ECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.1244.2021.1
sp. zn. 5 Tdo 1244/2021-15199
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 12. 2021 o dovoláních, která podali obvinění R. P., nar. XY, trvale bytem XY, okres XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Heřmanice, P. M. , nar. XY, trvale bytem XY, okres XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Heřmanice, a D. K. (rozená P.) , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 5 To 5/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 81 T 2/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněných R. P., P. M. a D. K. odmítají.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 81 T 2/2017, byl obviněný R. P. pod body 1. až 31. uznán vinným zvlášť závažným zločinem dotačního podvodu podle §212 odst. 1, 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění účinném do 30. 9. 2020 (dále jen „TZ“), dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 TZ v jednočinném souběhu se zvlášť závažným zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, 5 TZ, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 TZ. Obviněný P. M. byl pod body 6., 7., 8., 11., 15., 16., 27. až 31. výroku téhož rozsudku uznán vinným pokusem citovaných zvlášť závažných zločinů a obviněná D. K. se pod body 13., 18. a 20. dopustila zločinu dotačního podvodu podle §212 odst. 1, 5 písm. c) TZ, dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 TZ spáchaným v jednočinném souběhu se zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, 4 písm. c) TZ, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 TZ. Za uvedenou trestnou činnost byl obviněným R. P. a P. M. shodně podle §212 odst. 6 a §43 odst. 1 TZ uložen úhrnný trest odnětí svobody, a to v trvání 6 roků a 6 měsíců obviněnému R. P. a v trvání 5 roků obviněnému P. M., pro výkon trestu byli oba obvinění podle §56 odst. 2 písm. a) TZ zařazeni do věznice s ostrahou. Obviněná D. K. byla podle §212 odst. 5, §43 odst. 1, §81 odst. 1 a §82 odst. 1 TZ odsouzena k úhrnnému podmíněně odloženému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků a 6 měsíců se stanovením zkušební doby v trvání 3 roků. Uvedeným třem obviněným soud také uložil podle §67 odst. 1 TZ peněžité tresty, jejichž výměru soud určil podle §68 odst. 1, 2 a 3 TZ, u obviněného R. P. na 400 denních sazeb po 1000 Kč, tj. v celkové výši 400 000 Kč, u obviněného P. M. na 200 denních sazeb po 500 Kč, tj. v celkové výši 100 000 Kč, a u obviněné D. K. na 100 denních sazeb po 500 Kč, tj. v celkové výši 50 000 Kč. Pro případ, že by obvinění peněžité tresty ve stanovené lhůtě nezaplatili, stanovil soud podle §69 odst. 1 TZ náhradní tresty odnětí svobody, a to v trvání 6 měsíců ohledně obviněného R. P. a v trvání 3 měsíců ohledně obviněných P. M. a D. K. Dále bylo podle §228 odst. 1 tr. řádu rozhodnuto v adhezním řízení o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody, jak je popsáno v této části výroku rozsudku soudu prvního stupně. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestech dalších sedmi fyzických osob a celkem osmi právnických osob. Výrok o vině obsahuje též zprošťující část podle §226 písm. b) tr. řádu, která se týká jedné fyzické a jedné právnické osoby, nikoli však dovolatelů.
2. Z podnětu odvolání celkem patnácti obviněných (mj. také dovolatelů) Vrchní soud v Olomouci rozhodl rozsudkem ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 5 To 5/2019, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v jeho odsuzující části ohledně obviněných R. P., P. M., K. M., D. P., D. K., M. J., K. K., K. H., L. A., H., E., E., L., O., G., podle §261 tr. řádu také v jeho odsuzující části ohledně obviněných obchodních společností R. a D., a podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl o vině a trestech těchto obviněných. Nejvyšší soud následovně blíže připomene pouze způsob rozhodnutí ve vztahu k dovolatelům. Obviněného R. P. vrchní soud pod body 1. až 31. uznal vinným zločinem dotačního podvodu podle §212 odst. 1, 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb, trestního zákoníku, ve znění zákona č. 333/2020 Sb., tj. ve znění účinném od 1. 10. 2020 (dále jen „tr. zákoník“), dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (body 1. – 20.), dílem ve stadiu přípravy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným pod body 1. až 20. v jednočinném souběhu s pokusem zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §21 odst. 1 a §260 odst. 1, 5 tr. zákoníku. Obviněný P. M. byl v bodech 6. až 8., 11., 15., 16., 27. až 31. uznán vinným přípravou ke zločinu dotačního podvodu podle §20 odst. 1 a §212 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku a současně v bodech 6. až 8., 11., 15. a 16. zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným (body 11. a 15.), dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (body 6., 7., 8. a 16.), spáchanými v jednočinném souběhu. Obviněnou D. K. soud pod body 13. 18. a 20. uznal vinnou pokusem zločinu dotačního podvodu podle §21 odst. 1 a §212 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku spáchaným v jednočinném souběhu s pokusem zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §21 odst. 1 a §260 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku. Za uvedenou trestnou činnost soud obviněného R. P. odsoudil podle §212 odst. 6 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému P. M. za shora uvedené trestné činy soud uložil podle §212 odst. 6, §43 odst. 1 a §58 odst. 6 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 roků, pro jehož výkon byl stejně jako obviněný R. P. zařazen do věznice s ostrahou. Podmíněný trest odnětí svobody podle §212 odst. 5 a §43 odst. 1 tr. zákoníku soud uložil obviněné D. K., a to v trvání 2 roků a 6 měsíců za současného stanovení zkušební doby v trvání 3 roků. V adhezním řízení vrchní soud podle §228 odst. 1 tr. řádu uložil obviněnému R. P. povinnost jednak samostatně zaplatit na náhradu škody poškozené Evropské unii k rukám Ministerstva životního prostředí částku 1 784 809,33 Kč, resp. částku 2 076 365,66 Kč a poškozenému Státnímu fondu životního prostředí České republiky částku 314 966,36 Kč, resp. částku 366 417,47 Kč, a dále povinnost společně a nerozdílně s dalšími spoluobviněnými včetně P. M. a D. K. zaplatit na náhradu škody v tomto výroku specifikované částky poškozené Evropské unii k rukám Ministerstva životního prostředí a poškozenému Státnímu fondu životního prostředí České republiky. Současně vrchní soud citovaným rozsudkem rozhodl o vině a trestech dalších dvanácti obviněných, případně také o jejich povinnosti nahradit poškozeným způsobenou škodu.
3. Trestná činnost spočívala podle rozsudku odvolacího soudu v podstatě v tom, že obviněný R. P. v úmyslu vylákat finanční prostředky poskytované formou dotace v rámci Operačního programu Životní prostředí, financovaného prostřednictvím Fondu soudržnosti a Evropského fondu pro regionální rozvoj z prostředků Evropské unie, na základě v popisu skutku konkretizovaných celkem 31 výzev k podání žádostí o podporu v rámci prioritní osy č. 6 vyhlášených Ministerstvem životního prostředí prostřednictvím Státního fondu životního prostředí ČR zajistil v období od 13. 11. 2008 do 28. 11. 2013 podání ve skutkové větě blíže popsaných 31 žádostí o poskytnutí podpory pro projekty z Operačního programu Životní prostředí prostřednictvím občanských sdružení E., IČ: XY (body 1., 2., 4.), P., IČ: XY (body 3., 20.), H., IČ: XY (nyní H.; body 5., 11. až 14., 22. až 26.), E., IČ: XY (nyní E.; body 6., 7., 15., 16., 27. až 31.), R., IČ: XY (nyní R.; body 8., 9., 17.), D., IČ: XY (nyní D.; body 10., 21.), O., IČ: XY (nyní E.; body 18., 19.) jako dohodnutých žadatelů o podporu. Celý proces podání žádosti o dotaci však obviněný R. P. řídil sám od výběru projektu, na nějž se bude žádost podávat, přes přípravu projektové dokumentace a rozpočtu na projekt, výběr osoby žadatele o dotaci, dále řídil veškeré kroky žadatele o dotaci v průběhu dotačního řízení, např. sám vyplňoval potřebné údaje v informačním systému BENE-FILL, případně na základě jeho pokynů tak činil zástupce žádosti o dotaci, rozhodoval, které subjekty budou žadatelem o dotaci osloveni jako účastníci výběrového řízení na realizaci zakázky a který z nich výběrové řízení formálně vyhraje s tím, že pokud se vítězem měl stát jiný subjekt než on sám, předem se s tímto vítězem dohodnul na faktické realizaci zakázky jeho vlastními pracovníky a na převodu finančních prostředků za realizaci zakázky vítězným uchazečem na jeho bankovní účet, také rozhodoval o tom, kdo bude u jednotlivých veřejných zakázek vybrán jako odborný dozor, a to tak, aby on sám získal finanční prostředky z dotace určené jako odměna za výkon odborného dozoru, a připravoval podklady pro doložení schopnosti žadatele o dotaci dofinancovat projekt z vlastních prostředků, přičemž obviněný R. P. ve všech 31 případech připravil žádosti o poskytnutí podpory a v souvislosti s nimi sám nebo prostřednictvím žadatelů o dotaci předkládal požadované doklady tak, aby poskytovateli dotace byly zamlčeny skutečnosti podstatné pro poskytnutí podpory, tedy že (zadávací) výběrové řízení na dodavatele služeb proběhne pouze formálně, bez jakékoli hospodářské soutěže v rozporu s §6 odst. 1 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, který byl s účinností od 1. 10. 2016 nahrazen zákonem č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek (dále jen „zákon o veřejných zakázkách“), a v rozporu se Závaznými pokyny pro žadatele a příjemce podpory v operačním programu Životní prostředí, dále zamlčel, že vítěz výběrového řízení bude předem vybrán a že projekt, na který je dotace požadována, je předem připraven tak, aby obviněný R. P. pro sebe vylákal finanční prostředky z dotace jak za zpracování projektové dokumentace a rozpočtu, tak za realizaci akce i za odborný dozor, že u žadatelů H., R., D., a E., se jedná o občanská sdružení, která fakticky nefungují a byla založena rodinnými příslušníky a pracovníky obviněného R. P., popřípadě jím samotným, a to pouze za účelem neoprávněného vylákání podpory z operačního programu Životní prostředí s tím, že všichni obvinění byli srozuměni se skutečností, že finanční prostředky z tohoto operačního programu jsou z podstatné části financovány Evropskou unií prostřednictvím Fondu soudržnosti a Evropského fondu pro regionální rozvoj, čímž byla poškozené Evropské unii zastoupené Ministerstvem životního prostředí způsobena skutky popsanými pod body 1. až 4., 9., 10., 11., 12., 15., 18. a 19. škoda v celkové výši 8 431 706,01 Kč a poškozenému Státnímu fondu životního prostředí České republiky pod body 1. až 4., 9., 10., 12., 15. a 19. škoda v celkové výši 1 198 320,02 Kč, v ostatních bodech nedošlo ke vzniku škody z toho důvodu, že u skutků pod body 5. až 8., 16., 17. žadatelé o dotaci odstoupili od administraci akce, pod body 13., 20., 22., 24., až 29. prozatím nedošlo k vyplacení dotace, pod body 14., 21., 23., 30. a 31. nebyla akceptována žádost o dotaci. Obviněný P. M. se podílel na trestné činnosti v bodech 6. až 8., 11., 15., 16., 27. až 31., a to jednak jako statutární orgán žadatele o dotace E., (skutky pod body 6., 7., 15., 16., 27. až 31.) a dále u skutků v bodech 8. a 11. jako účastník výběrového řízení na dodavatele předmětu veřejné zakázky dotované z evropských prostředků, přičemž ve všech případech obviněný P. M. opakovaně dokládal nepravdivé doklady, z nichž některé i sám podepsal (např. žádosti o poskytnutí podpory, Zápis ze schůze E., konané dne 9. 11. 2013, na níž měl být obviněný P. M. zvolen předsedou občanského sdružení, dále jednotlivá prohlášení zadavatele o řádném výběrovém řízení na dodavatele služeb, čestná prohlášení členů výběrových komisí o nepodjatosti aj.). Obviněná D. K. se účastnila trestné činnosti skutky popsanými v bodech 13., 18. a 20., přičemž v prvních dvou případech vystupovala jako uchazeč o veřejnou zakázku, ve skutečnosti byla s obviněným R. P. předem dohodnutá na přidělení soutěžených veřejných zakázek a v souvislosti s tím v rámci výběrových řízení předložila nepravdivé doklady (např. čestné prohlášení o ekonomické a finanční způsobilosti ke splnění dané zakázky a o zkušenostech s prováděním podobných prací a o nevyužití subdodavatelů) a podepsala smlouvy o dílo, ačkoli věděla, že akce nebude realizovat ona, ale obviněný R. P., resp. jeho pracovníci. Skutkem pod bodem 18. obviněná současně za práce, které nevykonala, vystavila ve skutkové větě uvedené faktury a finanční plnění, které jí bylo poskytnuto příjemcem dotace, zaslala na účet obviněného R. P. Jednání obviněné D. K. uvedené pod bodem 20. výroku o vině spočívalo v uzavření smlouvy o dílo s žadatelem o dotaci, jejímž předmětem byl výkon odborného dozoru, ačkoli po předchozí dohodě s obviněným R. P. již před podpisem této smlouvy věděla, že tuto činnost fakticky vykonávat nebude.
II. Dovolání obviněných a vyjádření k nim
4. Proti rozsudku Vrchního soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 5 To 5/2019, podali obvinění R. P., P. M. a D. K. dovolání, učinili tak prostřednictvím svých obhájců a všichni přitom uplatnili dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění účinném do 31. 12. 2021 (dále jen „tr. řád“), tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
a) Dovolání obviněného R. P.
5. Dovolání obviněného R. P. směřovalo proti výrokům o vině, o trestu i o náhradě škody, které se ho týkaly. Zásadní nedostatky rozhodnutí odvolacího soudu obviněný shrnul tak, že soud nesprávně právně posoudil skutky, z nichž byl obžalován, mezi zjištěnými skutečnostmi a provedenými důkazy je extrémní rozpor a samotné rozhodnutí vrchního soudu označil ze nepřezkoumatelné. Obviněný odvolacímu soudu vytkl zejména vady v provedeném dokazování, což se promítlo do nesprávných skutkových zjištění. Hodnocení důkazů odvolacím soudem, ale též soudem prvního stupně je podle obviněného „v rozporu s pravidly logického myšlení a s obecnou zkušeností“, k čemuž odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu, a to na nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, nález ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, a usnesení ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. III. ÚS 3136/09. Byl přesvědčen, že skutek nemá oporu v provedeném dokazování, některé soudy tvrzené skutečnosti jsou dokonce „opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování“. Ačkoli obviněný vyplňoval některé údaje v systému BENE-FILL, nesouhlasil s tím, že mu je kladeno za vinu jednání jednotlivých žadatelů o dotace, kteří byli svéprávnými osobami. Podle názoru obviněného z provedeného dokazování nevyplývá, že by zasahoval do činnosti občanských sdružení a předem určoval cenu navrženou účastníky výběrových řízení. Soudům obou stupňů také vytkl, že nevyhověly jeho návrhům na provedení některých důkazů, zejména na výslech některých členů hodnotících komisí nebo starosty obce XY J. K., a návrhu na zpracování znaleckého posudku, který by určil hodnotu realizovaných zakázek, bez něhož soud podle obviněného nemohl odmítnout tvrzení obviněného o tom, že skutečná cena jednotlivých děl byla vyšší než ceny určené ve smlouvách o dílo, resp. soud prvního stupně by pak nemohl dospět k chybným tvrzením v bodech 376. a 378. odůvodnění svého rozsudku. Pokud soud prvního stupně v bodě 123. odůvodnění argumentoval tím, že by bylo nelogické, aby se obviněný aktivně zapojoval do projektů, aniž by mu z toho měl plynout určitý zisk, obviněný takový způsob uvažování soudu považoval za překročení jeho kompetencí, neboť soudu přísluší pouze posuzovat (ne)zákonnost skutku.
6. Obviněný brojil proti mnohým skutkovým zjištěním soudů. Nesouhlasil s tím, že by občanská sdružení H., R., D. a E. neprovozovala jakoukoli činnost. Popřel také, že by jednotlivá výběrová řízení probíhala pouze formálně, naopak setrval na své dosavadní obhajobě, že se konala řádně. Ke skutku popsanému pod bodem 13. tzv. skutkové věty výroku o vině upozornil na to, že k realizaci akce vůbec nedošlo, proto označil hodnocení soudů o jeho průběhu za nesprávná, avšak blíže neuvedl, v čem tvrzená nesprávnost spočívala. Opakovaně obviněný ve svém dovolání namítl, že četná skutková zjištění učiněná soudy nemají oporu v provedeném dokazování, což považoval za porušení zásady materiální pravdy, zásady in dubio pro reo a také zásady ultima ratio. Zdůraznil, že veškeré náležitosti vyžadované právní úpravou zadávání veřejných zakázek byly ve všech posuzovaných případech dodrženy. Protože primárním cílem zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek (dříve zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách), je ochrana hospodářské soutěže, která však nebyla jednáním obviněného nijak narušena, nesouhlasil s tím, že byl shledán trestně odpovědným za porušení uvedeného zákona.
7. Dále byl obviněným zpochybněn vznik škody a subjektivní stránka trestných činů, za které byl odsouzen. Ke vzniku škody podle obviněného nemohlo dojít vzhledem k tomu, že práce byly provedeny a účel dotací byl tak naplněn. K absenci úmyslného zavinění uvedl, že výběrová řízení byla otevřená všem případným zájemcům, nemohl být tedy předem dohodnutý vítěz. V souvislosti s tím zopakoval, že ze stejného důvodu nedošlo ani k zásahu do zásady zákazu diskriminace a s ní spjaté zásady rovného zacházení. S ohledem na zveřejnění zadávacích podmínek bylo vyhověno i požadavkům zásady transparentnosti.
8. Pro případ shledání naplnění znaků skutkových podstat aplikovaných soudem druhého stupně na posuzované jednání se obviněný R. P. domáhal použití ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku upravujícího zásadu subsidiarity trestní represe. Domníval se, že soudy tvrzené porušení pravidel zákazu podjatosti podle §74 zákona o veřejných zakázkách (dnes pravidel o zákazu střetu zájmů podle §44 zákona o zadávání veřejných zakázek) a porušení vystupování v pozici subdodavatele nemohlo v souladu se zásadou ultima ratio postačovat k uplatnění trestní odpovědnosti obviněného. K tomu obviněný konstatoval nepříslušnost trestních soudů k rozhodování o žalovaném jednání, neboť dohled nad dodržováním zákona o veřejných zakázkách byl svěřen Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, zatímco trestní soudy rozhodují o vině a trestu za trestné činy. Ani potenciální pochybení ve složení hodnotících komisí a údajný střet zájmů jejich členů nepovažoval obviněný za natolik společensky škodlivé skutečnosti, které by odůvodňovaly užití trestního zákona.
9. Co se týká využívání subdodavatelů při realizaci předmětu veřejné zakázky, obviněný poukázal na ustanovení §17 písm. i) zákona o veřejných zakázkách, v němž je obsažena definice subdodavatele. Jedná se tedy o zcela běžnou praxi, kterou předpokládá také v současnosti platný zákon o zadávání veřejných zakázek, který však již subdodavatele označuje jako poddodavatele, a nelze ji proto kriminalizovat. Ani okolnost výkonu vysoutěžených prací prostřednictvím subdodavatele tedy nedosahuje takové intenzity, aby bylo nutné uplatnit prostředky trestního práva.
10. Přestože odvolací soud reagoval na novelizaci trestního zákona zejména ve vztahu ke zvýšení hranic určování škody provedenou zákonem č. 333/2020 Sb., podle obviněného odvolací soud nedostatečně promítl uvedenou změnu při ukládání trestu. Rovněž obviněný brojil proti způsobu argumentace odvolacího soudu v napadeném rozsudku, který v podstatě označil za nepřezkoumatelný. Nejsou v něm obsaženy ani úvahy týkající se jednotlivých odvolacích námitek obviněného, resp. jsou pouze povrchní a bez dostatečné reakce. V tom obviněný spatřoval porušení jeho práva na spravedlivý proces. Současně obviněný kritizoval rozsudek soudu prvního stupně, který v bodě 14. výroku o vině nekonkretizoval nepravdivé či zamlčené údaje (ačkoli výrok o vině byl odvolacím soudem zrušen – pozn. Nejvyššího soudu ).
11. Závěrem obviněný navrhl Nejvyššímu soudu podle §265o tr. řádu odložit, resp. přerušit výkon rozhodnutí napadeného dovoláním do doby, než o něm bude věcně rozhodnuto. Následně učinil závěrečný návrh, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci. Další postup (např. vrácení věci soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí) již obviněný neformuloval.
b) Dovolání obviněné D. K.
12. Obviněná D. K. podala své dovolání stejně jako obviněný R. P. v rozsahu výroku o vině, o trestu i o náhradě škody, obsah dovolání těchto dvou obviněných se místy naprosto shodoval, proto lze částečně odkázat na reprodukci námitek z dovolání obviněného R. P. Týká se to obecných výhrad proti tvrzení soudů o formálnosti výběrových řízení, která i podle obviněné naopak proběhla řádně, aniž by došlo k porušení některé ze zásad transparentnosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace, dále se to týkalo požadavku na aplikaci subsidiarity trestní represe ve vztahu k obviněné, která podobně jako obviněný R. P. považovala za příslušný k řešení celé věci Úřad pro hospodářskou soutěž a nikoli trestní soudy. Rovněž se obviněná shodla se spoluobviněným R. P. v názoru na běžnou praxi využívání subdodavatelů při realizaci předmětu veřejných zakázek a v názoru na nepřezkoumatelnost rozhodnutí vrchního soudu, které je zatíženo extrémním rozporem mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním soudů.
13. Obviněná dále připomněla, že jí jsou kladeny za vinu skutky popsané pod body 13., 18. a 20. výroku o vině, přičemž v případech pod body 13. a 18. se účastnila výběrového řízení a podle soudů měla předložit nepravdivá čestná prohlášení. Takové zjištění obviněná odmítla s tím, že v rámci skutku pod bodem 13. vůbec nedošlo k realizaci akce, nemohlo tedy být soudy tvrzeno, že předem byla srozuměna s tím, že práce fakticky vykoná jiný subjekt. Trvala naopak na tom, že práce hodlala vykonat sama a byla přesvědčena o tom, že byla schopná provést dílo. Jiná situace nastala ve vztahu ke skutku pod bodem 18., byť původně měla v úmyslu akci provést sama, s ohledem na časovou tíseň byla nucena využít subdodavatele, a to obviněného R. P., avšak ani takové jednání nemohlo být posouzeno jako trestné právě vzhledem k jejímu původnímu záměru realizovat dílo samostatně. Obviněná odmítla závěr soudu o nepravdivosti svého prohlášení o způsobilosti provést zakázky. Poukázala na to, že v předmětné době studovala vysokou školu se zaměřením na zahradnickou činnost, napsala diplomovou práci na téma alejí v krajinné struktuře Uničovska, tedy v rámci studia získávala potřebnou odbornou i praktickou způsobilost, mimo jiné i k výkonu odborného dozoru, který měla vykonávat u skutku v bodě 20. výroku o vině. Domnívala se, že provedené dokazování nevyvrátilo ani pravdivost jejího prohlášení o finanční a ekonomické způsobilosti k realizaci zakázky, a to nehledě na soukromou elektronickou korespondenci, která neměla vztah k její osobě jako podnikatelskému subjektu.
14. Pokud se týká okolností doprovázejících dotační řízení, obviněná popřela, že by o nich měla jakékoli povědomí, stejně tak neměla ponětí o pozadí výběrových řízení, ve všem měla naprostou důvěru ke spoluobviněnému R. P., který byl zkušeným podnikatelem a současně jejím bratrancem. Bylo tedy vyloučeno, aby byla naplněna subjektivní stránka skutkových podstat obou trestných činů, za něž byla odsouzena. Vlastní jednání obviněné nenaplňovalo ani znaky objektivní stránky žádného trestného činu, podle obviněné ani provedené dokazování nedávalo podklad pro jiný závěr. Soudy proto porušily zásadu in dubio pro reo , ultima ratio i nullum crimen sine lege , resp. nulla poena sine lege . Podotkla také, že její postavení ve výběrovém řízení neodpovídalo tomu, aby mohla nějak ovlivnit dodržení nebo porušení zásad zadávacího řízení, resp. aby mohla diskriminovat jeho ostatní účastníky. Připustila, že v čestném prohlášení se zavázala realizovat akci bez subdodavatelů, avšak nesouhlasila s tím, že by porušení tohoto prohlášení bylo natolik intenzivní, aby vyžadovalo užití prostředků trestního práva.
15. Obviněná také upozornila na změnu zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v části upravující hranice výše škody a považovala za správné, aby k tomu soudy přihlédly, užily retroaktivitu zákona in bonam partem ve smyslu čl. 40 odst. 6 věty druhé Listiny základních práv a svobod.
16. Závěrem obviněná zcela shodně se spoluobviněným R. P. navrhla zrušit rozsudky obou stupňů, aniž by připojila návrh dalšího procesního postupu po kasačním zásahu Nejvyššího soudu.
c) Dovolání obviněného P. M.
17. Rozsudky soudů obou stupňů napadl obviněný P. M. dovoláním v rozsahu všech jejich výroků, které se ho týkají. Zásadního pochybení se soudy dopustily tím, že u obviněného shledaly úmyslné zavinění, aniž by byla učiněna dostatečná skutková zjištění k naplnění tohoto znaku skutkových podstat obou trestných činů. Sám obviněný připustil, že se jeho námitky dotýkají skutkových otázek, což se vymyká zákonným dovolacím důvodům, ale byl přesvědčen, že vady v oblasti dokazování a na nich založená skutková zjištění soudů stejně jako chyby v odůvodnění obou soudních rozhodnutí byly natolik intenzivní povahy, že dosáhly ústavněprávní relevance, je proto třeba, aby byly napraveny Nejvyšším soudem v dovolacím řízení.
18. Obviněný se hájil tím, že v rozhodné době si nebyl vědom protiprávního jednání spoluobviněného R. P. K tomu, aby si případnou nezákonnost spoluobviněného uvědomil, by musel být odborníkem na právní úpravu zadávání veřejných zakázek a přidělování dotací, avšak on se v této problematice nevyznal. Jestliže mu soudy vytýkaly nepravdivost jeho prohlášení o nepodjatosti jako člena hodnotící komise, bránil se proti takovému nařčení. Uvedl, že u spoluobviněného nebyl zaměstnán, fungoval jako osoba samostatně výdělečně činná, a proto se domníval, že je u něj podjatost vyloučena. Ačkoli v minulosti skutečně byl u spoluobviněného R. P. zaměstnán, v době páchání trestné činnosti již s ním pouze spolupracoval jako podnikající fyzická osoba. Podle obviněného tedy z právního hlediska neměl v rozhodné době se spoluobviněným ani jeho firmami nic společného. Pokud si snad vyložil mimotrestní právní normy nesprávně, jednal v omylu bez známek úmyslu. Neznalost obviněného v oblasti dotačního práva a práva veřejných zakázek nemůže být nijak překvapivá, když ani před nalézacím soudem vyslechnuté dvě pracovnice Fondu životního prostředí Z. J. a L. B., neměly na otázky z dané problematiky shodné odpovědi. K subjektivní stránce obviněný ještě podotkl, že naprosto důvěřoval odborným schopnostem spoluobviněného R. P., který podle něj ve veškerých právních vztazích vystupoval transparentně a otevřeně, nezamlčoval nikde své zapojení, což by jistě učinil, kdyby si byl vědom nějaké nelegální aktivity. O nedostatku zavinění také podle obviněného svědčí jeho minimální profit z žalovaného jednání, jehož získání by neriskoval při vědomí protiprávnosti bez adekvátní odměny.
19. Obviněný dále připomněl, že skutkové podstaty zločinů dotačního podvodu a poškození finančních zájmů Evropské unie měl podle soudů naplnit jednáním popsaným v celkem 11 dílčích útocích, v devíti z nich (body 6., 7., 15., 16. a 27. až 31.) obviněný vystupoval jako předseda občanského sdružení E., které bylo žadatelem o dotace, avšak v šesti z těchto případů projekt nedospěl ani do fáze výběrového řízení na zhotovitele zakázky. Soudy podložily svá tvrzení o zmanipulování těchto dotačních řízení údaji získanými z počítače spoluobviněného R. P., avšak nebylo nijak prokázáno, že by o údajné manipulaci věděl nebo se na ní dokonce podílel také dovolatel. Soudy mu v uvedených případech kladly konkrétně za vinu uvedení nepravdivých informací v žádosti o poskytnutí podpory, v níž měl zatajit, že občanské sdružení E. nevyvíjí žádnou činnost a dále v prohlášení zadavatele, že výběr dodavatele služeb byl proveden podle Směrnice Ministerstva pro životní prostředí č. 3/2011 a Závazných pokynů pro žadatele a příjemce podpory v operačním programu Životní prostředí. Otázka, jestli občanské sdružení vyvíjelo nějakou „jinou činnost než dotovanou“, nebyla podle obviněného z hlediska dotačních podmínek vůbec důležitá, protože to stanovené podmínky nepožadovaly. Proto obviněný nespatřoval nic protiprávního na skutečnosti, že občanské sdružení E. opravdu bylo pouze prostředkem pro získání dotační podpory a pro realizaci akcí. Co se týká skutků pod body 6., 7. a 15. výroku o vině, také ve vztahu k nim obviněný popřel jakékoli manipulace či nerespektování pravidel, případně, že by o nich věděl. Ani soudy v odůvodněních svých rozhodnutí nijak nevysvětlily, jak dospěly k závěru o jeho úmyslném zavinění. V některých bodech výroku o vině je obviněnému dále vytýkáno předložení nepravdivého Zápisu ze schůze E., podle něhož byl obviněný P. M. zvolen předsedou tohoto občanského sdružení. I přesto, že údaj o datu schůze se mohl lišit od skutečnosti, obviněný nepovažoval tento zápis za nepravdivý, protože ostatní členové sdružení s jeho předsednictvím souhlasili. Ani v jednom z uvedených případů tedy podle obviněného nebylo prokázáno, že by vědomě uváděl nepravdivé údaje v jakýchkoli dokladech.
20. U skutků pod body 8. a 11. výroku o vině se obviněný účastnil výběrových řízení na zhotovitele zakázky a soudy mu kladly za vinu, že byl předem dohodnutý s ostatními uchazeči na získání zakázek a dále mělo být dohodnuto, že předmět zakázky bude realizovat spoluobviněný R. P. Obviněný P. M. s takovými skutkovými zjištěními nesouhlasil. O žádných manipulacích s výběrovým řízením neměl tušení, je přesvědčen, že ostatní uchazeči o zakázku o ni měli skutečný zájem. Nepravdivě měl u skutku pod bodem 8. učinit čestné prohlášení ze dne 26. 6. 2012 o vlastní ekonomické a finanční způsobilosti splnit zakázku a také podepsat smlouvu o dílo ze dne 30. 7. 2012, neboť tehdy již věděl, že akci provede spoluobviněný R. P. To však obviněný P. M. označil za důkazně nepodloženou spekulaci soudů a důrazně to popřel. U skutku pod bodem 11. výroku o vině na rozdíl od skutku pod bodem 8. došlo i k realizaci předmětu zakázky, práce skutečně vykonal obviněný, jeho spolupracovník J. S. a jako výpomoc se zúčastnili také M. Z. a G. W. Obviněný tedy prosazoval vlastní skutkovou verzi, podle níž veškeré práce byly provedeny zcela samostatně bez využití subdodavatelů jeho osobou, což také měl od počátku v úmyslu. Nemohl tedy uvést nepravdu v čestném prohlášení ani ve smlouvě o dílo a podotkl, že i kdyby průběžně změnil názor a zapojil do realizace projektu subdodavatele, neznamenalo by to, že by od počátku uváděl v dotačním řízení nepravdu.
21. Na závěr obviněný sám sebe označil za oběť kriminálního jednání spoluobviněného R. P., důrazně odmítl roli jeho „pravé ruky“. Z důvodů vyložených v dovolání potom navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby soudu prvního stupně uložil věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
d) Vyjádření k dovoláním
22. Nejvyšší státní zástupce se k dovoláním obviněných R. P., D. K. a P. M. vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství, který tak učinil jedním společným podáním. Státní zástupce nejprve zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení ohledně těchto obviněných a také jejich dovolací argumentaci. Následně připomněl význam dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, který uplatnil každý z dovolatelů. Podotkl, že v této trestní věci neshledal jakýkoli, natož extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy a vyjádřil přesvědčení o skutkové povaze většiny dovolacích námitek, neboť všichni obvinění de facto odmítli skutkový základ zjištěný soudy a výlučně v návaznosti na vlastní skutkové závěry dospěli k názoru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku s tím, že se předmětných skutků nedopustili. Přesto státní zástupce s notnou dávkou tolerance část námitek z ryze formálního hlediska akceptoval jako schopné naplnit zvolený dovolací důvod.
23. Všichni tři obvinění ve svých dovoláních zpochybnili naplnění subjektivní stránky, o čemž však státní zástupce nepochyboval a odkázal k tomu na body 26. a 27. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a na body 124. až 392. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Z označených částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá také zjevná neopodstatněnost výhrad obviněných R. P. a D. K. proti nesprávné aplikaci zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Pokud obviněný R. P. brojil proti procesu dokazování se zdůvodněním, že krajský soud nevyhověl jeho důkazním návrhům, státní zástupce s tím nesouhlasil. Citoval judikaturu Ústavního soudu, v níž je vyložen pojem opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí, a dospěl k závěru, že posuzovaná trestní věc není zatížena vytýkanou vadou. S důkazními návrhy obviněných se krajský soud vypořádal v bodech 122. a 123. odůvodnění rozsudku a státní zástupce se ztotožnil s jeho závěrem, podle něhož bylo doplnění dokazování v navrženém rozsahu nadbytečné. Státní zástupce k tomu podotkl, že ani Ústavní soud nezastává stanovisko, že by obecné soudy měly vyhovět každému důkaznímu návrhu stran, právu obviněného navrhnout důkazy však odpovídá povinnost soudu o návrhu rozhodnout a v případě, že mu nevyhoví, také povinnost vyložit, z jakých důvodů nebyl navržený důkaz proveden, což se v posuzované věci stalo.
24. Obviněná D. K. uplatnila také výhradu proti tomu, že vrchní soud nepřihlédl k novelizaci trestního zákoníku provedené zákonem č. 333/2020 Sb. Státní zástupce tuto námitku opět s velkou mírou tolerance považoval za právní, avšak zjevně neopodstatněnou, protože odvolací soud k nové právní úpravě přihlédl, na jejím podkladě zmírnil trestnost posuzovaného jednání, jak je patrno z odůvodnění rozsudku vrchního soudu v bodech 29. až 31. Také obviněný R. P. v dovolání zmínil novelizaci trestního zákoníku citovaným zákonem, kvitoval zmírnění trestu v návaznosti na tuto změnu zákona, avšak podle něj bylo nedostatečné. Takto formulovanou námitku státní zástupce označil za výhradu směřující proti přiměřenosti uloženého trestu, kterou se však ocitl mimo meze dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, k čemuž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 489/2015, a 7. 10. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1168/2015. Obvinění R. P. a D. K. dále shodně namítli porušení jejich práva na spravedlivý proces v souvislosti s nedostatečným odůvodněním rozsudku odvolacího soudu. Ačkoli se jednalo o námitky ryze procesní povahy, které nemohly naplnit zvolený dovolací důvod, státní zástupce nicméně doplnil, že nemají ani opodstatnění. Jestliže vrchní soud zvolil takový způsob odůvodnění, že pro stručnost odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, nejedná se o porušení práva obviněného na spravedlivý proces, neboť takový přístup je akceptován Ústavním soudem (srov. usnesení ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08) i Evropským soudem pro lidská práva, podle něhož závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (srov. rozsudek ve věci García Ruiz proti Španělsku ze dne 21. 1. 1999, č. stížnosti 30544/96).
25. S ohledem na uvedené důvody státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání odmítl dovolání všech tří obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná. Současně připojil souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu, aby Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání i jiné než navrhované rozhodnutí.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
26. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že u všech obviněných jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
27. Úvodem je třeba zdůraznit, že dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. podle §265b odst. 2 tr. řádu. Současně platí, že zákonný dovolací důvod nemůže být jen formálně označen, ale je třeba, aby konkrétní námitky dovolatele svým obsahem takovému důvodu skutečně odpovídaly.
28. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který všichni obvinění uplatnili, je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví, s nimiž trestní zákon spojuje trestní odpovědnost za určitý trestný čin. Podstatou tohoto důvodu dovolání je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. To znamená, že k naplnění tohoto důvodu může dojít zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
29. Takovému výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu však dovolání obviněných svým obsahem neodpovídala.
b) K uplatněným námitkám obviněných
30. Protože námitky obviněných se z převážné části shodovaly, bez výjimky byly skutkové povahy, tudíž nenaplňovaly označený, ale ani jiný dovolací důvod, Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny zákonné podmínky pro odmítnutí všech dovolání. Nad rámec dovolacího přezkumu se s výhradami obviněných vypořádá souhrnně a ve stručnosti, jak vyplývá z §265i odst. 2 tr. řádu. Na úvod je třeba zdůraznit, že posuzovaná trestná činnost byla velice obsáhlá, jejím iniciátorem byl nepochybně obviněný R. P., jenž v úmyslu využít dotační prostředky k vlastní výdělečné činnosti zapojil a instruoval další spoluobviněné včetně D. K. a P. M., kteří se s ním podíleli na protiprávním jednáním. Za účelem naplnění záměru dosáhnout na veřejnoprávní podporu z evropských i národních peněz docházelo k vylákání finančních prostředků, resp. k jednání, které umožnilo neoprávněně takové prostředky čerpat, resp. v některých případech došlo pouze k pokusu o naplnění takového cíle. Podstata trestného jednání spočívala v neoprávněném usnadnění přístupu k dotačním prostředkům způsobem popsaným ve výroku o vině, k čemuž docházelo již na počátku, tj. v předkládaných žádostech o přidělení dotací, dále při manipulaci výběrových řízení na zhotovitele konkrétního díla a rovněž při vykazování vlastního průběhu realizace díla, pokud k ní reálně došlo, přičemž obviněný R. P. mimo jiné zajišťoval odbyt vlastních služeb, samozřejmě vždy za příslušné finanční plnění (srov. např. bod 347. odůvodnění rozsudku krajského soudu). Rozhodně je třeba odmítnout jako nepatřičné tvrzení obviněných, že by soudy prvního i druhého stupně považovaly za protiprávní využití prostředků poskytovaných žadatelům o dotace na jiný než stanovený účel. Naopak trestná činnost spočívala primárně v tom, že obvinění od počátku dotačního řízení věděli, že v případě přiznání dotace, bude projekt realizován obviněným R. P., a to s ohledem na předem naplánovaný průběh výběrových řízení, v nichž „zvítězil“ vždy subjekt vybraný a dohodnutý s tímto obviněným na spolupráci či subdodavatelských službách při realizaci díla, což ale vždy bylo zamlčeno před poskytovatelem dotace. Takové skutkové okolnosti pak soudy správně posoudily jako skutkové podstaty trestných činů dotačního podvodu a poškození finančních zájmů Evropské unie podle prvních ze dvou základních skutkových podstat, jimiž je vymezena trestní odpovědnost za uvedení, předložení, použití a vyhotovení nepravdivých údajů (či dokladů) dotačnímu orgánu nebo také zamlčení či zatajení podstatných údajů (či dokladů) poskytovateli dotace, přičemž použití dotačních prostředků na jiný než dohodnutý účel je stíháno podle §212 odst. 2 a §260 odst. 2 tr. zákoníku.
31. Nejvyšší soud obecně připomíná, že zločinu dotačního podvodu podle §212 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo v žádosti o poskytnutí dotace, subvence nebo návratné finanční výpomoci nebo příspěvku uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedenou v §212 odst. 6 písm. a), resp. v §212 odst. 5 písm. c) tr. zákoníku je způsobení škody velkého rozsahu, resp. značné škody, takovým činem, kterou se až s účinností od 1. 10. 2020 v důsledku novely tr. zákoníku provedené zákonem č. 333/2020 Sb., rozumí škoda dosahující částky nejméně 10 000 000 Kč, resp. nejméně 1 000 000 Kč. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmyslné zavinění pachatele ve vztahu ke znakům základní skutkové podstaty (§13 odst. 2 tr. zákoníku), přičemž k okolnosti způsobení škody velkého rozsahu či značné škody, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby postačuje zavinění z nedbalosti [srov. §17 písm. a) tr. zákoníku]. Zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1 tr. zákoníku, se dopustí ten, kdo vyhotoví, použije nebo předloží nepravdivé, nesprávné nebo neúplné doklady, uvede nepravdivé, nesprávné nebo neúplné údaje anebo zatají doklady nebo údaje, a tím umožní neoprávněné použití nebo zadržování finančních prostředků pocházejících z rozpočtu Evropské unie nebo rozpočtů spravovaných Evropskou unií nebo jejím jménem anebo zmenšení zdrojů některého takového rozpočtu nebo umožní neoprávněné použití nebo zadržování majetku pořízeného z rozpočtu Evropské unie nebo rozpočtů spravovaných Evropskou unií nebo jejím jménem. Pachatel tímto jednáním umožní neoprávněné použití finančních prostředků (nebo zadržování) z některého z evropských rozpočtů, anebo zmenšení zdrojů některého takového rozpočtu tím, že vytvoří reálnou možnost k vyvolání těchto škodlivých následků, k nimž samotným však dojít nemusí. Okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedené v §260 odst. 5, resp. v §260 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku je opět způsobení škody velkého rozsahu, resp. značné škody, jde-li o subjektivní stránku, platí také totéž, co bylo uvedeno shora k §212 odst. 5 písm. c) a odst. 6 písm. a) tr. zákoníku.
32. Skutková podstata podle §212 odst. 1 tr. zákoníku zajišťuje ochranu poskytování subvencí, dotací nebo návratných finančních výpomocí nebo příspěvků. K trestnosti tohoto činu se nevyžaduje, aby pachatel skutečně vylákal prostředky u vyjmenovaných druhů podpory; pokud však pachatel vyláká dotačním podvodem takové plnění, může jít podle jeho výše o způsobení škody, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby ve smyslu §212 odst. 4, 5 písm. c) nebo odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. Ustanovení §260 odst. 1 tr. zákoníku chrání finanční zájmy Evropské unie. Trestný čin poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1 tr. zákoníku je dokonán už v okamžiku, kdy jeho pachatel zde popsaným jednáním přinejmenším vytvoří možnost („umožní“), aby posléze nastal poruchový následek, aniž k takové poruše došlo. Zákonodárce tu kriminalizuje ve své podstatě účastnické jednání ve formě pomoci jako samostatný delikt. Proto má ustanovení §260 odst. 1 tr. zákoníku přednost před právní kvalifikací „umožnění“ podle §24 odst. 1 písm. c) k §260 odst. 1 tr. zákoníku. (srov. Šámal, P. a kol. trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2120, 2121, 2647, 2650).
33. Obvinění ve svých dovoláních neuplatnili konkrétní výhrady, jimiž by relevantně zpochybnili naplnění některého z uvedených znaků skutkových podstat, jimiž byli uznáni vinnými. Byť se všichni shodně ohrazovali proti naplnění subjektivní stránky obou trestných činů, založili tento svůj názor na odlišném průběhu skutkového stavu, než k jakému dospěly soudy nižších stupňů a jaký se stal podkladem odsuzujícího rozsudku. O skutkových závěrech primárně soudu prvního stupně, s jehož věcným, podrobným a logickým hodnocením zásadních výsledků provedeného dokazování ve vztahu k jednotlivým dotačním projektům včetně vzájemných dohod mezi spoluobviněnými o průběhu zadávacího řízení se ztotožnil i odvolací soud, a jak jsou shrnuty zejména v bodech 135. až 322., v zásadě nepřísluší Nejvyššímu soudu v dovolacím řízení pochybovat a relativizovat jejich správnost. Soud prvního stupně provedl obsáhlé dokazování, jež podrobil pečlivému zkoumání, každý důkaz popsal a vyložil, jaké skutečnosti vzal za prokázané a proč z nich vyvodil určitý skutkový závěr. Poté každý jednotlivý důkaz hodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech s ostatními, přičemž zjištěné skutkové okolnosti odpovídají jak obsahu provedeného dokazování, tak zásadám obecné logiky. To je totiž zřejmé již ze samotného obsahu trestního spisu bez nutnosti podrobného přezkoumání věci. Z hlediska úmyslného zavinění, proti němuž se ohradili všichni tři dovolatelé, soudy dospěly k závěru o přímém úmyslu obviněných (srov. bod 405. rozsudku krajského soudu, resp. bod 27. rozsudku vrchního soudu, který sice výslovně nehovoří o přímém úmyslu, ale vyplývá to z jeho vyjádření) a rovněž Nejvyšší soud neshledal v hodnotících úvahách vyjádřených v odsuzujících rozsudcích soudů obou stupňů pochybení, ať již ve vztahu k obsahu důkazů, zejména pak způsobu provedení činů a povahy trestné činnosti, z něhož by bylo možné usuzovat na porušení základních pravidel logiky či svévole soudů ve vztahu k posouzení zavinění obviněných (srov. body 124. až 392. rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud připomíná, že vzhledem ke skutkové povaze námitek obviněných neprovádí přezkum napadeného rozhodnutí ani řízení jemu předcházejícího a vzhledem k tomu, že stěžejní úvahy a hodnocení výsledků provedeného dokazování Nejvyšší soud považuje za správné, přesvědčivé a vyčerpávající, neshledává důvod je na podkladě podaných dovolání obviněných podrobněji doplňovat či dokonce korigovat, až na jednu výjimku týkající se právního posouzení aplikovaného odvolacím soudem, o níž bude zmínka níže.
34. Nutno zdůraznit, že v této trestní věci zjevně nejde o některý z případů, o nichž se ve své judikatuře zmiňuje Ústavní soud a které mohou zakládat tzv. extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, nález ze dne 23. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, nebo usnesení ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. III. ÚS 3136/09), resp. následným právním posouzením, čehož se domáhali obvinění. Extrémní rozpor je podle výkladu Ústavního i Nejvyššího soudu dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Ústavní soud dovozuje dále protiústavnost těch soudních rozhodnutí, v nichž nebylo o určitých důkazech rozhodnuto, resp. se jimi soud bez adekvátního zdůvodnění nezabýval, tedy jedná-li se o tzv. opomenuté důkazy, jimiž obvinění ve svých dovoláních také argumentovali. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995. sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nebo ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů totiž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím důvodem je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Nejvyšší soud však v posuzované trestní věci extrémní rozpor mezi skutkovým stavem a provedeným dokazováním, stejně jako vadu tzv. opomenutých důkazů, neshledal. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku provedenými důkazy zabýval velmi podrobně a náležitě vyložil a odůvodnil, jaké skutečnosti vzal za prokázané a z jakých důvodů. Odvolací soud pak při respektování ustanovení §134 odst. 2 tr. řádu v odůvodnění svého rozhodnutí rovněž vysvětlil důvody, pro které se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně (srov. body 26. až 28. odůvodnění rozsudku vrchního soudu), a pokud částečně změnil výrok o vině a o trestech obviněných, srozumitelně a dostatečně vyjádřil, jaké úvahy ho k tomu vedly (srov. body 29. až 70. rozhodnutí odvolacího soudu). Nejvyšší soud připomíná stanovisko Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, že soudům adresovaný závazek plynoucí z práva na spravedlivý proces promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“, ztotožní-li se nadřízený soud v řízení o opravném prostředku s argumentací soudu, jehož rozhodnutí přezkoumává, není porušením ústavně garantovaného práva na soudní ochranu ani práva na spravedlivý proces, pokud se k věci vyjádří stručně a odkáže na odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud se při zamítnutí odvolání může dokonce omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 583/13, ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 9. 7. 2021, sp. zn. II. ÚS 744/21, aj.; rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 5. 2002 ve věci Jokela proti Finsku, stížnost č. 28856/95, ze dne 27. 9. 2007 ve věci Nitschkeho pozůstalost proti Švédsku, stížnost č. 6301/05, ze dne 13. 1. 2009 ve věci Taxquet proti Belgii, stížnost č. 926/05, aj.; nebo také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud se tedy ztotožnil s konstatováním státního zástupce v jeho vyjádření k dovoláním, že především z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, z něhož vycházel i soud odvolací, vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami soudu při hodnocení důkazů, přičemž důkazy byly hodnoceny jednotlivě i v jejich souhrnu, soudy také reagovaly dostatečně na obhajobu obviněných. Pokud se týká extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěnými skutečnostmi, obvinění tuto výtku nepřípustně založili na subjektivním způsobu hodnocení důkazních prostředků a na své vlastní verzi průběhu skutku, ačkoli o souladu mezi důkazy a skutečnostmi zjištěnými soudy a jejich právním posouzením promítnutým ve výroku o vině není důvod pochybovat.
35. Ani výhrady, jimiž se obvinění R. P. a D. K. dožadovali aplikace zásady subsidiarity trestní represe upravené v §12 odst. 2 tr. zákoníku, nebyly důvodné, navíc správné použití tohoto hmotněprávního ustanovení obvinění opět založili výhradně na vlastním způsobu hodnocení provedených důkazů a odlišném náhledu na skutkový průběh. Soudy obou stupňů se touto námitkou již náležitě zabývaly (srov. bod 56. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a body 415. až 418. rozhodnutí soudu prvního stupně). Nejvyšší soud v zásadě nepovažuje za nutné cokoli nad rámec úvah vyjádřených v citovaných částech rozhodnutí soudů obou stupňů dodávat, snad jen stručně doplňuje odkaz na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. V něm Nejvyšší soud dospěl mimo jiné k závěru, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná, vzhledem ke zjištěným skutkovým okolnostem (promyšlenost činů a vzájemná koordinace jednání jednotlivých spoluobviněných, četnost případů, zištný motiv, význam chráněného zájmu u obou skutkových podstat, zneužití finanční podpory poskytované z veřejných zdrojů nejen vnitrostátních, ale též Evropské unie, a to v řádech milionů Kč, apod.) nepřipadá v úvahu, aby byla společenská škodlivost skutků spáchaných obviněnými hodnocena jako minimální a bylo by snad možné je považovat za bagatelní ve srovnání s obdobnými případy této trestné činnosti. Pravomoc trestních soudů projednat podanou obžalobu a rozhodnout o ní, nemůže být omezena jinak než zákonem, to znamená, že soud vždy musí postupovat podle platných procesních předpisů a při svém rozhodování o tom, zda žalovaný skutek je či není trestným činem, je znovu vázán jen platným právem. Rozhodně tato pravomoc nemůže být vyloučena tím, že protiprávní jednání, pro které byla obžaloba podána, by mohlo být za určitých (zpravidla jiných) okolností, posouzeno též jako porušení jiných než trestněprávních norem a mohl by je pak projednávat například správní orgán, jak naznačili obvinění R. P. a D. K. Jeho argumentaci k vyloučení trestní odpovědnosti proto nebylo možné přisvědčit.
36. Zdánlivě jako právní se jevila námitka obviněné D. K., kterou se s poukazem na zakotvení nutnosti užití pravé retroaktivity in bonam partem v čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhala použití novelizovaného znění §138 trestního zákoníku, k němuž došlo zákonem č. 333/2020 Sb. Jde však o výhradu zcela bezpředmětnou, což lze vztáhnout také na obdobné námitky obviněného R. P., byť ten se tímto způsobem dožadoval mírnějšího trestu. Bez ohledu na vázanost soudu platnou a v době rozhodování účinnou právní úpravou Vrchní soud v Olomouci totiž postupoval ve prospěch všech obviněných, neboť k citované změně hranic výše škody v §138 tr. zákoníku, která nabyla účinnosti od 1. 10. 2020, přihlédl, dokonce byla tato skutečnost jedním z důvodů pro částečné zrušení odvoláními napadeného rozsudku krajského soudu (srov. body 29. a násl. odůvodnění rozsudku vrchního soudu). Vrchní soud tak postupoval důsledně a citovanou změnu právní úpravy promítl jak do výroku o vině u obviněných, tak i do výrok o jim ukládaných trestech. V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné upozornit na vadu právního posouzení skutku odvolacím soudem, která však vyznívá výrazně ve prospěch obviněných, a proto při absenci dovolání nejvyššího státního zástupce v jejich neprospěch nemohla být důvodem pro kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu. Vrchní soud v Olomouci totiž při změně právního posouzení části stíhané trestné činnosti některých obviněných vycházel z nesprávné premisy, že trestné činy podle §212 odst. 1 a §260 odst. 1 tr. zákoníku jsou dokonány až vyplacením požadovaných dotačních prostředků (srov. úvahy odvolacího soudu v bodě 32. odůvodnění jeho rozsudku). Na základě této nesprávné úvahy pak odvolací soud chybně posoudil dokonanou trestnou činnost, resp. její část jen jako pokus dotačního podvodu a poškození finančních zájmů Evropské unie spáchané a ty skutky, které soud prvního stupně právně kvalifikoval jako pokus obou trestných činů, odvolací soud posoudil jako přípravu k trestnému činu dotačního podvodu a v jednočinném souběhu spáchaný pokus trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie (podle soudu prvního stupně) potom odvolací soud nepovažoval za trestný, neboť jej nesprávně posoudil rovněž jen jako přípravu, která však u §260 není možná. V tomto ohledu se Nejvyšší soud plně ztotožnil s právním hodnocením soudu prvního stupně, který své právní závěry k této problematice výstižně shrnul v bodě 403. odůvodnění svého rozsudku. Podstatné skutečně je, že v případě obou předmětných trestných činů, jde o tzv. ohrožovací delikty, u nichž nemusí nutně dojít k poruchovému následku, aby byla skutková podstata trestného činu naplněna a trestný čin dokonán (srov. výše body 31. a 32. tohoto usnesení). Nicméně, jak již bylo uvedeno, k tomuto nedostatku rozsudku odvolacího soudu nemohl Nejvyšší soud přihlížet, protože by to bylo v neprospěch obviněných.
37. Obvinění R. P. a D. K. bagatelizovali důležitost skutečnosti, zda vysoutěženou zakázku realizuje vítězný uchazeč nebo se na ní účastní i jiný subjekt (subdodavatel) s tím, že takovou možnost předpokládá i zákon o veřejných zakázkách a nesouhlasili s právním hodnocením údajů o výkonu prací formou subdodávek, jež soudy označily za nepravdivé. V uvedeném způsobu jejich obrany však zcela pominuli, že k omezení subdodavatelů zakotvenému do bodu 4.7 Závazných pokynů pro žadatele a příjemce podpory v operačním programu Životní prostředí se jednotliví žadatelé o poskytnutí dotace zavázali příslušnými prohlášeními zadavatele, ačkoli předem v podstatě všichni počítali s tím, že práce budou realizovány v režii obviněného R. P. Nejvyšší soud připomíná, že tento evidentně nepravdivý údaj nebyl osamocen, dotačnímu orgánu byly předkládány nepravdy ohledně dalších skutečností, navíc k nesouladu tvrzených či dokumentovaných informací a podkladů poskytovateli dotace s reálně uskutečněnými úkony nebo činností, která podléhala podmínkám dotačního řízení, nedošlo náhodně, resp. nahodile, nýbrž plánovitě, a tudíž nepřipadá v úvahu pohlížet na tento nepravdivý údaj jako na podružný nedostatek v plnění podmínek nezbytných k poskytnutí či vyplacení dotační podpory. Na to nemůže mít vliv ani to, zda zákon o veřejných zakázkách obecně počítá nebo nevylučuje využití subdodavatelů (resp. nyní poddodavatelů) při realizaci veřejné zakázky. Ostatně žádná ze skutkových podstat podle §212 odst. 1 ani podle §260 odst. 1 tr. zákoníku není normou s tzv. blanketní ani odkazovací skutkovou podstatou ve vztahu k zákonu o veřejných zakázkách, jinými slovy citovaná ustanovení se nedovolávají ani obecně, ani konkrétně tohoto mimotrestního předpisu. Vyvození trestní odpovědnosti pachatelů obou trestných činů je proto závislé na naplnění všech okolností, které odpovídají zákonné definici a výkladu jednotlivých znaků obou skutkových podstat. Podobně je nutno z hlediska trestnosti považovat za irelevantní zkoumání či zjišťování obvyklé ceny za služby a práce, které byly předmětem zadávacích řízení a na něž vynaložené náklady měly být hrazeny z dotační podpory. I kdyby eventuálně obviněný R. P. realizoval jednotlivé předměty veřejných zakázek za nižší než obvyklou cenu, neměla by tato skutečnost žádný vliv na jeho trestní odpovědnost podle §212 odst. 1 a §260 odst. 1 tr. zákoníku. Zásadní a významné pro vyslovení jeho viny v posuzované trestní věci totiž bylo zjištění soudů, podle něhož byl poskytovatel dotace v jednotlivých případech popsaných ve výroku o vině úmyslně klamán příjemci dotací, a to v důsledku protiprávního jednání obviněného R. P., jak bylo shrnuto výše v bodě 30. tohoto usnesení. Jako zcela bezpředmětnou posoudil Nejvyšší soud výtku obviněného R. P. proti popisu skutku v bodě 14. výroku o vině, a to ať v rozsudku soudu prvního nebo druhého stupně, neboť v obou případech soudy v příslušné části tzv. skutkové věty konstatovaly, že nepravdivé byly doklady předkládané Státnímu fondu životního prostředí České republiky, přičemž v odůvodnění rozsudku krajského soudu je výslovně zmíněna žádost o dotaci a její přílohy (srov. bod 262. rozsudku soudu prvního stupně).
38. Ani výhrady obviněných proti způsobení škody nemohly obstát. Jak již také bylo zmíněno shora, otázka použití dotačních prostředků v souladu s účelem jejich poskytnutí je významná pro právní posouzení skutku podle druhých ze dvou základních skutkových podstat podle §212 odst. 2 a §260 odst. 2 tr. zákoníku, které však v posuzované trestní věci nebyly aplikovány. Právní nauka přistupuje k výkladu znaku způsobení škody u kvalifikovaných skutkových podstat trestného činu dotačního podvodu podle §212 odst. 4, 5 písm. c), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku ve shodě s rozhodovací praxí soudů tak, že její vznik je vázán k době, kdy se peněžní prostředky uvolněné na základě nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů dostaly do dispozice obviněného (srov. Draštík, A.; Fremr, R.; Durdík, T.; Růžička, M.; Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, str. 1280). Obdobně je tomu u znaku škody způsobené jednáním, které naplňuje některou ze skutkových podstat trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 3, 4 písm. c), odst. 5 tr. zákoníku, kde platí, že neoprávněné zkrácení nebo použití finančních prostředků z uvedených evropských rozpočtů je z povahy věci spojeno s neopodstatněným úbytkem finančních prostředků z nich nebo se snížením přírůstků finančních prostředků do nich a částky, o které přitom jde, vyjadřují výši způsobené škody (srov. Draštík, A.; Fremr, R.; Durdík, T.; Růžička, M.; Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, str. 1991). Z těchto úvah také vychází stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. Tpjn 300/2017, uveřejněné pod č. 1/2018, v němž byl připuštěn jako možný jednočinný souběh trestných činů podle §212 tr. zákoníku a §260 tr. zákoníku, přičemž pokud je v takovém případě skutek spáchán zčásti ke škodě Evropské unie a zčásti ke škodě jiného subjektu (zpravidla České republiky nebo územního samosprávného celku), je třeba pachateli klást za vinu v rámci §212 tr. zákoníku celou způsobenou škodu (tj. součet obou dílčích částek), zatímco v rámci §260 tr. zákoníku jen její dílčí část způsobenou ve vztahu k finančním prostředkům Evropské unie. Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1463/2012, přirovnal vznik škody u trestného činu dotačního podvodu ke vzniku škody u úvěrového podvodu (dříve byl tzv. dotační podvod součástí ustanovení o úvěrovém podvodu v §250b zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, s účinností do 31. 12. 1997) tak, že ke vzniku škody dochází za splnění dalších podmínek poté, co peněžní prostředky opustily majetkovou sféru poskytovatele úvěru, resp. dotace. V zásadě shodně se Nejvyšší soud vyjádřil ve vztahu k trestnému činu poškození finančních zájmů Evropské unie ve svém usnesení ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1010/2019, tak, že škoda u tohoto trestného činu vylákaná podvodně z rozpočtů Evropské unie dosahuje výše odpovídající celé přijaté dotaci poskytované z evropských rozpočtů. Výše uvedenému výkladu závěry soudů ohledně vzniku a výše škody způsobené trestnou činností obviněných odpovídají.
39. Co se týká konkrétních výhrad obviněného P. M. ke skutkovému průběhu u bodu 11. výroku o vině, v nichž trval na své obhajobě, že práce skutečně realizoval vlastními silami a výhradně na sebe, Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na logické a přesvědčivě odůvodněné závěry soudu prvního stupně v bodech 227. a násl. jeho rozsudku. Nejvyšší soud nemohl přihlížet ani k námitkám proti způsobu hodnocení svědeckých výpovědí, připomíná, že např. svědectví M. Z. krajský soud považoval za nepravdivé (srov. bod 385. rozsudku), tento svůj názor také logicky a srozumitelně zdůvodnil. K tomu Nejvyšší soud dále podotýká, že jako účelové je možné hodnotit i většinu dovolacích argumentů tohoto obviněného, který v dovolání popíral jakékoli povědomí o nekalém jednání spoluobviněného R. P. a odmítal označení „pravá ruka“ tohoto spoluobviněného, ačkoli soudy poukázaly na několik důkazních prostředků, po jejichž provedení v hlavním líčení a zhodnocení jednotlivě i ve vzájemných souvislostech bylo možné jednoznačně a bez jakýchkoli pochybností vyvrátit uvedenou obhajobu obviněného P. M. Kromě toho označení „pravá ruka“ soud prvního stupně převzal od svědků z řad pracovníků obviněného R. P., kteří se sami takto o obviněném P. M. vyjadřovali, nejde tak o svévolné a ničím nepodložené označení soudem (srov. bod 387. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) .
40. Obvinění tak ve své podstatě ve svých dovoláních jen opakovali dosavadní obhajobu uplatňovanou již před soudy prvního a druhého stupně, které se s ní beze zbytku, logicky a přesvědčivě vypořádaly. Současně o bvinění při uplatnění vlastních námitek vycházeli ze zcela jiného než soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu. Činili tak na podkladě odlišného hodnocení provedených důkazů, z nichž poukázali jen na některé, to znamená, že provedli určitou selekci důkazů a snažili se tak zpochybnit komplexní úvahy soudů prvního i druhého stupně. Naopak soudy do svých hodnotících úvah zahrnuly celou škálu provedených důkazů, jejich obsah následně zhodnotily jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a jejich postupu nelze nic vytknout. Oproti tomu obvinění se ve svých dovoláních snažili docílit aplikace hmotného práva na jimi prezentovanou verzi skutkového děje, ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné, kterou ve svých rozhodnutích přesvědčivě zdůvodnily. Takové námitky dovolatelů samy o sobě nenaplňují dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (podobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014).
41. Nejvyšší soud k tomu dodává, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obvinění domáhali. Dokazování je totiž doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání (srov. §265r odst. 7 tr. řádu). Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy pak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.; Fenyk, J., Císařová, D. Gřivna, T. a kol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 110 a násl.).
42. Nejvyšší soud na podkladě obsahu trestního spisu nezaznamenal žádné skutečnosti, které by mohly svědčit o porušení základních práv obviněných v průběhu trestního řízení, a to ani porušení práva na obhajobu, resp. práva na spravedlivý proces, jak obvinění ve svých dovoláních namítali. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sb. n. a u.). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněných. V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu“ (srov. bod 23 shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu). V daném případě však dovolací soud žádný, natožpak extrémní, nesoulad neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu obsáhlé dokazování, které nebylo vyčerpáno jen několika málo důkazními prostředky zmíněnými obviněnými v jejich dovoláních. Soudy proto měly dostatečný podklad v provedeném dokazování pro svá skutková zjištění, která nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Takto zjištěné skutky byly také správně právně kvalifikovány podle odpovídajících ustanovení trestního zákona. Ostatně s amotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a podpořené jednou skupinou důkazů, které nebyly nijak deformovány, přičemž tento svůj postup přesvědčivě zdůvodnily, tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry soudů a obsahem provedených důkazů, který by měl vliv na nesprávné právní posouzení, založit nemůže .
43. Pokud dovolatelé namítali porušení jejich práva na spravedlivý proces, je třeba pro úplnost připomenout, že toto právo není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. II. ÚS 2457/21, nebo ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. II. ÚS 122/21, aj.). Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Jak již bylo shora konstatováno, Nejvyšší soud nezjistil v rámci dovolacího řízení, že by obviněným bylo jakýmkoli způsobem bráněno ve výkonu jejich obhajovacích práv, případně došlo ke zkrácení jejich dalších práv vyplývajících z procesního předpisu.
44. Závěrem, nad rámec možného přezkumu napadených rozhodnutí ve všech podaných dovoláních, může Nejvyšší soud pouze na základě znalosti trestního spisu dodat, že předložené výhrady všech obviněných proti způsobu hodnocení důkazů a rozsahu provedeného dokazování nemají žádné opodstatnění. Není pravdou, že by soudy obou stupňů vytvářely své skutkové závěry z velmi omezeného penza důkazních prostředků, že by je nehodnotily jednotlivě i v jejich souhrnu, případně rozhodné důkazy přehlížely či opomíjely. Naopak především soud prvního stupně provedl dostatečně obsáhlé dokazování, aby si učinil zřetelný obraz o konkrétním jednání obviněných a úloze každého z nich v rámci páchání poměrně závažné hospodářské trestné činnosti. Námitka obviněných proti nedostatečnému rozsahu dokazování před soudem prvního stupně jednak neodpovídá uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu, jednak je zcela nedůvodná. Ve skutečnosti tak obvinění nezpochybňovali právní kvalifikaci skutku zjištěného soudy nižších stupňů, ale právě jenom samotná skutková zjištění, avšak bez opory ve výsledku dokazování.
IV. Závěrečné shrnutí
45. Nejvyšší soud na podkladě všech popsaných skutečností dospěl k závěru, že obvinění R. P., D. K. a P. M. přes své formální poukazy na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podali dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Obvinění ve svých podáních nevytkli soudům nižších stupňů žádné konkrétní pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše vyloženém smyslu, svá dovolání založili pouze na odlišné verzi skutkového stavu, než z jaké vycházely soudy nižších stupňů. Lze proto konstatovat, že námitky obviněných neodpovídají uplatněnému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, jak jsou taxativně vymezeny v §265b odst. 1 a 2 tr. řádu.
46. Za této situace Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněných R. P., D. K. a P. M., aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení. Takto mohl Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu rozhodnout v neveřejném zasedání. Vzhledem k odmítnutí dovolání obviněných nebyl důvod zabývat se návrhem obviněného R. P. na odložení nebo přerušení výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. řádu. Současně ani předseda senátu soudu prvního stupně nepodal Nejvyššímu soudu tentýž návrh podle §265h odst. 3 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 16. 12. 2021
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu