ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.537.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 537/2021-433
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 9. 2021 o dovolání, které podal obviněný P. F., nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 1. 2021, sp. zn. 7 To 235/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 184/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. F. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 10 T 184/2019, byl obviněný P. F. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“), uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1 odst. 4 písm. b), písm. d) tr. zákoníku.
2. Za tento zločin byl odsouzen podle §206 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost, aby ve zkušební době uhradil v plné výši škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozené K. K. škodu ve výši 615 466 Kč.
3. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. 1. 2021, sp. zn. 7 To 235/2020. Podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. byl napadený rozsudek z podnětu jeho odvolání zrušen v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že:
„v době od 18. 2. 2013 do 26. 7. 2018 v Brně, jako advokát ČAK XY, na základě plné moci od poškozené K. K., nar. XY, přebíral na svůj účet č. XY vymožené výživné z exekučního řízení vedeného exekutorským úřadem Břeclav pod sp. zn. 160 EX 475/11, proti povinnému K. K., narozenému XY ve prospěch oprávněné K. K., přičemž vymoženou částku v celkové výši 615 465,72 Kč si ponechal a nepředal poškozené K. K., narozené XY “
4. Za tento zločin byl odsouzen podle §206 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozené K. K. škodu ve výši 615 466 Kč.
II.
5. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
6. V úvodu odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku zmínil, že i v rámci řízení o dovolání je nutno připustit zásah do skutkových zjištění, existuje-li extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, příp. právními závěry soudu a učiní-li dovolatel současně tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. V této souvislosti připomněl nálezy Ústavního soudu vztahující se k porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu, zejm. k důkaznímu řízení, deformaci důkazů, principu presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo.
7. Následně obviněný vyjádřil přesvědčení, že v předmětné věci je nutno věnovat zvýšenou pozornost otázce rozsahu provedených důkazů, jejich hodnocení a z nich dovozeným skutkovým zjištěním. Je tomu tak proto, že rozsudky soudů obou stupňů v tomto směru vykazují závažné nedostatky. Proto učinil předmětem dovolání extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy na straně jedné a učiněnými skutkovými zjištěními na straně druhé. Jeho příčina spočívá v porušení §2 odst. 5, 6 tr. ř. ze strany těchto soudů. To podle něj vyústilo v nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
8. K námitce tzv. extrémního nesouladu uvedl, že soudy dospěly k závěru, že žádná dohoda o tom, že je oprávněn použít vymožené výživné na výživu poškozené K. uzavřena nebyla. Z jejich rozhodnutí se podává, že v podstatě na její výživu ničeho neplatil. To je však podle něj v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Došlo tak k porušení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §125 odst. 1 tr. ř., jelikož nalézací soud některé z provedených důkazů v rozhodnutí vůbec neuvedl. I v době zletilosti poškozené pro ni vymáhal výživné, které přidával ke svým ostatním penězům, a tyto prostředky používal na její výživu, jakož i rodiny jako takové. Na provoz domácnosti včetně výživy poškozené rozhodně nemohla stačit částka 3.000,- Kč, která měsíčně zbývala F. Musely tak prokazatelně být používány prostředky obviněného včetně prostředků představovaných vymáhaným výživným.
9. K tomu obviněný doplnil, že u hlavního líčení konaného dne 26. 2. 2020 byly provedeny listinné důkazy. Přesto se o nich nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nezmínil a vůbec je nehodnotil. Jedná se v podstatě o opomenutý důkaz. Za podstatné označil obviněný zejména protokoly o hlavních líčeních a rozsudek Městského soudu v Brně sp. zn. 5 T 84/2019 a dále ověřené čestné prohlášení matky obviněného. Listiny z uvedeného řízení prokazují, že hradil výživu K., jakož i celé zbývající rodiny, jelikož prostředky, které vydělávala F., nebyly dostačující. Je zřejmé, že z prostředků, které vymohl jako výživné pro poškozenou, financoval její výživu. S uvedeným použitím prostředků souhlasila i údajně poškozená. V řízení tak stály dvě skutkové verze, přičemž soudy uvěřily verzi prezentované poškozenou a její matkou. Obviněný má za to, že soudy při posuzování věrohodnosti výpovědí K. a F. postupovaly v rozporu s §2 odst. 6 tr. ř. Obě jmenované jsou silně zainteresovány na výsledku trestního řízení. V době trestního řízení probíhalo a probíhá velice konfliktní rozvodové řízení. Pravomocné odsouzení obviněného může F. použít v rozvodovém řízení jako silný argument ve svůj prospěch.
10. Hodnocení výpovědí F. a poškozené jako osob věrohodných je podle obviněného o to více zarážející, jelikož v jiných řízeních byly tyto osoby shledány jako zcela nevěrohodné. Jedná se především o věc vedenou u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 84/2019, v níž byl obviněný pravomocně zproštěn obžaloby. Obdobně poukázal na usnesení Statutárního města Brna, Brno-Bystrc, komise pro projednávání přestupků, kde bylo zastaveno řízení proti němu vedené. Domnívá se proto, že výpovědi F. a poškozené nemohly být v předmětné trestní věci shledány jako věrohodné. Obě jmenované dlouhodobě působí s cílem obviněnému uškodit, což se jim nakonec v předmětném řízení podařilo. K hodnocení výpovědí nelze přistupovat schizofrenním způsobem, kdy v jednom řízení jsou shledány jako nevěrohodné motivované snahou získat vůči obviněnému výhodnější postavení a v druhém řízení jako zcela věrohodné, přičemž jejich zjevná motivace orgány činné v trestním řízení nezajímá. Shodnost obou trestních řízení způsobuje, že pokud F. a poškozená byly shledány nevěrohodné v jednom trestním řízení, pak to stejně musí platit i v řízení druhém. V obou řízeních totiž jde naprosto shodně o to, že se obě jmenované snaží prostřednictvím svých nepravdivých výpovědí docílit jeho odsouzení.
11. Obviněný dále namítl, že nesprávné hodnocení důkazů se projevilo v konečném důsledku i v nesprávném právním posouzení věci. V jeho případě nebyly naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry. Z provedených důkazů vyplynulo, že prostředky vymožené jako výživné použil (spotřeboval) na výživu údajné poškozené. Takové jednání nelze považovat za přisvojení si cizí věci ve smyslu §206 tr. zákoníku. Dodal ještě, že z výpisů z jeho bankovního účtu je zřejmé, že na tomto účtu nebyly pouze prostředky představující vymožené výživné, ale že zde byly i prostředky další. Soudy pominuly, že peníze jsou věcí druhově určenou, nelze je od sebe navzájem odlišit. Došlo tak ke smísení peněz na daném účtu. Není možné určit, které prostředky byly použity na tu kterou konkrétní platbu. Není možné prokázat, že konkrétní výdaj byl placen prostředky, které pocházejí z výživného. Nemohlo tak dojít k naplnění objektivní stránky trestného činu zpronevěry.
12. Soudy podle něj chybovaly rovněž v tom směru, že neaplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe ve smyslu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, resp. se jí vůbec nezabývaly. V jeho věci se jedná o zneužití trestního řízení pro soukromé účely jednoho z účastníků. Jeho postup sice nebyl zcela v pořádku (otázka vyúčtování vymoženého výživného či vedení vymoženého výživného odděleně od jiných prostředků), pochybení takového charakteru však nemělo být řešeno trestněprávními prostředky. Zcela postačujícím by bylo řešení „mimotrestní“ cestou, zejména cestou případné kárné odpovědnosti před příslušnými orgány České advokátní komory. V souvislosti s tím nelze přehlédnout morální rozměr této věci, vyplývající z historického kontextu, a to že obviněný se o poškozenou od jejího útlého dětství (cca 6 let) staral, jako by byl jejím vlastním otcem, podílel se na její výchově a prakticky až do doby ukončení jejích vysokoškolských studií zajišťoval její výživu. Její chování, když jej nařkla (kromě jiného) ze zpronevěry prostředků určených k její výživě, je vůči němu nemorální, resp. v rozporu s dobrými mravy. K tomu připomněl nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 3113/13, k zásadě subsidiarity trestní represe v kontextu trestněprávní ingerence do (narušených) rodinných vztahů. Soudy tak v této věci postupovaly v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe a principem ultima ratio.
13. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně i rozsudek Městského soudu v Brně, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
14. K tomuto dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že obsahem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemohou být námitky obviněného, jimiž napadá soudy učiněná skutková zjištění a brojí proti rozsahu dokazování, hodnocení důkazů a vůbec proti postupu soudů v důkazním řízení. Odhlédne-li se od povinnosti přezkoumat tvrzení o tzv. extrémním nesouladu, pak zmíněné námitky nenaplňují uvedený, ani jiný z důvodů dovolání.
15. Jestliže obviněný zmínil kategorii opomenutých důkazů, označil za ně protokoly o hlavních líčeních, rozsudek Městského soudu v Brně sp. zn. 5 T 84/2019 a ověřené čestné prohlášení své matky. Nalézací soud skutečnosti, které vyplynuly z těchto důkazů, v odůvodnění svého rozhodnutí dále nerozváděl, neboť je zjevné, že podle něj nemohly ovlivnit jeho náhled na posuzovanou věc. Odvolací soud se s touto námitkou jasně a srozumitelně vypořádal. Nelze tak uzavřít, že by tyto důkazy byly ze strany soudů jakkoli opomenuty. Soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem a nedopustily se žádné deformace důkazů a nevybočily z mezí hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Určující je, že obviněný vystupoval vůči poškozené v rámci vymáhání výživného na základě zmocnění jako advokát. To, že obviněný se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
16. Uvedenému dovolacímu důvodu odpovídají pouze námitky, že nemohlo dojít k naplnění zákonných znaků předmětného zločinu zpronevěry, pokud s vymoženými penězi nenaložil v rozporu s účelem, k němuž mu byly svěřeny do dispozice a způsobem, který nemařil základní účel svěření. K tomu státní zástupkyně uvedla, že vymožená částka výživného, nebyla věcí, se kterou by byl obviněný jakkoli oprávněn zacházet, a rozhodovat o tom, jak bude tato částka využita. Jestliže obviněný, byť v pozici nevlastního otce, s touto částkou jakkoli nakládal, byť by to bylo ve prospěch celé rodiny, stále nakládal s částkou, ke které neměl žádné dispoziční oprávnění. Soudy obou stupňů správně uzavřely, že vymožené výživné bylo vůči obviněnému věcí cizí a nic na tom nemění skutečnost, že šlo o peníze.
17. K další dovolací námitce, podle níž došlo k porušení §12 odst. 2 tr. zákoníku, státní zástupkyně konstatovala, že výrok, jímž byl obviněný uznán vinným, není v žádné kolizi s tímto ustanovením. To že obviněný vystupoval v dvojjediné roli „obhájce“ a nevlastního otce nemůže žádným způsobem umenšit jeho trestní odpovědnost. Naopak jako profesionál musel vědět, jak může s vymoženými prostředky nakládat. Nemohl je svévolně použít, ani o nich svévolně rozhodovat, neboť šlo o finanční prostředky patřící výlučně poškozené. Jestliže o nich sám rozhodoval, pak byť je použil na hrazení výdajů rodiny, jejíž součástí byla poškozená, způsobil jí tak „značnou“ škodu. Vzhledem ke způsobu jeho jednání je dána odpovídající společenská škodlivost a uplatnění trestní represe je proporcionálním zásahem do jeho práv.
18. Vzhledem k uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Dále vyjádřila svůj souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
III.
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
20. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 1. 2021, sp. zn. 7 To 235/2020, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
21. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
22. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení, a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
23. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
24. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
25. V posuzované věci však podstatná část námitek uplatněných v podaném dovolání směřuje do oblasti skutkové, resp. procesní. Obviněný jimi totiž soudům obou stupňů vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů (včetně opomenutí některých z nich), vadná skutková zjištění, připomíná zásadu in dubio pro reo, přičemž předkládá vlastní hodnotící úvahy, když presentuje jiná důkazní a skutková hodnocení, čímž mění skutkový základ zjištěný soudy nižších stupňů a v návaznosti na to pak dospívá k závěru, že ve věci existuje tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Převážně z této argumentace pak vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku.
26. Obviněný tedy v naznačené části dovolací argumentace nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů) a právním posouzením věci. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v této části ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
27. Zásadu, že ve vztahu k výše popsaným námitkám neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu.
28. Závažnou vadu důkazního řízení porušující právo obviněného na spravedlivý proces zakládají případy
a) tzv. opomenutých důkazů (tj. situace, v nichž byl procesní stranou uplatněn konkrétní důkazní návrh, přičemž provedení takto navrženého důkazu bylo soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnuto, eventuálně jím byl tento návrh zcela opomenut nebo situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru),
b) nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem ), které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny a v neposlední řadě případy,
c) kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, tj. když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
Nejvyšší soud je nicméně v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (viz přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).
29. V nyní projednávané věci však není dána žádná vada důkazního řízení, jež by odůvodňovala výjimečný zásah Nejvyššího soudu do skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů.
30. K námitce obviněného vytýkající nezahrnutí jím specifikovaných důkazů do hodnotících úvah je možné konstatovat, že nalézací soud, který tyto důkazy v rámci hlavního líčení provedl, skutečně pouze stručně zmínil tento fakt bez bližšího rozvedení toho, zda a jakým způsobem se promítly do posouzení věci. Obviněný následně zmíněnou námitku opomenutých důkazů uplatnil v odvolacím řízení. Odvolací soud se pak s ní vypořádal, když zejména vyslovil, že nelze bez dalšího vycházet ze způsobu hodnocení důkazů v jiné trestní věci, byť se týkají stejných osob v postavení svědků, s tím, že nalézací soud obě svědkyně vyslechl, oba důkazy hodnotil postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. Připustil, že požadavek na vyúčtování, případně vyplacení vymoženého výživného se udál na pozadí vyhrocených rodinných vztahů, nemohl však pouze na základě toho uzavřít, že výpovědi poškozené a její matky jsou nevěrohodné.
31. Odvolací soud tedy zmíněný nedostatek rozhodnutí soudu prvního stupně identifikoval a napravil jej svým stanoviskem v odůvodnění svého rozhodnutí. Nejedná se proto o důkazy opomenuté, jak ve svém podání namítl dovolatel.
32. Je vhodné zde připomenout usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 264/03, podle něhož „ I kdyby bylo konstatováno, že odůvodnění rozsudku (např. díky argumentační střídmosti) nedostojí nárokům spravedlivého procesu, pak by toto zjištění nemohlo vést samo o sobě ke zrušení tohoto rozhodnutí. Ke zrušení by mohlo dojít tehdy, pokud by vady nebyly v dalším řízení zhojeny. Opačný výklad by popíral nejen dvojinstanční koncepci trestního řízení, zaručenou mj. čl. 2, Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, ale především Ústavním soudem respektovaný princip subsidiarity ústavní stížnosti.“
33. Z odůvodnění rozhodnutí uvedených soudů je dále patrno (posuzováno v jejich vzájemném komplexu), že si byly vědomy důkazní situace, je patrné, jak hodnotily provedené důkazy (v dosavadním řízení bylo provedeno dokazování v rozsahu potřebném pro náležité objasnění věci) a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.) a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry.
34. V těchto souvislostech je potřeba zdůraznit, že pokud soudy nižších stupňů při vyvozování svých skutkových závěrů vycházely z listinných důkazů prokazujících závazek obviněného jako advokáta ve vztahu k poškozené ve spojení s výpověďmi poškozené a její matky, jež si vzájemně odpovídají, nelze konstatovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16).
35. Nelze tedy činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Vzhledem k tomu, že dovolatel namítl porušení zásady presumpce neviny a z ní plynoucího pravidla in dubio pro reo, nutno dodat, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Zároveň lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
36. K hodnotícím úvahám soudů nižších stupňů lze doplnit několik skutečností. Závěru o věrohodnosti výpovědi svědkyně H. F., matky poškozené, jež koresponduje výpovědi poškozené, svědčí to, že mimo jiné uvedla, že za dobu nezletilosti poškozené byla po biologickém otci vymožena část výživného, kterou jí obviněný v době před zletilostí poškozené vyplatil a proti obviněnému tak (matka poškozené) nemá žádné pohledávky. Naopak o nevěrohodnosti obviněného a věrohodnosti poškozené a její matky svědčí SMS zpráva, kterou on zaslal poškozené dne 2. 7. 2018 a v níž jí sdělil, že peníze dostane, až ho její matka vyplatí. Soud prvého stupně uvedenou SMS hodnotil (v kontextu výpovědí poškozené a její matky) tak, že obviněný podmínil vyplacení vymoženého výživného vyrovnáním mezi ním a matkou poškozené. Dovolací soud nenalezl důvod, pro který by ji měl hodnotit jinak. Dále je třeba upozornit, na jistou rozpornost výpovědi obviněného učiněné u hlavního líčení dne 26. 2. 2020 (srov. č. l. 285) v otázce domluvy o užití výživného. Na dotaz státního zástupce, zda byla nějaká dohoda mezi ním a poškozenou, jakým způsobem bude naloženo s vymoženým výživným, odpověděl: „Ne, nikdy jsme to neřešili“ . Na následující dotaz, jakým způsobem měl tedy naložit s „těmi penězi“, vypověděl, že stejným způsobem, jako když je získával pro její matku, tj. pro chod domácnosti, pro výživu a potřeby nezletilé poškozené, což činil, a potom pro potřeby zletilé poškozené, což opět činil. Na další doplňující dotaz, zda zde byla nějaká dohoda o naložení s výživným, obviněný sdělil, že ano, že ústní dohoda zde po celou dobu byla a že se staral jako hlava rodiny o rodinu a její výživu a samozřejmě o poškozenou. I toto zjištění svědčí ve prospěch věrohodnosti poškozené a její matky a potvrzuje tak správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů.
37. Na tomto místě je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
38. Činí-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů soudů nižších stupňů a rovněž z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu (i jiných důvodů dovolání) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
39. V návaznosti na to možno obecně konstatovat, že pokud by dovolatel vznesl pouze námitky výše uvedené, muselo by být jeho dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Ve svém dovolání však prezentoval také argumentaci pod uplatněný dovolací důvod formálně podřaditelnou (byť s jistou tolerancí, neboť především námitky vůči naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry vycházely do značné míry z obviněným uplatněné verze skutkového stavu věci odlišné od soudy učiněných skutkových zjištění). Z hlediska věcného jí však Nejvyšší soud nemohl přiznat žádné opodstatnění, a to z níže uvedených důvodů.
40. Obviněný konkrétně namítl, že nemohlo dojít k naplnění zákonných znaků skutkové podstaty zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, vzhledem k tomu s vymoženými penězi nenaložil v rozporu s účelem, k němuž mu byly svěřeny do dispozice, navíc způsobem, který nemařil základní účel svěření, neboť je (podle dohody) použil na výživu poškozené.
41. V daných souvislostech Nejvyšší soud připomíná, že pachatel si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu , která mu byla svěřena, jestliže s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc nebo jiná majetková hodnota dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Přisvojení je tedy takové nakládání pachatele s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou, které má trvale vyloučit svěřitele z dispozice s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou (v tom se zpronevěra odlišuje od neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 alinea 2). Byla-li mu věc nebo jiná majetková hodnota svěřena za účelem opatření určitého prospěchu, považuje se také za její přisvojení, obstará-li si pachatel další prospěch v rozporu s tímto svěřením. Přisvojením takové věci se nerozumí získání věci do vlastnictví, neboť trestným činem nelze nabýt vlastnického práva, nýbrž získání možnosti neomezené dispozice s věcí , není však rozhodné, jak poté pachatel s přisvojenou věcí, která mu byla svěřena, skutečně nakládá. O přisvojení jde tedy i v případě, když pachatel věc po dokonání činu někomu daruje, předá do zastavárny, odhodí ji nebo zničí apod. Obdobně se to pak týká i cizí svěřené jiné majetkové hodnoty. (ŠÁMAL, Pavel. §206 [Zpronevěra]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, marg. č. 6.).
42. V návaznosti na to je třeba zmínit, že obviněný ve své argumentaci pominul následující pro posouzení věci podstatné okolnosti. V předmětném právním vztahu vystupoval nikoli jako nevlastní otec poškozené, nýbrž jako její právní zástupce, advokát, zapsaný v seznamu České advokátní komory, který smluvně převzal její právní zastoupení a na základě zmocnění jí uděleného pro ni v době její zletilosti vymáhal (a vymohl) výživné od jejího biologického otce. To je potvrzeno jak zněním plné moci, v níž je zmocněn jakožto advokát, i výpovědí plné moci, kdy ji ukončil pro narušení nezbytné důvěry mezi advokátem a klientem. Poškozená jej takto zmocnila v době, kdy již byla zletilá, a o tom, jak bude naloženo s jejím výživným, mohla rozhodovat toliko ona sama. Vymožené výživné přitom bylo ve vztahu k obviněnému cizí věcí svěřenou, u které byl jasně dán účel svěření (měl je opatrovat a předat je poškozené po ukončení jejího studia), přičemž poškozená mu nedala souhlas k nakládání s ním jiným způsobem. Jestliže tak přesto jednal, ač k tomu neměl žádné dispoziční oprávnění, a vymožené výživné nepředal poškozené, naložil s ním v rozporu se sjednaným účelem a přisvojil si cizí věc, která mu byla svěřena. Na tom nic nemění argumentace obviněného o smísení peněz na jeho účtu. Tím na cizím majetku způsobil škodu naplňující znak větší škody ve smyslu §138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Soudy nižších stupňů proto nepochybily, dospěly–li k závěru, že obviněný svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty daného zločinu.
43. Konečně obviněný namítl nesprávný postup soudů obou stupňů, pokud v jeho věci neužily zásadu subsidiarity trestní represe (§12 odst. 2 tr. zákoníku) a z ní vyplývající princip ultima ratio.
44. K námitce neaplikace zásady subsidiarity trestní represe tomu je na místě nejprve v obecnosti připomenout, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
45. V návaznosti na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v posuzované trestní věci použití prostředků trestního práva se zásadou subsidiarity trestní represe, resp. principem ultima ratio nekoliduje. Obviněný zdůrazňoval svou pozici v rámci rodinných vztahů, avšak pomíjel ten podstatný fakt, že v otázce výživného (jeho vymáhání a spravování) jednal nikoli jako nevlastní otec poškozené, nýbrž jako advokát, resp. její právní zástupce, a v této pozici musel vědět, jakým způsobem má naložit s vymoženým výživným náležejícím výlučně zletilé poškozené (viz shora), a podle toho také jednat. Tuto skutečnost však nerespektoval a způsobil tak poškozené škodu, jež se z hlediska konkrétní výše nacházela již ve druhé polovině zákonného rozpětí větší škody. Přitom je vhodné poznamenat, že zmíněná nemalá částka výživného (převyšující šest set tisíc korun) měla sloužit poškozené pro „start“ do samostatného života po ukončení studia. O to citelnější pro ni byly důsledky jednání obviněného. Zjištěný skutek tak přes výhrady obviněného odpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. K tomu lze dodat, že posuzovaný skutek byl již zločinem, tedy závažnější kategorií trestného činu.
46. Námitka o nutnosti aplikace subsidiarity trestní represe, resp. ultima ratio, tedy byla zjevně neopodstatněná.
47. Lze tak uzavřít, že vzhledem ke všem ve věci zjištěným okolnostem byly naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty výše jmenovaného trestného činu a nebyly zjištěny okolnosti, které by odůvodňovaly aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Za této situace bylo třeba učinit závěr o zjevné neopodstatněnosti formálně právně relevantní argumentace dovolání.
48. Z těchto ve stručnosti uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je jako celek zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 9. 2021
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu