ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.448.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 448/2021-618
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 6. 2021 o dovolání, které podal obviněný M. J. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2020, sp. zn. 7 To 402/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 43 T 69/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 43 T 69/2018 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný M. J. (dále také jen „obviněný“) uznán vinným v bodě 1. výroku o vině zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a v bodě 2. výroku o vině přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se dopustil podle skutkových zjištění tím, že
„1. dne 25. 5. 2016 kolem 12:00 hodin, popř. v blíže nezjištěné době v restauraci R. e P. L. na ulici XY v Brně, v úmyslu získat majetkový prospěch, vylákal od poškozeného V. B., narozen XY, finanční hotovost ve výši 500 000 Kč za účelem uhrazení svých jiných závazků, přičemž s poškozeným za účelem zajištění závazku uzavřel zástavní smlouvy, na kterých notářsky ověřil svůj podpis, na vozidla tov. zn. Ford Galaxy, VIN XY, reg. zn. XY, tov. zn. Ford Transit, VIN XY, reg. zn. XY, tov. zn. Škoda Octavia, VIN XY, reg. zn. XY, a tov. zn. Škoda Octavia, VIN XY, reg. zn. XY, kdy nejméně tři z těchto vozidel současně prodal jiné osobě na základě dříve uzavřené kupní smlouvy, tuto finanční hotovost měl poškozenému vrátit nejpozději do 31. 8. 2016, což neučinil, přitom vše činil s vědomím, že je zatížen dalšími závazky nejméně ve výši 429 604 Kč, ohledně kterých bylo vedeno exekuční řízení Exekutorským úřadem Praha-západ, soudním exekutorem JUDr. Milanem Makariusem, pod sp. zn. 156 EX 2087/15, dále ve výši 496 391 Kč, ohledně kterých bylo vedeno exekuční řízení Exekutorským úřadem Brno-město, soudním exekutorem Mgr. Janem Krejstou, pod sp. zn. 159 EX 00468/16, kdy v rámci exekučních řízení mu bylo mj. zakázáno nakládat s výše uvedenými vozidly a byl vyzván k jejich vydání soudnímu exekutorovi, kdy z důvodu tíživé finanční situace dne 17. 5. 2016 u Krajského soudu v Brně návrh na povolení oddlužení vedený pod spisovou značkou KSBR INS 11792/2016, kdy i v tomto návrhu uvedl v soupisu svého majetku výše uvedená vozidla, finanční prostředky ve výši 500 000 Kč použil na úhradu svých jiných závazků, insolvenční řízení bylo následně usnesením ze dne 27. 5. 2016 zastaveno pro zpětvzetí insolvenčního návrhu, tímto jednáním způsobil poškozenému V. B. škodu ve výši 500 000 Kč,
2. v době kolem 25. 6. 2017 v obci XY č. p. XY, okres Brno-venkov, pod záminkou, že potřebuje známému pokosit trávu, si zapůjčil od poškozeného V. B., narozen XY, křovinořez zn. STIHL FS 240, v hodnotě 16 610 Kč, přičemž křovinořez následně poškozenému ani přes opakované výzvy nevrátil, tento byl následně zajištěn Policií ČR a dne 6. 9. 2018 vrácen poškozenému, tímto jednáním způsobil poškozenému škodu ve výši 16 610 Kč“.
2. Za tyto trestné činy a za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 12 T 155/2018, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 8 To 228/2019, byl obviněný podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 36 měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost, aby během zkušební doby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestnou činností způsobil. Současně byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 12 T 155/2018, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 8 To 228/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Naproti tomu byl obviněný rozsudkem soudu prvního stupně zproštěn obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř. pro skutky popsané v ní pod body 1. a 3. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému V. B. škodu ve výši 375 000 Kč, přičemž se zbytkem svého nároku byl tento poškozený podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Na totéž řízení byl se svým nárokem na náhradu škody odkázán podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozený S. H.
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20. 2. 2020, sp. zn. 7 To 402/2019, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
5. Pro úplnost je třeba doplnit, že Okresní soud Brno-venkov rozhodoval v této věci také rozsudkem ze dne 14. 12. 2020, sp. zn. 43 T 69/2018, a to poté, co Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 3 Tdo 492/2020, zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 8 To 228/2019, stejně jako jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2019, sp. zn.
12 T 155/2018, tedy rozhodnutí vztahující se ke sbíhající se trestné činnosti obviněného. Uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu byla podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušena rovněž další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a to právě i rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 43 T 69/2018, ve výroku o uloženém souhrnném trestu a navazující usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2020, sp. zn. 7 To 402/2019, v části v níž zůstal nedotčen výrok o uloženém souhrnném trestu. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 12 T 155/2018, byl obviněný následně zproštěn návrhu na potrestání. Okresní soud Brno-venkov proto znovu rozhodoval o trestu, a to tak, že obviněnému uložil podle §209 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu rovněž uložil, aby během zkušební doby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestnou činností způsobil.
II.
6. Proti shora citovanému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2020, sp. zn. 7 To 402/2019 (dále také jen „napadené usnesení“), podal obviněný dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
7. Stran skutku popsaného pod bodem 1. skutkové věty výroku o vině soudům nižších stupňů vytkl, že vycházely ze skutkového zjištění, že si finanční prostředky ve výši 500 000 Kč od poškozeného V. B. půjčil s úmyslem je nevrátit, neboť si měl být vědom své tíživé finanční situace, která měla údajně vylučovat objektivní možnost finanční prostředky v této výši ve sjednané lhůtě vrátit. Odvolací soud pak podle něj učinil navíc spekulativní a překvapivý závěr, že pokud by poškozený věděl o kupních smlouvách tří vozidel, nikdy by dotčené zástavní smlouvy nepodepsal a peníze mu nepůjčil. Podle obviněného pak došlo k pochybení v rámci právního posouzení úmyslu ve smyslu §209 tr. zákoníku, neboť podle ustálené judikatury musí mít pachatel již v okamžiku právního jednání vědomost o tom, že nebude moct dostát svým závazkům z takové smlouvy. V jeho případě byla taková jeho vědomost dovozena odvolacím soudem toliko z toho, že v krátké době předtím podal návrh na povolení oddlužení. Nebylo přitom zohledněno, že své dluhy nakonec vyřešil mimo insolvenční řízení, a to právě díky prodeji pozemku za částku 1 500 000 Kč, když po jejich úhradě mu z ní zbyla ještě částka 500 000 Kč. O všech těchto skutečnostech přitom poškozený V. B. věděl. Stran této argumentace uzavřel, že tedy „v době převzetí údajné zápůjčky ve výši 500 000 Kč“ disponoval částkou, která mu umožňovala vzniklý závazek splnit. Pokud jde o prodej tří vozidel S. H., dodal, že ani jeden ze soudů nižších stupňů se nezabýval tím, že kupní smlouvy byly uzavírány „fiktivně, v tísni a pod tlakem svědka S. H.“ .
8. Následně obviněný podrobně rozvedl svou argumentaci, v níž namítal extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Týkaly se především toho, že soudy nižších stupňů učinily zjištění, že mu poškozený V. B. poskytl zápůjčku ve výši 500 000 Kč, když tyto finanční prostředky měly být poskytnuty na úhradu jiných jeho závazků. Provedené důkazy, na základě nichž byly tyto závěry učiněny, jsou však podle obviněného nevěrohodné a s ohledem na zásadu in dubio pro reo nebylo možné k těmto závěrům dospět. S ohledem zejména na svědeckou výpověď poškozeného V. B., kterou soudy nesprávně hodnotily, existují podle obviněného důvodné pochybnosti o tom, že se skutek stal tak, jak je obžalobou tvrzeno. Na základě jím tvrzených skutečností je nepravděpodobné, že by byl poškozený schopen mu zápůjčku v dané výši poskytnout.
9. Ke skutku popsanému pod bodem 2. skutkové věty výroku o vině obviněný uvedl, že právnímu závěru o spáchání trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku neodpovídá vymezení skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Žádný ze znaků této skutkové podstaty nebyl naplněn, když samotná skutečnost, že nevrátil vypůjčenou věc na základě výzvy vypůjčitele, není dostatečná k hodnocení, že tak činil v úmyslu vyloučit vlastníka věci z dispozice s touto věcí a v úmyslu způsobit vlastníkovi věci škodu.
10. S ohledem na uvedené pak navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a podle §265m tr. ř. ho zprostil obžaloby v plném rozsahu, případně aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému řízení.
11. K tomuto dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Nejprve stručně shrnul dosavadní průběh řízení, jakož i obsah podaného dovolání. Po provedeném obecném výkladu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že obviněný v dovolání převážně polemizoval s hodnocením důkazů ze strany soudů nižších stupňů, následně požadoval revizi skutkových závěrů a teprve v návaznosti na to se domáhal odlišného právního posouzení skutku. Tvrzení o extrémním nesouladu jsou však podle státního zástupce nepřípadná.
12. Státní zástupce uvedl, že pod uplatněný dovolací důvod jsou však podřaditelné námitky, v rámci nichž obviněný namítal absenci dovození podvodného úmyslu podle §209 tr. zákoníku a nedostatek úmyslného zavinění u trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku (u skutku popsaného pod bodem 2. skutkové věty výroku o vině) s poukazem na nevyloučení poškozeného z vlastnické dispozice s křovinořezem a způsobení škody. Nicméně ani jedné z těchto námitek nepřiznal opodstatnění, neboť soudy podle něj správně shledaly, že obviněný naplnil požadované znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku rovněž po subjektivní stránce, stejně tak právní kvalifikace podle §206 odst. 1 tr. zákoníku byla správná.
13. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod také podle §265 odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, odkázal státní zástupce na své vyjádření k námitkám u dovolacího důvodu podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř. Závěrem proto navrhl, aby bylo dovolání obviněného odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
15. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2020, sp. zn. 7 To 402/2019 , je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněné důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
17. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
18. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale zásadně nikoliv k revizi skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
19. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod je naplněn v případě, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
IV.
20. Se zřetelem k dovolací argumentaci Nejvyšší soud konstatuje, že námitky obviněného směřovaly primárně do oblasti skutkové a procesní. Ačkoliv v námitkách stran skutku popsanému pod bodem 1. výroku o vině uváděl, že soudy nevzaly dostatečně v úvahu, zda měl v okamžiku jednání vědomost o tom, že nebude moct dostát svým závazkům, a tedy se dopustily nesprávného právního posouzení skutku, po bližším vyhodnocení těchto námitek je třeba konstatovat, že i těmito obviněný ve skutečnosti v první řadě prezentoval (své) jiné hodnocení provedených důkazů a z toho vyvozená skutková zjištění. Tím měnil skutkový základ zjištěný soudy nižších stupňů a až v návaznosti na to činil závěry, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve spojení s písm. l) tr. ř. Totéž platí i ve vztahu k námitkám stran skutku popsanému pod bodem 2. výroku o vině.
21. Nejvyšší soud vzhledem k uvedeným obecným východiskům uvádí, že takové námitky stojí mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Jelikož se však podle Ústavního soudu nemůže rozhodování o mimořádném opravném prostředku ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04), je třeba doplnit, že v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu, tak i v rámci řízení o dovolání je nutno zásah do skutkových zjištění připustit, existuje-li extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, příp. právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Jedná se o případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, čímž jsou pochybnosti o správnosti zjištěného skutkového stavu takové intenzity, že rozhodnutí soudu by mohlo svědčit o libovůli v jeho rozhodování (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 248/04 aj.).
22. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované v §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a na to navazujících právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obviněného, avšak z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Nadto lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
23. Nejvyšší soud uvádí, že v nyní posuzované věci extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními neshledal, a nemá tak důvod do závěrů soudů nižších stupňů zasahovat. K tomu je dále vhodné uvést, že není ani jeho úkolem, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. To, že provedené dokazování, resp. hodnocení důkazů nekoresponduje s představami obviněného, samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. Pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).
24. Okresní soud Brno-venkov v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, na základě jakých důkazů uznal obviněného vinným ze spáchání daných trestných činů a jak je hodnotil. Zjišťování skutkového stavu odpovídá základním zásadám trestního řízení, neboť při provádění důkazů, resp. jejich hodnocení byla dodržena ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně mají odpovídající obsahové zakotvení v řadě důkazů, a to především ve svědecké výpovědi poškozeného V. B. (stran obou skutků), ale i dalších svědků, a dále v listinných důkazech. S obhajobou obviněného se přitom neztotožnil. Také Krajský soud v Brně, který přezkoumával rozsudek soudu prvního stupně, přičemž námitkám, jež obviněný obdobně uplatnil i ve svém dovolání, nevyhověl, označil skutková zjištění soudu prvního stupně za úplná a správná. Přestože obviněný v dovolání zejména svědeckou výpověď V. B. zpochybňuje, ve vztahu k zápůjčce peněžní částky 500 000 Kč, podvodnému úmyslu a finanční situaci obviněného je ji možno ve spojitosti s dalšími důkazy (zejména SMS komunikace či svědecká výpověď R. T.) považovat za věrohodnou.
25. Nejvyšší soud pouze nad rámec uvádí, že podvodný úmysl podle §209 tr. zákoníku byl dán již v okamžiku, kdy obviněný žádal, resp. vylákal od poškozeného V. B. částku ve výši 500 000 Kč, neboť již tehdy si byl vědom, že nebude moct své povinnosti dostát a dluh splatit. Byť obviněný popírá, že by měl být ve špatné finanční situaci, opačný závěr, který učinily oba soudy nižších stupňů, plyne mj. i z předmětné SMS komunikace. Je třeba poznamenat, že verze obhajoby o tom, že daných 500 000 Kč představovalo zbytek kupní ceny za prodávaný pozemek obviněným, a že se tedy o zápůjčku nejednalo, byla vyvrácena. Za tohoto stavu, když sám obviněný tvrdí, že „disponoval částkou, která mu umožňovala vzniklý závazek splnit“ , nedávalo by smysl, aby si půjčoval od poškozeného V. B. 500 000 Kč, kdyby se nenacházel v tíživé finanční situaci. Skutečnost, že se v ní obviněný nacházel, pak umocňuje a potvrzuje také uzavření zástavních smluv na vozidla. Tento způsob zajištění závazku (zápůjčky) přitom byl příčinou vyvolání omylu u poškozeného V. B., který si jej „vymínil“ , což svědčí o tom, že bez něj by obviněnému peníze nepůjčil. Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že se nejednalo o spekulativní či překvapivý závěr odvolacího soudu, nemající oporu v provedeném dokazování, neboť se tak vyjádřil sám poškozený při svém výslechu u hlavního líčení (č. l. 360, 362), což je zachyceno již v rozsudku soudu prvního stupně. I ve vztahu k vyvolání omylu lze hovořit o úmyslném zavinění, neboť obviněný věděl, že s těmito vozidly nemůže disponovat již jen z toho důvodu, že mu bylo v rámci exekučního řízení znemožněno s předmětnými vozidly nakládat. Obviněný i přes tuto uloženou povinnost navíc uzavřel kupní smlouvy se S. H. Není přitom rozhodné, zda k jejich uzavření došlo „fiktivně“ či „pod tlakem“ , jak tvrdí obviněný, podstatným totiž zůstává, že obviněný věděl, že s vozidly dále libovolně nakládat nemůže, a přesto tak činil. Tvrdila-li obhajoba, že zástavní smlouvy se nevztahovaly k zápůjčce, nýbrž k zajištění závazku z titulu kupní smlouvy, lze opět konstatovat, že i toto tvrzení bylo vyvráceno provedeným dokazováním, když i svědek R. T. (kupující předmětný pozemek) o žádném takovém způsobu zajištění nevěděl.
26. Pokud se jedná o skutek popsaný pod bodem 2. skutkové věty výroku o vině, k tomu Nejvyšší soud uvádí pouze tolik, že obviněný svým jednáním tak, jak je popsáno v rozsudku soudu prvního stupně, naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podle §206 odst. 1 tr. zákoníku. Tento závěr má přitom oporu v provedeném dokazování, jehož výsledky jsou rovněž v rozsudku soudu prvního stupně zachyceny. Nutno konstatovat, že obviněný v dovolání ani žádnou konkrétnější námitku stran tohoto skutku nevznesl.
27. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že obviněný jej uplatnil v jeho druhé alternativě. S ohledem na shora uvedené ovšem nutno konstatovat, že námitky obviněného se s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. míjely, v důsledku čehož pak nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
28. Nejvyšší soud proto uzavírá, že usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2020, sp. zn. 7 To 402/2019, ani jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 43 T 69/2018, netrpí vytýkanými vadami, resp. dovolací námitky obviněného ani neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g), resp. l) tr. ř. Nebylo shledáno ani porušení postulátů spravedlivého procesu ve světle judikatury Ústavního soudu, a zásah ze strany Nejvyššího soudu tak není namístě.
29. Nadto Nejvyšší soud považuje za vhodné v této souvislosti stran námitkám opětovně uplatněným v dovolání ještě dodat, že zmíněnou problematikou, ale také problematikou nutností reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
30. Nejvyšší soud proto s ohledem na vše výše uvedené rozhodl tak, že dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 6. 2021
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu