ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.462.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 462/2021-233
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 5. 2021 o dovolání obviněného mladistvého AAAAA (pseudonym) , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, soudu pro mládež, ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 12 Tmo 15/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové, soudu pro mládež, pod sp. zn. 2 Tm 9/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého AAAAA odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové, soudu pro mládež, ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 2 Tm 9/2020, byl obviněný mladistvý (dále jen „mladistvý“ nebo „dovolatel“) uznán vinným proviněními výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, za která byl podle §146 odst. 1, §43 odst. 1 tr. zákoníku a §31 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže (dále jen „zákon č. 218/2003 Sb.“) odsouzen k úhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Podle §84, §85 odst. 1 tr. zákoníku a §33 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. byl výkon trestního opatření podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců s dohledem. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku, §33 odst. 1 a §18 odst. 1 písm. g) zákona č. 218/2003 Sb. byla mladistvému uložena výchovná povinnost spočívající v tom, aby se ve volném čase podrobil vhodnému programu sociálního výcviku pro rozvoj jeho osobnosti. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla mladistvému uložena povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Regionální pobočce Hradec Králové, se sídlem Hořická 1710/19a, Hradec Králové, IČO 41197518, škodu ve výši 36 256 Kč.
2. Proti označenému rozsudku podal mladistvý v celém rozsahu odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, soudu pro mládež, ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 12 Tmo 15/2020, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
3. Podle tzv. skutkové věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu se mladistvý provinění výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že
dne 23. 6. 2019 v době od 01:00 hodin do 01:30 hodin v XY, ulici XY, na travnaté ploše v blízkosti hudebního klubu D. a O. K., nejprve slovně napadl poškozeného T. V., nar. XY, kdy ho žádal, aby z tohoto místa se svojí kamarádkou odešel, poté ho napadl fyzicky tak, že ho oběma rukama prudce strčil do hrudníku, kdy poškozený zavrávoral, avšak neupadl, následně poškozeného udeřil pěstí pravé ruky na levou stranu brady, čímž mu způsobil poranění spočívající ve zlomenině kloubního výběžku pravého ramene dolní čelisti, v důsledku tohoto úderu poškozený upadl na zem, kdy téhož dne vyhledal lékařské ošetření na Stomatologické klinice ve Fakultní nemocnici v XY, a poté byl v době od 26. 6. 2019 do 1. 7. 2019 hospitalizován v Nemocnici XY, kde mu byl dne 27. 6. 2019 proveden odborný lékařský zákrok – operační fixace kostních úlomků, přičemž byl podstatným způsobem omezen v obvyklém způsobu života od 23. 6. 2019 do 8. 7. 2019, kdy mu byla sejmuta pevná mezičelistní fixace.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, soudu pro mládež, ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 12 Tmo 15/2020, podal mladistvý prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a vytkl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a že soudy hodnotily provedené důkazy nezákonně.
5. S poukazem na konstantní judikaturu Ústavního soudu, princip presumpce neviny a pravidlo in dubio pro reo poznamenal, že jeho vina nebyla v řízení prokázána. Popřel, že by se trestné činnosti dopustil, když rozhodného dne v klubu D. vůbec nebyl. Proti sobě stojí tvrzení jeho a tvrzení poškozeného T. V., přičemž nelze konstatovat, že by jedno tvrzení bylo věrohodnější než to druhé. Věrohodnost výpovědi poškozeného je nadto snižována dalšími skutečnostmi – jednalo se o místo, kde téměř nebylo světlo, poškozený mladistvého neznal a byl pravděpodobně ovlivněn messengerovou komunikací, v níž mu svědek T. M. sdělil: „Kdyžtak to byl AAAAA.“. Teprve na základě uvedeného sdělení poškozený mladistvého vyhledal na Facebooku, to vše předtím, než ho jako útočníka označil na fotografii před policejním orgánem. Brojil proti tomu, že soudy se v jeho případě nezabývaly případným motivem, když u poškozeného – v kontextu hodnocení věrohodnosti jeho výpovědi – akcentovaly absenci důvodu ke mstivosti. Soudy navíc v souvislosti s hodnocením výpovědi poškozeného odkazovaly na úřední záznam podle §158 odst. 6 tr. ř., který není důkazem použitelným, nebyl k návrhu stran proveden, a nelze tak na něj žádným způsobem odkazovat. Touto stěžejní námitkou se odvolací soud vůbec nezabýval.
6. Dále namítl, že orgány činné v trestním řízení nezajistily žádného svědka, který by viděl předmětné fyzické napadení, a to přesto, že na místě se měly nacházet minimálně dvě skupiny osob, které měly průběh skutku pozorovat. Ve věci slyšení svědci se tak mohli vyjádřit až k okolnostem, které nastaly po napadení. Tito svědci (T. M., A. Š., M. S., N. N., O. V.) přitom mladistvého neusvědčují. Výpověď svědka T. M. nemůže být považována za pravdivou, neboť svědek sdělil, že se o tom, kdo poškozeného napadl, dozvěděl od svědkyně A. Š., přičemž tato svědkyně jednoznačně uvedla, že ještě cca rok po napadení poškozeného nevěděla, kdo měl být útočníkem - nemohla to tedy svědku T. M. sdělit. Za pravdivou nemůže být považována ani výpověď svědka M. S. Přítomnost uvedeného svědka na místě vyloučila svědkyně A. Š., která po celou dobu, vyjma napadení, byla s poškozeným. Je tak dána pochybnost o vypovídací hodnotě svědeckých výpovědí a o tom, zda mladistvý skutek spáchal. Výpovědi nelze užít ani v rámci argumentů nepřímých důkazů, které by jej v celku usvědčovaly. Nalézací soud pak provedené důkazy hodnotil nezákonně a v rozporu s jejich skutečným významem. Ve prospěch mladistvého vypovídající svědci (T. S., K. B. S. a D. B.) potvrdili, že mladistvý skutek nemohl spáchat, neboť dodržoval režim omezeného pohybu a musel být a byl nejpozději ve 23 hodin doma. Soud výpovědi dvou naposledy jmenovaných svědků dezinterpretoval a odvolací soud se s příslušnou námitkou nevypořádal. Výpovědi svědčící obhajobě byly hodnoceny nezákonným způsobem, pokud bylo uvedeno, že ani jeden z těchto svědků nebyl navrhován v přípravném řízení a ani jeden z nich se sám se svědectvím nedostavil na policii. Mladistvý totiž není povinen aktivně vyhledávat a opatřovat důkazy k prokázání své neviny. Pokud svědkyně A. T. odmítla vypovídat, neznamená to, že výpověď mladistvého vyvrací. Odvolací soud se s uvedenými námitkami žádným způsobem nevypořádal a své rozhodnutí založil pouze na úvahách, proč je napadený rozsudek správný. Dovolatel poukázal na důkazní situaci „tvrzení proti tvrzení“ řešenou specifikovanými nálezy Ústavního soudu, přičemž v dané věci podle něj nebyly provedeny (ani žádné přímé) důkazy, na základě kterých by bylo možno dospět k závěru o vině. Mladistvý nesouhlasil ani se závěrem, že dne 20. 6. 2019 byla jeho rána na ruce již prokazatelně zahojená. Nic takového z doložených lékařských zpráv nevyplývá, naopak se z nich podává, že v danou dobu měl mladistvý ránu na pravé ruce ještě nezahojenou a rána měla být mazána, přelepována a držena v čistotě. Sám poškozený přitom nevypověděl o takovém ošetření na ruce útočníka. Důkazy tak byly hodnoceny nezákonně v rozporu s jejich obsahem. Vytkl, že nalézací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval jinými námitkami než jím vznesenými, přičemž odvolací soud se tímto, stejně jako ani dalšími odvolacími námitkami, nikterak nezabýval.
7. Mladistvý proto navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, soudu pro mládež, ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 12 Tmo 15/2020, a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové, soudu pro mládež, ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 2 Tm 9/2020, zrušil a věc vrátil k novému projednání. Současně učinil podnět k odložení výkonu rozhodnutí soudů nižších stupňů a navrhl, aby v případě, že se předseda senátu soudu prvního stupně sám neztotožní s tímto podnětem a neučiní vlastní návrh na odložení výkonu rozhodnutí a tento návrh náležitě neodůvodní a bez zbytečného odkladu ho spolu se spisy nepředloží k rozhodnutí Nejvyššímu soudu, předseda senátu Nejvyššího soudu před rozhodnutím o dovolání odložil nebo přerušil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání, a to podle §265o tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud, soud pro mládež, jako soud dovolací (dále jen „Nejvyšší soud“, popř. „dovolací soud“) zjistil, že dovolání mladistvého je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, že je podala včas (§265e odst. 1 tr. ř.) oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
9. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Mladistvý odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
10. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
11. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
12. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v posuzované věci neshledal. V projednávaném případě není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Mladistvý je z jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině usvědčován konzistentní a věrohodnou výpovědí poškozeného T. V. korespondující s dalšími důkazy, především s výpověďmi svědků T. M. (vypověděl, že několik dní po incidentu mu mladistvý řekl, aby poškozenému vyřídil, že se omlouvá) a M. S. (viděl, že mladistvý, jehož dobře znal již z dřívější doby, do poškozeného strčil, hádali se spolu, přičemž samotnou ránu sice neviděl, ale slyšel ji), facebookovou komunikací mezi poškozeným a svědkem T. M. (svědek v ní v souladu s jeho výpovědí poškozenému sděluje, že se mu mladistvý omlouvá, že mu nechtěl zlomit čelist) a znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, zpracovaným znalcem MUDr. Miroslavem Šafrem (potvrzujícím, že ke vzniku poranění mohlo velmi dobře dojít v důsledku jediného úderu pěstí ze strany druhé osoby do brady poškozeného zleva). Dovolací soud má za to, že obhajoba mladistvého prezentovaná před soudy nižších stupňů byla bezpečně vyvrácena. Z podrobného odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu (str. 5-6, bod 17.) a rovněž z odůvodnění rozhodnutí soudu odvolacího (str. 3, body 6.-8.) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou mladistvého (podporovanou částečně výpověďmi jemu nejbližších osob) založenou především na tvrzení, že na místě činu vůbec nebyl a v rozhodné době se nacházel doma, a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
13. Dovolací soud nicméně pro úplnost dodává, že se ztotožňuje s důvody, pro které soudy nižších stupňů nepřisvědčily výpovědím svědků podporujících obhajobu mladistvého. Považuje za správnou argumentaci nalézacího soudu, podle níž svědci K. B. S., matka mladistvého, a D. B., jeho nevlastní otec, na přímou otázku, zda mladistvého viděli v noci doma, přímo neodpověděli, přičemž ani jeden z nich se nezmínil o přítomnosti svědkyně A. T. v jejich obydlí, ačkoliv ta měla v inkriminované době údajně spát s mladistvým v posteli. Lze toliko obecně přisvědčit tomu, že není povinností mladistvého zajišťovat důkazy svědčící v jeho prospěch, na druhou stranu je v nejlepším zájmu každého obviněného takové důkazy označit a navrhnout k provedení. Z faktu, že svědkyně A. T. nevypovídala, nelze činit žádné skutkové závěry, v předmětné věci však nebyly takové závěry dovozovány, nýbrž bylo soudy poukázáno na ostatní výpovědi navzájem na sebe navazující a v celkovém souhrnu potvrzující zjištění, že mladistvý byl osobou, která se předmětného skutku dopustila. Co se pak týče mladistvým akcentovaného zranění, jež podle jeho názoru vylučovalo útok vůči poškozenému způsobem ve výroku o vině popsaným, nalézací soud vzhledem k obsahu přiložené lékařské zprávy relevantně usoudil především tu skutečnost, že mladistvému nemohlo v jediné ráně pěstí bránit.
14. S ohledem na výše uvedené nelze než uzavřít, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům provedeného dokazování. Soudy proto nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo , jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině mladistvého. Souhrn dostatečně kvalitních důkazů tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku a usvědčují z jeho spáchání mladistvého. Pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo) , neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).
15. V souvislosti s opakovaně vznesenou námitkou, podle níž odvolací soud nereagoval na veškerou argumentaci obsaženou v řádném opravném prostředku, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pokud proti nim postaví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, resp. ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 162/13, a ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. IV. ÚS 750/14). Přezkoumávaná soudní rozhodnutí pak takový ucelený argumentační systém, kterým je obhajoba mladistvého vyvrácena, nepochybně skýtají. Za těchto okolností je lichou představa dovolatele, že odvolací soud byl povinen zabývat se každou jednotlivostí obsaženou v jeho odvolání. S oporou judikatorní praxe reprezentované zejména usneseními Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 583/13, a Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, se odvolací soud při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu a lze tedy v odvolacím řízení z důvodu stručnosti odkázat na podrobnou a přiléhavou argumentaci nalézacího soudu, pokud se již soud prvního stupně s veškerou argumentací strany dostatečně vypořádal (zejména pokud strana v opravném prostředku pouze opakovala argumentaci přednesenou již před soudem prvního stupně, s níž se tento soud zcela vypořádal), musí však být z odůvodnění odvolacího soudu patrné, že se argumentací obsaženou v odvolání zabýval. Oba soudy se pak s podstatnou částí obviněným vznesených námitek (které byly opakovány i v podaném dovolání) důsledně a logicky vypořádaly, odvolací soud se odvolací argumentací obviněného zabýval. Proto nelze konstatovat, že by byl mladistvý uznán vinným na základě nepřesvědčivých výsledků dokazování a že by odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu bylo příliš stručné a nereagující na obhajobu obviněného.
16. Dovolací soud uzavírá, že mladistvý svoji domněnku nesprávné právní kvalifikace skutku založil na přesvědčení o nesprávných skutkových zjištěních, dovolání neobsahuje jedinou námitku, kterou by vytýkal nesoulad mezi skutkovými zjištěními uvedenými v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu ve spojení s odůvodněním rozhodnutí nalézacího soudu, popř. odvolacího soudu, a zákonnými znaky provinění, jimiž byl uznán vinným. Dovolatel pouze opakuje svoji obhajobu a skutkové námitky, s nimiž se již vypořádaly soudy prvního, jakož i druhého stupně, a naplnění uplatněného dovolacího důvodu spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení dovozuje z nerespektování pravidla in dubio pro reo . Je zjevné, že takto uplatněné výhrady stojí nejen mimo důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale i jakýkoliv jiný důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 tr. ř. Dovolací soud se proto právním posouzením skutku či jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva nezabýval. Z celého obsahu podaného mimořádného opravného prostředku je zjevné, že obviněný brojil výlučně proti závěrům vyplývajícím z provedeného dokazování, předestřel vlastní verzi skutkového děje a na základě této odmítl závěr o svém pachatelství.
17. Se zřetelem k rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání mladistvého bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a proto je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
18. Dovolací soud nerozhodoval o návrhu mladistvého, aby předsedkyně senátu před rozhodnutím o dovolání odložila výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno (§265o odst. 1 tr. ř.). Mladistvý není oprávněn podat návrh podle §265h odst. 3 tr. ř. a samosoudkyně soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem na odklad nebo přerušení výkonu trestu nepředložila. Podání obviněného bylo vyhodnoceno (pro jím explicitně uvedený případ, že mu nevyhoví samosoudkyně soudu prvního stupně) jako podnět k postupu předsedkyně senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř., čemuž nic nebrání, avšak důvody pro takový postup nebyly shledány.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 5. 2021
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth