ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.549.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 549/2021-1743
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 6. 2021 o dovolání obviněného T. O. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 6 To 82/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 2/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. O. odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 39 T 2/2020, byl obviněný T. O. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným (body 1-132), dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (body 133 a 134). Za to byl podle §209 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného J. P. a o nároku poškozené B., na náhradu škody (§228 odst. 1 tr. ř.).
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný a spoluobviněný J. P. odvolání, v nichž brojili proti výrokům o vině a trestu. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 6 To 82/2020, byl napadený rozsudek z podnětu podaných odvolání podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný T. O. byl uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle §209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného J. P. a o nároku poškozené B., na náhradu škody (§228 odst. 1 tr. ř.).
3. Podle skutkové věty výroku o vině rozsudku odvolacího soudu se obviněný označené trestné činnosti dopustil tím, že se spoluobviněným J. P. v období od března 2013 do září 2018 společně, s úmyslem získat neoprávněně finanční prospěch, J. P., vystupující jako dodavatel, po předchozí vzájemné dohodě s T. O., zaměstnancem společnosti B., se sídlem XY, IČO XY (dále jen B.), vystavil společnosti B. za dodání práškových barev, vodou ředitelných barev a natěračských potřeb, k němuž však nikdy nedošlo, 134 daňových dokladů a dodacích listů, kdy T. O. dodání takto vyfakturovaného zboží J. P. potvrdil a předložil doklady ve společnosti B. k proplacení, ačkoliv věděl, že k žádnému dodání vyfakturovaného zboží nedošlo, přičemž konkrétně jednali v celkem 134 případech ve výroku o vině specifikovaných, a tímto jednáním vylákali od společnosti B. finanční částku v celkové výši 5 514 491 Kč, která byla skutečně vyplacena a již oba obvinění použili pro svou potřebu, a dále se pokusili vylákat částku 166 291 Kč, k jejímuž vyplacení nedošlo, tedy svým jednáním způsobili společnosti B. škodu v celkové výši 5 680 782 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 6 To 82/2020, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Vytkl nesprávné právní posouzení skutku, které spatřoval v extrémně okleštěném dokazování, kdy mu nebylo umožněno vyslechnout jediného svědka a uplatnit tak jeho právo na obhajobu jakožto nejzákladnější právo v rámci spravedlivého procesu. Nesprávné právní závěry pak obviněný spatřoval v absenci objektivní stránky, subjektivní stránky a řádného vyčíslení nebo určení rozsahu způsobené škody.
5. Pokud jde o absenci objektivní stránky trestného činu, obviněný postupoval v souladu s interními pokyny společnosti B., obchodní činnost této společnosti vykonával podle platných právních předpisů, nepochyboval o faktickém dodavateli obchodované komodity, jeho činnost byla reálnou činností jeho zaměstnavatele. V této souvislosti poukázal na neúplné svědecké výpovědi zaměstnanců společnosti a na nevyslechnuté statutární zástupce společnosti, kteří by osvětlili manipulaci s barvami a jejich další využití. Vedení společnosti si bylo vědomo toho, že část barev byla vyvezena do zahraničí, a že jejich zbytek byl realizován do okamžité spotřeby, a to v zájmu korporace, která byla sankcionována za nadměrnou spotřebu barev příslušnými orgány ochrany životního prostředí. Namítl, že byl uznán vinným na základě účelového a zmateného doznání spoluobviněného J. P., které vykazovalo známky zinscenovanosti (spoluobviněný po vyhlášení rozsudku nalézacího soudu dovolateli a jeho obhájci přiznal, že byl pod vlivem alkoholu a sedativ). Navíc spoluobviněnému (s ohledem na jeho procesní stanovisko) nemohl klást dotazy a uplatnit tak své právo na obhajobu. Zdůraznil, že se nemohl podílet na žádné hypotetické škodě, v jeho moci nebylo ovlivnit tok dovezené komodity v rámci další distribuce. O podvodném jednání nevěděl a nemohl vědět. Jestliže k němu došlo, tak bez jeho účasti. Postup orgánů činných v trestním řízení se opíral o nebezpečnou presumpci podvodného jednání, aniž by bylo postaveno najisto, že dovolatel takové jednání praktikoval koordinovaně se spoluobviněným J. P. ve společném záměru na získání majetkového prospěchu.
6. Co se týče absence subjektivní stránky trestného činu, soudy ve svých rozhodnutích učinily závěr o jeho úmyslném zavinění. Takový závěr nicméně nelze dovodit na podkladě předpokladu „neodběru“ zboží s podporou domněnky a chybného doznání spoluobviněného a dále na podkladě sečtených čísel faktur. Není zřejmé, z jakých skutkových okolností byl dovozen přímý úmysl. Tento nelze konstatovat na základě spekulací (srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 3 Tdo 99/2011).
7. K tvrzené absenci řádného vyčíslení nebo určení rozsahu způsobené škody obviněný považoval za nesprávný paušální závěr soudů, že se rozsah způsobené škody odvíjí od výše vystavených faktur. Neposoudily však, zda je škoda následkem jeho činnosti. Neprokázaly, že by obchodní transakce dovolatele neproběhly. Společnost B. předložila pouze proplacené faktury a „uznání škody“ se odvíjelo od těchto listin. Průběh údajně neproplacených faktur za nedodané zboží (barvy) se opírá o jednu vágní větu spoluobviněného J. P. Část svědeckých výpovědí, na které odkazovaly soudy, se netýkala účastníků převzetí předmětného zboží. Při stanovení výše způsobené škody soudy ignorovaly skutečnost, že dovolateli bylo zabráněno prokazovat cestou výslechu jím navržených svědků okolnosti faktického obstarání zboží a jeho vnosu do skladu společnosti.
8. Závěrem dovolatel namítl i porušení práva na spravedlivý proces. Setrval
na svém přesvědčení, že celkový proces hodnocení důkazů vzbuzuje pochybnosti o jeho trestní odpovědnosti, neboť je postaven na domněnkách, úvahách nebo nebezpečných presumpcích. Skutková zjištění soudů jsou v rozporu s provedenými důkazy. Soudy hodnotily důkazy jen v jeho neprospěch a navrhované důkazy ignorovaly. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2042/08, pojednávající o pravidlu in dubio pro reo a principu presumpce neviny konstatoval, že soudy vycházely z principu jeho viny. V souvislosti s vytýkaným opomenutím důkazů odmítl argumentaci odvolacího soudu, podle níž, měl-li v řízení obhájce, nebyl krácen na svých právech. Návrh na provedení důkazů mu byl zamítnut navzdory tomu, že byl zastoupen obhájcem. Podle jeho mínění měl v řízení před nalézacím soudem postavení pouhého diváka, jehož názor je obtěžující a jehož všechny návrhy na provedení důkazů jsou považovány za nadbytečné. Nebylo-li mu umožněno verifikovat svědecké výpovědi či vůbec provedení důkazů, nelze konstatovat spolehlivost meritorního rozhodnutí.
9. Ze shora uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a podle §265k odst. 2 tr. ř. aby zrušil i další rozhodnutí na něj obsahově navazující. Současně navrhl, aby předseda senátu soudu prvního stupně podle §265h odst. 3 tr. ř. bez zbytečného odkladu předložil spis spolu s návrhem na přerušení výkonu trestu odnětí svobody, který dovolatel vykonává. V případě, že by tak předseda senátu soudu prvního stupně neučinil, aby tak podle §265o odst. 1 tr. ř. učinil předseda senátu Nejvyššího soudu.
10. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání uvedla, že v projednávané věci nenastala situace, že by soudy rezignovaly na účel trestního řízení takovým způsobem, že by do dovolatelova práva na spravedlivý proces zasáhly nesprávnou realizací důkazního řízení ve smyslu jeho nezbytného rozsahu, jakož i svévolným hodnocením těch důkazů, které se oproti důkazním návrhům obhajoby rozhodly provést, a že by tak předmětné trestní řízení vedly při porušení procesního postupu předepsaného ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Ze zaměření dovolatelovy skutkové argumentace je podle ní zřejmé, že jejím prostřednictvím poukazuje na pochybnosti ve skutkových zjištěních o způsobu uskutečnění jeho spolupachatelské součinnosti se spoluobviněným J. P. v tom podstatném duchu, že se průkaznost podvodného jednání odvíjí po stránce důkazní pouze z obsahu doznávající výpovědi spoluobviněného, která byla učiněna pod vlivem alkoholu a sedativ a za kterou se dovolateli také následně omluvil. Přitom nelze přehlédnout, že dovolatelem prezentovaný způsob vyhodnocení výpovědi spoluobviněného ve smyslu její absentující věrohodnosti, jakož i její označení jako zcela osamoceného usvědčujícího důkazu, jsou naprosto vytrženy z kontextu zbývajícího rozsahu důkazů shodné kvality vypovídací hodnoty. Státní zástupkyně ve věci neshledala tzv. extrémní rozpor. Akcentovala příslušné hodnotící pasáže zejména rozsudku nalézacího soudu, ze kterých podle jejího mínění při respektu k požadavku ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. vyplývají naprosto přesvědčivé, logické a výsledky provedeného dokazování podložené úvahy, které vedly soud k odmítnutí obhajoby obviněného.
11. Soudy skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, podle státní zástupkyně zjistily nejen z výpovědi spoluobviněného, ale i z celé řady dalších důkazů. O výběru nového dodavatele barev v poškozené společnosti nerozhodovali ani dovolatel, ani jiní nákupčí, ale takovou rozhodovací pravomocí bylo vybaveno pouze vedení společnosti. To však nákupy od J. P. neschválilo, objektivní potřeba dodávek barev nebyla dána, přesto obviněný účetní společnosti E. Š. předkládal předmětnou fakturaci nezařazenou do skladové evidence, což sice obviněný uvedené svědkyni vysvětloval určením barev k testování, avšak tato skutečnost nebyla výpověďmi svědků – zaměstnanců obou lakoven (svědci L. Č., P. H., M. L., T. V., G. F., Z. V. a J. M.) nikterak potvrzena. Pokud měl dovolatel před vedením poškozené společnosti odstranit nesrovnalosti ohledně dodávek od J. P., bylo rovněž vyvráceno jeho tvrzení o místě jejich přebírání na pracovišti v XY, kde se obviněný nezdržoval tak často, aby takové množství barev mohl převzít. Ačkoli dovolatel vypověděl o barvách práškových i vodou ředitelných a o tom, jak byly baleny, tuto výpověď nepotvrdila svědkyně Š. H., přítelkyně J. P., která se k obalové technice neuměla vyjádřit vůbec, zmínila se toliko o barvách práškových a pouze obecně potvrzovala dodávku barev, ačkoli vůbec nemohla specifikovat, od koho její přítel barvy odebíral. Její výpověď, kterou zjevně zamýšlela ve prospěch svého tehdejšího přítele, nemohly soudy hodnotit jako věrohodnou, odporovala-li zjištěným okolnostem případu, včetně toho, jak vypovídal sám J. P. v řízení před soudem. Závěr o fiktivních dodávkách barev tedy soudy nepřijaly pouze na podkladě doznání spoluobviněného J. P. Ten se navíc výkonem svého živnostenského oprávnění pohyboval zcela mimo deklarovanou obchodní činnost. Dále soudy nemohly přehlédnout ani způsob prováděné fakturace jeho údajného dodavatele (M. M.), který se vyznačoval jak odlišnou podobou účetních dokladů, tak také vzhledem firemního razítka. Nebylo identifikováno ani číslo účtu u takto tvrzeného dodavatele u příslušného bankovního ústavu.
12. Při takto objektivizovaném důkazním stavu věci pak podle státní zástupkyně zcela postrádá na svém významu dovolatelův důkazní návrh na výpověď posledně uvedeného svědka M. M., jakož i svědků dalších z řad vedení poškozené společnosti a dalších zaměstnanců, resp. externích spolupracovníků. Jestliže nalézací soud takové důkazní návrhy označil za irelevantní a soud odvolací rovněž neshledal důvodu k jejich provedení, pak nelze v uvedeném směru uzavřít, že ve věci opatřený skutkový stav trpí vadou opomenutého důkazu stavící důkazní řízení mimo mantinely dovolatelova práva na spravedlivý proces. V posuzovaném případě totiž nenastala situace, že by se soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly tímto obhajobou navrhovaným důkazem a že by se taková vada jejich postupu posléze odrazila ve správnosti skutkových zjištění a v důsledku toho i ve správnosti hmotněprávního posouzení přisouzeného skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 3 Tdo 91/2011). Doplnila, že případ odlišného hodnocení důkazů ze strany dovolatele v opozici s tím, jak je hodnotily soudy, nelze bez dalšího považovat za porušení jím akcentovaného pravidla in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).
13. Podle státní zástupkyně dovolatel námitku absence subjektivní stránky uplatnil na podkladě skutkové argumentace, proto tato hmotněprávní námitka není pro svůj skutkový podklad způsobilá k věcnému projednání. Z rozhodných skutkových zjištění soudů vyplynul způsob uvedení poškozené společnosti v omyl, který byl v rámci spolupachatelské formy trestné součinnosti dovolatele a spoluobviněného J. P. založen na fiktivní deklaraci účetních dokladů, kterými měl být založen právní titul poskytovaných plateb, ačkoliv nebyl nikdy dán a ačkoliv mu neodpovídalo žádné věcné protiplnění. Dovození přímého úmyslu (nejen) na dovolatelově straně se ve smyslu těchto a v podrobnostech již výše poukazovaných zjištění rozhodně nestalo dílem pouhých presumpcí, jak dovolatel ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09, nedůvodně namítal. Výše popsaný způsob provedení činu pak zcela jednoznačně vypovídá o tom, že jak dovolatel, tak i spoluobviněný J. P., byli od samého počátku vedeni záměrem vlastního obohacení na úkor majetku poškozené společnosti.
14. Jinak nelze nahlížet ani na námitku zpochybňující míru důkazní podloženosti způsobeného škodlivého následku. Jestliže tento námitkový okruh není způsobilý ke svému věcnému projednání, pak lze jen s jistou dávkou tolerance nahlížet na jeho dílčí součást, kdy se uvádí, že společnost B. předložila pouze proplacené faktury a „uznání škody“ se odvíjelo od těchto listin. A to s tím odpovídajícím komentářem, že se z výroku o vině z hlediska „míry proplacenosti“ předložených fiktivních faktur podává, v jakém rozsahu došlo k dokonání podvodného jednání a v jaké míře zůstalo pouze ve fázi pokusu.
15. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného T. O. je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, že je podala včas (§265e odst. 1 tr. ř.) oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
17. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
18. Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V projednávaném případě nebylo odvolání obviněného zamítnuto. Odvolací soud naopak (i) z jeho podnětu napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. obviněného vzhledem k nové právní úpravě uznal vinným mírnějším trestným činem a v návaznosti na to mu uložil i mírnější trest. Za této situace tedy nelze konstatovat, že by byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatněn relevantně.
19. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
20. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
21. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
22. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v posuzované věci neshledal.
23. K případnému opomenutí důkazů je vhodné nejprve poznamenat, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
24. Dovolací soud se nedomnívá, že by posuzovaná věc byla stižena vadou opomenutých důkazů. Nalézací soud svým povinnostem kladeným výše specifikovanou konstantní judikaturou Ústavního soudu dostál, když v odůvodnění svého rozsudku dostatečně vysvětlil, proč zamítl návrh obviněného na doplnění dokazování výslechem požadovaných svědků. Pokud jde o svědka M. M., údajného subjektu, od kterého měl spoluobviněný J. P. získávat barvy, uvedl, že faktura a vzor razítka, které jmenovaný předal orgánům činným v trestním řízení, se zjevně neshodují s těmi, na jejichž základě měl spoluobviněný J. P. získávat barvy, přičemž číslo účtu svědka na faktuře specifikované nebylo u tvrzené bankovní instituce identifikováno (srov. str. 11-13, body 15., 16. a 18. rozsudku nalézacího soudu). Co se představitelů vedení společnosti B. a jejích zaměstnanců týče, soud poukázal na nadbytečnost takových svědeckých výpovědí s ohledem na jím zjištěný skutkový stav podávající se mimo jiné z výpovědi spoluobviněného J. P. (str. 13, bod 18. rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud se v kontextu reakce na výhradu obviněného obsaženou v jeho řádném opravném prostředku s postupem nalézacího soudu ztotožnil. V podrobné a přesvědčivé pasáži svého rozhodnutí se námitkou obviněného, že nalézací soud porušil jeho právo na spravedlivý proces, když nevyhověl vzneseným důkazním návrhům, pečlivě zabýval a v této souvislosti také adekvátně poznamenal, že obviněný se domáhal výslechu jím navrhovaných svědků zejména proto, aby byla podpořena linie jeho obhajoby provedenými důkazy vyvrácená (srov. str. 15 a 16, body 16.-19.). Dovolací soud na základě výše uvedeného uzavírá, že soud o důkazním návrhu explicitně rozhodl, přičemž své zamítavé rozhodnutí také náležitě a věcně správně zdůvodnil, přičemž se lze plně ztotožnit se závěrem, že důkazní návrhy obhajoby bylo třeba vyhodnotit jako nadbytečné. Ve shodě s odvolacím soudem proto konstatuje, že právo obviněného na spravedlivý proces v tomto ohledu nebylo formou tzv. opomenutých důkazů porušeno.
25. V projednávaném případě dále není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Obviněný je z jednání specifikovaného ve skutkové větě výroku o vině usvědčován byť stručnou, nicméně z hlediska ustanovení skutkového děje dostatečně popisnou a výstižnou výpovědí spoluobviněného J. P., která je věrohodným důkazem (což odvolací soud logicky zdůvodnil v bodu 20. jeho rozsudku, na který dovolací soud pro stručnost odkazuje), nadto důkazem nikoliv osamoceným, nýbrž korespondujícím s výpověďmi svědků, zejména G. F., B. O., E. Š., Z. V., J. M., L. Č., P. H., M. L. a T. V., a dále listinnými důkazy, především v podobě faktur a dodacích listů. Dovolací soud má za to, že obhajoba obviněného prezentovaná před soudy nižších stupňů byla jednoznačně vyvrácena. Z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu (str. 8-13, bod 6-18.) a rozhodnutí soudu odvolacího (zejména str. 19, bod 32.) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného založenou především na tvrzení, že postupoval v souladu s interními pokyny společnosti B., jeho činnost byla reálnou činností jeho zaměstnavatele a obchodní transakce skutečně proběhly, a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. Soudy komplexně a logicky vyložily závěry provedeného dokazování, že obviněný nebyl oprávněn vybírat nového dodavatele barev, poněvadž touto pravomocí disponoval toliko majitel společnosti B. A. P. Společnost pro své dvě lakovny odebírala zboží výlučně od dodavatelů Barvy Silák, potažmo WEFA, Surfin či Color Spektrum, přičemž tito plně pokrývali objemové potřeby společnosti. Nadto žádná z osob vyjadřujících se k fungování lakoven neznala spoluobviněného J. P., tvrzeného dodavatele, který sám přiznal, že dodávky zboží byly toliko fiktivní, neprobíhaly, a že byl obviněným k pácháním trestné činnosti instruován (aby vystavoval předmětné faktury), k čemuž byl motivován příslíbem „provize“ 5 % z fakturované částky. Ostatně, jak výše naznačeno, v řízení bylo vyvráceno, že by subjekt, od něhož měl spoluobviněný J. P. získávat zboží (svědek M. M.), jemu zboží skutečně dodával. S přihlédnutím ke skutečnosti, že reálná spotřeba barvy na testování neodpovídala dodávkám zboží, k tomu, že obviněný se v několika případech tvrzeného předání zboží objektivně nacházel mimo pracoviště a že opakovaně porušoval své pracovní povinnosti tím, že uváděl nepravdivé informace o zdravotním stavu či místě pobytu, prováděl nedostatečné kontroly či neporovnával ceny s dalšími dodavateli, za což byl opakovaně napomínán, je závěr o vině zcela opodstatněný. Soudy relevantně dovodily, že obviněný využil své pozice ve společnosti B., v rámci níž vykonával určitý dohled nad dodávkami barev, a mezi standardní a reálné dodávky administrativně včlenil ty fiktivní, údajně pocházející od spoluobviněného J. P.
26. S ohledem na výše uvedené nelze než uzavřít, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům provedeného dokazování. Soudy proto nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo , jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněného. Souhrn dostatečně kvalitních důkazů tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku a usvědčují z jeho spáchání obviněného. Pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo) , neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).
27. Za relevantně uplatněné námitky podřaditelné pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo možno považovat zpochybnění naplnění zákonných znaků stíhaného trestného činu, byť s notnou dávkou tolerance. Převážná část argumentace byla totiž i v tomto okruhu právně relevantních námitek opřena o tvrzení „neprokázání“ jednotlivých znaků trestné činnosti, jejích následků v podobě výše způsobené škody, o nesouhlas se samotnou fiktivností nákupů barev a o hodnocení usvědčující výpovědi spoluobviněného jako nevěrohodného a osamoceného důkazu. Tyto námitky, jak vyplývá z výše uvedeného, jsou však pouhou polemikou se soudy řádně zjištěným skutkovým stavem a prezentací vlastní skutkové verze, z níž je dovozováno pochybení soudů na hmotněprávním základě právní kvalifikace projednávaného skutku. S ohledem na obecné vymezení dovolacích námitek a jejich částečnou subsumovatelnost pod uplatněný dovolací důvod se však jimi dovolací soud věcně zabýval.
28. Přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Způsobí-li takovým činem značnou škodu [tj. ve smyslu ustanovení §138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku škodu dosahující částky nejméně 1 000 000 Kč], spáchá zločin podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Podle §21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
29. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu se podává, že obviněný T. O. a spoluobviněný J. P. dílem sebe obohatili tím, že uvedli někoho v omyl, a na cizím majetku způsobili značnou škodu, a dílem se dopustili jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, že někoho uvedou v omyl, a na cizím majetku způsobí značnou škodu, přičemž k dokonání trestného činu nedošlo.
30. Podle skutkových zjištění soudů se obviněný zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, dopustil tím, že se spoluobviněným J. P. v období více než pěti let fakturovali společnosti B. fiktivní dodávky zboží, a to tak, že spoluobviněný J. P., jakožto údajný dodavatel zboží, vystavil této společnosti za dodání práškových barev, vodou ředitelných barev a natěračských potřeb, k němuž nikdy nedošlo, 134 daňových dokladů a dodacích listů a obviněný T. O., jakožto zaměstnanec uvedené společnosti, dodání takto vyfakturovaného zboží potvrdil a ve společnosti B. předložil zmíněné doklady k proplacení. Uvedeným způsobem od společnosti B. vylákali celkem 5 514 491 Kč (tato částka byla společností na základě předmětných dokladů spoluobviněnému J. P. vyplacena) a pokusili se vylákat 166 291 Kč (tato částka vyplacena nebyla).
31. Není pochyb o tom, že shora popsané jednání obviněného T. O. charakteristické rysy stíhaného zločinu nese.
32. Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že objektem trestného činu podvodu je cizí majetek. Cizím majetkem se rozumí majetek, který nenáleží pachateli nebo nenáleží výlučně jemu. Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne na cizím majetku značná škoda a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2052). Obohacení znamená neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. Uvedení v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Skutková podstata podle §209 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§13 odst. 2, §15 tr. zákoníku), ve vztahu ke způsobené značné škodě je postačující, zavinil-li ji pachatel jen z nedbalosti [§16, §17 písm. a) tr. zákoníku].
33. Podstatou trestného činu podvodu je podvodné jednání, v jehož rámci pachatel (mimo jiné) uvede jinou osobu v omyl, přičemž v důsledku takového jednání dojde ke škodě na cizím majetku a pachatel sebe nebo jiného obohatí. K tomu, aby se jednalo o trestný čin podvodu, tedy musí existovat příčinná souvislost mezi omylem určité osoby a majetkovou dispozicí učiněnou v omylu a dále příčinná souvislost mezi touto majetkovou dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Na podvodu mohou být zainteresovány celkem až čtyři různé osoby: pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená, přičemž poškozený a osoba jednající v omylu nemusí být subjekty totožné.
34. V posuzované věci obviněný T. O. se spoluobviněným J. P. tím, že postupovali podle své předchozí výslovné domluvy o tom, že spoluobviněný bude obviněnému vystavovat fiktivní doklady o dodávce zboží pro společnost B. a obviněný je bude této společnosti posléze předkládat k proplacení, z čehož bude oběma plynout zisk, a obviněný T. O. společnosti B. předkládal uvedené fiktivní doklady k proplacení, na základě nichž byly na bankovní účet spoluobviněného, resp. jeho družky Š. H., vyplaceny požadované finanční částky, uvedli jiného v omyl, čímž sebe obohatili, neboť získané finanční prostředky si ponechali a použili je pro svou vlastní potřebu. Poněvadž společnost B. v důsledku jejich jednání pozbyla finanční prostředky v celkové výši 5 514 491 Kč, které byly skutečně vyplaceny, přičemž k vyplacení částky 166 291 Kč nedošlo, je správný závěr o naplnění znaku způsobení značné škody na cizím majetku [§138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku]. Výtky obviněného zaměřené proti výši způsobené škody jsou – stejně jako v podstatě i ostatní námitky popírající naplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu – převážně skutkového charakteru. Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy, v konkrétním případě se jedná o zmenšení majetku, o úbytek hospodářské hodnoty. To, že společnost B. vyplacením předmětných finančních částek utrpěla újmu majetkové povahy, nelze rozporovat. Společnost tyto finanční částky vyplatila v domnění, že za ně obdržela protiplnění v podobě dodaného zboží. Ve skutečnosti je však vyplatila na podkladě falešných daňových dokladů, aniž by jakékoliv zboží dostala. Tudíž je evidentní, že na její straně došlo k úbytku hospodářské hodnoty, a to ve výši odpovídající součtu částek obviněným vyplacených. V kontextu výhrady obviněného nelze než odkázat na bod 12. rozsudku nalézacího soudu, v němž je vysvětleno, na základě jakých důkazů byl učiněn závěr o výši škody. Pokud jde o subjektivní stránku zločinu, dovolací soud se ztotožňuje s argumentací soudů nižších stupňů, podle níž obviněný jednal v úmyslu přímém [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Jestliže s vědomím, že společnosti B. předkládá k proplacení fiktivní faktury, jejichž vznik za účelem finančního zisku inicioval, je zjevné, že chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoníku porušit zájem na ochraně cizího majetku. Předkládal-li doklady k proplacení, ačkoliv věděl, že k tvrzenému dodání zboží nedošlo a že jeho úkony slouží toliko k podvodnému vylákání finančních prostředků od společnosti, je zřejmé, že jednal cíleně a chtěl porušit zájem chráněný trestním zákonem na ochraně soukromého vlastnictví. Dovolací soud uzavírá, že právní posouzení skutku jako zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, shledal správným.
35. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného T. O. bylo dílem podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. Podané dovolání jako celek je zjevně neopodstatněné, a Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
36. Dovolací soud nerozhodoval o návrhu obviněného, aby předsedkyně senátu před rozhodnutím o dovolání odložila výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno (§265o odst. 1 tr. ř.). Obviněný není oprávněn podat návrh podle §265h odst. 3 tr. ř. a předseda senátu soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem na odklad nebo přerušení výkonu trestu nepředložil. Podání obviněného bylo vyhodnoceno (pro jím explicitně uvedený případ, že mu nevyhoví předseda senátu soudu prvního stupně) jako podnět k postupu předsedkyně senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř., čemuž nic nebrání, avšak důvody pro takový postup nebyly shledány.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 6. 2021
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth