ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.1331.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 1331/2020- 890
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 1. 2021 o dovolání obviněného P. V. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. 9 To 95/2020, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 1 T 59/2016, takto:
I. Podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. 9 To 95/2020 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. 1 T 59/2016.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 9 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
IV. Podle §265 l odst. 4 tr. ř. se obviněný P. V. nebere do vazby.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. 1 T 59/2016, byl obviněný P. V. uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku (bod I. rozsudku) a přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku (body II., III. rozsudku), kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
I.
„dne 26.09.2012 v XY, v XY ulici XY, v prostorách pobočky České spořitelny, a.s., převzal obžalovaný P. V. od poškozeného J. R., nar. XY, na základě podpisu písemnosti označené jako dlužní úpis, půjčku ve výši 80.000 Kč v hotovosti, jenž měla být, dle obžalovaného, určena na pokrytí nákladů, spojených se sportovní činnosti jeho dcery, a jenž se obžalovaný zavázal poškozenému vrátit jednorázově a v hotovosti nejpozději do 15.10.2012, přičemž poškozenému při půjčování peněz zcela úmyslně zamlčel v jaké, dlouhodoběji nepříznivé, finanční situaci se nachází, a to jakkoli si v době podpisu dlužního úpisu byl plně vědom, že má četné dluhy, které není schopen splácet a je proti němu vedena i řada exekučních řízení, kdy v tomto směru využil důvěřivosti a dobrosrdečnosti poškozeného R., který byl mnohaletým dobrým známým otce obžalovaného V., jehož utvrzoval, ve snaze vylákat na poškozeném poskytnutí finanční hotovosti a tuto řádně a včas nevrátit, v tom, že finanční prostředky je schopen vrátit, neboť má na cestě peníze za jím provedené opravy vozidel, jakkoli jediný doložitelný a zjištěný zdroj příjmu obžalovaného v té době byl příjem ve výši 7.120 Kč, pobíraný od zaměstnavatele J. P., IČ: XY, kdy posléze, když byl v prodlení se splacením půjčky, se nejprve poškozenému opakovaně vymlouval a sliboval úhradu dlužné částky, jejíž splacení, pod různými záminkami, oddaloval, aby se posléze stal pro poškozeného nekontaktním a tímto jednáním obžalovaný P. V. poškozenému J. R. způsobil škodu ve výši 80.000 Kč,
II.
dne 10.06.2014, v XY, ve XY ulici XY, ve svém tehdejším bydlišti, převzal, na základě písemné dohody označené jako potvrzení o vypůjčení motorového vozidla, od poškozené L. N., nar.XY, do užívání osobní motorové vozidlo tov. značky Mercedes GL 420 CDI 4MATIC 164 G, reg. značky XY, barvy hnědé metalízy, vin: XY v hodnotě 489.000 Kč, přičemž se zavázal k hrazení měsíčních splátek úvěru za vozidlo, které bylo v majetku poškozené spol. ESSOX s.r.o. a které měla poškozená N. od této společnosti na úvěr, zajištěný smlouvou o zajišťovacím převodu práva, kdy jednotlivé měsíční splátky úvěru byly, bez pojištění, v částce 17.861,- Kč, jakkoli již v době podpisu dohody o zapůjčení předmětného vozidla si byl plně vědom skutečnosti, že na úhradu měsíčních splátek úvěru nemá finanční prostředky, neboť jeho dluhy vůči jiným subjektům činily částku ve výši minimálně 500.000 Kč, přičemž tyto dluhy nebyl schopen uhradit ani navzdory nařízeným exekucím, kdy poškozené N. nesdělil žádné informace o své dlouhodobější nepříznivé finanční situaci ani to, že v době uzavření dohody o zapůjčení vozidla neměl žádný doložitelný zdroj příjmu a je veden Úřadem práce jako uchazeč o zaměstnání, přičemž dohodu o zapůjčení vozidla na dobu od 10.06.2014 do 30.12.2014 uzavíral jen ve snaze zajistit si vozidlo do trvalé dispozice a v úmyslu vozidlo poškozené nevrátit, kdy poškozené tvrdil nepravdivé informace o své finanční situaci, kterou udával jako velmi dobrou, přičemž poškozená N. by obžalovanému V., kdyby znala jeho skutečnou tíživou finanční situaci, nikdy vozidlo nezapůjčila, načež posléze, když bylo poškozené N. ze strany spol. Essox, s.r.o. sděleno, že je v prodlení s hrazením splátek úvěru za vozidlo, neboť tyto za ní obžalovaný, jakkoli se k tomu zavázal, nehradil, se poškozené N. nejprve opakovaně vymlouval a sliboval uhrazení dlužných splátek a vrácení vozidla, později se však stal pro poškozenou již nekontaktním, stejné výmluvy ohledně uhrazení splátek a vrácení vozidla uplatňoval i ve vztahu k poškozené společnosti Essox, s.r.o., která se na něj obrátila poté, co jim poškozená N. sdělila, že vozidlo má v užívání právě obžalovaný, přičemž vozidlo, které k datu 30.12.2014 poškozené nevrátil, měl obžalovaný v dispozici až do data 28.03.2016, kdy vozidlo bylo náhodně nalezeno v Praze 9, v XY ulici u č. XY, a tímto jednáním způsobil obžalovaný P. V. poškozené společnosti Essox, s.r.o., IČ: 26764652, se sídlem Senovážné náměstí 231/7, České Budějovice škodu ve výši nejméně 489.000 Kč, rovnající se hodnotě vozidla ke dni 10.06.2014, přičemž v důsledku nehrazení splátek úvěru ze strany obžalovaného V., byla poškozená N. nucena veškeré splátky úvěru doplatit, a to navzdory tomu, že vozidlo v době od 10.06.2014 do 28.03.2016 fakticky neužívala, a tohoto jednání se dopustil, třebaže věděl, že byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22.4.2014, sp. zn 2T 62/2014, který nabyl právní moci dne 08.05.2014, odsouzen za spáchání pokračujícího přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků,
III.
v přesně nezjištěné době, okolo data 10.06.2014, v obci XY, XY, v prostorách chaty, užívané poškozeným S. P., nar. XY, převzal obžalovaný P. V. od poškozeného S. P. na základě ústní dohody půjčku ve výši 120.000 Kč v hotovosti, jenž měla být dle obžalovaného určena na pokrytí nákladů, spojených se sportovní činnosti jeho dcery, a jenž se obžalovaný zavázal poškozenému vrátit jednorázově nejpozději ve lhůtě tří týdnů od poskytnutí půjčky, přičemž poškozenému při půjčování peněz úmyslně zamlčel, v jaké dlouhodobě nepříznivé finanční situaci se nachází, a to jakkoli si v době podpisu dlužního úpisu byl vědom, že má četné dluhy, které není schopen splácet, a je proti němu vedena i řada exekučních řízení, kdy v tomto směru využil důvěřivosti poškozeného S. P., který byl mnohaletým kamarádem obžalovaného V., jehož utvrzoval ve snaze vylákat na poškozeném poskytnutí finanční hotovosti a tuto řádně a včas nevrátit, v tom, že finanční prostředky je schopen vrátit, jakkoli v té době neměl obžalovaný žádný doložitelný a zjištěný zdroj příjmu, přičemž posléze, když byl v prodlení se splacením půjčky, se nejprve poškozenému opakovaně vymlouval a sliboval úhradu dlužné částky, jejíž splacení pod různými záminkami oddaloval, aby se posléze stal pro poškozeného nekontaktním a tímto jednáním obžalovaný P. V. poškozenému S. P. způsobil škodu ve výši 120.000 Kč, a tohoto jednání se dopustil, třebaže věděl, že byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22.4.2014, sp. zn 2T 62/2014, který nabyl právní moci dne 08.05.2014, odsouzen za spáchání pokračujícího přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků.“
Za uvedené jednání byl obviněný P. V. odsouzen:
za skutek pod bodem I. rozsudku:
podle §209 odst. 3, §43 odst. 2 tr. zákoníku za tento přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a za sbíhající se:
§přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, pro který byl odsouzen trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 2. 2014, sp. zn. 58 T 3/2014, který mu byl doručen dne 27. 2. 2014 a nabyl právní moci dnem 8. 3. 2014,
§přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, pro který byl odsouzen trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 4. 2014, sp. zn. 2 T 62/2014, který mu byl doručen dne 29. 4. 2014 a který nabyl právní moci dnem 8. 5. 2014,
§přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, pro který byl odsouzen trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 29. 5. 2015, sp. zn. 3 T 44/2015, který mu byl doručen dne 15. 6. 2015 a který nabyl právní moci dnem 24. 6. 2015,
§a přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, pro který byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 2 T 88/2015, který nabyl právní moci dnem 31. 12. 2015,
k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře 36 měsíců.
Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byly zrušeny výroky o trestech z:
§trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 2. 2014, sp. zn. 58 T 3/2014, který nabyl právní moci dnem 8. 3. 2014,
§trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 4. 2014, sp. zn. 2 T 62/2014, který nabyl právní moci dnem 8. 5. 2014,
§trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 29. 5. 2015, sp. zn. 3 T 44/2015, který nabyl právní moci dnem 24. 6. 2015, a
§rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 2 T 88/2015, který nabyl právní moci dnem 31. 12. 2015,
jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
za skutky pod bodem II. a III. rozsudku :
podle §206 odst. 4, §43 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku za tyto přečiny podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku a za sbíhající se zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, pro který byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 51 T 137/2015, který nabyl právní moci dnem 28. 1. 2016, k souhrnnému úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 36 měsíců.
Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 51 T 137/2015, který nabyl právní moci dnem 28. 1. 2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená L. N., narozená XY s uplatněným nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. 1 T 59/2016, podali obviněný P. V., bratr obviněného a otec obviněného odvolání, o kterých rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. 9 To 95/2020, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil v obou výrocích o souhrnných trestech a způsobu jejich výkonu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že byl obviněný P. V., nar. XY, při nezměněných výrocích o vině přečiny podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku pod bodem I. a podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku pod body II. a III., odsouzen:
Za skutek pod bodem I. rozsudku:
podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců.
Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Za skutky pod bodem II. a III. rozsudku:
podle §206 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku za tyto přečiny podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku a za sbíhající se zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, za který byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 51 T 137/2015, který nabyl právní moci dnem 28. 1. 2016, a za přečin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, za který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 37 T 140/2017, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 12 To 90/2019, jímž bylo podle §44 tr. zákoníku upuštěno od uložení souhrnného trestu ve vztahu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 51 T 137/2015, k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 36 měsíců.
Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 51 T 137/2015, který nabyl právní moci dnem 28. 1. 2016, a rovněž výrok o upuštění od uložení souhrnného trestu podle §44 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 37 T 140/2017, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 12 To 90/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. 9 To 95/2020, podal následně obviněný P. V. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. V dovolání obviněný detailně citoval obsah soudních rozhodnutí a dále poukázal na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle které námitky porušení práva na spravedlivý proces jsou vždy způsobilým dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ve vztahu ke skutku pod bodem 1) výroku o vině vytkl, že odvolací soud pochybil, pokud za tento trestný čin ukládal samostatný trest. Odvolací soud správně konstatoval, že dne 8. 3. 2020 uplynula zákonná lhůta k osvědčení obviněného ve zkušební době podmíněného odsouzení z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. 12. 2015 sp. zn. 2 T 88/2015, ve vztahu ke kterému soud prvního stupně ukládal souhrnný trest, takže vztah souhrnnosti zanikl. Odvolací soud si však neujasnil, že z hlediska ukládaného trestu nelze přihlížet ani k tomu, že byl vyhlášen odsuzující rozsudek za trestný čin, na který se fikce neodsouzení vztahuje. V této souvislosti dovolatel odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 8 Tdo 1069/2006. Nastal proto vztah souhrnnosti ve vztahu k odsouzení rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 10. 2015 sp. zn. 51 T 137/2015 a k rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 12. 2. 2019, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2019 sp. zn. 12 To 90/2019, kterým bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu ve vztahu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 10. 2015 sp. zn. 51 T 137/2015. Bylo tak porušeno hmotněprávní ustanovení §43 odst. 2 tr. zákoníku.
Ve vztahu ke skutku pod bodem II. výroku o vině podatel namítá, že právní kvalifikace podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku nemůže obstát. Znak právní kvalifikace podle §209 odst. 2 tr. zákoníku nemohl být vzhledem k fikci neodsouzení k datu rozhodnutí odvolacího soudu naplněn odsouzením trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 4. 2014 sp. zn. 2 T 62/2014. Za vadná označuje i skutková zjištění. V této souvislosti obsáhle cituje argumentaci dřívějšího zprošťujícího rozsudku ze dne 25. 10. 2017 sp. zn. 1 T 59/2016 a označuje za libovůli postup odvolacího soudu, pokud tento rozsudek na základě odvolání státního zástupce zrušil. Polemizuje s argumentací tohoto kasačního rozhodnutí a konstatuje, že se neúspěšně domáhal podání stížnosti pro porušení zákona proti tomuto rozhodnutí. Dále pak ze svého hlediska hodnotí důkazní situaci ve vztahu k tomuto skutku, zejména označuje za nehodnověrné výpovědi svědků N. a B. a vytýká, že soudy obou stupňů ponechaly zcela bez povšimnutí skutková zjištění a závěry uvedené v dřívějším zprošťujícím rozsudku. Namítá, že nemohl způsobit škodu společnosti ESSOX, neboť povinnost splácet úvěr měla svědkyně N. Proces, který se vyvinul po rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 9 To 453/2017, nelze podle dovolatele považovat za spravedlivý. Soudy zcela pominuly zásadu „v pochybnostech ve prospěch obviněného“ odvozenou od zásady presumpce neviny. Dále provádí obecný výklad znaků podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku a namítá, že soudy nevysvětlují příčinnou souvislost mezi „tvrzeným jednáním obviněného“ a škodou společnosti ESSOX rovnající se hodnotě vozidla, když vozidlo této společnosti již nepatřilo, společnost ESSOX měla pohledávku vůči svědkyni N. a společnost ani nebyla připuštěna jako poškozený k trestnímu řízení.
Ve vztahu ke skutku pod bodem III. výroku o vině podatel rovněž vytýká nemožnost použití právní kvalifikace podle §209 odst. 2 tr. zákoníku vzhledem k tomu, že znak zpětnosti měl být naplněn odsouzením trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 4. 2014 sp. zn. 2 T 62/2014, ohledně kterého platí fikce beztrestnosti. Jinak připouští, že formální znaky přečinu podvodu byly u tohoto skutku naplněny, škodlivost skutku však podle dovolatele nedosahuje potřebného stupně, když vztah mezi obviněným a poškozeným byl v rovině etické i hmotněprávní vyřešen. Absentuje proto posouzení věci z hlediska zásady subsidiarity trestní represe.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, příp. také rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. 1 T 59/2016, a aby věc přikázal Městskému soudu v Praze, příp. Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že z rekapitulace dovolacích námitek obviněného V. vyplývá, že část těchto námitek formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá. Jsou to námitky, kterými podatel namítá vadnost skutkových zjištění týkajících se skutku pod bodem 2) výroku o vině. Těžiště námitek dovolatele spočívá v tvrzení o nevěrohodnosti svědků N. a B., které současně ze svého hlediska obsáhle rozebírá a hodnotí. Současně trvá na správnosti dřívějšího zprošťujícího rozsudku a některé námitky fakticky směřují nikoli proti dovoláním napadaným soudním rozhodnutím, ale proti dřívějšímu kasačnímu rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. 9 To 453/2017. Takovéto námitky, kterými se dovolatel domáhá zásadní změny skutkových zjištění rozhodných pro závěr o jeho vině, ovšem formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Totéž platí o odkazech dovolatele na procesní, nikoli hmotněprávní zásady presumpce neviny a in dubio pro reo. Dovolatel dále formálně namítá porušení svého práva na spravedlivý proces, existence takovéto vady však z jeho námitek nevyplývá.
Pod deklarovaný dovolací důvod lze podřadit námitku, podle které skutkem pod bodem II. výroku o vině nemohla být způsobena škoda společnosti ESSOX s. r. o. Tuto námitku však nepovažuje za důvodnou. Osoba poškozená trestným činem podvodu může být odlišná od osoby, která byla jednáním pachatele uvedena v omyl a která v tomto omylu provedla majetkovou dispozici. Je tedy nerozhodné, že osobou, vůči které směřovalo podvodné jednání obviněného a která vozidlo obviněnému předala, byla obviněná L. N.
Pod uplatněný dovolací důvod lze podřadit též námitku týkající se aplikace zásady subsidiarity trestní represe v případě skutku pod bodem III. výroku o vině. Ani tuto námitku však nepovažuje za důvodnou. Tvrzení dovolatele o „narovnání vztahu, a to i v oblasti etické“ mezi ním a poškozeným nemá dostatečnou oporu ve skutkových zjištěních učiněných soudy, když z výpovědi poškozeného S. P. citované pod bodem 4. odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu spíše vyplývá, že poškozený na uplatňování svých majetkových práv rezignoval. Takovýto postoj poškozeného nelze podle jeho názoru považovat za okolnost, která by výrazně snižovala společenskou škodlivost činu. Navíc nelze z hlediska společenské škodlivosti činu přehlédnout mnohost majetkové i jiné trestné činnosti, které se dovolatel v inkriminovaném období dopouštěl.
Za relevantně uplatněnou a současně důvodnou lze považovat námitku týkající se absence znaku zpětnosti (§209 odst. 2 tr. zákoníku) v bodech II. a III. výroku o vině. Za odsouzení zakládající znak zpětnosti soudy považovaly trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 4. 2014 sp. zn. 2 T 62/2014, kterým byl dovolatel uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Je skutečností, že výrok o trestu z citovaného rozhodnutí byl zrušen v rámci ukládání souhrnného trestu a za trestnou činnost stíhanou ve věci Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 2 T 62/2014 byl obviněnému uložen souhrnný trest, nejprve trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 29. 5. 2015 sp. zn. 3 T 44/2015 a následně rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. 12. 2015 sp. zn. 2 T 88/2015, kterým byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání třiceti šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu do 8. 3. 2019. Ohledně tohoto odsouzení přitom odvolací soud v rámci úvah o trestu dospěl k závěru, že se na obviněného hledí, jako kdyby nebyl odsouzen, když roční lhůta k rozhodnutí o tom, že obviněný trest vykoná (§83 odst. 3 tr. zákoníku), uplynula dne 8. 3. 2020; tuto otázku odvolací soud řešil jako otázku předběžnou. Je skutečností, že k těmto závěrům učiněným v rámci rozhodování o trestu odvolací soud adekvátním způsobem nepřihlédl při rozhodování o vině. Má-li být užito právní kvalifikace podle §209 odst. 2 tr. zákoníku, pak ohledně rozhodnutí, které zakládá zpětnost, se na obviněného v době rozhodování soudu, a to i soudu odvolacího, nesmí hledět tak, jako kdyby trestán nebyl. Jestliže tedy odvolací soud dospěl k výše uvedenému závěru o fikci beztrestnosti, neměl právní kvalifikace podle §209 odst. 2 tr. zákoníku použít a měl skutky pod body II. a III. výroku o vině kvalifikovat toliko podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
Z obdobných důvodů je nutno považovat za důvodné též námitky týkající se výroků o trestu. Skutek uvedený pod bodem I. výroku o vině dovolatel spáchal dne 26. 9. 2012. Nejvyšší státní zastupitelství nemá k dispozici kompletní spisový materiál týkající se spletité situace při postupném ukládání souhrnných trestů obviněnému. Z opisu rejstříku trestů nicméně vyplývá, že v mezidobí mezi 26. 9. 2012 a vyhlášením rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 10. 2015 sp. zn. 51 T 137/2015, ke kterému podle dovolatele nastal stav souhrnnosti, bylo dovolateli vyhlášeno v jiných trestních věcech několik rozsudků, resp. doručeno několik trestních příkazů. Za veškerou trestnou činnost však byl dovolateli následně uložen souhrnný trest rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. 2. 2015 sp. zn. 2 T 88/2015, ohledně kterého však dle odvolacího soudu nastala fikce beztrestnosti. Za této situace zůstal jediným rozhodnutím relevantním z hlediska ukládání souhrnného trestu rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 51 T 137/2015, přičemž veškerá trestná činnost souzená ve věci Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 1 T 59/2016 byla spáchána před vyhlášením tohoto rozsudku. Obviněnému tudíž měl být uložen souhrnný trest ve vztahu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 51 T 137/2015 za všechny stíhané trestné činy, nikoli pouze za činy pod body II. a III. výroku o vině.
Podotýká, že závěr odvolacího soudu týkající se fikce neodsouzení ve věci Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 2 T 88/2015 považuje za přinejmenším předčasný. Podle §83 odst. 3 tr. zákoníku neučinil-li soud do jednoho roku od uplynutí zkušební doby rozhodnutí podle odstavce 1 (t. j. rozhodnutí o osvědčení obviněného ve zkušební době nebo o tom, že obviněný trest vykoná), aniž na tom měl podmíněně odsouzený vinu, má se za to, že se podmíněně odsouzený osvědčil. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (bod 23. na str. 12 rozhodnutí) vyplývá, že odvolací soud pouze konstatoval uplynutí lhůty podle §83 odst. 3 tr. zákoníku a z hlediska možné viny obviněného na marném uplynutí lhůty se věcí vůbec nezabýval. Tato skutečnost však nemění nic na tom, že při ukládání trestu nebylo důsledně postupováno podle §43 odst. 3 tr. zákoníku.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. podané dovolání odmítl, protože je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu zjistil, že obviněný P. V. podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v části dovolání [u skutku pod bodem 2) výroku o vině] však nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědí svědků L. N. a J. B.) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Obviněný tuto část námitek založil na zpochybnění skutkových zjištění soudů, přičemž napadl skutková zjištění soudu prvního stupně, a to částečně odlišným, pro sebe příznivějším způsobem, a vyvozuje ze skutkových zjištění vlastní právní závěry. V rámci těchto námitek obviněný dále citoval z dřívějšího kasačního rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 9 To 453/2017. Z uvedeného plyne, že trvá na správnosti dřívějšího zprošťujícího rozsudku a námitky ohledně toho, že Městský soud v Praze, když rozhodoval o odvolání, neuvedl, kde je hodnocení důkazů konkrétně vadné, má však za to, že „protože jde o obdobný scénář jako u vozidla BMW v připojené věci (věc OS Praha 10 sp. zn. 51 T 137/2015) nelze obhajobě obžalovaného věřit a dospět k závěru, že se skutek vůbec nestal, z čehož lze podle obviněného dovodit libovůli Městského soudu v Praze, de facto nesměřují proti dovoláním napadaným rozhodnutím, ale právě proti dřívějšímu kasačnímu rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. 9 To 453/2017. Lze dospět k závěru, že obviněný (přestože to není výslovně uvedeno), uplatňuje stejnou obhajobu, jakou uplatnil v původním řízení, tj. že předmětným vozidlem nikdy nedisponoval.“
Tyto námitky však deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Obviněný nesouhlasí se způsobem, jak soudy v posledním meritorním rozhodnutí hodnotily provedené důkazy, neboť podle jeho názoru přetrvávají ve věci pochybnosti a bylo namístě aplikovat zásadu in dubio pro reo. Pokud jde o výtku obviněného, že došlo k porušení zásady presumpce neviny, Nejvyšší soud poukazuje na to, že z principu presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.) kromě pravidla, podle něhož musí být obviněnému vina prokázána, plyne rovněž i pravidlo in dubio pro reo, dle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. Pokud by soudy nedostály požadavkům plynoucím ze zásady in dubio pro reo, porušily základní právo obviněného na presumpci neviny podle ustanovení čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V trestní věci obviněného nedošlo však k porušení zásady presumpce neviny. K námitce obviněného týkající se údajného porušení pravidla in dubio pro reo Nejvyšší soud podotýká, že jde o pravidlo procesní, nikoli hmotněprávní, a proto nenaplňuje důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který slouží výlučně k nápravě vad spočívajících v nesprávném hmotněprávním posouzení.
Je však třeba uvést, že přestože skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze uplatnit na základě judikatury Ústavního soudu v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny) a v neposlední řadě případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, tj. když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, a jestliže se tak výsledek dokazovaní jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16).
Přitom je třeba konstatovat, že obviněný sice namítl porušení svého práva na spravedlivý proces, existence takovéto vady však z jeho námitek nevyplývá. Přezkoumáním obsahu spisu a odůvodnění obou rozhodnutí soudů nižších stupňů však bylo shledáno, že v daném případě nedošlo k porušení postulátů spravedlivého procesu ve formě opomenutých důkazů a ani ve formě tzv. extrémního nesouladu (jak bude uvedeno níže).
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 9 ohledně bodu 2) výroku o vině daného rozsudku, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Městský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný, natož pak extrémní rozpor (který obviněný ostatně ani přímo nenamítá). Skutečnost, že obviněný převzal do užívání osobní motorové vozidlo zn. Mercedes, přičemž se zavázal k hrazení měsíčních splátek úvěru za vozidlo (které bylo v majetku poškozené spol. ESSOX, s. r. o.), které měla poškozená N. od této společnosti na úvěr, přičemž tyto splátky obviněný nehradil, a stal se pro poškozenou nekontaktním a tímto jednáním způsobil poškozené společnosti ESSOX, s. r. o., škodu ve výši nejméně 489.000 Kč, vyplynula ze svědeckých výpovědí svědků L. N. a J. B., přičemž tyto výpovědi jsou podporovány i dalšími listinnými důkazy a znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily. Mezi skutkovými zjištěními, která se stala podkladem výroku o vině, a provedenými důkazy je adekvátní obsahový vztah vylučující úvahy o tom, že bylo porušeno ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivé řízení.
Obviněnému není možné přisvědčit ani v tom směru, že popsaným skutkem nebyl naplněn znak následku, resp. že nebyla způsobena škoda společnosti ESSOX s. r. o. V tzv. skutkové větě je jasně uvedeno, že předmětný automobil byl vlastnictvím společnosti ESSOX s. r. o., a to na základě smlouvy o zajišťovacím převodu práv. Pokud obviněný podvodným jednáním získal předmětné vozidlo do své výlučné dispozice, pak z právního hlediska se o toto vozidlo zmenšil majetek společnosti ESSOX a této společnosti tedy vznikla škoda. Osoba poškozená trestným činem podvodu může být odlišná od osoby, která byla jednáním pachatele uvedena a v omyl a která v tomto omylu provedla majetkovou dispozici. Je tedy nerozhodné, že osobou, vůči které směřovalo podvodné jednání obviněného a která vozidlo obviněnému předala, byla obviněná L. N.
Pokud obviněný u skutku pod bodem III. výroku o vině argumentuje zásadou subsidiarity trestní represe, nelze mu ani v tomto bodě dát za pravdu. Výrok o vině obviněného nijak nekoliduje s ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku, v němž je vyjádřena zásada subsidiarity trestní represe a pojetí trestní represe jako krajního prostředku ochrany dotčených zájmů (ultima ratio). Smyslem citovaného ustanovení je vyloučit používání trestní represe v případech, v nichž to není nutné vzhledem k tomu, že ochrana dotčených zájmů je dostatečně zajištěna prostředky jiných právních odvětví. Citované ustanovení směřuje mimo jiné k tomu, aby nedocházelo ke zbytečné kriminalizaci soukromoprávních vztahů. V posuzované věci se ale o nic takového nejedná. Způsob jednání obviněného a záměr, který obviněný sledoval, charakterizují posuzovaný skutek jako čin, který očividně překročil rámec soukromoprávního vztahu a nabyl vyloženě kriminální povahy, přičemž se nejednalo o ojedinělý případ, když obviněný se dopouštěl i další majetkové a jiné trestné činnosti. V této souvislosti je třeba uvést (jak správně konstatoval státní zástupce ve svém vyjádření), že tvrzení dovolatele o „narovnání vztahu, a to i v oblasti etické“ mezi ním a poškozeným nemá dostatečnou oporu ve skutkových zjištěních učiněných soudy, neboť z výpovědi poškozeného S. P. citované pod bodem 4. odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu spíše vyplývá, že poškozený na uplatňování svých majetkových práv rezignoval. Navíc nelze z hlediska společenské škodlivosti činu přehlédnout mnohost majetkové i jiné trestné činnosti, které se dovolatel v inkriminovaném období dopouštěl.
Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá námitka nesprávného právního posouzení skutku, když konkrétně obviněný namítl, že skutky pod body II. a III. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně byly nesprávně posouzeny podle §205 odst. 2 tr. zákoníku.
V posuzované věci jde o to, že v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. 1 T 59/2016, byl zákonný znak zpětnosti stanovený v §205 odst. 2 tr. zákoníku shledán podle skutkové části výroku o vině (body II. a III. rozsudku) v odsouzení obviněného trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 4. 2014, sp. zn. 2 T 62/2014, který nabyl právní moci dne 8. 5. 2014 a kterým byl obviněný odsouzen za spáchání pokračujícího přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. V rozsudku soudu prvního stupně byl zákonný znak zpětnosti vyjádřen v tzv. právní větě výroku o vině dikcí, podle které obviněný „byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen“. Odvolací soud se ve svém rozsudku ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. 9 To 95/2020, s výrokem o vině rozsudku soudu prvního stupně ztotožnil, když v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že právní kvalifikaci shledal správnou, odkázal na podrobné a správné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Ohledně výroku o trestu se však odvolací soud částečně ztotožnil s námitkami odvolatelů, že uložené tresty byly nepřiměřeně přísné. Odvolací soud za takový považoval trest uložený za skutek (a další sbíhající se skutky) v bodě I. Dále konstatoval, že v případě trestu ukládaného za skutky II. a III. (a také za sbíhající se skutky) soud I. stupně nesprávně pominul vztah souhrnnosti i ve vztahu k odsouzení rozsudkem Okresního soudu pro Prahu-východ ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 37 T 140/2017, jímž byl obžalovaný odsouzen za přečin podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, avšak bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu. Proto odvolací soud napadený rozsudek zrušil v celém výroku o trestu a znovu rozhodl.
Z hlediska vztahu napadeného rozsudku a podaného dovolání je spornou právní otázkou to, zda byl dán znak zpětnosti při posouzení skutku podle §205 odst. 2 tr. zákoníku.
Odvolací soud si jako otázku předběžnou ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř. posoudil otázku, zda je s odsouzením obviněného trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 4. 2014, sp. zn 2 T 62/2014, spojena fikce, že se na něj hledí, jako by nebyl odsouzen, což by bránilo učinit závěr, že již „byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen“. Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí městského soudu, dospěl k závěru, že se na obviněného hledí, jako by nebyl odsouzen (neboť zkušební lhůta podmíněného odsouzení skončila dne 8. 3. 2019, roční lhůta k případnému rozhodnutí, zda se osvědčil či zda trest vykoná, uplynula dne 8. 3. 2020). Tuto skutečnost pak zohlednil při ukládání trestu, avšak nikoli již ohledně výroku o vině přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku (body II., III. rozsudku) soudu prvního stupně.
Lze přisvědčit názoru obviněného o nedostatcích ohledně právní kvalifikace skutku podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, a to u skutků uvedených body II. a III. rozsudku soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud přezkoumal otázku, zda je s odsouzením obviněného trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 4. 2014, sp. zn 2 T 62/2014, spojena fikce, že se na obviněného hledí, jako by nebyl odsouzen, přičemž zjistil následující.
Pro vyšší přehlednost Nejvyšší soud v dalším textu konstatuje časovou posloupnost trestných jednání obviněného a jednotlivých odsuzujících soudních rozhodnutí:
1) trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 2. 2014, sp. zn. 58 T 3/2014, který nabyl právní moci dnem 8. 3. 2014, jímž byl obviněný uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, který spáchal v době od 29. 7. 2013 do 20. 8. 2013,
2) trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 4. 2014, sp. zn. 2 T 62/2014, který nabyl právní moci dne 8. 5. 2014, jímž byl obviněný uznán vinným pokračujícím přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, který spáchal dne 14. 12. 2012 a 18. 12. 2012,
3) trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 29. 5. 2015, sp. zn. 3 T 44/2015, který nabyl právní moci dne 24. 6. 2015, jímž byl obviněný uznán vinným přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, který spáchal dne 12. 12. 2012,
4) dne 3. 12. 2015 byl vyhlášen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 2 T 88/2015, který nabyl právní moci dne 31. 12. 2015, jímž byl obviněný uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, který spáchal dne 28. 9. 2013, přičemž mu byl za tento přečin (a za další sbíhající se přečiny) uložen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest za současného zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 29. 5. 2015, sp. zn. 3 T 44/2015, z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 4. 2014, sp. zn. 2 T 62/2014 a z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 2. 2014, sp. zn. 58 T 3/2014, jakož všech dalších rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,
5) dne 26. 10. 2015 byl vyhlášen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 51 T 137/2015, který nabyl právní moci dne 28. 1. 2016, jímž byl obviněný uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, který spáchal v měsíci květnu 2014, přičemž mu byl za tento zločin uložen podle §206 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 let, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let,
6) ve dnech 26. 9. 2012 a 10. 6. 2014 spáchal obviněný 3 skutky, které jsou předmětem posuzované trestní věci a o nichž bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. 1 T 59/2016 (ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. 9 To 95/2020),
7) dne 12. 2. 2019 byl vyhlášen rozsudek Okresního soudu pro Prahu-východ, sp. zn. 37 T 140/2017, který nabyl právní moci dne 3. 4. 2019, jímž byl obviněný uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, přičemž bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu podle §44 tr. zákoníku s ohledem na odsouzení rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 51 T 137/2015.
Jak je patrno z předloženého spisového materiálu, ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 2 T 88/2015, byl rozsudkem ze dne 3. 12. 2015 obviněný uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, který spáchal dne 28. 9. 2013, přičemž mu byl za tento přečin (a za další sbíhající se přečiny) uložen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, přičemž tento trest byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let, a to za současného zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 29. 5. 2015, sp. zn. 3 T 44/2015, z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 4. 2014, sp. zn. 2 T 62/2014 a z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 2. 2014, sp. zn. 58 T 3/2014, jakož všech dalších rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Citovaný rozsudek nabyl právní moci dne 31. 12. 2015, přičemž zkušební doba uplynula dne 8. 3. 2019 a roční lhůta k případnému rozhodnutí, zda se osvědčil či zda trest vykoná, uplynula dne 8. 3. 2020.
Podle §83 odst. 1, věta první, tr. zákoníku, jestliže podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, vysloví soud, že se osvědčil; jinak rozhodne, a to popřípadě již během zkušební doby, že se trest vykoná. Podle §83 odst. 3 tr. zákoníku neučinil-li soud do jednoho roku od uplynutí zkušební doby rozhodnutí podle odstavce 1, aniž na tom měl podmíněně odsouzený vinu, má se za to, že se podmíněně odsouzený osvědčil.
V dané souvislosti je ještě nutno zdůraznit, že rozhodnutí o osvědčení či neosvědčení ve zkušební době podmíněného odsouzení musí po uplynutí zkušební doby učinit soud prvního stupně, který rozhodl ve věci, ke které má být ukládán souhrnný trest, neboť otázku, zda se obviněný osvědčil, nelze v jiném trestním řízení posuzovat jako předběžnou otázku ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř., protože nejde o posouzení viny. Vyvstane-li proto v řízení taková otázka, musí soud vyčkat rozhodnutí příslušného soudu. V závislosti na výsledku takového rozhodnutí pak lze posoudit např. otázku podmínek uložení souhrnného trestu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 3 Tdo 280/2013). Jinak řečeno, v nyní projednávané věci si soud druhého stupně nemohl po uplynutí zkušební doby ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 2 T 88/2015 sám jako předběžnou otázku posoudit, zda se obviněný ve zkušební době podmíněného odsouzení osvědčil či nikoliv, ale měl vyčkat na právní moc rozhodnutí tohoto soudu ve věci, což neučinil.
Ze spisového materiálu vedeného pod sp. zn. 2 T 88/2015 pak Nejvyšší soud zjistil, že u obviněného v dané trestní věci nastala ze zákona fikce osvědčení a že tato skutečnost byla oznámena rejstříku trestů (č. l. 323). Vzhledem k tomu, že k době rozhodování soudu druhého stupně již platila fikce, že se na obviněného hledí, jako by nebyl odsouzen, neměla být použita právní kvalifikace podle §209 odst. 2 tr. zákoníku, neboť obviněný nebyl za výše uvedený čin v posledních třech letech odsouzen, proto skutky pod body II. a III. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně měly být kvalifikovány pouze podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku.
Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publ. pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). V kontextu výše uvedeného je zřejmé, že dovolatel se rovněž věnoval správnosti závěru soudu o sbíhající se trestné činnosti obviněného, přičemž tyto námitky uplatnil relevantně.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším. V rámci souhrnného trestu musí soud vyslovit trest ztráty čestných titulů nebo vyznamenání, trest ztráty vojenské hodnosti, trest propadnutí majetku nebo trest propadnutí věci, jestliže takový trest byl vysloven již rozsudkem dřívějším.
O souběh trestných činů se jedná za předpokladu, že mezi časově prvním a časově posledním trestným činem nebyl ohledně téhož pachatele vyhlášen soudem prvního stupně odsuzující rozsudek, resp. obviněnému doručen trestní příkaz a to ohledně jakéhokoli trestného činu. Došlo-li k vyhlášení odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, resp. k doručení trestního příkazu obviněnému, pak trestné činy spáchané po tom nejsou v souběhu s trestnými činy spáchanými před tím. Mezi oběma skupinami trestných činů není vztah souběhu, ale pozdější trestné činy jsou spáchány za podmínek recidivy a tím se ocitají mimo dosah ustanovení §43 odst. 2 tr. zákoníku o souhrnném trestu.
Pro posouzení podmínek pro ukládání souhrnného trestu je tedy rozhodující moment, kdy byl poprvé za některý z obviněným spáchaných trestných činů tr. zákoníku vyhlášen odsuzující rozsudek. Z výše uvedeného je zřejmé, že uložení souhrnného trestu přichází v úvahu pouze v případě vícečinného souběhu jen tehdy, byl-li pachatel za část sbíhající se trestné činnosti odsouzen a lze-li k takovému odsouzení přihlížet. Odsuzujícím rozsudkem soudu prvního stupně za jiný trestný čin se rozumí prvý odsuzující rozsudek o jiném trestném činu bez ohledu na to, zda případně v řádném nebo mimořádném opravném řízení byl tento rozsudek zrušen, pokud i po tomto opravném řízení věc skončila pravomocným odsouzením pachatele. Dřívější odsuzující rozsudek o jiném trestném činu pachatele musí být pravomocný, není proto podstatné, zda odsuzující rozsudek nabyl právní moci již v řízení před soudem prvního stupně nebo až rozhodnutím odvolacího soudu. Jestliže tento rozsudek ještě nenabyl právní moci, soud rozhodující později vyčká s rozhodnutím do doby, až se dřívější rozsudek stane pravomocným (srov. rozhodnutí č. 27/1971-III Sb. rozh. tr.).
Z hlediska ukládání souhrnného trestu obecně platí, že vyhlášení prvního odsuzujícího rozsudku soudem prvního stupně je mezníkem pro rozlišování mezi vícečinným souběhem a recidivou pouze tehdy, jestliže v době rozhodování o jiném trestném činu pachatele s ním není spojena fikce, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen (srovnej též dovolatelem citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 8 Tdo 1069/2006, publikované pod R 19/2007).
Skutek uvedený pod bodem I. výroku o vině obviněný spáchal dne 26. 9. 2012, skutky pod body II. a III. výroku o vině spáchal dne 10. 6. 2014. Ze spisového materiálu (a jak bylo shrnuto v přehledu výše) vyplývá, že mezi 26. 9. 2012 a vyhlášením rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 10. 2015 sp. zn. 51 T 137/2015, ke kterému podle námitek dovolatele nastal stav souhrnnosti, bylo dovolateli vyhlášeno v jiných trestních věcech několik rozsudků, resp. doručeno několik trestních příkazů. Za veškerou trestnou činnost však byl obviněnému následně uložen souhrnný trest rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. 2. 2015 sp. zn. 2 T 88/2015, ohledně kterého však (jak je výše rozebráno) nastala fikce beztrestnosti.
Za této situace jako rozhodnutí relevantní z hlediska ukládání souhrnného trestu zůstal rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 10. 2015 sp. zn. 51 T 137/2015 a rozsudek Okresního soudu pro Prahu-východ ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 37 T 140/2017, za přečin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, přičemž bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu podle §44 tr. zákoníku s ohledem na odsouzení rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 51 T 137/2015.
Obviněný P. V. byl tedy rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 10. 2015 sp. zn. 51 T 137/2015, uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním v měsíci květnu 2014, dále byl rozsudkem Okresního soudu pro Prahu-východ ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 37 T 140/2017, uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním ze dne 4. 5. 2015, z července 2015, z podzimu 2015, ze dne 20. 10. 2015, a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. 1 T 59/2016, byl obviněný P. V. uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku (body I., II., III. rozsudku), kterých se dopustil jednáním ze dne 26. 9. 2012 a dne 10. 6. 2014. Z uvedeného je zřejmé, že všechny uvedené trestné činy byly obviněným P. V. spáchány dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek či doručen trestní příkaz za jiný jeho trestný čin, a proto jsou tyto trestné činy ve vztahu souběhu.
Za této situace měl být obviněnému P. V. rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. 1 T 59/2016 správně uložen souhrnný trest za všechny uvedené trestné činy při současném zrušení výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 10. 2015 sp. zn. 51 T 137/2015, jakož i výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu pro Prahu-východ ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 37 T 140/2017, podle zásad uvedených v ustanovení §43 odst. 2 tr. zákoníku. Za tohoto stavu věci bylo třeba uzavřít, že napadené rozhodnutí trpí vadou v podobě jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, a v tomto směru byla argumentace obviněného shledána důvodná.
Nejvyšší soud proto v neveřejném zasedání [konaném v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.] podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. 9 To 95/2020 i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. 1 T 59/2016, a současně také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 9, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Uvedený soud tedy bude povinen znovu rozhodnout ve vztahu k obviněnému P. V. tak, aby byla odstraněna výše popsaná pochybení. Přitom bude vázán právním názorem, který Nejvyšší soud vyslovil v tomto rozhodnutí (§265s odst. 1 tr. ř.).
Obviněný P. V. od 20. 7. 2020 vykonává trest odnětí svobody uložený mu rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. 1 T 59/2016, a Nejvyšší soud k dovolání napadený rozsudek zrušil. Podle §265 l odst. 4 tr. ř. v takovém případě rozhodne Nejvyšší soud zároveň o vazbě. Ze spisového materiálu nevyplývají žádné konkrétní skutečnosti, které by zakládaly některý z důvodů vazby podle §67 tr. ř., v průběhu přípravného řízení se obviněný nacházel na svobodě a trest nastoupil dobrovolně v přiměřené době tomuto nástupu určené, proto Nejvyšší soud rozhodl, že se obviněný do vazby nebere.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 1. 2021
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu