ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.1154.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 1154/2021-993
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 11. 2021 o dovolání obviněného J. R. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, XY, fakticky bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2021, sp. zn. 67 To 203/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 3 T 138/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. R. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 29. 3. 2021, sp. zn. 3 T 138/2020, byl obviněný J. R. uznán vinným přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že
v období od 25. 4. 2018 do 17. 1. 2019 v Praze 9, jako jednatel a jediná osoba fakticky ovládající
obchodní společnosti A. S., IČO: XY, se sídlem XY (dále „společnost A.“), R., IČO: XY, se sídlem XY (dále „společnost R.“), a C., IČO: XY, se sídlem XY (dále „společnost C.“), se záměrem neoprávněně snížit daňovou povinnost daně z přidané hodnoty (dále „DPH“) obchodní společnosti A. vzniklou ze zdanitelných plnění skutečně poskytnutých touto společností obchodní společnosti P. p., IČO: XY (dále „společnost P.“), vytvořil řetězec z uvedených jím ovládaných obchodních společností, za které pro jednotlivá zdaňovací období podával daňová přiznání k DPH a kontrolní hlášení, v nichž v rozporu s ustanoveními §72 a §73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 235/2004 Sb.“) fiktivně deklaroval poskytnutí zdanitelných plnění společností C. pro společnost R. a za společnost R. současně vykázal poskytnutí fiktivních zdanitelných plnění společnosti A. tak, aby si tato mohla uplatnit taková plnění k odpočtu DPH, přičemž k poskytnutí deklarovaných zdanitelných plnění ve skutečnosti nedošlo, a takto jednal s vědomím, že společnost C. svou daňovou povinnost nesplní, což se také stalo, v důsledku čehož dosáhl toho, že DPH z plnění poskytnutých společností A. společnosti P. nebyla České republice, zastoupené Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 9, Drahobejlova č. p. 48, Praha 9 (dále „správce daně“), odvedena, a takto jednal tak, že:
1) dne 25. 4. 2018 podal příslušnému finančnímu úřadu jako správci daně přiznání k DPH za zdaňovací období 1. čtvrtletí 2018, ve kterém v rozporu s §72 a §73 zákona č. 235/2004 Sb., vykázal na vstupu daň ze zdanitelných plnění přijatých od společnosti R. ve výši 94.500 Kč, aniž by tomu odpovídala reálně uskutečněná zdanitelná plnění, přičemž současně přiznal daň ze skutečně poskytnutých zdanitelných plnění pro společnost P. ve výši 28.455 Kč, v důsledku čehož jednak neoprávněně snížil vlastní daňovou povinnost společnosti A. o částku 28.455 Kč, a jednak neoprávněně uplatnil nárok na výplatu nadměrného odpočtu DPH ve výši 66.045 Kč, který mu byl správcem daně vyplacen dne 25. 5. 2018, čímž České republice, zastoupené správcem daně způsobil celkovou škodu ve výši 94.500 Kč,
2) dne 16. 7. 2018 podal příslušnému správci daně přiznání k DPH za zdaňovací období 2. čtvrtletí 2018, ve kterém, v rozporu s §72 a §73 zákona č. 235/2004 Sb., vykázal na vstupu daň ze zdanitelných plnění přijatých od společnosti R. ve výši 94.500 Kč, aniž by tomu odpovídala reálně uskutečněná zdanitelná plnění, přičemž současně přiznal daň ze skutečně poskytnutých zdanitelných plnění pro společnost P. ve výši 205.065 Kč, v důsledku čehož neoprávněně snížil vlastní daňovou povinnost společnosti A. o částku 94.500 Kč,
3) dne 16. 7. 2018 podal příslušnému správci daně přiznání k DPH za zdaňovací období 3. čtvrtletí 2018, ve kterém, v rozporu s §72 a §73 zákona č. 235/2004 Sb., vykázal na vstupu daň ze zdanitelných plnění přijatých od společnosti R. ve výši 441.000 Kč, aniž by tomu odpovídala reálně uskutečněná zdanitelná plnění, přičemž současně přiznal daň ze skutečně poskytnutých zdanitelných plnění pro společnost P. ve výši 460.320 Kč, v důsledku čehož neoprávněně snížil vlastní daňovou povinnost společnosti A. o částku 441.000 Kč,
4) dne 17. 1. 2019 podal příslušnému správci daně přiznání k DPH za zdaňovací období 4. čtvrtletí 2018, ve kterém, v rozporu s §72 a §73 zákona č. 235/2004 Sb., vykázal na vstupu daň ze zdanitelných plnění od společnosti R. ve výši 94.500 Kč, aniž by tomu odpovídala reálně uskutečněná zdanitelná plnění, přičemž současně přiznal daň ze skutečně poskytnutých zdanitelných plnění pro společnost P. ve výši 133.980 Kč, v důsledku čehož neoprávněně snížil vlastní daňovou povinnost společnosti A. o částku 94.500 Kč,
a uvedeným jednáním tak za zdaňovací období 1. čtvrtletí 2018 až 4. čtvrtletí 2018 jednak zkrátil DPH ve výši 658.455 Kč a za období 1. čtvrtletí 2018 vylákal výhodu na DPH v celkové výši 66.045 Kč.
2. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle §240 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest vyměřený po 30 denních sazbách ve výši 1.000 Kč, tj. v celkové výměře 30.000 Kč, a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních korporací a družstev a obdobné činnosti na základě plné moci na dobu tří let.
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 21. 7. 2021, sp. zn. 67 To 203/2021, odvolání obviněného podané proti výše uvedenému rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Z dovolání obviněného a vyjádření k němu
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání, v němž zmínil, že skutek, jímž byl uznán vinným, nevykazuje veškeré zákonné znaky skutkové podstaty přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle§240 odst. 1 tr. zákoníku, současně však tvrdil, že soudy učiněná a ve výroku odsuzujícího rozsudku pospaná skutková zjištění nejsou pravdivá, jelikož veškerá zdanitelná plnění, která společnost R. poskytla společnosti AS, byla reálná a skutečně poskytnutá, tedy nebyla fiktivní. V tomto duchu rozvedl jednotlivé výhrady. Soudům vytýkal, že závěry o vině neopřely o žádné konkrétní důkazy, ale namísto toho zcela protiprávně důkazní břemeno v rozporu s trestním řádem přenesly na obviněného, a skutkové i právní závěry se opírají o pouhé domněnky.
5. Za vadný považoval závěr soudů, že k zakoupení podílu společnosti C. mělo dojít v srpnu 2018, ačkoli ve skutečnosti se tak stalo již v březnu 2018, a obviněný byl jednatelem od 14. 3. 2018, což bylo prokázáno smlouvou o převodu obchodního podílu C., notářským zápisem ze dne 23. 3. 2018, výpisem z obchodního rejstříku a výpovědí svědka R. H. Obviněný vznesl výhrady proti závěrům odvolacího soudu uvedeným v bodě 19. odůvodnění jeho rozhodnutí, že kupní cena za předmětný bagr nebyla nikdy uhrazena, nebyla podložena žádným důkazem a jde jen o fiktivní tvrzení. Vytýkal, že chybně vyložil i sdělení obviněného o poskytnuté mimořádné zápůjčce sesterské společnosti jako „podnikání pro další subjekty“, což obviněný popřel. Poukázal na to, že i kdyby úhrada nebyla provedena, nemělo by to žádný vliv na poskytnutí nebo neposkytnutí zdanitelného plnění, jež není podmíněno jeho úhradou, nýbrž jeho uskutečněním (zpravidla dodáním zboží nebo služeb). Správné a logické nebylo ani konstatování odvolacího soudu, že společnost R. nemohla hradit přijatá zdanitelná plnění v hotovosti, když z bankovního účtu bylo v roce 2018 v hotovosti vybráno jen 410.000 Kč, neboť existují i další zdroje hotovosti (např. pokladní hotovost, půjčka hotovosti, dotace pokladny od společníka, atd.). Odvolací soud neuvedl, jakou hotovostí na pokladně společnost R. v uvedeném období disponovala, ale namísto toho presumoval, že žádnou nedisponovala. Jestliže společnost R. neplatila nájemné převodem z bankovního účtu, neznamená, že nájemné neplatila vůbec.
6. Podle obviněného byly veškeré důkazy posuzovány v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů. Soud prvního stupně smysl provedených důkazů a tvrzení obviněného vadně posoudil (překroutil), což svědčí o libovůli, neboť pouze nekriticky převzal obžalobu. S odkazem na judikaturu soudů obviněný tvrdil, že výsledky provedeného dokazování a skutkové závěry jsou v extrémním rozporu.
7. Obviněný (viz bod III. dovolání) podal vlastní výklad „jím jednoznačně shledaných nesporných fakt“, spočívající v tom, že společnost A. mohla a také uskutečnila zdanitelná plnění, jež činila mimo své sídlo na různých místech České republiky. Tento postup vyplývá ze samé podstaty její činnosti, a i když neměla žádné zaměstnance, plnění prováděla prostřednictvím obviněného. Obviněný považoval veškerá soudy uváděná skutková tvrzení, za vyvrácená, protože všechny jím řízení společnosti předmět podnikání výrobu, obchod a služby uvedené v přílohách 1až 3 živnostenského zákona plnily.
8. Odvolací soud v neprospěch obviněného vyložil zjištění pramenící z výpisu účtu společnosti R. č. XY, kde jsou evidovány platby přijaté od společnosti A. právě za tato uskutečněná zdanitelná plnění, a dále několik plateb, které nejsou platbami za proběhlé obchody podle zákona o DPH, ale jedná se o platby za jiná plnění, např. poskytování či vracení zápůjček finančních prostředků mezi spřízněnými společnostmi v rámci jednoho holdingu společností, což je v podnikání naprosto běžné. Pokud soudy zpochybnily, že na výpisu z účtu společnosti R. není evidována platba pro společnost C., stalo se tak proto, že tato úhrada proběhla jinak než bankovním převodem, a to vzájemným zápočtem pohledávek mezi oběma zmíněnými společnostmi. Soud prvního stupně však ani toto tvrzení obviněného neakceptoval, a namísto toho vytvořil v bodě 17. odůvodnění svého rozsudku nelogickou konstrukci. Tvrzení soudu prvního stupně je z těchto důvodů v přímém rozporu s provedenými důkazy, pokud bankovními výpisy podložené tvrzení obviněného neakceptoval, ale přijal nepodložená tvrzení žalobce v obžalobě.
9. Soudy se podle obviněného snažily vadně prokázat, že společnost R. nemohla a neposkytovala žádná zdanitelná plnění a tuto skutečnost nedůvodně opřely o tvrzení, že nemá žádné reálné sídlo, aniž by vzaly do úvahy, že má v obchodním rejstříku zapsané sídlo na adrese: XY, XY, splňuje veškeré zákonné podmínky. Obviněný poukazoval na to, že ani jedna ze společností nevykazovala opakovanou ztrátu na dani z příjmů, společnosti řádně podávaly daňová přiznání k DPH, kontrolní hlášení, přiznání k dani z příjmu právnických osob a na veškeré žádosti či výzvy správce daně reagovaly. Případnou neúčast budoucího jednatele na daňové kontrole společnosti R. nelze brát k tíži obviněného, jelikož v době této daňové kontroly už ani nebyl jednatelem společnosti R.. Nepřisvědčil závěru soudu, že věděl, že daňová povinnost z plnění poskytnutých společností P. v důsledku deklarovaných transakcí mezi společnostmi AS, R. a C. uhrazena nebude. K jedinému prodlení došlo u společnosti C., kde zůstal dluh na DPH za třetí daňové období 2018 cca 300.000 Kč, a to pouze z důvodu tehdejší dočasné druhotné platební neschopnosti této společnosti. Průběh zdanitelných plnění, jejich úhrad a zejména úhrad dlouho po splatnosti od společnosti P. a zajištění veškerých prostředků ze strany správce daně podporuje tvrzení obviněného, že z přijatých prostředků od společnosti P. daň uhradit chtěl, avšak správcem daně mu byla dobrovolná úhrada znemožněna, s čímž se však žádný ze soudů nevypořádal. Ve všech posuzovaných případech se podle obviněného jednalo o standardní dodavatelsko-odběratelské vztahy, jež však soudy neprověřily a pouze neopodstatněně tvrdily, že společnost A. od společnosti R. žádná zdanitelná plnění neobdržela. Ke stavu dokazování obviněný na základě podrobně popsaných výhrad uzavřel, že část nepřímých důkazů byla zcela vyvrácena a zbývající jsou pouze obecné hypotetické konstrukce bez opory v provedených důkazech.
10. Námitky obviněný zaměřil i proti závěru soudů, že věděl, že nebude daň uhrazena, neboť ani případné neuhrazení daně by nenaplňovalo znaky skutkové podstaty trestného činu podle §240 odst. 1 tr. zákoníku. Orgány činné v trestním řízení se podle něj snaží kriminalizovat běžnou podnikatelskou činnost, která měla od počátku zůstat pouze v řízení daňovém a nepřecházet do řízení trestního. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu a zásady presumpce neviny a principu in dubio pro reo při zdůraznění rozdílu mezi trestním a daňovým řízením, které soudy činné v jeho trestní věci nerespektovaly, když jím tvrzená skutková verze nebyla provedenými důkazy vyloučena, poukazoval na vadné skutkové zjištění. Závěr o zavinění ve formě úmyslu neplyne z žádného důkazu, a proto nebylo prokázáno, že obviněný již v okamžiku jednání přímo chtěl předpokládaný škodlivý následek způsobit, anebo byl s možností jeho způsobení alespoň srozuměn (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2003, sp. zn. 4 Tz 5/2003). Rozhodnutí odvolacího soudu, který se s námitkami obviněného dostatečně nevypořádal, svědčí o vybočení z mezí volného hodnocení důkazů a o zpronevěření se požadavkům náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 či §134 odst. 2 tr. ř.
11. Na základě těchto námitek obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2021, sp. zn. 67 To 203/2021, zrušil a podle ustanovení §265l odst. 1 tr. ř. přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň požádal, aby předseda senátu Obvodního soudu pro Prahu 9 podle §265h odst. 3 tr. ř. učinil návrh na odložení výkonu rozhodnutí z důvodů uvedených v podaném dovolání a sám tento předložil k rozhodnutí Nejvyššímu soudu.
12. Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž byl opis dovolání obviněného zaslán podle §265h odst. 2 tr. ř. do neveřejného zasedání Nejvyššímu soudu své případné vyjádření nezaslalo.
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
14. Nejvyšší soud poté, co jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), posuzoval, zda uplatněné námitky obsahově naplňují použité dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných důvodů podle §265b tr. ř. lze napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobit věcnému přezkoumání.
15. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je naplněn tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Podle obsahu podaného dovolání a též vzhledem k tomu, že odvolací soud napadený rozsudek ve smyslu §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal, je zřejmé, že obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť současně v dovolání uvedl i další dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
16. Na podkladě důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zásadně možné namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Tyto nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v zásadě v dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
17. Pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je rozhodný zásadně skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud je nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.). To vyplývá z povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právní vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř. a není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři, neboť hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. je právem a povinností soudu prvního stupně, jehož postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/1999, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94).
18. Výjimku z těchto pravidel lze připustit toliko v případě nesprávné realizace důkazního řízení, má-li za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, zejména stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů proto přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, či ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05; též usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03, aj.).
19. Dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy, a proto musí obviněný nedostatky svědčící o porušení pravidel spravedlivého procesu v dovolání skutečně vytknout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
IV. K námitkám obviněného
20. Obviněný dovolání založil na důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v kombinaci s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož prostřednictvím vytýkal nesprávné skutkové zjištění, protože své argumenty založil na tvrzení, že předmětná plnění proběhla. V důsledku toho brojil proti procesnímu postupu soudů při realizaci dokazování, zejména vytýkal nesprávné či nedostatečné vyhodnocení těch, které sice provedeny byly, avšak byly z nich vyvozeny skutkové závěry neodpovídající jeho představám. Toliko v návaznosti na vytknuté nesprávné skutkové závěry zmínil, že byly vadné úvahy soudů též o jeho úmyslu zkrátit daň. Tím se snažil obhájit svou verzi obhajoby, že se nejednalo o nerealizovanou podnikatelskou činnost a fiktivní faktury, v čemž shledával porušení principu presumpce neviny a in dubio pro reo . Z tohoto obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný nerespektoval shora rozvedené podmínky pro jeho podání, protože v jeho obsahu nejsou zmíněny žádné právní vady, a to i přes zmínku o subjektivní stránce, kterou vznesl jen formálně, bez reálného hmotněprávního základu a významu.
21. Námitky neobsahují právní výhrady, a proto na označený ani jiný důvod dovolání nedopadají, přesto však Nejvyšší soud nad rámec uvedených zásad z hlediska nutnosti vyloučit porušení pravidel spravedlivého procesu (viz článek 6 odst. 1 Úmluvy) k námitkám obviněného považuje za nutné uvést, že z obsahu spisového materiálu i napadených rozhodnutí je zřejmá snaha soudů o shromáždění a zajištění potřebných podkladů pro spravedlivé a pochybnosti nevzbuzující rozhodnutí. Podle odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutích se soudy zabývaly všemi rozhodnými okolnostmi, především shromáždily potřebný materiál pro to, aby mohly o vině obviněného řádně rozhodnout, prováděly důkazy jak v jeho prospěch, tak i v neprospěch, a objasňovaly hlavně to, zda zdanitelná plnění byla uskutečněna. V tomto kontextu se zabývaly obhajobou obviněného, jíž vyvrátily a prokázaly, že ve skutkových zjištěních uvedené faktury skutečně byly fiktivní, resp. fiktivní byla v nich deklarovaná zdanitelná plnění. S ohledem na výsledky provedeného dokazování lze zmínit, že závěry soudů v nich mají oporu, kdežto obhajoba obviněného byla od počátku založena na jiném skutkovém základě, než bylo soudy na podkladě výsledků provedeného dokazování prokázáno a objasněno.
22. Pro úplnost Nejvyšší soud shledal, že z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že soudy závěry o vině obviněného učinily na základě svědeckých výpovědí (M. P., J. D., A. H., R. H., D. C., J. V., J. V., F. H., F. A.) a listinných důkazů (faktury, výpis z obchodního rejstříku společnosti AS, materiály z daňového řízení ke všem třem dotčeným společnostem A., R. a C., sdělení ČSSZ, aj.). Soud prvního stupně obsah těchto důkazů popsal v bodech 3. až 28. rozsudku. Způsob, jakým tyto důkazy hodnotil a jaké závěry z nich vyvodil, rozvedl v bodech 29. až 34. téhož rozsudku, kde reagoval též na jednotlivé výhrady obhajoby v návaznosti na obsah provedených důkazů a vysvětil i důvody, pro které obhajobě obviněného neuvěřil, přičemž měl na zřeteli zejména skutečnost, že obviněný jakožto ovládající osoba byl jedinou osobu spojující personálně všechny tři zainteresované obchodní společnosti, a tudíž je nereálné, aby ani v jednom případě neměl povědomí o tom, co se ve společnostech děje. Naopak to byl on, kdo vytvořil fiktivní legendu o jejich podnikatelských aktivitách a vzájemných zdánlivě obchodně-podnikatelských vztazích.
23. Odvolací soud při zdůraznění významu obsahu listin z daňového řízení poskytnutých správcem daně, které soudy v trestním řízení samostatně a nezávisle na výsledku daňového řízení samy posuzovaly a hodnotily za podmínek §2 odst. 6 tr. ř., správnost postupů a závěrů soudu prvního stupně potvrdil, neboť v nich neshledal žádné podstatné procesní vady či excesy, které by měly za následek nedostatečné objasnění věci či porušení práv obviněného. Reagoval na výhrady obviněného, včetně návrhů na doplnění dokazování, i námitky proti učiněným skutkovým zjištěním, jimž vytýkal v návaznosti na paušalizované odůvodnění neúplnost a nesprávnost (viz body 22., 23. napadeného usnesení). Neopomenul reagovat na výhrady obhajoby vůči hodnocení obviněným konkrétně zpochybňovaných důkazů a pasáží odůvodnění nalézacího soudu, k nimž vyjádřil i své vlastní postoje s odkazem na příslušné části odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz body 10. až 20. napadeného usnesení).
24. Považoval-li obviněný za vadný závěr soudu o vymezení rozhodného období, kdy mělo dojít k převodu obchodního podílu, je třeba přisvědčit soudům v závěru, že všechny tyto související aktivity obviněného byly součástí fiktivního jednání vedoucího k jedinému cíli, a to zkrácení DPH vytvořením fakturačního řetězce vzájemně kooperujících společností, neboť obviněný byl, jak již bylo výše zmíněno, ve všech třech společnostech jedinou ovládající osobou. Je tedy zřejmé, že měl faktický vliv a dosah na fungování uvedených společností, a tudíž ani v tomto směru nevyvstávají pochybnosti, natož důvodné, o správnosti učiněných skutkových zjištění ohledně provázanosti jednotlivých obchodních společností a vzájemné kooperace při realizaci daňové trestné činnosti a z nich vyvozených právních závěrů.
25. Pro stručnost lze tak k dalším obecným námitkám v podrobnostech odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí, v nichž se soudy nižších stupňů s totožnou argumentací obviněného, jakou uvedl i nyní v dovolání, dostatečně vypořádaly (§265i odst. 2 tr. ř.; též srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, a rovněž rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Ruiz García proti Španělsku ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, §26, a rozsudek ESLP ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, §59-60). Soustředily se na prověření obhajoby obviněného, na kterou adekvátně reagovaly a své závěry vyjádřily v přezkoumávaných rozhodnutích, v nichž vysvětlily důvody svých závěrů ohledně věrohodnosti a přesvědčivosti svědeckých výpovědí i listinných důkazů, o něž svá rozhodnutí opřely. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že se stejnou pečlivostí prováděly a hodnotily jak důkazy svědčící ve prospěch obviněného, tak ty, které vyznívaly v jeho neprospěch, a to i se zřetelem na případné rozpory v nich (srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15), nikoli tedy selektivním či jakkoli jednostranným způsobem, jak se snažil naznačit obviněný. Nelze považovat za vadu, jestliže soudy veškeré případné rozpory mezi jednotlivými důkazy, případně mezi obsahem provedených důkazů a tvrzeními obviněného pečlivě objasnily, případně je odstranily doplněním dokazování, eventuálně též provedením důkazů dalších. Uvedené skutečnosti svědčí o správnosti skutkových zjištění, podle nichž k jednání obviněného došlo ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku popsaným způsobem. V odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí je dostatek podkladů pro závěr, že soudy nepominuly existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy, a proto po posouzení všech uvedených skutečností může Nejvyšší soud uvést, že skutková zjištění soudů nejsou v žádném, natož v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, či usnesení ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).
26. Nejvyšší soud dodává, že jednání obviněného popsané v rozsudku nalézacího soudu, jež bylo na základě skutkového zjištění kvalifikováno jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku bylo prokázáno výsledky provedeného dokazování, jímž bylo objasněno, že jako jednatel a jediná osoba fakticky ovládající společnosti A., R. a C., jejichž jménem jednal, v úmyslu zkrátit DPH, k čemuž také nakonec došlo, úmyslně v jednotlivých ve výroku rozsudku uvedených zdaňovacích obdobích podal přiznání k DPH, v nichž vykázal na vstupu daň ze zdanitelných plnění přijatých od společnosti R., aniž by tomu odpovídala reálně uskutečněná zdanitelná plnění, přičemž současně přiznal daň ze skutečně poskytnutých zdanitelných plnění pro společnost P., v důsledku čehož neoprávněně snížil vlastní daňovou povinnost společnosti A.. Bylo tedy objasněno, že nesprávné podávání daňových přiznání založených na nepravdivých tvrzeních a fiktivních fakturách nebylo dílem náhody, neznalosti apod., ale přímým záměrem obviněného, který věděl, že fiktivní faktury budou zahrnuty do účetnictví společností jako pravé a budou sloužit jako podklad přiznání k DPH, a to za účelem vylákání neoprávněné výhody na DPH a jejího zkrácení.
27. Na základě uvedeného lze shrnout, že nebylo možné přisvědčit obviněnému, že soudy postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo , která má své místo jen tehdy, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze dvou rozporných výpovědí nebo k žádné ze skupin odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Lze poznamenat, že ani právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení (srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15), čemuž soudy v posuzované věci dostály.
28. Z hlediska úplnosti k obviněným vyvozované absenci subjektivní stránky Nejvyšší soud považuje za vhodné mimo dovolací důvody zmínit, že soudy na základě výsledků provedeného dokazování jeho zavinění obviněného posuzovaly v souladu se zásadami stanovenými v §15 tr. zákoníku a jeho přímý úmysl dovodily ze všech zjištěných skutečností, nikoliv jen z některých izolovaných okolností. Pro tento závěr vycházely z kontextu celého řetězce učiněných zjištění, nikoliv jen z jednotlivých pasáží některých výpovědí či důkazů, jak v dovolání činil obviněný. Důvodně soudy shledaly, že obviněný jednal se záměrem způsobit trestněprávně relevantní následek a porušit zákonem chráněný zájem, jímž je v posuzovaném případě zájem státu na řádném a správném vyměření daně a příjem z této povinné platby. Opodstatněně odůvodnily závěr o úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, který má podklad ve výsledcích provedeného dokazování (viz bod 35. rozsudku soudu prvního stupně). Pokud obviněný věděl o všech rozhodných okolnostech a záměrně jednal způsobem, jak je ve skutkových zjištěních popsán, chtěl porušit zájem chráněný trestním zákoníkem v podobě řádného vyměření daně, a tedy jde o úmysl přímý. Nejvyšší soud shledal, že závěry o právním posouzení činu podle §240 odst. 1 tr. zákoníku nejsou založeny na deformovaných důkazech, vzešly ze spravedlivého procesu a mají oporu ve výsledcích provedeného dokazování.
V. Závěr
29. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že z obsahu dovolání i přezkoumávaných rozhodnutí je dostatečně patrné, že netrpí vytýkanými vadami. Nejvyšší soud nezjistil porušení zásad spravedlivého procesu, které obviněný namítal, a lze uzavřít, že obviněný obecná kritéria rozhodná pro uplatnění nejen jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., ale ani jiného z dovolacích důvodů vymezených v §265b tr. ř., nenaplnil. Proto bylo dovolání jako podané z jiného než v §265b tr. ř. uvedeného důvodu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto.
30. S ohledem na tento způsob rozhodnutí v dovolacím řízení nebylo nutné reagovat na návrh obviněného na odklad či přerušení výkonu rozhodnutí, který učinil s odkazem na §265o odst. 1 tr. ř., když navíc ani předseda senátu, resp. samosoudkyně soudu prvního stupně žádný kvalifikovaný návrh na takový postup neučinila.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 11. 2021
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu