ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.1197.2021.1
4 Tdo 1197/2021-
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 11. 2021 o dovolání obviněného R. R. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Stráž pod Ralskem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2020 sp. zn. 9 To 322/2020, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 7 T 47/2020, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2020 sp. zn. 9 To 322/2020 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 7. 2020 sp. zn. 7 T 47/2020 zrušují .
Podle §265k odst. 2 věty druhé tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 7. 2020 sp. zn. 7 T 47/2020 byl obviněný R. R. uznán vinným zločinem krádeže podle §205 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku na skutkovém základě, že
„dne 9. 5. 2020 v 09:24 hod. v Praze 1, ul. XY v prodejně Rossmann odcizil z regálu vystavené zboží, a to 1 ks make-up zn. Miss Sporty o objemu 30 ml v hodnotě 89,90 Kč ke škodě poškozené společnosti Rossmann spol. s r. o., IČ 61246093, se sídlem Na Pankráci 1683/127, Praha 4, kdy zboží uschoval do pouzdra, které měl u sebe, a prošel pokladní zónou bez placení, při odchodu byl u vchodových dveří kontrolován a následně zadržen hlídkou Policie ČR, odcizené zboží mu bylo odebráno a vráceno zpět do prodeje,
přičemž uvedeného jednání se dopustil přesto, že si byl vědom, že byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 29 T 48/2019 ze dne 26. 11. 2019, který nabyl právní moci dne 24. 1. 2020, odsouzen pro přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 12 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků a 6 měsíců,
a dále se takového jednání dopustil, ač věděl, že probíhá nejen na území České republiky šíření epidemie (pandemie) virové choroby COVID-19, kterou způsobuje koronavirus SARS-CoV-2, která ohrožuje život a zdraví lidí, a proto byl usnesením vlády České republiky ze dne 12. března 2020 vyhlášen nouzový stav pro území České republiky z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru (označovaný jako SARS CoV-2) na území České republiky od 14.00 hodin dne 12. března 2020 na dobu 30 dnů (vyhlášeno pod č. 69/2020 Sb. podle čl. 6 odst. 2 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, ve znění pozdějších změn), který byl usnesením vlády České republiky ze dne 9. 4. 2020 prodloužen do 30. dubna 2020 (vyhlášeno pod č. 156/2020 Sb.) a následně usnesením vlády České republiky ze dne 30. dubna 2020 prodloužen do 17. května 2020 (vyhlášeno pod č. 219/2020 Sb.)“.
Za to byl obviněnému podle §205 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody ve výměře dvou roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
K následnému odvolání obviněného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 11. 2020 sp. zn. 9 To 322/2020 shora citovaný rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil pouze ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. obviněného při nezměněném výroku o vině nově odsoudil podle §205 odst. 4 tr. zákoníku, za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku, k trestu odnětí svobody ve výměře osmi měsíců, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku znovu zařadil do věznice s ostrahou.
Na předmětné rozhodnutí odvolacího soudu reagoval obviněný R. R. prostřednictvím svého obhájce dovoláním s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho odůvodnění předně namítl, že svým jednáním nenaplnil kvalifikační znak zločinu krádeže podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Soudům obou stupňů vytkl, že při právním posouzení skutku vycházely z prostého faktu, že v době jeho spáchání byl rozhodnutím vlády pro celé území státu vyhlášen a následně prodlužován nouzový stav, aniž by se důsledně zabývaly otázkou, zda lze tento nouzový stav zároveň ztotožnit s tzv. „jinou událostí vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek“ ve smyslu aplikovaného zákonného ustanovení. Podle názoru dovolatele není možné a zcela jistě ani nebylo úmyslem zákonodárce, aby s existencí vyhlášeného nouzového stavu bylo automaticky spojováno naplnění skutkové podstaty zločinu krádeže podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, a to i tehdy, kdy do vypršení doby trvání takového opatření zbývalo pouhých 8 dní a skutek byl spáchán v době, kdy epidemiologická a celospolečenská situace byly již víceméně stabilizovány. Tyto individuální okolnosti konkrétního případu soudy dostatečně nezkoumaly a stejně tak se nezabývaly posouzením, nakolik běžně dostupné drogistické zboží nízké ceny v obchodě (make-up za cca 90 Kč) mělo či nemělo vztah ke statkům potřebným pro zvládání situace spojené s šířením onemocnění COVID-19. Protože taková kauzální souvislost v dané věci bezpochyby dána nebyla, reklamovaná právní kvalifikace činu je vadná.
Dovolatel se nadto domnívá, že jeho jednání nebylo možno podřadit ani pod základní skutkovou podstatu trestného činu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku. S odkazy na právní nauku a judikaturu připomněl, že „přisvojení si cizí věci zmocněním“ je v obchodním domě dokonáno tím, že pachatel pronese zboží bez zaplacení pokladním prostorem, který uzavírá příslušné oddělení, kde lze dané zboží zakoupit, a který je posledním místem, kde může být zákazník nakupující v daném oddělení kontrolován. Teprve pokud tímto místem pachatel projde, zboží se dostává z dispozice oprávněného vlastníka. V nynějším případě však pokladny v prodejně Rossmann jednak v rozhodné chvíli nebyly obsazeny personálem a kromě toho jimi ani nebyl uzavřen prostor prodejny. Oním posledním místem kontroly byl až samotný východ, kde se nachází bezpečnostní rám, který má detekovat vynášené nezaplacené zboží. Odvolací soud přitom v uvedené souvislosti dospěl k nesprávnému skutkovému zjištění, že prodavačka nebyla u pokladny pouze proto, že obsluhovala ženu, která přišla do prodejny spolu s obviněným. To je ale v příkrém rozporu s kamerovým záznamem, z nějž je patrné, že právě doplňovala zboží do regálu, a to před i po příchodu obviněného do prodejny. Podle obhajoby rovněž není bez významu, že v prodejně nebyl prostor pokladen zcela striktně oddělen od jejích ostatních částí, neboť i za ním se prokazatelně nacházely regály se zbožím, které si zákazníci mohli sami vybírat a posléze nakupovat. Dovolatel pak navíc při příjezdu policejní hlídky ani nebyl na odchodu z prodejny, a už proto nemohl naplnit objektivní stránku přisouzeného trestného činu. Svým jednáním totiž vzhledem k výše rekapitulovaným skutečnostem dosud nezískal možnost trvalé dispozice s cizí věcí, kterou měl odcizit. Teoreticky tak mohl spáchat pouze pokus trestného činu krádeže, který ovšem rozhodně nedokonal.
V návaznosti výše rekapitulované námitky dovolatel podotkl, že pokud se pokusil odcizit běžně dostupné zboží nízké hodnoty a v konečném důsledku ani nezpůsobil společnosti Rossmann reálnou škodu na majetku, neboť make-up byl vrácen do prodeje, je jeho případ „téměř ukázkovým příkladem pro uplatnění zásady subsidiarity trestní represe“ zakotvené v §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenská škodlivost činu totiž byla podle jeho mínění naprosto minimální. Odvolací soud však po jeho výtce k aplikaci dané zásady nepřistoupil pouze s ohledem na jeho bohatou trestní minulost sestávající zejména z majetkových deliktů, aniž by na daný problém nahlížel především optikou specifických okolností činu, a nikoli s přehnaným akcentem na osobu pachatele. Současně dovolatel namítl, že i kdyby jeho jednání mělo nalézt odezvu v uplatnění trestněprávní represe, byl mu „nelogicky“ uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, jakkoli takový druh sankce podle konstatování odvolacího soudu v minulosti zjevně nevedl k jeho nápravě a navíc zbytečně zatěžuje daňové poplatníky. Možnost uložení alternativního trestu tak, aby byl v rámci jeho výkonu alespoň částečně prospěšný společnosti, přitom vůbec zvažována nebyla.
Dovolatel tedy závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů prvního a druhého stupně zrušil a poté ho buď postupem podle §265m odst. 1 tr. ř. zprostil obžaloby, nebo podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání v rámci řízení podle §265h odst. 2 tr. ř. označil námitky obviněného za nedůvodné. Zdůraznil, že obviněný v podstatě znovu zopakoval stejné argumenty, které uplatňoval v předchozích stadiích trestního řízení a s nimiž se soudy obou stupňů vypořádaly měrou dostatečnou. Přitom je přesvědčivým způsobem vyvrátily, což samo o sobě indikuje neopodstatněnost předloženého mimořádného opravného prostředku. Z odůvodnění napadených rozhodnutí současně nelze dovodit ani existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a reálným obsahem provedených důkazů, neboť ty soudy hodnotily způsobem odpovídajícím znění §2 odst. 6 tr. ř. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyjádřil i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný R. R. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.
Dále bylo zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které obviněný dovolání opřel, lze podřadit pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které odkázal.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ve světle výše popsaných výkladových východisek bylo nutno některé jednotlivé výhrady obviněného vůči výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně hodnotit jako právně relevantní, tj. odpovídající deklarovanému dovolacímu důvodu, avšak ne všechny byly shledány opodstatněnými.
Po stránce věcné dovolací senát nepřiznal opodstatnění argumentaci vztahující se k právní kvalifikaci skutku jako přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku. Nesdílí totiž názor obhajoby opírající se o specifika dispozičního členění interiéru postižené prodejny Rossmann, z nichž je dovozováno, že posledním kontrolním místem, jímž v daném případě musel pachatel projít bez zaplacení, aby krádež dokonal, byl až detekční rám ve vchodových dveřích. Předně je třeba podotknout, že „nákupní zóna“ vnitřních prostor inkriminované prodejny, kterou si lze detailně prohlédnout na internetových stránkách, je uspořádána regály jakéhosi „vnějšího okruhu“ s „vnitřními uličkami“ a je jednoznačně ukončena prostorem dvou proti sobě stojících pokladen, za nimiž se nachází již jen detekční rám se vstupními dveřmi a vedle nich stojícími nákupními košíky. Pokladny tedy v žádném případě nejsou situovány tak, aby dospělý člověk bez výraznějšího intelektového handicapu nepochopil, že jde o prostor, kde samoobslužná část prodejny končí a kde je nutno vybrané zboží zaplatit. To bezpochyby platí i v případě, kdy u pokladny z různých důvodů právě není přítomna obsluha prodejny, jejíhož příchodu je logicky třeba vyčkat. Není snad nutné připomínat, že samoobslužné nakupování v obchodech či supermarketech probíhá standardně tak, že nakupující při výběru odebírá z regálů či pultů volně vystavené zboží a vkládá je do nákupního vozíku nebo košíku, případně je nese v ruce. K pokladně je přitom dopravuje viditelně a nijak je neukrývá. Zboží v tomto momentě stále zůstává ve vlastnictví prodejce a do vlastnictví kupujícího přechází teprve okamžikem jeho zaplacení na pokladně. Tehdy dochází mezi kupujícím a prodejcem k uzavření kupní smlouvy a kupující nabývá právo se zbožím volně a podle vlastní vůle nakládat. Dovolatel si jako zákazník tímto standardním způsobem vědomě nepočínal, když si vybrané zboží uschoval do blíže nespecifikovaného pouzdra či peněženky a prošel s ním pokladním prostorem, aniž by vůbec projevil snahu je zaplatit. Již tím dal zřetelně najevo, že je neměl v úmyslu zakoupit, nýbrž odcizit. Na závěru, že trestný čin krádeže dokonal ve smyslu naplnění všech jeho zákonných znaků, nic nemění ani skutečnost, že byl u východu z prodejny v podstatě náhodně konfrontován členy policejní hlídky a odcizeného make-upu se před jejich zraky zbavil odhozením zpět do regálu. Posouzení právní otázky, do jakého vývojového stadia dospěla jeho majetková trestná činnost v samoobslužné drogerii a jaké míry společenské škodlivosti tedy dosáhla, přitom podle názoru dovolacího senátu nelze činit závislým na výše zmíněné nahodilé okolnosti ani na faktu, že prostor vstupu do prodejny byl opatřen detekčním zařízením, které dovolatel hodlal obelstít vložením odcizeného drobného zboží do jiného většího předmětu. Není od věci zdůraznit, že řešení interiérů prodejen jsou s odstupem více než dvaceti let od vyhlášení obhajobou citovaného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 10. 1997 sp. zn. 11 To 435/1997 (publikovaného pod R 53/1999 tr.) v zásadě pořád stejná, a to i přes jejich modernější vybavení různými automatickými terminály, bezpečnostními rámy, kamerami a jinými pomůckami, jež mají prodejcům napomáhat při ochraně jejich majetku a při odhalování zlodějů. Nadále v nich existuje prostor vymezený pokladnami a za nimi pak prostor, kde dříve i nyní mohli a mohou zaměstnanci či pracovníci ostrahy zadržovat osoby podezřelé z krádeží. Čili platí, že jestliže i s ohledem ke konkrétním okolnostem případu osoba projde se zbožím, které má ve svém držení, za pokladny prodejny, aniž by je zaplatila, dopouští se trestného činu krádeže. Lze proto uzavřít, že rozhodnutí soudů o tom, že v posuzovaném případě obviněný svým jednáním naplnil zákonné znaky přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, je naprosto správné.
Stejný závěr však již nebylo možno vztáhnout k právnímu posouzení stíhaného skutku podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Daná právní kvalifikace zjednodušeně řečeno vycházela ze zjištění soudů, že obviněný odcizil make-up v drogerii dne 9. 5. 2020, tedy v době, kdy na celém území České republiky platil vládou vyhlášený a následně prodlužovaný nouzový stav v souvislosti s výskytem koronaviru způsobujícího onemocnění COVID-19 v pandemickém rozsahu. Soudy v takovém jednání bez dalšího spatřovaly naplnění všech formální znaků zločinu krádeže podle posledně citovaného zákonného ustanovení, včetně znaku spočívajícího v tom, že obviněný spáchal čin „za jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí“.
Dne 16. 3. 2021 byl ale pod sp. zn. 15 Tdo 110/2021 vydán velkým senátem trestního kolegia Nejvyššího soudu rozsudek, v němž byl vyjádřen právní názor, že naplnění zákonného znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu krádeže podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, spočívajícího v tom, že čin byl spáchán za „jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí“, nelze dovozovat výhradně z faktu, že pachatel se dopustil krádeže v době vyhlášeného nouzového stavu v souvislosti s výskytem koronaviru. Nejvyšší soud zdůraznil, že vedle časové a místní souvislosti je zásadně nezbytné zjišťovat i věcnou souvislost spáchaného činu s takovou událostí, tj. zda se tato událost konkrétním způsobem projevila při spáchání trestného činu. Uvedený vztah přitom bude založen například tehdy, jestliže zmíněná událost nebo omezení či jiná opatření přijatá v jejím důsledku a k jejímu řešení umožnily či usnadnily pachateli spáchání trestného činu, dále pokud pachatel počítal s tím, že mu to umožní uniknout odhalení a dopadení, anebo svůj čin zaměřil přímo proti těmto opatřením a omezením, aby je mařil či ztěžoval. Pouhé zjištění, že skutek byl spáchán za trvání nouzového stavu, pro závěr o naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu krádeže podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku samo o sobě nepostačuje. Vyhlášení nouzového stavu, důvody, které k němu vedly, a veřejně dostupné informace o něm mohou mít pouze podpůrný význam pro závěr, že v dané době a na daném místě došlo k určité „události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí“ a že pachatel o tom alespoň měl a mohl vědět (§17 písm. b/ tr. zákoníku).
Obviněnému tak bylo třeba přisvědčit v námitce, že soudy obou stupňů se z výše naznačených hledisek věcí dosud nezabývaly. Z tohoto důvodu považuje dovolací senát obvodním soudem zvolenou a odvolacím soudem aprobovanou právní kvalifikaci stíhaného skutku jako zločinu krádeže podle §205 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku za minimálně předčasnou, a proto mu nezbylo než rozhodnout tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení, tedy že zrušil nejenom dovoláním napadený rozsudek soudu druhého stupně, ale i předchozí rozsudek soudu nalézacího a tomuto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodl tímto způsobem v neveřejném zasedání.
Věc se tak vrací do stadia, kdy se jí bude opětovně zabývat soud prvního stupně. Ten bude v dalším řízení vázán právním názorem, který k projednávaným otázkám ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.). Jde především o to, aby znovu a ze všech shora naznačených hledisek důsledně zvážil, zda lze žalovaný skutek, jinak naplňující formální znaky přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, kvalifikovat i jako přísnější zločin krádeže v důsledku naplnění zákonného znaku podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Při novém právním posouzení přihlédne nalézací soud k názorům vyjádřeným v již výše zmíněném rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021 sp. zn. 15 Tdo 110/2021. Zda bude před dalším meritorním rozhodnutím ve věci třeba doplnit dokazování, nebo je bude možno učinit na podkladě důkazů již provedených, ponechává dovolací senát na jeho úvaze. Pokud dojde ke změně ve skutkových závěrech, tak bude v novém rozsudku třeba upravit znění skutkové věty tak, aby byla v souladu s právní větou vyjadřující zvolenou právní kvalifikací. Jestli obvodní soud přistoupí k mírnějšímu právnímu posouzení jednání obviněného, logicky tuto skutečnost promítne i do souvisejících úvah o společenské škodlivosti činu a zároveň to zohlední i při ukládání adekvátního trestního postihu v rámci příslušné (nižší) trestní sazby.
Námitkami obviněného vůči posouzení společenské škodlivosti jeho činu a vůči uloženému trestu se Nejvyšší soud podrobněji nezabýval, neboť by to s ohledem na důvody zrušení napadených rozhodnutí bylo neúčelné a nadbytečné zároveň.
Pouze v obecné rovině podotýká, že obhajoba se předně mýlí v názoru, že dosavadní trestní minulost dovolatele nemá na úvahy o možné aplikaci zásady subsidiarity trestní represe žádný vliv. Nejvyšší soud naopak při své rozhodovací činnosti dlouhodobě zdůrazňuje, že otázku škodlivosti činu pro společnost je třeba zvažovat v každém jednotlivém případě především z hlediska kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, tedy i s přihlédnutím k osobě pachatele. Dovození toho, zda jde o čin, který by pro nedostatek škodlivosti neměl být považován za trestný, pak přichází v úvahu pouze výjimečně v těch případech, kdy posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Teprve tehdy se může uplatnit odpovědnost podle jiné právní normy, např. podle zákona o přestupcích (k tomu srov. zejména stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, a dále přiměřeně např. jeho rozhodnutí ve věcech sp. zn. 8 Tdo 1035/2010, sp. zn. 5 Tdo 17/2011, sp. zn. 3 Tdo 82/2012, sp. zn. 7 Tdo 988/2012, sp. zn. 3 Tdo 1054/2012, sp. zn. 3 Tdo 338/2016, sp. zn. 3 Tdo 901/2016, sp. zn. 4 Tdo 751/2018, 4 Tdo 680/2019 aj.). Taktéž to ale bude na opětovném posouzení soudu prvního stupně.
K výhradám obviněného vůči uložené sankci je vhodné alespoň rámcově připomenout, že uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu jen s poukazem na nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §37 až §39 tr. zákoníku či v §41 tr. zákoníku a §42 tr. zákoníku, v dovolání namítat nelze (k tomu srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002 sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Z tohoto pohledu by tedy dosavadní námitky dovolatele postrádaly právní relevanci. Opačný výklad by neznamenal nic jiného než akceptovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v jiném nesprávném právním posouzení, též ve vztahu k projevu soudcovské individualizace trestu v konkrétním případě, a to i při obecné přípustnosti (zákonnosti) postupu, jehož soud v daném případě použil. To by ovšem bylo v kardinálním rozporu s charakterem dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku, jehož účelem je náprava jen těch nejzávažnějších vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé (k tomu viz dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h/ tr. ř.). Zároveň by se tím stíral rozdíl mezi odvoláním podaným z důvodu, že uložený trest (včetně způsobu jeho výkonu) je ve vztahu k obviněnému nepřiměřený, a dovoláním, což by v podstatě znamenalo zavedení další běžné přezkumné instance v trestním řízení. To ale jistě zákonodárce v úmyslu neměl.
Závěrem zbývá doplnit, že o případném dalším vazebním stíhání R. R. v nynější trestní věci dovolací senát výrokem podle §265 l odst. 4 tr. ř. nerozhodoval, neboť obviněný podle údajů poskytnutých Centrální evidencí vězněných osob aktuálně nevykonává trest uložený zrušeným rozsudkem odvolacího soudu, nýbrž trest uložený v jiné trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 44 T 76/2020.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 11. 2021
JUDr. František Hrabec
předseda senátu