ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.1115.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 1115/2020-438
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 1. 2021 o dovolání obviněného J. R. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 6 To 482/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 62 T 153/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. R. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 62 T 153/2017, byl obviněný J. R. (dále jen „obviněný“) uznán vinným pokusem přečinu pojistného podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §210 odst. 2, 4 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění nalézacího soudu dopustil tím, že
dne 6. 12. 2016 v 10:05 hodin poté, co dne 3. 5. 2016 uzavřel s poškozenou společností Česká pojišťovna, a. s., IČ: 452 72 956, Smlouvu o sdruženém pojištění vozidla č. 18838159-17 ohledně osobního motorového vozidla tovární značky a typu Škoda Yeti 1.6 TDi, VIN: XY, z blíže nezjištěného místa telefonicky z účastnického čísla XY nahlásil poškozené společnosti pojistnou událost, zaregistrovanou pod č. 5958303, spočívající v odcizení předmětného osobního motorového vozidla, ke kterému mělo dojít v době od 15:00 hodin dne 20. 11. 2016 do 21:40 hodin dne 28. 11. 2016 v Ústí nad Labem, v ulici XY u domu č. p. XY, o čemž již dne 28. 11. 2016 učinil trestní oznámení na Obvodním oddělení Policie České republiky Ústí nad Labem, přičemž obviněný uvedené skutečnosti tvrdil, přestože věděl, že předmětné vozidlo ve skutečnosti odcizeno nebylo, a činil tak pouze za účelem vylákání pojistného plnění ve výši 399 960 Kč, avšak k vyplacení pojistného plnění ze strany poškozené společnosti nezávisle na vůli obžalovaného nedošlo.
2. Za tento přečin a za přečin pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 62 T 153/2017, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 1. 2019, sp. zn. 6 To 481/2018, byl podle §210 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest v počtu šedesáti denních sazeb s výší jedné denní sazby 1000 Kč, tedy peněžitý trest v celkové výši 60 000 Kč, přičemž podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 62 T 153/2017, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 1. 2019, sp. zn. 6 To 481/2018, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí.
3. Proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 62 T 153/2017, podal obviněný v celém rozsahu odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 6 To 482/2019, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 6 To 482/2019, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání. Odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí.
5. Vytkl nesprávné právní posouzení skutku, nesprávné hodnocení otázky zavinění, příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem a porušení procesních pravidel spočívajících v odepření procesních práv zakládajících nezákonnost rozhodnutí z důvodu porušení práva na spravedlivý proces. Soudy jednostranně a nesprávně hodnotily provedené důkazy a bez přiměřených důvodů odmítly obhajobou navrhované doplnění dokazování. Nevyslechly T. J., primáře oddělení neurologie, a M. S., který dovolatele operoval. Je nereálné, aby dovolatel, který se v rozhodné době nenacházel v dobrém zdravotním stavu, inscenoval fiktivní odcizení vozidla. Setrval na svém tvrzení, že mu vozidlo bylo odcizeno a že dodnes nebylo navzdory jeho snaze nalezeno. V přípravném řízení navrhoval provedení domovní prohlídky, čemuž orgány činné v trestním řízení nevyhověly. Krajský soud posuzoval jeho jednání v návaznosti na jeho předchozí odsouzení. Navrhoval doplnit dokazování též výslechem svědka J. V., zaměstnance společnosti G. A., který si v rámci sjednávání pojistné smlouvy předmětné vozidlo vyfotografoval, jel s ním na STK a emise a mohl dosvědčit, že po poměrně dlouhou dobu stálo na stejném místě v ulici XY v Ústí nad Labem. I svědek D. B. mohl potvrdit, že vozidlo stálo na místě dovolatelem uváděném a že si je byl se svou manželkou prohlédnout. Posledně jmenovaný svědek sice byl nalézacím soudem vyslechnut, toliko ovšem povrchně. Obviněný k hodnotě vozidla v částce ve výši 500 000 Kč dospěl na základě údajů dostupných na internetových stránkách (vozidla shodného typu, vybavení, stáří a se stejným počtem najetých kilometrů). Sama pojišťovna přitom uvedla částku 400 000 Kč. Měly-li soudy v tomto ohledu nějaké pochybnosti, měly přistoupit k provedení odborného vyjádření z oboru oceňování motorových vozidel. Dovolatel namítl, že se soudy nezabývaly jeho majetkovou situací, že nereflektovaly jeho dobré finanční zajištění a absenci zištného motivu. Pokud jde o pojištění, měl kryto odcizení vozidla a disponoval bonusy za předchozí bezeškodní průběh pojištění. Neprovedením shora označených důkazů v návaznosti na zamítnutí řádného opravného prostředku došlo podle jeho mínění k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Byla porušena i zásada materiální pravdy a presumpce neviny. Vina musí být postavena najisto, pouhá pravděpodobnost nestačí. Konstatoval, že soudy nepřihlédly k jeho argumentům. V průběhu řízení před soudy nižších stupňů apeloval na rozhodovací praxi Ústavního soudu (nález ze dne 17. 4. 2009, sp. zn. III. ÚS 1748/2008) zabývající se principem ultima ratio v kontextu posuzování trestní odpovědnosti za trestné činy podvodu podle §250a a 250b tr. zák., podle níž je třeba věnovat materiální stránce činu patřičnou pozornost. Podle krajského soudu v posuzované věci nebyly dány žádné výjimečné skutečnosti, které by vylučovaly uplatnění trestní represe. Dovolatel uzavřel, že nebyl zajištěn jediný konkrétní a důvěryhodný důkaz, který by jej z trestné činnosti usvědčoval. Nebyla mu tak prokázána vina, ani příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a následkem, proto měl za to, že mu neměl být ukládán ani trest.
6. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud obě napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a zprostil jej obžaloby.
7. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání uvedla, že uplatnil-li obviněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho druhé zákonné alternativě, tedy ve vázanosti na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je zjevné, že těžiště jeho dovolací argumentace se vztahuje k tomu, že skutek byl nesprávně právně posouzen. Dovolací argumentace však z větší části zvoleným dovolacím důvodům neodpovídá, neboť obviněný především napadá skutková zjištění soudu prvního stupně, pokud dospěl k závěru, že vozidlo Škoda Yeti 1.6 nebylo v době, kterou obviněný ve svém trestním oznámení označil, tedy v době od 15.00 hodin dne 20. 11. 2016 do 21.40 hodin dne 28. 11. 2016, odcizeno a že trestní oznámení podal pouze za účelem vylákání pojistného plnění ve výši 399 960 Kč. Z obsahu podaného dovolání je patrné, že byť obviněný napadl naplnění formálních znaků trestného činu, vycházel z jiného než soudy nižších stupňů prokázaného skutkového stavu věci. Dovolával se aplikace hmotného práva na jím prezentovanou verzi průběhu skutkového děje, přestože se soudy obou stupňů přiklonily k verzi odlišné, kterou podrobně a přesvědčivě ve svých rozhodnutích zdůvodnily. V tomto směru tedy dovolání nepodal důvodně a jím užitá argumentace neodpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a tím potažmo ani dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014). Pokud jde o případné porušení práva na spravedlivý proces, státní zástupkyně konstatovala, že z rozhodnutí soudů obou stupňů není zřejmé, že by došlo k opomenutí některého z důkazů, který by byl relevantní pro posouzení věci. Pokud soudy k návrhu obviněného důkazy neprovedly, řádně svůj postup vysvětlily, neboť vyložily, že skutečnosti, které jimi měly být prokázány nebo vyvráceny, již byly s potřebnou mírou jistoty v řízení vyřešeny. Zdůraznila, že z principu nezávislosti soudní moci plyne i oprávnění soudu samostatně rozhodnout o okruhu důkazů, které jsou nezbytné pro vydání meritorního rozhodnutí.
8. Za jedinou právní námitku označila státní zástupkyně pouze poukaz obviněného, že jeho odsouzení koliduje se zásadou subsidiarity trestní represe vyjádřenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku. S tou se však řádně vypořádal již odvolací soud, přičemž dovolání, ve kterém obviněný opakuje námitky, kterými se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně a jimiž se odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem, Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408 ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha). S odkazem na bod 9. odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu uvedla, že odvolací soud správně posoudil skutkový stav, který nevykazoval žádné zvláštnosti ani odlišnosti, na které by bylo třeba reagovat v souvislosti s ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku, a to proto, že jednání obviněného neslo výrazné rysy podvodného jednání s cílem vlastního obohacení.
9. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
11. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 6 To 482/2019, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
IV. Důvodnost dovolání
12. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
13. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení, a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
14. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
15. Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (prvá alternativa) , nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa). Z logiky věci i obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé alternativě.
16. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
17. Z tohoto pohledu je patrné, že argumenty dovolatele zákonnému rozsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. neodpovídají, proto Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Formálně sice obviněný deklaroval uvedené dovolací důvody, ve skutečnosti však sám uvodil dovolání jako podané mj. z důvodu nesprávného hodnocení důkazů, nevyhovění návrhům na doplnění dokazování a opakovaně v kompletní obsahové shodě s námitkami odvolacími pouze předestíral vlastní verzi skutkového děje, resp. se snažil zpochybnit skutkovou verzi, k níž po zhodnocení důkazů dospěl nalézací soud a kterou aproboval soud odvolací. Podle obviněného soudy provedené důkazy hodnotily jednostranně a nesprávně a chybně tak interpretovaly výsledky důkazního řízení, když nepřihlédly k zásadě presumpce neviny. Nutno však již na tomto místě zdůraznit, že dovolatel nijak nespecifikoval, v čem konkrétně spatřoval vady hodnocení provedených důkazů, nenamítl výslovně ani níže specifikovaný extrémní rozpor a omezil se na shora uvedená obecná konstatování, argumentačně nepodložená.
18. V tomto ohledu námitky obviněného, které uplatnil s poukazem na uvedené dovolací důvody, nemohly obstát. Jednalo se předně o jeho výhrady, jimiž zpochybňoval správnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Nejvyšší soud v tomto směru připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
19. Nejvyšší soud připouští, že zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. I. ÚS 520/06, a zejména stanovisko pléna Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.).
20. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal.
21. Pokud obviněný spatřoval naplnění shora citovaného dovolacího důvodu rovněž v tom, že v posuzované věci oba soudy nižších instancí porušily jeho právo na spravedlivý proces (garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), když nepřipustily jeho důkazní návrhy v podobě svědeckých výpovědí T. J., M. S., J. V., opakované svědecké výpovědi D. B. a vypracováním odborného vyjádření k hodnotě předmětného automobilu, Nejvyšší soud především v obecné rovině konstatuje, že takové výhrady jsou námitkami procesního, resp. skutkového, a nikoli hmotněprávního charakteru, které stojí mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. K případnému tzv. „opomenutí důkazů“ (byť explicitně takto obviněný svou námitku nekvalifikoval, avšak po obsahové stránce ji takto uplatnil) nutno nejprve poznamenat, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Jinými slovy za opomenutý důkaz nelze považovat jakýkoli stranami navržený a soudem neprovedený důkaz, ale pouze takový důkazní návrh, který byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, event. zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
22. V této konkrétní trestní věci bylo na návrh obhajoby obviněného soudy obou stupňů procesně reagováno a nevyhovění návrhům na doplnění dokazování, které byly výslovně vzneseny ve veřejném zasedání konaném před odvolacím soudem, bylo tímto soudem (byť stručně) i argumentováno v odůvodnění jeho usnesení (bod 9. str. 4). Z uvedeného odůvodnění i průběhu veřejného zasedání konaného dne 19. 2. 2020 (viz protokol na č. l. 398 – 399) je seznatelný závěr odvolacího soudu o nadbytečnosti výslechu svědků T. J., M. S. i J. V. Svědky – lékaře nebylo třeba slyšet k otázkám závažnosti a bolestivosti zdravotních komplikací obviněného, které nebyly nijak rozporovány a které vyústily v operaci realizovanou dne 22. 11. 2016, když prokazatelně se obviněný nacházel v hospitalizaci Masarykovy nemocnice v XY od 21. 11. do 28. 11. 2016. Jde totiž o otázku zcela nedůležitou z hlediska posouzení trestné činnosti samotné, včetně problematiky vztahu údajné bolestivosti a nemožnosti trestnou činnost plánovat. Výslech svědka J. V. byl posouzen jako nadbytečný s ohledem na ostatní ve věci provedené důkazy týkající se níže uvedených poznatků zejména o pohybu předmětného automobilu. Dlužno podotknout, že před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně ani před vyhlášením usnesení soudu odvolacího nebylo obhajobou navrženo doplnit dokazování odborným vyjádřením na hodnotu vozu ani opakovaným výslechem svědka D. B., těžko se tedy z povahy věci může jednat o důkazy soudy nižších stupňů „opomenuté“. Nelze akceptovat ani tvrzení, že svědek B. sice nalézacím soudem vyslechnut byl (u hlavního líčení konaného dne 4. 5. 2018, viz č. l. 341 – 342 – pozn. soudu), avšak „velmi povrchním způsobem“, když obviněný i obhájce byli přítomni, dostali prostor ke kladení dotazů svědkovi, přesto žádné neměli a obviněný se neměl potřebu k obsahu výpovědi svědka ani nijak vyjádřit. Za takové situace by obhajoba obviněného sama nesla vinu event. obsahovou nedostatečností výslechu svědka. Z protokolu o hlavním líčení však nevyplývá, že by svědek byl vyslechnut povrchně, naopak lze důvodně předpokládat, že podal maximum možných informací s ohledem na časový odstup od projednávaných událostí. Též doposud nenavrhované odborné ocenění vozidla je důkazem nadbytečným, když správný skutkový koncept pokusu obviněného vylákat pojistné plnění vycházel právě z výše tohoto pojistného plnění, nikoli z hodnoty vozidla v době údajného odcizení. V tomto směru mylně dovolatel argumentačně operoval s „pochybnostmi soudů ohledně hodnoty odcizeného vozidla“.
23. I Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že rozsah provedeného důkazního řízení v této trestní věci lze považovat za plně dostačující, jak konec konců vyplývá z odůvodnění rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu. Je zřejmé, že v kompletní šíři návrhu obhajoby na doplnění dokazování se odvolací soud těmito návrhy zabýval, správně je vyhodnotil jako nadbytečné a stejný závěr činí i dovolací soud. Rozhodně tedy ve věci nelze konstatovat existenci tzv. opomenutých důkazů, potažmo z toho obviněným dovozované porušení práva na spravedlivý proces.
24. Dále je nutno konstatovat, že v projednávané věci není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že popěrná verze skutkového děje obviněného byla oběma soudy nižších stupňů zcela logicky a bez důvodných pochybností vyvrácena. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (body 7. – 8. rozsudku soudu prvního stupně, body 6. - 9. usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi jimi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Soudům nižších stupňů ničeho nelze vytknout ani z hlediska respektování zásady presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř., §40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a z ní plynoucího pravidla in dubio pro reo, jež jsou dozajista pilířem spravedlivého trestního řízení. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí také, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.).
25. Ke shora zmíněným náležitostem odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je možno připustit, že popis hodnocení důkazů v návaznosti na jejich obsah a popis vývodů o vině obviněného je poněkud strohé. Tato argumentační nedostatečnost byla následně zhojena odůvodněním soudu odvolacího – v souladu s usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 264/03, podle kterého není důvod pro zrušení rozhodnutí, pokud odůvodnění rozsudku okresního soudu díky své strohosti zeslabuje přesvědčivost jeho úvah a třeba i (např. díky argumentační střídmosti) nedostojí nárokům spravedlivého procesu, avšak bylo následně rozvedeno a doplněno úvahami obsaženými v odůvodnění usnesení krajského soudu. S přihlédnutím k tomu pak lze i s dalším stručným doplněním dovolacího soudu uzavřít, že soudy nižších stupňů zcela správně vycházely z uceleného řetězce důkazů svědčících o vině obviněného. Ten tvoří zejména poznatky stran původu, okolností pořízení a okolností údajného, obviněným hlášeného odcizení vozu Škoda Yeti v kombinaci s pravomocným odsouzením obviněného pro úzce související předchozí skutek [kvalifikovaný jako přečin pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] v téže trestní věci rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 62 T 153/2017. V tomto případě byl obviněný uznán vinným, že (stručně vyjádřeno) předmětné vozidlo koupil v Itálii jako zcela nepojízdné a poškozené záplavami v říjnu 2014 v Janově za částku 6 900 EUR, přesto je nechal pojistit při zamlčení těchto zcela zásadních informací o původu a technickém stavu vozidla na zcela neodpovídající hodnotu pojistného rámce – pojistné částky 500 000 Kč. Na základě trestního oznámení obviněného ze dne 28. 11. 2016 pak bylo vedeno policejní šetření ve věci údajné krádeže vozidla, k níž mělo dojít podle sdělení obviněného v období od 20. 11. do 28. 11. 2016 (viz kopie spisového materiálu Policie ČR č. j. KRPU-245844-51/TČ-2016-041072-FA na č. l. 100 – 248). Policejní orgán provedl ověření veškerých obviněným výslovně uvedených informací ohledně krádeže vozidla i jeho původu a dospěl k závěru, že ve věci nejde o podezření ze spáchání přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, proto věc podle §159a odst. 1 tr. ř. odložil. Obviněný totiž popsal vozidlo jako zakoupené v Itálii ve zcela bezvadném stavu, bez poškození, za částku 450 000 Kč, dovezené odtahovou službou z XY. Vůz nepotřeboval žádné opravy nebo úpravy, jezdil s ním 2x – 3x týdně po Ústí nad Labem, zaparkoval jej 18. 11. nebo 19. 11. 2016 v místě bydliště na ul. XY v Ústí nad Labem, v době od 21. 11. do 28. 11. 2016 byl v nemocnici kvůli operaci trojklanného nervu a po propuštění zjistil, že mu vozidlo bylo odcizeno. Oproti tomu bylo policejním šetřením (kamerovými záznamy, výpisem telekomunikačního provozu, prostřednictvím mezinárodní pomoci dožádáním v Itálii i dotazy na vnitrostátní subjekty) zjištěno, že vozidlo koupil obviněný dne 28. 11. 2014 jako zcela nepojízdné a poškozené záplavami, neopravené, pouze omyté tlakovou myčkou za částku 6 900 EUR (190 819 Kč), kdy kupní smlouva dokonce obsahuje údaj 1 200 EUR (33 186 Kč). Teprve po cca 1,5 roce – dne 4. 5. 2016 – podal obviněný žádost o zápis vozidla do registru vozidel v ČR. Italský prodejce dokladoval mezinárodní nákladní list s uvedením dopravce – spediční firmy ze XY (V. t.), nikoli z XY, která však tento nákladní list zcela rozporovala jako falzifikát. Dokladovala však, že cca dva měsíce před touto přepravou obviněnému dovážela z Itálie jiný vůz Škoda Yeti. Obviněný pak inkriminovaným vozidlem nejel za celý rok 2016 více než 3x na území města Ústí nad Labem, naposledy 5. 9. 2016. 18. 11. ani 19. 11. 2016 nebyl kamerou zachycen žádný popsaný vjezd vozidla do ulice XY, který je možný pouze jediným a monitorovaným místem. Oproti tomu hojně jezdil obviněný dalším jeho vozidlem Škoda Superb (13 zachycených průjezdů v průběhu 18. 11. 2016). Svědci P. T., J. V. i K. T. potvrdili v řízení před nalézacím soudem stran původu vozidla, že bylo při dovozu z Itálie nepojízdné, muselo se čistit a sušit, obviněný se výslovně vyjádřil, že bylo vytopené. Tento proces a event. neúspěchy při opravě vozidla si vyžádaly časovou náročnost a prodlevu od koupě do přihlášení do registru vozidel. Na těchto zjištěných skutečnostech ničeho nemění ani vyjádření některých svědků, že vozidlo se jim zdálo v pořádku, popř. že prošlo kontrolou STK apod. Za zcela nesporné je třeba považovat údaje zakomponované do výrokové části rozsudku nalézacího soudu o podání trestního oznámení obviněným, o uplatnění pojistného plnění z titulu údajného odcizení vozidla, přičemž tyto obviněný nijak nerozporoval, pouze trval na tom, že mu vozidlo bylo skutečně ukradeno.
26. Za daných okolností tedy závěru o vině obviněného a způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nelze ničeho vytknout. Souhrn výše popsaných výstupů důkazního řízení svědčí o tom, že veškeré údaje sdělené obviněným ohledně krádeže jeho vozidla (vyjma období jeho hospitalizace 21. 11. – 28. 11. 2016) jsou lživé či minimálně hrubě zkreslené. Není možno izolovaně nahlížet na prostý časový údaj o zaparkování vozidla v konkrétní den (v němž se údajně mohl obviněný zmýlit v důsledku jeho zdravotních potíží), nýbrž na celkový kontext provedených důkazů v kombinaci s již pravomocným odsouzením pro podvodné pojištění vozidla na mnohem vyšší pojistnou částku, než činila jeho reálná hodnota (v důsledku zaplavení v Itálii, což představuje podstatnou vadu ve smyslu stanovení hodnoty a potažmo pojistné částky). Již v tomto okamžiku se obviněný dopustil svojí podstatou přípravného jednání, když vozidlo pojistil na více než dvojnásobnou hodnotu oproti kupní ceně, přičemž akt zakoupení a pojištění vozu za těchto okolností zcela pozbývá smyslu a logiky bez následného fingovaného odcizení při okamžitém uplatnění pojistného plnění. Komplex vyvrácení veškerých údajů uvedených obviněným pak nemá charakter pouhého dílčího vyvrácení údajů o zaparkování reálně odcizeného vozidla, nýbrž je důkazem o jeho opakovaném podvodném jednání – předstíráním odcizení, které bezprostředně navázalo v průběhu několika měsíců na předchozí pojištění vozu za podmínek pro obviněného maximálně výhodných s ohledem na jeho celkové pořizovací náklady. Nelze tedy uzavřít, že by byl obviněný uznán vinným na základě důkazní nedostatečnosti, neboť zjištěné skutečnosti dostatečně a bez přetrvávajících důvodných pochybností prokazují, že obviněný se pokusil neoprávněně vylákat od pojišťovny pojistné plnění, když pojistnou událost vědomě zinscenoval a předstíral.
27. Soudy proto nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo , jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněného. Souhrn dostatečně kvalitních důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku, objektivní i subjektivní stránku označeného zločinu a usvědčují z jeho spáchání obviněného. Pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo) , neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).
28. Dlužno pak dodat, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. Jejich rozhodnutí tak nelze označit za nepřezkoumatelná. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
29. Nelze přehlédnout, že součástí dovolací argumentace obviněného je též námitka „nesprávného hodnocení zavinění“, „nesprávné hodnocení otázky příčinné souvislosti“, zmínka o posouzení zásady ultima ratio odvolacím soudem a konstatování závěrů soudů nižších stupňů o zavinění v úmyslu přímém. Formálně by takové námitky byly subsumovatelné pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně je v těchto souvislostech třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací je striktně vázán vymezením dovolání, tj. uplatněnými dovolacími důvody i rozsahem dovolání, které jsou obligatorními náležitostmi dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. a určují tak podle §265i odst. 3 až 5 tr. ř. obsah a rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu. Proto lze vycházet toliko z dovolatelem výslovně vymezených dovolacích důvodů a okruhu argumentů, kterými jejich naplnění odůvodňoval. Nelze pak „z úřední povinnosti“ jeho argumentaci doplňovat či dokonce domýšlet a řádné a kvalifikované uplatnění mimořádného opravného prostředku - dovolání je zabezpečeno prostřednictvím ustanovení §265d odst. 2 tr. ř., tedy výlučně prostřednictvím obhájce jako osoby práva znalé.
30. Ačkoli pak byla v textu dovolání témata vyčtená výše v bodě 29. výslovně zmíněna, nebyla žádným způsobem argumentována a dovolatel se omezil na pouhé konstatování, popř. citaci, jak se např. odvolací soud vypořádal s apelem na zásadu ultima ratio, či jak soudy posoudily otázku zavinění (viz str. 6 – 7 dovolání), aniž by tyto závěry byly konkrétním způsobem rozporovány, aniž byly vzneseny jednoznačné námitky a opoziční právní úvahy. Otázka závěrů soudů o tzv. příčinné souvislosti byla dokonce pouze zmíněna zcela bez jakékoli bližší specifikace v úvodu dovolání (str. 3) a v jeho samotném závěru (str. 7). V tomto ohledu tedy nemohla být přezkumná činnost Nejvyššího soudu ani minimálním způsobem založena a tato část dovolání rovněž nepředstavuje námitky relevantně uplatněné a podřaditelné pod uplatněné dovolací důvody tak, aby se jimi dovolací soud mohl zabývat.
31. Protože dovolatel svoji domněnku o existenci dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. spočívajících v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a v zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v řízení tomuto rozsudku předcházejícím, založil na polemice se skutkovými zjištěními soudů, dovolací soud se právním posouzením skutku či jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva nezabýval.
32. Se zřetelem k rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a proto je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 1. 2021
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth