ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.1262.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 1262/2021- 629
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 12. 2021 o dovolání obviněného P. K. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 3. 2021, sp. zn. 3 To 365/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 2 T 9/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 1. 10. 2020, sp. zn. 2 T 9/2019, byl obviněný P. K. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) společně se spoluobviněným A. N. uznán vinným přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:
v přesně nezjištěné době měsíce února 2017 ve XY na ul. XY v restauraci XY na předem dohodnuté schůzce, kterou P. K. inicioval, s úmyslem pomstít se a uškodit M. S., poté kdy A. N. informoval P. K. o způsobu ukončení svých podnikatelských aktivit pro společnost K – k. e. s., IČ: XY (dále jen K.), navrhl P. K., aby bylo informováno vedení mateřské společnosti firmy K. a to formou dopisu, přičemž nabídl, že takový dopis napíše v jazyce anglickém, který obž. A. N. neovládá, obsahem dopisu byla kategorická informace o tom, že jednatel společnosti K., M. S., nar. XY, požádal obž. A. N. o úplatek v souvislosti s jeho podnikáním, který jako dodavatel firmy K. zajišťoval dopravu zaměstnanců společnosti K. do XY a zpět na určená místa, konkrétně P. K. v dopise psaném v angličtině, datovaném ke dni 27. 2. 2017 a adresovaném O. S., zástupci vedení mateřské společnosti firmy K., koncernu Z. L., uvedl, že obž. A. N. byl jedním z dodavatelů společnosti K. a zajišťoval svými autobusy dopravní služby pro tuto společnost, přičemž jej měl M. S. „požádat o určitou peněžitou částku z každého kilometru pro něj osobně neoficiální cestou“, kdy on „odmítl podporovat takové úplatkářství“, na což mu měl M. S. říci, že to pro něj bude „znamenat konec podnikání“ a v závěru dopisu doporučuje, že by měl O. S. „toho podvodníka odvolat“, tento dopis následně předal obžalovanému A. N. k odeslání adresátovi, který jej odeslal na adresu uvedenou v záhlaví dopisu, tedy vedení koncernu Z. L. (dále jen Z.) se sídlem v Rakousku, čímž tedy obvinili M. S. ze skutku naplňujícího zločin přijetí úplatku dle §331 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 trestního zákoníku ve znění účinném do 31. 1. 2019, ačkoliv oba věděli, že M. S. se takového jednání nedopustil, když současně neučinili oznámení státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu, k čemuž by jinak byli povinni pod sankcí spáchání trestného činu ve smyslu §368 odst. 1 trestního zákoníku.
2. Za uvedený přečin uložil Okresní soud ve Frýdku-Místku obviněnému podle §345 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon trestu podmíněně odložil. Podle §82 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému stanovil zkušební dobu v trvání 2 let (24 měsíců). Zcela totožný trest odnětí svobody byl uložen spoluobviněnému A. N.
3. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený M. S., nar. XY, bytem XY, odkázán se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 1. 10. 2020, sp. zn. 2 T 9/2019, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků. Odvolání podal rovněž spoluobviněný A. N. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 12. 3. 2021, sp. zn. 3 To 365/2020, tak, že podaná odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení Krajského v Ostravě ze dne 12. 3. 2021, sp. zn. 3 To 365/2020, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání do všech výroků z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., tedy proto, že ve věci došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku a že bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, ačkoliv byl v předchozím řízení dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
6. Dovolatel následně namítá extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 216/04. Obviněný zdůrazňuje, že setrvává na argumentaci uvedené v odvolání a tvrdí, že soudy obou stupňů zcela nedůvodně neakceptovaly jeho obhajobu a svá rozhodnutí postavily na závěrech, které nemají oporu v provedených důkazech, resp. jsou s provedenými důkazy v rozporu.
7. Dovolatel zdůrazňuje, že vzhledem k námitce extrémního rozporu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů nižších stupňů je oprávněn uplatňovat námitky, které z velké části uplatňoval již v rámci odvolacího řízení. Dovolatel uvádí, že rozhodnutí soudů považuje za nesprávné, jak po stránce věcné, tak i právní. Rozhodnutí soudů považuje za postavené na smyšlenkách, dojmech, úvahách či důkazech nemající oporu v provedeném dokazování. Současně považuje rozhodnutí soudů za nepřezkoumatelná. Podle jeho názoru soud druhého stupně zcela rezignoval na svou povinnost přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně, podrobit jeho námitky kritickému přezkumu a komparovat je se zjištěními a závěry soudu prvního stupně, včetně povinnosti své závěry logicky a srozumitelně prezentovat v písemném odůvodnění rozhodnutí a řádně je odůvodnit, nikoliv se omezit pouze na vágní konstatování o souhlasu soudem prvního stupně.
8. Poté poukazuje na skutečnost, že předmětné schůzky se zúčastnil pouze on a spoluobviněný N. Dovolatel si tak pokládá otázku, na základě jakých konkrétních důkazů dospěl soud druhého stupně k závěru, že to byl právě on, kdo inicioval schůzku a rovněž že napsal jednoznačná a nezpochybnitelná sdělení o korupčním jednání S. Obviněný akcentuje skutečnost, že se jeho výpověď a výpověď spoluobviněného o obsahu dopisu i tvůrci některých sdělení rozcházejí. Namítá, že za situace slovo proti slovu musí být zjištěny důkazy, které verzi jednoho z obviněných potvrdí nebo vyvrací. Závěr soudu druhého stupně považuje dovolatel za nepřezkoumatelný rovněž z důvodu ignorování provedených důkazů, zejména všech výpovědí spoluobviněného N., který výslovně uvedl, že byl S. požádán o úplatek. Poukazuje na výslech spoluobviněného N. v přípravném řízení a před soudem prvního stupně až do okamžiku, kdy předseda senátu vedl výslech způsobem vnímatelným jako nátlakový a opakovanými dotazy na obviněného N. ohledně úplatku S. tohoto „zviklal.“ V tomto směru dovolatel odkazuje na zvukový záznam z hlavního líčení ze dne 25. 4. 2019, které jeho tvrzení prokazuje.
9. Obviněný vyjadřuje přesvědčení, že soud prvního stupně svým způsobem výslechu donutil spoluobviněného N. změnit své přesvědčení, když tento sám začal pochybovat o tom, co mu vlastně S. řekl a o co byl požádán. Do doby hlavního líčení byl spoluobviněný skálopevně přesvědčen o tom, že S. po něm požadoval úplatek. Za esenciální skutečnost považuje dovolatel sdělení spoluobviněného o možném požadavku o úplatek ze strany S. Podle jeho názoru mu soudy nižších stupňů vytýkají, že si měl ověřit pravdivost tvrzení spoluobviněného, aniž by vzaly v úvahu, že mu žádný zákon nestanoví tuto povinnost. Skutečnosti uváděné spoluobviněným o uvažované sebevraždě, zadlužení a požadavku o úplatek ze strany S. v něm důvodně vzbuzovaly přesvědčení, že spoluobviněný hovoří pravdu. Navíc, pokud by tyto skutečnosti nebyly pravdou, zcela jistě by spoluobviněný předmětný dopis rakouskému vedení společnosti K. neodeslal, neboť z předmětného dopisu je zcela očividná závažnost situace a závažnost jednání S. při výkonu funkce jednatele společnosti a rovněž je zcela patrná závažnost následků na postavení a funkci S. v případě, že by se prokázaly skutečnosti uvedené v předmětném dopise. Žádný jedinec průměrné inteligence by takový dopis neodeslal v případě, že by věděl, že skutečnosti v něm uvedené, nejsou pravdivé. Dovolatel tak tvrdí, že všechny výše uvedené indicie ho mohly zcela důvodně vést k přesvědčení, že spoluobviněný mu sděluje pravdu a že nemá důvod si vymýšlet. Závěry soudů tak považuje za absurdní a v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry. Obviněný současně namítá skutečnost, že soudy obou stupňů neprovedly jediný z jím navrhovaných důkazů, zejména pak výslechy jednotlivých svědků, kteří se měli vyjádřit k osobě poškozeného S. a jeho způsobu a praktikám vedení společnosti. Zastává názor, že soudy byly předpojaté a neobjektivní. Předpojatost zejména soudu prvního stupně dovozuje z toho, že tento mu přisoudil pomlouvačné nápisy vůči osobě S., které se měly objevovat v předmětném období na různých místech, aniž by však o tom měl jakýkoliv důkaz, a aniž by tyto nápisy byly předmětem trestního řízení. Nedostal žádnou příležitost tyto zkreslené, neobjektivní a nepodložené závěry soudů obou stupňů vyvrátit prostřednictvím jím navrhovaných důkazů, zejména prostřednictvím výslechů navrhovaných svědků. Navrhovaní svědci se mohli vyjádřit k jeho osobě, a tak potvrdit či vyvrátit domnělý motiv pomsty, jenž byl rozhodující skutečností, na základě které soudy obou stupňů dospěly k závěru o jeho vině. Z tohoto důvodu namítá porušení svého práva na spravedlivý proces. Za absurdní považuje argumentaci soudu druhého stupně spočívající v nepožadování dalšího dokazování, neboť písemně dne 6. 1. 2020 navrhl doplnění dokazování včetně řádného odůvodnění návrhu na doplnění dokazování a u hlavního líčení několikrát navrhoval provedení dalších důkazů.
10. Dále obviněný rozporuje nezjištění skutečností prokazujících jeho zavinění ve formě úmyslu, který soudy nezjistily a ani neprokázaly. Jeho vinu totiž soudy dovozují pouze na základě domněnek a spekulací, které nemají oporu v jediném z provedených důkazů. Namítá tedy nejednoznačné prokázání subjektivní stránky v podobě přímého úmyslu ve vztahu k lživému obvinění s požadavkem specifického úmyslu, u něhož postačuje i srozumění (viz odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1568/2015, 7 Tdo 1272/2016, nebo 3 Tdo 1129/2015, 7 Tdo 170/2015 a 7 Tdo 1404/2014). Podle jeho názoru dochází k nepřípustné kriminalizaci jeho osoby a je mu kladeno za vinu jednání, k němuž však zcela chybí jakékoliv důkazy. Jedná se o zcela flagrantní porušení základního práva, a to práva na spravedlivý proces, a současně soudy obou stupňů postupovaly v rozporu se zásadou zakotvenou v trestním řádu, a to se zásadou presumpce neviny.
11. V závěru podaného dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě 12. 3. 2021, sp. zn. 3 To 365/2020, a současně rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 1. 10. 2020, sp. zn. 2 T 9/2019, a věc vrátil soudu prvního stupně, aby ji znovu projednal a rozhodl.
12. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 1 NZO 700/2021, nejprve shrnul průběh trestního řízení, zvolené dovolací důvody a uplatněnou argumentaci dovolatele. Současně podrobně rozvádí předpoklady naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
13. Podle státního zástupce je z obsahu podaného dovolání nepochybné, že dovolatel v rozhodující míře vyslovuje nesouhlas s rozhodnými skutkovými zjištěními, tak jak je učinily soudy nižších stupňů. Takto uplatněná argumentace míjí hranice zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Bez ohledu na tento závěr následně akcentuje, že soud prvého stupně provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí, přičemž patřičnou pozornost věnoval i hodnocení provedených důkazů, když se přesvědčivě vypořádal s obhajobou obviněného, kterou podrobně analyzoval a vyvodil z ní patřičné závěry uvedené v odůvodnění svého rozhodnutí. Skutková zjištění soudu prvého stupně mají podle jeho názoru v dané věci odpovídající obsahový základ především ve výpovědi poškozeného, výpovědích obviněných, výpovědi svědků K., svědka D., jakož i ve výpovědích dalších slyšených svědků a v listinných důkazech (dopisu zaslaného na vedení mateřské společnosti K., koncernu Z., protokolu o jednání se zástupci Z., e-mailové a SMS komunikace mezi obviněnými).
14. Státní zástupce rovněž uvádí, že nemohl přisvědčit námitce tvrzeného extrémního rozporu s provedenými důkazy s poukázáním na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 3 Tdo 642/2015, usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04. Z důvodu výhrady obviněného ke způsobu hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu státní zástupce nepovažuje námitky za právně relevantní povahy. Státní zástupce se neztotožnil ani s argumentací opomenutých důkazů. Zdůrazňuje, že v hlavním líčení dne 25. 9. 2019 byly procesní strany podle §219 odst. 2 tr. ř. dotázány, zda nenavrhují další důkazy. Obhájce obviněného uvedl, že důkazní návrhy zašle písemně soudu ve lhůtě deseti dnů, což dne 6. 1. 2020 učinil (výslech svědků J., Z., C. a S.). Soud prvého stupně se tímto důkazním návrhem obviněného zabýval tak, že u hlavního líčení dne 1. 10. 2020 usnesením rozhodl, že další dokazování v tomto směru provádět nebude s patřičným odůvodněním. Soud druhého stupně se pak s jeho závěrem v uvedeném směru zcela ztotožnil.
15. Ve vztahu k tvrzenému nerespektování judikatury Nejvyššího soudu a neprokázání skutečnosti svědčící o naplnění subjektivní stránky ve formě úmyslu neshledává státní zástupce námitku dovolatele rovněž za opodstatněnou. Státní zástupce vymezuje podstatu přečinu křivého obvinění a úmyslu u křivého obvinění. Konstatuje, že ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že to byl právě obviněný, kdo inicioval předmětnou schůzku se spoluobviněným, kde došlo k dohodě o odeslání předmětného dopisu, a že do dopisu prokazatelně napsal jednoznačná a nezpochybnitelná sdělení, která poškozeného usvědčovala z korupčního jednání, včetně jeho návrhu na odvolání. Soud prvního stupně podle přesvědčení státního zástupce judikaturu Nejvyššího soudu beze zbytku respektoval. Z pohledu státního zástupce se jednalo o zcela promyšlené jednání obviněného, který po dohodě se spoluobviněným při plném vědomí, že se jedná o informaci nepravdivou, kterou společně vykonstruovali, poškozeného křivě obvinil. Tento závěr soud prvého stupně vyvodil nejen z nelogičnosti jednání obou obviněných a důkladné analýzy jimi prezentované obhajoby, ale taktéž z výpovědi celé řady ve věci slyšených svědků. Pro posouzení zavinění obviněného je tak podstatné, že si musel být vědom skutečnosti, že poškozený se nedopustil jednání, které bylo uvedeno v předmětném dopisu, a tedy věděl, že jde o skutečnosti nepravdivé. Náležitou formu subjektivní stránky přisouzeného trestného činu tak naplnil, neboť si byl vědom nepravdivosti obvinění a chtěl tímto nepravdivým obviněním jiného lživě obvinit, přičemž tak činil s úmyslem poškodit jej v zaměstnání. Proto se neztotožňuje s argumentací obviněného stran postupu soudů v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
16. Situace popsaná z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1965, sp. zn. 4 Tz 40/65 (nestačí sám o sobě nedostatek skutečností nasvědčující podezření) v daném případě podle státního zástupce nenastala, neboť v dopise obsažené sdělení nebylo pouze vyslovenou domněnkou či neformálně vyřčeným podezřením. Naopak šlo o zcela konkrétní a v podstatě striktní tvrzení o protiprávním jednání poškozeného. Vzhledem k výše uvedenému tak námitka obviněného nemůže obstát. Státní zástupce tak uzavírá, že ze skutkových zjištění učiněných soudem prvého stupně je zřejmé, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestného činu křivého obvinění podle §345 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, neboť bylo uvedené jednání obviněného bez důvodných pochybností prokázáno.
17. Stran dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uvádí, že tento byl uplatněn v jeho druhé alternativě, a v projednávané věci nedůvodně. Státní zástupce dodává, že obviněný prostřednictvím valné většiny svých dovolacích námitek pouze opakuje svou obhajobu z předchozích fází řízení, když odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vypovídají o tom, že se soudy s otázkou jejich důvodnosti vypořádaly náležitým, zákonu odpovídajícím a přesvědčivým způsobem.
18. V závěru podaného vyjádření státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., dovolání jako neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupce souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
20. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
21. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
22. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
23. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
24. Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř . je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný namítá, že bylo zamítnuto jeho odvolání, ačkoliv byl v předchozím řízení dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
25. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud především za vhodné uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje v podstatě stejné námitky jako v rámci řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto na jeho obhajobu dostatečně reagovaly, tedy zabývaly se jí. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná.
26. Bez ohledu na shora naznačený závěr vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že obviněný uplatnil námitky částečně právně relevantním způsobem, neboť za právně relevantním způsobem uplatněné námitky lze považovat argumentaci týkající se naplnění subjektivní stránky přečinu křivého obvinění, byť s jistou dávkou tolerance. Zbývající část dovolací argumentace nelze pod zvolený dovolací důvod podřadit, a to ani pod žádný jiný.
27. Jak již bylo naznačeno, obviněný především namítá existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem s tím souvisejícím právním hodnocením skutku. Obecně ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovým stavem týkajícím se výroku o vině, považuje Nejvyšší soud za nutno zdůraznit následující. Vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu a právu obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), neboť existence extrémního rozporu může naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006 sp. zn. ÚS II. 669/05, obdobě např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Je ovšem nezbytné zdůraznit, že nestačí pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Z pohledu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu je třeba uvést, že extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Zároveň je nutné zdůraznit, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009 sp. zn. 3 Tdo 55/2009).
28. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace lze uzavřít, že obviněný ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu toliko vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů soudy prvního a druhého stupně. Z pohledu tvrzení obviněného lze konstatovat, že soud prvního stupně k náležitému objasnění věci provedl všechny potřebné důkazy, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Tyto následně hodnotil jak jednotlivě, tak zejména v jejich vzájemných souvislostech, v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., když i odůvodnění jeho rozhodnutí odpovídá §125 odst. 1 tr. ř. Zde je potřebné akcentovat, že soud prvního stupně se v rámci odůvodnění rozsudku precizně vypořádal s hodnocením všech provedených důkazů především v jejich vzájemných souvislostech a důraz kladl na jejich logické odůvodnění. Zde je na místě zdůraznit, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že obviněný se trestné činnosti dopustil tak, jak je popsáno ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišně než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). Proto uplatněnou argumentaci nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
29. Přesto z pohledu námitek uplatněných obviněným, byť tyto nenaplňují zvolený dovolací důvod, považoval Nejvyšší soud za potřebné na určité argumenty obviněného blíže reagovat. Jak již bylo naznačeno, v dané věci bylo provedeno až nadstandardní dokazování, přičemž soud prvního stupně své úvahy ohledně rozsahu a hodnocení provedených důkazů řádně a precizně odůvodnil, jak to vyžaduje ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a v tomto směru lze pro stručnost poukázat na přesvědčivé písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (body 7. – 16. rozsudku). Současně je nezbytné konstatovat, že soud prvního stupně neprováděl jen důkazy navržené obžalobou, nýbrž i důkazy navržené obhajobou, takže důkazy neprováděl selektivním způsobem. Soud druhého stupně se pak s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně plně ztotožnil, když zároveň rozvedl své úvahy z pohledu námitek, které uplatnil obviněný v podaném odvolání a které jsou v podstatě totožné s námitkami uplatněnými v podaném dovolání (body 17. – 31. usnesení soudu druhého stupně) a s obhajobou obviněného, ale i spoluobviněného se řádně vypořádal. Nelze tedy přisvědčit námitkám obviněného ohledně rezignace soudu druhého stupně na odůvodnění jeho rozhodnutí.
30. Obviněný, jak již bylo naznačeno, především namítá jednostranné posuzování provedených důkazů. Především je třeba uvést, že v projednávaném případě se soudy nižších stupňů musely vypořádat s tvrzeními obviněného i spoluobviněného N., které si rovněž ani společně zcela nekorespondovaly, a s tvrzením poškozeného, že úplatek nepožadoval, když jiné osoby u protiprávního jednání obviněných nebyly přítomny. Obecně platí, že situace „tvrzení proti tvrzení“, neboli slovy obviněného slova proti slovu, s ohledem na čl. 6 odst. 1 Úmluvy, čl. 36 Listiny, klade na soudy zvýšené požadavky, a to v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti soudy vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů. Lze tedy uzavřít, že samotný případ „tvrzení proti tvrzení“ nevylučuje uznat obviněného vinným, naznačená situace ovšem klade zvýšené nároky na soudy z hlediska odůvodnění jejich rozhodnutí a nutnosti řádně posoudit důvěryhodnost provedených důkazů. Takto v dané věci bylo postupováno, zejména pak soudem prvního stupně, když soudy na základě provedených důkazů dospěly k závěru, že obviněný se spoluobviněným vypovídali každý rozporuplně a že jejich obhajoba byla vyvrácena právě jejich samotnými výpověďmi v kontextu dalších provedených důkazů, zejména výpovědi poškozeného S. a svědkyně K., které ovšem nestojí osamoceně, ale podporovaly ji další provedené důkazy jako např. dopis zaslaný na vedení mateřské společnosti K. (koncernu Z.), protokol o jednání se zástupci Z., e-mailová a SMS komunikace mezi obviněným a spoluobviněným, svědecké výpovědi (D., K., Č., P., H., L., V.).
31. V dané souvislosti je nezbytné uvést, že při provádění a hodnocení důkazu – konkrétně svědecké výpovědi – jde o ověření věrohodnosti a nezaujatosti vypovídající osoby a ověření té části tvrzení, které lze testovat dalším dokazováním, a tak myšlenkově dospět k důvodnosti přesvědčení i o pravdivosti zbývající části, resp. celé výpovědi. V tomto směru pak jak soud prvního stupně, tak i soud druhého stupně, této povinnosti dostál, když především soud prvního stupně podrobně poměřoval jednotlivá tvrzení, přičemž následně dospěl k logickému závěru, že věrohodná je výpověď svědků, a to v rozhodujících částech řetězce jeho tvrzení. Jinak vyjádřeno, soudy nižších stupňů zcela řádně hodnotily všechny důkazy jak jednotlivě i v jejich vzájemném souhrnu se zásadami uvedenými v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Jejich závěry jsou logické, odpovídající zásadám formální logiky. Je třeba zdůraznit, že výpovědi svědků jsou po celou dobu neměnné, tito o podstatných skutečnostech vypovídají stejně, na rozdíl od obviněného a spoluobviněného, jejichž výpovědi jsou nejen v rozporu s výpověďmi poškozeného a dalších svědků, ale i mezi jejich výpověďmi navzájem jsou podstatné rozpory (viz bod 7., 10. – 11., 14. – 15. rozsudku soudu prvního stupně, bod 23. usnesení soudu druhého stupně). Navíc je třeba uvést, že soud prvního stupně postavil výrok o vině nikoliv na pouhém tvrzení, že uvěřil výpovědi poškozeného, nýbrž na dalších důkazech, které tvrzení obviněného a spoluobviněného vyvracejí a které podporují věrohodnost výpovědi poškozeného (viz např. bod 7. – 15. rozsudku soudu prvního stupně).
32. Lze tedy konstatovat, že soudy nižších stupňů si za ztížené důkazní situace, neboť proti sobě stála tvrzení obviněného a spoluobviněného N., když i v jejich výpovědích navzájem byly rozpory, a poškozeného a dalších svědků, s rozpory v jednotlivých výpovědích vypořádaly a zcela logicky odůvodnily na základě jakých důkazů obhajobě obviněného a spoluobviněného nepřisvědčily, včetně tvrzení obviněného, že nevěděl o nepravdivých informacích v předmětném dopise. Proto Nejvyšší soud konstatuje, že soud prvního stupně provedl důkazy v nezbytném rozsahu pro posouzení věci podle §2 odst. 5 tr. ř., a následně je podle §2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotil. Soud prvního stupně a následně i soud druhého stupně, dostatečně a precizně vyargumentoval prokázání viny obviněného na základě nepřímých důkazů, když, jak již bylo naznačeno, si soudy nižšího stupně byly velmi dobře vědomy složité důkazní situace. Úvahy soudů považuje Nejvyšší soud za logické a mající oporu v provedených důkazech.
33. Ve vztahu k namítanému způsobu výslechu spoluobviněného N. u hlavního líčení je třeba konstatovat, že tato námitka rovněž zvolený dovolací důvod nenaplňuje. Nad rámec tohoto závěru je třeba uvést, že při tomto výslechu byli přítomni obhájci obviněných, kteří by nepochybně zasáhli, pokud by výslech byl prováděn nezákonným způsobem. Navíc je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně při formulování skutkového stavu nezaložil závěr o vině obviněného na tom, že by snad spoluobviněný popřel svoji výpověď z přípravného řízení, že ho poškozený požádal o úplatek. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že vycházel z formulace použité v dopise, který byl zaslán zaměstnavateli poškozeného, když ve vztahu k výpovědi spoluobviněného u hlavního líčení toliko uvádí, že tento poněkud ustupuje od původní verze, která byla prezentována v předmětném dopisu a v rámci své výpovědi v přípravném řízení, přičemž následně poukazuje na jistou rozporuplnost výpovědi spoluobviněného v rámci hlavního líčení ohledně toho, zda byl po něm požadován úplatek či nikoliv a při formulování skutkového stavu vychází z obsahu dopisu, výpovědi svědků, a dalších listinných důkazů, přičemž velmi podrobně rozvádí své úvahy v tom směru, z jakých důvodů bylo sdělení v dopise nepravdivé a že si tohoto byli oba obvinění vědomi. Proto i z tohoto pohledu je argumentace obviněného nepřípadná.
34. Obviněný rovněž soudu prvního stupně vytýká neprovedení všech požadovaných důkazů, konkrétně výslechu jím všech navrhovaných svědků. Byť obviněný výslovně nezmiňuje tzv. opomenuté důkazy, lze vzhledem k obsahu jeho dovolací argumentace dovodit, že se jejich existence fakticky dovolává. Obecně je třeba uvést, že tzv. opomenuté důkazy lze charakterizovat jako důkazy, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 6. tr. ř., protože takový postup téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 odst. 1 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Za opomenuté důkazy v rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další). Z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu zároveň ovšem vyplývá, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže se soudy zabývaly důkazním návrhem, přičemž rozhodly tak, že další dokazování v tomto směru nebudou provádět, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu žádný vliv (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1347/2013, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014). O takový případ se v dané věci jedná.
35. Z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu ohledně nevyhovění důkaznímu návrhu zároveň plyne, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (nálezy sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03).
36. Nejvyšší soud z trestního spisu zjistil, že obhájce obviněného písemně navrhl doplnění dokazování výslechem čtyř svědků (J., Z., C. a S.). Soud prvého stupně se tímto důkazním návrhem obviněného zabýval, přičemž v rámci hlavního líčení konaného dne 1. 10. 2020 rozhodl usnesením tak, že další dokazování nebude provádět, neboť výslechy svědků navržených obhajobou nepovažoval za nutné, když předmět jejich výpovědí nebyl předmětem řízení a z hlediska posouzení viny obviněného byly výslechy navržených svědků shledány irelevantními. Soud druhého stupně se pak s jeho závěrem ztotožnil, když i odůvodnil neprovedení dalších důkazů, jejichž provedení obviněný požadoval v rámci odvolacího řízení (bod 31. usnesení). Proto se nemohlo jednat o existenci tzv. opomenutých důkazů. Nad rámec tohoto závěru z pohledu námitek obviněného, co navrhovanými důkazy mělo být objasněno, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že se nepochybně jednalo skutečně o nadbytečné důkazy, když tito svědci nemohli k vlastnímu skutku nic podstatného uvést, když navíc není pochyb o tom, že vztahy ve firmě byly jistým způsobem napjaté, což nakonec připouští všichni slyšení svědci, včetně poškozeného, což nakonec nezpochybňují ani soudy nižších stupňů (viz např. bod 15. rozhodnutí soudu prvního stupně).
37. Lze tedy uzavřít, že soudy nižších stupňů se neprovedením dalších požadovaných důkazů důkladně zabývaly, přičemž dospěly k závěru, že další dokazování by bylo i v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení, neboť skutkový stav, který byl zjištěn na základě provedeného dokazování, považovaly v souladu s ustanovením §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Proto se v dané věci nejedná o tzv. případ opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu.
38. Ohledně namítaného porušení práva na spravedlivý proces u obviněného lze uvést, že rovněž tato uplatněná námitka nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obecně je ovšem třeba připustit, že vzhledem k výkladu Ústavního soudu porušení práva na spravedlivý proces může zakládat naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz Stanovisko Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, bod 14. a 26., rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. ÚS II. 669/05). O takový případ se ovšem v dané věci nejedná, když lze konstatovat, že soudy nižších stupňů ohledně tohoto obviněného provedly dokazování v nezbytném rozsahu, přičemž skutkové závěry soudů mají oporu v provedených důkazech, kdy při jejich hodnocení nedošlo k žádné deformaci provedených důkazů, tyto byly hodnoceny v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., takže skutkový stav byl zjištěn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Odůvodnění rozhodnutí soudů ve vztahu k tomuto obviněnému pak odpovídá §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. Nad rámec shora uvedeného je dále nutno uvést, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám dovolatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (viz rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Tyto zásady byly v daném řízení dodrženy a respektovány.
39. K argumentaci obviněného zásadou presumpce neviny je nutno uvést, že uvedená zásada je spojena se zásadou in dubio pro reo (§2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Zásada presumpce neviny zakotvená v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v §2 odst. 2 tr. ř. má procesní charakter a týká se jen způsobu hodnocení důkazů. Jako taková není způsobilá naplnit zvolený (ale ani žádný jiný) dovolací důvod (viz obdobné závěry o procesní povaze námitek neužití zásady presumpce neviny v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 5 Tdo 418/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 92/2018).
40. Je tudíž zjevné, že uvedené pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019 sp. zn. 5 Tdo 595/2018.).
41. Současně je třeba akcentovat, že existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění zásady presumpce neviny. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat na velmi přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které odpovídá §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř.
42. Obecně je s námitkami obviněného, jež se vztahují k otázce hodnocení důkazů, třeba připomenout, že provádění dokazování je doménou především soudu prvního stupně jako soudu nalézacího, a to s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu – zejména samotnou vyslýchanou osobou). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vést k vynesení rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 4. vydání. Praha: Leges, 2016, str. 166 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu, což nachází odraz v latinském přísloví „quod non est in foro, non est in mundo“ (co není před soudem, není na světě), oproti dřívějšímu inkvizičnímu řízení s principem založeným na písemném řízení s vyjádřením „quod non est in actis, non est in mundo“ (co není ve spise, není na světě).
43. Nejvyšší soud považuje za vhodné ještě uvést, že uváží-li se způsob, jakým se soudy s jednotlivými ve věci provedenými důkazními prostředky vypořádaly, neshledal v postupu soudů nižších stupňů vady a zjistil, že jejich rozhodnutí jsou logická a postrádají prvky svévole, podané závěry jsou předvídatelné a rozumné, korespondují s fixovanými závěry soudní praxe a nejsou výrazem svévole (libovůle). Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněného podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10). Nejvyšší soud proto uzavírá, že v projednávané věci se skutečně nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)]. Soudy ve věci stanovený rozsah provedeného dokazování je dostatečný k řádnému objasnění všech rozhodných skutečností, a opatřené důkazy vinu obviněného v potřebné míře bez pochybností prokázaly, když je soudy posuzovaly ve vzájemném kontextu a dodržely všechny postupy předepsané §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Soudy se tedy nezpronevěřily ani zásadě in dubio pro reo , neboť verze, kterou obviněný preferoval, byla provedeným dokazováním vyvrácena ve smyslu pravidel stanovených v §125 odst. 1 tr. ř.
44. Za právně relevantně uplatněnou námitku, jak již bylo naznačeno, lze považovat námitku týkající se naplnění subjektivní stránky trestného činu křivého obvinění podle §345 tr. zákoníku, když dovolatel namítá, že úmyslně poškozeného S. neobvinil z korupčního jednání. Je tomu tak proto, že otázka zavinění se vztahuje k předpokladům trestní odpovědnosti fyzické osoby. Obecně lze uvést, že zavinění je obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu a chápeme jej jako vnitřní psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu, jež musí být dán v době činu (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 212 s). Současně platí, že závěr o zavinění, zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§15) a nedbalost (§16). Platí, že závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout (srov. R 19/1971), kdy okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
45. Přečin křivého obvinění podle §345 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku vyžaduje z hlediska subjektivní stránky úmyslnou formu zavinění podle §15 tr. zákoníku. Objektem trestného činu křivého obvinění podle odstavce 1 ustanovení §345 je především zájem na ochraně každé osoby před lživými útoky na její práva, svobodu a čest, pokud jde o obvinění z trestného činu. Z hlediska subjektivní stránky zákon u první skutkové podstaty (odstavec 1) předpokládá úmysl, a to úmysl přímý, pachatel si musí být nepravdivostí obvinění vědom, a proto chce jiného lživě obvinit [15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Lživě obvinit znamená nepravdivě tvrdit, že jiný se dopustil jednání, které naplňuje skutkovou podstatu trestného činu, tj. vědomě objektivně nepravdivě informovat o skutkových okolnostech, tedy o tom, kdy, kde a jak měl být trestný čin spáchán a kdo je pachatelem. Z hlediska naplnění formálních znaků základní skutkové podstaty je nevýznamný záměr, resp. motiv jednání pachatele a rovněž způsob provedení činu. V zákonem předpokládaných případech však mohou být tyto skutečnosti okolnostmi podmiňujícími použití vyšší trestní sazby podle odstavce 3 §345 tr. zákoníku. Lživé obvinění jiného z trestného činu musí směřovat vůči určité osobě. Není třeba, aby tato osoba byla označena jménem. Postačí, je-li individualizována uvedením takových okolností, z nichž lze spolehlivě dovodit, o kterou osobu jde (srov. R 29/1988). Lživé obvinění může směřovat i vůči více osobám. Za vážné poškození v zaměstnání lze považovat např. přeřazení na nižší funkci, možnost citelného snížení výdělku, možnost výpovědi apod.
46. Ze shora naznačených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení otázky zavinění u obviněného, když byl vázán a vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů, neboť neshledal v dané věci existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, když soudy dospěly ke zcela jednoznačnému závěru, že obviněný a spoluobviněný si byli vědomi toho, že poškozený o úplatek nikdy nepožádal, tedy že v dopise jsou uváděny nepravdivé údaje o jeho údajné trestné činnosti a že dopis napsali proto, aby ho křivě obvinili u jeho zaměstnavatele a chtěli ho tímto poškodit v zaměstnání (chtěli docílit toho, aby zaměstnavatel poškozeného odvolal). Předně je možno konstatovat, že soudy nižších stupňů věnovaly ve svých rozhodnutích otázce zavinění náležitou pozornost (srov. bod 17. rozsudku soudu prvního stupně, bod 32. usnesení soudu druhého stupně), přičemž dospěly k závěru, že obviněný jednal v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Nejvyšší soud se s tímto závěrem zcela ztotožnil a na jejich závěry odkazuje.
47. Nad shora prezentovaný závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že o zavinění ve formě úmyslu přímém dle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem nebo alespoň věděl, že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit. I když u přímého úmyslu mluví zákon jen o složce volní, je nutno logickým výkladem dospět k závěru, že slovem chtěl je vyjádřena jak volní složka, tak i složka vědomostní, neboť v psychice pachatele nutně musela existovat i představa o chráněném zájmu, vůči němuž směřovala vůle pachatele ho poškodit nebo ohrozit. Vůli nakonec není ani možno izolovat od vědomí, neboť je vždy spojena se sledovaným cílem či záměrem, a proto jí musí předcházet uvědomění si tohoto cíle nebo záměru. Pokud pachatel předpokládal, že k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem nezbytně a nutně dojde, jde vždy o úmysl přímý, neboť pokud pachatel pokládá uvedený následek za nutný, zcela jistě jej také chce, a nejde tudíž o pouhé srozumění s tím, co pachatel svým jednáním působí (opačně však srov. dnes již překonané a nepoužitelné R 3/1956, podle kterého, když obviněný vzhledem ke své znalosti nebo zkušenosti věděl, že výsledek v zákoně uvedený nutně způsobí, je třeba z toho usuzovat, že byl s výsledkem srozuměn, a tedy na úmysl eventuální).
48. Nejvyšší soud z pohledu naplnění úmyslu přímého u obviněného uvádí, že tento vyplývá bez jakýchkoliv důvodných pochybností z provedeného dokazování. Ze skutkových zjištění soudů prvního stupně je totiž nepochybné, že to byl právě obviněný, kdo inicioval předmětnou schůzku s obviněným N., kde došlo k dohodě o sepsání a odeslání předmětného dopisu. Do uvedeného dopisu adresovaného vedení společnosti K. prokazatelně napsal jednoznačná a nezpochybnitelná sdělení, která poškozeného usvědčovala z korupčního jednání včetně jeho návrhu na odvolání. Pro posouzení zavinění obviněného v dané věci je tak podstatné, že si musel být vědom skutečnosti, že poškozený se nedopustil jednání, které bylo uvedeno v předmětném dopisu, a tedy věděl, že jde o skutečnosti nepravdivé. Závěr o této vědomosti obviněného vyplývá jednak z výpovědi spoluobviněného, byť tento se snaží jistým způsobem svoji roli v celé věci bagatelizovat, ale i z dalších provedených důkazů (viz zejména body 10. – 25. rozsudku soudu prvního stupně), když také nelze pominout ani určitý skrytý způsob vystupování obviněného v dané věci, o kterém hovoří spoluobviněný (spoluobviněný původně při prošetřování celé věci zaměstnavatelem poškozeného tvrdil, že mu s psaním a formulací dopisu nepomáhal), ale i svědek D., což nakonec vyplývá i z listinných důkazů (zápis o jednání se spoluobviněným a zástupci zaměstnavatele poškozeného). Zde je třeba akcentovat, že pokud by obviněný skutečně nevěděl, že obsah dopisu je nepravdivý, tak by bylo zcela nelogické, aby spoluobviněného žádal, aby o jeho úloze ve věci pomlčel. Náležitou formu subjektivní stránky přisouzeného trestného činu tak naplnil, neboť si byl vědom nepravdivosti obvinění a chtěl tímto nepravdivým obviněním jiného lživě obvinit, přičemž tak činil s úmyslem poškodit jej v zaměstnání.
49. Stran odkazu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016 sp. zn. 3 Tdo 1568/2015, ve vztahu k motivu jednání pachatele a způsobu provedení činu, je třeba poznamenat, že s uvedenou námitkou se již soudy obou stupňů vypořádaly (viz bod 15. rozsudku soudu prvého stupně a bod 27. usnesení odvolacího soudu). S názorem soudu druhého stupně spočívající v tom, že soud prvního stupně nevychází z motivu při hodnocení naplnění formálních znaků skutkové podstaty přečinu křivého obvinění, tedy nehodnotil motiv jako stěžení důkaz, na jehož základě by postavil svá skutková zjištění a právní kvalifikaci vytýkaného jednání, ale motiv zdůrazňuje ve vztahu k hodnocení jiných, a to stěžejních důkazů, z nichž bylo možno vinu obviněného a spoluobviněného N. a rovněž adekvátní právní kvalifikaci jednoznačně dovodit, se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje. Jinak řečeno, soud netvrdil, že protože obviněný měl motiv, tak se trestné činnosti dopustil, tento závěr zakládal na svých důkazech. Odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1404/2014, stran naplnění znaku lživě obvinit, je rovněž nepřípadný, neboť v dopise obsažené „obvinění“ nebylo vysloveno pouze neformálně podezřením anebo vyslovenou domněnkou, nýbrž naopak se jednalo o zcela konkrétní a v podstatě striktní tvrzení o trestněprávním jednání poškozeného S.
50. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno, jak již bylo naznačeno, částečně sice právně relevantním způsobem podřaditelným pod zvolený dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze konstatovat, že tento dovolací důvod nebyl naplněn, když jeho naplnění je vázáno na naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
51. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 12. 2021
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu