ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.442.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 442/2021- 812
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 5. 2021 o dovolání obviněné M. Š. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 1. 2021, sp. zn. 4 To 584/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 32 T 46/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 8. 2020, sp. zn. 32 T 46/2019, byla obviněná M. Š. uznána vinnou přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku (body 1. a 2. výroku rozsudku), kterého se dopustila jednáním popsaným ve skutkové větě výroku o vině daného rozsudku.
Za uvedené jednání byla obviněná M. Š. odsouzena podle §209 odst. 3 tr. zákoníku, za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců.
Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání podle živnostenského zákona s předmětem činnosti účetních poradců, vedení účetnictví, vedení daňové evidence v trvání 30 měsíců.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost, aby na náhradě škody zaplatila poškozené společnosti DAX Autogroup s. r. o., IČ: 281 28 125, částku ve výši 252 270 Kč.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený Úřad práce České republiky, organizační složka státu, IČ: 72496991, se sídlem Dobrovského 1278/25, 170 00 Praha 7, odkázán se svým uplatněným a nepřiznaným nárokem na náhradu škody způsobené trestným činem na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 8. 2020, sp. zn. 32 T 46/2019, podala obviněná M. Š. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 7. 1. 2021, sp. zn. 4 To 584/2020, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. k odvolání obviněné napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že byla obviněná M. Š. uznána vinnou pokračujícím přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku (účinného od 1. 10. 2020), kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku (body 1. a 2.) dopustila tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
1. „v období od měsíce února do měsíce července roku 2016 v Českých Budějovicích, XY, případně jinde, v zištném záměru získat pro sebe neoprávněný majetkový prospěch, neoprávněně pobírala podporu v nezaměstnanosti, která jí byla přiznána na základě její žádosti o podporu v nezaměstnanosti ze dne 3. 2. 2016 Úřadem práce ČR - Krajská pobočka České Budějovice, kontaktní pracoviště České Budějovice, a to Rozhodnutím pod č.j. CBA-1758/2016-4 ze dne 18. 2. 2016, a to ode dne 1. 2. 2016 ve výši 9 425 Kč po dobu prvních dvou měsíců, ve výši 7 250 Kč měsíčně po dobu dalších 2 měsíců a ve výši 6 525 Kč měsíčně po zbývající 2 měsíce, kdy součástí této její žádosti i žádosti o zprostředkování zaměstnání bylo mimo jiné i čestné prohlášení o tom, že uchazeč o zaměstnání není v pracovněprávním stavu (tedy v pracovním poměru, vztahu na základě dohody o pracovní činnosti a dohody o provedení práce), a dále že není osobou samostatně výdělečně činnou v České republice ani v cizině, přičemž v rozporu s touto povinností, vyplývající pro ni z ustanovení §25 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, vědomě a úmyslně Úřadu práce v Českých Budějovicích zatajila skutečnost, že v předmětnou dobu vykonává paralelní výdělečnou činnost spočívající ve vedení účetnictví pro různé podnikatelské subjekty, když v období od února do září roku 2016 obdržela na bankovní účet číslo XY vedený u České spořitelny, a.s., jehož majitelem byl V. Š., narozen XY, syn M. Š., a disponentem byla M. Š., a to za vedení účetnictví a daňové evidence finanční částku ve výši nejméně 391 504 Kč a v důsledku zamlčení této skutečnosti jí byly neoprávněně vypláceny dávky podpory v nezaměstnanosti v celkové výši nejméně 46 400 Kč, čímž způsobila Českému státu zastoupenému Úřadem práce České republiky, IČ 72496991, Krajská pobočka České Budějovice, se sídlem Klavíkova 7, České Budějovice škodu ve výši nejméně 46 400 Kč, přičemž v červenci 2016 bylo vlastním šetřením příslušného úřadu práce zjištěno, že M. Š. je zaměstnána u společnosti H. – F. C. a proto s ní bylo zahájeno správní řízení o vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání a dále ve věci vrácení podpory v nezaměstnanosti za období od 1. 6. 2016 do 31. 7. 2016 s přeplatkem ve výši 13 050 Kč, kdy tento přeplatek úřadu práce uhradila,
2. nejméně v době od 29. 4. 2016 do 14. 7. 2016 v Českých Budějovicích, vystupující jako osoba samostatně výdělečně činná, provozující podnikatelskou činnost pod obchodním jménem M. Š., XY, IČ XY, uzavřela smlouvu o vedení účetnictví datovanou 1. 3. 2016, na základě které měla za smluvně stanovenou měsíční odměnu ve výši 40 200 Kč vést účetnictví pro společnost H.
- Fischer CZ s.r.o., IČ 28128125, U Staré Trati 1733/5, 370 11 České Budějovice, následně přejmenované na DAX Autogroup s.r.o., IČ 28128125, se sídlem Vrbenská 197, 370 01 České Budějovice, což vykonávala nejméně od 29. 3. 2016 do 30. 6. 2016, přičemž se záměrem získat majetkový prospěch zneužila svého postavení a bez oprávněného pokynu, vědomí a souhlasu odběratele jejích služeb si na účet svého syna V. Š. vedeného u České spořitelny, a.s. č. XY postupně nechala poukázat různé finanční částky, jejichž výplatu na účet či v hotovosti dokladovala těmito fiktivně vytvořenými daňovými doklady k zakrytí svého jednání:
|
faktura
|
účet
|
datum platby
|
|
vyst.
|
č.
|
částka
|
tvrzený titul zdanitelného plnění
|
plátce
|
příjemce
|
|
29.04.2016
|
2160004
|
40 200,00 Kč
|
odměna za III/2016
|
XY
|
XY
|
29.04.2016
|
|
01.05.2016
|
2160007
|
8 761,00 Kč
|
prémie za VI/2016
|
XY
|
XY
|
09.06.2016
|
|
01.05.2016
|
2160008
|
40 200,00 Kč
|
odměna za VII/2016
|
XY
|
XY
|
09.06.2016
|
|
01.05.2016
|
2160008
|
3 961,00 Kč
|
prémie za III/2016
|
XY
|
XY
|
13.06.2016
|
|
01.05.2016
|
2160008
|
800,00 Kč
|
dopl. prémie nespecifikované
|
XY
|
XY
|
19.07.2016
|
|
02.05.2016
|
2160005
|
3 913,00 Kč
|
prémie za III/2016
|
XY
|
XY
|
14.04.2016
|
|
10.06.2016
|
2160009
|
15 000,00 Kč
|
mzdová agenda
|
hotově
|
hotově
|
16.06.2016
|
|
12.07.2016
|
2160016
|
8 862,00 Kč
|
prémie za VI/2016
|
XY
|
XY
|
14.07.2016
|
přičemž na výplatu shora uvedených finančních prostředků neměla žádný právní důvod, a takto společnosti DAX Autogroup s.r.o., IČ 281 28 125, se sídlem Vrbenská 197, České Budějovice způsobila škodu ve výši nejméně 121 697 Kč“.
Za uvedené jednání byla obviněná M. Š. odsouzena podle §209 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let.
Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání podle živnostenského zákona s předmětem činnosti účetních poradců, vedení účetnictví, vedení daňové evidence v trvání 30 měsíců.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost, aby na náhradě škody zaplatila poškozené firmě DAX Autogroup s. r. o., IČ: 28128125, částku 121 697 Kč, a to k rukám insolvenčního správce JUDr. Jiřího Vody, IČ: 68754515, když se zbytkem uplatněného a soudem nepřiznaného nároku na náhradu škody byla tato poškozená odkázána podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 1. 2021, sp. zn. 4 To 584/2020, podala následně obviněná M. Š. prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho rámci dovolatelka namítla, že učiněná skutková zjištění soudů jsou v příkrém rozporu s obsahem důkazů, na jejichž podkladě své závěry soudy učinily, a je nutné je označit za výsledek dezinterpretace provedených důkazů. Dále uvedla, že soudy naprosto ignorovaly její obhajobu a s jejími námitkami se fakticky nevypořádaly, resp. pouze formálně. Obviněná rovněž uvedla, že byla uznána vinnou z přečinu podvodu pouze na základě jediného důkazu, a to výpovědi svědkyně B. K., o jejíž výpovědi panují silné pochybnosti. Svědkyně totiž měla v minulosti značné osobní konflikty s obviněnou a snaží se ji poškodit. Zášť má být zřetelná například z její výpovědi před soudem, nikoli přímo z protokolu, nýbrž z poslechu audiozáznamu. Svědkyně se snažila obviněnou připravit o práci, když nepravdivě tvrdila svědkovi Č., že vyvádí ze společnosti peníze ve snaze získat majetkový prospěch. To svědek F. z tehdejšího vedení společnosti nepotvrdil. Svědkyně také průběžně měnila své výpovědi, např. v otázce konce a rozsahu svého působení u poškozeného, v tom, že řešila s kolegyněmi nekalou činnost obviněné, v otázce zrušení přístupových práv k účtům či výše odměn obviněné. Odvolací soud se s těmito jednotlivými námitkami nevypořádal a označil je jen za pouhé nesrovnalosti. Dovolatelka nesouhlasí s odvolacím soudem ani v těch tvrzeních, jež mají zvěrohodnit výpověď svědkyně. E-mail svědkovi Č. naopak potvrzuje její tvrzení, že se svědkyně snažila tímto udavačským pokusem připravit obviněnou o práci. Obviněná však ve společnosti působila i poté a bylo jí například proplaceno odstupné. Skutečnost, že obviněná mohla být méně schopná či dezorientovaná při výkonu práce účetní neznamená její podvodné jednání. Pakliže existují pochybnosti o věrohodnosti svědkyně, měly soudy postupovat s přihlédnutím k zásadě in dubio pro reo a obviněnou zprostit obvinění. Obviněná je dále přesvědčena o tom, že žádnou škodu nezpůsobila.
Z uvedených důvodů obviněná závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí, aby zrušil také rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 8. 2020, sp. zn. 32 T 46/2019, a obviněnou zprostil obžaloby, případně aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněné se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že dovolání slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jedná se o aplikaci norem trestního práva hmotného, popř. na něj navazujících jiných hmotněprávních norem, a to na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolání z tohoto důvodu nemůže spočívat na námitkách proti tomu, jak soudy postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, jak hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily apod. Tento proces spadá primárně do pravomoci soudu nalézacího, přičemž do jisté míry za splnění zákonných podmínek do něj může zasáhnout ještě soud odvolací. V jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. V dovolacím řízení již nelze opětovně hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Skutkový stav lze při rozhodování o odvolání hodnotit zásadně pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souladu s ustanoveními hmotného práva. Přitom je třeba vycházet ze skutkového stavu zjištěného v průběhu trestního řízení a vyjádřeného ve výroku rozsudku. Pokud obviněný toliko rozporuje proces provedeného dokazování, jak tomu je i v případě obviněné Š., způsob hodnocení důkazů, v posuzované věci prioritně výpovědi svědkyně K., a skutková zjištění, ke kterým soudy dospěly, nespadají takové námitky pod dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněnou v podstatě jediná vytýkaná vada má výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotněprávních. Podle jeho názoru mohly soudy v předmětné věci vycházet krom jiného i z usvědčujících tvrzení svědkyně K. za stavu, že tato byla plně podporována vypovídací hodnotou dalších provedených důkazů, a to ve všech logických vazbách. Není tedy žádný důvod zasahovat do hodnotících úvah soudu nalézacího, potažmo odvolacího, ohledně věrohodnosti svědkyně K. Hodnotící úvahy soudů v tomto směru nevykazují žádné znaky nepřípustné libovůle. V posuzované věci se soudy hodnocením věrohodnosti svědkyně věnovaly a svoje závěry, že z tohoto důkazu mohou vycházet při konstrukci skutkových zjištění, založily i na hodnocení obsahové shody z její strany uváděných údajů s důkazy dalšími (zejména listinnými). V mezích uplatněného dovolacího důvodu není ani námitka, resp. spíše prohlášení o přesvědčení obviněné, která směřuje do zjištění soudů o způsobené škodě. Jde opět o výhradu vůči skutkovému zjištění, nadto nijak blíže nezdůvodněnou.
Z uvedeného tedy jednoznačně vyplývá, že dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl v tomto případě napaden jen formálně. Dovolatelka neuplatnila žádnou konkrétní námitku, jíž by bylo možno považovat z hlediska uplatněného a ani žádného jiného důvodu dovolání za relevantní.
Vzhledem k výše uvedenému proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněná ve svém dovolání uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
K obsahu podaného dovolání lze předně poznamenat, že obviněná obdobné námitky vznesla již v rámci předchozích řízení před soudy obou stupňů. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Pokud dále Nejvyšší soud konfrontoval tyto její námitky se skutkovými a právními závěry napadených rozhodnutí, pak mohl konstatovat, že uvedené námitky obviněné nebylo možné podřadit pod uplatněný dovolací důvod. Námitky obviněné, v jejichž rámci namítala nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědi svědkyně B. K.) a vytýkala nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání, které zaměřila pouze proti výroku pod bodem 2. rozsudku soudu prvního stupně obviněná nenamítala nic v tom smyslu, že by uvedený skutkový stav nevykazoval znaky pokračujícího přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Pouze takto koncipované námitky by obsahově odpovídaly dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněná založila dovolání v celém rozsahu na námitkách vyloženě jen skutkové povahy. Tyto námitky se odvíjely od jejího tvrzení, že se uvedeného jednání nedopustila, resp. že na všechny převedené finanční částky měla právo. Dovolatelka jejich prostřednictvím pouze předkládá dovolacímu soudu vlastní (pro ni příznivější a od skutkových zjištění soudů odlišnou) verzi skutkového děje s tím, že polemizuje s obsahem provedeného dokazování a především se způsobem, jakým soudy hodnotily (ve věci provedené) důkazy. Až sekundárně – z uvedených skutkových výhrad – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Tímto pojetím uplatněných námitek se obviněná ocitla mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. Lze uzavřít, že obviněná sice formálně deklarovala tento zákonný dovolací důvod, ale jinak uplatnila námitky, které mu co do svého obsahu neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné. Přitom jak soud prvního stupně, tak i soud druhého stupně v odůvodnění svých rozhodnutí jasně objasnily, z jakých důkazů vycházely a jak jednotlivé důkazy hodnotily a proč uznaly obviněnou vinnou právě výše uvedeným přečinem.
S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že obviněná neuplatnila žádnou námitku, která by byla z hlediska uplatněného dovolacího důvodu způsobilá založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem sloužícím k nápravě některých výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zcela zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů nižších stupňů. K přezkumu jejich skutkových zjištění může ze strany Nejvyššího soudu dojít ve zcela výjimečných situacích, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný pro zajištění práva obviněného na spravedlivý proces, jak konečně uvádí sám dovolatel. Pokud tedy dovolatel dovozuje existenci extrémního rozporu z toho, že konání jeho trestné činnosti soudy neprokazují, ale pouze ji dovozují, resp. že v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. k tomu sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další), tak i v této souvislosti ovšem Ústavní soud zdůrazňuje, že je v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (např. sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03). Upozorňuje-li Ústavní soud, že je povolán korigovat pouze případy nejextrémnější, platí tento závěr i pro dovolací soud, neboť ten by se přezkoumáním skutkových námitek ocitl mimo meze jeho zákonem (taxativně uvedenými dovolacími důvody) vymezené pravomoci.
Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Českých Budějovicích, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud v Českých Budějovicích, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný, natož pak extrémní rozpor. Skutečnost, že obviněná se záměrem získat majetkový prospěch zneužila svého postavení a bez oprávněného pokynu, vědomí a souhlasu odběratele jejích služeb si na účet nechala poukázat různé finanční částky, jejichž výplatu dokladovala fiktivně vytvořenými daňovými doklady, vyplynula především ze svědecké výpovědi B. K. V dané souvislosti je třeba poznamenat, že soudy závěr o vině obviněné nestaví pouze na výpovědi svědkyně B. K., jak naznačuje obviněná, ale i na ostatních provedených důkazech (např. výpovědích svědků J. Č., A. Š., J. Š., M. K., a dále listinných důkazech – e-mail ze dne 23. 6. 2016, faktury atd.), které hodnotí, na rozdíl od obviněné, v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu. Lze tedy uzavřít, že soudy nižších stupňů svá rozhodnutí přesvědčivě odůvodnily a Nejvyšší soud v podrobnostech pro stručnost na rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně odkazuje. Argumentace obviněné týkající se hodnocení výpovědi svědkyně B. K., jakožto i věrohodnosti její výpovědi rovněž nenaplňuje zvolený dovolací důvod. Navíc námitkám obviněné stran věrohodnosti svědkyně B. K. nelze přisvědčit. Je třeba uvést, že je to právě orgán činný v trestním řízení, resp. soud, kdo je oprávněn a zároveň povinen se zabývat při hodnocení důkazů věrohodností svědků a jejich výpovědí. Již soud prvního stupně ve svém rozhodnutí rozvedl své úvahy stran hodnocení svědeckých výpovědí. Rovněž odůvodnění napadeného rozsudku obsahuje pasáž, v níž se odvolací soud v rámci přezkumu rozsudku soudu prvního stupně zabývá hodnocením provedených důkazů. Odvolací soud nehodnotil provedené důkazy před soudem prvního stupně odlišně, naopak se se skutkovými zjištěními na jejich základě učiněnými ztotožnil.
Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily. Mezi skutkovými zjištěními, která se stala podkladem výroku o vině, a provedenými důkazy je adekvátní obsahový vztah vylučující úvahy o tom, že bylo porušeno ústavně zaručené základní právo obviněné na spravedlivé řízení.
Obviněná nesouhlasila se způsobem, jak soudy v meritorním rozhodnutí hodnotily provedené důkazy, neboť podle jejího názoru přetrvávaly ve věci pochybnosti a bylo namístě aplikovat zásadu in dubio pro reo. Námitka obviněné týkající se porušení uvedené zásady nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný, neboť směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo in dubio pro reo má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016).
Přestože dovolatelka dále formálně vznesla námitku, kterou směřuje do zjištění soudů o způsobené škodě, nelze ani tuto námitku pod deklarovaný a ani žádný jiný dovolací důvod podřadit. To proto, že svou argumentaci nezaložila na nesprávném hmotněprávním posouzení zjištěného skutkového stavu, nýbrž na vlastní verzi skutkových událostí, z níž pak vyvstávají její pochybnosti o správnosti výroku o náhradě škody.
Nejvyšší soud vzhledem ke všemu shora uvedenému proto rozhodl o dovolání obviněné M. Š. tak, že dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř., neboť dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Pokud jde o podnět, který obviněná učinila v rámci svého dovolání, tedy aby předseda senátu Nejvyššího soudu za podmínek §265o odst. 1 tr. ř. odložil nebo přerušil výkon rozhodnutí, proti kterému podala dovolání, Nejvyšší soud uvádí, že podle §265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání může předseda senátu Nejvyššího soudu odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti kterému bylo podáno dovolání. Vydání rozhodnutí o takovém podnětu (na rozdíl od návrhu učiněného předsedou senátu soudu prvního stupně podle §265h odst. 3 tr. ř.) však není obligatorní a k aplikaci citovaného ustanovení by bylo třeba přistoupit v situaci, pokud by argumentace obviněné s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti mohla svědčit závěru, že dovolání bude vyhověno. Předseda senátu však takové důvody pro odklad výkonu trestu nezjistil, a proto, aniž by bylo zapotřebí o podnětu obviněné rozhodnout samostatným rozhodnutím, tomuto nevyhověl a s ohledem na vlastní rozhodnutí o dovolání případným (negativním) výrokem nerozhodl (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 5. 2021
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu