ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.1290.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 1290/2020-1540
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 1. 2021 o dovolání obviněného D. P. , nar. XY, trvale bytem XY, naposledy bytem XY, XY, t. č. neznámého pobytu, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 8. 2020, sp. zn. 6 To 41/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 T 7/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. P. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2020, sp. zn. 41 T 7/2019, byl obviněný D. P. uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku [ad výrok o vině pod bodem I. 1)-10)] a přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku (ad výrok o vině pod bodem II.), za což byl při nezměněném výroku o vině z rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 7 T 18/2016, kterým byl uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 7 T 18/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. V dalším bylo podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
2. Proti označenému rozsudku podal obviněný v celém rozsahu odvolání, z jehož podnětu byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 8. 2020, sp. zn. 6 To 41/2020, napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, za což byl podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 7 T 18/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. V dalším bylo podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
3. Podle tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku odvolacího soudu se obviněný zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku dopustil tím, že:
1) dne 14. 9. 2016 v kavárně C. C. v Praze 2, XY, se záměrem vylákat finanční prostředky od poškozené L. R. P., nar. XY, před kterou zatajil svoji špatnou finanční situaci, neboť věděl, že od roku 2013 má proti sobě vedeny nesplácené exekuce pro závazky přesahující částku 2 000 000 Kč, vylákal pod fiktivní záminkou investice do svého údajného podnikání s automobily tovární značky BMW od poškozené L. R. P. částku 500 000 Kč v hotovosti, kdy před poškozenou zatajil svoji špatnou finanční situaci, vědom si toho, že kdyby jí pravdivě popsal svoji finanční situaci, žádné peníze by mu nepůjčila, a sepsal s ní na uvedenou částku smlouvu o zápůjčce se splatností do 31. 12. 2016, kterou nedodržel, čímž poškozené L. R. P. způsobil škodu ve výši 500 000 Kč, přičemž následně pouze za účelem zakrytí nezákonného jednání pod legendou výplaty provize předal poškozené v říjnu roku 2016 částku 15 000 Kč,
2) dne 3. 11. 2016 v kanceláři v Praze 1, XY, vylákal pod fiktivní záminkou investice do svého údajného podnikání s automobily tovární značky BMW od poškozené Š. F., nar. XY, částku 500 000 Kč v hotovosti, ačkoliv od počátku neměl v úmyslu tyto prostředky Š. F. vrátit, kdy před poškozenou zatajil svoji špatnou finanční situaci, neboť věděl, že od roku 2013 má proti sobě vedeny nesplácené exekuce pro závazky přesahující částku 2 000 000 Kč, vědom si toho, že kdyby poškozené pravdivě popsal svoji finanční situaci, žádné peníze by mu nepůjčila, a poškozené vystavil na uvedenou částku směnku se splatností do 30. 4. 2017, čímž Š. F. způsobil škodu ve výši 500 000 Kč, přičemž následně pouze za účelem zakrytí nezákonného jednání pod legendou výplaty provize předal poškozené v lednu roku 2017 částku 1 900 EUR (v přepočtu 51 338 Kč),
3) dne 3. 11. 2016 v penzionu P. v Praze 9, XY, vylákal pod fiktivní záminkou investice do svého podnikání s automobily tovární značky BMW od poškozeného G. S., nar. XY, částku 25 000 EUR (v přepočtu 675 500 Kč) v hotovosti, ačkoliv od počátku neměl v úmyslu tyto prostředky G. S. vrátit, kdy před poškozeným zatajil svoji špatnou finanční situaci, neboť věděl, že od roku 2013 má proti sobě vedeny nesplácené exekuce pro závazky přesahující částku 2 000 000 Kč, vědom si toho, že kdyby poškozenému pravdivě popsal svoji finanční situaci, ten by mu žádné peníze nepůjčil, a poškozenému vystavil na uvedenou částku směnku se splatností do 30. 4. 2017, žádné finanční prostředky však G. S. nevrátil, a způsobil mu tak škodu ve výši 675 500 Kč,
4) dne 11. 11. 2016 na adrese XY, XY, vylákal pod fiktivní záminkou investice do svého údajného podnikání s automobily tovární značky BMW od poškozené L. R. P. částku 550 000 Kč v hotovosti, ačkoliv od počátku neměl v úmyslu tyto prostředky L. R. P. vrátit, kdy před poškozenou zatajil svoji špatnou finanční situaci, neboť věděl, že od roku 2013 má proti sobě vedeny nesplácené exekuce pro závazky přesahující částku 2 000 000 Kč, vědom si toho, že kdyby jí pravdivě popsal svoji finanční situaci, žádné peníze by mu nepůjčila, a sepsal s poškozenou na uvedenou částku smlouvu o zápůjčce se splatností do 31. 12. 2016, kterou nedodržel a žádné finanční prostředky poškozené nevrátil, čímž jí způsobil škodu ve výši 550 000 Kč,
5) dne 11. 11. 2016 na neztotožněné čerpací stanici v Praze 5, na XY ulici, vylákal pod fiktivní záminkou investice do svého údajného podnikání s automobily tovární značky BMW od poškozené L. R. P. částku 1 020 000 Kč v hotovosti, ačkoliv od počátku neměl v úmyslu tyto prostředky L. R. P. vrátit, kdy před ní zatajil svoji špatnou finanční situaci, neboť věděl, že od roku 2013 má proti sobě vedeny nesplácené exekuce pro závazky přesahující částku 2 000 000 Kč, vědom si toho, že kdyby jí pravdivě popsal svoji finanční situaci, žádné peníze by mu nepůjčila, a sepsal s poškozenou na uvedenou částku smlouvu o zápůjčce se splatností do 11. 5. 2017, kterou nedodržel, žádné finanční prostředky L. R. P. nevrátil, čímž jí způsobil škodu ve výši 1 020 000 Kč,
6) dne 25. 11. 2016 na adrese XY, XY, vylákal pod fiktivní záminkou investice do svého údajného podnikání s automobily tovární značky BMW od poškozené L. R. P. částku 950 000 Kč v hotovosti, ačkoliv od počátku neměl v úmyslu tyto prostředky L. R. P. vrátit, kdy před poškozenou zatajil svoji špatnou finanční situaci, neboť věděl, že od roku 2013 má proti sobě vedeny nesplácené exekuce pro závazky přesahující částku 2 000 000 Kč, vědom si toho, že kdyby jí pravdivě popsal svoji finanční situaci, žádné peníze by mu nepůjčila, a sepsal s poškozenou na uvedenou částku smlouvu o zápůjčce se splatností do 20. 12. 2016, kterou nedodržel, čímž L. R. P. způsobil škodu ve výši 950 000 Kč, přičemž pouze za účelem zakrytí nezákonného jednání pod legendou výplaty provize předal poškozené v listopadu roku 2016 částku 15 000 Kč,
7) dne 10. 12. 2016 v kavárně C. C. v Praze 2, XY, vylákal pod fiktivní záminkou investice do svého údajného podnikání s automobily tovární značky BMW od poškozené L. R. P. částku 500 000 Kč, ačkoliv od počátku neměl v úmyslu tyto prostředky L. R. P. vrátit, kdy před poškozenou zatajil svoji špatnou finanční situaci, neboť věděl, že od roku 2013 má proti sobě vedeny nesplácené exekuce pro závazky přesahující částku 2 000 000 Kč, vědom si toho, že kdyby jí pravdivě popsal svoji finanční situaci, žádné peníze by mu nepůjčila, a sepsal s poškozenou na uvedenou částku smlouvu o zápůjčce se splatností do 31. 12. 2016, kterou nedodržel, žádné finanční prostředky L. R. P. nevrátil, čímž jí způsobil škodu ve výši 500 000 Kč,
8) dne 29. 12. 2016 v kavárně C. C. v Praze 2, XY, vylákal pod fiktivní záminkou investice do svého údajného podnikání s automobily tovární značky BMW od poškozené L. R. P. částku 1 000 000 Kč v hotovosti, ačkoliv od počátku neměl v úmyslu tyto L. R. P. vrátit, kdy před poškozenou zatajil svoji špatnou finanční situaci, neboť věděl, že od roku 2013 má proti sobě vedeny nesplácené exekuce pro závazky přesahující částku 2 000 000 Kč, vědom si toho, že kdyby jí pravdivě popsal svoji finanční situaci, žádné peníze by mu nepůjčila, a sepsal s poškozenou na uvedenou částku smlouvu o zápůjčce se splatností do 31. 3. 2017, kterou nedodržel, čímž způsobil L. R. P. škodu ve výši 1 000 000 Kč,
9) dne 27. 1. 2017 na adrese XY, XY, vylákal pod fiktivní záminkou investice do svého údajného podnikání s automobily tovární značky BMW od poškozené L. R. P. částku 220 000 Kč v hotovosti, ačkoliv od počátku neměl v úmyslu tyto prostředky L. R. P. vrátit, kdy před poškozenou zatajil svoji špatnou finanční situaci, neboť věděl, že od roku 2013 má proti sobě vedeny nesplácené exekuce pro závazky přesahující částku 2 000 000 Kč, vědom si toho, že kdyby jí pravdivě popsal svoji finanční situaci, žádné peníze by mu nepůjčila, a sepsal s poškozenou na uvedenou částku smlouvu o zápůjčce se splatností do 28. 2. 2017, kterou nedodržel, žádné finanční prostředky L. R. P. nevrátil, čímž jí způsobil škodu ve výši 220 000 Kč,
10) dne 1. 2. 2017 v kavárně C. C. v Praze 2, XY, vylákal pod fiktivní záminkou investice do svého údajného podnikání s automobily tovární značky BMW od poškozené L. R. P. částku 237 000 Kč, ačkoliv od počátku neměl v úmyslu tyto prostředky L. R. P. vrátit, kdy před poškozenou zatajil svoji špatnou finanční situaci, neboť věděl, že od roku 2013 má proti sobě vedeny nesplácené exekuce pro závazky přesahující částku 2 000 000 Kč, vědom si toho, že kdyby jí pravdivě popsal svoji finanční situaci, žádné peníze by mu nepůjčila, a sepsal s poškozenou na uvedenou částku smlouvu o zápůjčce se splatností do 31. 3. 2017, kterou nedodržel, žádné finanční prostředky L. R. P. nevrátil, čímž jí způsobil škodu ve výši 237 000 Kč,
11) dne 17. 2. 2017 na adrese XY, třída XY, se záměrem vylákat finanční prostředky ze společnosti A. M., se sídlem XY, XY, uzavřel jako prodávající s touto společností, zastoupenou B. D., kupní smlouvu o prodeji osobního motorového vozidla tovární značky BMW 116d za částku 14 000 EUR, přičemž před stranou kupující zatajil svoji špatnou finanční situaci, neboť věděl, že od roku 2013 má proti sobě vedeny nesplácené exekuce pro závazky přesahující částku 2 000 000 Kč, vědom si toho, že kdyby jí pravdivě popsal svoji finanční situaci, žádné peníze by mu nesvěřila, ústně se zavázal, že téhož dne předmětný automobil v Německu pořídí a že jej dne 20. 2. 2017 doveze do XY, ačkoliv od počátku neměl v úmyslu vozidlo pro společnost A. M. pořídit a peníze vrátit, přičemž na základě uzavřené kupní smlouvy a na základě ústního slibu vylákal od B. D. dne 17. 2. 2017 částku 378 000 Kč v hotovosti, avšak osobní automobil do současné doby nedodal, finanční prostředky nevrátil a společnosti A. M. tím způsobil škodu ve výši 378 000 Kč,
svým jednáním tak způsobil shora uvedeným poškozeným škodu v celkové výši 6 530 500 Kč, z čehož doposud vrátil toliko částku celkem ve výši 81 338 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 8. 2020, sp. zn. 6 To 41/2020, podal obviněný (stíhán jako uprchlý podle §305 a násl. tr. ř.) prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání. Odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
5. Vyjádřil přesvědčení, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., když podle něj nebyly pečlivě zváženy všechny okolnosti případu. Měl za to, že v řízení nebyl spolehlivě prokázán jeho počáteční úmysl nevrátit předmětné finanční prostředky. Na ten nelze usuzovat z toho, že ačkoliv údajně neměl žádnou zvláštní možnost koupit výhodně vozy BMW, poškozeným to tvrdil, dále z toho, že se poškozeným vymlouval, vrácení finančních prostředků opakovaně sliboval a prezentoval se jako movitý podnikatel, vlastník nemovitostí, který očekává finanční vyrovnání z rozvodu ve výši 1 milionu EUR. Nelze totiž přehlédnout, že za pomoci nepravdivých sdělení mohl usilovat o zisk finančních prostředků, které mohl skutečně chtít investovat do nákupu vozů BMW. Jeho cílem tedy bylo uskutečnit obchod, vydělat peníze a vrátit je poškozeným. Uzavřel, že soud pochybil, pokud nerespektoval pravidlo in dubio pro reo .
6. Dále namítl, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe. Podle jeho mínění by trestní stíhání mělo být zahájeno až poté, co budou vyčerpány prostředky civilního práva. V posuzované věci přitom byla podána toliko jedna žaloba, resp. byl vymáhán nárok ze směnky.
7. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 8. 2020, sp. zn. 6 To 41/2020, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
8. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolatel nevycházel ze skutkových zjištění soudů, podle nichž od samých počátků svých „obchodních kontaktů“ s poškozenými subjekty jednal v podvodném záměru. Podle jejího mínění uplatnil námitku nesprávnosti právního posouzení přisouzených skutků pouze formálně, neboť se cestou své dovolací iniciativy domáhal toliko přehodnocení soudy učiněných skutkových zjištění. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však nemůže být námitkami, které jsou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, naplněn (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002). Ani pravidlo in dubio pro reo , jež má procesní charakter a týká se jen otázek skutkových, není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Doplnila, že ani Listina, ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného za trestný čin. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění pravidla in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Jestliže tedy soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než osoba obviněná, neznamená to automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, pravidla in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). Podotkla, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že osoba obviněná předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Podle státní zástupkyně obviněný v duchu podmínek uvedeného mimořádného postupu neargumentoval, nýbrž výlučně poukazoval na svoji obhajobu nacházející se ve zřetelné opozici se skutkovým podkladem výroku o vině.
9. Podle státní zástupkyně byla vina obviněného bez důvodných pochybností prokázána, neboť soud prvního stupně všechny provedené důkazy velmi pečlivě a v souladu s předepsaným postupem ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. zanalyzoval a vyhodnotil. Odvolací soud se pak odpovídajícím způsobem zabýval námitkami vyjádřenými v odvolání, jež byly zcela shodně použity při odůvodnění posuzovaného mimořádného opravného prostředku. Podle státní zástupkyně soudy nemohly uvěřit obhajobě o reálné míře uskutečnění podnikatelského záměru spočívajícího v investicích do výnosného obchodu s automobily BMW. Nemohly přehlédnout zcela jednoznačná zjištění o tom, jak se prezentace dovolatele jako movitého člověka s výrazným majetkovým zázemím i v zahraničí, podnikajícího v oblasti obchodování s uvedenými luxusními automobily, obdařeného perspektivou štědrého majetkového vypořádání s bývalou manželkou a pouze dočasně nedisponujícího volnými finančními prostředky, srovnávala s reálným stavem jeho majetkových poměrů, řešených v celé řadě exekučních řízení, vedených již od roku 2013 pro nesplacené finanční závazky v celkovém rozsahu jeho zadlužení přesahujícím částku 2 000 000 Kč, o nespláceném neúčelovém spotřebitelském úvěru ve výši 5 000 000 Kč, odčerpaném z prostředků Hypoteční banky, a. s., společně s manželkou L. P. již v roce 2011 ani nemluvě. Připustil-li dovolatel, že se mohl snažit získat zapůjčení finančních prostředků cestou nepravdivých údajů, nevzal v potaz takovou jejich shora poukazovanou povahu, ze které při současném zamlčení skutečné míry jejich pravdivosti docílil uvedení poškozených v omyl ve smyslu jimi nabytého přesvědčení o perspektivě seriózního způsobu naplnění uvažovaných smluv o zápůjčce, resp. v posledním případě o skutečném splnění povinností plynoucích z kupní smlouvy. Jestliže všechny poškozené fyzické osoby, resp. jednatelka poškozené právnické osoby, zcela shodně vypověděly, že při znalosti pravého stavu dovolatelovy způsobilosti splnit jím dohodnuté finanční závazky včas a řádně, resp. opatřit a dodat objednaný automobil řady BMW, by mu svoje finance nezapůjčily, resp. by neproběhla úhrada objednaného vozidla z firemních prostředků, pak při uskutečnění svých majetkových dispozic jednaly v mylném přesvědčení o opaku. Ve světle zjištění povahy deklarovaných klamavých informací tak soudy rozhodně nemohly přisvědčit dovolatelově obhajobě, že od poškozených inkasované finanční prostředky reálně zamýšlel investovat do nákupu vozidel BMW, a že jeho cílem tak bylo uskutečnit deklarované obchody a peníze poškozeným vrátit. Právě v kontextu těchto skutkových zjištění musely soudy nahlížet na tu část obhajoby, na jejímž podkladě obviněný spojoval příčinnou souvislost způsobeného škodlivého následku na majetku poškozených výlučně s neuspokojivými výsledky deklarovaných obchodů. Příčina poškozujících následků jeho jednání totiž v daném případě spočívala ve výše popsaném stavu jeho majetkových poměrů, a tím i v absenci reálných možností jím deklarovaných podnikatelských aktivit, ve smyslu jejichž uskutečnění také žádné kroky z jeho strany činěny nebyly a ani činěny být nemohly. Pokud se soudy na podkladě těchto podstatných skutkových okolností shodly na tom, že obviněný znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku naplnil v úmyslné formě zavinění [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], lze jejich závěr plně akceptovat.
10. Namítl-li dovolatel, že měla být použita zásada subsidiarity trestní represe, přehlédl podle státní zástupkyně skutkové okolnosti, které vypovídají o tom, jakým způsobem onen výchozí soukromoprávní vztah naplnil po stránce obsahové. Státní zástupkyně s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 82/2012 uvedla, že došlo-li ke spáchání trestného činu, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (např. správního nebo obchodního práva), jimiž lze zajistit práva poškozené osoby. K výhradě, že trestní řízení mělo být vedeno a zahájeno až tehdy, pokud byly vyčerpány prostředky jiných právních odvětví, a že ke dni odsuzujícího rozsudku Městského soudu v Praze byla podána pouze jedna civilní žaloba, s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016 (pozn.: správně ze dne 29. 11. 2017) , sp. zn. 3 Tdo 1366/2017, poznamenala, že sama existence jiné právní normy umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio ), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu - účelu trestního řízení - tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř.
11. S ohledem na shora uvedené státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné, a učinil tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Zároveň vyjádřila souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
13. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
14. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
15. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
16. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v posuzované věci neshledal. V projednávaném případě není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Dovolatel nakonec existenci tohoto tzv. extrémního rozporu nenamítl, pouze na základě polemiky s ustáleným skutkovým dějem zjištěným soudy nižších stupňů (jak bude ještě uvedeno níže) zpochybnil existenci subjektivní stránky v podobě úmyslu uvést poškozené v omyl a způsobit jim tak škodu a dále namítl nerespektování zásady subsidiarity trestní represe. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 12-14 rozsudku nalézacího soudu, 5-7 rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi jimi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
17. Z hlediska napadeného rozhodnutí, uplatněného důvodu dovolání a obsahu mimořádného opravného prostředku jsou významnými otázkami, zda obviněný stíhaný zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku naplnil po subjektivní stránce a zda soudy postupovaly v souladu s ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku a v něm vyjádřenou zásadou subsidiarity trestní represe a principem ultima ratio. Nejvyšší soud pak dospěl k závěru, že prvá z námitek zákonnému rozsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá (a v rozsahu této námitky tak dovolání bylo podáno z jiného důvodu než uvedeného v §265b tr. ř.), námitku posléze uvedenou je pak třeba považovat za relevantně uplatněnou, leč zjevně neopodstatněnou.
18. Nejvyšší soud považuje za potřebné nejprve obecně uvést, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
19. Kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem „ ultima ratio “, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 564/2000, aj.). Při úvaze, zda s přihlédnutím k zjištěné společenské škodlivosti nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, soud zvažuje zejména navazující právní úpravu odpovědnosti za protiprávní čin v oblasti práva správního, občanského, obchodního apod., při zvážení přístupu, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky těchto jiných právních odvětví, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost.
20. Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ ultima ratio “, trestní odpovědnost pachatele (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku). Trestní odpovědnost je vyloučena tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
21. Dovolací soud je přesvědčen, že jednání obviněného formální znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku naplnilo.
22. Podstata jednání obviněného spočívala v tom, že pod smyšleným příslibem výhodné investice do jeho podnikání s osobními motorovými vozidly, resp. obstarání osobního motorového vozidla za výhodnou cenu, vylákal od celkem 4 poškozených částku ve výši 6 530 500 Kč, z čehož následně vrátil 81 338 Kč. Není pochyb o tom, že takové jednání charakteristické rysy označeného zločinu nese. Trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Způsobí-li činem škodu velkého rozsahu, spáchá trestný čin podle §205 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku.
23. Z tzv. právní věty výroku o vině se podává, že obviněný sebe obohatil tím, že úmyslně uvedl někoho v omyl, a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.
24. V daných souvislostech Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že objektem trestného činu podvodu je cizí majetek. Cizím majetkem se rozumí majetek, který nenáleží pachateli nebo nenáleží výlučně jemu. Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici, a tím vznikne na cizím majetku škoda velkého rozsahu a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140-421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2052.). Obohacení znamená neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. Uvedení v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Po subjektivní stránce je třeba úmyslného zavinění. K naplnění zákonných znaků subjektivní stránky trestného činu podvodu, pokud jde o případ, kdy dlužník nesplnil svůj závazek k vrácení věci určené podle druhu, zejména peněz, ve sjednané lhůtě, se vyžaduje, aby bylo prokázáno, že pachatel již v době půjčky jednal v úmyslu vypůjčené věci buď vůbec nevrátit, nebo nevrátit je ve smluvené lhůtě, nebo jednal alespoň s vědomím, že tyto věci ve smluvené lhůtě nebude moci vrátit a že tím uvádí věřitele v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil.
25. V posuzované věci obviněný D. P. tím, že poškozeným pod příslibem zisku finanční provize v rozporu se skutečností tvrdil, že shání investory za účelem nákupu vozidel za výrobní ceny a že má záměr tato vozidla posléze prodat předem sjednaným kupcům, a tím, že se jednomu z poškozených lživě zavázal obstarat vozidlo, přičemž na základě toho od poškozených vylákal finanční hotovost v celkové výši 6 530 500 Kč a následně některým poškozeným vrátil 81 338 Kč, sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Poněvadž poškození v důsledku jeho jednání přišli o finanční prostředky v celkové výši přesahující šest milionů korun, byl naplněn znak způsobení škody velkého rozsahu na cizím majetku (§138 odst. 1 tr. zákoníku). Výtky obviněného, prostřednictvím kterých brojil proti naplnění subjektivní stránky zločinu, nemohou obstát. Dovolací soud se ztotožňuje s argumentací soudů nižších stupňů, podle níž obviněný jednal v úmyslu přímém [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Zcela cílené uvádění poškozených v omyl činěné se záměrem získat od nich bez následného deklarovaného protiplnění finanční prostředky svědčí o tom, že chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit zájem na ochraně cizího majetku. Soudy akcentované a obviněným rozporované okolnosti jsou i podle Nejvyššího soudu z hlediska závěru o úmyslném zavinění stěžejními. Obviněný se před poškozenými prezentoval jako úspěšný podnikatel provozující rozsáhlé podnikatelské aktivity s přesahem do ciziny, schopný generovat značný zisk, jako osoba, která je ve zvláštním postavení vůči výrobci, resp. prodejci vozidel (viz výpovědi poškozených L. R. P., Š. F., G. S. a svědků A. P. a B. D.), ve skutečnosti přitom žádné obdobné výsadní postavení nezaujímal, stran slíbených obchodů nečinil žádné kroky (viz informace poskytnuté německými justičními orgány), byl zatížen exekucemi v řádech milionů korun a celkově se nacházel ve velmi špatné ekonomické situaci (viz výpis z centrální evidence exekucí, zprávy exekutorů, informace poskytnuté Hypoteční bankou, a.s., závěrečná zpráva o finančním šetření, výpověď svědkyně A. P.). Od počátku tedy kalkuloval s tím, že svým závazkům nedostojí, což je zřetelné i ze způsobu, jakým s poškozenými jednal poté, co tito ztratili trpělivost a zapůjčené finanční prostředky požadovali nazpět (opakované výmluvy, proč nemůže peníze vrátit, a finální ukončení komunikace). Bylo tedy spolehlivě prokázáno, že příslušné částky vylákal od poškozených pod zcela smyšlenými legendami o obchodech (o vazbách na automobilku BMW a o výjimečně výhodné pozici při obchodování s těmito vozy), které ani v základních rysech nikdy nikde nerealizoval, ani se o ně nepokusil, ani pro to neměl vytvořeny elementární podmínky. Tudíž nelze přisvědčit ani závěru, že by peníze poškozeným nevrátil pro nezaviněný kolaps jeho reálného podnikatelského záměru. Ze shora uvedených důvodů je tedy třeba mít zavinění obviněného ve formě přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku za prokázané.
26. Pokud však obviněný se shora uvedenými skutkovými závěry (bod 25.) vyjádřil nesouhlas a zpochybnil de facto proces hodnocení důkazů soudy nižších stupňů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. svým vlastním závěrem, že nechtěl poškozené o jejich finanční prostředky připravit, ač z provedeného dokazování spolehlivě vyplynul opak, snažil se na podporu formálně uplatněné hmotněprávní námitky postavit vlastní skutková zjištění. Tato jsou však odlišná od ustáleného skutkového děje vyjádřeného dostatečným způsobem (včetně nepochybného úmyslu obviněného poškozeným jejich prostředky od počátku nevrátit) ve výrokové části rozsudku soudů obou stupňů. Pokud, jak již bylo výše uzavřeno, proces hodnocení důkazů soudy nevykazuje znaky libovůle či deformace v podobě tzv. extrémního rozporu, jde ze strany obviněného o pouhou polemiku se zjištěným skutkovým dějem, od jehož vlastní verze pak obviněný odvíjí (tedy sekundárně) úvahy právní o nenaplnění subjektivní stránky trestného činu. Proto tato část dovolací argumentace obviněného musí být považována za námitky procesního, nikoli hmotněprávního charakteru ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tudíž za námitky s uplatněným dovolacím důvodem se míjící.
27. V projednávaném případě pak nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Jednání obviněného nutno považovat za zcela typický, běžný případ zločinu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. S přihlédnutím k množství dílčích útoků, počtu poškozených subjektů, výši způsobené škody (zakládající dokonce kvalifikovanou skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu podle §209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku) a formě úmyslu (úmysl přímý) nelze konstatovat, že čin není pro nedostatek škodlivosti pro společnost trestným činem. Pro aplikaci zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku představitelné podle výše konstatované judikatury toliko u méně závažných trestných činů proto nebyly dány podmínky. Podstatou popsaného případu bylo úmyslné protiprávní jednání obviněného, které vybočilo z rámce civilních vztahů a stalo se natolik společensky škodlivým, že bylo třeba na ně v každém případě reagovat prostředky trestního práva. V takové situaci nelze vyčkávat, až poškozený marně vyčerpá ke své ochraně prostředky práva civilního. Jednalo by se totiž o nepochopení principu ultima ratio. Státní zástupkyně s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1366/2017 (resp. ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010), relevantně připomněla, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio ), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu - účelu trestního řízení - tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř.
28. Se zřetelem k rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného bylo podáno dílem z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř., dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. Proto dovolání jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 1. 2021
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth