ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.1228.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 1228/2021-646
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 11. 2021 o dovolání, které podal obviněný P. Š., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 7. 2021, sp. zn. 12 To 21/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 11/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. Š. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 42 T 11/2020, byl obviněný P. Š. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“), uznán vinným pokusem trestného činu podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
„nejprve dne 27. 6. 2019 v Praze 6, ulici XY, v bytě číslo 11, s podvodným úmyslem neoprávněně se obohatit uzavřel s poškozenou H. P., nar. XY, za přítomnosti své dcery B. Š., nar. XY, a J. Z., trvalého zástupce notářky L. Š., pro poškozenou nevýhodnou smlouvu o zcizení dědického práva v dědickém řízení po zemřelém synovi poškozené, M. P., nar. XY (zemřel 7. 8. 2018), jehož předmětem jsou zejména nemovitosti: bytová jednotka č. XY, vymezená v budově č. p. XY, XY, XY (XY, byt. dům) a na parcele XY (zast. pl. a nádv.), s podílem ve výši 54/2397 na společných částech domu a pozemku, v kat. území XY, obec XY, zapsané na LV číslo XY a XY; 3/4 podíl nemovitých věcí - pozemku parc. č. st. XY - zast. pl. a nádv., jehož součástí je stavba č.p. XY, XY (bydlení), pozemku parc. č. st. XY - zast. pl. a nádv., jehož součástí je stavba bez čp/če (garáž) a pozemku parc. č. XY - zahrada, vše v kat. území a obci XY, zapsané na LV číslo XY; 1/2 podíl nemovitých věcí - pozemků parc. č. XY - trv. trav. por., parc. č. XY - vod. plocha a parc. č. XY - trv. trav. por., vše v kat. území a obci XY, zapsané na LV číslo XY; 1/2 podíl nemovité věci - pozemku parc. č. XY - trv. trav. por., v kat. území XY, obec XY, zapsané na LV číslo XY, celková cena nemovitostí byla určena znaleckým posudkem ve výši 6.068.055 Kč, smlouvu obsahuje sepsaný notářský zápis č. j. NZ 139/2019, N 125/2019, upravující zcizení dědického práva poškozené H. P., tedy faktické vzdání se veškerých nemovitostí po jejím synovi ve prospěch obžalovaného jako protihodnota byla poškozené předána částka 100.000 Kč se závazkem zajištění práva bydlení poškozené, úhrady služeb a nekonkretizovaných úprav v bytě poškozené, obžalovaný získal listinu obsahující všechny náležitosti tak, aby mohla být uplatněna v dědickém řízení po zemřelém zůstaviteli M. P., vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6, k čemuž skutečně došlo dne 23. 10. 2019 u notáře J. H., v dědickém řízení, vedeném pod spis. zn. 26 D 1580/2018, uvedeného jednání se obžalovaný dopustil přesto, že mu byla známa skutečnost, že poškozená H. P., není schopna s ohledem na svůj věk a zdravotní stav pochopit obsah, význam, podstatu ani důsledky listin předložených obžalovaným, byla mu tak známa i skutečnost, že obsah listiny neodráží pravou vůli H. P.; a obžalovaný její zdravotní indispozice zneužil, přičemž usiloval poškozené H. P., oprávněné dědičce po M. P., způsobit škodu ve výši 5.968.055 Kč ke dni nabytí dědictví, k čemuž nedošlo v důsledku skutečností a úkonů na vůli obžalovaného nezávislých.“
2. Za to byl odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 3 roků. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb po 1000 Kč, v celkové výši 500 000 Kč.
3. Odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 7. 2021, sp. zn. 12 To 21/2021, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
4. Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že je přesvědčen o nepřezkoumatelnosti napadeného usnesení, neboť odvolací soud se nevypořádal se všemi okolnostmi rozhodnými pro rozhodnutí a postupoval v rozporu s §2 odst. 2 a 6 tr. ř. Zdůraznil, že chápe limity dovolacího řízení a rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí. Má však za to, že způsobilými k přezkumu v rámci dovolacího řízení jsou i rozhodnutí založená výlučně na způsobu hodnocení provedených důkazů.
6. Poznamenal, že rozsudek nalézacího soudu napadl pro jeho nepřezkoumatelnost, zejména proto, že neobsahuje řádné odůvodnění podle §125 odst. 1 tr. ř. Odvolací soud tuto námitku neshledal důvodnou. Nalézací soud je povinen specifikovat každé jednání, pro které ho uznal vinným. Jestliže byl uznán vinným z toho, že uvedl (pokusil se uvést) někoho v omyl, musí být jednoznačně uvedeno, čím uvedl (chtěl uvést) poškozeného v omyl. Z hlediska subjektivní stránky není možné posuzovat jednání na základě úvah soudu, nemajících podklad v provedeném dokazování. Odvolací soud, aniž by činil jakékoli úkony v rámci důkazního řízení, podstatným způsobem rozšířil a doplnil argumentaci nalézacího soudu. Nad rámec úvah jmenovaného soudu doplnil odvolací soud hodnocení provedených důkazů před soudem prvního stupně o nové skutečnosti, tedy překročil meze odvolacího řízení.
7. Trestný čin podvodu vychází ze základního předpokladu, že pachatel v úmyslu se obohatit uvedl jiného v omyl. Uvedení v omyl je nutno hodnotit v návaznosti na výkladová pravidla civilního práva, neboť je primárně posuzován civilněprávní vztah. Těmito pravidly se musí hodnotit i otázka platnosti právních úkonů. Rovněž je nutno posuzovat ukotvení jednání v rámci procesních norem, „přestože je účinnost posuzovaného jednání podmíněna realizací osobního jednání poškozené před soudem“ . Nalézací soud tento aspekt mající vliv na kvalifikaci jednání z hlediska fáze jeho dokonání v odůvodnění svého rozhodnutí nezohlednil.
8. Jelikož odvolací soud v podstatě rozsáhlostí svého rozhodnutí zdánlivě zhojil vady odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, tímto překročil limity odvolacího řízení. Odůvodnění napadeného rozhodnutí nepovažoval dovolatel přes jeho rozsáhlost, s ohledem na argumentační kusost, za přesvědčivé, logické a ve světle provedených důkazních prostředků i úplné. Logické rozpory v hodnocení soudu nalézacího se snažil v mnoha případech zhojit až soud odvolací. Dovolatel nastínil, že při použití zásady in dubio pro reo je nutno při hodnocení viny hodnotit závěry provedeného dokazování ve prospěch obhajoby. Účelem trestního řízení není jenom spravedlivé potrestání pachatele, nýbrž i „fair proces“ . Zopakoval pak, že rozsudek nalézacího soudu nesplnil náležitosti §120 odst. 3 tr. ř. a §125 odst. 1 tr. ř. a že odvolací soud při zhojování vad tohoto rozsudku překročil limity odvolacího řízení, aniž by sám doplnil důkazní řízení či zopakoval provedené důkazy.
9. Dále dovolatel namítl, že jednáním bezprostředně směřujícím k dokonání předmětného trestného činu má být uzavření smlouvy o zcizení dědictví mezi ním a poškozenou a uplatnění jeho procesního nástupnictví v rámci dědického řízení po zůstaviteli M. P. K dokonání pak podle výroku „napadeného rozsudku“ nedošlo v důsledku skutečností a úkonů nezávislých na jeho vůli. K tomu připomněl ustanovení §122 odst. 2 z. ř. s., které ustanovuje podmínky, za kterých se případně v rámci zcizení dědictví stane nabyvatel dědictví účastníkem dědického řízení. Uvedenými podmínkami jsou osobní a výslovná prohlášení zcizitele a nabyvatele dědictví u soudu do protokolu, týkající se žádosti o realizaci procesního nástupnictví nabyvatele dědictví a prokázání zcizení dědictví. Ke dni zahájení jeho trestního stíhání byla ve věci splněna pouze podmínka uzavření dohody o zcizení dědictví.
10. Za daného stavu nebylo výlučně na jeho vůli, zda dojde k dokončení dědického řízení a v konečném důsledku k nabytí vlastnictví k předmětu dědictví. I kdyby uvedl poškozenou v omyl ohledně listiny, týkající se zcizení dědictví, nemohl tím nahradit úkon týkající se pravosti její vůle, která měla být podrobena soudnímu přezkumu v rámci jejího osobního a výslovného projevu vůle před soudem. Za situace, kdy obviněný má mít údajně vědomost o jejím zdravotním stavu, vyznačujícím se mimo jiné zmateností a nesouvislým projevem, plánoval své jednání s vědomím, že tato osoba musí učinit k dokončení celého procesu výše uvedené úkony. Musel by tak do svého jednání zakomponovat velmi výrazný prvek náhody, když by bez relevantního podkladu doufal, že poškozená bude mít „světlou chvilku“ a prohlášení učiní způsobem předpokládaným právním řádem. Je pak otázkou, zda při tvrzeném zdravotním stavu poškozené mohlo dojít k dokonání daného trestného činu a zda jeho úmysl mohl při znalosti jejího zdravotního stavu objektivně směřovat k dokonání trestného činu podvodu. Ve vztahu k výše uvedenému je tak dokonání trestného činu závislé na podmínce, kterou dovolatel nemohl ovlivnit a podle soudem tvrzeného zdravotního stavu poškozené je splnění této podmínky v podstatě neovlivnitelné. Jednání spočívající v uzavření smlouvy o zcizení dědictví není jednání bezprostředně směřujícím k dokonání trestného činu a je možno je kvalifikovat pouze jako přípravu trestného činu. S ohledem na soudem určenou právní kvalifikaci není příprava trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. d) tr. zákoníku trestná.
11. Obviněný pak ještě zmínil, že podle výroku rozsudku nalézacího soudu měl způsobit škodu ve výši 5.968.055 Kč. V souvislosti s tím namítl, že nalézací soud nijak nekvantifikoval hodnotu bezplatného a doživotního užívání předmětného bytu poškozenou, jak bylo toto právo ve smlouvě sjednáno. Řádné vyčíslení škody je základní podmínkou přesného posouzení skutku, pro který je pachatel odsuzován. Snížení výše škody by mohlo mít vliv na výši trestu, ať již trestu odnětí svobody, tak i trestu peněžitého. Bez vypracování znaleckého posudku ke zjištění hodnoty plnění, spočívajícího v přenechání bytu do bezplatného a doživotního užívání poškozené, je zjištění škody neúplné a může vést k uložení nepřiměřeného trestu.
12. Z rozvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 7. 2021, sp. zn. 12 To 21/2021, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 42 T 11/2020, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
13. Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k tomuto dovolání.
III.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
15. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 7. 2021, sp. zn. 12 To 21/2021, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
17. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení, a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
18. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
19. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
20. V posuzované věci však podstatná část námitek uplatněných v podaném dovolání směřuje do oblasti skutkové, resp. procesní. Obviněný jimi totiž soudům obou stupňů vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů, vadná skutková zjištění, připomíná zásadu in dubio pro reo, přičemž předkládá vlastní hodnotící úvahy, když prezentuje jiná důkazní a skutková hodnocení, čímž mění skutkový základ zjištěný soudy nižších stupňů. Převážně z této argumentace pak vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku.
21. Obviněný tedy v naznačené části dovolací argumentace nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů) a právním posouzením věci. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v této části ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
22. Nejvyšší soud zasahuje do skutkových zjištění v rámci řízení o dovolání jen zcela výjimečně – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad. Tzv. extrémní nesoulad je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když jsou skutková zjištění soudů opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).
23. Nejvyšší soud dále konstatuje, že v nyní projednávané věci není dána vada v podobě extrémního nesouladu mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy.
24. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je patrno, že si byly vědomy důkazní situace, je patrné, jak hodnotily provedené důkazy (v dosavadním řízení bylo provedeno dokazování v rozsahu potřebném pro náležité objasnění věci) a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.) a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry.
25. V těchto souvislostech je potřeba zdůraznit, že pokud soudy nižších stupňů při vyvozování svých skutkových závěrů vycházely z výpovědí řady svědků, zejména pak svědků popisujících zdravotní stav poškozené (pracovnic pečovatelské služby, notáře vyřizujícího dědictví po panu M. P.) podpořených svědkyní D. K., která se vyjadřovala ke znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie v právní věci H. P. o svéprávnosti a opatrovnictví ze dne 12. 3. 2019, listinných důkazů - dokladů z dědického řízení, uvedeného posudku ze dne 12. 3. 2019 a posudků o ocenění věcí nemovitých, jež si vzájemně odpovídají, nelze konstatovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16).
26. Nelze tedy činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Vzhledem k tomu, že dovolatel namítl porušení zásady presumpce neviny a z ní plynoucího pravidla in dubio pro reo, nutno dodat, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Zároveň lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
27. K hodnotícím úvahám soudů nižších stupňů lze doplnit několik skutečností. Pokud obviněný vznesl výhrady proti výši zjištěné škody, když namítl, že v řízení nebyla určena hodnota bezplatného a doživotního užívání předmětného bytu poškozenou, pak se jedná o výhradu pod uplatněný dovolací důvod nepodřaditelnou, neboť svým obsahem směřuje do skutkových zjištění. Nehledě na to je možno připomenout, že jak soud prvního stupně, tak soud druhého stupně se uvedenou problematikou zabývaly. Nalézací soud se k hodnotě zcizeného dědictví vyjádřil v bodu 64. odůvodnění svého rozhodnutí. Především odvolací soud pak o této námitce pojednal podrobně a přesvědčivě v bodu 42. odůvodnění svého rozhodnutí. Dovolací soud tak ani v tomto směru neshledal pochybení, jež by opodstatňovalo jeho kasační zásah. Ten by nadto přicházel v úvahu pouze tehdy, pokud by zde byly takové zásadní a podstatné vady, jež by převážily nad zájmem na stabilitě a nezměnitelnosti dovoláním napadeného pravomocného rozhodnutí. Takovými vadami ovšem napadená rozhodnutí netrpí.
28. Na tomto místě je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
29. Činí-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů soudů nižších stupňů a rovněž z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu (i jiných důvodů dovolání) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
30. Pokud dovolatel namítl, že soud druhého stupně zhojoval nedostatky odůvodnění rozsudku nalézacího soudu doplněním v rámci odůvodnění svého rozhodnutí, aniž by sám provedl dokazování, pak v těchto souvislostech dovolací soud konstatuje, že takovým postupem nebyly překročeny mantinely odvolacího řízení ani pravidla spravedlivého procesu. Odvolací soud totiž nijak neměnil ani nedoplňoval skutková zjištění soudu prvního stupně vyjádřená ve skutkové větě jeho rozsudku (s nimi se ztotožnil), nýbrž toliko podrobněji (a ve shodě s logikou hodnotících úvah soudu nalézacího) vyložil důvody, na jejichž základě byla tato skutková zjištění ustálena. Se zřetelem k tomu ani nemusel provádět znovu důkazy provedené již soudem prvního stupně či důkazy další (srov. §263 odst. 7 tr. ř.). Nadto lze připomenout usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 264/03, podle něhož „ I kdyby bylo konstatováno, že odůvodnění rozsudku (např. díky argumentační střídmosti) nedostojí nárokům spravedlivého procesu, pak by toto zjištění nemohlo vést samo o sobě ke zrušení tohoto rozhodnutí. Ke zrušení by mohlo dojít tehdy, pokud by vady nebyly v dalším řízení zhojeny. Opačný výklad by popíral nejen dvojinstanční koncepci trestního řízení, zaručenou mj. čl. 2, Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, ale především Ústavním soudem respektovaný princip subsidiarity ústavní stížnosti.“ Pokud tedy odvolací soud nad rámec odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně precizoval důvody, proč byl obviněný shledán vinným, postupoval v intencích dvojinstančního řízení.
31. V návaznosti na to možno konstatovat, že pokud by dovolatel vznesl pouze námitky výše uvedené, muselo by být jeho dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Ve svém dovolání však prezentoval také argumentaci pod uplatněný dovolací důvod formálně podřaditelnou. Z hlediska věcného jí však Nejvyšší soud nemohl přiznat žádné opodstatnění, a to z níže uvedených důvodů.
32. Obviněný konkrétně namítl, že jeho jednání bylo nesprávně posouzeno jako pokus jmenovaného trestného činu, ač mělo být kvalifikováno toliko jako příprava, která však ve vztahu k trestnému činu podvodu podle §209 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. d) tr. zákoníku není trestná.
33. Pokus je obecnou formou trestného činu. Na rozdíl od přípravy není trestnost pokusu omezena na zvlášť závažné zločiny, ale týká se všech trestných činů. Pachatel svým úmyslným jednáním při pokusu již bezprostředně směřoval k spáchání trestného činu, ale k jeho dokonání nedošlo jen pro nějakou překážku nebo nějakou jinou okolnost, která pachateli zabránila v dokonání a byla zpravidla nezávislá na jeho vůli.
34. Pokus podle trestního zákoníku se vyznačuje těmito znaky :
a) jednáním, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu,
b) úmyslem spáchat trestný čin,
c) nedostatkem dokonání , zásadně ve formě nedostatku následku, resp. účinku předpokládaného ve skutkové podstatě.
Pokus tedy vyžaduje jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu čili ke způsobení následku, jenž je znakem skutkové podstaty trestného činu (srov. R 43/1958). Vykoná-li pachatel jednání, které je popsáno ve zvláštní části trestního zákoníku, v úmyslu trestný čin spáchat, jde o jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, pakliže k jeho dokonání nedošlo (srov. R 33/1965). Jednání směřuje bezprostředně k dokonání trestného činu i tehdy, jestliže pachatel jen započal uskutečňovat jednání popsané ve skutkové podstatě trestného činu (např. vrah začal škrtit svou oběť nebo zloděj odšroubovávat věc, kterou hodlá odcizit). Jako pokus však lze dokonce posoudit též jednání , jímž pachatel sice ještě nezačal naplňovat objektivní stránku trestného činu popsanou ve zvláštní části trestního zákoníku, ale které má přímý význam pro dokonání trestného činu a uskutečňuje se v bezprostřední časové souvislosti s následkem, který má nastat, a na místě, kde má dojít k následku trestného činu (srov. R 53/1976 – lupiči již vnikli do domu, ale ještě nepoužili násilí, poněvadž poškozený se před nimi ukryl). Pojem bezprostředního směřování k dokonání trestného činu je nutno chápat tak, že pachatel již bezprostředně ohrožuje předmět svého útoku (srov. R 20/1969). (ŠÁMAL, Pavel. §21 [Pokus]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012).
35. Soud prvního stupně učinil závěr o tom, že jednání obviněného naplnilo znaky pokusu trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, především s důrazem na fakt, že obviněný doručil notáři J. H. smlouvu o zcizení dědictví. Odvolací soud se opět dané problematice podrobně věnoval, když se k ní vyslovil v bodu 43. odůvodnění svého rozhodnutí. Dovolací soud považuje za nadbytečné opětně podrobně reprodukovat tam uvedené úvahy a závěry. Považuje za potřebné zdůraznit následující skutečnosti. V první řadě v intencích výše uvedeného připomíná, že jednání směřuje bezprostředně k dokonání trestného činu i tehdy, jestliže pachatel jen započal uskutečňovat jednání popsané ve skutkové podstatě trestného činu. V návaznosti na to je na místě konstatovat, že podle skutkových zjištění učiněných v předchozím řízení obviněný již uvedl poškozenou v omyl v souvislosti s uzavřením smlouvy o zcizení dědického práva v dědickém řízení, což plyne jak z věty skutkové, tak i věty právní a je explicitně vyjádřeno v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Pak ovšem je evidentní, že obviněný již začal naplňovat znaky skutkové podstaty podvodu, a právě proto nemůže jít toliko o přípravu. Tím spíše to platí s přihlédnutím ke skutečnostem, jež dále soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích akcentovaly. Za popsaného stavu jednání obviněného nelze souhlasit s jeho námitkou, že by jeho jednání mělo být posouzeno vzhledem k jím uváděnému ustanovení §122 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb. o zvláštních řízeních soudních, toliko jako příprava k trestnému činu.
36. Za této situace bylo třeba učinit závěr o zjevné neopodstatněnosti formálně právně relevantní argumentace dovolání.
37. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je jako celek zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 11. 2021
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu