ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.1104.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 1104/2021-1292
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 11. 2021 o dovolání obviněných Z. H. , nar. XY, trvale bytem XY, fakticky bytem XY a Š. B. , rozené V., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 5 To 7/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 2 T 57/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. H. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné Š. B. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 2 T 57/2018, byli obvinění Z. H. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) a Š. B. (dále jen „obviněná“, popř. „dovolatelka“) a spoluobviněný J. D. uznáni vinnými následujícími trestnými činy, a to obviněný Z. H. [jednání pod bodem 1 až 7] zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem spáchaným ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, obviněná Š. B. [jednání pod bodem 4 a 5] dvěma přečiny podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, spáchaných ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a spoluobviněný J. D. [jednání pod bodem 6] přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustili tím, že:
obžalovaný H.
1) v období od 10. 6. 2011 do 30. 11. 2012 využil svého postavení jednatele společnosti C., IČ XY, kdy v úmyslu opatřit si finanční prospěch uvedl v omyl Pražskou správu sociálního zabezpečení tím, že v rámci svého nepříznivého zdravotního stavu zažádal o dávky nemocenského pojištění, přičemž v jednotlivých žádostech opakovaně uvedl nepravdivé údaje o započitatelném příjmu za rozhodná období, a to v rozmezí 45.000 až 81.000 Kč měsíčně, ačkoliv společnost C. od 7. 6. 2011 nevykazovala a nevyvíjela žádnou činnost, rovněž nedisponovala žádnými financemi, v důsledku čehož mu poškozená Pražská správa sociálního zabezpečení, IČ 00006963, vyplatila za období od 1. 7. 2011 do 30. 11. 2012 dávky nemocenského pojištění v celkové výši 394.374,- Kč,
2) v období od 7. 2. 2013 do 18. 9. 2013 využil svého postavení jednatele společnosti C., IČ XY, kdy v úmyslu opatřit si finanční prospěch uvedl v omyl Pražskou správu sociálního zabezpečení tím, že v rámci svého nepříznivého zdravotního stavu zažádal o dávky nemocenského pojištění, přičemž v jednotlivých žádostech opakovaně uvedl nepravdivé údaje o započitatelném příjmu za rozhodná období, a to v rozmezí 45.000 až 81.000 Kč měsíčně, ačkoliv společnost C. od 7. 6. 2011 nevykazovala a nevyvíjela žádnou činnost, rovněž nedisponovala žádnými financemi, v důsledku čehož mu poškozená Pražská správa sociálního zabezpečení, IČ 00006963, vyplatila za období od 28. 2. 2013 do 18. 9. 2013 dávky nemocenského pojištění v celkové výši 153.265,- Kč,
3) v období od 5. 5. 2014 do 12. 1. 2016 využil svého postavení jednatele společnosti C., IČ 25611585, kdy v úmyslu opatřit si finanční prospěch uvedl v omyl Pražskou správu sociálního zabezpečení tím, že v rámci svého nepříznivého zdravotního stavu zažádal o dávky nemocenského pojištění, přičemž v jednotlivých žádostech opakovaně uvedl nepravdivé údaje o započitatelném příjmu za rozhodná období, a to v rozmezí 45.000 až 81.000 Kč měsíčně, ačkoliv společnost C. od 7. 6. 2011 nevykazovala a nevyvíjela žádnou činnost, rovněž nedisponovala žádnými financemi, rovněž nedisponuje žádnými financemi, v důsledku čehož mu poškozená Pražská správa sociálního zabezpečení, IČ 00006963, vyplatila za období od 19. 5. 2014 do 12. 1. 2016 dávky nemocenského pojištění v celkové výši 526.018,- Kč,
obžalovaný H. společně s obžalovanou B.
4) dne 1. 3. 2013 obviněný H. jako zaměstnavatel využil svého postavení jednatele společnosti C., IČ XY a ve společném úmyslu opatřit si finanční prospěch uzavřel pracovní smlouvu s obviněnou B. na pozici odborný asistent – reality s výší měsíčního příjmu 68.000,- Kč, ačkoliv věděl, že společnost C. od 7. 6. 2011 nevykazovala a nevyvíjela žádnou činnost, rovněž nedisponovala žádnými financemi, a proto neměli v úmyslu, aby obviněná B. podle pracovní smlouvy pro obviněného H. pracovala, neboť oba obvinění znali špatný zdravotní stav obviněné B., přičemž pracovní smlouvu uzavřeli za účelem čerpání nemocenských dávek obviněnou B., jíž by nárok na dávky jinak nevznikl, a dne 22. 3. 2013 nastala u obviněné B. pracovní neschopnost, která trvala do 14. 3. 2014 a během této doby obviněná B. prostřednictvím zaměstnavatele uplatnila nárok na výplatu dávky nemocenského pojištění, v důsledku čehož jim poškozená Pražská správa sociálního zabezpečení, IČ 00006963, vyplatila za období od 12. 4. 2013 do 14. 3. 2014 dávky nemocenského pojištění v celkové výši 288.281,- Kč,
5) dne 1. 2. 2016 obviněný H. jako zaměstnavatel využil svého postavení jednatele společnosti C., IČ XY a ve společném úmyslu opatřit si finanční prospěch opět uzavřel pracovní smlouvu s obviněnou B. na pozici asistentky s výší měsíčního příjmu 38.000,- Kč, ačkoliv věděl, že společnost C. od 7. 6. 2011 nevykazovala a nevyvíjela žádnou činnost, rovněž nedisponovala žádnými financemi, a proto neměli v úmyslu, aby obviněná B. podle pracovní smlouvy pro obviněného H. pracovala, neboť oba obvinění znali špatný zdravotní stav obviněné B., přičemž pracovní smlouvu uzavřeli za účelem čerpání nemocenských dávek obviněnou B., jíž by nárok na dávky jinak nevznikl, a dne 2. 2. 2016 nastala u obviněné B. pracovní neschopnost, která trvala nejméně do listopadu 2018 a během této doby obviněná B. prostřednictvím zaměstnavatele uplatnila nárok na výplatu dávky nemocenského pojištění, v důsledku čehož jim poškozená Pražská správa sociálního zabezpečení, IČ 00006963, vyplatila za období od 16. 2. 2016 do 31. 1. 2017 dávky nemocenského pojištění v celkové výši 217.486,- Kč,
obžalovaný H. společně s obžalovaným D.
6) dne 30. 9. 2016 obviněný D. jako zaměstnavatel využil svého postavení jednatele společnosti B., IČ XY a ve společném úmyslu opatřit si finanční prospěch uzavřel pracovní smlouvu s obviněným H. na pozici vedoucí dopravy s výší měsíčního příjmu 52.000,- Kč, ačkoliv věděl, že společnost B. nejméně od 30. 9. 2016 do 31.1.2017 nevykazovala a nevyvíjela žádnou činnost, rovněž nedisponovala žádnými financemi, a proto neměli v úmyslu, aby obviněný H. podle pracovní smlouvy pro obviněného D. pracoval, kdy pracovní smlouvu uzavřeli za účelem čerpání nemocenských dávek obviněným H., jemuž by nárok na dávky jinak nevznikl, a dne 3. 10. 2016 nastala u obviněného H. pracovní neschopnost, která trvala nejméně do listopadu 2018 a během této doby obviněný H. prostřednictvím zaměstnavatele uplatnil nárok na výplatu dávky nemocenského pojištění, v důsledku čehož jim poškozená Pražská správa sociálního zabezpečení, IČ 00006963, vyplatila za období od 17. 10. 2016 do 31. 1. 2017 dávky nemocenského pojištění v celkové výši 8.524,- Kč,
obžalovaný H.
7) v období od 3. 10. 2016 do 31. 1. 2017 využil svého postavení jednatele společnosti C., IČ XY, kdy v úmyslu opatřit si finanční prospěch uvedl v omyl Pražskou správu sociálního zabezpečení tím, že v rámci svého nepříznivého zdravotního stavu zažádal o dávky nemocenského pojištění, přičemž v jednotlivých žádostech opakovaně uvedl nepravdivé údaje o započitatelném příjmu za rozhodná období, a to v rozmezí 47.000 až 81.000 Kč měsíčně, ačkoliv společnost C. od 7. 6. 2011 nevykazovala a nevyvíjela žádnou činnost, rovněž nedisponoval žádnými financemi, v důsledku čehož mu poškozená Pražská správa sociálního zabezpečení, IČ 00006963, vyplatila za období od 17. 10. 2016 do 31. 1. 2017 dávky nemocenského pojištění v celkové výši 93.935,- Kč.
2. Za zločin podvodu uložil Okresní soud v Chomutově obviněnému Z. H. podle §209 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v délce trvání 3 (tří) let, přičemž podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) roků. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu vykonávat funkci statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu na dobu 5 (pěti) let. Dále soud obviněnému podle §82 odst. 2 tr. zákoníku, věty za středníkem, uložil povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradil škodu, kterou svým jednáním poškozenému způsobil.
3. Obviněné Š. B. uložil soud prvního stupně za uvedené dva přečiny podle §209 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v délce trvání 2 (dvou let). Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, §82 odst. 1 tr. zákoníku jí byl výkon tohoto trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) roků. Současně i této obviněné byla podle §82 odst. 2 tr. zákoníku, věty za středníkem, soudem uložena povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradila škodu, kterou svým jednáním poškozenému způsobila.
4. Dále soud prvního stupně rozhodl o trestu ohledně spoluobviněného J. D.
5. Soud prvního stupně rovněž uložil podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému H. povinnost nahradit poškozené České republice, zastoupené Pražskou správou sociálního zabezpečení, IČ: 00006963 na náhradě škody částku ve výši 1 161 848 Kč. Dále byla obviněným H. a B. stanovena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené České republice, zastoupené Pražskou správou sociálního zabezpečení, IČ: 00006963, na náhradě škody částku ve výši 505 767 Kč. Obviněnému H. a spoluobviněnému D. byla uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené České republice, zastoupené Pražskou správou sociálního zabezpečení, IČ: 00006963 na náhradě škody částku ve výši 8 524 Kč.
6. Proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 2 T 57/2018, podali obvinění Z. H. a Š. B. odvolání, které směřovali proti všem výrokům. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 5 To 7/2021, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 5 To 7/2021, podali obvinění prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), písm. l) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, když zároveň bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by byly splněny zákonné procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí.
8. Naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozují obvinění v bodě III. svého podání explicitně z nesprávného hodnocení otázky protiprávního jednání, zavinění, příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem, z porušení práva na spravedlivý proces a extrémního nesouladu mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi. V další části dovolání následně svoji argumentaci blíže rozvádí.
9. Podle dovolatelů soudy porušily jejich právo na řádnou obhajobu a nestranné posuzování věci, jednostranně a nesprávně hodnotily provedené důkazy a bez přiměřených důvodů odmítly obhajobou navrhované doplnění dokazování.
10. Oba obvinění poté tvrdí, že v dané věci nebyly naplněny pojmové znaky předmětného trestného činu podvodu, když podle dovolatelů ze skutkové věty rozsudku nevyplývá, v čem konkrétně spatřuje soud prvního stupně naplnění znaku „uvedení jiného v omyl“, neboť nekonkretizuje žádnou právní povinnost stanovenou právním předpisem, kterou měli porušit. Jestliže okresní soud v případě skutků uvedených pod body 1, 2, 3 a 7 uvedl, že měl dovolatel Z. H. opakovaně v jednotlivých žádostech uvést nepravdivé údaje o započitatelném příjmu, přičemž nepravdivost údajů spatřuje v tom, že se mělo jednat o fiktivní pracovní smlouvy, pak se toto tvrzení podle dovolatele nezakládá na pravdě. Zdůrazňuje, že mezi společností C., a jím (dovolatelem) totiž byla uzavřena řádná pracovní smlouva (nikoliv fiktivní) a tato byla zaregistrována na Pražské správě sociálního zabezpečení. Údaje o započitatelném příjmu tudíž nebyly nepravdivé, neboť s ohledem na platnou pracovní smlouvu vznikl dovolateli nárok na úhradu mzdy. Tvrzení, podle kterého společnost nevyvíjela žádnou činnost a nedisponovala žádnými financemi, považují dovolatele za pouhou spekulaci.
11. Obvinění uvádí, že v případě skutků pod body 4, 5 a 6 je jejich trestnost soudy dovozována z toho, že uzavřeli pracovní smlouvu ryze účelově, aby mohlo dojít k čerpání dávek nemocenského pojištění, na něž by jinak nevznikl nárok. Pokud soudy účelovost pracovních smluv dovozují z toho, že společnosti C. (skutky pod body 4 a 5) a společnost B. (skutek pod bodem 6) neměly majetek a nevyvíjely žádnou činnost, tak tento závěr nebyl žádným důkazem prokázán. V tomto směru dovolatelé akcentují, že v době svého trestního stíhání již nedisponovali všemi potřebnými listinami (především účetnictvím), neboť tyto byly předány novému vlastníku Z. V., když zápis změn nebyl v obchodním rejstříku zapsán, protože jmenovaný přestal být komunikativní. Podle obviněných není relevantní skutečnost, že soud nedohledal ve veřejném seznamu záznam o roli Z. V. ve společnosti C., když existují listiny dokládající převod obchodního podílu a návrh na zápis změn do obchodního rejstříku. Přesto však soud odmítl provést tento důkaz, který ale mohl objasnit majetkovou situaci společnosti. Tímto postupem soudu byli obvinění podle jejich názoru zkráceni na svém právu řádně se obhajovat, když provedení uvedeného důkazu bylo soudem bezdůvodně odepřeno . Neprovedením navrhovaných důkazů bylo podle dovolatelů zkráceno jejich právo na obhajobu.
12. Dovolatelé zdůrazňují, že uzavřením pracovních smluv s uvedenými společnostmi pouze využili svého práva být zaměstnán, zaručeného ústavním pořádkem. Dovolatel Z. H. tak v případě skutků pod body 1-5 a 7 činil současně jako statutární zástupce zaměstnavatele, což však nevylučovalo uzavřít pracovní smlouvu, tak že ji podepsal jak na straně zaměstnavatele, tak na straně zaměstnance. Tvrzení soudů, podle kterého neměli v úmyslu práci vykonávat, považují za nesmyslné, spekulativní a nepodložené. Ve vztahu ke společnosti C. akcentují její působnost po řadu let, když po celou dobu společnost měla v úmyslu dostat se do plusu, a to i v době krize, a tudíž vyvíjela různé činnosti. Společnost B. pak vyvíjela činnost mimo jiné v oboru dopravy, vlastnila hmotný majetek a několik strojů, jež se ale neobjevovaly ve výpisu registru vozidel, jelikož byly přemístěny k zakázce v zahraničí.
13. Vedení trestního řízení považují za tendenční, přičemž podle jejich názoru byla provedená domovní prohlídka nezákonná. Pokud soudy dovodily jejich trestnost z toho, že jediný důvod, proč uzavřeli pracovní smlouvy byl ten, že při znalosti svého zdravotního stavu, chtěli čerpat nemocenské dávky, tak se soudy zásadně nezabývaly tím, zda mohli vědět, že se ocitnou v pracovní neschopnosti. Poukazují rovněž na čl. 26 odst. 1 Listiny, podle kterého má každý právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Obviněná Š. B. zdůrazňuje, že v jejím případě byl jednoznačně prokázán její nepříznivý zdravotní stav, kdy soudní znalec vyloučil, že by pracovní neschopnost simulovala, přičemž degenerativní onemocnění pohybového aparátu a onemocnění žil podle znalce nelze vyléčit jedním zákrokem. Následně konstatuje, že nelze mít za to, že by měla být obviněná zkrácena na svém právu být v pracovním poměru.
14. Dovolatelé své dovolání uzavírají názorem, podle kterého byli v řádném a legálním pracovním poměru, pracovní smlouvy byly registrovány na příslušném úřadě a jako pojištěnci mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení v pracovní neschopnosti. Podle nich nemá stát právo zasahovat do soukromoprávních vztahů. Čerpáním nemocenské dávky v důsledku špatného zdravotního stavu, jenž vyústil v pracovní neschopnost, nemohli dovolatelé naplnit skutkovou podstatu trestného činu podvodu a nemohla tak vzniknout ani škoda. Nadto konstatují, že vyčíslení škody soudy pouhým součtem veškerých vyplacených dávek, aniž by tyto odečetly životní minimum či minimální dávky pomoci v nouzi, na něž má každý občan nárok, nemohla být škoda řádně vyčíslena. V důsledku toho pak došlo k nerespektování zásady in dubio pro reo.
15. V závěru podaného dovolání navrhují, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. se ruší usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 5 To 7/2021, jakožto i rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 2 T 57/2018, a aby sám ve věci rozhodl podle §265m odst. 1 věta první tr. ř. tak, že se oba zprošťují obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř., neboť v žalobním návrhu označené skutky nejsou trestným činem.
16. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. 1 NZO 766/2021 nejprve uvádí, jaké uplatnili obvinění dovolací důvody a v jakých skutečnostech spatřují jejich naplnění. K uplatněné dovolací argumentaci obviněných státní zástupkyně vyslovuje názor, podle kterého uplatňují námitku nesprávného právního posouzení skutku jakožto podvodu, konkrétně naplnění znaku „uvedení jiného v omyl“ při nedostatečném respektu k opatřenému skutkovému stavu věci. Pokud dovolatelé argumentují legitimitou svého nároku, že výdělků, sjednaných v uzavřených smlouvách reálně dosahovali v rámci ekonomických možností jejich zaměstnavatelských společností, pak takto postupují v rozporu s obsahovým zaměřením dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť s poukazem na zvolený dovolací důvod se nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění.
17. Jestliže dovolatelé namítají, že se posuzovaného jednání nedopustili, neboť nebylo ničím prokázáno, že jejich zaměstnavatelské společnosti nevyvíjely žádnou činnost, ze které by generovaly zisk, pak touto argumentací nezaložili přezkumnou pravomoc k přezkoumání skutkového podkladu výroku o vině v dovolacím řízení. Své námitky omezili na zdůraznění své dosavadní obhajoby o jiných skutkových okolnostech vzniku a vývoje jejich pracovního vztahu. Proto státní zástupkyně odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů (body 66. – 84. rozsudku soudu prvního stupně, body 18. – 19. usnesení soudu druhého stupně).
18. Ve vztahu k námitce opomenutých důkazů státní zástupkyně uvádí, že důkaznímu návrhu na výslech svědka Z. V. nemohly soudy vyhovět, jelikož k otázce jeho validity musely přistupovat na podkladě doposud opatřené a z jejich strany blíže rozvedené důkazní materie (viz bod 65. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, bod 20. odůvodnění usnesení soudu odvolacího). S odkazem na ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. akcentuje neexistující povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům stran, jakožto i skutečnost, že rozsah dokazování není bezbřehý.
19. Podle státní zástupkyně provedeným dokazováním neměly soudy ve věci ve smyslu zásady in dubio pro reo pochybnosti o tom, že pracovní smlouvy uzavřené dovolateli sloužily ve všech případech pouze k formální deklaraci řádného pracovního poměru za stavu, že obě jmenované zaměstnavatelské společnosti, nebyly ve sledovaném období ekonomicky aktivní, dílem byly i exekučně zatížené (srov. body 69.-72. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) a tím, ani způsobilé vyplácet dovolatelům jejich mzdu. Obvinění současně nebyli schopni výkonu sjednané pracovní činnosti (srov. zdravotní stav obviněné B.), nebo u nich nebyly dány podmínky k výkonu dohodnuté pracovní činnosti (srov. pracovní post realitního specialisty Z. H. u společnosti C. při absenci obchodních případů realit se týkajících, výkon jeho pracovní činnosti vedoucího dopravy u společnosti B. s předmětem podnikání silniční doprava bez odpovídajícího vozového parku). S ohledem na uvedené nemohl být účelem těchto pracovních poměrů reálný výkon práce pro zaměstnavatele, ale zneužití dávek nemocenského pojištění, pro jejichž výplatu si dovolatelé tímto způsobem navodili klamavý stav splnění zákonných podmínek. Svým jednáním tak uvedli plátce dávek nemocenského pojištění (Pražskou správu sociálního zabezpečení) v omyl, že na jejich straně byl dán nárok na jejich poskytnutí. V příčinné souvislosti s jejich jednáním byly po přisouzené období ke škodě českého státu, zastoupeného uvedeným subjektem, jednajícím v omylu, vypláceny tyto dávky, o které se takovým jednáním obvinění obohatili. Otázkou jejich úmyslného zavinění se oba soudy zabývaly pod body 90. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a pod bodem 22. odůvodnění usnesení soudu druhého stupně.
20. Stran námitky týkající se toho, že uzavřené pracovní smlouvy jsou projevem výkonu jejich ústavního práva být zaměstnán, státní zástupkyně zdůrazňuje, že výrok o vině vypovídá o jiném důvodu uzavření předmětných pracovních smluv, než o jeho slučitelnosti s výkonem jejich ústavního práva podle čl. 26 odst. 3 Listiny. Pokud soudům obviněná vytýká postup, na základě, kterého neposuzovaly, zda byla ve stavu práce neschopné, pak připomíná zjištění o povaze jejich zdravotních komplikací, za kterých je zřejmé, že nebyla schopna dohodnutou pracovní činnost vůbec vykonávat, aniž by bylo rozhodné, že svoji pracovní neschopnost za těchto okolností nesimulovala ani simulovat nemohla. Dovolatelka totiž byla uznána vinou pro podvodné jednání spočívající v uzavření fiktivní pracovní smlouvy za účelem neoprávněného čerpání dávek nemocenského pojištění, nikoliv za podvodné jednání, kdy by tyto dávky vylákala na podkladě takového modu operandi, který by byl založen na simulaci důvodu vzniku její pracovní neschopnosti.
21. Státní zástupkyně vyhodnocuje, že výrok o vině obou dovolatelů rozhodně nevypovídá o legálním pracovním poměru, na jehož podkladě by byl dán nárok na jejich hmotné zabezpečení v pracovní neschopnosti. Připomíná, že obvinění nebyli uznáni vinnými, že čerpali nemocenské dávky v důsledku svého špatného zdravotního stavu, ale v důsledku svého podvodného jednání, a proto se neztotožňuje s jejich názorem, podle kterého nemohli naplnit skutkovou podstatu trestného činu podvodu a nemohli tak způsobit škodu. S dovolateli souhlasí v tom směru, že nemocenské dávky jsou limitovány svojí výší, avšak poukazuje na příslušnou právní úpravu (§29 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění ve spojení s §192 zejm. odst. 2 zákoníku práce), podle které se jejich vyměřovací základ odvíjí od výše sjednané mzdy, která v posuzovaném směru naopak rozhodnou je. Vymahatelnost odvodů státu v případě, že nejsou ze strany zaměstnavatelského subjektu řádně hrazeny, se týká jiného byť souvisejícího právního vztahu, stejně jako otázka nároku na pomoc v hmotné nouzi. Odlišný právní titul posledně uvedeného nároku pak podle státní zástupkyně nemůže jakkoliv ovlivnit konečnou výši způsobené škody, která je dána plnou výší vyplacených dávek nemocenského pojištění za stavu, že se tak stalo neoprávněně a tedy bez splněných podmínek pro jejich poskytnutí.
22. Z formulace dovolatelů, že stát nemá právo zasahovat do soukromoprávních vztahů, dovozuje uplatnění námitky porušení zásady subsidiarity trestní represe. V daných souvislostech připomíná obecná východiska této zásady, přičemž zastává názor, že posuzovaný způsob vylákání peněz z dávkového systému státu svědčí o takové společenské škodlivosti jednání obou obviněných, že je na místě uplatnění trestní odpovědnosti za podvodné jednání. Podle státní zástupkyně dovolatelé neuvedli žádné skutkové okolnosti jejich jednání, pro které by toto nemělo dosahovat té míry společenské škodlivosti, jaká odpovídá běžně se vyskytujícím případům podvodného jednání srovnatelné povahy. Přestože obvinění nepoukázali ani na odpovědnost podle příslušných občanskoprávních předpisů či práva sociálního a nemocenského pojištění, tak poukazuje na odpovídající judikaturu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 3 Tdo 82/2012), podle které stát nemůže rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na existenci institutů občanského práva nebo jiných odvětví, pokud byla beze zbytku naplněna skutková podstata trestného činu.
23. V závěru vyjádření státní zástupkyně navrhla dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněná. Současně podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. vyslovila souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu státní zástupkyně rovněž vyslovila souhlas s tím, aby bylo podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i jiné rozhodnutí učiněno v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
24. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
25. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
26. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněných obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
27. Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci přichází v úvahu druhá alternativa uvedeného dovolacího důvodů, když odvolací soud řádně podané odvolání projednal v rámci veřejného zasedání.
28. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
29. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
30. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněných. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že obvinění uplatnili námitky částečně právně relevantním způsobem, když za právně relevantně uplatněnou argumentaci lze považovat námitku stran výše způsobené škody, byť ze strany obviněných byla uplatněna velmi stručná dovolací argumentace. Zdánlivě právně relevantně dovolatelé pak uplatnili námitky vztahující se k popisu skutku (konkrétně vyjádření znaku „uvedení v omyl“ ve skutkové větě), neboť konkrétně zvolená argumentace je fakticky skutkového charakteru. Námitky stran nezákonné domovní prohlídky a opomenutých důkazů jsou čistě procesního charakteru, a jako takové nespadají pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod jiný ze zákonných dovolacích důvodů, avšak Nejvyšší soud se k nim nad rámec dovolání a z hlediska zachování zásad spravedlivého procesu přesto považoval za vhodné stručně vyjádřit.
31. Z pohledu zbývající dovolací argumentace lze uzavřít, že primárně obvinění brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, se kterými vyslovují nesouhlas, a prezentují svou vlastní verzi skutkového děje (mezi obviněným a společností C. nebyla uzavřena fiktivní smlouva; údaje o započitatelném příjmu nebyly nepravdivé; nebylo prokázáno, že by společnosti C. a B. nevyvíjely žádnou činnost; soudy nehodnotily, zda mohli obvinění předpovídat svou pracovní neschopnost; obviněná Š. B. nesimulovala svou pracovní neschopnost). Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, neboť ve své podstatě směřují do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a jako takové nenaplňují zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný. Obvinění totiž své námitky směřují proti hodnocení důkazů a snaží se dát soudem provedeným důkazům jiný obsah, jejich námitky tak vychází z jejich vlastní verze skutkového děje, jež se odlišuje od skutkových závěrů soudů nižších stupňů. Touto argumentací ale obvinění zcela míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu a takto formulované dovolací námitky nemohou naplňovat dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný a nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
32. Bez ohledu na tento závěr přesto považuje Nejvyšší soud za vhodné se vyjádřit k určitým argumentům obviněných, byť tyto nenaplňují zvolený dovolací důvod. Obvinění namítají existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. Stran námitky, že ve věci existuje extrémní nesoulad mezi právními závěry a zjištěnými skutkovými okolnostmi, je nezbytné uvést, že k této argumentaci obvinění neuvádí nic dalšího. Za situace, kdy chybí jakýkoliv náznak dovolací argumentace je možno konstatovat, že tato není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný a jako takovou se jí Nejvyšší soud nemůže v rámci podaného dovolání nějak blíže zabývat, neboť není povinností Nejvyššího soudu si dovolací argumentaci domýšlet (viz přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 330/2015). Je tomu tak proto, že dovolání představuje mimořádný opravný prostředek a právně fundovanou argumentaci zajišťuje v rámci dovolacího řízení povinné zastoupení obviněných obhájcem (§265d odst. 2 tr. ř.). Přesto obecně ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovým stavem týkajícím se výroku o vině, je možno zdůraznit následující. Vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), neboť existence extrémního rozporu může naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. ÚS II. 669/05, obdobě např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Nestačí ovšem pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Zároveň je nutné zdůraznit, že §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009).
33. Jak již bylo naznačeno, obvinění ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu nic nenamítají. Proto lze pouze obecně uvést, že soud prvního stupně k náležitému objasnění věci provedl všechny potřebné důkazy, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., přičemž následně tyto hodnotil v jejich vzájemných souvislostech, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., nikoliv izolovaně. Rovněž odůvodnění jeho rozhodnutí odpovídá §125 odst. 1 tr. ř. Obdobně postupoval soud druhého stupně. Zde se sluší poznamenat, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že obvinění se trestné činnosti dopustili. Obecně se sluší uvést, že jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišně než obvinění, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).
34. Přesto považuje Nejvyšší soud z pohledu námitek, které směřují do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněných skutečně nejde o případ tzv. extrémního nesouladu, v jeho výkladu Ústavním soudem, za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně rozsahu a hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil, jak to vyžaduje ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. V souvislosti s postupem soudu prvního stupně je třeba zdůraznit, že tento důkazy neprováděl selektivním způsobem, když prováděl důkazy jak navržené obžalobou, tak obhajobou, včetně toho, že neprovedení všech požadovaných důkazů řádně zdůvodnil (viz bod. 65 rozsudku soudu prvního stupně). V tomto směru lze poukázat na přesvědčivé písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz body 66.-88., 90. rozsudku soudu prvního stupně). Z pohledu odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je třeba uvést, že tento velmi obezřetně přistupoval k posouzení hospodářské situace společnosti C., jakožto i společnosti B. s ohledem na finanční možnosti těchto společností vyplácet obviněnému Z. H. a obviněné Š. B. měsíční finanční odměny ve výši, které deklarovali u Pražské správy sociálního zabezpečení. Soud druhého stupně se pak ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně s odkazem na ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., když zároveň rozvedl své úvahy z pohledu námitek, které obvinění uplatnili v rámci podaného odvolání a jež jsou totožné s námitkami uplatněnými v podaném dovolání (viz. body 15.-23. usnesení soudu druhého stupně), jak to vyžaduje ustanovení §134 odst. 2 tr. ř. Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř, takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů zároveň nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že na případ, kdy dovolatelé v dovolání uplatňují obsahově shodné námitky, jako v podaném odvolání, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné“. O takovou situaci se v dané věci jedná.
35. Jak již bylo uvedeno shora, zdánlivě právně relevantně dovolatelé uplatnili námitky týkající se posouzení, zda skutková věta [v případě obviněného H. jednání pod bodem 1-7 a v případě obviněné B. jednání pod bodem 4-5] obsahuje vyjádření znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu, konkrétně „uvedení jiného v omyl“. V této části se dovolací argumentace zdánlivě jeví jako uplatněná právně relevantně, nicméně následně obvinění tuto rozvíjejí prostřednictvím skutkových námitek, ve kterých napadají závěry soudu prvního stupně stran fiktivnosti uzavřených pracovních smluv, nepravdivosti údajů o započitatelném příjmu, činnosti zaměstnavatelských společností a jejich hospodářské situace. Takže fakticky obvinění jen vyjadřují nesouhlas se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Bez ohledu na tuto skutečnost Nejvyšší soud k vyjádření znaku „uvedení jiného v omyl“ ve skutkových větách výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně uvede následující.
36. Objektivní stránka trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne na cizím majetku větší než nepatrná a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2052). Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného. Uvedení v omyl je jednání pachatele, kterým předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl může být spácháno: konáním (např. předkládáním nekrytých šeků – srov. R 45/1996, neoprávněným telefonováním na cizí účet – viz R 13/1981, R 44/1999), opomenutím (např. nedáním povinného poučení – srov. §112), kde však zpravidla půjde o zamlčení podstatných skutečností (srov. bod VI níže) i konkludentním jednáním (např. konzumace jídel a nápojů v restauraci s úmyslem nezaplatit – srov. R 57/1978, jízda bez jízdenky autobusem nebo vlakem – srov. R 46/1981). Uvedení v omyl se může stát lstí , ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci , zvláště když v běžném životě není zvykem si ověřovat pravdivost podávaných informací. V žádném případě se nevyžaduje nějaká zvláštní rafinovanost (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2053). Současně je třeba zdůraznit, že o omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Omyl se může týkat i skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Značnou škodou se podle odst. 4 písm. d) §209 tr. zákoníku se rozumí částka 1 000 000 Kč a větší škodou podle odst. 3 §209 tr. zákoníku se rozumí částka 100 000 Kč.
37. Podle tzv. právní věty rozsudku soudu prvního stupně měli obvinění sebe i jiného obohatit tím (obviněný Z. H.), že uvedli někoho v omyl a způsobili tak na cizím majetku značnou škodu, a to obviněný Z. H. a obviněná Š. B. větší škodu. Podstata jednání obviněného Z. H. spočívala podle zjištění soudu, tedy podle skutkových vět uvedených pod jednotlivými body výroku o vině [jednání pod body 1-7] v tom, že jednak na základě fiktivních pracovních smluv, které uzavřel se společnostmi C. a B., získal neoprávněné finanční plnění od státu formou dávek nemocenského pojištění ve výši 1 161 848 Kč, na které by mu fakticky nevznikl nárok, pokud by nedošlo k uzavření těchto fiktivních smluv a jednak, že jako jednatel společnosti C. umožnil obviněné Š. B. získat neoprávněné finanční plnění od státu formou dávek nemocenského pojištění ve výši 505 767 Kč, na které by jí rovněž fakticky nevznikl nárok, pokud by nedošlo k uzavření fiktivních pracovních smluv. Obviněný Z. H. tak uzavřením těchto fiktivních pracovních smluv a následným čerpáním dávek nemocenského pojištění uvedl Českou republiku, zastoupenou Pražskou správou sociálního zabezpečení v omyl, přičemž od této vylákal finanční prostředky, čímž obohatil sebe a jiného (Š. B.).
38. Uvedení v omyl ze strany obviněného Z. H. podle skutkových zjištění tedy spočívalo v tom, že uzavřel se společnostmi C. a B. pracovní smlouvy, avšak nikdy neměl v úmyslu dohodnutý obsah těchto pracovních smluv naplnit, a ani nebyl schopen, a to jednak s ohledem na svůj zdravotní stav, když si byl vědom i toho, že předmětné společnosti mu nejsou schopny vyplácet mzdu ve stanovené výši vzhledem k tomu, že tyto nevyvíjely žádnou činnost, která by přinášela ekonomický zisk, takže stanovený plat neodpovídal ekonomické situaci předmětných společností, když tyto společnosti ani nepotřebovaly zaměstnance pro výkonu činností uvedených v pracovní smlouvě (společnost C. nevykonávala realitní činnost a společnost B. neměla vozový park k provozování silniční dopravy), přičemž takto jednal proto, aby mohl v důsledku předstírání existence pracovního poměru, a stanovené výše platu čerpat nemocenskou. Jinak řečeno, jediným důvodem pro uzavření pracovních smluv se stanovenou výši měsíčního platu, nebylo to, že by chtěl obviněný skutečně naplnit obsah těchto pracovních smluv, tedy výkon práce jeho osobou za stanovenou měsíční odměnu pro uvedené společnosti, nýbrž získání dávek nemocenského pojištění, kdy existence pracovního poměru byla nezbytným předpokladem pro přiznání nároku na nemocenskou (viz §5a, §23 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění) a výše platu byla důležitá pro dosažení maximálních dávek nemocenského pojištění. O tomto jediném účelu uzavřených smluv svědčí nejen skutečnost, že předmětné společnosti nevyvíjely žádnou činnost, která by přinášela zisk, tedy nebyly v rozhodném období ekonomicky činné, ale např. i navýšení mzdy obviněného z částky 45 tis. Kč na 81 tis. Kč platovým výměrem ze dne 1. 1. 2013, tj. krátce před nastoupením obviněného na pracovní neschopnost. Obviněný tedy pracovní smlouvy uzavřel s vědomím, že stanovenou práci vykonávat nebude, když věděl nejen o svém nepříznivém zdravotním stavu, ale i skutečnosti, že to ani nemůže a že ihned po uzavření nastoupí na pracovní neschopnost (např. plánovaná lázeňská léčba v době od 3. 10. 2016 do 24. 10. 2016, přičemž návrh na tuto lázeňskou léčbu byl lékařem vystaven dne 7. 7. 2016, léčbu schválila dne 11. 7. 2016 pojišťovna a pozvánka na tuto léčbu byla obviněnému zaslána dne 21. 7. 2016, dovolatel musel ke dni 30. 9. 2016, tj. ke dni uzavření pracovní smlouvy se společností B. vědět, že dne 3. 10. 2016 nastoupí do lázní).
39. V posuzované věci je tedy rozhodující a podstatné, že obviněný věděl, že práci uvedenou v pracovních smlouvách fakticky vykonávat nebude a že mu ve skutečnosti nebude vyplácena sjednaná výše mzdy, stejně tak spoluobviněné Š. B., neboť, jak již bylo konstatováno, jednak předmětné společnosti jako zaměstnavatele neměly žádný finanční kapitál na vyplácení stanovených mezd a jednak ani nepotřebovaly zaměstnance, když nevyvíjely žádnou ekonomickou činnost, tj. nepodnikaly, přičemž obviněný si byl vědom i toho, že jeho zdravotní stav a zdravotní stav spoluobviněné neumožnuje vykonávat stanovenou práci a jediným důvodem uzavření předmětných pracovních smluv bylo získání nemocenských dávek. Jinak vyjádřeno, obviněný byl srozuměn s tím, že uzavřené pracovní smlouvy jsou fiktivní a jako takové způsobilé uvést Českou republiku, resp. Pražskou správu sociálního zabezpečení v omyl nejenom v tom směru zda byl obviněný nebo spoluobviněná v pracovním poměru, ale i v tom směru, jaká výše mzdy jim měla být podle pracovních smluv vyplácena, čímž nepochybně byla Pražská správa sociálního zabezpečení uvedena v omyl nejen tím, zda splňují vůbec zákonný nárok na vyplácení dávek nemocenského pojištění, ale i v jaké výši (k tomu blíže bod 69.-79., 81. rozsudku soudu prvního stupně), když jediným smyslem uzavření těchto pracovních smluv bylo, aby byly obviněným poskytovány dávky nemocenské. U obviněného lze proto jednoznačně dospět k závěru, že poškozená Česká republika, zastoupená Pražskou správou sociálního zabezpečení byla jeho jednáním uvedena v omyl, a současně je tato skutečnost odpovídajícím způsobem vyjádřena v jednotlivých skutkových větách výroku o vině souvisejících s jednáním obviněného.
40. Obdobná je i situace v případě spoluobviněné Š. B., která sebe obohatila tím, že uvedla někoho v omyl a způsobila tak na cizím majetku větší škodu. Podstata jednání obviněné spočívala podle skutkových vět výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně [jednání pod body 4-5] v tom, že na základě fiktivních pracovních smluv uzavřených se společností C. získala neoprávněné finanční plnění od státu formou dávek nemocenského pojištění ve výši 288 281 Kč a 217 486 Kč, na které by jí fakticky nevznikl nárok, pokud by nedošlo k uzavření těchto fiktivních pracovních smluv. Obviněná tak uzavřením fiktivních pracovních smluv a následným čerpáním dávek nemocenského pojištění uvedla Českou republiku, zastoupenou Pražskou správou sociálního zabezpečení v omyl, přičemž od této vylákala finanční prostředky, čímž sama sebe obohatila.
41. I v případě této obviněné došlo k uvedení České republiky, resp. Pražské správy sociálního zabezpečení v omyl tím, že dovolatelka čerpala dávky nemocenského pojištění na podkladě fiktivních pracovních smluv . V tomto směru je třeba poukázat na předchozí úvahy ohledně jednání spoluobviněného Z. H., které lze vztáhnout i k jednání obviněné Š. B., na ekonomickou situaci společnosti C., se kterou měla obviněná sjednanou v daném období velmi vysokou výší mezd – 68 tis. Kč a 38 tis. Kč, přičemž obviněná s ohledem na svůj zdravotní stav smluvenou práci nemohla vykonávat, když rovněž skutečně nelze ani pominout, že okamžitě po nastoupení do zaměstnání byla obviněná shledána pracovně neschopnou, což však prokazatelně před podpisem pracovní smlouvy věděla, že se stane, neboť např. artroskopický zákrok byl dlouhodobě plánován. Dovolatelka tedy uzavřela pracovní smlouvy s vědomím, že práci vykonávat nebude, když si musela být vědoma i toho, že společnost nemůže ani sjednanou mzdu vyplácet, protože dlouhodobě nevyvíjela žádnou ekonomickou činnost. Dovolatelka tak nepochybně věděla, že uzavřené smlouvy slouží čistě k získání nároku na dávky nemocenského pojištění. Pražská správa sociálního zabezpečení tak byla uvedena v omyl předloženými pracovními smlouvami, když důvodem uzavření těchto smluv nebyl výkon práce obviněnou za sjednanou odměnu, nýbrž snaha získat neoprávněně nárok na nemocenskou. U obviněné lze proto jednoznačně dospět k závěru, že poškozená Česká republika, zastoupená Pražskou správou sociálního zabezpečení byla jejím jednáním uvedena v omyl, a současně je tato skutečnost dostatečným způsobem vyjádřena ve skutkových větách výroku o vině souvisejících s jednáním obviněné.
42. Rovněž další námitky obviněných týkající se majetkové situace společnosti C. a B., jsou toliko skutkového charakteru a jako takové je nelze podřadit pod zvolený dovolací důvod. Bez ohledu na tento závěr dovolací soud poukazuje na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, který se touto otázkou podrobně zabýval, a to i v kontextu obhajoby obviněné B. stran prodané nemovitosti a příjmů z tohoto prodeje (viz bod 69.-72., 82. rozsudku ) a Nejvyšší soud pro stručnost na tyto závěry zcela odkazuje. V daných souvislostech lze uvést, že závěr o špatné finanční situaci obou společností soud prvního stupně učinil na podkladě komplexního hodnocení všech provedených důkazů, konkrétně účetnictví obou společností, výpovědí svědků V., A. a O. D., zpráv Pražské správy sociálního zabezpečení a u společnosti C. také z centrální evidence exekucí. Uvedený soud se rovněž detailně věnoval i otázce povědomí obviněného a obviněné o finanční situaci v uvedených společnostech (viz body 73.-81. rozsudku soudu prvního stupně). Jestliže obvinění namítají, že společnost B. vlastnila několik strojů (bagry a kontejnerové nákladní vozy), ale tyto se s ohledem na jejich přemístění k zakázce v zahraničí neobjevovaly ve výpisu registru vozidel, pak je třeba uvést, že lokace vozu není v takovém případě rozhodná. Pokud by společnost skutečně vlastnila uvedené vozy, tyto by se v registru vozidel projevily i přes jejich faktické umístění do zahraničí.
43. Pokud dále dovolatelé namítají, že uzavřené pracovní smlouvy jsou projevem jejich práva být zaměstnán, tak v posuzované věci byl jednoznačně prokázán jiný důvod uzavření uvedených pracovních smluv. Účelem uzavření uvedených smluv nebyl výkon jejich ústavního práva ve smyslu čl. 26 odst. 3 Listiny, ale zneužití dávek nemocenského pojištění, pro jejichž výplatu si dovolatelé tímto způsobem navodili klamavý stav splnění zákonných podmínek.
44. Dovolatele dále namítají nedostatečné posouzení otázky, zda vůbec mohli v době uzavření předmětných pracovních smluv předpokládat, že se ocitnou v pracovní neschopnosti. I tato námitka směřuje do skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Přes skutkový základ této argumentace je třeba uvést, že oba soudy nižších stupňů se náležitě předmětnou námitkou zabývaly, neboť tato byla podstatou obhajoby dovolatelů a Nejvyšší soud na jejich úvahy zcela odkazuje (viz body 73.-81. rozsudku soudu prvního stupně, body 18.-19. usnesení soudu druhého stupně). Bez ohledu na tento závěr je možno např. ve vztahu k obviněnému H. zmínit jeho plánovanou lázeňskou léčbu v době od 3. 10. 2016 do 24. 10. 2016 (viz blíže bod 38. tohoto rozhodnutí). Rovněž obviněná B. nepochybně věděla, že jí její zdravotní stav neumožní vykonávat práci sjednanou v pracovní smlouvě a dále, že v průběhu trvání pracovního poměru bude muset opakovaně vyhledat odbornou pomoc lékaře. Obviněná totiž již dne 2. 4. 2014 sdělila Úřadu práce v žádosti o zprostředkování zaměstnání, že nemůže dlouhodobě stát, sedět, trpí migrénami a bolestmi zad. Věděla tudíž o svých zdravotních problémech, které jí brání ve výkonu sjednané práce. Současně je třeba odkázat i na znalce MUDr. Jiří Fialka, CSc., který vyhodnotil, že obviněná měla zdravotní problémy již v roce 2013, když v tomto roce byla léčena pro onemocnění žil a také se v tomto roce podrobila operaci žil obou dolních končetin. Současně artroskopický zákrok na pravém koleni, který obviněná prodělala dne 16. 3. 2016, byl plánován již před datem 2. 2. 2016. Lze proto uzavřít, že dovolatelka věděla, že trpí mj. degenerativními změnami kolenních kloubů a onemocněním žil dolních končetin, stejně jako byla srozuměna o plánovaném chirurgickém zákroku. Obviněná k datu 28. 2. 2013 (tj. datum uzavření první pracovní smlouvy se společností C.) a k datu 1. 2. 2016 (tj. datum uzavření druhé pracovní smlouvy se společností C.), tudíž věděla, že její zdravotní stav není dobrý, a jí neumožní vykonávat práci sjednanou na základě zmíněných pracovních smluv. Z pohledu námitek obviněných považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit, že skutečně nelze přehlédnout, že oba obvinění opakovaně ihned poté, co uzavřeli pracovní smlouvy s výrazně vysokým platovým ohodnocením se společností, kterou ovládal obviněný Z. H. (společnost C.) a která prokazatelně nevyvíjela žádnou činnost, kdy i sjednaní pracovních smluv nemělo reálný podklad, neboť společnost výkon této práce nepotřebovala, nastoupili na nemocenskou.
45. Nejvyšší soud nemůže souhlasit ani s tvrzením dovolatelky, že by jí soudy nižších stupňů bylo kladeno za vinu simulování pracovní neschopnosti. Protiprávní jednání dovolatelky totiž nespočívalo v simulaci zdravotního stavu, neboť soudy naopak dospěly k závěru, že její zdravotní stav nebyl dobrý a že jí to dlouhodobě znemožňovalo vykonávat sjednanou práci (viz bod 78. rozsudku soudu prvního stupně, bod 19., str. 5 usnesení soudu druhého stupně). Jinak řečeno, žádný ze soudů ve svém rozhodnutí nevyhodnotil pracovní neschopnost obviněné jako simulaci špatného zdravotního stavu. Protiprávní jednání dovolatelky podle soudů spočívalo v uzavření fiktivních pracovních smluv na základě, kterých získala od státu neoprávněně finanční plnění ve formě dávek nemocenského pojištění, na které by jí jinak nevznikl nárok, pokud by nedošlo k uzavření těchto fiktivních pracovních smluv.
46. Ve vztahu k námitce nezákonné domovní prohlídky se Nejvyšší soud může vyjádřit pouze obecně, když obvinění žádnou další argumentaci v tomto směru neuvádějí. Předně, jak již bylo konstatováno, jedná se o procesní námitku, která není způsobilá naplnit zvolený dovolací důvod s výjimkou případů porušení práva na spravedlivý proces. O takovou naznačenou situaci se však v posuzované věci nejedná, když obvinění, jak již bylo naznačeno, žádnou bližší argumentaci neuvádí. Vzhledem k nedostatku bližší dovolací argumentace Nejvyšší soud může toliko odkázat na úvahy soudu druhého stupně týkající se zákonnosti domovní prohlídky (viz body 16. a 17. rozhodnutí soudu druhého stupně). Obecně je třeba uvést, že obvinění nemohou v rámci dovolacího řízení namítat nezákonnost nějakého provedeného důkazů, aniž by výslovně rozvedli své úvahy v tomto směru blíže, tedy uvedli konkrétní dovolací argumentaci, neboť není povinností Nejvyššího soudu si dovolací argumentaci domýšlet, neboť právní fundovanou argumentaci zajišťuje v dovolacím řízení povinné zastoupení obhájcem [§265d odst. 2 tr. ř. ] Stejně tak nepostačí jen odkaz obviněných na jejich předchozí argumentaci před soudy nižších stupňů s tvrzením, že se soudy s touto otázkou blíže nevypořádaly (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012).
47. Pokud dále dovolatelé naznačují, že ve věci existují opomenuté důkazy, konkrétně výslech Z. V., tak k tomu považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést následující. Opomenuté důkazy, jsou kategorií důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 odst. tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod). Za opomenuté důkazy lze považovat i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323), ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455), či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), a další]. Nejedná se však o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09).
48. Ze spisového materiálu se podává, že obhajoba navrhovala doplnit dokazování výslechem Z. V. před soudem prvního stupně (viz č. l. 1165), kdy tento soud o návrhu rozhodl usnesením podle §216 odst. 1 tr. ř., tak, že další důkazy provádět nebude (viz protokol o hlavním líčení konaném dne 12. 12. 2019 na č. l. 1181 verte), přičemž své rozhodnutí náležitě odůvodnil ve svém rozsudku (viz bod 65. rozsudku soudu prvního stupně). Doplnění dokazování o výslech uvedeného svědka obvinění navrhovali i ve veřejném zasedání konaném dne 9. 2. 2021 (viz protokol o veřejném zasedání na č. l. 1236), přičemž o tomto důkazním návrhu bylo soudem druhého stupně rozhodnuto tak, že byl zamítnut (protokol o veřejném zasedání na č. l. 1239 ). Odvolací soud ve svém odůvodnění současně dostatečně zdůvodnil, proč návrhu na provedení dokazování nevyhověl (viz bod 20. rozhodnutí soudu druhého stupně). Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že se v projednávané věci nejedná o opomenuté důkazy, když ani nebyl zjištěn ani extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, a proto nebylo žádného objektivního důvodu pro pochybnosti o správnosti napadeného rozhodnutí [srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08 (N 103/53 SbNU 293), ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], když se soudy prvního a druhého stupně s důkazními návrhy obviněných v potřebném a nezbytném rozsahu vypořádaly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. II. ÚS 339/14, či ze dne 2. 8. 2011, sp. zn. III. ÚS 1432/11).
49. Nadto lze stručně ještě podotknout, že obvinění námitku opomenutých důkazů ani explicitně ve svém podání neuvádějí. Jejich argumentace se omezuje pouze na konstatování, že provedení důkazu bylo soudem (přičemž neuvádějí kterým) bezdůvodně odepřeno, čímž byli zkráceni na svém právu se řádně obhajovat.
50. Jak již bylo naznačeno, obvinění uplatnili námitku týkající se výše škody právně relevantně, byť s jistou dávkou tolerance a velmi stručně, když namítají, že z výše způsobené škody jim mělo být odečteno životní minimum nebo dávky pomoci v nouzí, na které by měli jinak nárok. Lze uvést následující. Při stanovení výše škody je třeba vycházet ze znění ustanovení §137 tr. zákoníku. Podle něj platí, že při stanovení výše škody se vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době v místě činu prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav. Přiměřeně se postupuje při stanovení výše škody na jiné majetkové hodnotě. Uvedená hlediska jsou ve vzájemném poměru subsidiarity. Primárně je tedy třeba vycházet z ceny obvyklé v místě a čase, a teprve tehdy, nelze-li toto hledisko použít, stanovuje se škoda podle dalších v úvahu přicházejících hledisek.
51. Jak již bylo naznačeno, trestný čin podvodu je dokonán obohacením pachatele nebo jiného, přičemž mezi omylem a následnou majetkovou transakcí u poškozeného na jedné straně a škodou u poškozeného a obohacení jiné osoby musí být příčinná souvislost. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda. Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy (viz ŠÁMAL, P. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 2 056-2 057).
52. V projednávaném případě se jednalo o škodu způsobenou trestným činem podvodu podle §209 tr. zákoníku, kdy záměrem obviněných bylo od počátku neoprávněně vylákat od Pražské správy sociálního zabezpečení nemocenské dávky, na které vůbec neměli nárok, když pracovní poměr byl fiktivní. Za takové situace bylo za škodu nutno považovat celou částku, kterou obvinění od poškozené vylákali na základě fiktivních pracovních smluv. Na takto určené výši škody jako znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu nemění nic ani fakt, že by snad dovolatelé dosáhli na nárok na pomoc v hmotné nouzi podle jiných právních předpisů (např. zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi), neboť se jedná o nárok podle jiného právního titulu, kterou poskytují zcela jiné subjekty, když také nelze pominout, že o tuto dávku obvinění nepožádali a je vůbec sporné, zda a v jaké výši, aby jim byla dávka v hmotné nouzi poskytnuta. Výše škody byla správně určena jako plná výše vyplacených dávek nemocenského pojištění, když k tomuto vyplacení dávek došlo neoprávněně, tj. bez splnění podmínek pro jejich poskytnutí ve smyslu §23 a násl. zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1314/2003, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem R 32/2004-II.).
53. V případě obviněné Š. B. byla škoda vyčíslena ve výši 288 281 Kč a 217 486 Kč. Dovolatelka tak svým jednáním způsobila na cizím majetku větší škodu, která podle §138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku činí nejméně 100 000 Kč, čímž dvakrát (dvěma trestnými činy – jednání pod body 4. a 5.) naplnila kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Obviněný Z. H. svým jednáním způsobil škodu ve výši 1 161 848 Kč [jednání pod body 1-3, 6-7] a umožnil obviněné Š. B., aby jejím jednáním způsobila škodu ve výši 505 767 Kč [jednání pod body 4-5], čímž způsobil na cizím majetku značnou škodu, která podle §138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku činí nejméně 1 000 000 Kč, a tím naplnil kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Z uvedeného je tudíž patrné, že výše škody byla v posuzované věci vyčíslena správně, a to u obou obviněných, přičemž lze vyhodnotit, že uvedené výši škody na cizím majetku odpovídá i právní kvalifikace jednání obviněných.
54. K argumentaci obviněných zásadou in dubino pro reo je nutno uvést, že uvedená zásada vyplývá z principu neviny (§2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubino pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnými zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení (viz. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018.).
55. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí též, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je třeba zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněné vinnými předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněných. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněnými. Rozhodnout ve prospěch obviněných lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněných není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které odpovídá §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř.
56. Pokud obvinění uvádějí, že stát nemá právo zasahovat do soukromoprávních vztahů, tak na rozdíl od státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se dovolací soud nedomnívá, že v této formulaci lze spatřovat uplatnění námitky subsidiarity trestní represe. V daných souvislostech Nejvyšší soud připomíná, že není povinností Nejvyššího soudu si dovolací argumentaci domýšlet, neboť jak již bylo naznačeno, právně fundovanou argumentaci v rámci dovolání zajišťuje povinné zastoupení obviněného v rámci dovolacího řízení obhájcem [§265d odst. 2 tr. ř.].
57. Z uvedeného je patrné, že dovolání obviněných bylo podáno částečně z důvodů, jenž lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Ve vztahu k dalšímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze konstatovat, že tento dovolací důvod nebyl naplněn, když jeho naplnění je vázáno na naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
58. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněných je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněných, rozhodl o nich způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o těchto mimořádných opravných prostředcích v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 11. 2021
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu