), opomenutím (např. nedáním povinného poučení – srov. §112), kde však zpravidla půjde o zamlčení podstatných skutečností konkludentním jednáním (např. konzumace jídel a nápojů v restauraci s úmyslem nezaplatit – srov. R 57/1978, jízda bez jízdenky autobusem nebo vlakem – srov. R 46/1981). Uvedení v omyl se může stát lstí , ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci , zvláště když v běžném životě není zvykem si ověřovat pravdivost podávaných informací. V žádném případě se nevyžaduje nějaká zvláštní rafinovanost (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2053). Současně je třeba zdůraznit, že o omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Omyl se může týkat i skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. 38. Podle tzv. právní věty rozsudku soudů nižších stupňů obviněný sebe i jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, byl za takový čin v posledních třech letech potrestán, a způsobil na cizím majetku větší škodu. Podstata jednání obviněného spočívala podle zjištění soudů nižších stupňů v tom, že v důsledku jeho zevrubně charakterizovaného jednání, v němž bylo spatřováno uvedení poškozeného L. G. v omyl, došlo k vylákání finančních prostředků od tohoto poškozeného a obohacení obviněného. 39. Nejvyšší soud stejně jako soudy nižších stupňů dospěl k závěru, že znak uvedení jiného v omyl byl bez jakýchkoliv důvodných pochybností naplněn. Poškozený L. G. byl obviněným uváděn v omyl tím, že tento od něj finanční prostředky vylákal pod smyšlenými záminkami, jako např. že finanční prostředky potřebuje na výhodný nákup zboží, které poškozenému bezprostředně dodá, že se jedná o krátkodobé půjčky na podnikání, ačkoliv nepodnikal, zboží nenakoupil, ale zejména ani neměl v úmyslu dodat poškozenému, přičemž si byl vědom toho, že peníze nebude schopen poškozenému vrátit, když nepracoval, měl dluhy a i přesto mu sliboval navrácení zapůjčených peněz v krátkých termínech. V posuzované věci je podstatné, že dovolatel jednal od počátku v úmyslu peníze nevrátit, a tím uváděl poškozeného v omyl, když mu opakovaně sliboval vrácení půjček. Jinak vyjádřeno, obviněný si při každé jednotlivé půjčce vymyslel nepravdivou legendu, k čemu peníze potřebuje a sliboval vrácení částky. Později začal podmiňovat vrácení peněz novou půjčkou, ale od počátku si byl vědom toho, že svůj příslib nehodlá dodržet. Není tak důležité, co si obviněný za peníze koupil, kam je „investoval“ případně jak s nimi jinak naložil. V dané věci je rozhodné, že dovolatel poškozeného utvrzoval v tom, že mu zapůjčené finanční prostředky vrátí, což však nehodlal učinit a ani ke své reálné finanční situaci nebyl schopen. Pro posouzení znaku podvodu uvedení jiného v omyl pak není ani rozhodné, zda poškozený věděl o majetkové situaci obviněného, neboť trestní zákoník nehovoří o žádné omezující podmínce, v důsledku, které by o trestný čin podvodu nešlo, pokud by se poškozený mohl omylu vyvarovat ověřením majetkových a osobních poměrů pachatele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1046/2017). V dané věci tak jednoznačně lze dospět k závěru, že poškozený byl jednáním obviněného opakovaně uváděn v omyl. 40. Další právně relevantně uplatněnou námitku představuje otázka, zda měl poškozený z jednání obviněného strach o život a zdraví, pokud jde o jednání uvedené pod bodem 7. (loupež podle 173 odst. 1 tr. zákoníku) a 8. (vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku), byť ve své podstatě obviněný tuto námitku staví zejména na tvrzení, že poškozený se ho nebál, protože se jednalo o předem dohodnuté scény, což je námitka směřující do skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Takto námitka tedy nemůže sama o sobě naplňovat zvolený dovolací důvod. Protože ovšem dále obviněný obecně uvádí, že poškozený neměl na základě jeho jednání strach o život a své zdraví, považoval Nejvyšší soud za nutné na tuto námitku reagovat a připustit, že byla uplatněna právně relevantně, přestože jak bylo naznačenou s vekou dávkou tolerance. 41. Předně je třeba uvést, že obviněný se domnívá, že pro naplnění skutkové podstaty trestného činu loupeže se vyžaduje, aby poškozený měl obavu o svůj život a zdraví. Obecně je třeba uvést, že zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Znakem skutkové podstaty trestného činu loupeže tedy není obava poškozeného o život nebo zdraví, byť z logiky věci vyplývá, že pokud je vůči poškozenému použito násilí dochází k bezprostřednímu ohrožení jeho života či zdraví a v případě pohrůžky použití násilí, pokud se poškozený této pohrůžce podrobí, nepochybně tak jedná právě z důvodu obavy o svůj život a zdraví. Trestný čin loupeže má dva objekty . Předmětem ochrany je jednak osobní svoboda a jednak majetek , jehož se pachatel chce zmocnit. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci , jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci , musí tedy předcházet zmocnění se věci. Následně po užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí pachatelem vůči napadenému poškozenému je již nerozhodné, zda pachatel sám odejme věc napadeného, nebo ji napadený poškozený v důsledku použitého násilí nebo pod vlivem pohrůžky bezprostředního násilí pachateli vydá . Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu . Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Násilí zpravidla směřuje proti tomu, kdo má věc u sebe, lze je však spáchat i proti jiné osobě nebo věci, pokud je prostředkem nátlaku na vůli poškozeného (srov. R 1/1980). Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned , nepodrobí-li se napadený vůli útočníka (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1728-1729). 42. V předmětné věci je ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem 7. nepochybné, že vůči poškozenému došlo k použití násilí ze strany obviněného, když v tomto směru je třeba odkázat na skutková zjištění soudu prvního stupně, podle kterých dovolatel poškozeného L. G. fyzicky napadl v podzemních garážích obchodního domu B. v XY ve vozidle poškozeného, přičemž využil okamžiku útoku na poškozeného a tomuto vytrhl jeho peněženku, ze které následně odcizil 5 000 Kč. Tímto jednáním obviněný nepochybně naplnil všechny zákonné znaky zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž je nerozhodné, zda poškozený měl v dané situaci strach o svůj život nebo o své zdraví, byť je nepochybné, že uvedené jednání vyvolalo u poškozeného strach, neboť tento si nechal vzít peněženku s penězi. 43. Přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Objektivní stránka tohoto trestného činu tedy spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby se podrobil jeho vůli a konal, opominul nebo něco trpěl, a to za použití násilí, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy, přičemž se nevyžaduje, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval. Cíl pachatele musí však být adresován poškozenému, a ten jej musí vnímat. Pohrůžkou násilí se rozumí u tohoto trestného činu pohrůžka jakéhokoliv násilí, a může obsahovat hrozbu, že násilí bude použito s odstupem času. Násilím se přitom rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu (přiměřeně srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1751-1752). 44. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli poškozeného. V případě pohrůžky násilím pachatelem oběti hrozí tím, že proti ní násilí použije, jde o slovní nebo jinak najevo dávané hrozby užití násilí, které může být vyjádřeno různými způsoby a je nutné vždy s ohledem na konkrétní okolnosti zkoumat, jestli pronesená pohrůžka v sobě obsahuje pohrůžku násilí, neboť násilí nemusí být výslovně vyřčeno, ale může v něm být obsahově skryto v různé symbolice, náznacích nebo jiných formách slovesných projevů. Vždy je však nutné, aby vycházelo z obsahu takové pohrůžky a tuto je třeba zkoumat s ohledem na konkrétní souvislosti a situaci, jakož i poměry pachatele i poškozeného, a posuzovat, zda jde o naplnění tohoto pojmu tak, jak je §175 odst. 1 tr. zákoníku vymezuje. 45. V předmětné věci v bodě 8. při respektu ke skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů není pochyb o tom, že jednání obviněného bylo správně právně posouzeno jako přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Ze skutkových zjištění totiž vyplývá, že obviněný po poškozeném požadoval pod pohrůžkou likvidace členů jeho rodiny, zabitím chovných ptáků a podobně, nejprve vydání částky 15 000 Kč, přičemž po odmítnutí tohoto požadavku poškozeným tohoto obviněný napadl, když následně mu poškozený v obavě, že výhružky (stran likvidace členů rodiny nebo chovných ptáků) splní, mu odevzdal částku 15 000 Kč a ze stejných důvodů mu vydal téhož dne ještě další finanční částku. Ze skutkových zjištění není pochyb o tom, že právě obava poškozeného o jeho život a zdraví, ale zejména o život a zdraví členů jeho rodiny, případně ochrany svých chovných zvířat zapříčinila, že poškozený na základě násilí a pohrůžek násilí ze strany obviněného něco konal, v daném případě vydal obviněnému finanční prostředky. Posouzení jednání dovolatele uvedeného pod bodem 8. jako přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku tak bylo zcela na místě. 46. K námitkám obviněného týkajícím se posouzení věrohodnosti svědků D. G. a L. G., jakožto i posouzení autentičnosti (jinými slovy věrohodnosti) videozáznamů ze schůzek mezi obviněným a poškozeným je třeba zdůraznit, že, jak již bylo naznačeno shora, tyto deklarovaný dovolací důvody, ale ani žádný jiný, nemůžou naplňovat, neboť posouzení otázky věrohodnosti svědků (i věrohodnosti videozáznamu) spadá do otázky hodnocení důkazů. Předně je zde na místě vhodné zopakovat, že posuzování věrohodnosti svědka nepřísluší obviněnému nýbrž soudu. Jak již bylo dříve naznačeno, soud prvního stupně se věrohodností svědků zabýval, když u svědka D. G. výslovně uvedl, že tohoto svědka považuje za silně nevěrohodného a velmi podrobně rozvedl na základě jakých skutečností (viz bod 19. rozsudku soudu prvního stupně). Výpověď svědka L. G. hodnotil soud prvního stupně naopak jako věrohodnou, když akcentoval, že jeho tvrzení jsou podporována dalšími důkazy, zejména videozáznamy, ale i dalšími provedenými důkazy (viz tvrzení o napadení poškozeného rodinou obviněného K.), když skutečně nelze pominout, že poškozený po celou dobu v dané věci ohledně podstatných skutečností vypovídá neměnně. Pokud se týká námitek obviněného stran hodnocení výpovědi obsahu svědka L. G., tak se ze strany obviněného jedná pouze o jeho interpretaci této výpovědi, když zcela pomíjí, že písemná potvrzení o zapůjčených částkách nebyly ze strany poškozeného předloženy, neboť obviněný mu tyto doklady zničil (viz výpověď poškozeného v hlavním líčení konaném dne 16. 9. 2020 na č. l. 1460 verte, č. l. 1461 verte). Nadto je zde na místě uvést, že ve spise jsou založeny alespoň kopie některých dokladů (viz č. l. 296, 1457, 1458). Ve vztahu k rozporování výpovědi tohoto svědka stran úroku z prodlení dovolací soud opět akcentuje výpověď samotného dovolatele, který vypověděl, že poškozenému neměl nikdy vracet částky vyšší, než si půjčil (viz protokol z hlavního líčení ze dne 16. 9. 2020 na č. l. 1459 verte). Jestliže obviněný poukazuje na rozpory ve výpovědi svědka G. (peníze mu půjčoval, protože mu věřil, ale následně tvrdí, že se obviněného bál), tak se nejedná o rozpory ve výpovědi tohoto svědka, ale o zdůvodnění toho, proč poškozený G. peníze obviněnému půjčoval. Jinak vyjádřeno, svědek G. popsal vývoj důvodů, proč finanční prostředky obviněnému půjčoval. Předně poškozený vysvětlil, že peníze půjčoval pouze známým, a jelikož obviněného znal, peníze mu půjčil. Postupem času začal obviněnému peníze půjčovat proto, že tímto dovolatel podmiňoval navrácení dosavadních půjček. Později pak začal obviněný poškozenému vyhrožovat, a to nejenom fyzickým napadením jeho osoby, ale jeho rodiny nebo jeho zvířat. Jelikož k napadení poškozeného ze strany dovolatele skutečně došlo, je pochopitelné, že poškozený obviněnému s postupem času nepůjčoval peníze na základě přátelského vztahu, ale jelikož měl strach a chtěl mít dle svých slov pokoj. Věrohodností svědka L. G. se nadto zabýval také soud druhého stupně, když tento dospěl k závěru, že výpověď poškozeného je věrohodná, neboť jeho výpověď vzájemně koresponduje s videozáznamy a listinnými důkazy (viz bod 6. rozsudku soudu druhého stupně) a v tomto směru nelze odůvodnění soudů nižších stupňů nic vytknout. 47. Soud prvního stupně se věnoval i posouzení autentičnosti videozáznamů (viz bod 13. rozsudku soudu prvního stupně) a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy odkazuje. Nad rámec tohoto závěru je třeba uvést, že vysvětlení poškozeného, proč si pořizoval předmětné videozáznamy, se jeví zcela logické (obviněný zničil potvrzení o převzetí finančních částek, natočení videozáznamu mu poradil P. H., což uvedený svědek ve své výpovědi během hlavního líčení potvrdil). V tomto směru skutečně také nelze pominout, že by bylo zcela nelogické, aby se poškozený nechat obviněným dobrovolně zbít, pokud by se mělo jednat o fingovaná videa, ale že by zejména obviněný, který měl již jisté zkušenosti s porušováním trestního zákona, nechal dobrovolně vytvořit nepravdivé videozáznamy, když by si vzhledem ke svým určitým zkušenostem s trestním řízením, musel být vědom toho, že by tyto mohly sloužit jako důkazní prostředek proti jeho osobě. Z uvedeného je patrné, že soud prvního stupně se otázkou autentičnosti videozáznamů dostatečně zabýval a tyto vyhodnotil jako natočené vážně. V tomto směru nelze odůvodnění soudu prvního stupně nic vytknout, a proto se dovolací soud s jeho názorem plně ztotožnil. 48. Stran námitky týkající se zaujatosti předsedkyně senátu soudu prvního stupně je třeba uvést, že tato námitka by za určitých okolností mohla naplňovat důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., který je dán v případech, kdy ve věci rozhodl vyloučený orgán, přičemž tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. tudíž předpokládá splnění dvou kumulativních podmínek a to, že ve věci rozhodl vyloučený orgán a tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání již v původním řízení známa nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2002, sp. zn. 5 Tdo 861/2002). Především je nutno uvést, že obviněný ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. výslovně neuplatňuje. Navíc je možno konstatovat, že obviněný sice namítá podjatost soudkyně Mgr. Jany Janečkové, avšak tuto námitku velmi obecně koncipuje jako nesouhlas s hodnocením důkazů a nesouhlas s vypořádáním soudu ohledně jeho obhajoby. Dovolatel tak čistě vyslovuje pouze nespokojenost s výsledkem rozhodnutí soudu prvního stupně. V daných souvislostech se ze spisového materiálu podává, že dovolatel námitku podjatosti předsedkyně senátu Okresního soudu v Bruntále před soudy nižších stupňů neuplatnil, a v dovolání ani neuvádí, že by mu tato okolnost nebyla v předchozím řízení známa. Lze tak uzavřít, že by ani v případě výslovného uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., tato námitka nemohla uvedený dovolací důvod naplnit. 49. Dovolatel následně hovoří o tom, že ve věci měly být pro spolehlivé zjištění skutkového stavu provedeny audiozáznamy, které předložil odvolacímu soudu před veřejným zasedáním na CD. Tuto pasáž dovolání obviněného si lze vyložit jako námitku opomenutých důkazů, přestože to obviněný výslovně nezmiňuje, přičemž v souvislosti s tímto považuje Nejvyšší soud za nezbytné zdůraznit, že opomenuté důkazy, jsou kategorií důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod). Za opomenuté důkazy lze považovat i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323), ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455), či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), a další]. Nejedná se však o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09). Zde se ovšem sluší především poznamenat, že v řízení před odvolacím soudem bylo tímto soudem náležitě odůvodněno, z jakého důvodu byl důkazní návrh obhajoby zamítnut (viz bod 4. rozsudku soudu druhého stupně), když provedení tří audiozáznamů považoval tento soud za nadbytečné. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že se v projednávané věci nejedná o opomenuté důkazy a nebyl zjištěn ani extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, a proto nebylo žádného objektivního důvodu pro pochybnosti o správnosti napadených rozhodnutí [srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08 (N 103/53 SbNU 293), ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], když se soudy prvního i druhého stupně s důkazním návrhem obviněného v potřebném a nezbytném rozsahu vypořádaly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. II. ÚS 339/14, či ze dne 2. 8. 2011, sp. zn. III. ÚS 1432/11). Nejvyšší soud ještě považuje vzhledem k námitce obviněného, že ve spise nebylo uvedeno, že svědek G. předloží flash disk, za nutné uvést, že tato skutečnost byla ve spise uvedena a tento byl součástí spisu (viz č. l. 307-308) s tím, že tento byl poškozený a nepodařilo se ho otevřít. 50. K argumentaci obviněného zásadou in dubio pro reo, byť velmi stručně, je nutno uvést, že uvedená zásada vyplývá z principu neviny (§2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení (viz. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.1.2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6.5.201, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8.1.2015, sp. zn. 11Tdo1569/2014, a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.4.2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.4.2019 sp. zn. 5 Tdo 595/2018.). 51. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí též, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je třeba zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které odpovídá §125 odst. 1 tr. ř. 52. Stran dovolatelova odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09, pak Nejvyšší soud akcentuje, že pokud jsou skutková zjištění soudů odlišná od představ obviněného, nejedná se o porušení zásady in dubio pro reo. Situace, kdy proti sobě stojí dvě skupiny důkazů, které nabízejí dvě různé varianty skutkového děje, neznamená vždy automaticky nezbytnost rozhodnout ve prospěch obviněného s odkazem na zásadu in dubio pro reo. uplatnění této zásady je na místě, pokud soud po vyhodnocení všech důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. O naznačenou situaci se však v posuzované věci nejedná. Nadto dovolací soud dodává, že soudy dospěly ke skutkovým zjištěním na podkladě provedených důkazů, a to nejenom výpovědi poškozeného L. G., ale i vyjádření svědků J. H. a I. P., nahrávek zachycujících komunikaci obviněného s poškozeným, znaleckého posudku z odvětví psychologie a listinných materiálů. Soudy se rovněž náležitě zabývaly otázkou věrohodnosti svědka L. G., jakožto i autentičností záznamů ze schůzek dovolatele a poškozeného. 53. Z uvedeného je patrné, že dovolání obviněného bylo podáno částečně z důvodu, jenž lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. 54. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ . Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 18. 10. 2021 JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu