ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.1071.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 1071/2021- 151
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 10. 2021 o dovolání obviněného V. Š. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 13. 5. 2021, sp. zn. 55 To 134/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 2 T 106/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 4. 3. 2021, sp. zn. 2 T 106/2020, byl obviněný V. Š. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„dne 16. 7. 2020 v době kolem 20:58 hodin řídil ve XY po předchozím požití psychotropní látky motorové vozidlo zn. BMW 523 I, RZ XY, po pozemní komunikaci v ulici XY, kde byl kontrolován hlídkou Policie České republiky, Obvodním oddělením policie XY, kdy orientační zkouškou následně provedenou pomocí testu DrugWipe 5 SP byla v jeho slinách zjištěna přítomnost amfetaminu/metamfetaminu a v krvi odebrané mu téhož dne ve 22:42 hodin v Nemocnici s poliklinikou Česká Lípa byla znaleckým zkoumáním zjištěna přítomnost metamfetaminu v koncentraci 250,2 ng/ml a amfetaminu v koncentraci 34,6 ng/ml, přičemž metamfetamin i amfetamin patří mezi psychotropní látky uvedené v příloze č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, ve smyslu §44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách ve znění pozdějších změn, a nacházel se tak ve stavu ovlivnění návykovými látkami, který nebyl slučitelný s bezpečným řízením a ovládáním vozidla.“
Za uvedené jednání byl obviněný V. Š. odsouzen podle §274 odst. 1 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku k peněžitému trestu. Podle §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl peněžitý trest uložen ve výměře 60 denních sazeb po 600 Kč, tedy v celkové výši 36 000 Kč. Podle §68 odst. 5 tr. zákoníku bylo stanoveno zaplatit peněžitý trest ve dvanácti splátkách po 3 000 Kč měsíčně počínaje právní mocí rozsudku. Výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, pokud by obviněný nezaplatil dílčí splátku včas.
Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 18 měsíců.
Proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 4. 3. 2021, sp. zn. 2 T 106/2020, podal obviněný V. Š. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, usnesením ze dne 13. 5. 2021, sp. zn. 55 To 134/2021, tak, že podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto.
Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 13. 5. 2021, sp. zn. 55 To 134/2021, podal následně obviněný V. Š. prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž sice neoznačil konkrétní dovolací důvod, ale je zřejmé, že v dovolání vytkl nesprávné právní posouzení skutku, a tak z obsahu jeho námitek lze dovodit jejich podřazení pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel ve svém dovolání rozebral některé ve věci provedené důkazy, přičemž dospěl k závěru, že tyto neprokazují jeho vinu. Dále uvedl, že výpovědi zakročujících policistů, tedy svědků T. N. a O. V., kteří by měli vypovídat o dění na místě činu, jsou v trestní věci procesně nepoužitelné. K tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 347/2012 a nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2014/07, ze kterých má dle jeho názoru uvedená skutečnost vyplývat. Závěr soudů o jeho vině označil za důsledek nerespektování zásady presumpce neviny a souvisejícího principu in dubio pro reo.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí, aby zrušil také rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 4. 3. 2021, sp. zn. 2 T 106/2020, a aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, jestliže spočívají na nesprávném právním posouzení skutku či jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli však z hlediska práva procesního. V jeho rámci proto v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, ke kterým soudy na základě provedeného dokazování dospěly. Obsahem projednávaného mimořádného opravného prostředku jsou však námitky, které pod vytýkaný ani žádný jiný dovolací důvod podřadit nelze. Je totiž evidentní, že obviněný v naznačeném směru vůbec netvrdí, že právě skutková zjištění vymezená ve skutkové větě rozsudku Okresního soudu v České Lípě a podrobně rozvedená v odůvodnění rozhodnutí obou soudů nenaplňují znaky přečinu, jímž byl uznán vinným. Jeho argumentace je naopak postavena výlučně na nesouhlasu se způsobem hodnocení provedených důkazů soudy a s jejich skutkovými zjištěními.
Dále uvedl, že dovolatelova úvaha, podle níž jsou výpovědi policistů N. a V. procesně nevyužitelné, je mylná. Jak správně připomněl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci v odstavci 8. odůvodnění svého usnesení, skutečné závěry obviněným akcentované judikatury jsou zcela odlišné od způsobu, jakým ji on sám interpretuje (resp. dezinterpretuje). Velmi zjednodušeně lze konstatovat, že policista může u soudu vypovídat jako svědek o věcech, které na místě činu viděl, registroval a sám zaznamenal . Takovou výpověď soud může připustit a běžně se tak rámci hlavních líčení také děje. Soud ovšem nesmí připustit výpověď policisty jako svědka o událostech, které zjistil dotazováním u osob na místě činu, vytěžování poškozených, pachatelů či svědků . V aktuálně posuzované trestní věci přitom oba policisté popisovali výlučně to, co sami pozorovali, a jejich svědecké výpovědi jsou tedy důkazem, který bezesporu využít lze.
Žádných pochyb nemůže být ani o správnosti zjištění, že obviněný motorové vozidlo řídil ve stavu vylučujícím způsobilost. Ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie zpracovaného znalkyní Ing. Evou Herkommerovou, Ph.D., totiž vyplývá, že provedeným imunochemickým vyšetřením krevního séra ze vzorku odebrané krve byla zjištěna přítomnost metamfetaminu v koncentraci 250,2 ng/ml a amfetaminu v koncentraci 34,6 ng/ml. Znalkyně přitom v rámci hlavního líčení doplnila, že v případě dovolatele se již metamfetamin začal metabolizovat na amfetamin, k čemuž začíná docházet zhruba 20 minut po požití pervitinu. Zjištěné hodnoty tak odpovídají spíše požití pervitinu téhož dne již mezi 16. až 17. hodinou s tím, že v případě požití pervitinu až od 19:30 hodin by byla koncentrace spíše vyšší. Státní zástupce shrnul, že soudy učinily správná skutková zjištění a jednání dovolatele přisoudily také odpovídající právní kvalifikaci. Případná nespokojenost dovolatele s hodnocením důkazů soudy, se skutkovými zjištěními, s odsuzujícím rozsudkem a s faktickým nevyhověním uplatněným odvolacím námitkám, přitom není chybou soudů a neznačí, že tato skutková zjištění jsou vadná a s provedenými důkazy nesouladná (a už vůbec ne extrémně), a že byly porušeny základní zásady trestního řízení a práva, která zákon obviněným garantuje. Státní zástupce vyjádření uzavřel konstatováním, že námitky obviněného pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.
Vzhledem k výše uvedenému proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
K obsahu podaného dovolání lze předně poznamenat, že obviněný obdobné námitky vznesl již v rámci předchozích řízení před soudy obou stupňů. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Pokud dále Nejvyšší soud konfrontoval tyto jeho námitky se skutkovými a právními závěry napadených rozhodnutí, pak mohl konstatovat, že uvedené námitky obviněného nebylo možné podřadit pod uplatněný dovolací důvod. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědi obviněného a výpovědi svědka P. L.) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání obviněný nenamítal nic v tom smyslu, že by uvedený skutkový stav nevykazoval znaky přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku. Pouze takto koncipované námitky by obsahově odpovídaly dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný založil dovolání v celém rozsahu na námitkách vyloženě jen skutkové povahy. Tyto námitky se odvíjely od jeho tvrzení, že se uvedeného jednání nedopustil, resp. že neřídil motorové vozidlo pod vlivem návykové látky, neboť tuto látku požil teprve poté, co se vozidlo porouchalo a stalo se nepojízdným. Dovolatel jejich prostřednictvím pouze předkládá dovolacímu soudu vlastní (pro něj příznivější a od skutkových zjištění soudů odlišnou) verzi skutkového děje s tím, že polemizuje s obsahem provedeného dokazování a především se způsobem, jakým soudy hodnotily (ve věci provedené) důkazy. Až sekundárně – z uvedených skutkových výhrad – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Tímto pojetím uplatněných námitek se obviněný ocitl mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. Lze uzavřít, že obviněný sice obsahově deklaroval tento zákonný dovolací důvod, ale jinak uplatnil námitky, které mu co do svého obsahu neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné. Přitom jak soud prvního stupně, tak i soud druhého stupně v odůvodnění svých rozhodnutí jasně objasnily, z jakých důkazů vycházely a jak jednotlivé důkazy hodnotily a proč uznaly obviněného vinným právě výše uvedeným přečinem.
Obviněný rovněž nesouhlasil se způsobem, jak soudy v meritorním rozhodnutí hodnotily provedené důkazy, neboť podle jeho názoru přetrvávaly ve věci pochybnosti a bylo namístě aplikovat zásadu in dubio pro reo. Námitka obviněného týkající se porušení uvedené zásady nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný, neboť směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo in dubio pro reo má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016).
S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že obviněný neuplatnil žádnou námitku, která by byla z hlediska uplatněného dovolacího důvodu způsobilá založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem sloužícím k nápravě některých výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zcela zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů nižších stupňů. K přezkumu jejich skutkových zjištění může ze strany Nejvyššího soudu dojít ve zcela výjimečných situacích, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný pro zajištění práva obviněného na spravedlivý proces, jak konečně uvádí sám dovolatel. Pokud tedy dovolatel dovozuje existenci extrémního rozporu z toho, že konání jeho trestné činnosti soudy neprokazují, ale pouze ji dovozují, resp. že v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. k tomu sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další), tak i v této souvislosti ovšem Ústavní soud zdůrazňuje, že je v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (např. sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03). Upozorňuje-li Ústavní soud, že je povolán korigovat pouze případy nejextrémnější, platí tento závěr i pro dovolací soud, neboť ten by se přezkoumáním skutkových námitek ocitl mimo meze jeho zákonem (taxativně uvedenými dovolacími důvody) vymezené pravomoci.
Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v České Lípě, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný, natož pak extrémní rozpor. Skutečnost, že obviněný vykonával pod vlivem návykové látky činnost, při které mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku, vyplynula především ze svědecké výpovědi policisty N. V dané souvislosti je třeba poznamenat, že soudy závěr o vině obviněného nestaví pouze na výpovědi svědka T. N., ale i na ostatních provedených důkazech (např. výpovědi svědka O. V. a znalkyně Ing. Evy Herkommerové, Ph.D., znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie atd.), které hodnotí, na rozdíl od obviněného, v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu. Soudy zaznamenaly i výpovědi svědků J. M. a E. K., kteří shodně s obhajobou obviněného V. Š. popsali poruchu vozidla a následné užití omamných látek. Rozpor těchto výpovědí v porovnání s ostatními důkazy soudy překlenuly přijatelným vysvětlením, proč považují tyto výpovědi za nevěrohodné. Lze tedy uzavřít, že soudy nižších stupňů svá rozhodnutí přesvědčivě odůvodnily a Nejvyšší soud v podrobnostech pro stručnost na rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně odkazuje.
Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily. Mezi skutkovými zjištěními, která se stala podkladem výroku o vině, a provedenými důkazy je adekvátní obsahový vztah vylučující úvahy o tom, že bylo porušeno ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivé řízení.
Námitka obviněného, že soudy vůbec neměly jako důkaz připustit výslech zasahujících policistů, je bez jakéhokoli opodstatnění. Uvedená námitka byla inspirována usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 347/2012, které je založeno mimo jiné na právním názoru, podle něhož nelze jako důkaz použít svědecké výpovědi policistů, kteří zasahovali na místě nehody a prováděli šetření směřující k jejímu objasnění, pokud se tyto výpovědi týkaly okolnosti, jak se vůči nim obviněný k nehodě vyjadřoval. Podstatou uvedeného právního názoru je, že to, co obviněný uvedl před zahájením trestního stíhání, má povahu vysvětlení podle §158 odst. 3 písm. a) tr. ř., o němž je policejní orgán povinen sepsat úřední záznam podle §158 odst. 6 tr. ř., který ovšem zásadně nemá povahu důkazu, což nelze obejít tím, že se policista vyslechne jako svědek k obsahu vysvětlení podaného danou osobou. Námitka obviněného pak je nesprávnou paušalizací citovaného usnesení Nejvyššího soudu, v němž byl uvedený právní názor vysloven ve vztahu k situaci, kdy policisté v postavení svědků vypovídají o tom, co jim sdělil obviněný před zahájením trestního stíhání.
Tímto právním názorem nebyla nijak dotčena použitelnost svědeckých výpovědí policistů, pokud vypovídají o okolnostech, které sami vnímali jako součást nějakého děje (skutku), jestliže se tento děj (skutek) posléze stane předmětem trestního stíhání. V takovém případě mají policisté postavení svědků podle §97 a násl. tr. ř. s tím, že jejich výpovědi jsou důkazem, na kterém lze založit skutková zjištění představující podklad meritorního rozhodnutí (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1113/2014). To ve vztahu k posuzované věci znamená, že pokud svědkové T. N. a O. V. jako policisté popisovali, že jako dvoučlenná hlídka policistů kontrolovali obviněného V. Š. jako řidiče motorového vozidla a podrobně popsali způsob kontroly vozidla a chování obviněného a dalších osob, pak vypovídali ke skutkovým okolnostem, které sami svými smysly vnímali, takže nic nebránilo tomu, aby se jejich výpovědi staly podkladem skutkových zjištění soudů.
Nejvyšší soud vzhledem ke všemu shora uvedenému proto rozhodl o dovolání obviněného V. Š. tak, že ho podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř., neboť dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Pokud jde o podnět, který obviněný učinil v rámci svého dovolání, tedy aby předseda senátu Nejvyššího soudu za podmínek §265o odst. 1 tr. ř. odložil nebo přerušil výkon rozhodnutí, proti kterému podal dovolání, Nejvyšší soud uvádí, že podle §265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání může předseda senátu Nejvyššího soudu odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti kterému bylo podáno dovolání. Vydání rozhodnutí o takovém podnětu (na rozdíl od návrhu učiněného předsedou senátu soudu prvního stupně podle §265h odst. 3 tr. ř.) však není obligatorní a k aplikaci citovaného ustanovení by bylo třeba přistoupit v situaci, pokud by argumentace obviněného s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti mohla svědčit závěru, že dovolání bude vyhověno. Předseda senátu však takové důvody pro odklad výkonu rozhodnutí nezjistil, a proto, aniž by bylo zapotřebí o podnětu obviněného rozhodnout samostatným rozhodnutím, tomuto nevyhověl a s ohledem na vlastní rozhodnutí o dovolání případným (negativním) výrokem nerozhodl (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 10. 2021
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu