ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.1091.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 1091/2021- 1178
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 11. 2021 o dovolání obviněné S. Č. , nar. XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici ve Světlé nad Sázavou, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 11 To 112/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 3 T 71/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 3 T 71/2020, byla obviněná S. Č. (dále jen „obviněná“, popř. „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem podvodu podle §209 odst. 1 odst. 3 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem nedokonaným, ukončeným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku [jednání pod body 1) až 10)] spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku [jednání pod bodem 11)]. Společně s obviněnou byla těmito trestnými činy uznána vinnou i spoluobviněná J. B., nar. XY. Podle skutkových zjištění tohoto soudu se trestné činnosti dopustily obě obviněné tím, že:
v době od 30. října 2017 do 13. června 2018, na několika místech okresu Trutnov, v Hradci Králové, v Náchodě, ve snaze obohatit se o cizí finanční prostředky a tyto nevrátit, úmyslným společným jednáním využily důvěřivosti, velké sociální naivity a ovlivnitelnosti poškozeného P. H., nar. XY, a opakovaně na něj naléhaly se zdůvodněním, že potřebují akutní finanční výpomoc, mimo jiné i pod smyšlenou legendou, že je nutné koupit zařízení, či opravy jejich společného bydlení se záminkou společného soužití, až poškozeného přesvědčily, a ten ve snaze vyhnout se konfliktnímu jednání s J. B. a S. Č., jelikož z nich měl strach, tak na základě instrukcí od J. B. a S. Č. plnil jejich pokyny a na své osobní doklady pro ně uzavíral finanční závazky u bankovních i nebankovních institucí s pravidelnými měsíčními splátkami, vypůjčené peníze jim okamžitě předával, ony si je ponechávaly pouze pro svoji vlastní potřebu, a to konkrétně:
1) v blíže nezjištěné době dne 30. října 2017, v XY, okr. Trutnov, v ul. XY, na pobočce České spořitelny a.s., si P. H. založil běžný účet č. XY, ještě téhož dne na své jméno uzavřel pro S. Č. a J. B. smlouvu o úvěru č. 6424431813 na částku ve výši 100.000 Kč, celá hotovost mu byla připsána na jeho nově zřízený účet sloužící ke splácení závazku, ze kterého osobně vybral 97.000 Kč a předal je před bankou čekající J. B. a S. Č., která je do banky přivezla, dle instrukcí ponechal na účtu na splácení 3.000 Kč, podpisem smlouvy se P. H. zavázal k pravidelným 78 měsíčním splátkám ve výši 1.878 Kč, svým jednáním způsobily poškozenému P. H., nar. XY škodu ve výši 97.000 Kč, ze způsobené škody v rozmezí 10/2017 až 12/2019 poškozenému uhradila J. B. pouze celkovou částku ve výši 49.094,30 Kč,
2) v blíže nezjištěné době dne 3. listopadu 2017, v XY na pobočce České spořitelny a.s., uzavřel pro S. Č. a J. B. druhou smlouvu o úvěru č. 6463623893/0800 na částku ve výši 171.140 Kč, přičemž do banky je přivezla S. Č. a byla tomu i přítomna J. B., vybral 65.000 Kč, které před bankou osobně předal J. B. a S. Č., které je použily pro svoji vlastní potřebu, částkou ve výši 100.137 Kč dne 5.11.2017 splatil 1. smlouvu č. 30820197073/0800, zde se zavázal k pravidelným 97 měsíčním splátkám ve výši 3.007 Kč, tato byla doplacena ze strany poškozeného dne 6.11.2017 částkou ve výši 173.324,10 Kč, z navýšených o 65.000 Kč nebylo doposud ze strany J. B. a S. Č. nic uhrazeno, svým jednáním způsobily poškozenému P. H., nar. XY, celkovou škodu ve výši 65.000 Kč,
3) v blíže nezjištěné době dne 27. února 2018 v XY, XY, na pobočce Moneta Money bank a.s. za přítomnosti J. B. založil běžný účet č. XY, včetně služby Flexikredit poskytující možnost čerpání finančních prostředků až do -20.000 Kč, instruován J. B. uvedl korespondenční adresu současného bydliště J. B., XY, P. H. z účtu nikdy nevybíral, J. B. vybrala jednorázově maximální možnou částku ve výši 20.000 Kč, s tím, že mu to celé splatí včetně navýšení, P. H. se bance Moneta Money bank a.s., zavázal k pravidelnému měsíčnímu splácení splátkou ve výši minimálně 50 % z povolené vyčerpaného limitu, tzn. k datu 27.2.2018 částkou min. 10.000 Kč, přičemž před bankou na poškozeného již čekala S. Č., která byla přítomna předání peněz a srozuměna s tím, že slouží na uhrazení nákladů na obhájce J. B. v této věci, poškozený P. H. ze strachu z exekučního řízení sám uhradil dne 28.6.2018 vzniklý celkový dluh ve výši 35.000 Kč, jelikož nebylo doposud ze strany J. B. a S. Č. nic uhrazeno, svým jednáním způsobily poškozenému P. H., nar. XY, celkovou škodu ve výši 35.000 Kč ,
4) v blíže nezjištěné době dne 7. března 2018 v XY, XY, na pobočce Moneta Money bank a.s., po naléhání S. Č., že by bylo dobré mít nějaké peníze, za přítomnosti S. Č. a J. B. sjednal v bance k již založenému běžnému účtu ze dne 27.2.2018 smlouvu o spotřebitelském revolvingovém úvěru č. 1007019893 a vydání a užívání kreditní karty zn. MasterCard Standard s limitem pro výběr v bankomatu do 10.000 Kč, jako korespondenční adresu a místo zaslání karty včetně PIN kódu ke kartě dle instrukcí uvedl adresu současného bydliště J. B. v ul. XY, XY, kartu ihned po podpisu předal J. B., poškozený P. H. sám nikdy neměl k dispozici PIN karty, proto ani kartu používat nemohl, nebyl informován o provedených výběrech, J. B. mu slíbila, že peníze mu vrátí čas, aby z toho neměl žádné dluhy, což však neučinila, zde se zavázal ke splácení měsíčními splátkami v minimální výši 5 % z aktuálního vyčerpaného úvěrového rámce, tj. z celkové částky 10.000 Kč k 21.3.2018 odpovídala splátka min. 500 Kč, přičemž došlo J. B. k zadání správného PIN kódu v 10 případech, z toho 6 x byly odčerpány finanční částky v celkové výši 9.894,16 Kč, celý dluh ve výši 10.900 Kč dne 28.6.2018 ze strachu z možné exekuce uhradil poškozený P. H., jelikož doposud ze strany J. B. a S. Č. nic neuhradily, svým jednáním způsobily poškozenému P. H., nar. XY, celkovou škodu ve výši 10.900 Kč ,
5) v blíže nezjištěnou dobu dne 21. dubna 2018, na přesně nezjištěném místě telefonicky se spol. Home Credit a.s., sjednal a následně podepsal P. H., dle listin „v místě bydliště klienta na kontaktní adrese XY“ smlouvu o hotovostním úvěru a revolvingovém úvěru č. 4804099438, na částku ve výši 50.000 Kč, kterou se zavázal splácet v pravidelných 84 měsíčních splátkách ve výši 1.504 Kč, finanční hotovost byla poukázána na účet poškozeného P. H. kvůli tomu zřízenému u Komerční banky a.s., odtud byly peníze vybrány a poškozený P. H. finanční částku ve výši 50.000 Kč předal J. B. a S. Č., přestože tyto finanční prostředky měly sloužit na uhrazení předchozího uvedeného dluhu u Monety Money bank, a.s., ale J. B. a S. Č. je použily pro svoji vlastní potřebu; poškozený P. H. z obavy z exekuce uhradil úvěr v celkové výši 57.676 Kč, jelikož do současné doby ze strany J. B. a S. Č. nebylo nic uhrazeno, svým jednáním způsobily poškozenému P. H., nar. XY, celkovou škodu ve výši 57.676 Kč ,
6) v blíže nezjištěné době dne 19. května 2018 v XY, v ul. XY, v prodejně Planeo Electro, na základě zmanipulování od J. B. a S. Č., poškozený P. H. učinil pokus o zakoupení černé elektroniky v hodnotě 27.999 Kč , která měla být uhrazena prostřednictvím uzavřené smlouvy č. 6805043865 u spol. Home Credit, a.s., žádost byla v rámci schvalovacího procesu zamítnuta z důvodu krátkého časového intervalu od uzavření 1. smlouvy, přičemž před prodejnou již na něho čekaly J. B. i S. Č.,
7) v blíže nezjištěné době dne 19. května 2018, v XY, v ul. XY, v prodejně Okay, na základě zmanipulování od J. B. a S. Č., P. H., nar. XY, učinil pokus o zakoupení černé elektroniky v hodnotě 34.609 Kč , která měla být uhrazena prostřednictvím uzavřené smlouvy č. 4805097901 u spol. Home Credit, a.s., žádost byla v rámci schvalovacího procesu zamítnuta z důvodu krátkého časového intervalu od uzavření 1. smlouvy, přičemž před prodejnou již na něho čekaly J. B. i S. Č.,
8) v blíže nezjištěné době dne 19. května 2018, v XY, v ul. XY, v prodejně Okay, na základě zmanipulování od J. B. a S. Č., P. H., nar. XY, učinil pokus o zakoupení černé elektroniky v hodnotě 3.280 Kč, která měla být uhrazena prostřednictvím uzavřené smlouvy č. 4805097995 u spol. Home Credit, a.s., žádost byla v rámci schvalovacího procesu zamítnuta z důvodu krátkého časového intervalu od uzavření 1. smlouvy, přičemž před prodejnou již na něho čekaly J. B. i S. Č.,
9) v blíže nezjištěné době dne 12. června 2018, v XY, okr. Trutnov, v ul. XY, na parkovišti před obchodním domě Penny Market, na základě zmanipulování od J. B. a S. Č., P. H., nar. XY ze zaparkovaného osobního motorového vozidla za přítomnosti J. B. a S. Č. se snažil telefonicky uzavřít spotřebitelský úvěr č. 4806052342 u společnosti Home Credit, a.s., na částku ve výši 100.000 Kč , jenž měla být zaslána na jeho účet v Komerční bance, žádost o úvěr byla však zamítnuta z důvodu krátkého časového intervalu od uzavření 1. smlouvy, přičemž z telefonického sjednání byl pořízen fonetický záznam, ve kterém je zaznamenán hlas J. B., která hodlala uzavřít za P. H. úvěr a poté co operátorka společnosti toto nepřipustila, předala telefon přítomnému P. H. a instruovala ho během hovoru k uzavření smlouvy,
10) v blíže nezjištěné době dne 13. června 2018, v XY, v ul. XY, v prodejně Planeo Electro, na základě zmanipulování od J. B. a S. Č., P. H., nar. XY, využil finanční produkt Hello bank od zahraniční právnické osoby BNP Paribas Personal Finance SA, odštěpný závod, se sídlem Karla Engliše 3208/5, Smíchov, Praha 5, a uzavřel spotřebitelský úvěr číslo 42374558050002 na částku ve výši 27.999 Kč (včetně navýšení ve výši 33.120 Kč) za účelem nákupu spotřebního zboží PC – notebook, kdy se zavázal k 36 pravidelným měsíčním splátkám ve výši 920 Kč, jako korespondenční adresu uvedl současné bydliště J. B. v ul. XY, XY, po podpisu smlouvy P. H. odnesl z prodejny zakoupený notebook, který dle instrukcí J. B. a S. Č. donesl do nedaleké zastavárny kde ho měl podle instrukcí prodat za částku nejméně 17.000 Kč, kde jej prodal za 15.000 Kč a celou finanční částku následně předal před zastavárnou čekající J. B. a S. Č. v přesvědčení, že těmito penězi bude J. B. a S. Č. uhrazena část dluhu u Monety Money bank, k čemuž však nedošlo, tento závazek je doposud z důvodu obavy z exekučního řízení do současné doby splácen poškozeným P. H., J. B. a S. Č. doposud neuhradily poškozenému P. H. ani korunu, svým jednáním způsobily poškozenému P. H. , nar. XY, celkovou škodu ve výši 33.120 Kč ,
přičemž J. B. ani S. Č. o výše uvedené finanční půjčky a úvěry nežádaly, neboť si byly plně vědomy zamítnutí žádostí z důvodu jejich nízkých příjmů plynoucích pouze ze sociálních dávek či rodičovského příspěvku na nezletilou dceru, kdy po uhrazení všech závazků by jim nezbývalo na živobytí, natož na splácení finančních závazků z půjček a úvěrů; pečující rodina poškozeného P. H. svým včasným odhalením uzavřených a nesplácených smluvních závazků, tak zabránila vzniku exekučních řízení z uzavřených finančních závazků, které poškozený P. H. uzavíral na svoje jméno, ale veškeré půjčené finanční prostředky a zakoupený notebook předával J. B. a S. Č., které svým jednáním způsobily poškozenému P. H. celkovou způsobenou škodu ve výši 298.696 Kč (skutky ad 1 až 5, 10); dále J. B. a S. Č. mohly způsobit celkovou škodu na nevyplacených smlouvách u spol. Home Credit, a.s., v celkové výši 165.888 Kč , kdy poškozený P. H. na základě instrukcí od J. B. a S. Č. učinil pokusy o zakoupení černé elektroniky a žádosti o úvěr (skutky ad 6 až 9), čímž J. B. a S. Č. svým společným jednáním způsobily poškozenému P. H., nar. XY , celkovou škodu ve výši 464.584 Kč , přičemž J. B. ze způsobené škody doposud uhradila částku ve výši 49.094,30 Kč a S. Č. neuhradila poškozenému P. H. ani korunu, přestože P. H. sjednával finanční závazky kvůli jejich finančním potřebám, neboť on sám měl našetřenou finanční hotovost, ale obratnou manipulací S. Č. i J. B. plnil jejich příkazy, ve snaze vyhnout se konfliktním situacím s nimi, navíc J. B. a S. Č. takto činily i přesto, že si byly vědomy probíhajícího soudního řízení ve věci omezení svéprávnosti P. H. v souvislosti s nakládáním s finančními prostředky,
11) v přesně nezjištěné době od října 2017 do září 2019, na více místech v rámci okresu Trutnov a Náchod, v bytě poškozeného P. H. v ul. XY čp. XY, XY, v místě bydliště obviněné J. B., nar. XY, XY čp. XY, XY, a v místě bydliště obviněné S. Č., nar. XY, ul. XY čp. XY, XY, ze msty, že P. H. podal trestní oznámení na J. B. a S. Č. ve věci bankovních i nebankovních půjček, které si vzal na základě jejich požadavku a všechny peníze z půjček jim odevzdal, přičemž na oddělení Policii ČR v XY i XY, svědčil proti nim, proto poškozeného P. H. S. Č. nejdříve citově vydírala, když využila jeho závislosti na její osobě a opakovaně mu sdělovala, že se sním rozejde, čehož se poškozený obával, když toto nepomohlo, tak mu S. Č. a J. B. začaly opakovaně vyhrožovat, že podpálí dům jeho rodičům a bude zmlácen syny od J. B., poškozenému bylo S. Č. a J. B.
také vyhrožováno, že pokud půjde J. B. za jeho trestní oznámení do vězení, tak to s ním nedopadne dobře, kdy své výhrůžky úmyslně směřovaly na nejcitlivější místo osoby poškozeného, tedy jeho rodinu a jejich majetek s tvrzením, že špatně dopadne celá jeho rodina a jeho rodičům podpálí dům, tímto jednání S. Č. a J. B. v poškozeném P. H., nar. XY, vzbudily důvodnou obavu o jeho zdraví a život i život jeho rodiny, včetně obav o movitý majetek jeho rodičů, což potvrdila i opatrovnice poškozeného A. H., s tím, že tato tvrzení mají negativní psychický vliv na snadno ovlivnitelnou osobnost poškozeného P. H.
2. Za uvedené přečiny uložil Okresní soud v Trutnově obviněné podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byla obviněná pro výkon trestu zařazena do věznice s ostrahou. Současně byl tímto rozsudkem uložen trest spoluobviněné J. B.
3. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné Č. a spoluobviněné B. uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozenému P. H., nar. XY, bytem XY, zastoupenému opatrovníkem A. H., škodu ve výši 298 696 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený P. H. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 3 T 71/2020, podaly obviněná a spoluobviněná B. odvolání směřující do všech výroků. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 11 To 112/2021, tak, že obě podaná odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
5. Jen pro úplnost je vhodné dodat, že se jednalo již o druhé rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci, když usnesením ze dne 22. 10. 2020, sp. zn. 11 To 254/2020, uvedený soud zrušil předchozí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 4. 8. 2020, sp. zn. 3 T 71/2020, v celém rozsahu a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání s pokyny, v jakém směru je nezbytné dokazování doplnit.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 11 To 112/2021, podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání do všech výroků z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném hmotn ěprávním posouzení. Obviněná popírá, že by se dopustila jednání, které je jí kladeno za vinu a napadá skutková zjištění soudů obou stupňů, které se dle jejího názoru nacházejí v nesouladu s důkazy, které soudy provedly. Soudu druhého stupně vytýká, že se nevypořádal se všemi námitkami a vadami, které zmínila ve svém řádném opravném prostředku. Tím je rozhodnutí soudu druhého stupně nepřezkoumatelné a došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces. Podle jejího názoru rozhodnutí soudů obsahuje nedostatečný popis skutkového stavu a absentuje vyjádření subjektivní stránky trestného činu, když není zřejmé, zda se jednání dopustila v úmyslné či v nedbalostní formě zavinění, přičemž akcentuje, že podvod i nebezpečné vyhrožování jsou trestnými činy úmyslnými. Upozorňuje na to, že z procesního hlediska musí být zřejmé, že se skutek stal a že jej spáchala ona, což musí být prokázáno mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost.
7. Obviněná zdůrazňuje, že od počátku trestního řízení se hájí tím, že mezi ní a poškozeným byl skutečně důvěrný citový vztah, její manželství bylo již rozpadlé a vztah s poškozeným brala vážně. Namítá, že určité majetkové výhody vztahu, nepředstavují nic nezákonného, když vztah a soužití dvou osob přináší vedle možných nevýhod i výhody v jakékoli formě. Taková majetková výhoda nemůže založit její trestněprávní odpovědnost. Uvádí, že žádný z důkazů neprokázal, že by udržovala vztah s poškozeným pouze za účelem majetkového prospěchu. Dále uvádí, že nebyla prokázána její vědomost o finančních půjčkách poškozeného od bankovních a nebankovních institucí. Soudu druhého stupně vytýká absenci hodnocení provedených důkazů ve vztahu ke všem bodům (1. a 11.) rozhodnutí soudu prvního stupně v kontextu právního hodnocení právní kvalifikace a naplnění všech jednotlivých znaků konkrétní skutkové podstaty daného trestného činu. Oba soudy se podle jejího názoru subjektivní stránkou nezabývaly a pouze v odůvodnění o vině argumentují citací popisu objektivní stránky. Dovolatelka poukazuje na vážné právní vady závěrů soudu druhého stupně, neboť v řízení nebylo spolehlivě prokázáno, že by se dopustila jednání popsaného ve výroku rozhodnutí soudu prvního stupně a naplnila všechny znaky skutkových podstat trestných činů, kterými byla uznána vinnou. Hodnocení důkazů podle názoru obviněné se nachází v rozporu se zásadou in dubio pro reo a zasahuje do práva na spravedlivý proces.
8. V závěru podaného dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadená rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 5. 2020, sp. zn. 11 To 112/2021, a aby podle §265l tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové věc obviněné znovu projednat a rozhodnout.
9. Současně dovolatelka poukazuje na vyhovění žádosti o odklad výkonu trestu podle §323 odst. 1 tr. ř. uloženého pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 3 T 71/2021, do 25. 8. 2021. Obviněná v souladu s §323 odst. 2 tr. ř. žádá o odklad výkonu trestu do 25. 11. 2021, neboť se snaží urovnat rodinné poměry a zejména zabezpečit péči o svoji nezletilou dceru, dojednat pro ni péči, zabezpečit ji.
10. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 1. 9. 2021, sp. zn. 1 NZO 709/2021, nejprve shrnula zvolenou argumentaci dovolatelky a zvolený dovolací důvod. Námitky týkající se skutkových zjištění nepovažuje za právně relevantní. Státní zástupkyně uvádí, že použitá argumentace nebyla podpořena judikaturou týkající se výkladu podmínek výjimečného zásahu do skutkového stavu věci. Dovolatelka jen popírá přisouzené jednání a pouze namítá neprokázání jí vytýkaných jednáních, což neodpovídá předpokladům dovolacímu přezkumu. Státní zástupkyně poukazuje na neuplatnění námitky extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, jako předpokladu pro případný zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění soudu první a druhého stupně. Postup soudů hodnotí v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. a považuje ho za řádný, neboť soudy se dostatečně vypořádaly s podstatnými, byť nikoli s veškerými, námitkami uplatněnými ze strany její obhajoby. Z takovému postupu soudů nelze důvodně usuzovat na porušení práva na spravedlivý proces (nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247), či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, resp. ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 162/13, a ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. IV. ÚS 750/14). Na podkladě předestřené judikatury nespatřuje ve skutkových závěrech soudů žádné, natož extrémní, rozpory. Rozhodnutí soudů obou stupňů považuje za rozhodnutí s dostatečným skutkovým podkladem podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. a obhajobu obviněné za vyvrácenou přesvědčivou výpovědí poškozeného P. H., jehož věrohodnost byla i znalecky zkoumána, přičemž bájná lhavost, která by mohla význam jeho svědecké výpovědi diskvalifikovat, byla zcela vyloučena. Na základě prokázaného mentálního postižení poškozeného státní zástupkyně poukazuje na výpověď poškozeného popisující předstíraný citový vztah obviněné k jeho osobě, manipulaci obviněných do platebních závazků a profitu obou obviněných z těchto závazků. Státní zástupkyně akcentuje výpověď matky poškozeného, její pomoc synovi ze zadlužené situace a předestírá její přesvědčivou výpověď. Svědectví poškozeného a jeho matky pak vypovídají o tom, jaká byla reakce obou obviněných na podané trestní oznámení poškozeného, a to výhružky, které vnímal poškozený jako reálné právě s ohledem na zjištěnou míru svého psychického postižení a podání nadcházejícího svědectví.
11. Obiter dictum státní zástupkyně uvádí, že obviněná totožnou argumentaci stran odlišných okolností sjednání závazkových vztahů uplatnila v rámci své obhajoby již před soudem prvního stupně a v odůvodnění svého odvolání. Odkazuje na odůvodnění soudů obou stupňů, které považuje za transparentní. Stran námitky in dubio pro reo uvádí, že tato zásada má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako taková není způsobilá naplnit obviněnou zvolený dovolací důvod. Současně poukazuje na judikaturu související se zásadou in dubio pro reo (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3Tdo 1615/2014). Zdůrazňuje, že dovolatelka výlučně poukazuje na svoji obhajobu, která se nachází ve zřetelné opozici se skutkovým podkladem výroku o její vině, aniž by ve věci opatřený důkazní stav podrobila ve světle podmínek §2 odst. 6 tr. ř. takové revizi, vedle níž by hodnotící úvahy obou soudů k její obhajobě nemohly z hlediska uvedených pravidel hodnotících postupu obstát.
12. Splnění podmínek přezkumu dovolacím soudem spatřuje státní zástupkyně v namítaném nedostatku zavinění ve vztahu k oběma částem výroku o její vině, když obviněná vycházela ze skutkového podkladu. Důvodnosti jejího tvrzeného závěru o vnitřním rozporu skutku a právní věty obou částí výroku však podle jejího názoru přisvědčit nelze. Státní zástupkyně poukazuje na uvozující část popisu skutkové věty výroku o vině, z něhož vyvozuje snahu obou obviněných obohatit se o cizí finanční prostředky v úmyslu je nevrátit, a to za společného podvodného jednání, které následně státní zástupkyně specifikuje. Nastíněnou část výroku o vině tak považuje za dostatečnou z hlediska subjektivní stránky přečinu podvodu. Ve vztahu k popisu skutkové věty pod bodem 11. výroku o vině, ze kterého je patrný takový kalibr pronesených výhružek obou obviněných vůči poškozenému, aby v něm vyvolaly důvodnou obavu, dovozuje naplnění přečinu nebezpečného vyhrožování i z hlediska subjektivní stránky.
13. V závěru podaného vyjádření státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. státní zástupkyně vyjadřuje souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí, než jsou uvedena v §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
16. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
17. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud proto musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
18. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
19. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněné.
20. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud především za vhodné uvést, že obviněná v rámci podaného dovolání uplatňuje v podstatě stejné námitky jako v řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto na její obhajobu dostatečně reagovaly, tedy zabývaly se jí. V souvislosti s námitkami, které obviněná uplatnila v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněná v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnila před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takovou situaci se v dané věci jedná.
21. Bez ohledu na shora naznačený závěr je třeba uvést, že obviněná naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zakládá na námitce vadných skutkových zjištění a rovněž na tvrzení, že v projednávaném případě nebyla naplněna subjektivní stránka předmětných trestných činů. Toliko vznesenou námitku stran posouzení zavinění lze považovat za právně relevantní a podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod.
22. Ve vztahu ke zbývajícímu konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace lze konstatovat, že obviněná toliko vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů soudy prvního a druhého stupně, když zpochybňuje skutková zjištění těchto soudů, ke kterým dospěly na základě provedených důkazů. Jinak vyjádřeno, obviněná primárně vytýká soudům nižších stupňů především nesprávné hodnocení provedených důkazů, když namítá vadná skutková zjištění (neuvěřily její obhajobě), a přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně ˗ sekundárně ˗ vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Námitky obviněné se tedy fakticky týkají hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, nikoliv nesprávného právního posouzení skutku. Takto formulované dovolací námitky, jak již bylo naznačeno, nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu a nejsou podřaditelné pod zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný.
23. Přesto z pohledu těchto námitek uplatněných obviněnou, byť tyto nenaplňují zvolený dovolací důvod, považoval Nejvyšší soud za vhodné na určité argumenty obviněné blíže reagovat. Z pohledu námitek obviněné ohledně tvrzené nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudů nižších stupňů je nutno konstatovat, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně rozsahu a hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil, jak to vyžaduje ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. V tomto směru lze pro stručnost poukázat na přesvědčivé písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 12-13 rozsudku), které velmi podrobně rozvedl, k jakým dospěl skutkovým zjištěním a na podkladě jakých důkazů, včetně toho, že se zabýval i věrohodností poškozeného. Soud druhého stupně se s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně plně ztotožnil (viz body 4. – 13. rozhodnutí), když i reagoval na námitky uplatněné v podaném odvolání, byť lze připustit, že poněkud stručněji. Zde je na místě akcentovat, že námitky obviněné v podaném odvolání byly v podstatě opakováním její obhajoby před soudem prvního stupně a jak již bylo naznačeno, tento se s její obhajobou, ale i obhajobou spoluobviněné, když se jednalo o spolupachatelství těchto obviněných podle §23 tr. zákoníku, řádně vypořádal. Za takové situace nebylo nutno, aby se soud druhého stupně vypořádal s každou jednotlivou námitkou zvlášť, neboť na řízení před soudem prvního a druhého stupně je nutno pohlížet jako na jediné řízení, jehož výsledkem je pravomocné rozhodnutí ve věci a jak již bylo naznačeno, obviněná v rámci odvolání uplatnila stejné argumenty jako v řízení před soudem prvního stupně. Jinak vyjádřeno, pokud soud prvního stupně na obhajobu obviněné reagoval, jak tomu bylo v dané věci, není nezbytné, aby soud druhého stupně následně reagoval zvlášť na každou odvolací námitku, zejména za situace, pokud se s touto námitkou již vypořádal soud prvního stupně a soud druhého stupně se s jeho závěry zcela ztotožnil.
24. Obecně je v souvislosti s hodnocením důkazů třeba připomenout, že provádění dokazování je doménou především soudu prvního stupně jako soudu nalézacího, a to s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu – zejména samotnou vyslýchanou osobou). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vést k vynesení rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 4. vydání. Praha: Leges, 2016, str. 166 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu, což nachází odraz v latinském přísloví „quod non est in foro, non est in mundo“ (co není před soudem, není na světě), oproti dřívějšímu inkvizičnímu řízení s principem založeným na písemném řízení s vyjádřením „quod non est in actis, non est in mundo“ (co není ve spise, není na světě).
25. Lze tedy uzavřít, že Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a zásadně nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů, nepřezkoumává a nehodnotí správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, neprověřuje úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. řádu (z mnohých rozhodnutí srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2005, sp. zn. 11 Tdo 31/2005, publikované pod č. 40/2005 Sb. rozh. tr.; dále rovněž např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 11 Tdo 432/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 11 Tdo 907/2014). Jistou výjimku z tohoto pravidla, jak již bylo naznačeno, představuje zjištěná existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, který ovšem v dané věci nebyl namítán.
26. Bez ohledu na tento závěr je třeba zdůraznit, že pokud soudy nižších stupňů na základě provedeného dokazování neuvěřily obhajobě obviněné a spoluobviněné, a dospěly k závěru, že zjištěný skutkový stav byl prokázán nejen na základě výpovědi poškozeného H., ale i na základě dalších důkazů podporující pravdivost a věrohodnost jeho výpovědi, nelze v jejich postupu shledávat nějakou libovůli či svévoli. Předně je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně otázce věrohodnosti poškozeného věnoval řádnou a náležitou pozornost, tak jak mu bylo uloženo v předchozím zrušujícím rozhodnutí soudu druhého stupně, přičemž při posuzování věrohodnosti poškozeného vzal v úvahu, že jeho výpověď podporují další provedené důkazy, tedy, že nestojí osamoceně. I Nejvyšší soud má za to, že věrohodnost výpovědi poškozeného podporují další provedené důkazy, které vytváří ucelený řetězec, na základě něhož byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí ve věci. Lze konstatovat, že soud prvního stupně vyhodnotil provedené důkazy komplexně – výpověď dovolatelky, popř. spoluobviněné B., oproti výpovědi poškozeného H., jejíž pravdivost byla podrobena znaleckému zkoumání, výpovědi svědkyně H. a listinným důkazům v podobě uzavřených či rozjednaných úvěrových smluv a výběrů z bankomatu ve výpisu z účtů, znaleckého posudku z odvětví psychologie, zpráv z bank, rozsudku o omezení svéprávnosti poškozeného. Zde je na místě konstatovat, že samotná obviněná ani nezpochybňuje rozsah provedeného dokazování, toliko nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a požaduje, aby Nejvyšší soud vycházel z její obhajoby a tuto bezezbytku akcentoval.
27. S ohledem na shora uváděné závěry Nejvyšší soud konstatuje, že soud prvního stupně provedl důkazy v nezbytném rozsahu pro posouzení věci podle §2 odst. 5 tr. ř., a následně je podle §2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotil. Soud prvního stupně dostatečně a precizně vyargumentoval prokázání viny obviněné na základě přímých i nepřímých důkazů. Úvahy soudů považuje Nejvyšší soud za logické a mající oporu v provedených důkazech.
28. Nad rámec shora uvedeného je třeba uvést, že uváží-li se způsob, jakým se soudy s jednotlivými ve věci provedenými důkazními prostředky vypořádaly, neshledal Nejvyšší soud v postupu soudů nižších stupňů nějaké vady a zjistil, že jejich rozhodnutí jsou logická a postrádají prvky svévole, podané závěry jsou předvídatelné a rozumné, korespondují s fixovanými závěry soudní praxe a nejsou výrazem svévole (libovůle). Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněné podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10). Nejvyšší soud proto uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)]. Soudy ve věci stanovený rozsah provedeného dokazování byl dostatečný k řádnému objasnění všech rozhodných skutečností, a opatřené důkazy vinu obviněné v potřebné míře bez pochybností prokázaly, když je soudy posuzovaly ve vzájemném kontextu a dodržely všechny postupy předepsané §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Soudy se nezpronevěřily ani zásadě in dubio pro reo , neboť verze, kterou obviněná preferovala, byla provedeným dokazováním vyvrácena ve smyslu pravidel stanovených v §125 odst. 1 tr. ř.
29. K argumentaci obviněné zásadou in dubio pro reo je nutno uvést, že uvedená zásada vyplývá z principu neviny (§2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019 sp. zn. 5 Tdo 595/2018.).
30. Pravidlo in dubio pro reo totiž znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí tedy, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je třeba zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které odpovídá §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř.
31. Ohledně namítaného porušení práva na spravedlivý proces obviněnou lze uvést, že rovněž tato uplatněná námitka nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obecně je ovšem třeba zdůraznit, že vzhledem k výkladu Ústavního soudu porušení práva na spravedlivý proces může zakládat naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz Stanovisko Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, bod 14. a 26., rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. ÚS II. 669/05). O takový případ se ovšem v dané věci nejedná, když lze konstatovat, že soudy nižších stupňů ohledně obviněné provedly dokazování v nezbytném rozsahu, přičemž, jak již bylo naznačeno, skutkové závěry soudů mají oporu v provedených důkazech, kdy při jejich hodnocení nedošlo k žádné deformaci provedených důkazů, tyto byly hodnoceny v souladu s ustanovením §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., takže skutkový stav byl zjištěn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Odůvodnění rozhodnutí soudů ve vztahu k této obviněné odpovídá §125 odst. 1 tr. ř. Nad rámec shora uvedeného je dále nutno uvést, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám dovolatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (viz rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Tyto zásady byly v daném řízení dodrženy a respektovány.
32. Jak již bylo předestřeno, dovolatelka uplatnila právně relevantní argumentaci stran zavinění, resp. nedostatečného popisu skutku ohledně úmyslného jednání k oběma trestným činům, kladených jí za vinu. Nejvyšší soud však považuje argumentaci obviněné za nedůvodnou.
33. Obecně je třeba podotknout, že posouzení formy zavinění, je součástí aplikace trestního zákoníku, tedy hmotněprávního předpisu. Případný nedostatek v tomto posouzení lze proto úspěšně namítat prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož se může jednat o nesprávné hmotněprávní posouzení. Obecně platí, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 1. vydání, Praha: C. H. Beck, s. 165) a musí být dán v době činu. Závěr o zavinění, zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§15 tr. zákoníku) a nedbalost (§16 tr. zákoníku). V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že při posuzování zavinění nelze vycházet jen z výpovědi obviněných, ale je třeba hodnotit všechny provedené důkazy a závěr o zavinění presumovat právě na základě provedených důkazů, které je třeba hodnotit nikoliv izolovaně, ale v jejich vzájemných souvislostech.
34. O zavinění ve formě úmyslu přímém dle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem nebo alespoň věděl, že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit. O zavinění ve formě nepřímého úmyslu se dle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s ním srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Pro eventuální úmysl postačuje pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014).
35. V dané věci bylo tedy nezbytné posoudit, zda skutková zjištění soudu prvního a druhého stupně vyjádřená v popisu skutku soudu prvního stupně jsou dostatečná z hlediska vyjádření úmyslu obviněných předmětné trestné činy spáchat, tedy zda ve skutku byla dostatečným způsobem vyjádřena subjektivní stránka.
36. O přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku se jedná tehdy, pokud pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne škoda nikoli nepatrná na cizím majetku a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby. Z hlediska subjektivní stránky se k naplnění přečinu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmysl, když se ovšem nevyžaduje úmysl přímý ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, postačí i úmysl nepřímý ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě trestného činu podvodu podle §209 odst. 3 tr. zákoníku s následkem způsobení značné škody je třeba zdůraznit, že tento následek může být způsoben ve smyslu §17 písm. a) tr. zákoníku z nedbalosti.
37. Přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu. Rovněž u přečinu nebezpečného vyhrožování se pro naplnění základní skutkové podstaty vyžaduje úmysl, přičemž i v případě tohoto trestného činu se nevyžaduje úmysl přímý, postačí i úmysl nepřímý. Ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě tohoto přečinu podle §353 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku je třeba zdůraznit, že i tento následek může být způsoben ve smyslu §17 písm. a) tr. zákoníku z nedbalosti.
38. Nejvyšší soud považuje především za nutné zdůraznit, že soudy nižších stupňů se otázkou zavinění u obviněné a spoluobviněné zabývaly, když soud prvního stupně dospěl výslovně k závěru, že obviněné jednaly v úmyslu přímém (viz str. 13 rozsudku soudu prvního stupně) a soud druhého stupně se s jeho závěry ztotožnil. Ve vztahu ke zvolené dovolací argumentaci je třeba uvést, že obviněná záměrně zcela pomíjí skutková zjištění soudů nižších stupňů, která jsou vyjádřena v popisu skutku a ze kterých vyplývá jejich úmysl pro vylákání finančních prostředků pro sebe či spoluobviněnou B. z úvěrových smluv pod nepravdivými záminkami. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, se kterými se ztotožnil i soud druhého stupně, je totiž zřejmé, že soud dovozuje závěr o úmyslu obviněné poškozeného podvést z toho, že obviněná úmyslně využila důvěřivosti poškozeného, která vyplývala z jeho duševního stavu, jeho sociální naivity a zvýšené ovlivnitelnosti, když si byla vědoma citové náklonosti poškozeného k její osobě a pod záminkou příslibu partnerského vztahu, který ovšem nikdy neměla v úmyslu realizovat, ho citovým vydíráním donutila k tomu, aby si bral bankovní a nebankovní úvěry, které sám poškozený nepotřeboval a které ji a spoluobviněné poškozený předal a které neměla ona ani spoluobviněná v úmyslu vrátit. Nejvyšší soud se s tímto závěrem soudů nižších stupňů zcela ztotožňuje, neboť na základě provedených důkazů není pochyb o tom, že obviněná poškozeného vědomě a cíleně uvedla v omyl tím, že předstírala zájem o bližší citový vztah s jeho osobou, ačkoliv tento ve skutečnosti nikdy neměla a ani nechtěla mít a chtěla pouze z poškozeného profitovat finančně spolu se spoluobviněnou. Obviněná tedy úmyslně využila slabšího intelektu a naivity poškozeného, jeho zamilovanosti, aby z něho pod různými záminkami, které byly smyšlené (např. koupě zařízení do bytu, kde měli společně žít) společně se spoluobviněnou B. vylákala finanční prostředky. V tomto směru lze odkázat na závěry znaleckého posudku z oboru školství, odvětví psychologie, ze kterých je zřejmý duševní stav poškozeného, který trpí lehkou mentální retardací a který je osobou s omezenou svéprávností a může nakládat sám jen s částkou do výše 2.000 Kč, přičemž sice k omezení jeho svéprávnosti došlo až v roce 2018, ovšem návrh na omezení jeho svéprávnosti byl podán už v roce 2017, tedy v době zahájení páchání trestné činnosti a ze strany poškozeného se jedná o setrvalý stav, který byl u poškozeného dán již v roce 2017. Právě duševní stav poškozeného s jeho citovou vazbou na obviněnou umožnil páchání trestné činnosti obviněnou a spoluobviněnou.
39. Lze tedy uzavřít, že primárním záměrem obviněné byl zištný motiv spočívající v tom, že se chtěla finančně obohatit o finanční prostředky poškozeného a tyto nevrátit. O jejím úmyslu a úmyslu spoluobviněné svědčí zejména skutečnost, že finanční prostředky získala od poškozeného opakovaně a pod evidentně nepravdivými záminkami, když poškozenému nepravdivě tvrdila, že jsou např. na jejich společné bydlení a zařízení tohoto bydlení, ačkoliv žádné společné bydlení neexistovalo a obviněná ani s poškozeným nechtěla žít a mít společnou domácnost, a přesto poškozeného přesvědčovala, aby si bral finanční půjčky u bankovních či nebankovních institucí, popř. aby bral úvěry na zboží či zboží, přičemž obdržené finance a zboží předával poškozený obviněné a spoluobviněné pro jejich vlastní osobní potřebu. Obviněná současně jednala s vědomím, že jí ani spoluobviněné by předmětné finanční prostředky nebyly půjčeny vzhledem k jejich nepříznivé finanční situaci, která jim také bránila v tom, aby finanční prostředky poškozenému vrátily.
40. Pokud současně obviněná zpochybňuje, že by věděla o tom, že si poškozený finanční prostředky půjčuje, jedná se o skutkovou námitku, která není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod. Bez ohledu na tento závěr je možno odkázat na skutková zjištění soudů nižších stupňů, která jsou založena na provedených důkazech, a to zejména výpovědi poškozeného a jeho matky (viz str. 12-13 rozsudku soudu prvního stupně), jejichž výpovědi shledaly soudy věrohodné a tyto byly podpořeny dalšími provedenými důkazy (např. výběr financí ihned po uzavření smluv o půjčce, což odpovídalo výpovědi poškozeného). Nad rámec tohoto závěru je nutno zdůraznit, že poškozený si evidentně žádné finanční prostředky pro sebe půjčovat nepotřeboval, měl našetřenou poměrně značnou finanční částku, což nepochybně podporuje věrohodnost výpovědi poškozeného ohledně důvodů, které ho vedly k uzavření smluv o úvěrech.
41. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům dospěl Nejvyšší soud, stejně jako soudy nižších stupňů k tomu, že v případě přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku obviněná a spoluobviněná jednaly v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Proto nemůže dovolací soud stran s obhajobou obviněné o nevyjádření subjektivní stránky ve skutku souhlasit, přičemž je třeba zdůraznit, že úmyslné zavinění obviněné je patrné hned z prvního odstavce popisu skutku společného pro jednotlivé dílčí útoky pod body 1) – 10).
42. Stran přečinu nebezpečného vyhrožování a vyjádření úmyslného jednání obviněné v popisu skutku je vhodné předestřít zejména tu část skutkové věty, v níž je vyjádřen o „citově vydírala, když využila jeho závislosti na její osobě a opakovaně mu sdělovala, že se s ním rozejde, čehož se poškozený obával, když toto nepomohlo, tak mu S. Č. a J. B. začaly opakovaně vyhrožovat, že podpálí dům jeho rodičů a bude zmlácen syny od J. B., poškozenému S. Č. a J. B. také vyhrožováno, že pokud půjde J. B. za jeho trestní oznámení do vězení, tak to s ním nedopadne dobře, když výhrůžky úmyslně směřovaly na nejcitlivější místo osoby poškozeného, tedy jeho rodinu a jeho majetek,… vzbudily důvodnou obavu o jeho zdraví a život jeho rodiny, včetně obav o movitý majetek jeho rodičů…“. Již z tohoto popisu skutku je nepochybné, že soud prvního stupně subjektivní stránku jednání obviněné dostatečně vyjádřil. Není totiž pochyb o tom, že obviněná zprvu poškozenému vyhrožovala rozchodem, pokud spoluobviněné bude uložen nepodmíněný trest odnětí svobody a následně své výhrůžky gradovala výhrůžkou podpálením domu rodičů poškozeného syny spoluobviněné B. Jinak řečeno, dovolatelka v prvé řadě poškozeného citově vydírala, že se s ním rozejde, čímž zneužívala jeho citové závislosti na její osobě a následně mu opakovaně vyhrožovala poškozením majetku, tedy podpálením domu jeho rodičů, újmou na zdraví v podobě zmlácení syny spoluobviněné. Výhrůžky tak směřovaly ze strany obviněné úmyslně do sféry rodinných vztahů poškozeného, který je lehce ovlivnitelný, což bylo obviněné známo z jeho předchozího jednání (uzavírání půjček pro obviněnou a spoluobviněnou) a zasáhly tak nejcitelnější místa poškozeného spočívající v újmě na zdraví, potažmo obavě o život a majetek jeho rodiny.
43. Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést, že tvrzení obviněné o neexistenci úmyslného zavinění u přečinu nebezpečného vyhrožování se jeví absurdní, neboť pokud člověk činí jakékoliv výhrůžky způsobilé vyvolat důvodnou obavu o život či majetek svůj vlastní nebo cizí, koná tak taková osoba vždy vědomě a s cílem druhou osobu vystrašit, tedy jedná vždy úmyslným jednáním (přímým).
44. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněné bylo podáno částečně z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
45. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněné je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněné, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
46. Ve vztahu k navrhovanému opětovnému odkladu výkonu trestu podle §323 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud závěrem uvádí, že Nejvyšší soud nebyl oprávněn o takovém návrhu rozhodovat, když o takovém návrhu je příslušný rozhodovat soud prvního stupně. Zde se ještě sluší poznamenat, že návrh na odklad výkonu rozhodnutí byl obviněné již zamítnut předsedou soudu prvního stupně a potvrzen soudem druhého stupně, který rozhodoval o podané stížnosti, takže o tomto návrhu bylo již rozhodnuto.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 11. 2021
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu