ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.1009.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 1009/2021-1662
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 11. 2021 o dovoláních, která podali obvinění O. M., nar. XY, bytem XY, XY, a V. B. , nar. XY, státní příslušnost UKR, bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 4 To 278/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 7 T 131/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných O. M. a V. B. odmítají .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 7. 5. 2020, sp. zn. 7 T 131/2019, byl obviněný O. M., uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 2, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku. Spolu s ním byli uznáni vinnými spoluobviněný V. B. a spoluobviněná J. R., oba dva jako pomocníci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ke zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku.
2. Za tento zločin byl obviněný O. M. odsouzen podle §211 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.
3. Spoluobviněným V. B. a J. R. (každému nich) byl uložen podle §211 odst. 5 tr. zákoníku a §24 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 24 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.
4. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo spoluobviněným J. R. a V. B. uloženo zaplatit rukou společnou a nerozdílnou s obviněným O. M. poškozené společnosti Wüstenrot - stavební spořitelna, a. s. částku 403 420 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla jmenovaná poškozená odkázána se svým nárokem na náhradu škody vůči obviněnému O. M. na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podali všichni tři spoluobvinění, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 4 To 278/2020. Podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. byl napadený rozsudek v celém rozsahu zrušen. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný O. M., byl uznán vinným přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 4 tr. zákoníku a spoluobvinění V. B. a J. R. pomocí k přečinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a §211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku. Této trestné činnosti se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustili tím, že:
„obž. O. M. v Mostě, dne 23. 3. 2015, při uzavírání smlouvy o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření ke smlouvě o stavebním spoření č. 47093099, s předmětem poskytnutí úvěru ve výši 500 000 Kč, účelově vázaného na financování modernizace, rekonstrukce a údržby bytu č. XY v Mostě, XY, nepravdivě uvedl, že je nájemcem předmětného bytu, což doložil nepravdivou nájemní smlouvou, ač k předmětnému bytu neměl žádný užívací titul, a dále nepravdivě uvedl, že je zaměstnán u společnosti V., IČ XY, sídlem v XY, XY, s průměrným čistým měsíčním příjmem ve výši 20 359 Kč, což doložil nepravdivým potvrzením o výši příjmu, ač byl v době uzavírání smlouvy evidován jako uchazeč o zaměstnání, a na základě těchto nepravdivých skutečností mu byl schválen a poskytnut úvěr ve výši 500 000 Kč, který vyčerpal mimo účel jeho poskytnutí, konkrétně na úhradu pohledávky u společnosti Business Money a. s. a úvěrové splátky řádně a včas nehradil, v důsledku čehož došlo dne 1. 8. 2015 k odstoupení od smlouvy, čímž společnosti Wüstenrot – stavební spořitelna, a. s. způsobil škodu v celkové výši 500 000 Kč, přičemž potvrzení o příjmu u zaměstnavatele, u něhož obž. M. nikdy zaměstnán nebyl, mu, za účelem získání úvěru, zajistil jednatel údajného zaměstnavatele, obž. V. B. a písemný souhlas s prováděnými stavebními úpravami v bytě, na jehož rekonstrukci byl úvěr vázán a jímž byl záměr byt rekonstruovat deklarován, mu poskytla majitelka bytu, obž. J. R., ač věděla, že deklarované stavební práce v bytě nebudou z úvěrových prostředků nikdy realizovány.“
6. Za to byl obviněný O. M. odsouzen podle §211 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 2 roků. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 3 roků.
7. Spoluobvinění V. B. i J. R. byli odsouzeni (každý z nich) podle §211 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 15 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 2 roků.
8. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla spoluobviněným V. B. a J. R. uložena povinnost zaplatit na náhradu majetkové škody společně a nerozdílně s obviněným O. M. poškozené společnosti MONETA Stavební spořitelna, a. s. částku 403 420 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla jmenovaná poškozená odkázána se svým nárokem na náhradu škody vůči obviněnému O. M. na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
9. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podali obviněný O. M. a spoluobviněný V. B. prostřednictvím svých obhájců dovolání. Oba uplatnili dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
10. Obviněný O. M. ve svém mimořádném opravném prostředku vymezil své námitky následovně:
a) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním hodnocení skutku nebo jiném nesprávném právním posouzení. Vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav. Skutek, pro který byl stíhán a odsouzen, nenaplňuje znaky žádného trestného činu,
b) učiněná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a je dána existence tzv. opomenutých důkazů,
c) došlo k porušení práva na spravedlivý proces.
11. Odvolací soud podle něj nesprávně posoudil skutek obsažený ve výroku napadeného rozsudku, pokud jednání spoluobviněného V. B. kvalifikoval jako pomoc podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku s tím, že potvrzení o zaměstnání u společnosti V. bylo vytvořeno fiktivně, a to přesto, že obviněný O. M. a spoluobviněný V. B. setrvali na tom, že pracovní poměr byl sjednán a plněn a pouze jmenovaný spoluobviněný neměl odvádět odvody za svého zaměstnance. Odvolací soud měl proto skutek hodnotit u V. B. jako trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 tr. zákoníku a u obviněného O. M. jako trestný čin či přestupek spočívající v neoprávněném čerpání dávek, pokud by je čerpal.
12. Dále obviněný O. M. vyjádřil výhrady vůči závěru odvolacího soudu, podle něhož nepravdivě uvedl, že je nájemcem předmětného bytu, což doložil nepravdivou nájemní smlouvou. Měl v držení také souhlas s provedením rekonstrukce. Podle obviněného se žádný trestný čin nestal, případně se mohlo jednat o podvodné jednání ze strany svědka P. Š. a to vztahu k nájemní smlouvě i ve vztahu k uvedení čísla účtu společnosti Bussines Money a. s. v žádosti o čerpání úvěru. Tento svědek ho uvedl v omyl, když mu opatřil nájemní smlouvu, kde soudním znalcem bylo konstatováno, že podpis na ní není pravým podpisem spoluobviněné J. R. Právě tento svědek byl také tím, kdo zajistil od J. R. souhlas s rekonstrukcí bytu s úředně ověřeným podpisem a měl u společnosti Bussines Money a. s. dluh. Je zřejmé, že zaměstnancem společnosti V. byl. Odvolací soud nemohl uzavřít, že šlo o fiktivní pracovní poměr, neboť se měl řídit zásadou in dubio pro reo. Jmenovaný soud se opřel o fakt, že v bytu měl bydlet někdo jiný a že byt nepotřeboval rekonstrukci. K tomu obviněný dodal, že kdokoli může mít v nájmu jakýkoliv počet bytů bez nutnosti je užívat a že rekonstrukce je věc subjektivní, kdy jakýkoli subjekt může cítit potřebu provádět rekonstrukci různě. Pokud jde o poslední nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, tak se jedná „právě o onen omyl stran čísla účtu a vypořádání oné částky“. Shrnul, že došlo k porušení pravidel spravedlivého procesu.
13. Následně obviněný O. M. namítl, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Dodal, že daný dovolací důvod uplatnil z důvodu porušení zákazu reformace in peius. Proti rozsudku nalézacího soudu podal odvolání pouze on a spoluobvinění. Soud druhého stupně tento rozsudek zrušil a vynesl nový rozsudek, kterým mu uložil přísnější trest. Ve výši zkušební doby podmíněného odsouzení došlo k neodůvodněnému zvýšení. Zvyšující se zkušební dobou je prodloužena doba osvědčení, je činěn určitý nepřímý dohled nad jeho chováním se všemi důsledky při opakovaném porušení trestní normy. Zkušební doba je zároveň částí trestu, která by neměla být navyšována k jeho škodě. Podle jeho názoru však došlo i k nezákonnému zpřísnění samotného trestu, když při původní právní kvalifikaci s trestní sazbou činící 2-8 let byl uložen trest ve výši 2,5 roku, tj. u spodní hranice sazby, zatímco při nové kvalifikaci se sazbou 1 rok - 5 let je uložen trest ve výši 2 let, který se blíží polovině trestní sazby.
14. Obviněný O. M. pak ještě dodal, že pokud došlo k překvalifikaci skutku, měl jej odvolací soud poučit o právu na tzv. odklon, tj. měl jej seznámit s možností doznat se k trestnému činu a související možností požádat o podmíněné zastavení trestního řízení podle §307 a násl. tr. ř.
15. S ohledem na výše uvedené obviněný O. M. navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 4 To 278/2020, a přikázal mu věc znovu projednat a rozhodnout.
16. Obviněný V. B. ve svém dovolání namítl ve spojení s uplatněnými dovolacími důvody porušení zákazu reformace in peius a porušení práva na spravedlivý proces.
17. Soudy nižších instancí podle něj chybně dovodily, že neoprávněně napomohl k spáchání předmětného trestného činu, a to vydáním nepravdivého potvrzení o příjmu, ačkoliv bylo prokázáno listinným důkazem, svědeckými výpověďmi nezávislých svědkyň a shodným tvrzením obviněného O. M., že tu pracovní vztah byl, a tedy existoval i příjem z něj. Z těchto důkazů lze dovodit, že zaměstnání jmenovaného obviněného probíhalo tzv. „na černo“. Tj. jmenovaný obviněný vykonával práci, byl za ni odměňován, avšak již nebyly splněny další zákonné povinnosti, jako je evidence zaměstnance u ČSSZ a zdravotní pojišťovny a hrazení povinných odvodů zdravotního a sociálního pojištění. To je důvodem, proč byl obviněný O. M. v předmětné době evidován na úřadu práce, neboť jmenované odvody za něj byly hrazeny tímto úřadem. Došlo tak ke spáchání činu odlišného, a to trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby. K uvedenému dovolatel připomněl zásadu presumpce neviny a zásadu in dubio pro reo s tím, že soudy tyto zásady porušily, v důsledku čehož došlo k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení spáchaného skutku a k porušení práva na spravedlivý proces.
18. Soudy dále podle obviněného V. B. pochybily, když jeho jednání kvalifikovaly jako úmyslné, neboť to z důkazů nevyplývá. V řízení bylo zjištěno, že byl požádán obviněným O. M. o vydání potvrzení o příjmu, aby ten si mohl koupit byt. Dodal, že vlastně ani neví, jestli se mělo jednat o koupi či jinou formu získání či užívání bytu, jelikož to s obviněným O. M. neprobíral. Věděl tak pouze, že vystavuje potvrzení o mzdě za účelem získání bytu, aniž by mu bylo známo, jakým způsobem bude byt získáván. Nebylo prokázáno, že by věděl, že potvrzení bude použito pro úvěrové účely. Neznal výši úvěru ani bankovní ústav, který měl být poskytovatelem, ani byt, ani obsah plánované rekonstrukce. Potvrzení nebylo vydáno na formuláři úvěrující banky a nebyly zde jiné náznaky, že ho obviněný O. M. použije pro úvěr.
19. Následně obviněný V. B. shrnul, že jeho zapojení do vlastního úvěrového podvodu nebylo žádným způsobem prokázáno. Poznamenal přitom, že byl „vazalem“ obviněného M., jelikož trestnost jeho jednání spočívala ve způsobu, jakým tento obviněný potvrzení použije, aniž to mohl vědět a ovlivnit. Odvolací soud tak podle něj pochybil v hmotněprávním hodnocení věci a porušil jeho právo na spravedlivý proces a zásadu in dubio pro reo.
20. Dále tento dovolatel namítl porušení zákazu reformace in peius. Trest udělený mu soudem prvního stupně na spodní hranici zákonné sazby ve výměře 24 měsíců odnětí svobody s podmíněným odkladem na 18 měsíců byl odvolacím soudem zpřísněn z nové spodní hranice 12 měsíců na trest 15 měsíců s podmíněným odkladem na 24 měsíců. To znamená, že se změnou právní kvalifikace z rozsahu 2 - 8 let trestu odnětí svobody na 1rok - 5 let trestu odnětí svobody došlo k navýšení samotného trestu o 6,25 % a dále došlo k navýšení doby podmíněného odkladu o celých 33 %, tedy porušení práva na spravedlivý proces a zmíněného zákazu. Za zásadní přitom označil právě délku podmíněného odkladu, jelikož to jej omezuje či vylučuje v některých právních jednáních a životních situacích.
21. Obviněný V. B. také namítl, že odvolací soud vydal nezákonné rozhodnutí o náhradě škody v rozporu s §44 odst. 3 tr. ř. Uvedeného pochybení se dopustil již soud nalézací a odvolací soud takové pochybení nenapravil. Oba soudy odkázaly přímo na pravomocný rozsudek Okresního soudu v Mostě ve věci sp. zn. 32 C 42/2019, kterým bylo rozhodnuto, že k náhradě finančních prostředků z poskytnutého úvěru je povinen obviněný O. M. a přitom samy o náhradě škody rozhodují, což samo o sobě činí jejich rozhodnutí vnitřně rozporným. Předmětným rozhodnutím civilního soudu byla založena překážka „rei iudicatae“, jelikož o nároku již bylo příslušným soudem rozhodnuto. Rozhodnutí trestních soudů pak nemůže danou překážku překonat, jelikož by tím nepřípustně zasahovaly do věci již rozhodnuté. Poškozeným, tj. oprávněným žádat náhradu škody v podobě založení solidarity či podílnosti musí tedy být za dané situace obviněný O. M. Podle názoru obhajoby vydáním předmětného civilního rozhodnutí ztratila MONETA stavební spořitelna, a. s. aktivní legitimaci k náhradě škody v řízení trestním. Soudy tak rozhodly vadně, pokud uložily povinnost k náhradě škody obviněnému V. B. a J. R. Jde-li o obviněného O. M., tak i zde postupovaly soudy chybně, když poškozenou MONETA stavební spořitelna, a. s. odkázaly na řízení ve věcech občanskoprávních. Měly konstatovat, že o nároku již bylo rozhodnuto.
22. Závěrem obviněný V. B. navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 11. 2020, č. j. 4 To 278/2020-1583, a přikázal odvolacímu soudu věc znovu projednat a rozhodnout.
23. K těmto dovoláním se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že dovolací námitky obviněného O. M. jsou, alespoň pokud jde o výrok o vině, doslovným opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení, se kterou se oba soudy beze zbytku a především správně vypořádaly. Tyto námitky se v naprosté většině (s výjimkou výhrady, že nebyl respektován zákaz reformace in peius) s vytýkanými dovolacími důvody rozcházejí. Dovolatel totiž netvrdí, že skutková zjištění nenaplňují znaky přečinu, jímž byl uznán vinným. Pasáž dovolání zaměřená proti výroku o vině je postavena výlučně na nesouhlasu se skutkovými zjištěními soudů. Obviněný realizuje vlastní hodnocení důkazů a formuje nová skutková zjištění vyznívající v jeho prospěch. Důvodem je snaha přesvědčit dovolací soud o faktické legálnosti jemu vytýkaného jednání. Takto koncipovaná obhajoba naprosto popírající skutková zjištění soudů je lživá a účelová a pod vytýkaný ani jiný dovolací důvod ji podřadit nelze. K dovolatelově námitce, podle níž byla opomenuta zásada in dubio pro reo, státní zástupce připomenul, že podmínky pro aplikaci dané zásady nemohly být dány, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Státní zástupce shrnul, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídá jim i přisouzená právní kvalifikace, a zopakoval, že námitky směřované proti výroku o vině se s uplatněnými dovolacími důvody rozcházejí.
24. K výtce obviněného O. M., že odvolací soud nerespektoval při rozhodování o trestu zákaz reformace in peius, vztažené k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., státní zástupce prezentoval názor, že danou námitku pod uvedený dovolací důvod podřadit nelze. Její důvodnost však je však na místě posuzovat z hlediska jejího věcného významu. Ústavní soud opakovaně označil zákaz reformace in peius za klíčový princip garantující svobodu odvolacího práva v trestních věcech, který je integrální součástí práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu hlavy páté Listiny. Lze tak připustit, že danou námitku je možno podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je však zjevně neopodstatněná. V tomto ohledu státní zástupce zmínil rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 1968, sp. zn. 4 Tz 102/67, publikované pod č. 28/1968 Sb. rozh. tr. Z něho vyplývá, že pro vzájemný vztah délky odnětí svobody a délky zkušební doby nelze najít objektivní měřítko. Za přísnější se však považuje takový trest, který v době jeho uložení zhoršuje postavení obviněného vzhledem k trestu uloženému původním rozsudkem. U trestu odnětí svobody, jehož výkon je podmíněně odložen, je jím trest, jehož výměra - nikoli délka zkušební doby - je vyšší než výměra původního, rovněž podmíněně odloženého trestu odnětí svobody.
25. Státní zástupce dále uvedl, že pokud obviněný O. M. v návaznosti na uložené tresty porovnával trestní sazby trestných činů, jimiž byl uznán vinným, a vyjádřil názor, že trest uložený odvolacím soudem je příliš přísný, neboť podstatný posun vyjádřený uznáním viny mírnějším trestným činem s nižší trestní sazbou se projevil v zásadě jen mírným snížením délky trestu odnětí svobody, pak až na výjimečné případy výhrada postavená na údajné nepřiměřenosti uloženého trestu v rámci žádného z dovolacích důvodů být relevantně uplatněna nemůže.
26. Pod žádný dovolací důvod pak nelze podřadit ryze procesní námitku, v níž obviněný O. M. odvolacímu soudu vytýká, že neprovedl jeho poučení ve smyslu případného postupu podle §307 tr. ř. Dodal, že obviněný po celou dobu trestního řízení neprojevil změnu postoje a náhledu na věc. Taktika jeho obhajoby byla od počátku do konce postavena na popírání trestné činnosti.
27. Státní zástupce tudíž navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby takto rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodnutím v neveřejném zasedání pak ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil rovněž pro případ, pokud by Nejvyšší soud o dovolání rozhodl jiným než výše navrženým způsobem.
28. K dovolání V. B. státní zástupce uvedl, že rovněž dovolací námitky tohoto obviněného jsou opakováním obhajoby uplatněné v předchozích stadiích řízení, se kterou se oba soudy beze zbytku a správně vypořádaly. Část jeho výhrad koresponduje s předchozí dovolací argumentací spoluobviněného O. M. Námitky obviněného se v naprosté většině s vytýkanými dovolacímu důvody rozchází. Zbylou výhradu vytýkající nerespektování zásady zákazu reformace in peius i v případě dovolatele V. B. považoval za zjevně neopodstatněnou. Z daného důvodu prezentoval státní zástupce argumentaci shodnou s argumentací, kterou uvedl ve svém vyjádření k dovolání obviněného O. M. Závěrem učinil stejný návrh, aby dovolací soud i dovolání V. B. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a vyjádřil stejný souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání.
III.
29. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
30. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 4 To 278/2020, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obvinění jsou osobami oprávněnými k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
31. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
32. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení, a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
33. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je v obecné rovině dán, pokud byl pachateli uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo pokud mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Podle tohoto ustanovení nemůže být dovolacím důvodem pouhá nepřiměřenost trestu, ať již je pociťován jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu nebo o překročení výměry příslušné trestní sazby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 149/2003).
34. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
35. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
36. V posuzované věci však námitky uplatněné v obou podaných dovoláních týkající se výroku o vině směřují primárně do oblasti skutkové, resp. procesní. Obvinění jimi totiž soudům obou stupňů vytýkají v první řadě nesprávné hodnocení provedených důkazů, vadná skutková zjištění (např. o neexistenci pracovního poměru obviněného O. M. u společnosti V.), připomínají zásadu in dubio pro reo, obviněný V. B. též zásadu presumpce neviny, přičemž předkládají vlastní, zcela odlišné skutkové závěry, jimiž mění skutkový základ zjištěný soudy nižších stupňů, a v návaznosti na to pak dovozují, že ve věci došlo k porušení práva na spravedlivý proces, resp. existuje tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Obviněný V. B. vznesl rovněž námitku vůči výroku o náhradě škody, již opřel o tvrzené porušení §44 odst. 3 tr. ř., tedy o údajné porušení procesního ustanovení. Právě a výlučně na této skutkové resp. procesní argumentaci obvinění staví tvrzení o nesprávném právním posouzení skutku, příp. jiném nesprávném právním posouzení.
37. Obvinění tedy svojí dovolací argumentací nenamítají rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů) a právním posouzením věci. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřují v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
38. Jak již bylo výše zmíněno, Nejvyšší soud zasahuje do skutkových zjištění v rámci řízení o dovolání jen zcela výjimečně – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad. Tzv. extrémní nesoulad je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když jsou skutková zjištění soudů opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).
39. Nejvyšší soud však konstatuje, že v nyní projednávané věci není dána vada v podobě extrémního nesouladu mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy.
40. Z odůvodnění rozhodnutí uvedených soudů je totiž patrno, že si byly vědomy důkazní situace, je patrné, jak hodnotily provedené důkazy (v dosavadním řízení bylo provedeno dokazování v rozsahu potřebném pro náležité objasnění věci) a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.) a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry. V těchto souvislostech je možno poznamenat, že pokud soudy nižších stupňů při vyvozování svých skutkových závěrů vycházely z řady listinných důkazů (mimo jiné prokazujících způsob, jakým obviněný M. získal úvěr ze stavebního spoření a vztahujících se k jeho pracovní situaci a předmětnému bytu) podpořených výpověďmi svědků, např. K. D. dř. V., E. P. a M. V., nelze konstatovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16).
41. Nelze tedy činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Vzhledem k tomu, že dovolatelé namítli porušení zásady presumpce neviny a z ní plynoucího pravidla in dubio pro reo, nutno dodat, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Zároveň lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Možno dodat , že argumentace obviněných není způsobilá extrémní nesoulad doložit, jde toliko o prostou polemiku či projev nesouhlasu s tím, jak důkazy hodnotily a k jakým skutkovým zjištěním dospěly soudy nižších stupňů.
42. Nad rámec výše uvedeného považuje Nejvyšší soud za vhodné stručně připomenout následující skutečnosti. Z provedených důkazů spolehlivě plyne závěr, že obviněný O. M. nebyl zaměstnán u společnosti V., jejímž jednatelem byl spoluobviněný V. B. Dovolací soud se ztotožňuje s úvahami soudů nižších stupňů, především soudu nalézacího, z nichž lze zmínit, že O. M. měl pracovat jako realitní makléř a přesto neidentifikoval jediný byt, na jehož prodeji či pronájmu se měl podílet a v přípravném řízení nebyl schopen popsat svého údajného zaměstnavatele V. B. Pro společnost V. měl pracovat v letech 2014-2015. Přitom společnost V. evidovala posledního zaměstnance v roce 2013, a to právě spoluobviněného V. B. Obviněný nebyl evidován jako zaměstnanec jmenované společnosti u správy sociálního zabezpečení. Naopak byl veden v evidenci úřadu práce, kde s ním byly probírány možnosti jeho zaměstnání, přesto se úřadu práce nikterak nezmínil o tom, že má údajně pracovat ve společnosti V. Naopak se zúčastnil informační schůzky na nabídku projektu Odborné praxe pro mladé do 30 let věku a při kontaktních schůzkách na úřadu práce hlásil aktivity, kde si hledal vhodné zaměstnání: Auto Helus Velebudice, AAA Auto Teplice, různí autobazary (srov. sdělení Úřadu práce na č. l. 416, provedené jako důkaz v hlavním líčení č. l. 1444). Dovolací soud tak považuje za správné zjištění soudů nižších stupňů, že potvrzení vydané obviněnému O. M. uvedeným spoluobviněným V. B. bylo nepravdivé. Dlužno podotknout, že již zjištění, že obviněný O. M. dané nepravdivé potvrzení předložil při sjednávání úvěrové smlouvy, samo o sobě opodstatňuje soudy aplikovanou právní kvalifikaci. Nelze totiž pochybovat o tom, že potvrzení o zaměstnání a příjmu žadatele o úvěr je jedním z klíčových faktorů pro posouzení toho, zda bude žadateli poskytnut úvěr.
43. Spoluobviněný V. B. tvrdil, že jeho jednání nebylo úmyslné, neboť obviněný O. M. u něj byl zaměstnán, a proto vydal potvrzení o výši příjmu. Dále namítal, že vlastně ani nevěděl, jestli se mělo jednat o koupi bytu či jinou formu získání či užívání bytu. Neznal nejen výši úvěru, ale ani poskytovatele úvěru ani byt. Potvrzení o příjmu nebylo ani vydáno na připraveném formuláři úvěrující banky. Těmto jeho tvrzením nelze přisvědčit. V prvé řadě, jak vyloženo výše, nebyl obviněný O. M. u společnosti V. zaměstnán, a proto obviněný V. B. věděl, že potvrzení, které mu vystavil, je falešné. Dále je třeba konstatovat, že z formuláře, který vyplnil a podepsal, je naprosto jasně patrné, jaké banky je, a především, k jakému účelu byl určen. V dané listině je totiž uvedeno, že se jedná o formulář společnosti Wüstenrot – stavební spořitelna a.s. a že slouží k podání žádosti o úvěr u této společnosti (viz č.l. 382 spisu). Za těchto skutkových zjištění je zřejmé, že úmysl v jednání tohoto obviněného neabsentoval.
44. Tvrzení obviněného O. M. vztahující se k dotčenému bytu rovněž nelze akceptovat. Příslušné okolnosti popsal podrobně již soud prvního stupně v bodu 40. odůvodnění jeho rozhodnutí. Proto postačuje primárně odkázat na jeho úvahy tam uvedené a vyzdvihnout toliko, že obviněný O. M. v daném bytě nebydlel, byt nebyl v jeho vlastnictví, ani neprobíhal převod do jeho vlastnictví, byt byl pro něj věcí cizí, prošel již rekonstrukcí, a přesto se, jak tvrdil, chystal do tohoto cizího majetku investovat částku 0,5 milionu Kč, kterou sám neměl a musel kvůli tomu získat úvěr. Obstojí proto i zjištění soudů nižších stupňů, že obviněný O. M. neměl v úmyslu použít peníze získané z úvěru na rekonstrukci dotčeného bytu.
45. V návaznosti na shora uvedené skutečnosti je na místě připomenout závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
46. Činí-li za dané situace obvinění kroky ke zpochybnění skutkových závěrů soudů nižších stupňů a právě z toho dovozují vadnost právního posouzení skutku, pak nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu (i jiných důvodů dovolání) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
47. Pokud dovolatel O. M. odvolacímu soudu vytýkal, že neprovedl jeho poučení o právu na tzv. odklon (§307 a násl. tr. ř.), pak třeba konstatovat, že se jedná o námitku nepodřaditelnou pod žádný z dovolacích důvodů. Nehledě na to je možno dodat (jak přiléhavě poznamenal státní zástupce), že jmenovaný obviněný po celou dobu trestního řízení neprojevil změnu postoje a náhledu na věc, jeho obhajoba byla od počátku do konce postavena na popírání trestné činnosti. Stejně tak lze poznamenat, že rozhodnutí podle uvedeného zákonného ustanovení je rozhodnutím toliko fakultativním (soud trestní stíhání může podmíněně zastavit), nikoli obligatorním.
48. Pod žádný ze zákonných důvodů dovolání nelze subsumovat ani námitku, již obviněný V. B. vznesl vůči výroku o náhradě škody s tvrzením, že byl porušen §44 odst. 3 tr. ř.
49. Ustanovení §44 odst. 3 tr. ř. totiž vymezuje procesní překážku pro řádné uplatnění nároku poškozeného na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení v rámci trestního řízení. Podle uvedeného ustanovení návrh podle §43 odst. 3 tr. ř. (tj. aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit v penězích škodu nebo nemajetkovou újmu, jež byla poškozenému trestným činem způsobena, nebo vydat bezdůvodné obohacení, které obžalovaný na jeho úkor trestným činem získal) nelze podat, bylo-li o nároku již rozhodnuto v občanskoprávním nebo v jiném příslušném řízení .
50. Nad uvedený závěr o nepodřaditelnosti předmětné námitky pod zákonné dovolací důvody lze stručně dodat následující skutečnosti. Účelem daného ustanovení je zabránit, aby o stejném nároku mezi týmiž osobami byla vydána dvě vykonatelná rozhodnutí. Jde tedy o odlišnou situaci než v nyní posuzované věci. Zde bylo v civilním řízení rozhodnuto pouze o nároku poškozeného ve vztahu k spoluobviněnému O. M. a nikoli ve vztahu k dalším osobám, tj. V. B. a J. R., které se svým úmyslným protiprávním jednáním na vzniku škody podílely, a proto za ni solidárně s obviněným O. M. odpovídají (§2915 občanského zákoníku). Rozhodnutí civilního soudu zde tudíž netvořilo překážku, pro kterou by trestní soud nemohl rozhodnout o povinnosti dalších obviněných, tj. V. B. a J. R., zaplatit společně a nerozdílně s obviněným O. M. poškozenému škodu, která v příčinné souvislosti s jejich jednáním vznikla.
51. Dovolatelé ve svých podáních prezentovali také argumentaci, kterou podřadili pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jedná se o argumentaci, že odvolacím soudem uložený trest porušil zásadu zákazu reformace in peius, jak je popsáno výše v rekapitulaci jejich podání.
52. V daných souvislostech je vhodné připomenout, že zásada zákazu reformace in peuis je ryze procesním institutem. Pod uváděné (hmotně právní) dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. ji proto podřadit nelze. Její důvodnost je však potřeba posuzovat z hlediska jejího věcného významu ve vztahu k právu na spravedlivý proces.
53. V rozhodnutí ze dne 18. 1. 1968, sp. zn. 4 Tz 102/67 publ. pod č. 28/1968 Sb. rozh. tr. Nejvyšší soud vyslovil ke vztahu délky odnětí svobody a délky zkušební doby, že „ pro vzájemný vztah těchto dvou veličin nelze najít objektivní měřítko. Kromě toho za přísnější se považuje takový trest, který v době jeho uložení zhoršuje postavení obviněného vzhledem k trestu, uloženému původním rozsudkem. U trestu odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen, je jím tedy trest, jehož výměra je vyšší než výměra původního, rovněž podmíněného trestu. Změny, kterým může trest podléhat po jeho pravomocném uložení, jako kupř. případné rozhodnutí o tom, že se podmíněně odložený trest odnětí svobody vykoná, jsou z hlediska pojmu "přísnější trest" nerozhodné, neboť se netýkají ukládání trestu a rozhoduje se o nich na základě jiných skutečností, než na základě jakých rozhoduje soud při ukládání trestu. Případný vznik těchto jiných skutečností musí odsouzený způsobit svým dalším jednáním, které není předmětem posuzování při ukládání trestu“.
54. Z uvedeného plyne, že rozhodná je výměra uloženého trestu, nikoli délka zkušební doby. Za situace, kdy rozhodnutím odvolacího soudu byl oběma dovolatelům uložen trest odnětí svobody v nižší výměře, než se stalo rozsudkem soudu prvního stupně, neshledal Nejvyšší soud porušení zákazu reformace in peius.
55. Pokud obvinění srovnávali výši uložených trestů vzhledem k rozsahu trestních sazeb na základě toho, že byli odvolacím soudem uznáni vinnými podle mírnější kvalifikace, a měli za to, že jim byly uloženy tresty příliš přísné, pak lze poukázat na zákonné mantinely uplatnění dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. v souvislosti s uloženým trestem. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §38 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
56. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno připomenout i stále přiměřeně aplikovatelné usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
57. Též se zřetelem k uvedeným skutečnostem je nutno uzavřít, že námitky obviněných vůči uloženým trestům nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání. Dodat lze, že jim uložené tresty nelze označit za hrubě excesivní ve vztahu k příslušným zákonným kritériím, za extrémně nepřiměřené, takže ani z tohoto hlediska nevyvstal důvod pro kasační zásah dovolacího soudu.
58. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jejich odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 11. 2021
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu