ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.449.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 449/2021-2068
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 6. 2021 o dovolání obviněného K. K. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2020, sp. zn. 13 To 171/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 1 T 140/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. K. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 7. 5. 2020, sp. zn. 1 T 140/2018, byl obviněný K. K. (dále také „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), c), d), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, za který byl podle §354 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků a devíti měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradit nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené P. K. náhradu nemajetkové újmy ve výši 12 000 Kč.
2. Podle tzv. skutkové věty výroku o vině se obviněný přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), c), d), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku dopustil tím, že v době nejméně od počátku měsíce května 2017 nejméně do 1. 3. 2018, tedy do nuceného výkonu rozhodnutí odnětím dítěte BBBBB (pseudonym) obviněnému, když následně usnesením státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Příbrami dne 3. 5. 2018 byl obviněnému uložen předběžným opatřením zákaz styku s P. K., nar. XY, tuto z místa svého trvalého pobytu, tedy z obce XY, okres XY, a z dalších přesně nestanovených míst v okrese XY, úmyslně vytrvale, intenzivně a tvrdošíjně kontaktoval prostřednictvím svého mobilního telefonu v jakoukoliv denní i večerní hodinu voláním nebo sms zprávami v počtu opakovaní i třiceti volání za den, když na jeho telefonáty a zvonění nereagovala, tuto opakovaně stále dokola prozváněl i přesto, že jej poškozená opakovaně žádala, aby svého jednání zanechal, že si toto nepřeje, že to obtěžuje její život, život jejích blízkých a znemožňuje jí to ve výkonu povolání, když z důvodu jeho urputnosti musela vypínat zvonění či mobilní telefon, tohoto nedbal a ve svém jednání pokračoval a stupňoval je i v době, kdy si byl vědom toho, že poškozená je gravidní, a když tato mu nezvedala mobilní telefon, opakovaně kontaktoval i další rodinné příslušníky s tím, že mu P. K. odmítá přijímat jeho telefonické hovory, kdy v rámci telefonních hovorů poškozené sděloval, že „jí vezme malou“, „že si poškozená neškrtne“, „že ji zničí“, dále poškozenou P. K. opakovaně vyhledával v místě jejího bydliště, tedy na adrese XY, okres XY, a to za účelem umožnění styku s nezletilou dcerou BBBBB, nar. XY, i přesto, že nezletilá byla prokazatelně nemocná a nemohla být obviněnému předána v rámci styku tak, jak bylo stanoveno rozhodnutím Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 30 P 100/2017 ze dne 13. 4. 2017 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze sp. zn. 26 Co 194/2017 ze dne 18. 5. 2017 o úpravě styku otce s nezletilou BBBBB, nar. XY, přičemž jednání obviněného vygradovalo dne 27. 2. 2018, kdy odmítl vydat nezletilou BBBBB po ukončení návštěvy v místě jeho bydliště zpět její matce, poškozené P. K., které je svěřena do výchovy, a to i přes opakované výzvy ze strany Policie České republiky a Orgánu sociálně právní ochrany dětí Městského úřadu v Příbrami, v důsledku čehož došlo k vydání usnesení o změně péče, o úpravě styku otce s nezletilou Okresním soudem v Příbrami, sp. zn. 30 P 100/2017-728, 11 P a Nc 18/2018 ze dne 28. 2. 2018, kterým bylo rozhodnuto o výkonu rozhodnutí odnětím nezletilé BBBBB otci K. K. a předáním nezletilé BBBBB matce P. K., a dále bylo tímto nařízeno předběžné opatření, kterým byl obviněnému K. K. zakázán styk s nezletilou BBBBB, neboť obviněný K. K. nerespektoval pravomocná rozhodnutí soudu ohledně péče o nezletilou, která byla svěřena do péče matky, kdy tento zákaz styku s nezletilou byl platný až do 23. 7. 2018, rovněž obviněný nerespektoval rozhodnutí ohledně úpravy styku s nezletilou dcerou BBBBB, takto popsaným jednáním poškozenou omezoval v obvyklém způsobu života zejména tím, že nemohla užívat svůj mobilní telefon, kdy jí tím bránil i v každodenním bezproblémovém výkonu povolání veterinářky, a poškozená P. K. tak žila v každodenním stresu z důvodu nepřípustného a tvrdošíjného chování obviněného, a toto jeho jednání vyvolalo s ohledem na znalost osobnosti obviněného a jeho povahových rysů u poškozené P. K. obavy o její život a zdraví, a zejména pak o život a zdraví její nezletilé dcery BBBBB, neboť se bála, že by tuto mohl unést, když ji nakonec matce i odmítl vrátit, a dále, že by jednání obviněného mohlo mít následky na psychiku nezletilé BBBBB, a zároveň měla v době svého těhotenství obavy o své nenarozené dítě, když byla z důvodu jednání obviněného pod neustálým psychickým napětím.
3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 13. 10. 2020, sp. zn. 13 To 171/2020, odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný K. K. prostřednictvím obhájce s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání pro nesprávnost právního posouzení skutku, a poukázal i na důvod ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., k němuž uvedl jako důvod zamítnutí odvolání „do rozsudku soudu prvního stupně z důvodu nesprávného právního posouzení skutku“, toto slovní vyjádření (jímž je Nejvyšší soud zejména vázán) však svědčí pro důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Za vadu v uvedeném smyslu obviněný považoval nesprávnou aplikaci základního principu trestního práva jako ultima ratio, která vyústila do zjevného porušení práva na spravedlivý proces.
5. K principu subsidiarity trestní represe zdůraznil, že neměl zájem na primárním kontaktu s poškozenou P. K., nýbrž se svou nezletilou dcerou BBBBB prostřednictvím telefonu poškozené. Ta se však sama rozhodla, že dohodu o jeho telefonickém kontaktu s dcerou nebude dodržovat, protože měla být intenzita jeho kontaktu s dcerou řešena primárně v rámci řízení o péči a styk s nezletilou, tj. v rámci opatrovnického řízení, které je k tomu přímo určeno. Orgány činné v trestním řízení však svou ingerencí postup a rozhodování opatrovnického soudu zcela nahradily. Měl za to, že i odvolací soud zvažoval aplikaci principu ultima ratio , jak plyne z jeho předchozího rozhodnutí ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 13 To 185/2019, podle něhož nelze přehlédnout, že se jedná v zásadě o spor rodičů o nezletilé dítě. S poukazem na stanovisko Nejvyššího soudu pod sp. zn. Tpjn 301/2012 poznamenal, že v celém řízení je hodnocena toliko formální stránka věci, bez ohledu na stránku materiální a to, proč k činu došlo. Pro naplnění znaků trestného činu nestačí pouhá četnost volání, ale i obsah volání. Pokud volání směřovalo na styk obviněného s jeho dcerou, který byl do doby rozhodnutí poškozené o tom, že mu zamezí, realizován, pak je zcela logicky vyloučeno i cílení volání na poškozenou a vyvolání obavy o její život a zdraví.
6. Porušení práva na spravedlivý proces obviněný spatřoval v nesprávné realizaci důkazního řízení a nerespektování závazného právního názoru odvolacího soudu nejen soudem prvního stupně, ale i jiným senátem odvolacího soudu. Jednalo se o názor odvolacího soudu v rozhodnutí ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 13 To 185/2019, aby byl proveden důkaz celým opatrovnickým spisem Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 30 P 100/2017, což nalézací soud neučinil, a usnesením jej pro nadbytečnost zamítl. Krajský soud v Praze pak pod vedením předsedkyně senátu JUDr. Lucie Černé na splnění svého závazného právního názoru vysloveného o rok dříve pod vedením předsedkyně senátu JUDr. Evy Holasové a zjevně nesplněného v rámci postupu soudu prvního stupně zcela rezignoval, což obviněný považoval za nepřijatelné a představuje porušení principu předvídatelnosti rozhodnutí.
7. Na základě těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
8. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání poukázala na nesprávně označený důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ač se zjevně jedná o důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. a poukázala na to, že výhrady proti skutkovým zjištěním nemají oporu ve výsledcích provedeného dokazování, ale vycházejí z vlastní verze událostí tvořících podstatu jeho trestního stíhání, především nebyla prokázána jakákoliv dohoda s poškozenou, na základě které by obviněný mohl nezletilé BBBBB volat ráno a večer v době, kdy s ní nebyl v osobním styku. Nebylo tak ani prokázáno, že by poškozená přestala jednostranně dodržovat jakoukoliv v minulosti s obviněným uzavřenou dohodu ohledně telefonického kontaktu s dcerou prostřednictvím jejího mobilního telefonu. Naopak bylo zřejmé, že usilovala o rozumnou domluvu ohledně komunikace obviněného s dcerou, přičemž na její argumenty obviněný svéhlavě odmítal přistoupit.
9. Státní zástupkyně neshledala ani porušení principu předvídatelnosti práva, neboť požadavek na provedení důkazu celým opatrovnickým spisem nebyl jediným pokynem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 10. 9. 2019, ale jednalo se o procesní vady, které bylo třeba napravit, a pouze ke zvážení soudů dal možnost, zda došlo k naplnění zákonných znaků žalovaného přečinu nebezpečného pronásledování s ohledem na to, že se jedná o spor rodičů o nezletilé dítě. Soud prvního stupně v dalším řízení uvedené požadavky splnil, pokud neprovedl důkaz celým opatrovnickým spisem, odkázal na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu, a to na usnesení ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 4 Tdo 945/2016, podle něhož provedení důkazu celým spisem odporuje zákonné úpravě, neboť soudy nemohou provést důkaz souhrnně celým spisem, ale pouze konkrétními důkazními prostředky ze spisu vedeného buď v jiné trestní věci, nebo jiným orgánem, které musí samy kriticky zhodnotit ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. (přiměřeně viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 30 Cdo 222/2001). Soud prvního stupně konstatoval z opatrovnických spisů veškeré skutečnosti podstatné pro rozhodnutí, což vyplývá i z odůvodnění jeho rozhodnutí, ve kterém je obsah opatrovnického spisu Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 30 P 100/2017, týkající se péče o nezletilou BBBBB, shrnut a konstatován. Jestliže tedy nalézací soud v rámci provádění důkazu opatrovnickým spisem odkázal na judikaturu, podle níž se takový důkaz provádí, nepostupoval nepředvídatelně.
10. Námitky týkající se objektivní a subjektivní stránky státní zástupkyně považovala za učiněné v rozporu s provedeným dokazováním, na jehož podkladě poukázala na neobvyklou četnost kontaktů, k nimž docházelo v desítkách až stovkách za jednotlivé měsíce telefonátů a SMS zpráv. Rovněž poukázala na to, že pro naplnění znaků přečinu podle §354 tr. zákoníku není rozdíl mezi tím, zda se vedeným způsobem pachatel chová k osobě cizí nebo k osobě, se kterou jej v minulosti pojil vztah, v tomto případě manželství, a i rozvedená manželka má právo na to, aby byla respektována její lidská důstojnost. Jednání obviněného, kterým si vynucoval nesmyslný telefonický kontakt s dítětem 2krát denně a telefonáty prolongoval, přestože dítě nemělo o takový kontakt zájem, bylo pouze nástrojem toho, aby mohl osočovat matku dítěte ze špatného zacházení s dítětem a z toho, že mu odpírá právo stýkat se s ním, přestože opak byl pravdou. Takový úporný telefonní kontakt lze stěží akceptovat jako legitimní prostředek k dosažení styku s dítětem, čemuž daly za pravdu i civilní soudy, pokud kontakt obviněného s nezletilou dcerou ve výsledku omezily pouze na kontakt 3krát ročně v rozsahu hodin, a to kontakt asistovaný. Není možné přijmout argument obviněného, že pouze proto, že je otcem nezletilé, byla poškozená povinna přistoupit na veškeré jeho představy o tom, jak naplnit svá rodičovská práva.
11. Z výsledků provedeného dokazování rovněž podle státní zástupkyně vyplynulo, že jednání obviněného bylo způsobilé vyvolat v poškozené důvodnou obavu o její život nebo zdraví, nebo o život a zdraví osob jí blízkých, protože právě z telefonických hovorů vyplynuly výhrůžky doprovázené i dalším jednáním obviněného (kontaktování různých institucí za účelem, aby byla nezletilá svěřena do jeho výlučné péče), je zjevné, že tyto ataky obviněného byly způsobilé ohrozit ji i její dceru, a to především na psychickém zdraví. Tato obava mohla být podmíněna i poznatkem, že již unesl dceru své bývalé partnerce, a obavy poškozené byly tedy zcela realistické a kombinace více druhů pronásledování obviněného i prostřednictvím institucí (policie, lékaři, mateřská školka), logicky vyvolávala strach poškozené o její zdraví, a to zvláště v situaci, kdy byla těhotná a podle znalkyně MUDr. Mgr. Evy Navrátilové obviněný trpí těžkou formu poruchy osobnosti paranoidního typu. Za opodstatněnou nepovažovala státní zástupkyně ani námitku absence úmyslného zavinění ve vztahu k vyvolání důvodných obav na straně poškozené, a to proto, že všechny akty tohoto rozsáhlého jednání obviněný učinil záměrně a nemohl si nebýt vědom svého jednání a jeho působení na poškozenou.
12. Porušení zásady subsidiarity trestní represe (§12 odst. 2 tr. zákoníku), státní zástupkyně v přezkoumávané věci s ohledem na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. rovněž neshledala, protože jednání obviněného bylo velmi intenzivní, o čemž svědčí četnost jednotlivých kontaktů i délka stalkingu, přičemž pro poškozenou i celou její novou rodinu, avšak i nezletilou dceru, bylo nadmíru obtěžující a stresující. Proto bylo třeba již reagovat prostředky trestního práva.
13. Ze shora uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
14. Obviněný v reakci na vyjádření státní zástupkyně uvedl, že státní zastupitelství preferuje princip formální pravdy nad materiální pravdou. Setrval na stanovisku, že soudy vadně posoudily otázku subsidiarity trestního práva, kdy v dané věci se pro existenci blízkých rodinných vztahů, byť rozpadlých, nabízí řešení věci skrze princip ultima ratio trestního práva. Selektivní přístup k dokazování pak odůvodňuje obviněným vznesenou námitku porušení práva na spravedlivý proces.
III. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, že je podala včas (§265e odst. 1 tr. ř.) oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
IV. K důvodům dovolání obecně
16. Pro dovolání platí zásada, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
17. Obviněný sice v dovolání označil důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak zřejmě omylem, protože námitky proti druhu trestu, který zákon nepřipouští nebo výměru mimo trestní sazbu, na které důvod podle písmene h) dopadá, obviněný v dovolání nevytýkal. Podle vznesených argumentů je zřejmé, že se obviněný opíral o důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., podle něhož je možné dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný však svůj požadavek vztahoval k tomu, že odvolací soud neopodstatněně odmítl jeho dovolání, tzn., že jej vytýkal v jeho druhé alternativě, protože současně shledával vady na podkladě důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
18. Dovolání je možné podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
19. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
20. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
V. K porušení pravidel spravedlivého procesu
21. Nejvyšší soud se neztotožnil s názorem obviněného, že soudy nižších stupňů postupovaly vadně, pokud neprovedly důkaz spisem Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 30 P 100/2017, čímž nerespektovaly závazný pokyn odvolacího soudu vyjádřený v jeho zrušovacím rozhodnutí ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 13 To 185/2019. Podle obviněného nalézací soud pochybil, pokud s odkazem na relevantní judikaturu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 4 Tdo 945/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 30 Cdo 222/2001) z něj konstatoval toliko skutečnosti podstatné pro jeho rozhodnutí (srov. str. 27 a 35 rozsudku nalézacího soudu).
22. K takto tvrzenému pochybení lze rozvést, že podle názoru vysloveného v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 4 Tdo 945/2016, požadavek na provedení důkazu celým trestním spisem z jiné trestní věci odporuje zákonné úpravě. Soudy nemohou provést důkaz souhrnně celým trestním spisem, nýbrž toliko konkrétními důkazními prostředky z trestního spisu v jiné trestní věci, které však zároveň musí samy kriticky zhodnotit ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. (přiměřeně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 30 Cdo 222/2001). Soud prvního stupně v přezkoumávané věci bral uvedený názor v úvahu, a z uvedeného spisu vybral potřebné části, které měly dopad i pro projednávanou trestní věc. Vyhověl tím i požadavku odvolacího soudu, neboť pro své závěry vycházel ze skutečností, které byly objasněny již v opatrovnickém řízení (rozhodnutí opatrovnického soudu, lékařské zprávy, zprávy OSPOD a mateřské školy atd.). Výčet těchto důkazů včetně skutečností z nich vyplývajících je přitom poměrně podrobný a obsáhlý, tudíž nelze dovodit, že by soud svým povinnostem nedostál (srov. strany 27 až 34 rozsudku). Navíc nutno zdůraznit, že s ohledem na chronologický výběr důkazů z opatrovnického spisu, časový odstup mezi soudními jednáními a přehlednost provedl některé důkazy znovu.
23. Nejvyšší soud nemohl přisvědčit obviněnému ani jeho názoru, že šlo o překvapivé rozhodnutí, protože tím je podle ustálené soudní praxe rozhodnutí posuzující projednávanou věc originálním způsobem (z hlediska předchozího vývoje řízení), tj. rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat. Požadavek předvídatelnosti rozhodnutí se přitom vztahuje i na rozhodnutí o přezkumu rozhodnutí nalézacího soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2069/11). Žádná taková situace v této věci nenastala, neboť soud fakticky vyhověl pokynu odvolacího soudu, z předmětného opatrovnického spisu, který si opatřil, provedl podstatné důkazy, což za dostatečné považoval následně i odvolací soud, jehož postupu nebránilo ani to, že rozhodoval v jiném složení senátu. Pokud po zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu soud prvního stupně doplní dokazování, jehož rozsah a obsah podrobí novému hodnocení, nelze automaticky presumovat, že následné stanovisko odvolacího soudu k novému odvolání obviněného bude obsahově totožné, jako v předchozí fázi rozhodování. V dané věci tudíž nedošlo k procesním pochybením, jež by měla vliv na objasnění věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. nebo která by vedla ke zkrácení práv obviněného, zejména práva na uplatnění obhajoby, jak obviněný ve svém odvolání namítal (viz bod 6. usnesení odvolacího soudu).
24. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud výše uvedené dovolací námitce obviněného o porušení pravidel spravedlivého procesu nepřisvědčil, a to ani v návaznosti na tvrzené narušení předvídatelnosti soudního rozhodnutí, protože ani právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15).
VI. K zásadě subsidiarity trestní represe a ultima ratio
25. Nedostatky právní povahy obviněný spatřoval v tom, že soudy nepostupovaly v souladu s ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku a v něm vyjádřenou zásadou subsidiarity trestní represe a principem ultima ratio . Nejvyšší soud považuje za potřebné nejprve obecně uvést, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
26. Kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem ultima ratio , z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 564/2000, aj.). Při úvaze, zda s přihlédnutím k zjištěné společenské škodlivosti nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, soud zvažuje zejména navazující právní úpravu odpovědnosti za protiprávní čin v oblasti práva správního, občanského, obchodního apod., při zvážení přístupu, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky těchto jiných právních odvětví, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost.
27. Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio , trestní odpovědnost pachatele (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku). Trestní odpovědnost je vyloučena tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
28. Obviněný na podporu vznesené námitky tvrdil, že měl s poškozenou uzavřenu dohodu o telefonickém kontaktu s dcerou, kterou však poškozená svévolně porušovala a obviněný se svým jednáním jen domáhal realizace této předchozí dohody. Takový závěr však nemá oporu ve výsledcích provedeného dokazování, jak rozvedly v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutích soudy obou stupňů na podporu závěru, že vůči obviněnému je třeba použít trestněprávních prostředků. Zároveň logicky na základě svědeckých výpovědí i znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a dalších listinných důkazů (zejména z průběhu opatrovnického řízení) odůvodnily, že pro skutkový stav se opíraly o verzi prezentovanou zejména poškozenou P. K. a jejím přítelem M. K., ze kterých dohoda, jak na ni poukazuje obviněný v rámci své obhajoby, prokázána nebyla, naopak soudy posuzované a hodnocené důkazy vedly ke skutkovým zjištěním, jak jsou shora popsána. Jen pro úplnost lze zdůraznit, že toto jednání trvalo od počátku měsíce května 2017 nejméně do 1. 3. 2018, šlo o úmyslně vytrvalé, intenzivní a tvrdošíjné kontaktování poškozené prostřednictvím mobilního telefonu v jakoukoliv denní i večerní hodinu voláním (i třicet volání za den) nebo SMS zprávami. Činil tak přes odpor poškozené, která ho opakovaně žádala, aby svého jednání zanechal, s důrazem na to, jaký špatný dopad jeho jednání na ni má. Jednání obviněného vygradovalo dne 27. 2. 2018, kdy poškozené odmítl dceru BBBBB po ukončení návštěvy v místě jeho bydliště vydat zpět, a to i přes opakované výzvy ze strany Policie České republiky a OSPOD, v důsledku čehož byla dcera BBBBB obviněnému úředně odňata a předána poškozené, bylo nařízeno předběžné opatření, kterým byl obviněnému styk s dcerou zakázán až do 23. 7. 2018. Obviněný však ve svém jednání pokračoval a stupňoval je i v době gravidity poškozené, opakovaně kontaktoval i další rodinné příslušníky. Podstatný význam má i to, že poškozené vyhrožoval, že „jí vezme malou“, „že si poškozená neškrtne“, „že ji zničí“, což v poškozené vyvolávalo důvodné obavy. V důsledku jednání obviněného poškozená žila v každodenním stresu, toto jednání u ní vyvolalo obavy o její život a zdraví, obzvláště pak i o život a zdraví její dcery BBBBB. Poškozená se totiž bála, že by dceru mohl obviněný unést, když ji nakonec i odmítl vrátit, a dále, že by jednání obviněného mohlo mít následky na psychiku nezletilé BBBBB. Zároveň měla poškozená v době svého těhotenství důvodné obavy o své nenarozené dítě, když byla z důvodu jednání obviněného pod neustálým psychickým napětím.
29. Ze všech uvedených zjištění plyne, že čin obviněného svědčí o naplnění všech znaků přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), c), d), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustí, kdo jiného dlouhodobě pronásleduje tím, že vyhrožuje ublížením na zdraví nebo jinou újmou jemu nebo jeho osobám blízkým, vytrvale jej prostřednictvím prostředků elektronických komunikací, písemně nebo jinak kontaktuje, omezuje jej v jeho obvyklém způsobu života, a čin spáchá vůči dítěti nebo těhotné ženě. Podle tzv. právní věty výroku o vině obviněný uvedený přečin spáchal v alternativě, že jiného dlouhodobě pronásledoval tím, že mu vyhrožoval jinou újmou, vytrvale ji prostřednictvím prostředků elektronických komunikací kontaktoval a omezoval ji v jejím obvyklém způsobu života, a toto jednání bylo způsobilé vzbudit v ní důvodnou obavu o její život a zdraví nebo o život a zdraví osob jí blízkých, a uvedený čin spáchal vůči těhotné ženě.
30. Nejvyšší soud poukazuje na uvedené okolnosti s tím, že s ohledem na ně není dán prostor pro použití zásady ultima ratio, a to s důrazem na urputnost i intenzitu jednání obviněného, s níž poškozenou i svou dceru po dlouhou dobu (téměř jeden rok) proti její vůli denně telefonicky atakoval (hovory či SMS), vyhrožoval jí, že jí sebere nezletilou dceru a zničí ji, a takto jí soustavně výrazně ztrpčoval život (poškozená nemohla svobodně užívat svůj mobilní telefon, což mělo negativní dopad i na její práci veterinární lékařky), stresoval ji a vyvolával v ní napětí, ač věděl, že je těhotná. Vzbuzoval v ní obavu o její život a zdraví i dcery. Soudy tudíž opodstatněně rozhodly, že byly naplněny všechny formální znaky stíhaného přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), c), d), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
31. Z uvedených důvodů byl naplněn materiální korektiv, protože jde o kriminální čin, u něhož nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. K tomu je třeba jen předeslat, že v této věci je zřejmé, že prostředky civilního práva na jednání obviněného nepostačovaly, jak ostatně plyne i z jejich výčtu civilních rozhodnutí ve skutkových zjištěních popsaných (viz shora bod 2.) Je tak patrné, že opatrovnické řízení, na něž dovolatel poukazoval, není vzhledem ke své povaze a předmětu řízení aplikovatelné k uplatnění odpovědnosti obviněného podle jiného právního předpisu ve smyslu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Jednání obviněného nutno považovat za zcela typický, běžný případ označeného přečinu. S ohledem na delší časový úsek, v němž obviněný pronásledování poškozené realizoval, vhledem k mimořádné četnosti kontaktů a negativnímu dopadu nejen na osobní, ale i pracovní život poškozené, a s přihlédnutím k nutnosti úředního zásahu a odejmutí dcery BBBBB obviněnému, jakož i k absenci patřičné sebereflexe obviněného, nebylo možné dojít k závěru, že čin není pro nedostatek škodlivosti pro společnost trestným činem. Pro aplikaci zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku proto nebyly dány podmínky a soudy nepochybily, pokud tuto zásadu v daném případě neaplikovaly. Podstatou posuzované věci bylo úmyslné protiprávní jednání obviněného, které se stalo natolik společensky škodlivým, že na ně bylo třeba v každém případě reagovat prostředky trestního práva. Výhrada obviněného, že otázka intenzity jeho kontaktu s dcerou měla být řešena primárně v rámci řízení o péči a styk s nezletilou, je tudíž lichá.
32. Nejvyšší soud na základě shora uvedeného uzavírá, že dovolání obviněného bylo dílem podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. Podané dovolání jako celek je zjevně neopodstatněné, a Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 6. 2021
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth