ECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.1369.2020.3
sp. zn. 5 Tdo 1369/2020-32068
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 3. 2021 o dovoláních, která podali obvinění M. S. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, adresa pro doručování XY, a P. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 6. 2020, sp. zn. 4 To 28/2020, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 1/2018, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. řádu se z podnětu dovolání obviněného M. S. zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 6. 2020, sp. zn. 4 To 28/2020, v celé části, která se týká tohoto obviněného.
Současně se podle §265k odst. 2 tr. řádu zrušují všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušenou část rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného P. K. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2019, sp. zn. 45 T 1/2018, byl pod body 1. až 4. výroku o vině obviněný M. S. uznán vinným třemi zločiny zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též „tr. zákoník“ nebo „trestní zákoník“). Spoluobviněný P. K. byl pod bodem 3. téhož výroku o vině uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255a odst. 1, 2 písm. a), b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále též „tr. zák.“ nebo „trestní zákon“) a pod bodem 4. výroku o vině přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle §221 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku. Obviněnému M. S. byl podle §206 odst. 5 a §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 roků, pro jehož výkon jej soud zařadil podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Současně mu podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činností spojených s nakládáním se svěřenými finančními prostředky na dobu 5 let. Obviněného P. K. městský soud odsoudil podle §221 odst. 2 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu 2 roků. V adhezním řízení městský soud rozhodl podle §228 odst. 1 tr. řádu tak, že obviněnému M. S. uložil povinnost nahradit škodu obchodní společnosti Shell Czech Republic, a. s., se sídlem Antala Staška 2027/77, Praha 4, IČ: 158 90 554 (dále jen „Shell Czech Republic, a. s.“) ve výši 14 807 500 Kč, podle téhož ustanovení byla oběma obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit škodu obchodním společnostem M., se sídlem XY, IČ: XY (dále jen „M.“) ve výši 5 000 000 Kč, ALEUTA, a. s., se sídlem Na Jarově 2424/2, Praha 3, IČ: 272 23 469 (dále jen „ALEUTA, a. s.“) ve výši 15 125 864 Kč, a PETRO BULLDING, s. r. o., se sídlem Vyšehradská 1349/2, Praha 2, IČ: 277 30 646 (dále jen „PETRO BULLDING, s. r. o.“) ve výši 13 382 966 Kč.
2. Podle skutkových zjištění Městského soudu v Praze obviněný M. S. spáchal trestnou činnost ve stručnosti tím, že využil svého postavení vedoucího zaměstnance v Advokátní kanceláři V. (od 28. 4. 2010 v likvidaci), a dispozičního oprávnění ke všem bankovním účtům této advokátní kanceláře i k osobním účtům již zemřelého advokáta J. V., a při znalosti obsahu smluv o advokátní úschově naložil se složenými finančními prostředky v rozporu s jejich účelovým určením a bez vědomí složitelů. Poprvé se tak stalo dne 20. 4. 2007, kdy obviněný převedl 20 000 000 Kč, které do úschovy poukázala Shell Czech Republic, a. s., na základě dvou smluv o advokátní úschově ze dne 18. 4. 2007, obviněný tuto částku postupně převedl jednak na běžný účet advokáta J. V. a jednak na bankovní účet znějící rovněž na osobu tohoto advokáta, který byl užíván k úhradě provozních nákladů advokátní kanceláře. Totožným způsobem obviněný jednal i dne 30. 7. 2007, kdy z bankovního účtu, na který Shell Czech Republic, a. s., složila téhož dne na základě smlouvy o advokátní úschově ze dne 13. 7. 2007 do advokátní úschovy částku 44 260 000 Kč, tuto sumu převedl na bankovní účet J. V. určený k financování provozu advokátní kanceláře, všechny smlouvy o advokátních úschovách byly sjednány na dobu určitou s tím, že nejpozději do 8. 1. 2010 musí být celá částka převedena na účet obchodní společnosti MONSTERA INTERNATIONAL, a. s., přestože v lednu 2010 došlo ke splnění podmínek stanovených pro výplatu peněž z advokátní úschovy, bylo na bankovní účet MONSTERA INTERNATIONAL, a. s., ze strany advokátní kanceláře poukázáno o částku 14 807 500 Kč méně, čímž došlo ke zmaření řádného vyplacení úschovy oprávněnému subjektu a obviněný M. S. způsobil poškozené Shell Czech Republic, a. s., škodu ve výši 14 807 500 Kč. Obviněný M. S. se dále dopustil trestné činnosti, na níž participoval též spoluobviněný P. K., jak je popsáno v následujícím bodě tohoto usnesení.
3. Spoluobviněný P. K. se trestné činnosti dopustil ve stručnosti tím, že jako osoba vykonávající advokacii podle §15 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., zákona o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o advokacii“), a současně jako jediný jednatel Advokátní kanceláře V., nepostupoval v souladu s péčí řádného hospodáře, ačkoli podle §16 odst. 1 zákona o advokacii byl povinen chránit a prosazovat oprávněné zájmy klientů a byl povinen řídit se jejich pokyny, v rozporu s čl. 9 odst. 2 usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997 Věstníku ze dne 31. 10. 1996, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky (etický kodex), nespravoval s patřičnou opatrností finanční prostředky složené do advokátních úschov podle §56 odst. 1 zákona o advokacii, když obviněnému M. S. umožnil dne 18. 3. 2009, dále v období od 11. 1. 2010 do 28. 1. 2010 manipulace s penězi složenými do advokátní úschovy, a to jak v rozporu s obsahem smluv o úschovách, tak bez souhlasu schovatelů a navíc v rozporu s jejich určením. V prvním případě obviněný M. S. převedl 5 000 000 Kč, které do advokátní úschovy složila M., na základě smlouvy o správě svěřených prostředků ze dne 9. 3. 2009, na bankovní účet majitele J. S., tím došlo ke zmaření účelu úschovy a vzniku škody 5 000 000 Kč M. Ve druhém případě obviněný M. S. převedl postupně celkem 27 563 000 Kč z peněz, které do úschovy poukázaly ALEUTA, a. s. (částku 15 125 864 Kč) a PETRO BULLDING, s. r. o. (částku 13 382 966 Kč) na základě smluv o advokátní úschově ze dne 15. 1. 2010, na bankovní účet úschov advokáta J. V. se záměrem umořit manko, které v minulosti na tomto bankovním účtu vzniklo, ačkoli nedošlo ke splnění podmínek pro vyplacení uschovaných peněz, nebyly složitelům vráceny, čímž byla jmenovaným dvěma obchodním společnostem způsobena škoda odpovídající celé výši částek uvedených výše.
4. Rozsudek Městského soudu v Praze napadli odvoláními oba obvinění, ve prospěch obviněného M. S. podal řádný opravný prostředek také jeho syn M. S.. Vrchní soud v Praze z podnětu všech podaných odvolání částečně zrušil napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. řádu ve výrocích o trestech u obou obviněných a ve výrocích o náhradě škody ohledně poškozených M., ALEUTA, a. s., a PETRO BULLDING, s. r. o. Podle §259 odst. 3 tr. řádu vrchní soud rozhodl tak, že obviněného M. S. odsoudil za tři zločiny zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, ohledně nichž zůstal napadený rozsudek nezměněn, podle §206 odst. 5 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku soud do věznice s ostrahou. Dále mu uložil totožný trest zákazu činnosti i ve stejné výměře, jako soud prvního stupně. Spoluobviněnému P. K. uložil Vrchní soud v Praze za trestné činy, ohledně nichž zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn, podle §221 odst. 2 a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 1 roku a 3 měsíců, jehož výkon podmíněně odložil podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu 2 let. V adhezním řízení rozhodl Vrchní soud v Praze shodně jako soud prvního stupně, pouze provedl dílčí změny v označení identifikačního čísla a adresy zmocněnce dvou poškozených, ohledně nichž napadený rozsudek předtím tento soud zrušil. V ostatních výrocích zůstal rozsudek Městského soudu v Praze nezměněn.
II. Dovolání a vyjádření k nim
a) Dovolání obviněného M. S.
5. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podali dovolání oba obvinění M. S. a P. K. prostřednictvím svých obhájců, přičemž Nejvyšší soud se bude nejprve zabývat dovoláním M. S., který je založil na dovolacích důvodech uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. c), d), g) a l) tr. řádu.
6. Obviněný namítl v rámci vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, že navzdory pluralitě jeho obhájců, nebylo všem v průběhu trestního řízení řádně doručováno, ani všichni nebyli vyrozumíváni o všech úkonech trestního řízení. Současně připustil, že orgány činné v trestním řízení vždy své povinnosti vůči „hlavnímu“ obhájci JUDr. Vladimíru Dvořáčkovi plnily. Pokud ovšem nad rámec svých povinností vyrozumívaly JUDr. Eduarda Brunu, avšak toto právo současně upřely obhájci JUDr. Stanislavu Hrinkovi, byla podle obviněného jednoznačně porušena jeho základní práva. Obviněný současně upozornil, že tuto námitku nevyslovil proto, aby záměrně působil obstrukce a oddaloval skončení trestního řízení.
7. Důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu je podle názoru obviněného naplněn tím, že Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně obviněného předvolal k veřejnému zasedání, čímž dal najevo, že považuje přítomnost obviněného za nutnou. Přestože obviněný řádně a včas omluvil svou neúčast u veřejného zasedání, vrchní soud jednal v jeho nepřítomnosti. Vrchní soud tak postupoval i navzdory výslovnému sdělení obviněného, že se chce veřejného zasedání osobně zúčastnit a jeho žádost před zahájením veřejného zasedání znovu zopakoval přítomný obhájce. Nadto soud v průběhu jednání prováděl dokazování, z čehož obviněný dovodil, že tímto postupem vrchního soudu byla dotčena jeho základní práva podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
8. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný argumentoval, že skutek, ani odůvodnění odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu druhého stupně neodpovídají zákonným znakům zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný soudům vytkl, že se nezabývaly ekonomickými důvody převodů finančních prostředků z depozitních bankovních účtů, ani tím, kdo se ve skutečnosti na úkor poškozených obohatil. Taktéž nebyla zjištěna skutečná role J. V., bývalého jednatele a společníka Advokátní kanceláře V. Své jednání obviněný ospravedlňuje tím, že s předmětem advokátních úschov nemohl nakládat beztoho, aniž by k tomu dostal jako zaměstnanec advokátní kanceláře od některého z nadřízených, to znamená advokátů vykonávajících advokacii v této advokátní kanceláři, pokyn. Připustil-li by, že se některého z vytýkaných jednání dopustil, rozhodně tak nečinil jako osoba, které byly finance „svěřeny“. Bez objasnění zůstala rovněž subjektivní stránka jeho jednání, zejména zavinění ve vztahu k „přivlastnění“ si finančních prostředků složených na účtech zřízených advokátní kanceláří. Podle obviněného je u zpronevěry předpokládán úmysl přímý, neboť jinak by zpronevěra ztrácela smysl, avšak takový úmysl nemůže směřovat jen k převodu peněžní částky bez trvalého odejmutí z dispozice svěřitele. V této souvislosti obviněný poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 5 Tdo 674/2007, podle kterého úmysl pachatele vedoucí ke zmaření účelu svěření nelze dovozovat ze samotného zjištění, že došlo k porušení smluvních podmínek při užívání cizí věci. Protože obviněný považuje za naplněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, považoval za nutné uplatnit také důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
9. Obviněný dále poukázal na procesní pochybení, k nimž došlo v průběhu trestního řízení a jimiž bylo porušováno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu §36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Spatřoval jej v tom, že ačkoli byl u něho dán důvod nutné obhajoby, část výslechů probíhala bez účasti obhájce. Podobně problematické se obviněnému jeví použití odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, které byly zajištěny v jiné trestní věci.
10. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek Vrchního soudu v Praze, tak i odsuzující rozsudek Městského soudu v Praze, a aby soudu prvního stupně věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Současně Nejvyšší soud požádal o přerušení, příp. odložení výkonu rozhodnutí.
b) Dovolání obviněného P. K.
11. Druhý z obviněných P. K. podal dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
12. Soudy podle názoru obviněného nesprávně dovodily jeho trestní odpovědnost za oba skutky, kterých se měl dopustit z pozice jednatele a společníka Advokátní kanceláře V., přičemž vycházely z ustanovení §16 odst. 1 ve spojení s §15 odst. 1 zákona o advokacii. Obviněný se nepovažuje za osobu, které by byla zákonem uložena důležitá povinnost opatrovat či spravovat cizí majetek, takovou povinnost ani smluvně nepřevzal. Nebyl totiž advokátem, který by s poškozenými uzavřel konkrétní smlouvy o advokátních úschovách. Tak učinily osoby odlišné, které jsou společníky této společnosti s ručením omezeným. Obviněný vyslovil, že v oblasti advokacie typická role jednatele obchodní společnosti ustupuje do pozadí, ve prospěch advokátů, kteří jsou současně společníky. Trestní odpovědnost na něj nelze přenést ani prostřednictvím obchodní korporace, jejímž byl statutárním orgánem. Uznal však, že byl i přesto povinen o majetek advokátní kanceláře pečovat jako řádný hospodář. Tato povinnost se však nevztahovala na spravování finančních prostředků svěřených klienty do advokátních úschov. Jako jednatel obviněný nebyl povinen chránit a prosazovat oprávněné zájmy klientů, jak předpokládá §16 odst. 1 zákona o advokacii, neboť neposkytoval právní služby. S ohledem na povinnost mlčenlivosti, kterou jsou advokáti vázáni ve vztahu ke svým klientům, nebylo možné, aby jeho kontrole podléhalo poskytování právních služeb společníky advokátní kanceláře. Logicky se nabízí, že za jednání obviněného M. S. byl odpovědný advokát na něho dohlížející a odpovídající za jím vykonanou práci. Obviněný dále namítl, že nebylo zjištěno, že by spoluobviněnému zřídil přístup byť k jedinému bankovnímu účtu advokátní kanceláře, vše naopak nasvědčuje tomu, že tak s největší pravděpodobností učinila M. K., případně J. V. Kvůli přenášení odpovědnosti za jednání spoluobviněného M. S. na obviněného jednoznačně absentuje příčinná souvislost mezi jednáním, které je obviněnému kladeno za vinu, a trestněprávním následkem v podobě škody, resp. samotnou zpronevěrou finančních prostředků spoluobviněným. Taktéž není podle obviněného možné shledat u něho zavinění, zejména hrubou nedbalost ke spáchání posuzované trestné činnosti. Dále obviněný soudům vytkl, že skutek pod bodem 3. výroku o vině týkající se poškozené M., měl být správně právně posouzen podle norem trestního zákoníku, nikoli již neúčinného trestního zákona.
13. Obviněný dále namítl, že v průběhu trestního řízení došlo k porušení zásady totožnosti skutku, v případě usnesení o zahájení trestního stíhání se policejní orgán omezil výlučně na zákonnou citaci skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, aniž by uvedl popis subjektivní stránky trestného činu a jakým způsobem měl obviněný porušit zájem chráněný trestním zákonem. Obviněný nesouhlasí, že by byl osobou odpovědnou podle §114 odst. 2 tr. zákoníku, tedy takovou, která by měla zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného. V důsledku vytčených pochybení nemohla před soudem obstát ani podaná obžaloba.
14. Obviněný zpochybnil taktéž správnost určení výše škody, kterou poškození klienti advokátní kanceláře měli utrpět. Poškozeným totiž nemohla vzniknout vyšší škoda, než jaká byla celková výše neoprávněně vyvedených finančních prostředků z depozitních bankovních účtů. Od údajně způsobených škod měla být navíc odečtena peněžní suma představující kauci za uzavření smluv na výstavbu a provoz čerpací stanice, kterou by měla vracet Ředitelství silnic a dálnic České republiky.
15. Pokud byla poškozená M., adhezním výrokem vrchního soudu odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních a současně uplatnila svoji pohledávku v insolvenčním řízení vedeném ohledně Advokátní kanceláře V., v likvidaci, došlo rozhodnutím soudu ke vzniku druhého titulu na zaplacení 5 000 000 Kč. I proto obviněný považuje rozsudek vrchního soudu za nesprávný.
16. Závěrem obviněný ještě poznamenal, že se vrchní soud v napadeném rozsudku důsledně nevypořádal s jeho odvolacími námitkami proti nesprávnému nebo neúplnému zjištění skutkového stavu. Konkrétní argumenty však obviněný neuvedl.
17. Vzhledem k uvedenému obviněný P. K. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a aby tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout. Shodně jako spoluobviněný navrhl, aby byl i jemu výkon napadeného rozhodnutí odložen.
c) Vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovoláním obviněných
18. K dovoláním obviněných se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále též „státní zástupce“), a nejprve se zaměřil na argumentaci obviněného M. S. podřazenou pod důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu. Vyslovil přitom přesvědčení, že námitky obviněného tomuto důvodu neodpovídají. Pokud orgány činné v trestním řízení písemnosti doručovaly i jinému obhájci, než tomu, kterého si sám obviněný zvolil pro doručování, fakticky tím dalším obhájcům poskytly nadstandartní zacházení a snadnější výkon obhajoby. Na tutéž argumentaci navíc již dostatečně a správně reagoval Vrchní soud v Praze v napadeném rozsudku. K zásahu do ústavně zaručeného práva na obhajobu obviněného tak podle státního zástupce nemohlo dojít. Pokud jde o námitky uplatněné ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, ani ty nepovažuje státní zástupce za opodstatněné, byť tomuto důvodu odpovídají. Vrchní soud podle jeho názoru v odůvodnění svého rozsudku uvedl relevantní důvody, pro které veřejné zasedání dne 1. 6. 2020 mohl konat bez osobní účasti obviněného, dostatečně vysvětlil, že přítomnost obviněného nebyla nutná, navíc ve veřejném zasedání bylo z velkého množství důkazů zopakováno jen několik málo méně významných, k nimž měl obviněný možnost se vyjádřit již v hlavním líčení u soudu prvního stupně. Vrchní soud rovněž vyložil, že důvody nepřítomnosti obviněného nepovažoval za objektivní překážku jeho účasti ve veřejném zasedání. Pokud jde o zbývající dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu státní zástupce považuje námitky jim podřazené za převážně odpovídající, ale zjevně neopodstatněné. Zpochybňoval-li obviněný M. S. naplnění znaku svěření jako součásti objektivní stránky trestného činu zpronevěry, státní zástupce uvedl, že tím, že obviněný byl na základě zmocnění advokáta oprávněn disponovat s finančními prostředky složenými na účtech úschov, je nutno v tomto oprávnění spatřovat akt svěření vyplývající ze vztahu advokáta a jeho klienta. Nebylo proto podstatné, že obviněný nebyl v postavení advokáta a společníka advokátní kanceláře, případně, že přímo jemu nesvěřili klienti své peníze. Tím, že peněžní prostředky složené do úschov byly použity na úhradu mzdových nákladů advokátní kanceláře, ve prospěch rodičů obviněného M. S., případně je obviněný v hotovosti vybral a použil pro svoji potřebu, došlo k překročení mezí „svěření“ a ke zmaření účelu úschov. Právní posouzení soudů zjištěného jednání obviněného proto považuje státní zástupce za přiléhavé. Argumentace obviněného přitom není způsobilá je zpochybnit.
19. K námitkám druhého z obviněných P. K. státní zástupce uvedl, že částečně sice důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu odpovídají, avšak nemají opodstatnění. Státní zástupce má za to, že soud prvního stupně jak ve výroku o vině, tak i v odůvodnění svého rozsudku dostatečně vyjádřil skutkové okolnosti, které naplňují znaky trestných činů podle §255a odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. a §221 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku. Ve vztahu k problematice výkonu advokacie souhlasil s obviněným v tom, že advokát vykonávající advokacii v obchodní společnosti je jejím zástupcem ze zákona, přičemž upozornil, že právním jednáním kteréhokoli advokáta vznikají práva a povinnosti této obchodní společnosti. Pokud některý z advokátů uzavřel smlouvu o advokátní úschově, stala se Advokátní kancelář V., vůči klientům nositelem smluvní povinnosti složenou věc opatrovat a pak s ní naložit sjednaným způsobem. Výrok o vině přitom tuto povinnost vyjadřuje a odkazuje i na §56 odst. 1 zákona o advokacii. Povinnosti vyplývající z takové správy tedy bylo možné odvozovat i ze zákona. Okruh pachatelů trestných činů podle §255a odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. a §221 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku se přitom omezuje na osoby, na které dopadá smluvní nebo zákonná povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Státní zástupce v této souvislosti upozornil, že obviněný P. K. byl v rozhodné době jediným jednatelem advokátní kanceláře, jejíž postavení bylo dáno jejími smluvními a zákonnými povinnostmi při opatrování a správě cizího majetku, tudíž se u něho uplatní ustanovení §114 odst. 2 tr. zákoníku. Ze své pozice odpovídal za obchodní vedení advokátní kanceláře ve smyslu ustanovení §134 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále též „obch. zák.“), které zahrnovalo i řízení zaměstnanců (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1993/2019, uveřejněný pod č. 24/2020 Sb. rozh. civ.), tj. i spoluobviněného M. S.. Státní zástupce dále upozornil na to, že obviněnému je kladena za vinu absence opatření, která by mohla minimalizovat porušení povinností ze strany zaměstnanců. Při určení potřebné míry obezřetnosti bylo nutné přihlédnout k poměrům panujícím v advokátní kanceláři, kdy jednak předchozí jednatelka v advokátní kanceláři svědkyně M. K. odebrala obviněnému M. S. oprávnění k manipulacím s finančními prostředky na bankovním účtu advokátní kanceláře a jednak obviněný P. K. akceptoval rozhodující vliv spoluobviněného na vedení obchodní společnosti, ačkoli nebyl ani jejím jednatelem, a to i za situace kdy věděl o trestním stíhání obviněného M. S. pro majetkovou trestnou činnost. Soud prvního stupně proto učinil zcela důvodný závěr o absenci řídících a kontrolních mechanismů v obchodní společnosti. Obviněný P. K. měl jednání obviněného M. S. podrobit zvýšené kontrole. Jestliže tak neučinil, je důvodný závěr o formě zavinění, jako vědomé nedbalosti dosahující intenzity hrubé nedbalosti. Ve vztahu k výhradě obviněného, podle které mělo být jeho jednání pod bodem 3. výroku o vině posouzeno podle trestního zákoníku, nikoli trestního zákona státní zástupce vyslovil, že taková kvalifikace by pro obviněného nebyla příznivější. Soudy správně jeho jednání posuzovaly podle norem účinných v době jeho spáchání. Státní zástupce dále uvedl, že trestní stíhání tohoto obviněného nebylo zahájeno nezákonně, ani nedošlo k porušení zásady totožnosti skutku. Žádná z těchto námitek navíc neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu. Nelze rovněž dovozovat ani zásah do práva obviněného na spravedlivý proces. Doplnil, že změny právního posouzení skutku v průběhu trestního řízení nemohou mít vliv na zachování totožnosti skutku. Pokud jde o námitky, které obviněný vznesl proti výroku o náhradě škody, mohly by podle státního zástupce důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu částečně naplňovat. Soud prvního stupně skutečně nesprávně sečetl částky složené do advokátní úschovy. Rozhodující však bylo zjištění soudu, že smlouvy týkající se výstavby čerpací stanice nebyly uzavřeny, advokátní kancelář proto byla povinna vrátit složitelům finance uschované do depozitu v celé jejich výši. O existenci příčinné souvislosti mezi trestným jednáním obviněného a faktickým zmenšením majetku složitelů tudíž nelze mít pochybnosti. Ve vztahu k námitce obviněného, podle které má poškozená M., dvojí nárok na náhradu škody, a to jednak z titulu výroku o náhradě škody, jímž byla obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit škodu této poškozené a jednak z pohledávky uplatněné v insolvenčním řízení vedeném ohledně jmenované advokátní kanceláře, státní zástupce uvedl, že případný budoucí souběh exekučních titulů by neměl bránit tomu, aby v trestním řízení bylo rozhodnuto o povinnosti obviněných nahradit způsobenou škodu, jak učinil Vrchní soud v Praze.
20. Ze všech těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněných jako zjevně neopodstatněná, a to za podmínek podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
d) Replika obviněného P. K.
21. Obviněný P. K. využil svého práva repliky k vyjádření státního zástupce, ve které zdůraznil, že své dovolání považuje za důvodné a nadále na něm trvá. Vzhledem k tomu, že se s názory státního zástupce neztotožnil, ve stručnosti zopakoval a dále rozvinul svoji dovolací argumentaci.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
22. Nejvyšší soud po zjištění, že u obou obviněných M. S. i P. K. byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
23. Obviněný M. S. uplatnil ve svém dovolání dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), d), g) a l) tr. řádu, obviněný P. K. pouze důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. První z důvodů uplatněných M. S. [písm. c)] je naplněn, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít. V pořadí druhý důvod [písm. d)] lze dovodit v případech, v nichž byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Oběma obviněnými shodně uplatněný důvod dovolání [písm. g)] lze namítat, pokud napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poslední z důvodů [písm. l)] může být naplněn ve dvou alternativách, první z nich přichází v úvahu , pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, druhá alternativa může být naplněna, pokud soud učinil rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.
24. Nejvyšší soud podle §265i odst. 3, 4 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku i jemu předcházející řízení, a to v rozsahu a z důvodů uvedených v dovoláních. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného M. S. je zčásti důvodné a rozsudek odvolacího soudu ohledně tohoto obviněného proto nemůže obstát.
b) K dovolání obviněného M. S.
1) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu
25. Důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu dopadá na případy, v nichž obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Úspěšnost námitek spadajících pod tento dovolací důvod závisí též na tom, zda obviněný neměl v trestním řízení obhájce vůbec, nebo jej neměl po určitou část řízení za podmínky, že v tomto období prováděly orgány činné v trestním řízení úkony směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (např. rozhodnutí č. 48/2003 a č. 23/2007-II. Sb. rozh. tr.).
26. Obviněný M. S. spatřuje naplnění citovaného dovolacího důvodu v tom, že ačkoli ho v průběhu trestního řízení zastupovalo více obhájců, nebylo vždy všem doručováno a ani nebyli všichni vyrozumíváni o úkonech v trestním řízení. Tím jim měla být upřena možnost plného uplatnění obhajovacích práv ve vztahu k obviněnému. Obviněný svůj názor podpořil odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 308/97, uveřejněný pod č. 63 ve svazku 11 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Totožnou výhradu obviněný předložil již ve svém odvolání, přesto ji v dovolání znovu zopakoval, aniž by však jakýmkoli způsobem reagoval na argumentaci Vrchního soudu v Praze, který se jí dostatečně zabýval a vysvětlil, proč nepovažuje námitku obviněného za důvodnou (srov. bod 15. rozsudku vrchního soudu). Nejvyšší soud se v tomto směru přiklonil k názorům vrchního soudu, a proto pouze ve stručnosti doplní jeho správné úvahy.
27. Podle §37 odst. 3 tr. řádu jestliže si obviněný zvolí dva nebo více obhájců a orgánu činnému v trestním řízení zároveň neoznámí, kterého z těchto obhájců zmocnil k přijímání písemností a k vyrozumívání o úkonech trestního řízení, určí jej předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce; své rozhodnutí oznámí všem zvoleným obhájcům.
28. Novela trestního řádu provedená zákonem č. 265/2001 Sb., účinná od 1. 1. 2002, ve znění pozdějších předpisů, oproti předchozí právní úpravě ustanovení §37 tr. řádu nově upravila postup v případech, kdy obviněný, který si zvolil dva nebo více obhájců, neoznámí příslušnému orgánu činnému v trestním řízení, který vede řízení v době, kdy k této skutečnosti došlo (v přípravném řízení policejnímu orgánu nebo státnímu zástupci), zároveň s volbou více obhájců nebo dalšího obhájce k obhájci již zvolenému, kterého z těchto obhájců zmocnil k přijímání písemností a k vyrozumívání o úkonech trestního řízení. Obviněný má tuto povinnost určit obhájce zmocněného k přijímání písemností a k vyrozumívání o úkonech trestního řízení současně s volbou více obhájců. Pokud si obviněný zvolil dva nebo více obhájců a současně příslušnému orgánu činnému v trestním řízení neoznámil, kterého z nich zmocňuje k přijímání písemností, rozhodne o určení obhájce příslušného k přijímání písemností a k vyrozumívání o úkonech trestního řízení v přípravném řízení státní zástupce a v řízení před soudem předseda senátu, případně samosoudce v případě §314b odst. 4 tr. řádu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 471 a násl.).
29. Obviněnému M. S. nelze přisvědčit, pokud má za to, že došlo k porušení jeho práva na obhajobu, pokud byli o úkonech v průběhu trestního řízení vyrozumíváni pouze dva z jeho tří obhájců. Zcela totiž přehlíží, že dne 3. 9. 2015 sám obviněný při svém výslechu u policejního orgánu prohlásil, že „[k] přijímání písemností a vyrozumívání o úkonech tr. řízení zmocňuji JUDr. Vladimíra Dvořáčka.“ (srov. č. l. 29811 a 31726 trestního spisu). Tímto sdělením se jmenovaný obhájce stal v souladu s §37 odst. 3 tr. řádu tzv. hlavním obhájcem, kterého si obviněný určil právě za účelem doručování písemností a vyrozumívání o úkonech trestního řízení. Plnou moc k zastupování JUDr. Stanislavu Hrinkovi přitom obviněný udělil ještě před tímto prohlášením, a to dne 25. 8. 2015 (srov. č. l. 29798 a 31724 trestního spisu). Z obsahu trestního spisu je přitom zřejmé, že JUDr. Vladimír Dvořáček byl orgány činnými v trestním řízení vždy řádně vyrozumíván, nakonec v tomto ohledu ani obviněný nic nenamítal. Pokud tedy v případě nastalé plurality obhájců obviněného tímto způsobem postupovaly orgány činné v trestním řízení, resp. soudy i ve vztahu ke třetímu z obhájců obviněného JUDr. Eduardu Brunovi, činily tak zcela nad rámec svých povinností, nikoli úkorně, ale naopak výhradně ve prospěch obviněného, resp. výkonu jeho práva na obhajobu. Obviněný v této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 308/97, uveřejněný pod č. 63 ve svazku 11 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, Nejvyšší soud však musí upozornit, že toto rozhodnutí bylo učiněno ještě před přijetím shora zmíněné novely trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb., kterou došlo ke změně ustanovení §37 tr. řádu. Jak správně připomněl státní zástupce ve svém vyjádření, do 31. 12. 2001 citované ustanovení neobsahovalo třetí odstavec týkající se povinnosti určit v případě plurality obhájců tzv. hlavního obhájce pro doručování a vyrozumívání o úkonech trestního řízení. Do té doby museli být vyrozumíváni všichni zvolení obhájci obviněných. Námitka obviněného tedy nejenže neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, ale Nejvyšší soud neshledal ani porušení ústavně zaručených práv obviněného na jeho obhajobu, jak se snažil prosadit.
2) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu
30. Podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu lze podat dovolání, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Naplnění tohoto dovolacího důvodu spočívá v tom, že v rozporu se zákonnými podmínkami trestního procesu se konalo hlavní líčení, případně veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, a aby se tak mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného upravují zejména ustanovení §202 odst. 2 až 5, §204 odst. 2, §209 odst. 1 a §211 odst. 1, 5 tr. řádu a v případě veřejného zasedání může být tento důvod naplněn především porušením ustanovení §263 odst. 4 a §314q odst. 1 věty čtvrté tr. řádu. V posuzované věci obviněný vytýkal porušení svého práva být přítomen veřejnému zasedání konanému o podaných odvoláních. Tento argument obviněného lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu a Nejvyšší soud jej shledal důvodným.
31. Obecná pravidla konání veřejného zasedání jsou upravena v §232 a násl. tr. řádu, přičemž z ustanovení §238 odst. 1 tr. řádu vyplývá, že na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání se užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení. Zákonná úprava veřejného zasedání má zvláštní ustanovení o přítomnosti osob u veřejného zasedání, která nejsou tak striktní jako podmínky uvedené v §202 odst. 2 až 5 tr. řádu pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného. V případě veřejného zasedání o odvolání v nepřítomnosti obviněného je nutné užít §263 odst. 4 tr. řádu, který vylučuje takový procesní postup v případech, kdy je obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, pokud současně obviněný neprohlásí, že se účasti na veřejném zasedání vzdává. Proto vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného mimo jiné ve veřejném zasedání, může k jeho naplnění v řízení o řádném opravném prostředku soudem druhého stupně dojít především porušením §263 odst. 4 tr. řádu.
32. Další případy nezbytné účasti obviněného ve veřejném zasedání odvolacího soudu je nutné posuzovat na základě konkrétních okolností případu, je třeba s přihlédnutím k nim vyhodnotit, zda odvolací soud správně aplikoval obecná ustanovení o přítomnosti u veřejného zasedání, zejména ustanovení §233 tr. řádu vztahující se k přípravě veřejného zasedání. Konečně s ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání dostavit se osobně k veřejnému zasedání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, uveřejněné pod T 621 ve svazku 26 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2004, dále též nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 2971/09, uveřejněný pod č. 28 ve svazku 56 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 2152/08, uveřejněný pod č. 156 ve svazku 54 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
33. Podle §233 odst. 1 tr. řádu věta první předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. V ostatních případech, kdy osobní účast obviněného při veřejném zasedání odvolacího soudu není nezbytná, obviněný se o tomto veřejném zasedání ve smyslu druhé věty téhož ustanovení pouze vyrozumí, a to jako osoba, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, resp. jako osoba, která může být rozhodnutím učiněným v tomto veřejném zasedání přímo dotčena. Uvedené ustanovení §233 odst. 1 tr. řádu tedy rozlišuje dva způsoby informování obviněného a dalších vyjmenovaných osob o konání a termínu řízení o řádném opravném prostředku, tj. předvolání k veřejnému zasedání a vyrozumění o veřejném zasedání. Byl-li obviněný k veřejnému zasedání odvolacího soudu předvolán, je možné konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, jen pokud senát odvolacího soudu změní původní opatření předsedy senátu o předvolání obviněného k veřejnému zasedání a učiní závěr, že postačovalo ho pouze vyrozumět, resp. že veřejné zasedání může být provedeno i v nepřítomnosti obviněného (srov. §238, §205 odst. 2 tr. řádu). Takové rozhodnutí senátu odvolacího soudu i s důvody, které k němu vedly, pak musí být v celém svém obsahu zachyceno v protokolu o veřejném zasedání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2004, sp. zn. 5 Tdo 28/2004, uveřejněné pod T 677 ve svazku 4 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2004).
34. V posuzovaném případě předseda senátu Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího nařídil veřejné zasedání o odvoláních obou obviněných a také syna obviněného M. S. M. S. ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 4 To 28/2020, na dny 1. 6. a 2. 6. 2020, a k jeho konání předvolal oba obviněné (prostřednictvím vzoru č. 17 sdělení Ministerstva spravedlnosti č. 1/2017 ze dne 29. 12. 2017, č. j. 12/2017-OJD-ORG/43, o vydání vzorů „tr. ř., o. s. ř., z. ř. s., k. ř., d. ř.“, doporučených pro použití v trestním a v občanském soudním řízení) a M. S. vyrozuměl (prostřednictvím vzoru č. 38 citovaného sdělení Ministerstva spravedlnosti; srov. č. l. 31666 trestního spisu). Obviněnému M. S. bylo předvolání doručeno do jeho datové schránky dne 11. 5. 2020 (srov. č. l. 31666 verte trestního spisu). Tento obviněný zaslal dne 29. 5. 2020 odvolacímu soudu prostřednictvím svého obhájce omluvu a lékařskou dokumentaci dokládající jeho nepříznivý zdravotní stav, byla mu zjištěna těžká obstrukce plic, a současně byl pozitivně testován na protilátky proti SARS CoV-2. Konečný diagnostický závěr měl ještě vyplynout z potvrzujících testů. V rámci své omluvy také obviněný soudu sdělil, že trvá na své osobní účasti u veřejného zasedání, proto soud požádal o jeho odročení na jiný termín, až mu zdravotní způsobilost dovolí se jednání soudu osobně zúčastnit. Upozornil, že podle instrukcí z hygienické stanice by měl pobývat doma, kvůli své diagnóze je osobou vážně ohroženou onemocněním COVID-19. Obviněný dále prohlásil, že potvrzení o pracovní neschopnosti soudu zašle dodatečně (srov. č. l. 31776 až 31780 trestního spisu). Z obsahu trestního spisu je dále zřejmé, že před zahájením veřejného zasedání dne 1. 6. 2020 předseda senátu telefonicky kontaktoval ošetřujícího lékaře obviněného M. S., který potvrdil, že u obviněného byla diagnostikována těžká plicní obstrukce, pro kterou byl ošetřen, a že pokud by i po tomto vyšetření u obviněného přetrvávaly zdravotní potíže, měl by svého lékaře opětovně navštívit. Lékař doplnil, že potvrzení o pracovní neschopnosti obviněnému nevystavil (srov. č. l. 31789 trestního spisu). V rámci konaného veřejného zasedání dne 1. 6. 2020 po konstatování dodržení zákonných lhůt u všech osob, předseda senátu přečetl žádost obviněného o odročení veřejného zasedání, které však nevyhověl, a proto podle §202 odst. 2, 3 a násl. tr. řádu (jde však o úpravu týkající se průběhu hlavního líčení), vyhlásil rozhodnutí senátu odvolacího soudu, podle něhož bude veřejné zasedání konáno v nepřítomnosti obviněného (srov. č. l. 31795 trestního spisu). Přítomný obhájce obviněného JUDr. Vladimír Dvořáček reagoval na uvedený procesní postup senátu upozorněním, že by měla být zvážena skutečnost, podle které by v úvahu přicházející pozitivita obviněného na onemocnění SARS CoV-2 mohla být riziková nejenom pro obviněného, ale také pro všechny osoby, které se k veřejnému zasedání osobně dostavily. Navzdory tomuto vyjádření obhájce obviněného předseda senátu omluvu obviněného neakceptoval s tím, že obviněnému nebyla hygienickou stanicí nařízena povinná karanténa. Ve veřejném zasedání tak bylo pokračováno, přičemž v jeho průběhu bylo provedeno dokazování, byli vyslechnuti svědci, znalec a byla provedena řada listinných důkazů. Jeden z obhájců obviněného M. S. soudu tzv. krátkou cestou dokonce předložil elektronické potvrzení o pracovní neschopnosti tohoto obviněného (srov. č. l. 31803 až 31808, 31809 a 31819 trestního spisu). Nakonec předseda senátu vyhlásil rozsudek, jímž z podnětu odvolání obviněných a syna obviněného M. S. zrušil odsuzující rozsudek ve výrocích o trestu a o náhradě škody ohledně třech poškozených a znovu rozhodl, jak bylo popsáno v bodě 4. tohoto usnesení dovolacího soudu.
35. Vrchní soud v Praze se v odůvodnění napadeného rozsudku snažil podrobně vyložit důvody, které jej vedly k provedení veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného M. S. a jeho syna M. S. (srov. body 8. až 13. napadeného rozsudku). Za stěžejní důvod pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obou jmenovaných přitom uvedl, že „je přesvědčen, že předkládané omluvy obviněného M. S. a jeho syna M. S. zcela evidentně svědčí o jejich snaze zamezit meritornímu rozhodnutí v této trestní věci“ (srov. bod 11. napadeného rozsudku). Podle mínění předsedy senátu byl obviněný M. S. řádně a včas o termínu veřejného zasedání informován, ani jeho zdravotní stav nebyl podle všeho natolik nepříznivý, aby mu znemožnil účast u soudního jednání. Žádost obviněného tak podle jeho názoru nesplňovala náležitosti pro odročení veřejného zasedání, a proto jí předseda senátu nevyhověl. Nejvyšší soud se však s uvedenými argumenty vrchního soudu z následujících důvodů nemohl ztotožnit.
36. Obviněného M. S. k veřejnému zasedání předseda senátu předvolal, nikoli pouze vyrozuměl, čímž dal najevo, že přítomnost obviněného považuje za nutnou. Obviněný přitom před nařízeným termínem zaslal prostřednictvím svého obhájce svoji omluvu doloženou lékařskou zprávou společně s žádostí o odročení, případně odložení veřejného zasedání s jasným stanoviskem, že se jej chce osobně zúčastnit. Pokud obhájce obviněného odvolací soud o zdravotním stavu vyrozuměl bezprostředně poté, co obdržel lékařskou dokumentaci od obviněného, nelze jí upřít včasnost. Nejvyšší soud je přesvědčen, že z lékařských dokumentů i z následné komunikace předsedy senátu s ošetřujícím lékařem obviněného jsou zřejmé objektivní důvody bránící obviněnému v osobní účasti na jednání soudu, které měly být vyhodnoceny jako vážné a opodstatněné pro vyhovění žádosti obviněného. Významnou skutečností, která v tomto konkrétním případě má důležité místo pro hodnocení procesního postupu soudu v relaci na právo obviněného osobně se účastnit jednání soudu, je epidemiologická situace kvůli šíření onemocnění COVID-19 přítomná na území České republiky již od března 2020 a přetrvávající až do současnosti. Mezi skupiny osob ohrožené šířením viru označovaného jako SARS CoV-2 patří mimo jiné lidé trpící onemocněním dýchacích cest. Pokud obviněný doložil akutní onemocnění plic, měl předseda senátu zvažovat odročení či odložení veřejného zasedání na jiný termín, až budou u obviněného příznaky akutního onemocnění vymizelé, případně si mohl opatřit podrobnější zprávu o aktuálním zdravotním stavu obviněného včetně prognózy o jeho možnostech dostavit se k jednání soudu. Obviněný dále odvolacímu soudu předložil zprávu, podle které se byl povinen podrobit opakovanému testování na onemocnění COVID-19, proto aby u něj byla jeho přítomnost vyloučena. V této souvislosti Nejvyšší soud upozorňuje na nařízení vlády č. 453/2009 Sb., kterým se pro účely trestního zákoníku stanoví, co se považuje za nakažlivé lidské nemoci, nakažlivé nemoci zvířat a nakažlivé nemoci rostlin a škůdce užitkových rostlin. Zákonem č. 75/2020 Sb., účinným od 13. 3. 2020, byl do přílohy č. 1 tohoto nařízení mezi nakažlivé lidské nemoci zařazen i COVID-19. Pokud by se někdo dopustil jeho šíření, jednal by způsobem naplňujícím objektivní stránku trestných činů šíření nakažlivé lidské nemoci podle §152 nebo §153 tr. zákoníku. Pakliže předseda senátu Vrchního soudu v Praze nemohl s jistotou vyloučit, že je obviněný v době, kdy se mělo veřejné zasedání uskutečnit, pozitivní na toto onemocnění, rozhodně bylo v zájmu všech, kteří se jednání u odvolacího soudu měli zúčastnit, aby předseda senátu zohlednil v úvahu přicházející rizika, která by přítomnost obviněného pro všechny mohla přinést, a to včetně v úvahu přicházejícího trestního postihu obviněného za spáchání některého z obou jmenovaných trestných činů. Nejvyšší soud tak na rozdíl od Vrchního soudu v Praze nenahlíží na jednání obviněného jako na obstrukční, z jeho strany šlo o první žádost o omluvu neúčasti u veřejného zasedání, předtím v hlavním líčení rovněž neobstruoval, tudíž nelze přijmout spekulativní vyjádření vrchního soudu v tomto smyslu. Naopak se lze domnívat, že obviněný své argumenty opíral o skutečně závažné důvody, pro něž se nemohl veřejného zasedání zúčastnit a rovněž s ohledem na epidemiologickou situaci mělo být k jeho omluvě přihlíženo s vyšší mírou tolerance (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/96, uveřejněný pod č. 87 ve svazku 6 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
37. Uvedený závěr Nejvyššího soudu je třeba ještě podpořit dalšími okolnostmi, které se dotýkají ústavně garantovaného práva obviněného zúčastnit se soudního jednání, jak vyplývá především z již zmíněného čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Předseda senátu odvolacího soudu již při nařizování veřejného zasedání předpokládal, že v jeho průběhu bude provádět dokazování, a to nejméně ohledně těch důkazních prostředků, které sice byly realizovány v hlavním líčení u soudu prvního stupně, ale ten se s nimi v odsuzujícím rozsudku vůbec nevypořádal. Odvolací soud tak učinil zjevně proto, že tyto důkazy považoval za významné a teprve po jejich opakovaném provedení ve veřejném zasedání k nim mohl přihlížet a zahrnout je do svých hodnotících úvah a vypořádání se s námitkami všech odvolatelů (§2 odst. 12 tr. řádu). Lze se domnívat, že právě provádění důkazů ve veřejném zasedání bylo důvodem, proč byli oba obvinění předvoláváni, nikoli jen vyrozumíváni o jeho konání. Uvedené důkazní prostředky svou povahou představovaly tzv. opomenuté důkazy, o nichž se poměrně často zmiňuje judikatura Ústavního soudu při řešení otázky zachování ústavně garantovaných práv stěžovatelů v rámci svého rozhodování o ústavních stížnostech (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. III. ÚS 139/05, uveřejněný pod č. 200 ve svazku 39 Sbírky nálezu a usnesení Ústavního soudu). Ani v tomto směru nemůže být procesní postup Vrchního soudu v Praze Nejvyšším soudem akceptován, neboť obviněnému M. S. jím bylo upřeno právo se k těmto důkazům vyjádřit, byť je mohl využít v rámci hlavního líčení, nicméně právě pro opomenutí jejich zhodnocení soudem prvního stupně bylo žádoucí dát znovu obhajobě prostor k případným připomínkám.
38. Nad rámec dovolacího přezkumu považuje Nejvyšší soud za nutné se rovněž vyjádřit k související problematice konání odvolacího řízení v nepřítomnosti osoby, která k němu dala podnět. V posuzované věci byl takovou osobou M. S., syn obviněného M. S., který v souladu s ustanovením §247 odst. 2 věta první tr. řádu podal odvolání ve prospěch svého otce. M. S. bylo doručeno vyrozumění k veřejnému zasedání tzv. fikcí dne 24. 5. 2020, tudíž pětidenní lhůta pro přípravu k veřejnému zasedání podle §233 odst. 2 tr. řádu byla u něho zachována. M. S. zaslal vrchnímu soudu omluvu z veřejného zasedání spolu se žádostí o jeho odročení až d ne 1. 6. 2020 a jako důvod uvedl konání maturitní zkoušky v termínu soudního jednání. Nelze souhlasit s názorem vrchního soudu, kterým reagoval na požadavek tohoto odvolatele konstatováním, že veřejné zasedání bylo realizováno v dopolední části dne, přičemž M. S. měl maturitní zkoušku plánovanou teprve v odpoledních hodinách (srov. bod 11. napadeného rozsudku). Takové striktní odmítnutí opodstatněné omluvy M. S. nebylo na místě, neboť podle předložené pozvánky ke zkoušce měl jmenovaný absolvovat maturitní zkoušku ve dnech 1. 6. 2020 od 8:00 hod. a 2. 6. 2020 od 13:00 hod. Za této situace lze jen stěží považovat omluvu M. S. za obstrukční jednání, neboť z jeho strany šlo skutečně o opodstatněný důvod neúčasti u veřejného zasedání nařízeného mimo jiné i z jeho podnětu a na stejný termín, v němž měl absolvovat závěrečnou a pro něho zajisté velmi významnou zkoušku k ukončení středoškolského studia. Vrchní soud v Praze za těchto okolností měl poskytnout M. S. možnost osobní účasti u veřejného zasedání a jeho termín přeložit. O to více, pokud taktéž u obviněného M. S. byly shledány omluvitelné (zdravotní) důvody pro odložení veřejného zasedání, jak bylo uvedeno shora.
39. Nejvyšší soud tedy shledal důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu za naplněný, neboť v řízení u Vrchního soudu v Praze jako soudu druhého stupně nemělo být v nařízeném termínu konáno veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného M. S.. S vrchním soudem lze určitě souhlasit potud, že potvrzení o pracovní neschopnosti, které senátu předložil obhájce obviněného na konci veřejného zasedání, není v soudní praxi samo o sobě důvodem přijetí omluvy nepřítomnosti, nicméně v posuzované věci měly být akceptovány konkrétní zdravotní důvody, které obviněnému M. S. bránily dostavit se osobně k soudnímu jednání navíc v době trvající nepříznivé epidemiologické situace zvláště ohrožující zdraví a život obyvatel. Napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze proto nemohl ohledně tohoto obviněného obstát a Nejvyšší soud rozhodl o jeho částečném zrušení a vrácení věci vrchnímu soudu ke konání nového odvolacího řízení týkající se obviněného M. S..
3) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
40. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze úspěšně uplatnit především v případech, v nichž skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
41. Vzhledem ke kasačnímu výroku ohledně části rozsudku Vrchního soudu v Praze týkající se obviněného M. S. si je Nejvyšší soud vědom, že po vrácení věci tomuto soudu bude konáno nové odvolací řízení za účelem projednání řádného opravného prostředku jak obviněného M. S., tak jeho syna M. S., při kterém bude s největší pravděpodobností doplněno dokazování. Avšak i z dosavadních skutkových zjištění soudů obou stupňů může Nejvyšší soud již nyní ve vztahu k argumentaci obviněného podřazené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a k její části vytýkající vady v použití hmotného práva u skutků kvalifikovaných jako zločiny zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku konstatovat následující nesporné skutečnosti.
42. Obviněný M. S. zpochybnil naplnění znaků objektivní stránky zločinu zpronevěry spočívajících v „přisvojení si“ cizí věci a její „svěření“, čímž měl způsobit škodu velkého rozsahu, tj. podle §138 odst. 1 tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 9. 2020) přesahující částku 5 000 000 Kč.
43. Obecně je třeba připomenout, že zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku spáchá, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. U trestného činu zpronevěry je podstatné, že předmětem útoku musí být cizí věc v právním smyslu (zpronevěra v alternativě „jiné majetkové hodnoty“ byla z tohoto ustanovení vypuštěna novelou trestního zákoníku provedenou zákonem č. 86/2015 Sb., účinným od 1. 6. 2015). U tohoto trestného činu je přitom okruh pachatelů omezen jen na osoby, jimž byla cizí věc svěřena. Citovanou novelou trestního zákoníku bylo rovněž změněno původní znění jeho ustanovení §134 odst. 1, podle něhož „se věcí rozumí i ovladatelná přírodní síla. Ustanovení o věcech se vztahují i na živá zvířata, zpracované oddělené části lidského těla, peněžní prostředky na účtu a na cenné papíry, nevyplývá-li z jednotlivých ustanovení trestního zákona něco jiného.“. Změnu citovaného ustanovení trestního zákona o věcech si vyžádalo přijetí nového občanského zákoníku [zákona č. 89/2012 Sb., účinného od 1. 1. 2014, ve znění pozdějších předpisů (dále též „o. z.“)], v němž je poměrně široce vymezen pojem věc. Mimo jiné se za věc považují také peněžní prostředky na účtu, cenné papíry, právo na plnění (pohledávky) a tzv. nehmotné věci (srov. §496 odst. 2 o. z.), čímž odpadla potřeba vymezovat pojem jiná majetková hodnota původně definovaný v §134 odst. 2 tr. zákoníku. Od 1. 6. 2015 proto již ustanovení §134 neobsahuje odstavce a zůstalo v něm beze změny to, že za věc se považuje ovladatelná přírodní síla a že ustanovení o věcech se použijí na živá zvířata a oddělené části lidského těla, neplyne-li z konkrétních ustanovení něco jiného, neboť tyto pojmy jsou v občanském zákoníku definovány jiným způsobem. Věci svěřené jsou tedy hotové cizí peníze, tak i cizí peněžní prostředky na účtu, přičemž cizí věc je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení nebo do dispozice) zpravidla s tím, aby s věcí nakládal určitým způsobem. Znak svěření lze dovodit i za situace, kdy měl pachatel přístup k bankovnímu účtu a financím zde uloženým a současně měl neomezené dispoziční právo k těmto penězům. Svěřením věci touto formou sice pachatel nepochybně nabyl práva k výběru peněz a dispozice s nimi zpravidla za určitým účelem, rozhodně však výběrem peněz z účtu nezískal tyto finanční prostředky do vlastnictví. Samotné právo dispozice s věcí pochopitelně nelze s právem vlastnickým ztotožňovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 4 Tdo 170/2011). Pachatel si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, jestliže s touto věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Přisvojení je tedy takové nakládání pachatele s věcí, které má trvale vyloučit svěřitele z dispozice s věcí (v uvedeném směru se zpronevěra odlišuje od neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku). Přisvojením takové věci se nerozumí získání věci do vlastnictví, neboť trestným činem nelze nabýt vlastnického práva, nýbrž získání možnosti neomezené dispozice s věcí, není však rozhodné, jak poté pachatel s přisvojenou věcí, která mu byla svěřena, skutečně nakládá. Pachatelem může být jen fyzická osoba, které byla cizí věc svěřena a která si ji neoprávněně přisvojila. U následku v podobě škody velkého rozsahu pokud jde o zavinění, postačí ve smyslu §17 písm. a) tr. zákoníku nedbalost (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2007 a násl.).
44. V souvislosti s naplněním objektivní stránky zločinu zpronevěry je nutné ještě úvodem připomenout postavení obviněného, které zaujímal v rámci svého zaměstnání v advokátní kanceláři. Obviněný M. S. v Advokátní kanceláři V., pracoval na pozici vedoucího zaměstnance, kterému bylo zřízeno dispoziční oprávnění ke všem bankovním účtům advokáta J. V. Mohl tedy volně nakládat jak s běžnými bankovními účty jmenovaného advokáta, ze kterých byly mimo jiné hrazeny i náklady na běžný provoz advokátní kanceláře, tak s těmi, které byly založeny pro účely advokátních úschov realizovaných jménem Advokátní kanceláře V. Podle §20 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 [dále též „obč. zák.“ (nyní §166 odst. 1 věta první o. z.)], lze obviněného M. S. považovat za zákonného zástupce jmenované advokátní kanceláře ve věcech týkajících se financí a personální problematiky. O tom, že postavení obviněného M. S. bylo významné zejména v oblastech finanční, účetní i personální svědčí výpovědi osob pracujících pro advokátní kancelář a dále odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu opatřené orgány činnými v přípravném řízení. Obviněný byl navíc k výkonu své funkce vybaven i technicky, a to tzv. bezpečnostním tokenem pro ověření identity při přihlašování do internetového bankovnictví, přičemž na jeho jméno bylo zřízeno i přihlašovací ID do internetového bankovnictví v dotčených bankovních účtech.
45. Naplnění zákonného znaku objektivní stránky zločinu zpronevěry spočívající ve „svěření“ finančních prostředků, lze v případě obviněného M. S. nepochybně dovodit. Jak již bylo naznačeno, obviněný disponoval autentizačním tokenem pro přihlášení do internetového bankovnictví, uživatelským ID, a v jeho prospěch bylo zřízeno taktéž dispoziční oprávnění k bankovním účtům (úschovním i běžným) advokáta J. V. Pokud tedy byly peněžní prostředky poškozenými převedeny na úschovní bankovní účty, ve vztahu k nimž obviněný disponoval veškerými nástroji proto, aby se bez ohledu na jiné osoby působící v Advokátní kanceláři V., mohl úspěšně přihlásit do internetového bankovnictví, zadat platbu i autorizovat ji, má takto široce vymezené oprávnění obviněného v rámci jeho vedoucí funkce v advokátní kanceláři povahu faktické dispozice s peněžními prostředky uloženými na těchto účtech, což také bylo obviněným neomezeně využíváno, jak vyplynulo ze skutkových zjištění v posuzované trestní věci. Nešlo přitom o nijak „utajované“ ovládání finančních prostředků, které přijímala advokátní kancelář, o jeho nadstandardním vystupování jak uvnitř této kanceláře, tak i navenek vůči jejím klientům vypovídala většina slyšených svědků, jak bývalých členů této advokátní kanceláře, tak osob stojících mimo ni.
46. Obviněný navíc „svěřené“ peněžní prostředky nikoli dlouho poté, co byly do advokátní úschovy poškozenými poukázány, opakovaně z bankovních účtů odčerpal. Učinil tak i přesto, že jejich vyplacení bylo účelově vázáno na splnění podmínek uvedených ve smlouvách o advokátních úschovách, resp. ve smlouvě o svěření peněžních prostředků. S určitostí lze mít za to, že obviněnému byl znám smysl smluv o advokátní úschově, tj. že peníze jsou ze strany složitelů do úschovy advokáta poskytnuty proto, aby po splnění podmínek uvedených ve smlouvách mohly být Advokátní kanceláří V., vyplaceny na předem uvedený bankovní účet, nikoli že s nimi může libovolně (v rozporu s účelem sjednaných smluv) nakládat. Jestliže i přesto obviněný z těchto peněz hradil mzdy zaměstnanců Advokátní kanceláře V., vybíral hotovost, případně je převáděl na bankovní účty rodinných příslušníků, anebo jich užil k umoření manka, které na jiných úschovních účtech způsobil, jednoznačně jednal způsobem odpovídajícím tomu, že si tyto finance „přisvojil“, a tím jejich složitele vyloučil z možnosti s nimi jakkoli disponovat, jak předpokládá objektivní stránka zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku.
47. Pokud jde o naplnění subjektivní stránky zločinu zpronevěry, které obviněný rovněž v dovolání zpochybnil, považuje Nejvyšší soud za předčasné se tím podrobněji zabývat za situace, kdy bude znovu projednáváno odvolání obviněného. Při posuzování jeho zavinění je však již nyní zřejmé, že bude nutné přihlížet zejména ke způsobu zacházení se svěřenými finančními prostředky obviněným M. S. z pozice zaměstnance advokátní kanceláře, přičemž je nutné zohlednit i skutečnost, že mu poměrně značná volnost byla zřejmě poskytována již zemřelým J. V., s nímž při manipulaci s penězi mohl jednat ve shodě. Nicméně současně bude nutné mít na zřeteli i jeho znalost a přehled o účelu svěřených peněz stejně tak si byl nepochybně vědom možnosti jejich použití pouze ke smluvenému účelu. Přitom sám obviněný ze své pracovní pozice manipuloval s penězi poškozených tak, že při přihlašování do internetového bankovnictví zadával své ID a bezpečností kód z tokenu, kterým disponoval. Činil tak téměř bezprostředně poté, co poškozené své finanční prostředky vložily na bankovní účty advokátních úschov. Z obsahu trestního spisu nevyplývají dosud žádné skutečnosti, které by vylučovaly zavinění obviněného přinejmenším v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Samozřejmě bude však záležet na novém rozhodnutí odvolacího soudu a jeho úvahách ve vztahu k okolnostem prokazujícím zavinění obviněného.
48. Nejvyšší soud se nezabýval tou částí námitek dovolání obviněného, jimiž poukazoval na nedostatečná skutková zjištění, konkrétně jednak, že se orgány činné v trestním řízení nezabývaly skutečnými ekonomickými důvody převodů finančních prostředků z bankovních účtů poškozených složitelů, a jednak rolí již zemřelého advokáta J. V. Tyto námitky totiž pro svůj skutkový charakter nejenom, že neodpovídají důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale ani žádnému jinému z důvodů podle §265b odst. 1, 2 tr. řádu. Navíc, jak již bylo konstatováno, ve věci bude znovu rozhodováno odvolacím soudem, který se v rámci svého rozhodnutí bude muset vypořádat s obhajobou obviněného, jak ji uplatnil v řádném opravném prostředku.
4) Ke zbývající procesní námitce obviněného
49. Obviněný M. S. v rámci svého dovolání dále zcela obecně namítl, že jeho trestní odpovědnost byla vyvozena na podkladě odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, které byly zajištěny v jiné trestní věci, jejichž použití v posuzované trestní věci přitom vylučovala ustanovení trestního řádu.
50. Nejvyšší soud upozorňuje, že obviněný byl odsouzen za spáchání tří zločinů zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, pro které lze pachatele potrestat odnětím svobody v rozmezí od 5 do 10 let. Za splnění podmínek předpokládaných v §88 odst. 1 tr. řádu, lze podle tohoto ustanovení vydat příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, je-li vedeno trestní řízení pro zločin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně 8 let, anebo pro trestné činy taxativně vyjmenované v tomto ustanovení. Podle ustanovení §88 odst. 6 věta třetí tr. řádu v jiné trestní věci, než je ta, v níž byl odposlech a záznam telekomunikačního provozu proveden, lze záznam jako důkaz užít tehdy, pokud je v této věci vedeno trestní stíhání pro trestný čin uvedený v §88 odst. 1 tr. řádu, nebo souhlasí-li s tím uživatel odposlouchávané stanice (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 5/2016 a č. 13/2014 Sb. rozh. tr., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1559/2018).
51. Vzhledem k tomu, že obviněný spáchal zločiny, pro které lze uložit trest odnětí svobody s horní hranicí převyšující 8 let, jak předpokládá §88 odst. 1 tr. řádu, byly splněny i podmínky pro použití odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu zajištěných v jiné trestní věci. Uvedená procesní výhrada obviněného je tudíž nepřípadná.
c) K dovolání obviněného P. K.
52. Druhý z obviněných P. K. uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obecný výklad tohoto důvodu Nejvyšší soud uvedl již shora v bodě 40. tohoto usnesení, a proto na něj odkazuje.
53. Pokud jde o dovolací námitky tohoto obviněného, je třeba v úvodu poznamenat, že se z velké části jedná o pouhé opakování argumentace jím užité již v odvolání, prostřednictvím něhož brojil proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod T 408 ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2002).
1) K námitkám odpovídajícím uplatněnému důvodu podle
§265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
54. Většina z obviněným uplatněných námitek v zásadě odpovídá dovolacímu důvodu, neboť směřují proti právnímu posouzení znaků skutkové podstaty trestných činů porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255a odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák., resp. porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle §221 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku. Obviněný zpochybnil zejména naplnění znaku pachatele, porušení zákonem uložené a smluvně převzaté důležité povinnosti spravovat finanční prostředky poškozených, jakož i použití zákona účinného při spáchání činu u skutku pod bodem 3. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně.
55. Trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle §255a odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. se dopustí, kdo jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného z vědomé nedbalosti [podle §5 písm. a) tr. zák.] jinému způsobí škodu velkého rozsahu tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou důležitou povinnost při opatrování nebo správě cizího majetku.
56. Přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle §221 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku se dopustí, kdo jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného z hrubé nedbalosti poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou důležitou povinnost při opatrování nebo správě cizího majetku, a tím jinému způsobí škodu velkého rozsahu.
57. Vzhledem k tomu, že některé z otázek týkajících se naplnění objektivní i subjektivní stránky obou uvedených trestných činů se zásadně mezi oběma právními úpravami trestního práva hmotného v trestních zákonech neodlišují, je možné se k nim vyjádřit společně. Rovněž výklad soudní praxe citovaného ustanovení přijatý za účinnosti zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009, může být použitelný i podle současné právní úpravy zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, v níž nedošlo ke změnám, proto jej bude Nejvyšší soud připomínat.
58. Obecně platí v obou trestních zákonech, že pachatelem trestných činů podle §255a tr. zák. i §221 tr. zákoníku může být jen tzv. konkrétní subjekt ve smyslu §90 odst. 1 tr. zák., resp. §114 odst.1 tr. zákoníku, neboť musí jít o nositele povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Může jím být i právnická osoba (např. obchodní společnost, družstvo), resp. fyzická osoba jednající v rámci činnosti takové právnické osoby ve smyslu §90 odst. 2 tr. zák., resp. §114 odst. 2 tr. zákoníku. Za způsobení škody je v takovém případě trestně odpovědná fyzická osoba, která jednala při správě, resp. opatrování cizího majetku za právnickou osobu, jíž byl tento majetek svěřen, přestože jde o majetek jiné právnické osoby, vůči které není pachatel v žádném právním vztahu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2007, sp. zn. 5 Tdo 245/2007, uveřejněné pod T 985 ve svazku 35 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2007).
59. Zákonná povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek je uložena celé řadě osob a vyplývá z různých právních předpisů. V obchodním zákoníku, to znamená v době spáchání činu v zákoně č. 513/1991 Sb., účinném do 31. 12. 2013 (§135 odst. 2 a §194 odst. 5); nyní v zákoně č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění pozdějších předpisů (§52) a v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (§159)] byla upravena povinnost vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře, kterou lze považovat též za povinnost náležitě opatrovat nebo spravovat majetek obchodní společnosti (např. rozhodnutí č. 41/2010 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1224/2006, uveřejněné pod T 964 ve svazku 33 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2007). Tutéž povinnost lze dovozovat i v případě zaměstnance nebo vedoucího zaměstnance ve vztahu k majetku jeho zaměstnavatele (srov. rozhodnutí č. 25/2008 Sb. rozh. tr.). Naopak smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek lze dovodit např. u advokáta na základě plné moci, jestliže se zmocnění vztahuje i na správu (opatrování) majetku zmocnitele, dále u osoby, které vyplývá povinnost opatrování nebo správy cizího majetku ze smlouvy příkazní nebo mandátní [§31 a násl. a §724 a násl. obč. zák. (nyní §441 a násl. a §2430 a násl. o. z.), dále §1 odst. 2, §3 odst. 2 a §24 zákona o advokacii]. Ačkoli konkrétní povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek vzniká teprve na základě určité smlouvy, podkladem pro uzavření takové smlouvy je i zde zpravidla příslušné zákonné ustanovení, o které se smlouva opírá.
60. Proto, aby bylo možné konstatovat porušení zákonem uložené, nebo smluvně převzaté důležité povinnosti nestačí porušení jakékoli povinnosti, i když se týká opatrování nebo správy cizího majetku, ale musí jít o povinnost, která je z tohoto hlediska významnější. Za důležitou bude proto třeba považovat povinnost, jejíž porušení je s ohledem na charakter a význam povinnosti zpravidla spojeno s nebezpečím vzniku značných škod na cizím majetku, jestliže jejím porušením může snadno dojít ke škodlivému následku, resp. účinku (srov. rozhodnutí č. 14/2009-I. Sb. rozh. tr.). Mohlo by jít o povinnost směřující přímo k tomu, aby se předcházelo vzniku majetkové škody na cizím majetku (např. povinnost zabezpečit ochranu majetku před jeho poškozením, znehodnocením či odcizením, povinnost obezřetně nakládat se svěřeným majetkem, povinnost učinit včas vhodná opatření ke zhodnocení majetku). Za určitých okolností se takovou důležitou povinností může stát i obecná povinnost zaměstnance ve vztahu k majetku jeho zaměstnavatele vyplývající ze zákoníku práce [srov. §301 písm. d) a §302 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů], nebo z pracovní smlouvy či jiného typu smlouvy z pracovního poměru (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1510/2006, uveřejněné pod T 1006 ve svazku 37 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2007). Není ani vyloučeno, aby byla důležitá povinnost součástí širšího okruhu povinností spojených s hospodařením či nakládáním s cizím majetkem. Vyšší význam povinnosti při opatrování nebo správě cizího majetku ve smyslu §221 odst. 1 tr. zákoníku může vyplývat i z toho, zda a jaká práva a povinnosti k témuž majetku vykonávaly jiné osoby a jaký význam pro způsobení škody mělo případné porušení jejich povinností (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2202 a 2203). K porušení důležité povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek není nutné pouze jednání, ale může k ní dojít též opomenutím takového konání, k němuž byl pachatel podle okolností a svých poměrů povinen, tj. neodůvodněnou nečinností (§112 tr. zákoníku). Postih za trestný čin podle §221 tr. zákoníku přichází v úvahu v případech, kdy pachatel činí dispozice s cizím majetkem, zejména v souvislosti s podnikatelskou činností (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2190).
61. Nejvyšší soud nejprve předesílá, že primárně je vázán skutkovým zjištěním soudů prvního a druhého stupně, navíc v posuzované věci soudy vycházely z obsahu provedených důkazů a jednání obviněného P. K., tak jak je soud prvního stupně vyjádřil v tzv. skutkové větě výroku o vině, zahrnuje veškeré zásadní okolnosti nezbytné pro právní kvalifikaci obou trestných činů, za něž byl odsouzen.
62. V rozhodném období (od března 2009 do března 2010) zastával obviněný P. K. pozici jediného jednatele Advokátní kanceláře V., byl jím od 14. 1. 2009 do 28. 4. 2010. Podle §133 odst. 1 obch. zák. byl obviněný jako jednatel statutárním orgánem společnosti s ručením omezeným. Z této pozice byl oprávněn jednat jménem obchodní společnosti, to znamená činit jejím jménem všechny právní úkony. Podle §134 obch. zák. obviněnému jako jednateli náleželo obchodní vedení společnosti. Podle §135 odst. 2 a §194 odst. 5 věta první obch. zák. byl jako jednatel mimo jiné povinen vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře. Jako řádný hospodář byl povinen činit právní úkony týkající se obchodní společnosti odpovědně a svědomitě a stejným způsobem byl povinen rovněž pečovat o její majetek, jako kdyby šlo o jeho vlastní majetek. Při výkonu funkce jednatele a s ní spojené péče řádného hospodáře byl obviněný povinen jednat informovaně, tj. s potřebnými znalostmi a využít k jejich získání pro rozhodování rozumně dostupné zdroje a na jejich základě pečlivě zvážit možné výhody a nevýhody (rozpoznatelná rizika) určitého rozhodnutí. Taková péče přitom nepochybně zahrnuje péči o majetek obchodní společnosti nejen v tom smyslu, aby nevznikla škoda na majetku jeho úbytkem či znehodnocením, ale také aby byl majetek obchodní společnosti zhodnocován a rozmnožován v maximální možné míře, jaká byla momentálně dosažitelná. Na druhou stranu lze podotknout, že postup statutárního orgánu společnosti s ručením omezeným s péčí řádného hospodáře ovšem nepředpokládá, aby byl vybaven všemi odbornými znalostmi, které souvisejí s uvedenou funkcí ve statutárním orgánu, ale k jeho odpovědnosti postačí základní znalosti umožňující rozeznat hrozící škodu a zabránit jejímu způsobení na spravovaném majetku. Péče řádného hospodáře zahrnuje i povinnost člena statutárního orgánu rozpoznat, že je nutná odborná pomoc speciálně kvalifikovaného subjektu, a případně takovou pomoc zajistit (srov. např. Štenglová I., Plíva S., Tomsa M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 12. vydání. Praha: C. H. Beck 2009, s. 669).
63. Od okamžiku přijetí funkce jednatele obchodní společnosti byl obviněný povinen k jejímu řádnému výkonu. Konfrontuje-1i se s obsahem citovaných ustanovení skutečné postavení, které podle zjištění soudů obviněný P. K. měl jako jednatel, je z toho zjevné, že tuto pozici zastával do určité míry formálně a jemu uložené zákonné povinnosti nevykonával s náležitou péčí. Ačkoli obviněnému náleželo obchodní vedení advokátní kanceláře jako obchodní společnosti s ručením omezeným, umožnil spoluobviněnému M. S., aby se navenek prezentoval jako „finanční ředitel“ Advokátní kanceláře V., a měl zásadní vliv v otázkách financí advokátní kanceláře, včetně dispozic se všemi bankovními účty této obchodní společnosti, tj. i s těmi, které sloužily pro účely advokátních úschov (pro což byl i náležitě technicky vybaven např. bezpečnostním tokenem). Jasně o tom svědčí výpovědi svědků M. C., M. K., H. M., A. N. aj. taktéž i odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu. Například bývalá jednatelka a společnice této advokátní kanceláře M. K. obviněnému M. S. právě z důvodu zjevných nesrovnalostí a podezření z překračování jeho pravomocí při manipulaci s finančními prostředky kanceláře i jejích klientů zrušila oprávnění k dispozicím na provozním účtu advokátní kanceláře. Rovněž je třeba zdůraznit, že obviněný P. K. v podstatě rezignoval na svou kontrolní funkci, přestože například věděl o trestním stíhání spoluobviněného M. S. pro majetkovou trestnou činnost. Kromě jiného právě tato skutečnost jej měla vést k vyšší míře opatrnosti a obezřetnosti ve vztahu k výkonu pracovní činnosti spoluobviněného, jehož důvěryhodnost a poctivost byla do značné míry zpochybněna probíhajícím trestním stíháním a odsouzením. Obviněnému je třeba důvodně vytknout, že jako jednatel společnosti s ručením omezeným nevynaložil úsilí odpovídající hlediskům péče řádného hospodáře, proto není pochyb o tom, že tím přispěl ke vzniku škody na majetku advokátní kanceláře, resp. poškozených, kteří jí svěřili své finanční prostředky. Ačkoli je Nejvyšší soud ve shodě se soudy nižších stupňů přesvědčen, že bylo v možnostech obviněného P. K. rozeznat a eliminovat rizika, která působení spoluobviněného M. S. v advokátní kanceláři přinášelo, neučinil žádná opatření proto, aby jejich vzniku zamezil. Pokud obviněný P. K. činnost obviněného nikterak nekontroloval, je zcela správný závěr, že při výkonu zastávané funkce selhal. Nadto si počínal tak, že jménem Advokátní kanceláře V., v podstatě zaštítil aktivity spoluobviněného, který nakládal s finančními prostředky poškozených složenými do advokátní úschovy v rozporu s účelem svěření. Z těchto zjištění soudy proto dovodily správný závěr, podle kterého obviněný P. K. porušil povinnost řádně pečovat o majetek svěřený podle §56 odst. 1 do advokátní úschovy Advokátní kanceláři V., ze strany poškozených (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 27 Cdo 844/2018, dále též rozhodnutí č. 131/2017 Sb. rozh. civ.). S ohledem na to, že šlo o povinnost advokátní kanceláře vůči jejím klientům, kteří naprosto důvodně spoléhali na serióznost a odpovědnost všech jejích členů i zaměstnanců, rovněž svěřené peníze ve vysokých částkách většinou měly být po splnění podmínek úschovy převedeny dalším subjektům, je nepochybné, že povinnost péče, případně správy svěřených peněz advokátovi, resp. advokátní kanceláři má povahu povinnosti důležité ve smyslu znaku základních skutkových podstat ustanovení §255a odst. 1 tr. zák. a §221 odst. 1 tr. zákoníku.
64. Za nepřípadné je třeba označit též výtky obviněného směřující ke zpochybnění současného porušení smluvně převzaté povinnosti opatrovat, resp. spravovat cizí majetek. Úvodem je nutné uvést, že advokáti poskytující právní služby ve smyslu §1 odst. 2 a §3 odst. 2 zákona o advokacii mohou advokacii vykonávat jednak samostatně, jednak společně s jinými advokáty jako společníci ve sdružení nebo jako společníci společnosti podle §15 zákona o advokacii nebo jako společníci zahraniční společnosti, anebo v pracovním poměru (§11 zákona o advokacii). Podle §15 odst. 1 věty před středníkem zákona o advokacii mohou advokáti vykonávat advokacii jako společníci veřejné obchodní společnosti, komanditní společnosti nebo společnosti s ručením omezeným, pokud předmětem takové obchodní společnosti je pouze výkon advokacie a jejími společníky jsou pouze advokáti. Podle §15 odst. 4 zákona o advokacii přitom advokáti, kteří jsou společníky společnosti, vykonávají advokacii jejím jménem a na její účet. Pouze pokud výkon advokacie nepřipouštějí v jednotlivých případech zvláštní právní předpisy (např. §35 odst. 1 tr. řádu) vykonávají advokáti advokacii vlastním jménem a na účet společnosti. Jako účastník právních vztahů založených v souvislosti s poskytováním právních služeb advokátem vykonávajícím advokacii ve společnosti vystupuje vůči klientovi, jakož i vůči třetím osobám, vždy společnost; tyto právní vztahy se řídí tímto zákonem (§24 odst. 2 a 3 zákona o advokacii) a zvláštními právními předpisy.
65. V rozhodné době byli společníky Advokátní kanceláře V., M. C., J. V. (původně též trestně stíhán, který však dne 26. 11. 2018 zemřel) a obviněný P. K.. Podle §56 odst. 1 zákona o advokacii byli jmenovaní advokáti oprávněni k provádění advokátních úschov. Pokud s klienty advokátní kanceláře uzavřeli smlouvy o advokátních úschovách, činili tak jménem a na účet Advokátní kanceláře V., nikoli svým jménem a na svoji odpovědnost. Podle §16 odst. 1 zákona o advokacii byla advokátní obchodní společnost, stejně jako její společníci, povinna chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klientů. V nyní posuzované věci uzavřely poškozené obchodní společnosti se jmenovanou advokátní kanceláří smlouvy o úschově finančních prostředků [obchodní společnost ALEUTA, a. s., smlouvu o advokátní úschově č. U6212261/2009 ze dne 15. 1. 2010 (na č. l. 6296 a násl. trestního spisu) a obchodní společnost PETRO BULLDING, s. r. o., smlouvu o advokátní úschově č. U6212262/2009 ze dne 15. 1. 2010 (na č. l. 6324 a násl. trestního spisu)], případně se jednalo o inominátní kontrakt [obchodní společnost M., uzavřela smlouvu o správě svěřených prostředků č. 62121251/2009 ze dne 9. 3. 2009 (na č. l. 6357 a násl. trestního spisu)]. Byť by bylo možné mít určité výhrady k obsahu a formě samotných smluv, Nejvyšší soud upozorňuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 5 Tdo 578/2014, podle kterého nelze vyloučit trestnost činu spáchaného prostřednictvím právního úkonu jen proto, že by měl být shledán z jakéhokoli důvodu neplatným. Pro posouzení otázky, zda byl právním úkonem spáchán trestný čin, není podstatné, zda jde o úkon platný nebo neplatný, nýbrž to, za jakých okolností, v jakých souvislostech a s jakým cílem byl učiněn (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003, uveřejněné pod T 575 ve svazku 24 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2003). Z obsahu trestního spisu je zjevné, že při uzavírání smluv o advokátních úschovách, mezi ALEUTA, a. s., a PETRO BULLDING, s. r. o., a Advokátní kanceláří V., za advokátní kancelář měl jednat (pod označením „jednatel“, byť jím ve skutečnosti nikdy nebyl; pozn. Nejvyššího soudu) tehdejší společník advokátní kanceláře M. C. Smlouvu o správě svěřených prostředků s M., za advokátní kancelář dokonce uzavřel sám obviněný P. K. (srov. č. l. 6363 trestního spisu), který se též aktivně účastnil jednání s touto obchodní společností (srov. bod 23. rozsudku soudu prvního stupně – výpověď svědka předsedy představenstva M., M. V.). Nejvyšší soud upozorňuje, že pokud jmenovaní společníci Advokátní kanceláře V., sjednali s poškozenými smlouvy za účelem úschovy financí (na jejichž podkladě poškození peníze do úschovy advokátní kanceláře rovněž složili), tak advokátní kancelář v rámci řádného poskytování právních služeb smluvně zavázali k povinnosti spravovat cizí finanční majetek. V případě porušení těchto povinností nastupovala odpovědnost podle §24 odst. 2 zákona o advokacii. Vzhledem k postavení obviněného P. K., jako jediného jednatele, se tato odpovědnost přenesla na jeho osobu, a proto to byl výhradně on, kdo byl odpovědný podle §90 odst. 2 tr. zák., resp. §114 odst. 2 tr. zákoníku za porušení, nejenom podle zákona mu uložených, ale i smluvně (advokátní kanceláří) převzatých povinností opatrovat, resp. spravovat finanční prostředky poškozených právnických osob.
66. Opodstatnění nelze přiznat ani výhradám obviněného zaměřeným proti kvalifikaci jeho jednání popsaného pod bodem 3. výroku o vině jako trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255a odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák., konkrétně pokud s ohledem na časovou působnost trestních zákonů zpochybňoval svoji trestní odpovědnost, zejména pokud jde o jeho zavinění. Vzhledem k tomu, že se jedná o opakovanou námitku, k níž se již obsáhle vyjádřil Vrchní soud v Praze na stranách 23 až 24 svého rozsudku, může Nejvyšší soud na jeho úvahy navázat a nad jejich rámec doplnit následující.
67. Sporného jednání pod bodem 3. výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně se obviněný P. K. dopustil v březnu 2009, tedy za účinnosti zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona. Soudem prvního stupně bylo o tomto skutku rozhodováno již za účinnosti zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (účinného od 1. 1. 2010). Jako trestný čin mohl proto být tento skutek posouzen jen tehdy, když naplňoval všechny zákonné znaky určité skutkové podstaty podle obou citovaných zákonů. Soudy přitom správně vyhodnotily zjištěné okolnosti tak, že uvedená podmínka byla v posuzovaném případě u obviněného P. K. splněna. Skutek zařazený pod bodem 3. výroku o vině totiž v sobě obsahuje jak zákonné znaky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255a odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák., tak i přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle §221 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku. Kromě dalších podmínek trestní odpovědnosti obviněného za oba tyto nedbalostní trestné činy bylo nezbytné, aby skutek obviněný spáchal z hrubé nedbalosti ve smyslu §16 odst. 2 tr. zákoníku, kterou soudy správně dovodily. Podle pravidel posuzování trestnosti činu z hlediska časové působnosti zákona (§16 odst. 1 tr. zák. a §2 odst. 1 tr. zákoníku) se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, a podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Taková situace však u skutku popsaného pod bodem 3. výroku o vině nenastala.
68. Trestný čin podle §255a tr. zák. bylo možné spáchat pouze z vědomé nedbalosti [§5 písm. a) tr. zák.]. U trestného činu podle §221 tr. zákoníku může jít naopak o zavinění z vědomé i nevědomé nedbalosti, čímž se trestní postih na jedné straně rozšiřuje, ale musí jít o hrubou nedbalost ve smyslu §16 odst. 2 tr. zákoníku, takže na druhé straně se tím trestní postih zužuje na závažnější případy nedbalostního zavinění. Kritériem nedbalosti v obou jejích formách (vědomé i nevědomé) je zachování určité míry opatrnosti pachatelem, která je zpravidla charakterizována jako potřebná míra opatrnosti. Ta je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, neboť jedině spojení obou těchto hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin z nedbalosti odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu (srov. rozhodnutí č. 5/2013 Sb. rozh. tr.). Hrubá nedbalost podle §16 odst. 2 tr. zákoníku vyjadřuje vyšší stupeň intenzity nedbalosti, ať již vědomé či nevědomé, a to na základě přístupu (postoje) pachatele k požadavku náležité opatrnosti, kterou zákon charakterizuje jako „zřejmou bezohlednost“. U trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §221 odst. 1 tr. zákoníku se zavinění z hrubé nedbalosti podle §16 odst. 2 tr. zákoníku vztahuje nejen k následku, resp. k účinku spočívajícímu ve způsobení značné škody, ale i k jednání pachatele včetně porušení důležité povinnosti při opatrování nebo správě cizího majetku uložené pachateli podle zákona nebo jím smluvně převzaté (srov. rozhodnutí č. 14/2009 Sb. rozh. tr.).
69. Ze způsobu, jakým obviněný P. K. přistupoval k výkonu funkce jednatele Advokátní kanceláře V., nelze nabýt jiného dojmu, než že jednal z vědomé nedbalosti, dosahující svojí intenzitou vyšší míry odpovídající hrubé nedbalosti podle §16 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný jako advokát, tedy osoba mající magisterské právní vzdělání v oblasti práva, vykonával funkci jednatele obchodní společnosti, jejímž předmětem bylo poskytování právních služeb, tj. i advokátních úschov. S funkcí statutárního orgánu přijal také odpovědnost za obchodní vedení advokátní kanceláře, v níž zcela očividně zaujímal spoluobviněný M. S. určité výsadní postavení, nejen díky toleranci staršího advokáta J. V., který zjevně byl ve výkonu advokacie v rozhodné době již omezen svým zdravotním stavem. Obviněný však v podstatě rezignoval na výkon svých povinností, ačkoli si jich musel být vědom, když zejména správu bankovních účtů a nakládání s financemi Advokátní kanceláře V., ponechal zcela bez kontroly a v rukou obviněného M. S., v té době již trestně stíhaného za majetkovou trestnou činnost, o čemž obviněný taktéž věděl. Odvolací soud v této souvislosti výstižně poznamenal, že zejména posledně uvedené skutečnosti měly obviněného vést naopak ještě k větší obezřetnosti, než jakou by obvykle jako advokát a jednatel obchodní společnosti vynakládal. Vše tak jednoznačně svědčí o „zřejmé bezohlednosti“ obviněného P. K. k zájmům chráněným trestním zákonem, jak předpokládá hrubá nedbalost podle §16 odst. 2 tr. zákoníku. V nyní posuzované věci přitom zavinění obviněného ve formě vědomé nedbalosti zahrnuje všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním a následkem (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 21/1981 Sb. rozh. tr.). Pochybnosti nepanují v tom, že si obviněný P. K. alespoň měl a mohl představit, že zanedbání jakékoli kontroly spoluobviněného při nakládání s peněžními prostředky advokátní kanceláře i jejích klientů může být příčinou škodlivého následku, k němuž nakonec také došlo. Ze všech těchto důvodů nelze spatřovat žádné pochybení v právním posouzení skutku pod bodem 3. výroku o vině podle trestního zákona účinného v době, kdy byl spáchán, a to jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255a odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 54/2012 a č. 2/2014-II. Sb. rozh. tr.).
70. Obviněný P. K. dále v mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu uplatnil relevantní námitku, prostřednictvím které vytkl nesprávnost výroku o náhradě škody, pokud jím bylo rozhodnuto o solidární odpovědnosti obviněného k náhradě škody, a to k celé výši částek, které poškozené složily do advokátní úschovy, a ohledně nichž spoluobviněný M. S. spáchal tři zločiny zpronevěry. Avšak ani tento argument obhajoby nemůže obstát.
71. Podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně o náhradě škody byla skutková zjištění uvedená ve výroku o vině pod body 3. a 4. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ve vztahu k obviněnému P. K. (ve vztahu ke spoluobviněnému M. S. pak v bodech 1. a 2. téhož výroku o vině). Podle nich, jak již bylo zmíněno, obviněný P. K. jako jediný jednatel společnosti s ručením omezeným zanedbal dohled a kontrolu činností spoluobviněného M. S., který zpronevěřil finance svěřené do advokátní úschovy Advokátní kanceláři V., v případě složitele poškozené M., se jednalo o částku 5 000 000 Kč a u poškozených ALEUTA, a. s., o 15 125 864 Kč a PETRO BULLDING, s. r. o., o 13 382 966 Kč. V adhezním řízení bylo rozhodováno podle hmotněprávních norem, účinných v době vzniku škodlivého následku, na nichž se uplatněný nárok poškozených zakládá a z nichž je dovozena odpovědnost za vznik škody. V posuzované trestní věci byl takovou normou zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013, konkrétně ustanovení §420 a §438 tohoto zákona. Vzhledem k tomu, že škoda nebyla dosud obviněnými uhrazena a nebránila tomu žádná zákonná překážka, byla podle návrhů poškozených obchodních společností podle §228 odst. 1 tr. řádu obviněným M. S. a P. K. uložena povinnost, aby jmenovaným poškozeným na náhradu škody zaplatili společně a nerozdílně uvedené částky.
72. Podle §438 odst. 1 obč. zák. způsobí-li škodu více škůdců, odpovídají za ni společně a nerozdílně. Podle §438 odst. 2 obč. zák. v odůvodněných případech může soud rozhodnout, že ti, kteří škodu způsobili, odpovídají za ni podle své účasti na způsobení škody. Dílčí, resp. dělená odpovědnost škůdců podle §438 odst. 2 obč. zák. je tak výjimkou z pravidla podle §438 odst. 1 obč. zák. a uplatní se jen v odůvodněných případech. Zásadním hlediskem pro takový výjimečný postup však nemůže být ani míra zavinění, ani podíl na prospěchu ze společné trestné činnosti každého z více škůdců, tedy spravedlivé vypořádání poměrů mezi škůdci podle účasti na způsobení vzniklé škody (§439 obč. zák.). Primárně je totiž sledován zájem poškozeného a ochrana jeho práv, proto dílčí, resp. dělená odpovědnost více škůdců přichází v úvahu jen v situacích, kdy jejím uplatněním nebude nikterak ohrožen zájem poškozeného na uspokojení jeho nároku na náhradu škody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. 8 Tdo 317/2008, uveřejněné pod T 1081 ve svazku 44 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1571/2012, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 11/2004, uveřejněný pod C 3727 ve svazku 3 Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2007, nejnověji se k této otázce Nejvyšší soud vyjádřil v rozhodnutí č. 7/2021 Sb. rozh. civ.). Solidární odpovědnost má poškozenému poskytnout výhodnější možnosti domoci se náhrady škody. Funkcí pasivní solidarity (solidarity dlužníků, tedy i škůdců) je ulehčení pozice věřitele, resp. poškozeného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1258/2017).
73. Pokud tedy Vrchní soud v Praze, resp. Městský soud v Praze, v situaci, kdy jednáním obviněných M. S. a P. K. vznikla poškozeným obchodním společnostem škoda na penězích složených do advokátní úschovy u Advokátní kanceláře V. (lhostejno, že část z nich měla být užita na úhradu kaucí Ředitelství silnic a dálnic České republiky), shledal, že u obou k tomu došlo porušením právní povinnosti, ke vzniku škody, která nastala v příčinné souvislosti s protiprávním jednání obviněných, nelze jeho adheznímu výroku vytýkat nesprávnost. Částí adhezního výroku o solidární odpovědnosti obou obviněných (povinnost nahradit škodu obchodní společnosti Shell Czech Republic, a. s., byla uložena rozsudkem Městského soudu v Praze jen obviněnému M. S.) v souladu se shora uvedeným výkladem soudy umožnily poškozeným, aby si podle svého uvážení vybraly jednoho z obviněných a vůči němu celý svůj nárok uplatnily, případně aby se oba podíleli na splácení dluhu, neboť jde o vysoké finanční částky. Nejvyšší soud je přesvědčen, že ve vztahu k solidární odpovědnosti obviněných v posuzované věci soudy rozhodovaly jak v souladu se zákonnou úpravou, tak i s názory soudní praxe k této otázce, jak byla připomenuta shora. Z důvodu kasačního výroku dovolacího soudu v části napadeného rozsudku týkající se obviněného M. S., bude znovu rozhodováno v odvolacím řízení o vině, trestu i o náhradě škody ohledně tohoto obviněného. Vzhledem k nutnosti zachovat zásadu solidární odpovědnosti více škůdců za způsobenou škodu, jak byla připomenuta v bodě 72. tohoto usnesení, proto bude nezbytné, aby vrchní soud při nové formulaci výroku podle §228 odst. 1 tr. řádu o povinnosti obviněného M. S. nahradit poškozeným M., ALEUTA, a. s., a PETRO BUILDING, s. r. o., na náhradu škody konkrétní částky současně vyslovil, aby tak obviněný M. S. učinil společně a nerozdílně s původně spoluobviněným P. K., o jehož povinnosti již bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem tohoto soudu ze dne 1. 6. 2020, sp. zn. 4 To 28/2020.
74. Nebylo možné akceptovat ani navazující tvrzení obviněného, podle něhož je rozhodnutí soudu druhého stupně ohledně náhrady škody poškozené M., duplicitním rozhodnutím. Ačkoli se poškozená obchodní společnost jako věřitel Advokátní kanceláře V., ohledně které je vedeno dosud neskončené insolvenční řízení (v době rozhodování Nejvyššího soudu o dovoláních obviněných bylo insolvenční řízení ve stavu, kdy byl na majetek úpadce Advokátní kanceláře V., prohlášen konkurs) domáhá v rámci něj úhrady své přihlášené pohledávky ve výši 5 000 000 Kč, nebránila tato skutečnost Vrchnímu soudu v Praze rozhodnout podle §228 odst. 1 tr. řádu. Primárně totiž není pochyb o odpovědnosti obviněného P. K. za vznik škody v příčinné souvislosti s jeho protiprávním jednáním, jak bylo uvedeno v bodech 63. a 65. tohoto usnesení. Dále je podstatné, že do doby rozhodování Vrchního soudu v Praze tato poškozená obchodní společnost neobdržela zpět ani část platby, kterou svěřila do úschovy Advokátní kanceláři V., dnes úpadci. Zatím nebylo vydáno jakéhokoli rozhodnutí v občanskoprávním nebo jiném příslušném řízení, které by zakládalo překážku věci rozhodnuté, tj. takovou, která by bránila projednání sporu o stejné plnění před soudem nebo jiným orgánem, do jehož pravomoci náleží projednání takové věci ve smyslu §159a odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Kromě toho obviněný P. K. pominul zcela zásadní okolnost, a to jeho vzájemnou provázanost s Advokátní kanceláří V., odvíjející se od právního institutu ručení z titulu výkonu funkce jednatele. Vztah mezi obchodní společností a obviněným je vztahem přímého dlužníka a ručitele. Pokud tedy přímý dlužník uhradí věřitelům předmětnou částku, dochází k zániku závazku splněním v souladu s ustanovením §324 obch. zák. a věřiteli ex lege zanikne nárok vůči ručiteli a opačně. Jinými slovy, úhrada částky 5 000 000 Kč poškozené M., na základě úspěšně uplatněného nároku v rámci insolvenčního řízení, resp. konkursu prohlášeného na majetek úpadce Advokátní kanceláře V., způsobuje zánik nároků na náhradu škody tohoto věřitele vůči obviněnému, jemuž byla v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Praze uložena povinnost společně a nerozdílně se spoluobviněným M. S. k jejímu zaplacení. Nejvyšší soud upozorňuje, že pokud by snad poškozená vystupující současně jako insolvenční věřitel získala ještě před skončením konkursu plnění ve výši celé uplatněné pohledávky, případně její části, měla by na tuto skutečnost upozornit insolvenčního správce, který činí příslušné kroky v seznamu přihlášených pohledávek. Vzhledem k tomu, že nemůže náhradu škody obdržet dvakrát, dopadalo by na tuto situaci ustanovení §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., podle něhož v případě výkonu rozhodnutí může povinný, v tomto případě P. K. (případně obviněný M. S.), podat návrh na zastavení výkonu rozhodnutí z důvodu, že po vydání rozhodnutí zaniklo právo jím přiznané. Navíc by v takovém případě došlo na straně poškozené k bezdůvodnému obohacení ve smyslu §451 a násl. obč. zák. (nyní §2991 o. z.), jehož vrácení je možné dosáhnout v běžném občanskoprávním řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 4 Tz 72/2007, uveřejněné pod T 1088 ve svazku 45 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2008).
75. Pokud obviněný P. K. poukázal na rozdíl v peněžních částkách, které představují výši škody na straně obchodních společností ALUETA, a. s., a PETRO BULLDING, s. r. o., je vhodné poukázat na přiléhavé vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v bodě 17. Pro adhezní výrok bylo významné zjištění, že tito složitelé mají nárok na vrácení svěřených finančních prostředků v celé výši, v jaké je složili do advokátní úschovy, neboť účel složení nebyl naplněn. Za tohoto stavu, při běžném běhu věcí a nebýt protiprávního jednání obviněných, mělo dojít k naplnění smluvních ujednání a vložená částka v celém rozsahu měla být vrácena složitelům. Podle zjištění soudů nedošlo doposud k vrácení ani části těchto peněz, důvodně tak soud rozhodl o povinnosti obviněných nahradit poškozeným škodu v celé jimi požadované výši.
b) Ke zbývající námitce obviněného
76. Mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se obviněný ocitl námitkou zpochybňující dodržení zásady totožnosti skutku. Vadu spatřuje v tom, že v usnesení o zahájení trestního stíhání bylo jeho jednání právně posouzeno jako pokračující zločin zpronevěry spáchaný ve spolupachatelství podle §206 odst. 1, 5 písm. a) a §23 tr. zákoníku, avšak v obžalobě bylo překvalifikováno v bodě 3. na trestný čin podle §255a odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. a v bodě 4. na přečin podle §221 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku.
77. Nejvyšší soud především podotýká, že nejde o právní námitku, která by byla způsobilá dovolacího přezkumu, neboť zachování totožnosti skutku se samo o sobě netýká právního posouzení skutku ani jiného posouzení podle norem hmotného práva, jak vyplývá i z ustanovení §220 odst. 1 a §220 odst. 3 tr. řádu, nicméně se k ní ve stručnosti vyjádří. Při zkoumání zachování totožnosti skutku je vždy nutné rozlišovat pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Zatímco popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích procesech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek, a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku, a nikoli ohledně jeho popisu. V souladu se zásadou obžalovací podle §2 odst. 8 tr. řádu, která je dále rozvinuta v §220 odst. 1 tr. řádu, může soud rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Podle §176 odst. 2 tr. řádu může být žaloba podána jen pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání (srov. rozhodnutí č. 6/2008 Sb. rozh. tr.). Je přitom možné, aby státní zástupce zjistil, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní řízení, je nutné odlišně právně kvalifikovat. V takovém případě musí před podáním obžaloby vyrozumět obviněného i jeho obhájce na změnu právní kvalifikace a musí zjistit, zda vzhledem k tomu nenavrhují doplnit vyšetřování, aby bylo zabezpečeno právo obviněného na obhajobu (§2 odst. 13 tr. řádu). Takové vyrozumění není třeba, pokud se tak stalo již podle §160 odst. 6 tr. řádu. Jinak řečeno, státní zástupce není při podání obžaloby vázán právním posouzením skutku při sdělení obvinění.
78. V posuzované věci nelze uvažovat o tom, že by byla porušena zásada totožnosti skutku, podle níž soud může rozhodovat v hlavním líčení jen o skutku, pro který byla podána obžaloba. Totožnost skutku je zachována, existuje-li při porovnání skutku popsaného v obžalobě a v rozsudku shoda alespoň v jednání obviněného při rozdílném následku, anebo shoda v následku při rozdílném jednání obviněného. Uvedená shoda jednání či následku pak nemusí být úplná a bezvýjimečná, ale stačí i shoda částečná v podstatných skutkových okolnostech (srov. rozhodnutí č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr.). Na zachování totožnosti skutku nemají přitom vliv změny v okolnostech, které jen individualizují žalovaný skutek z hlediska času, místa a způsobu spáchání činu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2722).
79. Z obsahu trestního spisu je zjevné, že trestní stíhání obviněného P. K. bylo zahájeno pro pokračující zločin zpronevěry spáchaný ve spolupachatelství podle §206 odst. 1, 5 písm. a) a §23 tr. zákoníku. Obžaloba však byla poté podána pro jednání, v němž byl spatřován jednak trestný čin podle §255a odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák., jednak přečin podle §221 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku, pro což byl obviněný rozsudkem Městského soudu v Praze i odsouzen. Nejvyšší soud shledal, že u obviněného byla zachována totožnost skutku ve vztahu k posuzovaným trestným činům podle §255a odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. a §221 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku, a to při částečné shodě jeho jednání (jehož podstatou byla opakovaná rezignace na výkon funkce jednatele společnosti s ručením omezeným, a důsledku toho zanedbání kontroly činností vykonávaných spoluobviněným M. S., který zpronevěřil finanční prostředky poškozených svěřené do advokátní úschovy Advokátní kanceláři V.) a při úplné shodě následku (způsobené škodě M., ve výši 5 000 000 Kč, ALEUTA, a. s., ve výši 15 125 164 Kč, a PETRO BULLDING, s. r. o., ve výši 13 382 966 Kč). V posuzované věci tak nelze mít žádné pochybnosti o tom, že obviněný byl od počátku trestně stíhán pro totožný skutek, pro který byla na něho následně podána obžaloba, byť byl právně posouzen podle jiných ustanovení trestního zákona, resp. zákonů, a za tentýž skutek byl také odsouzen rozsudkem soudů prvního a druhého stupně.
80. Závěrem je možné shrnout, že výsledky provedeného dokazování v rámci tohoto trestního stíhání, pokud jde o obviněného P. K., vytvořily logický, ničím nepřerušený řetězec vzájemně se doplňujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny skutkové okolnosti nezbytné pro naplnění všech zákonných znaků skutkových podstat stíhaných trestných činů. Soudy ve věci rozhodující tak měly dostatečný podklad pro závěr o vině obviněného P. K. bez důvodných pochybností, přičemž procesní postup soudů, a to jak ve vztahu k množství a kvalitě důkazních prostředků, tak i při hodnocení výsledků dokazování, odpovídal zásadám uvedeným v §2 odst. 5, 6 tr. řádu. Nejvyšší soud přitom neshledal na podkladě obsahu trestního spisu žádné známky těch případů, u nichž byl v soudní praxi konstatován především v rozhodnutích Ústavního soudu extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovým zjištěním obecných soudů, v jehož důsledku byla nesprávně užita právní kvalifikace a tím došlo k porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu garantovaného v čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, resp. v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, uveřejněný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, uveřejněný pod č. 140 ve svazku č. 74 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nutno dále podotknout, že ve vztahu k tomuto obviněnému nejenom soud prvního stupně dodržel zákonné požadavky kladené na obsah odůvodnění svého rozhodnutí §125 odst. 1 tr. řádu, ale učinil tak i odvolací soud, který se se všemi námitkami obviněného vypořádal a dostatečným způsobem na ně reagoval. Obviněný byl tudíž správně uznán vinným a byl mu uložen odpovídající trest a jeho dovolací výhrady, pokud jimi vytýkal nesprávné použití hmotného práva, Nejvyšší soud posoudil jako neopodstatněné.
IV. Závěrečné shrnutí
81. Na podkladě shora uvedených skutečností a úvah Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného M. S. zčásti důvodným, a z podnětu tohoto dovolání proto podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 6. 2020, sp. zn. 4 To 28/2020, v části týkající se obviněného M. S., včetně rozhodnutí na tuto část obsahově navazujících, pokud zrušením pozbyla svého podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal věc Vrchnímu soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nedotčeny zůstaly části napadeného rozsudku odvolacího soudu a rozsudku soudu prvního stupně, které se týkaly výroků o vině, trestu a o náhradě škody ohledně obviněného P. K., protože jeho dovolání bylo posouzeno jako zjevně neopodstatněné a odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Vrchní soud v Praze tak v uvedeném rozsahu opětovně projedná trestní věc obviněného M. S., a to při respektování všech zákonných ustanovení a práv tohoto obviněného účastnit se veřejného zasedání. V novém rozhodnutí o náhradě škody poškozeným M., ALEUTA, a. s., a PETRO BULLDING, s. r. o., pak bude třeba dbát na vyjádření solidární odpovědnosti obviněného M. S. s již pravomocně odsouzeným P. K., jak je uvedeno v bodě 73. tohoto usnesení. Nejvyšší soud dále připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. řádu je soud nižšího stupně vázán právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí.
82. Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné na podkladě důvodně podaného dovolání obviněného M. S. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, rozhodl Nejvyšší soud o dovoláních podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání. Mohl tak učinit i ve vztahu k výroku o odmítnutí dovolání obviněného P. K. podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 31. 3. 2021
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu