ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.563.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 563/2021-252
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 6. 2021 o dovolání obviněného V. N., nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. 8 To 291/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 146/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. N. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 29. 6. 2020, sp. zn. 3 T 146/2019, byl obviněný V. N. uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se dopustil tím, že
dne 17. 2. 2018 v době kolem 00:10 hodin v XY před klubem P., za přítomnosti většího počtu osob, nejméně však před třemi osobami, poté co zde vznikl konflikt mezi hosty diskotéky a poté, co byl sám fyzicky napaden neznámou osobou, napadl poškozeného J. M., nar. XY, tak, že ho udeřil zezadu do hlavy cihlou, v důsledku čehož poškozený upadl na zem, čímž mu způsobil krvácení pod měkké pleny mozkové ve spánkové oblasti vpravo, zhmoždění mozku ve spánkovém laloku vpravo a další popsaná poranění, pro jejichž léčení byl hospitalizován ve Fakultní nemocnici v XY, klinice úrazové chirurgie od 17. 2. 2018 do 27. 2. 2018, čímž utrpěl vážnou poruchu zdraví, neboť došlo k poranění mozku jako důležitého orgánu, a byl citelně omezen v obvyklém způsobu života po dobu přibližně čtyř až šesti týdnů.
2. Za uvedené trestné činy byl obviněný podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jenž mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Rovněž bylo rozhodnuto o nároku poškozených na náhradu škody.
3. Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, usnesením ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. 8 To 291/2020, odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II. Z dovolání obviněného
4. Obviněný proti usnesení odvolacího soudu podal prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání pro vadné právní posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, a pro to, že vadným procesním postupem soudů došlo k porušení práva na spravedlivý proces, práva na řádnou obhajobu a na nestranné posuzování věci. Uvedené nedostatky spatřoval v jednostranném hodnocení důkazů a v tom, že soudy nižších stupňů bez přiměřených důvodů odmítly provést obhajobou navržené důkazy, jež mohly přispět k správnému, objektivnímu a úplnému objasnění všech relevantních skutečností. Rovněž tvrdil, že nerespektováním ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. došlo k tzv. extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. V důsledku těchto nedostatků nebylo objektivně prokázáno, že naplnil znaky skutkových podstat trestných činů, které mu jsou kladeny za vinu, protože z výsledků zajištěných důkazů nevyplynulo, že byl tím, kdo poškozeného udeřil.
5. Ve smyslu těchto námitek obviněný vytkl, že soudy považovaly za stěžejní důkaz výpověď svědka P. B., neboť ani odvolací soud se nezabýval rozpory ve výpovědích jednotlivých svědků, jimiž jeho výpověď není podpořena, a to ani výpovědí poškozeného J. M., s níž je zcela v kolizi. Ztotožnit ji nelze s výpověďmi svědků S. M., M. B., A. O. či L. K., kteří vypovídali odlišně. V souladu s P. B. není ani svědectví P. G., na nějž se P. B. odvolával. Obviněný připomněl, že sám byl jednou ze zraněných osob, a odvezla ho sanitka k ošetření do nemocnice, přičemž od počátku poukazoval na to, že v místě, kde došlo k incidentu, se v dané době pohybovala další skupina čtyř lidí (což bylo i následně prokázáno), která vyvolávala konflikty a zapojovala se aktivně do potyček, jak uvedli svědek M. B. i slyšení policisté, kteří na místě zasahovali. Svědci hovořili o skupině čtyř lidí, která měla po konfliktu společně utéct do parku, a z dalších výpovědí bylo zjevné, že se nemohlo jednat o dovolatele a jeho přátele, protože L. K., M. B. a A. O. uvedli, že odcházeli postupně, odděleně, a to jedna skupina do parku, a druhá včetně dovolatele přímo na nádraží.
6. Obviněný poukázal na nepřehlednost situace, neboť ani policisté nevěděli, kterou skupinu označují, protože přijeli později a vycházeli jen ze zprostředkovaných údajů. Na pachatelství obviněného není možné usuzovat z výpovědi svědka P. H., který tvrdil, že podle sdělení P. G. jeden ze čtyř mladíků, kteří měli poškozeného napadnout, utekl do parku, když obviněný a jeho přátelé odcházeli, jak bylo prokázáno, zcela jiným směrem. Tentýž svědek uvedl, že když přijeli, stály na zastávce dvě osoby, a to obviněný a svědek M. B., ti neutíkali. Utíkat měly osoby, jež dostihli v parku, a které byly následně identifikovány jako A. O. a L. K. Obviněný poukázal i na nesrovnalosti plynoucí z výpovědi svědka M. P., který po celou dobu hovořil o osobě útočníka, jehož nespojoval s osobou obviněného, přičemž zřejmě nedopatřením zaměnil obviněného za svědka L. K. Stejně tak soud jednoznačně zaměnil svědka L. K. s dovolatelem, k čemuž obhajoba navrhovala další výslech tohoto svědka, aby se věc vyjasnila, avšak odvolací soud tento návrh neakceptoval.
7. Odvolací soud se podle obviněného dostatečně nezabýval jím podaným odvoláním, neboť k závěru, že je nedůvodné, dospěl neuváženě, aniž by připustil provedení navržených důkazů. Své rozhodnutí opřel, tak jako soud prvního stupně, bez řádného, odpovídajícího a objektivního posouzení, o výpověď naprosto nedůvěryhodného svědka P. B., jenž v průběhu řízení měnil výpovědi, které mohly být doplněným dokazováním zcela zpochybněny či vyvráceny. Nevypořádal se ani s postupem policejního orgánu, který řádně po napadení poškozeného nezajistil předmět, jímž měl být poškozený udeřen do hlavy, ač o něm bylo hypoteticky hovořeno. Uvedené svědčí o tom, že od počátku řízení jednal policejní orgán nedostatečně, avšak soudy tyto skutečnosti nebraly do úvahy.
8. Nesprávnost skutkových závěrů obviněný odvozoval i od vadně zajištěných prvotních úkonů, které byly policejním orgánem prováděny nesystematicky, chaoticky, nepromyšleně a s dlouhým časovým odstupem, na což soudy rovněž nereagovaly. Při hodnocení výpovědi svědka P. B. neposuzovaly, že obviněného označil jako pachatele až dva roky po události, ač jeho vyjádření k osobě pachatele bylo před tím nejasné a neurčité. Pochybnosti vzbuzuje, že až u hlavního líčení konaného po dvou letech od incidentu, označil dovolatele prakticky neomylně, přičemž jím podávaný popis pachatele se vyznačoval rozpory a nejasnostmi ohledně oblečení zúčastněných, řetízků na krku, čepice, hodnocení vzdálenosti místa, světelných podmínek atd. Výpověď svědka P. B. mohla být sice zpochybněna výslechem svědkyně V. Š., avšak tento důkaz opakovaně navrhovaný soudy neprovedly.
9. Soudy měly přihlížet k závěru o tom, že je pachatelem obviněný, i k tomu, že v době spáchání skutku nebyl zdravotně způsobilý, a doplnit k tomu dokazování zdravotnickou dokumentací obviněného, aby byly prokázány problémy s pohybem obviněného a toho, že nemohl být rychle se pohybující osobou, jak uvedli svědci incidentu. Soudy však nedbaly na to, že policie jeho zdravotní stav v přípravném řízení zvažovala (viz první i druhé usnesení o zahájení trestního stíhání).
10. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů zrušil usnesení odvolacího soudu ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. 8 To 291/2020, kterým bylo zamítnuto odvolání podané proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 29. 6. 2020, sp. zn. 3 T 146/2019, a aby věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
11. Státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství nevyužila svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. a k podanému dovolání se věcně nevyjádřila.
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
12. Nejvyšší soud, když jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), se zabýval tím, zda obviněným označený důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami.
13. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z této dikce je zřejmé, že uvedený důvod slouží k nápravě právních vad, a tedy, že jeho prostřednictvím není možné vytýkat vady ve skutkových zjištěních, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006, seš. 27, č. T 912). Proto také obecně platí, že podkladem pro přezkum správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), aj.].
14. Z těchto zákonných podmínek platí výjimka v případě, že jsou namítány extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, nebo závažná porušení zásad spravedlivého procesu, což připouští zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03).
15. Nejvyšší soud v přezkoumávané věci interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou a Listinou, neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR].
16. Nejvyšší soud podotýká, že pro rozsah jeho přezkumné povinnosti ve vztahu k dovoláním napadených rozhodnutí platí, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy, a proto musí obviněný nedostatky svědčící o porušení pravidel spravedlivého procesu v dovolání skutečně vytknout a vyložit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
IV. K námitkám proti procesním nedostatkům
17. Podle obsahu podaného dovolání se podává, že obviněný v zásadě právní vady, pro které důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží, nenamítal, neboť primárně svými argumenty zdůrazňoval nedostatky v prováděném dokazování s dopadem na porušení pravidel spravedlivého procesu spatřovaném v opomenutých důkazech a vadném a jednostranném hodnocení provedených důkazů. Jestliže zmínil nedostatky v právní kvalifikaci, pak toliko s odkazem na to, že se činu, jenž mu je kladen za vinu, nedopustil, protože nebyl tím, kdo poškozenému zranění způsobil. Namítané nedostatky se dotýkají zásadně procesního postupu soudů při dokazování anebo směřují proti vadám v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku, což jsou skutečnosti stojící zcela mimo jakýkoliv dovolací důvod [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Dovolací soud zásadně není povinen přezkoumávat, avšak je povinen o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním, která jsou podkladem pro právní posouzení věci, uvažovat v těch případech, kdyby byl dán extrémní nesoulad mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/2004). Z tohoto důvodu Nejvyšší soud posuzoval, zda přezkoumávaná rozhodnutí vykazují nejextrémnější excesy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další)].
18. Námitkou, která nesouvisí se shora uvedenými podmínkami, je v obecné rovině uvedené tvrzení obviněného, že prvopočáteční úkony policie v této věci byly chaotické a nesystematické, čímž obviněný poukazoval na postup policejního orgánu před podáním obžaloby, případně před zahájením trestního stíhání, avšak bez konkretizace těch úkonů, které považoval za vadné. Ani taková výhrada nemá podklad v obsahu spisového materiálu. V této návaznosti lze jen vyjádřit, že pokud obviněný v širších souvislostech poukazoval na nedostatky při určování jeho osoby jako pachatele rekognicí provedenou podle fotografií, postup policejního orgánu při tomto úkonu nedostatky nevykazuje. Rekognice, při níž byl svědkem P. B. označen jako pachatel, který napadl poškozeného J. M., se uskutečnila až dva roky po spáchání předmětného skutku, ale ani tento časový odstup s ohledem na další zjištěné a posuzované okolnosti, nelze považovat za vadný. Z ustanovení §104b tr. ř. neplyne orgánům činným v trestním řízení žádná lhůta, v níž by bylo třeba uvedený postup realizovat, neboť vždy záleží na osobě poznávajícího i na souvislostech, za kterých se poznání provádí. Především finální závěr spočívá na konečném uvážení soudu, jenž podle konkrétních okolností případu a jejich výsledného zhodnocení, posuzuje poznatky získané při rekognici (viz §2 dost. 5, 6 tr. ř.). V této věci je však třeba zdůraznit, že se jednalo o agnoskaci, tzn. identifikaci, zjištění totožnosti, která jako důkazní prostředek nemá „kvalitu důkazního prostředku rekognicí“, a proto je třeba jí přiznat tomu odpovídající důkazní sílu. Za situace, kdy jsou rozhodnutí soudů založena na jediném důkazu, je nezbytné, aby obecné soudy posoudily všechny důkazy v jejich celku a doplnily dokazování tak, aby byly naplněny požadavky vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 5 tr. ř. (srov. nález Ústavního soudu z 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 928/2020).
19. V posuzované věci byly uvedené podmínky splněny a je možné jen doplnit, že k fotorekognici přikročil policejní orgán poté, co státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Břeclavi usnesením ze dne 2. 5. 2019, sp. zn. ZT 40/2019 (č. l. 8 a 9 spisu) ke stížnosti obviněného zrušila usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 29. 3. 2019, sp. zn. KRPB-248650-10/TČ-2018-060371, a policejnímu orgánu, z důvodu nutnosti ověření skutečností plynoucích z výpovědí svědků P. B. a P. G., provedení fotorekognice nařídila, což se stalo až v době, kdy již byly zajištěny další důkazy, podle kterých bylo možné v přípravném řízení zvoleným způsobem postupovat, a to zcela v souladu se shora uvedenými podmínkami.
20. K uvedenému závěru je třeba doplnit, že v průběhu přípravného řízení se orgány činné v trestním řízení zabývaly právě tím, kdo je pachatelem uvedeného činu, a nebylo pochyb o tom, že je to osoba, která se na místě činu pohybovala před incidentem. Policejní orgány systematicky shromažďovaly důkazy tak, aby se jim pachatele podařilo identifikovat, a to na základě soustředěného postupu. Je vhodné připomenout, že stěžejními důkazy pro závěr, že obviněný je pachatelem, nebyl pouze protokol o rekognici provedené se svědkem P. B. dne 3. 7. 2019 (č. l. 10 a 11 spisu), ale rovněž jeho výpověď a výpovědi svědků P. G. a S. M. učiněné při hlavním líčení. Posoudí-li se způsob, jak poznávání obviněného svědkem P. B. probíhalo, je zjevné, že podobu pachatele popsal již ve výpovědi učiněné bezprostředně před rekognicí v přípravném řízení, tedy před tím, než mu byly fotografie k identifikování pachatele předloženy. Označil hrubé rysy, které odpovídaly vzezření obviněného, a další souvislosti. Lze též poukázat na spontánnost, s níž na fotografii obviněného reagoval, když uvedl, že „hned jak jsem otevřel album, praštil mě do očí, i tím pohledem, kdy nevypadá jako grázl, i střapatým účesem“ (č. l. 11 verte spisu). Uvedené svědčí o tom, že spíše než podle oblečení a toho, co měl obviněný při spáchání skutku na sobě, jej svědek P. B. poznal podle výrazu v obličeji a rysů na jeho hlavě. Nelze přehlédnout ani další pasáže z výpovědi svědka P. B., v nichž popsal souvislosti s předcházejícími událostmi, kdy obviněného vykazoval z klubu P. Z těchto všech okolností soudy dovodily, že si podobu tohoto aktéra vybavil, a proto uváděl, že si ho zapamatoval. Uvedené skutečnosti vedly Nejvyšší soud k závěru, že výhradám obviněného proti vadnosti postupu v přípravném řízení nevyhověl, když ani způsob, jímž byl obviněný jako pachatel určen, nevzbuzuje jím namítané pochybnosti.
21. Obviněný brojil i proti jiným postupům v procesu dokazování tvrzením, že soudy řádně nezhodnotily svědecké výpovědi, neodstranily rozpory z nich plynoucí, neprovedly obviněným navržené důkazy, nevypořádaly se s jeho obhajobou a nepřihlédly ke skutečnosti, že měl v době spáchání skutku zdravotní potíže, jež mu znemožňovaly provést útok soudy popsaným způsobem. Tyto výhrady však obsahu spisu neodpovídají a nevyplývají ani z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí, protože z nich se podává, že soud prvního stupně při hlavním líčení provedl dokazování zaměřené na objasnění všech relevantních okolností vztahujících se ke spáchanému skutku. Pro úplnost je vhodné uvést, že vyslechl obviněného a poškozeného, a též svědky P. B., P. G., M. B., P. H., L. K., S. M., A. O., M. P. a L. K. Zranění poškozeného zjistil ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, vypracovaného znalkyní MUDr. Svatavou Duchaňovou, a pro řádně objasnění skutkového stavu vycházel též z protokolů o rekognici, protokolu o ohledání místa činu, včetně náčrtku a fotodokumentace, záznamů o dechových zkouškách, lékařské zprávy obviněného ze dne 17. 2. 2018, a dalších. V bodech 16. a 17. rozsudku vysvětlil úvahy, jimiž se řídil při hodnocení těchto důkazů a uvedl, jaké skutkové závěry na základě nich učinil, přičemž z obsahu jeho rozhodnutí je rovněž patrné, že neopomněl řádně se vypořádat s obviněným vznesenou obhajobu. Odvolací soud dostál svým povinnostem (§254 odst. 1 tr. ř.), přičemž reagoval i na obhajobu obviněného a jím uplatněné odvolací námitky, a když dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí netrpí obviněným vytýkanými vadami, jeho odvolání podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné (srov. body 4. až 10. usnesení odvolacího soudu).
22. Nejvyšší soud se zřetelem na výhrady obviněného po posouzení obsahu přezkoumávaných rozhodnutí shledal, že postup odvolacího soudu nesvědčí o nedostatcích, jež obviněný nastínil, protože soud zkoumal důvodnost a opodstatněnost odvolacích námitek, a vysvětlil, proč jim nevyhověl. Nejednalo se tedy z jeho strany o porušení povinností uložených mu zákonem, neboť neignoroval námitky odvolatele vůči důkazům, na něž nalézací soud odkazoval, a vysvětlil, z jakých důvodů se s jeho závěry ztotožnil (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. II. ÚS 122/96 a rozhodnutí ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08). Odvolací soud tudíž splnil závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí, jenž nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (vznesenou námitku). Odvolací soud se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, a rovněž rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Ruiz García proti Španělsku ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, §26 a rozsudek ESLP ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, §59-60). Lze shrnout, že z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně je patrné, že se všemi důležitými otázkami skutečně zabýval, a že se nespokojil s pouhým potvrzením závěrů soudu nižší instance (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/2017-1), neboť z obsahu jeho rozhodnutí plyne způsob, jak se s námitkami obviněného vypořádal (srov. body 6. až 8. usnesení odvolacího soudu).
23. Opodstatnění nemá ani výhrada obviněného, že soudy neprovedly výslech svědkyně V. Š., vyšetřovací pokus či rekonstrukci, a proto nedošlo k řádnému objasnění věci. Tyto důkazní návrhy posuzoval zejména odvolací soud, který v bodě 6. usnesení rozvedl, že dokazování provedené soudem prvního stupně nesvědčí o nedostatcích při objasňování skutku, a byly shromážděny a provedeny všechny potřebné důkazy (§2 odst. 5 tr. ř.), na jejichž základě byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Provádění dalších důkazů onačil za nadbytečné, neboť nebylo namístě doplňovat dokazování o výslech V. Š., případně o vyšetřovací pokus či rekonstrukci činu, protože navrhovaná svědkyně nebyla přímým svědkem předmětné události a průběh útoku dostatečným způsobem osvětlili svědci P. B. a P. G. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud se s důkazními návrhy vypořádal, a tudíž není prostor pro tvrzení o tzv. opomenutých důkazech. Vzhledem k tomu, že tuto okolnost obviněný ani výslovně nenamítal, lze jen ve stručnosti zmínit, že se za ně považují pouze důkazy, o nichž ve vlastních rozhodovacích důvodech, ve vztahu k jejich zamítnutí, nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci, případně důkazy, které byly provedeny, ale soudy je adekvátně nezhodnotily [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další].
24. Nejvyšší soud k obviněným namítané nevěrohodnosti svědka P. B. pro úplnost poznamenává, že ani ve vztahu k ní přezkoumávaná rozhodnutí netrpí nedostatky, protože soudy dostatečným způsobem odůvodnily, proč jeho verzi událostí uvěřily, a z jakých důvodů jím tvrzené skutečnosti odpovídají i jinak objektivizovaným zjištěním, a na základě jakých dalších poznatků o tuto výpověď opřely své skutkové závěry (srov. bod 16. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Soudy zdůraznily jeho nestrannost i to, že vnímal událost v jejích časových i místních návaznostech, viděl napadení poškozeného a již se s ním setkal v předchozí části incidentu. Neshledaly důvody pro zkreslování nebo nepravdivé sdělování informací. Poznatky, o nichž tento svědek hovořil, soud hodnotil a konfrontoval je s dalšími ve věci provedenými důkazy, z nichž však nevyplynulo nic, co by jím uváděné skutečnosti zpochybňovalo, případné nesrovnalosti a nepřesnosti, zejména u popisu oblečení obviněného a směru, kterým z místa činu odešel, svědek vysvětlil, a připustil, že oblečení si přesně nevybavuje a po napadení poškozeného soustředil svou pozornost spíš na něj. Způsob, jakým soud uvedené postoje zkoumal, svědčí o plném respektu k zásadám uvedeným v §2 odst. 6 tr. ř., neboť soudy posuzovaly všechny rozhodné skutečnosti jednotlivě i ve vzájemných propojeních, a není tedy pochyb o tom, že závěr, že výpověď svědka P. B. je věrohodná, byl učiněn procesně správným způsobem, přesvědčivě a na podkladě zajištěných důkazů. Uvedené úvahy soudů mají podklad v logických a srozumitelných odůvodněních dovoláním napadených rozhodnutí a svědčí o dodržení pravidel stanovených v §125 a 134 tr. ř.
25. V souvislosti s těmito závěry lze připomenout, že soud prvního stupně reagoval i na obhajobu obviněného ohledně jeho zdravotního stavu v době spáchání skutku, a dospěl k závěru, že ze svědeckých výpovědí, jež mapovaly jednání obviněného i ve vztahu k možnostem jeho pohybu, je zjevné, že nebyl omezen natolik, že by nemohl způsobit předmětné zranění poškozenému (srov. bod 17. rozsudku soudu prvního stupně). U posuzování zdravotního stavu obviněného nelze pominout obsah lékařské zprávy ze dne 17. 2. 2018 (č. l. 138 spisu) pořízené bezprostředně po incidentu Fakultní nemocnicí v XY, v níž je ve vztahu ke končetinám obviněného uvedeno „bez poranění kostního skeletu, hybnost i čití v normě“ a rovněž je zde poznámka, že obviněný se pokusil utéct z ordinace, což podporuje závěr soudu prvního stupně, že jeho zdravotní stav mu v době útoku na poškozeného v pohybu nikterak výrazně nebránil.
26. Verzi svědka P. B. nezpochybňuje ani námitka obviněného o nejasnostech ve způsobu a směru odchodu obviněného po napadení poškozeného, neboť z výpovědí svědků A. O. (č. l. 193 spisu) a L. K. (č. l. 174 a 175 spisu), na něž obviněný poukazoval i v podaném dovolání, plyne, že obviněný a jeho kolegové odešli směrem do parku, kde se potkali, a až poté se rozdělili a každý odešel jinam, což koresponduje i s výpověďmi na místě zasahujících policistů (např. P. H., č. l. 173 a 174 spisu) kteří uvedli, že dvě osoby (včetně obviněného), zadrželi na nádraží a dvě v parku. Uvedená tvrzení jsou v souladu i s výpovědí svědka P. G. (č. l. 172 spisu), podle něhož obviněný a jeho přátelé, s nimiž byl na party v klubu P., odešli směrem do přilehlého parku.
27. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud nepovažoval námitky obviněného za opodstatněné, nýbrž shledal, že soudy splnily své povinnosti plynoucí z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., v nichž není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obviněného. Pokud soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejde o vady řízení spočívající ani v situaci „tvrzení proti tvrzení“. V přezkoumávané věci je třeba konstatovat, že zejména nalézací soud všechny důkazy procesně správným způsobem provedl, následně také vyhodnotil v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. a rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, přičemž proti sobě stojícím výpovědím věnoval potřebnou pozornost a pečlivě je posuzoval [srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16]. Trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12). Z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí plyne dodržení pravidel stanovených v §125, resp. §134 odst. 2 tr. ř. [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03]. Soudy měly na paměti, že z rámce dokazování vedeného v souladu s požadavky §2 odst. 5 tr. ř. musejí vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat. Lze připomenout, že existují případy, kdy i menší počet sice nepřímých, leč závažných a navzájem provázaných důkazů zcela postačí k zjištění skutkového stavu v mezích ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 426/2014).
28. Ze všech uvedených důvodů, když Nejvyšší soud v projednávané věci nezjistil známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností při zajišťování rozsahu a způsobu provedeného dokazování, uzavřel, že se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97), a dospěl k závěru, že nešlo o exces. Pravidla spravedlivého procesu proto v této věci nebyla porušena, i když je třeba zdůraznit, že ani toto právo nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.).
V. Závěr
29. Nejvyšší soud po zhodnocení všech rozhodných skutečností shledal, že námitky v dovolání uplatněné nemají právní povahu, nekorespondují nejenom s označeným, ale ani s žádným jiným důvodem vymezeným v §265b odst. 1, 2 tr. ř. a soudy zjištěný skutkový stav je dostatečným podkladem pro závěr, že došlo k naplnění všech zákonných znaků skutkových podstat zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku i výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl obviněný uznán vinným. Z těchto důvodů dovolání jako podané mimo zákonem vymezené důvody podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 6. 2021
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu