ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.36.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 36/2021-3148
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 3. 2021 o dovolání obviněného D. P. , nar. XY, občana Slovenské republiky, trvale bytem XY, bytem v ČR XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 6. 2020, sp. zn. 11 To 62/2019, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 4/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. P. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2019, č. j. 10 T 4/2014-2839, byl obviněný D. P. uznán vinným pokusem zločinu podvodu podle §21 odst. 1, §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 5 let se zařazením pro výkon tohoto trestu podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle §73 odst. 1 tr. zákoníku (správně §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku) uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či funkce člena statutárního orgánu obchodních korporací a družstev na 8 let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán nahradit poškozenému P. H. na náhradě nemajetkové újmy 500 000 Kč, se zbytkem svého nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy byl podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. S nárokem na náhradu škody byla podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních P. (správně R.) J.
2. Uvedeného zločinu se obviněný dopustil podle skutkových zjištění soudu prvního stupně ve stručnosti tím, že
dne 30. 6. 2011 ve večerních hodinách v XY č. XY v sídle společnosti B. L. P., (dále i jako „společnost") v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch pro tuto společnost v postavení jejího předsedy představenstva vyměnil prostřednictvím neustanovené další osoby spolupachatele 2. list smlouvy „Dohoda o ukončení smlouvy o obchodní spolupráci ze dne 1. 3. 2009, ve znění dalších 3 dodatků z 30. 3. 2009, 17. 5. 2009 a 31. 1. 2011" (dále jen „Dohoda“) mezi poškozeným P. H. a uvedenou společností, když na vyměněném listu byla uvedena smluvní ujednání v jiném znění, než jak byla Dohoda poškozeným podepsána, podle kterých by se poškozený zavázal ke zcela pro sebe nevýhodným smluvním podmínkám v článku č. III. odst. 3.2, spočívající v konkurenční doložce s dobou trvání pěti let s jednostranným omezením poškozeného, a odst. 3.3 ve vztahu k osobnímu vedení a zhotovení počítačového programu EVYS, když by poškozený uznal prokazatelné náklady společnosti B. L. P., na vývoj programu EVYS pod jeho vedením ve výši 15 000 000 Kč, a dále by se zavázal do 3 dnů od podpisu předmětné smlouvy předat společnosti B. L. P., všechna práva k programu EVYS, nezbytnou dokumentaci, manuály a zdrojové kódy k tomuto programu, přičemž za porušení těchto povinností by souhlasil s uložením smluvní pokuty podle článku č. IV. odst. 4.1 ve výší 5 000 000 Kč ve vztahu k článku č. III. odst. 3.2. a podle odst. 4.2. ve výši 10 000 000 Kč ve vztahu k článku č. III. odst. 3.3., a dále by se zavázal ke sjednání rozhodčí doložky, když následně
a) dne 5. 9. 2011 vyzvala B. L. P., písemně poškozeného, aby jí pro porušení smluvních ujednání výše uvedené Dohody článku III. odst. 3.3 uhradil smluvní pokutu ve výši 10 000 000 Kč, uvedenou v článku IV. odst. 4.2 Dohody, když poškozený výzvě nevyhověl, byla společností, zastoupenou obviněným, podána dne 9. 11. 2011 rozhodčí žaloba u Rozhodčího soudu při Hospodářské a Agrární komoře České republiky, na základě níž rozhodce rozhodčím nálezem ze dne 29. 8. 2012 rozhodl, že poškozený je povinen zaplatit žalobci, společnosti B. L. P., částku 5 000 000 Kč, úroky ve výši 7,5 % a náklady řízení, přičemž na základě tohoto rozhodčího nálezu podal dne 27. 9. 2012 obviněný jako statutární orgán společnosti návrh na nařízení exekuce na poškozeného, tato byla nařízena usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 11. 2012, sp. zn. 64 EXE 43/57/2012-39, a exekutor poškozeného vyzval ke splnění vymáhané povinnosti podle §46 odst. 5 zák. č. 120/2001 Sb. v celkové výši 6 371 345 Kč a následně již dne 28. 11. 2012 vykonal exekuci movitých věcí poškozeného a R. J., přičemž ta následně byla zrušena a věci byly vráceny,
b) dne 21. 9. 2012 vyzval písemně obviněný jako předseda představenstva společnosti B. L. P., poškozeného k úhradě smluvní pokuty ve výši 5 000 000 Kč podle článku č. III. odst. 3.2 Dohody, čímž se pokusil pod tíhou již probíhajícího exekučního řízení z titulu usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 11. 2012, sp. zn. 64 EXE 43/57/2012-39, způsobit poškozenému P. H., nar. XY, škodu ve výši 5 000 000 Kč.
3. Rozsudek Městského soudu v Praze napadli odvoláními obviněný v celém rozsahu a poškození P. H. a R. J. ve výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. 6. 2020, č. j. 11 To 62/2019-2943, podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil pouze ve výroku, kterým byla podle §229 odst. 1 tr. ř. P. (správně R., což se v rozhodnutích opakovaně objevuje) J., nar. XY, odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, přičemž ve zbylé části zůstal rozsudek nedotčen. Za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. pak vrchní soud v rozsahu zrušení nově rozhodl tak, že podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozenou R. J. odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněného D. P. a poškozeného P. H. byla podle §256 tr. ř. zamítnuta.
4. Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný dovolání s odkazem na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. a), d), g) a l) tr. ř.
5. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. obviněný namítl, že soud, který rozhodl o jeho vině v prvním stupni nebyl řádně obsazen, neboť rozhodovali jiní než zákonní soudci. Poukázal na skutečnost, že předseda senátu 10 T JUDr. Petr Novák jej třikrát zprostil obžaloby a byl uznán vinným teprve tehdy, když Vrchní soud v Praze nařídil podle §262 tr. ř., aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Tato změna však byla neoprávněná, jelikož nebyla dostatečně odůvodněná a obsahovala pouze obecný výčet tvrzených vad. Jediná konkrétní kritika odvolacího soudu směřovala k hodnocení odborných vyjádření z oboru kriminalistika, veškeré další výtky byly v rovině zcela obecné. Šlo tak spíše o opakovanou polemiku resp. prosazování vlastních pohledů na věc odvolacím soudem, před nímž nebyly bezprostředně provedeny žádné důkazy, na rozdíl od nalézacího soudu, který dokazování prováděl a měl možnost si vytvořit z provedených důkazů nezprostředkovaný dojem. Tyto námitky podřadil pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obsahově však odpovídají důvodu dovolání uvedenému v §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Dále namítl nezákonné přidělení věci předsedkyni senátu Mgr. Denise Durdíkové, když ze spisu není možné dovodit, jakým způsobem jí byla věc přidělena. Dle rozvrhu práce měla být předmětná věc přidělena podle „kolečka“ soudci, který byl pravděpodobně v danou chvíli tzv. „na řadě". S jistotou to však nelze říct, protože ve spise není založen způsob přidělení věci ani prezentace, ze které by bylo jasné, k jaké chvíli a z jaké skutečnosti bylo zjištěno, že je na řadě Mgr. Denisa Durdíková. K tomuto dovolacímu důvodu poukazuje i na nejasnou změnu přísedících v senátě. V původním řízení byli přísedícími Zdeněk Kovařík a Tibor Nadaškay, a byli nahrazeni Jaroslavem Felčárkem a Bc. Michalem Selingerem. Přitom Jaroslav Felčárek je přiřazený k senátu 40 T, Bc. Michal Selinger k senátu 10 T. Mgr. Denisa Durdíková předsedá senátu 47 T a ani jeden z těchto přísedících není k tomuto senátu přiřazen. Není jasné, proč nebyli ustanoveni přísedící z jejího senátu 47 T, kterých je celkem 16. Obviněný má za to, že došlo k porušení práva na zákonného soudce, jakož i k porušení náležitě obsazeného senátu.
6. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný namítl, že mu nebyla zachována lhůta k přípravě na veřejné zasedání dne 8. 6. 2020. Odvolací soud nedisponoval žádnou doručenkou, ze které by bylo možno stanovit počátek lhůty k přípravě na veřejné zasedání a není tak zřejmé, k jakému datu byl stanoven počátek lhůty k přípravě. Pouhé sdělení obhájce, že mu obviněný zaslal SMS zprávu kde uvedl, že vzal termín jednání na vědomí, nelze považovat za řádné doručení vyrozumění o konání veřejného zasedání. Ostatně, i kdyby tento způsob byl považován za řádné vyrozumění obviněného o konání veřejného zasedání o odvolání, nebyla by stejně zachována lhůta k přípravě. Dle sdělení obhájce byla obviněnému předmětná SMS zpráva o konání veřejného zasedání dne 8. 6. 2020, doručena 4. 6. 2020, tudíž nikoli ve lhůtě 5 dnů před konáním veřejného zasedání. Bylo povinností soudu zkoumat, zda lhůta k přípravě byla splněna i ve vztahu k veřejnému zasedání dne 8. 6. 2020, a nikoliv pouze ve vztahu k nekonanému veřejnému zasedání dne 4. 5. 2020. Je povinností soudu ke každému veřejnému zasedání, splnit lhůtu, kterou trestní řád stanovuje pro přípravu.
7. Největší počet námitek obviněný uplatnil pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z části je směřoval do hodnocení skutkových okolností případu, když namítl porušení práva na spravedlivý proces existencí extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním, skutkovými zjištěními a právním posouzením, z části je směřoval proti nesprávnému právnímu posouzení skutku.
8. Pokud jde o skutkové okolnosti případu, má obviněný za to, že zejména soud prvního stupně hodnotil důkazy nesprávně, a to do té míry, že došlo k extrémním rozporům mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Soud nedospěl ke skutkovým závěrům na podkladě důkazů, ale na základě domněnek a pravděpodobností. Namítl, že stěžejním důkazem o jeho vině není výpověď poškozeného, případně osob z jeho okolí, nebo odborná vyjádření, nýbrž domněnka soudu, že poškozený by nikdy na podmínky stanovené ve smlouvě nepřistoupil, a proto muselo dojít k záměně její části. Nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů soudem a zdůrazňuje, že poškozený nebyl znalý práva a ve chvíli, kdy dohoda byla uzavíraná, nemusel pochopit veškeré sankce, které mu dohoda o ukončení spolupráce zakládala. Obdobné dohody obsahující rozhodčí doložku a smluvní pokutu byly předkládány i dalším osobám, což potvrdil svědek J. Š. K odbornému vyjádření namítl, že nikdo nevysvětlil, jak by se při manuálním rozpojení sponky podařilo propíchnout nově vložený papír, kterým měla původní sponka procházet a pak ještě následně s nově vloženým papírem tuto sponku založit a opětovně manuálně zahnout, aniž by tímto došlo k rozsáhlému porušení papíru. Samotná sponka navíc nejevila známky poškození v tom smyslu, že by při jejím rozevření byl použit nějaký nástroj, z čehož se dovozuje, že se sponkou bylo manipulováno ručně. Je silně nepravděpodobné, že by si někdo dával tu práci, rukou rozebíral sponky a opětovně je ručně nasazoval. Zpochybňuje i věrohodnost výpovědi poškozeného a vytýká soudu, že odhlíží od nesrovnalostí, které poškozený uváděl. Ten přitom od počátku trestního řízení měnil svoji výpověď, jelikož neustále přidával další a další podrobnosti. K této námitce uzavírá, že neexistuje jediný důkaz s výjimkou tvrzení poškozeného, že nemohl podepsat pro něj zcela nevýhodnou smlouvu. Naproti tomu neexistuje jediný přímý důkaz, že by došlo k výměně listu v předmětné dohodě.
9. Dále namítl porušení práva na spravedlivý proces v souvislosti s opomenutým důkazem. Předložil jako důkaz část zvukové nahrávky zachycující jeho hovor s vyšetřovatelem V. G. ve stadiu vyšetřování. V nahrávce je obsaženo sdělení vyšetřovatele, proč mu poškozený P. H. k jeho výzvě nepředal pro účel technického zkoumání i druhé pare dohody a jak s ním naložil. Soud v původním složení senátu nahrávku jako důkaz provedl, což mu vytkl soud odvolací, následně nový senát soudu prvého stupně, který prováděl dokazování znovu, provedení tohoto důkazu zamítl. Stejně tak reagoval i odvolací soud. Tento důkaz měl osvětlit, že poškozený P. H. opakovaně uváděl před policejním orgánem i soudy nepravdu a zpochybňoval věrohodnost svědectví R. J., jeho bývalé partnerky.
10. Nesprávné právní posouzení skutku shledává ve dvou základních skutečnostech. Především poukazuje na částečnou nesprávnost skutkové věty spočívající v časovém nesouladu poslední části skutku [uvedená pod písm. b)]. Namítl, že není jasné, z čeho soud dovozuje, že v době výzvy k úhradě smluvní pokuty dne 21. 9. 2012 již probíhalo exekuční řízení, přičemž se měl již dokonce pod vlivem exekučního řízení, které v dané době neexistovalo, pokusit způsobit poškozenému škodu, když exekuční řízení bylo zahájeno až ke dni 27. 9. 2012. Druhá námitka směřuje k právní kvalifikaci, že nelze jednání popsané ve skutkové větě týkající se konkurenční doložky kvalifikovat jako trestný čin podvodu podle §209 tr. zákoníku, ale jako trestný čin vydírání podle §175 tr. zákoníku, neboť účelem smluvního ujednání v dohodě o ukončení smlouvy o obchodní spolupráci není vylákání finančních prostředků, nýbrž pod hrozbou jiné těžké újmy představující smluvní pokutu je požadováno, aby osoba něco konala, tedy ukončila pracovní poměr, který zakládá porušení konkurenční doložky. Pokud by byla tato část jednání kvalifikována jako vydírání, pak by se snížila výše škody, kterou se měl pokusit způsobit podvodným jednáním na částku 6 371 345 Kč, což je částka, která od 1. 10. 2020 nenaplňuje kvalifikovaný znak škody velkého rozsahu. Vzhledem k tomu, že ve vztahu k soudem prezentovanému jednání, naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu pouze první část skutku, resp. bod a) výroku o vině, kde je způsobená škoda 6 371 345 Kč, lze tento skutek kvalifikovat pouze jako trestný čin podvodu podle §209 odst. 4 písm. d) trestního zákoníku. V tomto směru rovněž namítl, že soudy zcela rezignovaly na rozbor subjektivní stránky trestného činu, jelikož by jinak musely dospět k závěru, že úmyslem vymoct konkurenční doložku není obohacení, nýbrž požadavek na to, aby se dotčená osoba určitého jednání zdržela, případně aby konala ve věci tak, že nebude docházet k porušení konkurenční doložky.
11. Ve vztahu k uloženému trestu soudu vytkl, že tento je nepřiměřený. Tuto námitku podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a domáhá se, aby soud aplikoval §58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody a požaduje uložení výchovného podmíněného trestu odnětí svobody a kratší trest zákazu činnosti. Argumentoval především tím, že se jednalo jen o pokus trestného činu, je osobou doposud netrestanou a byly mu uloženy dva závažné tresty (nepodmíněný trest odnětí svobody a zákaz činnosti). Od spáchání vytýkaného jednání uplynula již delší doba téměř devíti let, v průběhu které se nedopustil žádného dalšího protiprávního jednání. Z hlediska rozhodovací praxe soudů je běžné, že „prvotrestaným“ pachatelům je ukládán trest na samé dolní hranici trestní sazby, přičemž u zločinů se jedná takřka o pravidlo. Uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody soudy uložily trest odporující zákonu.
12. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. shledal v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedeném v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
13. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud odložil výkon obou trestů.
14. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl k důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., že odvolací soud při svém postupu podle §262 tr. ř. shledal řadu konkrétních nedostatků, kterými rozsudek soudu prvního stupně opětovně trpěl, a poukázal na řadu stále nevyjasněných okolností či rozporů mezi důkazy. V postupu odvolacího soudu však nelze spatřovat svévolné prosazování jeho názoru v rozporu se základními zásadami trestního řízení. Nařízení změny ve složení senátu odpovídalo závažnosti důvodů. Námitku, že rozhodoval jiný než zákonný soudce, obviněný vztáhl i na způsob následného přidělení věci do oddělení 47 T u Městského soudu v Praze a určení přísedících. Z argumentace obviněného však nevyplývají žádné konkrétní známky libovůle při určení senátu a jeho členů. Přidělení věci a složení nového senátu se nevymykalo předem stanoveným pravidlům rozvrhu práce, a proto námitky lze považovat za zjevně neopodstatněné.
15. K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uvedl, že nemohlo dojít k zásahu do práva obviněného, když se veřejného zasedání dne 8. 6. 2020 plnohodnotně zúčastnil. O jeho konání se dozvěděl nejpozději 4. 6. 2020, měl tedy tři dny k přípravě na veřejné zasedání, třebaže o něm nebyl vyrozuměn přímo soudem.
16. V případě důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný zpochybnil správnost skutkových zjištění soudů, ale nelze se ztotožnit s jeho argumentací o existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy, skutkovými závěry a právním posouzením. Naopak lze souhlasit se zamítnutím návrhu na provedení důkazu skrytě pořízenou nahrávkou rozhovoru obviněného s policejním orgánem. Byť lze připustit, že nahrávka nevyhnutelně nemusela být vyloučena z dokazování. Bylo by však k ní nutno přistupovat tak, že byla vytržena z kontextu, zkresluje skutečnost, a proto i v kontextu dalších důkazů nemůže být relevantním důkazem, což je adekvátní důvod pro zamítnutí návrhu na provedení důkazu. Nejde o případ tzv. opomenutého důkazu a nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces. K námitce, že v popisu skutku pod bodem b) výroku o vině se nesprávně odkazuje na zahájené exekuční řízení, uvedl, že této chyby si byl vědom i odvolací soud (viz odstavec 44. odůvodnění jeho rozsudku). Bez ohledu na postup odvolacího soudu je však z výroku o vině zřejmé, že obviněný vyzval poškozeného k úhradě další smluvní pokuty nedlouho poté, co rozhodčím nálezem bylo poškozenému uloženo zaplatit dříve uplatněnou smluvní pokutu. Námitky proti právnímu posouzení skutku obsahově odpovídají uplatněnému důvodu dovolání. Smluvní pokutu ve výši 5 000 000 Kč obviněný uplatnil v rozhodčím řízení, s využitím uvedených listin uvedl v omyl nejprve rozhodce, ale následně i soud, který nařídil exekuci, a poté i exekutora, ačkoli pro neexistenci projevu vůle dlužníka byla exekuce nepřípustná, protože vymáhaná pohledávka nevznikla. Obviněný již začal naplňovat objektivní stránku trestného činu podvodu, neboť uvedl jiné osoby v omyl, a také již fakticky poškozenému způsobil škodu, neboť exekutor zajistil jeho movité věci. Právní posouzení skutku ze strany soudů proto je přiléhavé.
17. Dále upozornil, že k nápravě závažných vad vzniklých při ukládání trestu je vyhrazen důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., obviněný tedy námitky nesprávně podřazuje. Výměra jednotlivých trestů odpovídá počtu a závažnosti přitěžujících okolností i tomu, že přes namítanou délku řízení obviněný po celou dobu neprojevil známky lítosti a nápravy. Vzdor probíhajícímu trestnímu stíhání byla exekuce proti poškozenému tvrdošíjně dál vedena minimálně do konce roku 2016, přestože usnesení o nařízení exekuce bylo dvakrát zrušeno odvolacím soudem. Poškozený byl tedy i v době trestního řízení před soudem nadále vystavován hrozbě újmy na majetku a vážných zásahů do nedotknutelnosti obydlí.
18. Státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání obviněného je v rozsahu, v jakém odpovídá uplatněným dovolacím důvodům, zjevně neopodstatněné, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
19. Na vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství reagoval obviněný replikou, ve které setrval na svém původním názoru a rozporoval závěry státního zástupce v souladu s tím, jak koncipoval své dovolání. Nad rámec argumentace z dovolání pak namítl k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., že podle §233 odst. 2 tr. ř. den veřejného zasedání stanoví předseda senátu tak, aby osobě, která k veřejnému zasedání dala svým návrhem podnět, osobě, která může být přímo dotčena rozhodnutím, obhájci nebo zmocněnci těchto osob, jakož i státnímu zástupci zbývala od doručení předvolání k veřejnému zasedání nebo od vyrozumění o něm alespoň pětidenní lhůta k přípravě. Tuto lhůtu nelze libovolně upravovat, jak to činí státní zástupce, když konstatuje, že obviněný měl na přípravu 3 dny. K nejasnosti popisu skutku pod bodem b) výroku rozhodnutí namítl, že odůvodnění rozhodnutí v žádném případě nemůže zhojit vady výroku o vině. Obžalovaný nesmí být uznán vinným z jednání, jehož spáchání je objektivně vyloučeno. Ve vztahu k právní kvalifikaci podle §175 tr. zákoníku doplnil, že ačkoliv v době rozhodování by se skutečně jednalo o přísnější kvalifikaci podle §175 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, nic to nemění na skutečnosti, že soud je povinen správně právně posoudit stíhaný skutek. Pokud tak neučinil, tak se jedná o nesprávné právní posouzení skutku, přičemž nyní by bylo nutno konstatovat, že v případě správného právního posouzení by v důsledku změny rozsahu škod provedenou novelou trestního zákoníku zákonem č. 333/2020 Sb. by se již nejednalo o přísnější právní kvalifikaci. Závěrem pak ještě poukázal na to, že mimořádnost snížení trestu odnětí svobody ve smyslu §58 odst. 1 tr. zákoníku musí spočívat v takových okolnostech případu nebo poměrech pachatele, které jsou alespoň v nějakém směru neobvyklé a výjimečné do té míry, že ani trest na samé dolní hranici trestní sazby není způsobilý vyjádřit jejich význam. Pokud jde o výrazně nepřiměřenou délku řízení, je možné dosáhnout její kompenzace především prostřednictvím §58 odst. 1 tr. zákoníku, neboť taková délka řízení má povahu okolnosti případu podle tohoto ustanovení.
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
21. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán v případech, kdy ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.
22. Pokud jde o argumentaci obviněného směřující ke skutečnosti, že odvolací soud nutil nalézací soud k odlišnému hodnocení důkazů a nakonec odejmul věc postupem podle §262 tr. ř. senátu 10 T, pak je nutné uvést, že postup podle §262 tr. ř. je legitimním prostředkem, byť použitelným jen v mimořádných situacích (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 3564/12). Soudní praxe nevylučuje, aby se odvolací soud mohl vyjadřovat k hodnocení důkazů nalézacím soudem, právě naopak. Odvolací soud může zavázat soud prvního stupně, aby se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil nejasnosti nebo neúplnosti svých skutkových zjištění, případně aby některé důkazy zopakoval nebo provedl další důkazy. Dostojí-li však rozhodnutí soudu prvního stupně těmto požadavkům, nemůže ho odvolací soud zrušit pouze z důvodu, aby prosadil své hodnocení takto provedených důkazů a z něho plynoucí závěry ohledně skutkových zjištění (např. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 109/11 či ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 794/16). V nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4091/18, se krom jiného uvádí, že úkolem vyšších soudních instancí je posoudit, zda nalézacím soudem provedené hodnocení důkazů obstojí v duchu právních zásad (zejména §2 odst. 5 a 6 tr. ř.) a principů logického myšlení. Je však třeba pečlivě vážit, zda odvolací soud formuloval své pokyny tak, že nalézací soud se má vypořádat se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí jednotlivě i v jejich souhrnu a zda uvedl, které to jsou, anebo již vydal pokyn, jak mají být takové okolnosti, skutečnosti a důkazy vyhodnoceny (usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 2377/19). Naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. není, jestliže odvolací soud aplikoval §262 tr. ř., pokud důvod pro odnětí věci senátu soudu prvního stupně spočíval v tom, že mu odvolací soud opakovaně vytkl nedodržení požadavků plynoucích pro něj z §2 odst. 6 tr. ř. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 6 Tdo 168/2016). Ustanovení §262 věta první tr. ř. umožňuje odvolacímu soudu ukončit opakovanou výměnu názorů mezi soudy prvního a druhého stupně a vyhnout se bezúčelnému protahování trestního řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 11 Tdo 652/2015). Za zneužití institutu vymezeného v §262 tr. ř. nelze považovat takový postup odvolacího soudu, kterým nařídil projednat a rozhodnout věc v jiném složení senátu proto, že nalézací soud bez zákonných důvodů setrval na svém původním nesprávném právním názoru (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 8 Tdo 968/2013).
23. Nejvyšší soud konstatuje, že podmínky užití citovaného ustanovení byly ve věci splněny. Původním senát Městského soudu v Praze 10 T nebyl schopen či ochoten postupovat důsledně podle §2 odst. 5 a 6 tr. ř., tedy zjistit skutkový stav věci, o němž by nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí, a současně hodnotit důkazy v návaznosti na pečlivé uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. V rozsudcích ze dne 14. 4. 2015, č. j. 10 T 4/2014-1749, ze dne 6. 5. 2016, č. j. 10 T 4/2014-2074, a ze dne 28. 11. 2017, č. j. 10 T 4/2014-2267, ve stručnosti řečeno nalézací soud opakovaně nepostupoval podle pokynů odvolacího soudu a důsledně se nevypořádal se všemi důkazy a skutečnostmi významnými pro rozhodnutí, provedené důkazy hodnotil i přes opakované vrácení věci nadále neobjektivně, jednostranně, tendenčně a nelogicky ve prospěch obžalovaného. Předmětný postup odvolací soud nařídil proto, aby bylo dosaženo takového hodnocení důkazů, při kterém se nalézací soud vypořádá se všemi skutečnostmi pro rozhodnutí významnými, provede výslechy konkrétních svědků, obžalovaného, nechá vypracovat stěžejní důkaz, a to odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví defektoskopie, při němž bude použito destruktivní metody zkoumání kovového drátku na originálu dohody, příp. vyžádá specifikované listinné důkazy a jeho úvahy při hodnocení provedených důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. se budou řídit zásadami formální logiky, a to nikoliv proto, aby bylo za každou cenu dosaženo jiného rozhodnutí nalézacího soudu, shodného s míněním odvolacího soudu.
24. Rozsudky soudu prvního stupně, přes opakovaná upozornění odvolacího soudu vykazovaly podstatné vady, zejména nejasnost a neúplnost jeho skutkových zjištění. Nalézací soud se také nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Rozsudky byly nepřezkoumatelné, neboť odůvodnění nesplňovalo náležitosti stanovené v §125 tr. ř. Chybělo v něm vyložení, které skutečnosti vzal nalézací soud za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Shrnutí dokazování tak mnohdy nevystihovalo podstatu věci. Vypuštěny byly v některých případech poměrně důležité části výpovědí svědků, na nichž stavěla obžaloba. Některé provedené důkazy nebyly uvedeny vůbec, včetně těch nejdůležitějších (odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví technické zkoumání dokladů a písemností, mechanoskopie, odvětví daktyloskopie). Listinné důkazy nalézací soud v odůvodnění rozsudku prostým výčtem vyjmenoval, aniž by uvedl, co z konkrétní listiny vyplývá či jakou skutečnost prokazuje a zda korespondují s jiným důkazem či nikoliv. Ani obsahem nově provedených důkazů (zejména po prvním a druhém zrušujícím rozsudku nalézacího soudu) se městský soud v podstatě nezabýval. Dalším zásadním nedostatkem byla absence řádného zhodnocení provedených důkazů, a to jak z hlediska úplnosti, tak z hlediska logiky. Odůvodnění rozsudku bylo nevyvážené - velmi podrobně se věnovalo některým méně podstatným otázkám, zatímco podstatné do značné míry pomíjelo. Nalézací soud se v odůvodnění rozsudku zaměřil pouze na okolnosti, které podle jeho názoru zpochybňovaly výpověď poškozeného, zatímco pomíjel okolnosti jeho výpověď potvrzující. Zásadní vadou bylo rovněž to, že důkazy nehodnotil v jejich souhrnu (§2 odst. 6 tr. ř.). Odvolací soud se ve svých zrušujících rozhodnutích podrobně vyjádřil ke zjištěnému skutkovému stavu v jeho nesporné části i k jednotlivým sporným otázkám. Poukázal na některé podstatné skutečnosti a důkazy, k nimž nalézací soud ve svých rozhodnutích nepřihlédl. Nehodnotil však důkazy jednotlivě ani v jejich souhrnu a nečinil definitivní důkazní ani skutkové závěry, neboť to je úkolem nalézacího soudu.
25. V návaznosti na popsané okolnosti bylo zcela namístě užít výjimečný postup podle §262 tr. ř., když s ohledem na tři předchozí kasační rozhodnutí se v podstatě ani jiné řešení odvolacímu soudu nenabízelo. Soud prvního stupně vícenásobně postupoval v rozporu s výše citovanými ustanoveními, navíc navzdory závazným pokynům nadřízeného soudu. Obviněnému pak lze přisvědčit, že odůvodnění tohoto postupu bylo v konečném důsledku spíše stručné (byť i pokud jde o rozsah akceptované Ústavním soudem jako dostatečné), nicméně Vrchní soud v Praze výslovně odkázal na opakovanost či setrvalost v postupu soudu prvního stupně a na to navazující jím již vícekrát vyslovené pokyny, tedy na konečné rozhodnutí o nařízení projednání věci senátem v jiném složení je nutné nahlížet jako na vyvrcholení určitého procesu, s přihlédnutím k dříve vydaným usnesením soudu druhého stupně. Z nich potom zcela přesvědčivě vyplývají všechna zjištěná pochybení soudu i vyslovené a nesplněné pokyny městského soudu k jejich odstranění. Současně je zřejmé, že podstatou rozhodnutí odvolacího soudu nebylo zneužití tohoto institutu, tedy zejména ukládání pokynů k tomu, jak mají být konkrétní provedené důkazy hodnoceny či snaha o dosažení jiného rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. např. nález Ústavního soud ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 794/16).
26. Nejvyšší soud tedy konstatuje, že, jak již dovodil i Ústavní soud, ve věci byl důvodně aplikován §262 tr. ř., což znamená, že ve věci rozhodoval náležitě obsazený soud a obviněný nebyl poškozen na svém právu na zákonného soudce ve smyslu zejména čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. K naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. proto nedošlo.
27. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. počítá s možností podat dovolání mimo jiné tehdy, jestliže soud „nebyl náležitě obsazen“. Tak tomu bude zejména v případech, kdy obsazení soudu neodpovídalo §27, 31 a 35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudech a soudcích“); tzn. když rozhodoval ve věci samosoudce namísto senátu, když byl senát soudu složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl věc rozhodovat senát složený výhradně ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle §197 tr. ř., nebo soudce, který byl v době rozhodnutí dočasně přidělen k jinému soudu (rozhodnutí č. 36/2012 Sb. rozh. tr.), nebo se na rozhodování nepodílel zákonný soudce stanovený rozvrhem práce (srov. čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
28. Námitku, že rozhodoval jiný než zákonný soudce, obviněný vztahuje i na způsob následného přidělení věci do oddělení 47 T u Městského soudu v Praze a určení přísedících. V obecné rovině platí, že zásada, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, je jedním ze stěžejních ústavních principů vymezujících postavení moci soudní. Podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky, nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudů a jejich obsazení je součástí základního práva na zákonného soudce i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátu na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudů. Zákonná úprava kritérií rozvrhu práce je obsažena v §41 a 42 zákona o soudech a soudcích.
29. Současně je vhodné připomenout, že ústavní imperativ, podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc a nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí (viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 711/01).
30. Z argumentace obviněného však nevyplývají žádné konkrétní známky libovůle při určení senátu a jeho členů. Z rozvrhu práce Městského soudu v Praze vyplývala obecná zásada, že pokud vyšší soud přikáže projednání věci v jiném složení senátu, je věc znovu přidělena podle obecných pravidel, tedy mj. podle času nápadu, ovšem pod původní spisovou značkou (část 5., čl. I odst. 6 a 9 rozvrhu práce pro rok 2018 platný ke dni 1. 8. 2018). V tomto směru bylo také postupováno, když předseda senátu 10 T JUDr. Petr Novák, poté co mu byl spis vrácen odvolacím soudem s pokynem, aby věc byla projednána a rozhodnutá v jiném složení senátu, nechal věc předložit dne 10. 8. 2018 místopředsedovi soudu Mgr. Kadlecovi k rozhodnutí o dalším přidělení. Tento tentýž den dal pokyn k zápisu do senátu 47 T (čl. 2428) Mgr. Denise Durdíkové. Jedná se o standartní postup, ve kterém nelze shledat nic protizákonného, pokud je místopředsedou soudu zjištěn senát, který „je na řadě“ a tomuto spis přidělí.
31. Předmětná námitka byla vznesená i proti výběru přísedících Jaroslava Felčárka a Bc. Michala Selingera. Judikaturou Ústavního soudu bylo potvrzeno, že zákonné požadavky na rozvrh práce soudu stran určení konkrétních přísedících jsou méně specifikované než na určení soudce, což – jak Ústavní soud opakovaně konstatoval – není v rozporu s ústavním pořádkem. Pokud byli přísedící ke konkrétní věci vybíráni z více osob vyjmenovaných v rozvrhu práce, nelze z tohoto pohledu postupu soudu nic vytknout. Požadavky na zákonného soudce (přísedícího) nelze absolutizovat. Je třeba rozlišovat rozsah konkrétnosti určení mezi soudci a přísedícími, a to především s ohledem na rozdíly v povaze jejich funkcí a v jejich postavení (odlišné požadavky na kvalifikaci, způsob uvedení do funkce, délka funkčního období, kárná odpovědnost, finanční odměna aj.). Ústavní soud poukázal i na praktickou stránku věci, kdy přísedící jsou povoláváni k rozhodování jednotlivých věcí podle svých časových, pracovních a zdravotních možností a délky mandátu, a to především tak, aby nedocházelo k prodlužování řízení. Pokud tedy jsou přísedící pro konkrétní oddělení vybíráni ze jmenného seznamu, obsaženého v rozvrhu práce, který je veřejnosti přístupný, nejde o akt libovůle s tím důsledkem, že by ve věci rozhodoval nezákonný soudce (např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 2430/15).
32. Rozvrh práce Městského soudu v Praze v roce 2018 přesně specifikoval seznam přísedících zařazených do senátu 10 T, z něhož navíc nemohly být konkrétní osoby pro danou věc vybírány nahodile, ale podle pořadí, v němž byly v rozvrhu práce uvedeny s přihlédnutím k jejich časovým možnostem, zdravotnímu stavu, k době zbývající do konce jejich funkčního období a k jejich případné odbornosti. Z rozvrhu práce dále vyplývá, že pokud má jednat senát, kterému předsedá předseda z jiného oddělení, jsou jeho členy přísedící přidělení do oddělení, pod jehož spisovou značkou je rozhodováno. Věc byla rozhodována pod sp. zn. 10 T 4/2014, proto muselo jít o přísedící ze senátu 10 T a nikoliv 47 T jak namítal obviněný. Přísedící Bc. Michal Selinger byl přidělen do oddělení 10 T. Podle rozvrhu práce se v případě, že se žádný z přísedících daného soudního oddělení nemůže dostavit, přibírají přísedící z ostatních oddělení, a to v pořadí tak, jak se v jednotlivých odděleních předsedové senátu zastupují (čl. I. odst. 18.). Přísedící Jaroslav Felčárek byl přidělen do oddělení 40 T, které zastupovalo oddělení 10 T. S těmito pravidly se rozchází názor obviněného, že k projednání měli být určeni přísedící přidělení k oddělení 47 T, v němž byla předsedkyní senátu Mgr. Denisa Durdíková. Lze tedy uzavřít, že Městský soud v Praze měl v době nařizování hlavního líčení, a tedy povolávání přísedících, jasný vnitřní systém přidělování přísedících k jednotlivým projednávaným věcem a je možné učinit obecný závěr, že přísedící nebyli vybíráni nahodile nebo účelově.
33. V nyní posuzované věci je nesporné, že trestní věc obviněného byla v souladu s platným rozvrhem práce Městského soudu v Praze pro rok 2018 ve znění účinném od 1. 8. 2018, který je založen pod jednacím číslem Spr. 2900/2017, přidělena do senátu č. 47 T, a to předsedkyni Mgr. Denise Durdíkové, přičemž přísedící byli vybráni ze seznamu přísedících vedených u Městského soudu v Praze ze senátu 10 T v souladu s odkazem na zmíněný rozvrh práce. Navíc obviněný neuvádí žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že právě v jeho věci došlo k libovůli. Jeho námitka je založena právě jen na obecných tvrzeních týkajících se znění rozvrhu práce v daném období. Obviněný vznesl tuto námitku poprvé až v rámci dovolacího řízení, nebyla tedy předmětem odvolacího přezkumu. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že přidělení věci a složení nového senátu se nevymykalo předem stanoveným pravidlům rozvrhu práce, a tyto námitky jsou proto zjevně neopodstatněné.
34. Podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Jde o případy, kdy se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ačkoli měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl obviněný zkrácen na svém základním právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, a aby se tak mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny).
35. V rámci uplatněného dovolacího důvodu obviněný namítl, že při vyrozumění k veřejnému zasedání na 8. 6. 2020 nebyla dodržena stanovená lhůta k přípravě. K předmětné problematice uvádí Nejvyšší soud následující.
36. Podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání, jsou upraveny v §263 tr. ř. Toto ustanovení je speciální pro řízení u odvolacího soudu a není-li zde některá otázka výslovně upravena, použijí se obecná ustanovení o veřejném zasedání (tj. §232 tr. ř. a násl.).
37. Obviněný shledává naplnění uplatněného dovolacího důvodu v tom, že při předvolání k veřejnému zasedání nebyla dodržena stanovená lhůta, tedy poukazuje na porušení §233 odst. 2 tr. ř., podle něhož má být den veřejného zasedání stanoven tak, aby mimo jiné osobě, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, zbývala od doručení předvolání alespoň pětidenní lhůta k přípravě. Má za to, že v posuzovaném případě tato lhůta zachována nebyla, byť připouští, že se veřejného zasedání o odvolání dne 8. 6. 2020 plnohodnotně zúčastnil.
38. Ke zmíněné námitce obviněného je především nutné konstatovat, že případné porušení §233 odst. 2 tr. ř. v tom smyslu, že obviněnému není poskytnuta alespoň minimální zákonem stanovená lhůta na přípravu k veřejnému zasedání – byť se bezpochyby jedná o porušení jednoho z práv obviněného – nelze napadnout prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., neboť ani poskytnutí kratší než stanovené lhůty samo o sobě nemá vliv na přítomnost obviněného u veřejného zasedání, ledaže nedodržení této lhůty zabránilo obviněnému v tom, aby se mohl osobně zúčastnit u veřejného zasedání (např. vzhledem k nemožnosti odložit jinou činnost). Ustanovení §233 odst. 2 tr. ř. totiž otázku přítomnosti obviněného u veřejného zasedání (na rozdíl např. od §233 odst. 1 tr. ř.) v zásadě ani neupravuje. Předmětem jeho úpravy je spíše zajištění efektivity přítomnosti obviněného či dalších osob při veřejném zasedání, což je však na rozdíl od přítomnosti jako takové již kategorií další, rozvinutější, kterou pod uplatněný dovolací důvod, jenž výslovně poukazuje na ustanovení o přítomnosti obviněného, podřadit nelze (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2002, sp. zn. 5 Tdo 1058/2002).
39. V tomto rozsahu námitek obviněného lze proto uzavřít, že v dovolání byl sice citován zákonný důvod podmiňující podání tohoto mimořádného opravného prostředku podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., avšak konkrétní argumenty obsažené v dovolání nelze pod tento dovolací důvod, ale ani jiný uvedený v §265b odst. 1 tr. ř. podřadit.
40. Na okraj Nejvyšší soud připouští, že Vrchní soud v Praze formálně pochybil, pokud konal veřejné zasedání o odvolání dne 8. 6. 2020, aniž by obviněný souhlasil se zkrácením lhůty podle §233 odst. 2 věta druhá. Obviněný nebyl o konání veřejného zasedání řádně vyrozuměn. Podle §233 odst. 2 je nutné obviněnému doručit předvolání nebo vyrozumění k veřejnému zasedání. Doručení předvolání nebo vyrozumění je možné pouze prostřednictvím subjektů uvedených v §62 odst. 1 tr. ř., kde obhájce uveden není. Postup podle §62 odst. 2 tr. ř. podle kterého je možné doručit pouze obhájci není možný pokud obviněný má osobně něco vykonat. V projednávané věci byl obviněný vyrozuměn o konání veřejného zasedání prostřednictvím tehdejšího obhájce obviněného JUDr. Josefa Monsporta, který soudu sdělil (č. l. 2935), že obviněnému sdělil termín nového veřejného zasedání (na 8. 6. 2020) ihned po odročení předcházejícího jednání dne 4. 5. 2020 (není uvedeno jakým způsobem). V tom případě by tedy procesně zcela čistě byla zachována lhůta k přípravě, pokud by vyrozumění doručil subjekt uvedený v §62 odst. 1 tr. ř., ale nikoliv obhájce obviněného. Vrchní soud v Praze poté u veřejného zasedání dne 8. 6. 2020 jen konstatoval, že obviněný měl zachovanou lhůtu k přípravě k veřejnému zasedání dne 4. 5. 2020 (č. l. 2938), nicméně ani v tomto případě obviněnému nebylo vyrozumění o konání veřejného zasedání doručeno zákonem požadovaným způsobem, resp. mu nebylo doručeno vůbec. V protokolu o veřejném zasedání ze dne 4. 5. 2020 (č. l. 2928) vrchní soud uvádí, že u obviněného není doručení vykázáno a jednání z tohoto důvodu odročuje na 8. 6. 2020. Lze tedy konstatovat, že obviněný nebyl o veřejném zasedání dne 4. 5. 2020 ani 8. 6. 2020 zcela bezvadně vyrozuměn, v čemž lze shledat určité formální pochybení odvolacího soudu. Nejedná se však o takové pochybení, kterým by došlo k závažnému zásahu do práv obviněného na spravedlivý proces. Obviněný byl alespoň prostřednictvím obhájce s dostatečným časovým předstihem o konání veřejného zasedání odročeného na 8. 6. 2020 vyrozuměn a k jednání se dostavil, nebyl omezen ve výkonu své obhajoby a ani nenamítl při veřejném zasedání, že by neměl dostatek času k přípravě obhajoby navíc za situace, kdy odvolací soud řešil především jeho odvolání. V případě dalších odvolání podaných poškozeným P. H. a R. J., tato mířila jen k problematice nemajetkové újmy.
41. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
42. Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy).
43. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v zásadě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
44. O žádný z těchto případů se však v posuzované věci nejedná a dovolací námitky jsou více méně opakováním námitek odvolacích. Porušení svého práva na spravedlivý proces obviněný spatřuje v hodnocení důkazů, s nímž nesouhlasí a předkládá vlastní verzi skutkového děje. Jeho námitky se tak ocitají mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu.
45. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl ke skutkovým zjištěním uvedeným ve výroku napadeného rozsudku tak, že je zřejmé, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů, jak se vypořádal s obhajobou obviněného i podrobně rozvedl, proč nevyhověl návrhu na provedení dalšího důkazu. Skutková zjištění k předmětnému skutku shrnuje nalézací soud v odst. 34 a násl. odůvodnění napadeného rozsudku a jeho závěrům nelze nic zásadního vytknout. Městský soud se náležitě vypořádal s provedenými důkazy a dovolací soud mu nemůže vytýkat, že uvěřil verzi poškozeného P. H., když jeho verze nestojí o samotě, jak namítá obviněný, ale je podporována dalšími důkazy, především výpověďmi svědků P. P., P. P., O. M., R. J., znalců kpt. Mgr. Evy Zavřelové, kpt. Ing. Zdeňka Kašíka, kpt. Ing. Petra Čejky a listinnými důkazy. Naopak obviněný udal místy rozporné verze v rámci svých jednotlivých výpovědí, přičemž jednotlivé rozpory uspokojivě nevysvětlil (odst. 24 rozsudku nalézacího soudu). Nelze tedy souhlasit s názorem obviněného, že soud nepřistoupil ke skutkovým závěrům na podkladě důkazů, ale na základě domněnek a pravděpodobností. Nalézací soud sice rozvíjí úvahu o absurdnosti podpisu smlouvy o ukončení obchodní spolupráce poškozeným, pro jeho jednostrannou nevýhodnost, nicméně tímto postupem jen hodnotí provedené důkazy a z nich vyvozuje logické souvislosti, když dává za pravdu verzi popsané poškozeným a výše uvedenými svědky, a tudíž vychází z provedených důkazů.
46. Obviněný namítá, že poškozený nebyl znalý práva a ve chvíli, kdy dohoda byla uzavíraná, nemusel pochopit veškeré sankce, které mu dohoda o ukončení spolupráce zakládala. Tato argumentace je absurdní, jednostranná nevýhodnost dohody o ukončení obchodní spolupráce je natolik zřejmá, že musela být jasná každému i průměrně inteligentnímu člověku. Navíc poškozený sice nemá právnické vzdělání, ale sám obviněný jej popsal jako cílevědomého, spolehlivého, inteligentního se smyslem pro detail, který se v průběhu dvou let vypracoval až na postavení tzv. dvojky ve společnosti, když měl v zásadě tatáž oprávnění pro řízení firmy jako sám obviněný. Osoba těchto kvalit by musela jednostrannou nevýhodnost předmětné dohody pochopit. O tom, že poškozený byl schopen pochopit tuto nevýhodnost, svědčí i jeho jednání ihned poté, co přišel na záměnu části dohody. Jeho reakci popsali svědci P. P. a R. J. Ihned po tomto zjištění si poškozený zajistil právní pomoc a podal trestní oznámení. Obviněný namítá, že obdobné dohody obsahující rozhodčí doložku a smluvní pokutu byly předkládány i dalším osobám, což potvrdil svědek J. Š. Tuto skutečnost sice svědek J. Š. potvrdil, když uvedl, že po něm manažerka chtěla podepsat dohodu, kterou by se zavázal k tomu, že po určité období nebude vykonávat programátorskou činnost pod sankcí v řádu milionů. Nicméně tato skutečnost sama o sobě nedokazuje, že stejná dohoda byla předložena i poškozenému. Navíc svědek J. Š. takovou dohodu odmítl podepsat. Současně po něm, na rozdíl od poškozeného, nikdo nechtěl vydání zdrojového kódu, ačkoliv tento svědek rovněž na rozdíl od poškozeného k němu měl přístup a mohl tak učinit.
47. K námitce obviněného týkající se odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví mechanoskopie, resp. defektoskopie je nutné uvést, že byla prokázána manipulace se sponkou na sporné listině, a to nikoli při přípravě smlouvy, ale až po podpisu (odst. 41 rozsudku nalézacího soudu), a teprve následně došlo k přelepení přelepkou. Není pravdou, že není možné, aby se při manuálním rozpojení sponky podařilo propíchnout nově vložený papír, kterým měla původní sponka procházet a pak ještě následně s nově vloženým papírem tuto sponku založit a opětovně manuálně zahnout, aniž by tímto došlo k rozsáhlému porušení papíru. Naopak z odborného vyjádření a výslechu E. Z. a P. Č. vyplývá, že sponka byla zatlačena do listu dvakrát, a to pokaždé na jiné místo. Odborným zkoumáním pod mikroskopem bylo zjištěno, že podle praskliny na sponce je možné soudit, že se jedná pravděpodobně o původní sponku použitou při prvním sešití, která nesnesla namáhání při narovnání a opětovném ohnutí při zatlačení zpět do papíru. Navíc znalci potvrdili, že konce spony jsou mimo podélnou osu sponového drátku a s velkou pravděpodobností došlo ke znatelnému vyosení konců drátu při ručním rozevření a následném ručním přitlačení ohybem. Z. K. doplnil, že s předmětem, který nevykazoval známky ostrých hran, mohlo dojít k pozdvižení drátku, v tu chvíli nelze zjistit vrypy, rýhy ani mechanoskopické stopy, pokud by byl zatlačen zpět pouze prstem, rukou nebo nějakým tupým předmětem. Ke vzniku druhého vtisku mohlo dojít tím způsobem, že drátek byl nazdvižen (např. nehtem) a opětovně zatlačen, ale do jiné pozice, než byl uložen původně. Je pravdou, jak namítá obviněný, že je zbytečně komplikované, aby si někdo dával práci s tím, že by rukou rozebíral sponky a opětovně je ručně nasazoval, nicméně není ani vyloučeno, že by došlo k pozdvižení drátku předmětem, který by nevykazoval ostré hrany.
48. Některé další námitky obviněného pak již pouze vytrhávají z kontextu části odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, resp. jsou pro posouzení věci marginální.
49. Obviněný dále namítá porušení práva na spravedlivý proces v souvislosti s opomenutým důkazem - části zvukové nahrávky zachycující jeho hovor s vyšetřovatelem V. G. K tomu je možno nejprve připomenout, že u opomenutých důkazů jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná též o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další).
50. Vadu v podobě opomenutých důkazů a neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav (ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).
51. V posuzované věci byla obviněným namítána vada v podobě první z uvedených alternativ (neprovedení části zvukové nahrávky zachycující jeho hovor s vyšetřovatelem V. G.). Z rozhodnutí soudů nižších stupňů je zjevné, že považovaly předmětnou nahrávku za nezákonně získanou, což byl však jeden nikoliv jediný z důvodů, proč došlo k zamítnutí provedení tohoto důkazu. Nalézací soud také zdůraznil, že se jednalo toliko o sekvenci z údajného celku nahrávky, kterou však jako celek obviněný odmítl předložit. Právě z tohoto důvodu soudy vyslovily závěr, že v této podobě předložená nahrávka, tzn. vytržená z kontextu celku, nemůže být hodnocena jako důkaz. Navíc odvolací soud zdůraznil, že soud prvního stupně provedl dostatečné množství důkazů, doplněné ještě odvolacím soudem u veřejného zasedání dne 8. 6. 2020, přičemž navrhovaný důkaz by nemohl nic změnit na rozhodnutí o vině a o trestu obviněného. Přestože odvolací soud, stejně jako soud nalézací nepřipustil zvukovou nahrávku jako důkaz, obsahově se tímto důkazem zabýval (odst. 33 rozsudku odvolacího soudu). Dospěl k závěru, že toliko poškozený P. H. vydal jedno pare dohody Policii ČR, které následně zkoumali mj. zpracovatelé odborných vyjádření z oboru mechanoskopie a defektoskopie. Druhé pare originálu dohody, které měl v držení poškozený, polila jeho nezletilá dcera, což potvrdila i jeho bývalá družka R. J. Z tohoto důvodu by nemohla předmětná část nahrávky podle odvolacího soudu vyvinit obviněného z jeho protiprávního jednání a znevěrohodnit poškozeného. Ten se k tomuto opakovaně vyjadřoval a vysvětlil, proč předložil jen jeden originál dohody, když druhý dcerou politý originál – dosud nedohledal. Naopak obviněný nepředložil ani jeden originál dohody Policii ČR a zjevně promyšleně zašantročil oba originály předmětné dohody. Lze tedy uzavřít, že z odůvodnění rozsudků soudů prvního i druhého stupně se podává, že soudy se důkazními návrhy obviněného zabývaly a jeho návrh zamítly (odst. 32 rozsudku nalézacího soudu a odst. 33 rozsudku odvolacího soudu), neboť shledaly jeho nezákonnost, nadbytečnost a též skutečnost, že nahrávka je vytržená z kontextu.
52. Se zamítnutím výše uvedeného důkazu lze souhlasit. Obecně je možné připustit úvahy obviněného, že právo na spravedlivý proces a ohrožení jeho osobní svobody možným odsuzujícím rozsudkem by podle okolností mohlo převážit nad ochranou osobnostních práv úřední osoby. Ani pro svou neúplnost by nahrávka nevyhnutelně nemusela být vyloučena z dokazování, ovšem bylo by k ní nutno přistupovat tak, že je vytržena z kontextu, zkresluje skutečnost, a proto i v kontextu dalších důkazů nemůže být relevantním důkazem, což je adekvátní důvod pro zamítnutí návrhu na provedení důkazu. Významné je, že vyhotovení dohody pro odborné vyjádření bylo vydané poškozeným, zatímco obviněný učinil originály dohody nedostupnými. Právě předložení originálů v kontextu uplatněné obhajoby by mělo potvrdit opodstatněnost tvrzení obviněného, že jediné upravené pare dohody, ve smyslu přítomnosti nalomené spony, by měl výhradně poškozený, pokud tím, kdo měl se smlouvou manipulovat, byl on sám, tj. poškozený. Není ani jasné, jak by tvrzený obsah nahrávky, tedy vyjádření policejního orgánu, co měl poškozený sdělit k osudu jiného vyhotovení dohody v jeho držení, mohl postavit do zcela jiného světla všechny spolu korespondující usvědčující důkazy, a jak by měl vyvracet základní zjištění, že s vyhotovením dohody bylo manipulováno po podepsání, ale ještě předtím, než je poškozený od obviněného obdržel. Nejvyšší soud proto konstatuje, že ani samotné důkazní řízení netrpělo takovým deficitem, který by znamenal porušení pravidel spravedlivého procesu ve smyslu opomenutých důkazů.
53. Mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze na straně jedné a obsahem provedených důkazů na straně druhé není zásadní, natož extrémní rozpor. Výše uvedené drobné nepřesnosti pak nemají na závěr o vině obviněného vliv. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, které nalézací soud řádně zhodnotil a svůj postup vysvětlil v odůvodnění rozsudku. Odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil a své úvahy rovněž řádně odůvodnil.
54. V podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu (odst. 33-46 napadeného rozsudku) odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné podstatné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
55. Za námitky podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat námitky obviněného k posouzení skutku, konkrétně námitky částečné nesprávnosti skutkové věty spočívající v časové nesouladnosti poslední části skutku [uvedená pod písm. b)] a námitky částečně nesprávné právní kvalifikace části jednání obviněného, které mělo být posouzeno jako trestný čin vydírání podle §175 tr. zákoníku.
56. První námitce obviněného lze v podstatě přisvědčit. Je pravdou, že není jasné, z čeho soud v poslední části skutkové věty dovozuje, že v době výzvy k úhradě smluvní pokuty dne 21. 9. 2012 již probíhalo exekuční řízení, když exekuční řízení bylo zahájeno až ke dni 27. 9. 2012. Této chyby si byl vědom už i odvolací soud (odst. 44. odůvodnění rozsudku odvolacího sodu), když připustil, že pod bodem b) napadeného rozsudku měla být soudem prvního stupně vypuštěna část věty „pod tíhou již probíhajícího exekučního řízení z titulu usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 11. 2012, sp. zn. 64 EXE 43/57/2012-39 ", neboť exekuce poškozeného byla nařízena k návrhu ze dne 27. 9. 2012, teprve dne 1. 11. 2012. Dle jeho názoru mohla být tato věta nahrazena větou „pod tíhou vydání rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské a Agrární komoře České republiky ze dne 29. 8. 2012 Rsp:2645/11“. Přesto odvolací soud na toto dílčí pochybení nereagoval zrušením výroku o vině, výroků navazujících a novým rozhodnutím. V tomto směru lze shledat určité formální procesní pochybení odvolacího soudu, nicméně nejde o pochybení zásadní povahy, které by mělo vést ke zrušení věci Nejvyšším soudem, jelikož z výroku o vině je zřejmé, že obviněný vyzval poškozeného k úhradě další smluvní pokuty nedlouho poté, co rozhodčím nálezem bylo poškozenému uloženo zaplatit dříve uplatněnou smluvní pokutu. Tuto skutečnost ostatně odvolací soud konstatoval a upřesnil v odůvodnění svého rozsudku, jen ji nepromítl do změny skutkové věty.
57. Pod uplatněný dovolací důvod podřaditelná, avšak zjevně neopodstatněná, je rovněž námitka obviněného směřující k právní kvalifikaci části jednání obviněného uvedeného pod písm. b) výroku rozsudku. Obviněný má za to, že nelze jednání popsané ve skutkové větě týkající se konkurenční doložky právně kvalifikovat jako trestný čin podvodu podle §209 tr. zákoníku, ale jako trestný čin vydírání podle §175 tr. zákoníku, neboť účelem smluvního ujednání v dohodě o ukončení smlouvy o obchodní spolupráci není vylákání finančních prostředků, nýbrž pod hrozbou jiné těžké újmy představující smluvní pokutu je požadováno, aby osoba něco konala, tedy ukončila pracovní poměr, který zakládá porušení konkurenční doložky. Nicméně tak by tomu bylo pouze v případě, že by obviněný svým jednáním chtěl protiprávně docílit ukončení pracovního poměru mezi poškozeným a jeho zaměstnavatelem. V projednávané věci je však jiná situace. Soudy totiž dospěly k závěru, že obviněný jednal v úmyslu se obohatit. Nalézací soud uzavřel k motivu obviněného, že tento měl za to, že přijde o zisk, který mu měl, resp. jeho firmě plánovaně po delší období kynout z exekutorského úřadu. Za situace, když mu bylo zřejmé, že se tato spolupráce chýlí ke konci naznal, že se očekávaného příjmu nedočká a přistoupil k plánu, jak peníze získat od poškozeného prostřednictvím vymáhání podvržených sankcí, když se zřejmě domníval, že takové prostředky bude poškozený sám z exekutorského úřadu získávat. Úmysl obviněného se obohatit nikoliv jiného protiprávně nutit, aby něco konal, vyplývá z výzvy k úhradě pokuty ze dne 21. 9. 2012, která v sobě zahrnovala tvrzení, že poškozený konkurenční doložku porušil, a proto musí smluvní pokutu zaplatit. Obviněný tedy již v okamžiku výzvy dal najevo, že mu šlo nejen o ukončení konkurenčního zaměstnání poškozeného, ale též o způsobení škody a obohacení společnosti obviněného. Je tedy možné uzavřít, že i jednáním pod bodem b) výroku rozsudku – písemná výzva k úhradě smluvní pokuty ve výši 5 000 000 Kč ze dne 21. 9. 2012 spadala do přípravné fáze dalšího dílčího podvodného jednání a umožňovala obviněnému postupovat při vymáhání podobně, jako v prvním případě uvedeném pod bodem a). Nelze ani pominout, jak správně uvedl státní zástupce ve svém vyjádření, že v případě posouzení druhé části skutku jako trestného činu vydírání, vzhledem k požadavku na zaplacení částky 5 000 000 Kč, by šlo o zločin vydírání podle §175 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, který by byl přísněji trestný než zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku. Konstrukce obviněného, že s ohledem na novelu trestního zákoníku od 1. 10. 2020 a změnou hranice škody velkého rozsahu nad 10 000 000 Kč se jednalo pro něj o příznivější kvalifikaci, není v této fázi řízení relevantní, neboť jeho trestní stíhání bylo pravomocně skončené dne 8. 6. 2020 rozhodnutím odvolacího soudu, kdy hranice škody velkého rozsahu podle tehdy účinného trestního zákoníku činila 5 000 000 Kč.
58. Námitky proti výroku o trestu z hlediska jeho přiměřenosti nejsou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jak tvrdí obviněný, a to ani v té jeho variantě, která je vymezena jako „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Nic na tom nemění fakt, že přiměřenost trestu je jinak otázkou aplikace hmotného práva, zejména §37 až 42 tr. zákoníku. Samotný výrok o uložení trestu lze napadat kvůli porušení hmotného práva v zásadě jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ani tento dovolací důvod však u obviněného nepřicházel v úvahu, protože trest odnětí svobody i trest zákazu činnosti mu byly uloženy jako přípustné druhy trestu a v rámci příslušné trestní sazby, což sám v dovolání připouští. V takovém případě nelze úspěšně namítat v dovolání nepřiměřenost trestu. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
59. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek není určeno ke korekcím uložených trestů z hlediska jejich přiměřenosti, ale jen k nápravě těch nejzávažnějších pochybení, jimiž jsou právě uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu mimo zákonnou trestní sazbu. Z důvodů, které mají základ v otázce přiměřenosti uloženého trestu, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do rozhodnutí nižších soudů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud je uložený trest v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že je neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1034/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1587/2019). O takový případ se v posuzované věci evidentně nejedná. Obviněnému byly uloženy dva tresty, nepodmíněný trest odnětí svobody na pět let se zařazením pro jeho výkon do věznice s ostrahou a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či funkce člena statutárního orgánu obchodních korporací a družstev na osm let. Trest odnětí svobody, proti kterému obviněný brojí, byl uložen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku v trestní sazbě od pěti do deseti let, zcela na dolní hranici trestní sazby. Fakticky tedy uložení jiné formy trestu než nepodmíněného trestu odnětí svobody nepřicházelo v úvahu. Uložený trest rozhodně není trestem, který by nějak vybočoval z ústavního rámce proporcionality trestní represe. Pro úplnost je třeba dodat, že soudy se zabývaly všemi hledisky rozhodnými pro stanovení druhu a výměry trestu, a obviněnému přiznaly polehčující okolnost dosavadní bezúhonnosti, zohlednily skutečnost, že se jednalo toliko o pokus trestného činu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Vzali v potaz i nepřiměřenou délku trestního řízení, kterou obviněný nezavinil, když nalézací soud upozornil, že pokud by taková skutečnost nenastala, trest odnětí svobody by byl minimálně o jeden rok delší. Na druhou stranu soudy důvodně přihlédly k závažnosti posuzovaného jednání, výši hrozící škody přes 11 mil. Kč, která více než 2krát překročila výši škody velkého rozsahu ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném v době spáchání (5 mil. Kč). Soud také zohlednil přitěžující okolnosti spáchání trestného činu po předchozím uvážení [§42 písm. a) tr. zákoníku], ze ziskuchtivosti [§42 písm. b) tr. zákoníku], se zvláštní lstí [§42 písm. c) tr. zákoníku] a pokračoval v něm po delší dobu [§42 písm. m) tr. zákoníku], což vyplývá i z délky trvání exekučního řízení proti poškozenému P. H. Obviněný se přitom domáhal uložení výchovného podmíněného trestu odnětí svobody, který mu nebylo možné uložit.
60. Soud se uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody na pět let a trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či funkce člena statutárního orgánu obchodních korporací a družstev na osm let nezpronevěřil požadavku přiměřenosti, humánnosti a spravedlnosti trestních sankcí. Z odůvodnění napadeného rozsudku nalézacího soudu se totiž podává, že tento při úvaze o druhu a konkrétní výši uloženého trestu vyšel ze zásad ukládání trestů zakotvených v §37, §38 odst. 1, §39 odst. 1 až 3, §41 a 42 tr. zákoníku (viz bod 48-50 jeho rozsudku), kdy po zohlednění všech okolností případu a skutečností relevantních pro rozhodování o trestech dospěl k závěru, že na osobu obviněného je třeba působit trestem odnětí svobody, jehož výši stanovil na samé dolní hranici zákonného rozpětí trestní sazby, kterou §209 odst. 5 tr. zákoníku stanoví pro daný trestný čin. Soud prvního stupně rozhodně nepochybil, když obviněnému podle §73 odst. 1 tr. zákoníku (správně mělo být podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku, což je ale pouze písařská chyba) uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či funkce člena statutárního orgánu obchodních korporací a družstev na osm let, neboť ke spáchání trestné činnosti zneužil svou funkci předsedy představenstva obchodní společnosti B. L. P., a to zcela zásadním způsobem. Výměra tohoto uloženého trestu odpovídá závažnosti spáchané trestné činnosti i osobě obviněného. Jak správně uvedl odvolací soud povaha a vysoká míra závažnosti tohoto pokusu zvlášť závažného zločinu podvodu podle §21 odst. 1, §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku neumožňují v dané trestní věci užití mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 5 tr. zákoníku, byť od jejího spáchání uplynulo téměř 9 let.
61. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivá hlediska ukládání trestu znovu rozebíral, přehodnocoval a činil v tomto ohledu nějaké vlastní závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně se výrokem o trestu nedostaly do žádného rozporu s ústavním principem proporcionality trestní represe. Prostřednictvím dovolacího důvodu se nelze úspěšně domáhat uložení trestu mimořádně pod dolní hranici trestní sazby za užití §58 tr. zákoníku.
62. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný uplatnil v návaznosti na důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. a), d) a g) tr. ř., zjevně tedy ve druhé alternativě, tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jestliže je však dovolání zjevně neopodstatněné ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. a), d) a g) tr. ř., z logiky věci plyne, že je zjevně neopodstatněné také ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
63. Pokud jde o žádost obviněného o odložení výkonu trestu odnětí svobody, o tomto návrhu Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť z §265h odst. 3 tr. ř. vyplývá, že návrh na takový postup může Nejvyššímu soudu podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který tak přitom neučinil a Nejvyšší soud sám neshledal podle §265o odst. l tr. ř. důvody pro odložení výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.
64. Námitky uvedené v dovolání obviněného zčásti nejsou podřaditelné pod uplatněné (ani jiné) dovolací důvody, zčásti sice uplatněným dovolacím důvodům odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
65. Nad rámec uvedeného je namístě doplnit, že rozhodnutí soudu druhého stupně je ze dne 8. 6. 2020, avšak věc byla předložena Nejvyššímu soudu k projednání dovolání až dne 11. 1. 2021 a v dovolacím řízení tak nedošlo k žádným průtahům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 3. 2021
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.