ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.935.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 935/2021-7175
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 10. 2021 o dovoláních obviněných K. M. , nar. XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Praha-Ruzyně, a O. M. , nar. XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 4. 2021, sp. zn. 3 To 37/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 33/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. M. odmítá.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného O. M. odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 2. 2020, sp. zn. 17 T 33/2018, byl obviněný K. M. uznán vinným pokračujícím zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016, který spáchal dílem ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a dílem sám. Za to byl podle §240 odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016 odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 250 denních sazeb po 4 000 Kč, tedy v celkové výši 1 000 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené době vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na 1 rok. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu (člena statutárního orgánu) nebo zástupce obchodní korporace na dobu 7 let. Obviněný O. M. byl uznán vinným pokračujícím zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za to byl podle §240 odst. 2 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016 odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu (člena statutárního orgánu) nebo zástupce obchodní korporace na dobu 6 let. Obviněný R. H. byl uznán vinným pokračujícím zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za to byl podle §240 odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016 za použití §58 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu (člena statutárního orgánu) nebo zástupce obchodní korporace na dobu 6 let. Obviněný L. byl uznán vinným pokračujícím zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za to byl podle §240 odst. 2 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016 odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2,5 roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu (člena statutárního orgánu) nebo zástupce obchodní korporace na dobu 5 let.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění K. M., O. M. a L. odvolání, která směřovala do výroku o vině i trestu. Všechna odvolání byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 4. 2021, sp. zn. 3 To 37/2020, podle §256 tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění dopustili pokračujícího zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby tím, že
1. všichni obvinění
po předchozí domluvě a ve vzájemné součinnosti v XY a na dalších místech se záměrem zkrátit daň z přidané hodnoty (dále též jen „DPH“) nebo vylákat výhodu na této dani a neoprávněně se tak obohatit na úkor České republiky vytvořili účelové obchodní řetězce, na kterých se účastnily společnosti:
- P. s. i., IČ XY, se sídlem XY, jejímž jednatelem a společníkem byl obviněný K. M.,
- T. O., IČ XY, se sídlem XY, jejímž jednatelem a společníkem byl obviněný O. M.,
- N. G., IČ XY, se sídlem XY, jejímž jednatelem a společníkem byl obviněný R. H.,
- O. S., IČ XY, se sídlem XY, jejímž jednatelem a společníkem byl obviněný L. M.,
- D., IČ XY, se sídlem XY, jejímž jednatelem a společníkem byl obviněný L. M.,
a v jejich rámci při nákupu pneumatik ze Slovenské republiky předstírali, že od slovenských dodavatelů – společností B., IČ XY, se sídlem XY, I. G., IČ XY, se sídlem XY, a P. D., IČ XY, se sídlem XY, jako první tuzemští příjemci zboží nakupují společnosti T. O. (zastupovaná obviněným O. M.), O. S. a D. (zastupované obviněným L. M.) a N. G. (zastupovaná obviněným R. H.), které na pozici tzv. ztracených obchodníků takto formálně předstíraly pořízení zboží z jiného členského státu Evropské Unie podle §16 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty v tehdy účinném znění (dále též jen „zákon o DPH“), a to již s počátečním úmyslem z těchto obchodů neodvést České republice DPH, což se také ve všech případech bez výjimky stalo, přičemž skutečným kupujícím – příjemcem, zboží byla vždy společnost P. s. I., zastupovaná obviněným K. M., který veškerou tuto činnost inicioval a řídil a spoluobviněným R. H., O. M. a L. M. udílel pokyny, jak mají postupovat; a to konkrétně:
obvinění K. M. a O. M.
a) obviněný K. M. pro společnost P. s. I., objednal a nakoupil zboží od společnosti B., tedy pořídil zboží ze Slovenské republiky, přičemž však byly tyto nákupy fiktivně vykazovány v účelově vytvořeném řetězci na společnost T. O., za kterou jednal obviněný O. M., který poté úmyslně nesplnil svou povinnost podle §25 odst. 1, §101 odst. 1, §108 odst. 1 zákona o DPH za společnost T. O., řádně a včas přiznat a odvést DPH, a to konkrétně ve zdaňovacích obdobích III. - IV. čtvrtletí roku 2010, I. - IV. čtvrtletí roku 2011, I. - IV. čtvrtletí roku 2012 a III. - IV. čtvrtletí roku 2013, a současně obviněný K. M. jménem společnosti P. s. I., v podaných daňových přiznáních k DPH za období od 1. 8. 2010 do 31. 8. 2013 neoprávněně uplatnil nárok na odpočet DPH na vstupu za totéž zboží nakoupené formálně od společnosti T. O., a to za rok 2010 ve výši 336 372 Kč, za rok 2011 ve výši 1 988 801 Kč, za rok 2012 ve výši 746 306 Kč a za rok 2013 ve výši 82 142 Kč, ačkoli ve skutečnosti společnost P. s. I., podle §25 odst. 1, §101 odst. 1, §108 odst. 1 zákona o DPH vznikla při pořízení zboží z jiného členského státu EU s místem plnění v tuzemsku povinnost přiznat a odvést DPH a nárok na uplatnění odpočtu DPH vůbec neměla; konkrétně se jednalo o nabytí zboží na základě následujících faktur vystavených společností T. O., na společnost P. s. I.:
§následuje podrobný výčet konkrétních faktur vydaných v období od srpna 2010 do srpna 2013 s přesnou výší plnění bez DPH i výší DPH (v českých korunách),
čímž obvinění K. M. a O. M. u daňového subjektu P. s. I., dílem zkrátili DPH a dílem vylákali výhodu na této dani v celkové výši 3 153 621 Kč,
obvinění K. M. a L. M.
b) obviněný K. M. pro společnost P. s. I., objednal a nakoupil zboží od společností I. G. a B., tedy pořídil zboží ze Slovenské republiky, přičemž však byly tyto nákupy fiktivně vykazovány v účelově vytvořeném řetězci na společnosti O. S., a D., za které jednal obviněný L., který poté úmyslně nesplnil svou povinnost podle §25 odst. 1, §101 odst. 1, §108 odst. 1 zákona o DPH za společnosti O. S., a D., řádně a včas přiznat a odvést DPH, a to konkrétně u společnosti O. S., ve zdaňovacích obdobích IV. čtvrtletí roku 2011, I. - IV. čtvrtletí roku 2012, leden a únor roku 2013 a u společnosti D., ve zdaňovacím období květen 2013, a současně obviněný K. M. jménem společnosti P. s. I., v podaných daňových přiznáních k DPH za období od 1. 11. 2011 do 31. 5. 2013 neoprávněně uplatnil nárok na odpočet DPH na vstupu za totéž zboží nakoupené formálně od společnosti O. S., za rok 2011 ve výši 799 548 Kč, za rok 2012 ve výši 1 119 456 Kč a za rok 2013 ve výši 260 977 Kč a za zboží formálně nakoupené od společnosti D. za rok 2013 ve výši 168 653 Kč, ačkoli ve skutečnosti společnost P. s. I., podle §25 odst. 1, §101 odst. 1, §108 odst. 1 zákona o DPH vznikla při pořízení zboží z jiného členského státu EU s místem plnění v tuzemsku povinnost přiznat a odvést DPH a nárok na uplatnění odpočtu DPH vůbec neměla; konkrétně se jednalo o nabytí zboží od společností O. S., a D., na základě následujících faktur vystavených těmito společnostmi na společnost P. s. I.:
§následuje podrobný výčet konkrétních faktur vydaných společností O. S., v období od listopadu 2011 do února 2013 a společností D., vydaných v květnu 2013, s přesnou výší plnění bez DPH i výší DPH (v českých korunách),
čímž obvinění K. M. a L. u daňového subjektu P. s. I., dílem zkrátili DPH a dílem vylákali výhodu na této dani v celkové výši 2 348 634 Kč,
obvinění K. M. a R. H.
c) obviněný K. M. pro společnost P. s. I., objednal a nakoupil zboží od společností P. D. a B., tedy pořídil zboží ze Slovenské republiky, přičemž však byly tyto nákupy fiktivně vykazovány na společnost N. G., za kterou jednal obviněný R. H., který poté úmyslně nesplnil svou povinnost podle §25 odst. 1, §101 odst. 1, §108 odst. 1 zákona o DPH za společnost N. G. řádně a včas přiznat a odvést DPH, a to konkrétně ve zdaňovacích obdobích květen 2011, září 2011, říjen 2011, listopad 2011, únor 2012, duben 2012 a červen 2012, a současně obviněný K. M. jménem společnosti P. s. I., v podaných daňových přiznáních k DPH za období od 1. 5. 2011 do 30. 6. 2012 nepřiznal pořízení tohoto zboží od slovenských dodavatelů a zkrátil tak daňovou povinnost společnosti P. s. I., za zdaňovací období květen 2011 ve výši 167 865 Kč, září 2011 ve výši 470 089 Kč, říjen 2011 ve výši 133 029 Kč, listopad 2011 ve výši 259 537 Kč, únor 2012 ve výši 87 775 Kč, duben 2012 ve výši 106 736 Kč a červen 2012 ve výši 406 302 Kč, když podle §25 odst. 1, §101 odst. 1, §108 odst. 1 zákona o DPH společnosti P. s. I., vznikla při pořízení zboží z jiného členského státu EU s místem plnění v tuzemsku povinnost přiznat a odvést DPH; konkrétně se jednalo o nabytí zboží specifikovaného v následujících fakturách vystavených společnostmi P. D. a B., na odběratele N. G.:
§následuje podrobný výčet konkrétních faktur vydaných v období od května 2011 do června 2012 s přesnou výší plnění bez DPH i výší DPH (v eurech i českých korunách),
čímž obvinění K. M. a R. H. u daňového subjektu P. s. I., zkrátili DPH v celkové výši 1 631 332 Kč,
2. obvinění K. M. a R. H.
po předchozí domluvě a ve vzájemné součinnosti v XY a na dalších místech se záměrem zkrátit DPH nebo vylákat výhodu na této dani, a neoprávněně se tak obohatit na úkor České republiky vytvořili účelový obchodní řetězec, na kterém se účastnily společnosti:
- P. s. I., IČ XY, se sídlem XY, jejímž jednatelem a společníkem byl obžalovaný K. M.,
- W., IČ XY, se sídlem XY, jejímž jednatelem a společníkem byl v období od 11. 6. 2012 do 7. 10. 2013 obžalovaný R. H. a v době od 8. 10. 2013 do 22. 4. 2014 M, H, nar. XY,
a v jeho rámci při prodeji pneumatik společností P. s. I., do Slovenské republiky předstírali, že kupujícím je společnost W., byť ve skutečnosti bylo zboží přímo dodáváno jiným odběratelům, a to již s počátečním úmyslem, že společnost W., jako tzv. ztracený obchodník ve Slovenské republice DPH nikdy nepřizná a neodvede, což se také ve všech případech bez výjimky stalo, a současně společnost P. s. I., na podkladě jí vystavených faktur na společnost W., na základě §64 odst. 1 zákona o DPH neoprávněně uplatní osvobození od DPH při dodání zboží do jiného členského státu EU osobě registrované k dani v jiném členském státu EU, přičemž veškerou tuto činnost inicioval a řídil obviněný K. M., který spoluobviněnému R. H. udílel pokyny, jak má postupovat a takto konkrétně:
oba obvinění společně
a) obviněný K. M. jménem společnosti P. s. I., prodal pneumatiky blíže nezjištěným subjektům, přičemž však byla tato plnění fiktivně vykazována v účelově vytvořeném řetězci na společnost W., za kterou jednal obviněný R. H., který poté úmyslně nesplnil svou povinnost za společnost W., přiznat a odvést DPH ve Slovenské republice, a současně obviněný K. M. jménem společnosti P. s. I., v podaných daňových přiznáních k DPH za období od 1. 7. 2012 do 31. 7. 2013 neoprávněně uplatnil osvobození od DPH při dodání zboží do jiného členského státu osobě registrované k dani v jiném členském státu, konkrétně se jednalo o prodeje zboží na základě následujících faktur vystavených společností P. s. I., na společnost W.:
§následuje podrobný výčet konkrétních faktur vydaných v období od července 2012 do července 2013 s přesnou výší (cenou) plnění bez DPH (v eurech) i cenou včetně DPH (v českých korunách),
čímž obvinění K. M. a R. H. u daňového subjektu P. s. I., neoprávněně uplatnili osvobození od DPH a zkrátili tak DPH, respektive vylákali nadměrný odpočet této daně ve zdaňovacím období červenec 2012 ve výši 92 951 Kč, září 2012 ve výši 225 023 Kč, říjen 2012 ve výši 1 030 273 Kč, listopad 2012 ve výši 952 103 Kč, prosinec 2012 ve výši 589 696 Kč, leden 2013 ve výši 6 583 Kč, únor 2013 ve výši 571 963 Kč, březen 2013 ve výši 1 055 363 Kč, duben 2013 ve výši 1 092 407 Kč, květen 2013 ve výši 923 591 Kč, červen 2013 ve výši 661 704 Kč, červenec 2013 ve výši 369 732 Kč, celkem tedy ve výši 7 571 390 Kč,
obviněný K. M. sám
b) jménem společnosti P. s. I., prodal pneumatiky blíže nezjištěným subjektům, přičemž však byla tato plnění fiktivně vykazována v účelově vytvořeném řetězci na společnost W., za kterou po odkoupení obchodního podílu od obviněného R. H. jednal jako nový společník a jednatel M. H., jenž poté nesplnil svou povinnost za společnost W., přiznat a odvést DPH ve Slovenské republice, a současně obviněný K. M. jménem společnosti P. s. I., v podaných daňových přiznáních k DPH za období od 1. 10. 2013 do 28. 2. 2014 neoprávněně uplatnil osvobození od DPH při dodání zboží do jiného členského státu osobě registrované k dani v jiném členském státu, konkrétně se jednalo o prodeje zboží na základě následujících faktur vystavených společností P. s. I., na společnost W.:
§následuje podrobný výčet konkrétních faktur vydaných v období od října 2013 do února 2014 s přesnou výší (cenou) plnění bez DPH (v eurech) i cenou včetně DPH (v českých korunách),
čímž obviněný K. M. u daňového subjektu P. s. I., neoprávněně uplatnil osvobození od DPH a zkrátil tak DPH, respektive vylákal nadměrný odpočet této daně ve zdaňovacím období říjen 2013 ve výši 517 883 Kč, listopad 2013 ve výši 909 358 Kč, v lednu 2014 ve výši 736 775 Kč a v únoru 2014 ve výši 1 107 423 Kč, celkem tedy ve výši 3 271 439 Kč,
na podkladě jednání všech čtyř obviněných popsaného shora pod body 1. a 2. společnost P. s. I., opakovaně uváděla správci daně – Finančnímu úřadu v XY nepravdivé údaje, konkrétně:
§následuje výčet konkrétních daňových přiznání této společnosti za jednotlivá zdaňovací období roku 2010 s uvedením přesné výše zkrácení daně v příslušném období
tedy za rok 2010 zkrátila DPH celkem o 336 372 Kč,
§následuje výčet konkrétních daňových přiznání této společnosti za jednotlivá zdaňovací období roku 2011 s uvedením přesné výše vylákání nadměrného odpočtu, případně zkrácení daně v příslušném období,
tedy za rok 2011 vylákala nadměrný odpočet DPH, resp. zkrátila tuto daň celkem o 3 818 869 Kč,
§následuje výčet konkrétních daňových přiznání této společnosti za jednotlivá zdaňovací období roku 2012 s uvedením přesné výše vylákání nadměrného odpočtu, případně zkrácení daně v příslušném období,
tedy za rok 2012 vylákala nadměrný odpočet DPH, resp. zkrátila tuto daň celkem o 5 356 622 Kč,
§následuje výčet konkrétních daňových přiznání této společnosti za jednotlivá zdaňovací období roku 2013 s uvedením přesné výše vylákání nadměrného odpočtu, případně zkrácení daně v příslušném období,
tedy za rok 2013 vylákala nadměrný odpočet DPH, resp. zkrátila tuto daň celkem o 6 620 355 Kč,
§následuje výčet konkrétních daňových přiznání této společnosti za jednotlivá zdaňovací období roku 2014 s uvedením přesné výše vylákání nadměrného odpočtu, případně zkrácení daně v příslušném období,
tedy za rok 2014 vylákala nadměrný odpočet DPH, resp. zkrátila tuto daň celkem o 1 844 198 Kč;
obviněný K. M. takto v bodech 1.a), 1.b), 1.c), 2.a) a 2.b) dílem ve spolupachatelství s obviněnými R. H., O. M. a L. M. a dílem sám zkrátil DPH a vylákal výhodu na této dani v celkové výši 17 976 416 Kč,
obviněný O. M. takto v bodě 1.a) ve spolupachatelství s obviněným K. M. zkrátil DPH a vylákal výhodu na této dani v celkové výši 3 153 621 Kč,
obviněný R. H. takto v bodech 1.c) a 2.a) ve spolupachatelství s obviněným K. M. zkrátil DPH a vylákal výhodu na této dani v celkové výši 9 202 722 Kč,
obviněný L. takto v bodě 1.b) ve spolupachatelství s obviněným K. M. zkrátil DPH a vylákal výhodu na této dani v celkové výši 2 348 634 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 4. 2021, sp. zn. 3 To 37/2020, podali prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání jednak obviněný K. M., který odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. b), g) a l ) tr. ř., jednak obviněný O. M., který uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
5. Obviněný K. M. (dále též jen „dovolatel“) v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. namítl, že po vyhlášení rozsudku nalézacího soudu zjistil skutečnosti, které mohou zakládat pochybnosti o nepodjatosti předsedy senátu O. C., který by mohl být z vykonávání úkonů v předmětném trestním řízení vyloučen podle §30 odst. 1 tr. ř., a to pro poměr k osobě dalšího obviněného v této trestní věci – R. H. Jmenovaný má bratra J. H., jenž bydlí v obci XY na ul. XY a je osobou samostatně výdělečně činnou v oboru vodoinstalatérství a topenářství. Se svým bratrem se obviněný často setkává i v místě jeho bydliště v obci XY. Jde o malou satelitní obec nedaleko XY, ve které má bydlet rovněž O. C., dokonce přímo na ul. XY. Předseda senátu se tak minimálně sousedsky zná s J. H., čemuž může nasvědčovat jak malá rozloha obce XY, tak délka ulice XY a v neposlední řadě i charakter podnikatelské činnosti J. H. potřebné v každé domácnosti. Namítaná podjatost O. C. by mohla mít vliv na hodnocení věrohodnosti obviněného R. H., jehož výpověď byla jako jediného z celkem čtyř obviněných posouzena jako naprosto věrohodná, a jeho jednání bylo soudem prvního stupně zcela nekriticky bagatelizováno s tím, že obviněný byl označen za pouhého bílého koně bez vlastní iniciativy. Mnoho důkazů svědčících v jeho neprospěch pak nebylo zcela záměrně (z důvodu poměru předsedy senátu k jeho osobě) vůbec zmiňováno a hodnoceno. Z těchto důvodů je podle názoru dovolatele dána pochybnost o (ne)podjatosti O. C. ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. Ten sice o námitce podjatosti rozhodl usnesením ze dne 23. 4. 2020, č. j. 17 T 33/2018-6983, tak, že podle §30 odst. 1 tr. ř. není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v této věci, nicméně toto usnesení podle §149 odst. 1 tr. ř. zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 3 To 36/2020, a to s odůvodněním, že námitku podjatosti nelze uplatňovat zpětně. O uplatněné námitce tedy nebylo doposud rozhodnuto, přičemž dovolatel má stále za to, že rozsudek soudu prvního stupně byl vydán vyloučeným orgánem.
6. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. spatřoval obviněný K. M. v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Existenci tohoto dovolacího důvodu spatřoval v extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že nebylo bez rozumných pochybností prokázáno, že by jeho jednání naplňovalo všechny znaky objektivní i subjektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Skutek popsaný ve skutkové větě totiž neodpovídá výsledku dokazování, když skutková zjištění jsou v zásadním rozporu s provedenými důkazy.
7. Ve vztahu k uvozující části rozsudku soudu prvního stupně dovolatel poukázal na závěry, které jsou (podle jeho názoru) v rozporu s výsledky provedeného dokazování. Jím totiž nebyla prokázána žádná předchozí domluva, počáteční úmysl ani vzájemná součinnost obviněných na jakémkoliv krácení DPH, stejně jako neoprávněné obohacení dovolatele, resp. společnosti P. s. I. (dále jen „P. “) anebo to, že ve všech případech společnosti spoluobviněných zboží pořízené ze Slovenské republiky (pokud jej skutečně pořídily) dodaly výhradně společnosti P. Prokázáno bylo pouze to, že společnosti zastupované obviněnými O. M. a L. M. dodávaly zboží (pneumatiky) společnosti P., zastupované dovolatelem. Nalézací soud však paušálně a v rozporu s výsledky dokazování tvrdí, že dané pneumatiky ve skutečnosti pořídila z jiného členského státu EU bez DPH společnost P. , a to s počátečním úmyslem neodvést z těchto obchodů České republice DPH. Dovolatel si u společností zastupovaných výše jmenovanými obviněnými objednal dodávku pneumatik, která byla realizována na území České republiky a za tyto dodávky na základě přijatých faktur společnost P. řádně uhradila kupní cenu včetně DPH. Nebylo nijak prokázáno, že by tyto obchody byly realizovány přímo mezi slovenskými dodavateli a společností P. Skutečnost, že pneumatiky byly dopravovány ze skladů slovenských dodavatelů přímo do skladu společnosti P. , v žádném případě neprokazuje, že společnosti T. O. (dále jen „T.“), O. S. (dále jen „OS“) a D. (dále jen „D.“) byly jen formálními účastníky konkrétních obchodů. Podstatný je totiž přechod vlastnictví, který je základní premisou pořízení zboží z jiného členského státu ve smyslu §16 odst. 1 zákona o DPH. Osobami oprávněnými nakládat s pneumatikami byly výhradně společnosti T., O. a D., nikoli společnost P. , což potvrdili i spoluobvinění O. M. a L.. Bez přechodu vlastnictví, k němuž došlo až vystavením příslušných faktur společnostmi T., O. a D., nemohla společnost P. s pneumatikami volně nakládat, což také nečinila. Ani zástupci slovenských dodavatelů nepotvrdili, že by obchodovali přímo se společností P. Rovněž nebylo prokázáno, že by pneumatiky dodané společnostem T., O. a D. byly totožné s těmi, které byly dodány společnosti P. Ze spisu naopak vyplývá, že se tyto dodávky neshodují. Nalézací soud sice přijal závěr, že od slovenských dodavatelů pořídila zboží ve skutečnosti přímo společnost P. , a vznikla jí tak povinnost přiznat a odvést DPH, žádné srovnání jednotlivých obchodních případů však neučinil.
8. Ke skutku pod bodem 1.a) rozsudku nalézacího soudu dovolatel poznamenal, že byly prokázány obchody společností T. a P. , která nakupovala pneumatiky na území České republiky za obvyklé ceny včetně DPH. Způsob dopravy ani místo vykládky nic nevypovídá o dodavateli, pouze o cestě zboží. Skutečnost, že pneumatiky nakoupila společnost T. od společnosti B., a následně je prodala společnosti P., nijak společnost T. z daného obchodního vztahu nediskvalifikuje. Společnost T. vystavila na společnost P. bezvadné daňové doklady a bylo též prokázáno dodání zboží specifikovaného v těchto dokladech. Společnosti P. tak vznikl nárok na odpočet daně z takto přijatých zdanitelných plnění. Nebylo prokázáno, na základě jakých konkrétních obchodních případů nabyla společnost T. pneumatiky, které následně prodala společnosti P. Nalézací soud sice uvedl, že dodavatelem měla být společnost B., ale pro takový závěr neměl důkazní podklad, neboť to ani předmětem dokazování nebylo. Společnost P. vždy zaplatila společnosti T. fakturovanou cenu v plné výši, včetně DPH. Obviněný O. M. si přitom cenu pneumatik vždy mírně navýšil, ale jen tak, aby je společnost P. byla ochotna koupit. Nic tedy nehovoří o prodeji pneumatik pod nákupní cenou či záměrném krácení DPH. Pochybnosti o správnosti skutkových závěrů se umocňují srovnáním údajů v daňových přiznáních k DPH společností T. a P. V dalších pasážích svého mimořádného opravného prostředku dovolatel v podrobnostech rozebíral částky uvedené v jednotlivých daňových přiznáních obou společností (podaných v době páchání projednávané trestné činnosti), přičemž kladl důraz především na skutečnost, že výše daně na výstupu, kterou vykázala za příslušné zdaňovací období společnost T., převyšovala (často i výrazně) částku odpočtu daně, který za to samé období vykázala společnost P. Na tomto základě dovolatel zdůrazňoval, že společnost T. vyvíjela ještě další ekonomickou činnost, která se netýkala společnosti P. Rovněž poukázal na skutečnost, že společnost T. začala od společnosti B., odebírat pneumatiky ještě před začátkem spolupráce se společností P. (tj. předtím, než si u ní společnost P. objednala první pneumatiky). Nadto obchody mezi společnostmi B., a T. svým objemem převýšily obchody, které druhá jmenovaná obchodní společnost následně uskutečnila se společností P. Dovolatel dále zpochybnil závěr nalézacího soudu o jeho propojenosti s obviněným O. M. přes účetní firmu K. N., neboť její služby spoluobviněný využíval již v roce 2008. K tomuto bodu uzavřel, že nebylo prokázáno, že by měl informace o plnění daňových povinností společnosti T. ani, že by jej jakkoliv ovlivňoval. Neplnění daňových povinností společností T. tak nebylo výsledkem společného jednání, a nemůže být tudíž přičítáno k tíži dovolatele.
9. Ve vztahu ke skutku pod bodem 1.b) vznesl dovolatel velmi podobné námitky jako k bodu předchozímu. Rovněž připustil, že společnost P. obchodovala se společnostmi OS a D. – na území České republiky od nich kupovala pneumatiky. Opět poukázal na obvyklost kupní ceny, zdůraznil, že způsob dopravy ani místo vykládky zboží o ničem nevypovídají, a rovněž že pozice společností O. a D. mezi slovenskými dodavateli a společností P., tyto společnosti nijak nediskvalifikuje z obchodního vztahu. Dovolatel také zde připomenul formálně bezvadné daňové doklady i prokazatelné dodání zboží společnosti P. , která fakturovanou cenu vždy řádně zaplatila, včetně DPH, a vznikl jí tak nárok na odpočet této daně. Nebylo naproti tomu prokázáno, že by společnosti O. D. nabyly pneumatiky od společností B., a I. G. ani to nebylo předmětem dokazování. Následně dovolatel vyzdvihl, že společnost O. byla založena již v roce 2008, on sám se na jejím založení ani fungování nijak nepodílel, přičemž obchodní spolupráce mezi společnostmi P. a OS byla zahájena až v listopadu 2011. Dále se dovolatel zabýval jednotlivými daňovými přiznáními společnosti O. a vyzdvihoval fakt, že odpočet daně, který ve vztahu k obchodům se společností O. uplatňovala za příslušné zdaňovací období společnost P. , byl téměř ve všech případech zahrnut v dani na výstupu, kterou uváděla ve svém daňovém přiznání společnost O. s tím, že v některých případech tato daň na výstupu převyšovala odpočet daně nárokovaný společností P. , a tedy že společnost O. musela mít ještě další podnikatelské aktivity. Nebylo tedy prokázáno, že obviněný L. byl bílým koněm dovolatele a že by jeho společnost byla dovolatelem řízena. Ten ani neměl informace ohledně plnění daňových povinností společností O. a D. a to, že se tak řádně nedělo, nemůže být přičítáno k jeho tíži. Skutečnost, že dovolatel za dané obchodní společnosti nejednal, potvrdil i spoluobviněný L. Opak přitom (podle jeho názoru) nevyplývá ani z výpovědí svědků J. K. a V. Č., na které v této souvislosti poukazoval soud prvního stupně.
10. Jiná situace je ohledně údajné spolupráce společností N. G. (dále jen „N. “), která nebyla bez důvodných pochybností prokázána. Ve vztahu ke skutku pod bodem 1.c) dovolatel popřel, že by společnost P. koupila od společnosti N. pneumatiky anebo jí nějaké prodala, proto nemohla žádný obchod zahrnout do svých daňových přiznání k DPH. Nebylo rovněž prokázáno, že by společnost N. dovezla pneumatiky do skladů společnosti P. Pokud nějaké zboží zakoupila a dovezla od společností B., a P. D. nebylo prokázáno, že by tak učinila pro společnost P. Dále nebylo prokázáno, že by společnost P. někdy nějaké pneumatiky prodala bez příslušných dokladů. Na daném segmentu trhu to ani není možné, neboť v opačném případě by nemohla poskytovat záruku za jakost. Předmětem podnikání společnosti P. je zejména velkoobchodní prodej pneumatik, přičemž jí vydaný daňový doklad slouží zákazníkům k prokázání nabytí vlastnictví ke zboží i zaúčtování a prokázání nákladů. Je tedy nemyslitelné, aby prodala svým jménem pneumatiky bez dokladů. Tato skutečnost ani nebyla prokázána, jde o čirou spekulaci soudu. Nebylo též prokázáno, že by dovolatel měl něco společného se založením společnosti N. , to byla aktivita obviněného R. H., který měl také plnit povinnosti vyplývající z jeho funkce, včetně povinností daňových. Spoluobviněný navíc ani nedokázal vysvětlit, proč i poté, co se měl v obchodních aktivitách rozejít s dovolatelem, neplnil všechny své povinnosti sám. S neplněním daňových povinností společnosti N. neměl dovolatel nic společného, toto nijak neovlivňoval. Opak byl tvrzen pouze spoluobviněným R. H. evidentně ve snaze rozmělnit svou odpovědnost. Pokud společnost N. pneumatiky deklarované v daňových dokladech vystavených na její jméno skutečně dovezla, není nijak prokázáno, jak s nimi naložila ani to, že s nimi jakkoliv nakládal dovolatel či společnost P.
11. V rámci prováděného dokazování vznikla pochybnost, zda zmiňované pneumatiky pro společnost N. byly skutečně dodány do České republiky, sama skutečnost, že na ně byly vystaveny daňové doklady, ještě o dodání zboží nesvědčí. Pochybnosti vznikly i slovenskému správci daně, jenž vyzval společnost B., k prokázání dodání zboží do jiného členského státu, na což tato společnost reagovala úpravou daňového tvrzení, v jehož rámci vypustila mnoho dodávek pneumatik do České republiky. Dále dovolatel zdůraznil, že minimálně ve třech případech, kdy je deklarováno dodání zboží ze Slovenska pro společnost N. se buď dodávka vůbec nemohla uskutečnit anebo bylo dodáno jiné zboží pro společnost P. , která jej zahrnula do svého účetnictví a tím i daňových přiznání. Dovolatel v této souvislosti poukázal na fakturu ze dne 30. 11. 2011 vystavenou společností P. D., kdy zboží měla dovést A. K. a úhrada faktury je připisována společností P. Zástupce tohoto dopravce se však při šetření před Finančním úřadem XY vyjádřil, že žádnou přepravu pro společnost N. nerealizovali a jejich vozidlo v listopadu 2011 na Slovensku nebylo. Další dvě dopravy z dubna a června 2012, jimiž mělo být dodáno zboží společnosti P. D., pro společnost N., byly opravdu uskutečněny pro společnost P., ale z doložených záznamů o provozu nákladního vozidla vyplývá, že bylo přepravováno jiné zboží a s dodávkou pro společnost N. nemělo nic společného. Nalézací soud odvíjí dodání zboží ze dne 30. 11. 2011 od objednávkového mailu dovolatele, zcela však opomněl hodnotit jím doložený fakt, že původně objednané zboží společnosti P. dodáno nebylo, ale bylo dodáno a vyfakturováno jiné, jehož doprava byla zajištěna vlastním dodávkovým vozidlem společnosti P. Soud rovněž opomenul hodnotit mailovou komunikaci mezi obviněným R. H. a M. M. ze společnosti B., která svědčí o samostatnosti jednání spoluobviněného.
12. Ke skutkům v bodě 2) dovolatel konstatoval, že nebyla prokázána žádná předchozí domluva, počáteční úmysl ani vzájemná součinnost jeho a spoluobviněného R. H. na krácení DPH. Také nebylo prokázáno jakékoliv obohacení společnosti P. na úkor České republiky. Prokázáno bylo pouze to, že mezi společnostmi P. a W. (dále jen „W.“) probíhala obchodní spolupráce, kdy společnost P. dodávala pneumatiky společnosti W. a ta je dále prodávala svým slovenským odběratelům. Ke skutku pod bodem 2.a) dovolatel poznamenal, že obviněný R. H. ze svého předchozího působení ve společnosti P. velmi dobře znal obchodování s pneumatikami, jejich nákup, prodej i dopravu a též odběratele společnosti P. V roce 2012 se s dovolatelem dohodli, že obchodní činnost si bude na Slovensku organizovat spoluobviněný sám prostřednictvím své společnosti. Iniciativní byl tedy obviněný R. H., který měl z této činnosti také profitovat, o společnost W. se staral výhradně on a také jen on dostával informace o došlé poště (např. i z daňového úřadu). Spoluobviněný měl navíc se zakládáním společností i s plněním daňových povinností zkušenosti, neboť předtím provozoval noční klub a posléze i společnost N. Nalézací soud učinil zcela mylný závěr, že společnost W. pokračovala v dodávkách dosavadním odběratelům společnosti P. Žádný důkaz však nepodporuje závěr, že by dovolatel kontaktoval odběratele společnosti W., domlouval s nimi obchody, které následně jen přefakturoval na společnost W. Ani soudem akcentovaná komunikace mezi obviněným R. H. a M. M. ze společnosti B., nesvědčí o tom, že by dovolatel jakkoli ovlivňoval daňové povinnosti společnosti W. nebo že by skutečným dodavatelem zboží pro slovenské odběratele byla společnost P. Z dané komunikace navíc vyplývá, že obviněný R. H. měl pneumatiky dodat společnosti I., která nikdy nebyla obchodním partnerem společnosti P. , jde tedy o samostatnou aktivitu spoluobviněného.
13. Skutečnost, že dovolatel, resp. společnost P. neměli s prodejem pneumatik společností W. v rámci Slovenské republiky nic společného má dokazovat také komunikace mezi obviněným R. H. a M. Š. ze společnosti N. Z té vyplývá, že označená slovenská společnost zasílala již předvyplněné faktury a určovala si také cenu dodávky pneumatik. Spoluobviněný měl dané faktury jen orazítkovat. Teprve následně zasílal objednávku společnosti P. . Dovolatel poukázal také na výpovědi svědkyň J. G. a M. H., podle kterých s nimi za společnost W. jednal obviněný R. H., přičemž o jeho společném postupu s dovolatelem nesvědčí ani fakt, že z peněz získaných dopravou pneumatik pro společnost W. byl následně hrazen dluh A. K. vůči společnosti P. Obě společnosti spolu skutečně obchodovaly, společnost P. prodávala pneumatiky společnosti W. do jiného členského státu EU (na Slovensko), a to za obvyklé ceny bez daně z přidané hodnoty. Společnost P. splnila zákonné podmínky pro osvobození od této daně na základě §63 odst. 1 písm. a) a §64 odst. 1 zákona o DPH. Další nakládání se zbožím bylo plně v kompetenci společnosti W. Všechna uskutečněná zdanitelná plnění byla řádně a v souladu se zákonem zahrnuta do daňových přiznání společnosti P. Nebylo prokázáno, že by dovolatel měl informaci o plnění daňových povinností společnosti W. a že by tuto nějak ovlivňoval. Neplnění uvedených povinností ze strany společnosti W. proto nemůže být přičítáno k jeho tíži.
14. Za zcela absurdní považoval dovolatel závěr nalézacího soudu ve vztahu ke skutku pod bodem 2.b), podle něhož měl blíže nezjištěným slovenským subjektům dodávat pneumatiky, kdy tato plnění měla být fiktivně vykazována na společnost W., která následně neplnila svou daňovou povinnost. Dovolatel připustil, že svědkovi J. G. zprostředkoval převod obchodního podílu ve společnosti W. na M. H., další činnost společnosti, včetně plnění daňové povinnosti, však již byla plně v režii svědků J. G. a I. K. Ti objednávali pneumatiky u společnosti P., zajišťovali si přepravu a zboží dodávali svým zákazníkům na Slovensku. Sklady nepotřebovali, pneumatiky naložili přímo ve skladu společnosti P. a dovezli je přímo svému zákazníkovi. Za zboží vždy uhradili společnosti P. fakturovanou částku (bez DPH) vkladem na slovenský účet této společnosti. Na to získali finanční prostředky od svých zákazníků, kterým účtovali kupní cenu včetně DPH. Dovolatel rozhodně neměl nic společného s plněním daňových povinností společnosti W. v předmětném období. Nalézací soud však nevzal svědecké výpovědi J. G. a I. K. vůbec v potaz. Jejich nevěrohodnost dovodil z trestní minulosti obou svědků, aniž by obsah jejich výpovědí hodnověrným způsobem vyvrátil. V tomto ohledu se spokojil pouze s údajně věrohodnou výpovědí obviněného R. H., který však o činnosti společnosti W. po převodu obchodního podílu na M. H. nevěděl nic. Společnost P. tedy obchodovala se společností W. a nikoliv s jejími slovenskými odběrateli. Podle §63 odst. 1 písm. a) a §64 odst. 1 zákona o DPH tak měla nárok na osvobození od daně z uskutečněných zdanitelných plnění. Dovolatel také připomenul výpovědi zástupců slovenských odběratelů společnosti W., kteří měli vždy jednat s obviněným R. H. nebo svědkem J. G. Tito svědci tedy jakoukoliv účast dovolatele na činnosti společnosti W. nepotvrdili. Společnost P. všechna zdanitelná plnění řádně zahrnula do svých daňových přiznání.
15. V závěrečné pasáži svého mimořádného opravného prostředku dovolatel konstatoval, že mu nebyla prokázána žádná pohnutka či motiv k posuzovanému protiprávnímu jednání, jinými slovy žádným důkazem nebyl doložen jakýkoliv jeho majetkový prospěch z předmětné trestné činnosti. Nalézací soud sice ve svém rozsudku tvrdil, že dovolatel mohl v důsledku jednání, popsaného ve skutkové větě výroku o vině, prodávat pneumatiky za výhodnější cenu, a dosáhnout tak vyšších zisků, nicméně tento svůj závěr neopřel o žádný důkaz. Nebylo ani prokázáno, že by společnost P. získala jiné finanční prostředky, než ty, na které měla nárok z vydaných faktur. Nebyl tedy prokázán motiv dovolatele, aby organizoval společnosti T., OS, D., N. a W. k páchání daňové trestné činnosti. Jediný důkaz proti němu je výpověď obviněného R. H., který se pasoval do role loutky jednající na pokyn dovolatele – tuto jeho verzi však nepodporují žádné další důkazy, jde o typickou situaci „tvrzení proti tvrzení“. Nalézací soud dovolil věrohodnost výpovědi spoluobviněného z okolnosti, že ten již dne 12. 12. 2014 vypovídal obdobným způsobem před správcem daně. Nezohlednil ovšem fakt, že takto hovořil již poté, co k dané věci několikrát vypovídal na policii, a již tehdy se evidentně snažil zbavit své odpovědnosti. Nicméně ani v rámci této výpovědi obviněný R. H. nehovořil o tom, že obchodování společností P. a W. mělo být zatíženo daňovým podvodem. Následně dovolatel poukázal na nepravdivé tvrzení nalézacího soudu, podle něhož měly být v rámci prohlídky jiných prostor v areálu společnosti P. nalezeny faktury, které vystavila J. G. na společnost W. za dopravu pneumatik ze skladu společnosti P. na Slovensko. Z protokolu policejního orgánu však vyplývá, že byly vydány pouze faktury vydané společností P. na společnost W. v letech 2012 až 2014.
16. Dovolatel shrnul, že nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že došlo ke zkrácení daně. Mnoho otázek ve vztahu k plnění daňových povinností, fakturačnímu pohybu zboží mezi jednotlivými společnostmi a zejména k daňovým povinnostem jednotlivých společností účastných na obchodování by mohlo být objasněno v rámci navrženého znaleckého zkoumání všech relevantních důkazů, tento návrh však nalézací soud odmítl pro nadbytečnost s tím, že je schopen učinit si sám úsudek jak o výši daňové povinnosti, tak rozsahu zkrácení daně. Toho však soud, podle názoru dovolatele, nebyl, jelikož se s mnoha skutečnostmi rozhodnými pro stanovení daně v souladu s daňovými předpisy nevypořádal buď vůbec anebo jen částečně. V této souvislosti dovolatel připomenul zjištění slovenského správce daně ke společnosti B., podle něhož se v mnoha případech doložené přepravy zboží do České republiky nemohly uskutečnit, neboť deklarovaná nákladní vozidla vůbec neprošla evidencí mýtného systému v inkriminované době. Tento důkaz, který mohl mít vliv na celkové posouzení věci, nalézací soud opomenul. Dokazováním tudíž nebylo prokázáno, že by dovolatel svým jednáním naplnil zákonné znaky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
17. Vzhledem k výše uvedenému obviněný K. M. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 4. 2021, sp. zn. 3 To 37/2020, a podle §265 l odst. 1 tř. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
18. Obviněný O. M. (dále též jen „dovolatel“) napadl svým mimořádným opravným prostředkem výrok o tresu, přesněji výrok o uloženém nepodmíněném trestu odnětí svobody v trvání tří let se zařazením do věznice s ostrahou. Odkázal přitom na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
19. Dovolatel připomenul, že protiprávního jednání, za které byl odsouzen, se měl dopustit v období od III. čtvrtletí roku 2010 až do IV. čtvrtletí roku 2013. Trestní stíhání proti němu bylo zahájeno dne 15. 11. 2017. Od ukončení trestné činnosti do rozhodnutí odvolacího soudu uplynulo téměř 8 let a od zahájení trestního stíhání téměř 4 roky. V tomto období nebyl dovolatel odsouzen za jiný trestný čin. Na průtazích v trestním řízení je on sám bez viny, neboť ty byly způsobeny opakovaným podáváním opravných prostředků spoluobviněným K. M. Dovolatel v řízení před soudem druhého stupně navrhl doplnit dokazování o tři lékařské zprávy a posudek o invaliditě, podle něhož jeho pracovní schopnost poklesla o 70%. V návaznosti na to namítl nepřiměřenost uloženého trestu, která se jeví až extrémní, zejména když s ohledem na délku trestu jej bylo ještě možno odložit na přiměřenou zkušební dobu. Jeho dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav limituje výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody a pravděpodobně povede k nevratnému poškození jeho zdraví. Jakkoli vězeňská služba disponuje možností ambulantní i lůžkové péče ve vězeňském zdravotnickém zařízení, je klíčovým momentem praktická nemožnost zajištění rychlé zdravotní služby v případě poruchy funkce přístroje, resp. srdečního svalu. Riziko tedy spočívá v akutnosti v úvahu přicházející zdravotní poruchy, kdy rychlý zásah zdravotní služby nebude z povahy věci přicházet v úvahu. Nadto s ohledem na jeho zdravotní nezpůsobilost, nebude moci být ve výkonu trestu jakkoli pracovně zařazen. Dovolatel proto považoval uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří let za extrémně přísný, neodůvodněný jeho poměry a neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe.
20. Obviněný O. M. proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 4. 2021, sp. zn. 3 To 37/2020, a podle §265 l odst. 1 tř. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
21. Dovolání obviněných byla v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. v opise zaslána Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Žádný ze státních zástupců zde činných se do dne rozhodnutí Nejvyššího soudu k věci nevyjádřil.
III. Přípustnost dovolání
22. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného K. M. je zjevně neopodstatněné a dovolání obviněného O. M. bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
23. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
K dovolání obviněného K. M.
24. Obviněný K. M. ve svém dovolání odkázal nejprve na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Na jeho základě lze dovolání podat, pokud ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutí, orgánu druhého stupně namítnuta. Vyloučeným orgánem ve smyslu tohoto zákonného ustanovení může být pouze soudce (samosoudce, člen nebo předseda senátu), který rozhodl ve věci samé (tj. vydal rozhodnutí, které dovolatel prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu napadá) a který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle §31 tr. ř. K uplatnění tohoto dovolacího důvodu proto nepostačuje, že byla kterákoliv z osob podílejících se na řízení vyloučena, třebaže učinila jiná než meritorní rozhodnutí.
25. Dovolatel v tomto směru namítl možnou podjatost předsedy senátu O. C., tedy soudce, který rozhodoval ve věci samé. Podle jeho slov se dovolatel o skutečnostech, které mohou svědčit pro vyloučení jmenovaného soudce z vykonávání úkonů trestního řízení ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř., dozvěděl až po vynesení odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Námitku podjatosti vznesl současně s podaným odvoláním. O ní sice Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl usnesením ze dne 23. 4. 2020, č. j. 17 T 33/2018-6983, tak, že O. C. vyloučen není, nicméně dané usnesení bylo ke stížnosti obviněného Vrchním soudem v Praze (usnesením ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 3 To 36/2020) zrušeno s tím, že námitku podjatosti nelze uplatňovat zpětně a že za této situace připadá v úvahu podání dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. (srov. č. l. 6998). Následně, v rámci řízení o odvolání již tato záležitost soudem druhého stupně řešena nebyla. Lze tedy v podstatě souhlasit s dovolatelem, že o uplatněné námitce podjatosti dosud nebylo rozhodnuto. Ta byla přitom vznesena ještě před rozhodnutím odvolacího soudu a týkala se soudce, který rozhodoval ve věci samé, proto ji lze zcela nepochybně podřadit pod obviněným zvolený dovolací důvod. Nejvyšší soud však po věcném posouzení předmětné dovolací argumentace shledal její obsah zjevně neopodstatněným.
26. Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení. Je přitom potřeba zdůraznit, že vyloučení orgánů činných v trestním řízení není založeno pouze na pochybnostech o jejich poměru k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nýbrž i na hmotněprávním rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 12. 1999, sp. zn. II. ÚS 475/99). Dovolatel konkrétně namítal poměr předsedy senátu soudu prvního stupně O. C. k obviněnému R. H., a to přes jeho údajnou známost s bratrem obviněného – J. H. K tomu lze ještě v teoretické rovině doplnit, že pro poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v tomto řízení bude vyloučen orgán uvedený v §30 odst. 1 tr. ř., který je k uvedeným osobám zejména v poměru příbuzenském, švagrovském, druha a družky, popř. ve vztahu úzce osobně přátelském, anebo naopak osobně nepřátelském (srov. ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní řád II. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 371–390). Ve vztahu k námitkám obviněného je aktuální rovněž ta část čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (nadále jen „Úmluva“), podle které má každý právo na to, aby jeho záležitost byla projednána (mimo jiné) nezávislým a nestranným soudem. Listina základních práv a svobod (nadále jen „Listina“) pak v čl. 36 odst. 1 též stanoví, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Současně je třeba dodat, že rozhodnutí o vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení je jistou výjimkou ze zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny, a jako výjimku je třeba ji též vnímat. Znamená to, že takové rozhodnutí lze učinit jen při důsledném dodržení jeho zákonných podmínek a pečlivě a přesvědčivě je odůvodnit.
27. V souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva i Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti rozlišuje subjektivní a objektivní aspekt hodnocení nestrannosti soudu, resp. podjatosti soudce (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. II. ÚS 451/13). Zatímco subjektivní nestrannost lze zjistit z projevu samotného soudce, jeho výroků a chování, a je presumována, pokud není prokázán opak, o objektivní nestrannosti je třeba uvažovat s ohledem na okolnosti daného případu na základě objektivních symptomů. Ty lze podle judikatury těchto soudů identifikovat na základě hmotněprávního rozboru skutečností, které vedly k pochybnostem o nestrannosti soudce (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01, ze dne 15. 12. 1999, sp. zn. II. ÚS 475/99, aj.), skutečností, které protiřečí objektivitě soudcovského rozhodování natolik, že v objektivním smyslu otřásají nestranností soudcovského rozhodování (srov. usnesení téhož soudu ze dne 9. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 26/2000), či objektivně ospravedlnitelných obav obviněného (resp. jedné ze stran sporu), které mohou na základě ověřitelných skutečností legitimně svědčit o nedostatku nestrannosti soudce (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. I. ÚS 722/05).
28. Ústavní soud shodně s Evropským soudem pro lidská práva (srov. rozsudek ve věci Chmelíř proti České republice, stížnost č. 64935/01, ze dne 7. 6. 2005) považuje za validní kritérium i tzv. jevovou stránku věci. Za objektivní však Ústavní soud nepovažuje to, jak se nestrannost soudce subjektivně jeví účastníkovi řízení či obviněnému, neboť ať je jakkoliv pochopitelná, není určujícím prvkem; za rozhodující považuje reálnou existenci objektivních okolností, které by mohly vést k pochybnostem, zda soudce disponuje určitým – nikoliv nezaujatým – vztahem k věci. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci tak může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat. K této otázce přistupuje realisticky i Evropský soud pro lidská práva, který vyžaduje, aby se obava z absence nestrannosti soudce zakládala na konkrétních, prokazatelných a dostatečně závažných skutečnostech (srov. REPÍK, B.: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Praha: Orac, 2002, str. 126 a násl.).
29. Dovolatel svou výhradu možného poměru O. C. k obviněnému R. H. odůvodnil tím, že předseda senátu soudu prvního stupně bydlí ve stejné obci a v té samé ulici jako bratr spoluobviněného, pan J. H. Pouze z těchto skutečností však nelze bez dalšího dovodit, že by měl mít k některému z bratrů H. jakýkoliv přátelský, nepřátelský či jiný poměr ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. K takovému závěru nelze dospět ani s přihlédnutím k obhajobou zmiňované malé rozloze obce XY a délce ulice XY. Pro zajímavost lze uvést, že obec XY není až tak malá, jak by se z argumentace dovolatele mohlo zdát, neboť má téměř 1 900 obyvatel. Navíc se nachází v těsné blízkosti XY (5,5 Km), a dá se tedy předpokládat, že většina obyvatel dojíždí za prací právě tam. Jedná se o tak typickou satelitní obec, jejíž součástí je poměrně rozsáhlá novodobá zástavba. Přesně tento charakter – moderní a satelitní – má právě ulice XY na samém okraji vesnice, jejíž obyvatelé se zjevně neřadí mezi tzv. „starousedlíky“, nýbrž jde o lidi, kteří si zde v celkem nedávné době postavili rodinný dům. Tato ulice není ani nikterak krátká, naopak čítá několik desítek rodinných domů se zahradami. Takové prostředí rozhodně nenapovídá tomu, že by zde probíhal typický venkovský život, kde se všichni obyvatelé navzájem dobře znají. Z tohoto důvodu nelze dovozovat jakýkoliv poměr mezi soudcem O. C. na straně jedné a J. H. (potažmo jeho bratrem obviněným R. H.) na straně druhé, pouze s odkazem na to, že oba bydlí na XY ulici v XY. Pro to nesvědčí ani předmět podnikatelské činnosti pana J. H., neboť v tomto oboru vykonává živnost řada dalších osob, přičemž ani obhajoba nepředložila žádnou informaci o tom, že by jeho služeb využíval také zmiňovaný předseda senátu či jeho rodina.
30. Lze proto shrnout, že podezření z možné podjatosti soudce by mohly odůvodnit pouze konkrétnější údaje, které by se, kromě již výše uvedených příbuzenských či přátelských vazeb, týkaly například osobních či rodinných styků příslušných osob, určité společné činnosti (volnočasové, dobrovolnické, aktivistické apod.), případně i profesionálních vazeb. Nic z toho však dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku ani nenaznačil, Nejvyšší soud proto nemohl pojmout podezření, že by úkony v předmětném trestním řízení vykonával vyloučený orgán ve smyslu §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. V daném ohledu je více než vhodné poukázat také na postoj samotného O. C. vyjádřený v usnesení ze dne 23. 4. 2020, č. j. 17 T 33/2018-6983. To bylo sice stížnostním soudem zrušeno, nicméně se tak stalo pouze z procesních důvodů, tedy aniž by Vrchní soud v Praze jakkoliv zpochybnil rozhodnutí po stránce věcné. Předseda senátu Krajského soudu v Českých Budějovicích uvedl: „Předseda senátu O. C. se v této věci necítí být jakkoli podjatým. Nemá žádný vztah k věci samotné, jakož ani k účastníkům řízení či jejich zástupcům. Zmiňovaného J. H. osobně nezná, vůbec se s ním nestýká a do okamžiku podání této námitky podjatosti ani nevěděl, v jakém domě pan J. H. bydlí. Nic mu není známo ani o jeho údajném příbuzenském vztahu s obžalovaným R. H., jehož předseda senátu viděl poprvé a naposledy v jednací síni v rámci tohoto trestního řízení.“ Citované prohlášení, ve spojení s absencí konkrétních informací dovolatele či jeho obhajoby, které by svědčily o opaku, proto vedly Nejvyšší soud k závěru, že v posuzované trestní věci nedošlo k porušení §30 odst. 1 tr. ř. a že příslušná část dovolací argumentace není po věcné stránce relevantní.
31. Obviněný K. M. vznesl další námitky s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Na jeho základě lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 pod písmeny a) až k) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
32. Shora označený dovolatel výslovně zvolil posledně uvedenou variantu, když citovaný dovolací důvod uplatnil (i ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně) ve spojení s dalším dovolacím důvodem, který je zakotven v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Na tento dovolací důvod odkázal ve svém mimořádném opravném prostředku také druhý dovolatel – obviněný O. M., jehož námitkám se Nejvyšší soud bude věnovat níže. V rámci důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
33. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
34. Právě popsané vymezení uplatněného dovolacího důvodu však obviněný K. M. nerespektoval, jelikož svými dovolacími námitkami brojil výlučně proti skutkovým závěrům soudů nižších instancí. Ve svém mimořádném opravném prostředku tvrdil, že trestná činnost, za kterou byl pravomocně odsouzen, nebyla bez důvodných pochybností prokázána. Namítal konkrétně, že společnosti T., O., D., N. ani W. neřídil, neorganizoval jejich obchodní činnost ani neměl vliv na plnění jejich daňových povinností. Zcela popřel, že by kdy uskutečnil nějaký obchod se spolčeností N., zatímco s ostatními společnostmi standardně obchodoval, aniž by na této činnosti bylo cokoliv nelegálního. Zpochybňoval výpověď obviněného R. H., kterou považoval za jediný důkaz svědčící proti němu, poukazoval na celou řadu skutečností, se kterými se soudy nevypořádaly či je dokonce opomenuly, a požadoval doplnění dokazování ke zjištění konkrétní výše daňových povinností. Veškeré tyto výhrady jsou ovšem pouhým vyslovením nesouhlasu s rozsahem provedeného dokazování a polemikou se způsobem hodnocení důkazů, jejichž hlavním účelem je primárně zpochybnit ustálená skutková zjištění a teprve na tomto základě (tj. sekundárně) zvrátit právní kvalifikaci soudy zjištěného skutku. Shora bylo ovšem výslovně konstatováno, že takto vystavěná dovolací argumentace je zásadně nezpůsobilá stát se předmětem věcného přezkumu v dovolacím řízení.
35. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03).
36. Nejvyšší soud se proto zaměřil na otázku, zda byl procesním postupem soudů založen dovolatelem tvrzený extrémní nesoulad mezi obsahem provedených důkazů a jejich skutkovými zjištěními, tedy zda tímto došlo k porušení základních principů spravedlivého procesu. Žádné takové pochybení neslučitelné s ústavním pořádkem České republiky však dovolací soud neshledal. Naopak nelze než konstatovat, že soudy obou stupňů provedly ve věci velmi rozsáhlé dokazování, důkazy hodnotily nadmíru pečlivě jak jednotlivě, tak v jejich vzájemných souvislostech, jak ukládá §2 odst. 6 tr. ř. Odpovídajícím způsobem se vypořádaly také s námitkami, které dovolatel uplatňoval od počátku tohoto řízení a zopakoval je i v rámci podaného dovolání. K jeho argumentaci lze v obecné rovině uvést, že obhajoba vesměs poukazuje na jednotlivé dílčí okolnosti, které mají vyvracet zjištěný skutkový děj, nicméně tak činí izolovaně, odděleně od důkazního celku, který naopak braly v potaz soudy nižších instancí. Rovněž je kladen zvýšený důraz na skutečnosti, které jsou ve skutečnosti pro posouzení věci poměrně nepodstatné. Jelikož se oba soudy obhajobou dovolatele již detailně zabývaly a Nejvyšší soud se s jejich stanovisky k uplatněným námitkám plně ztotožnil, postačuje, aby se sám vyjádřil pouze ve stručnosti, neboť za dané situace není ze zákona povinen opětovně přezkoumávat skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně. S oporou judikatorní praxe reprezentované zejména usneseními Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 583/13, a přiměřeně také usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, zvláště i dovolací soud může dozajista z důvodu stručnosti odkázat na podrobnou a přiléhavou argumentaci nalézacího a odvolacího soudu, neboť oba soudy se s námitkami, jež tvoří podstatu dovolacích námitek, řádně a logicky vypořádaly.
37. Nejvyšší soud je přesvědčen, že v posuzované trestní věci je zásadní nahlédnout na fungování nezákonného obchodování s pneumatikami v prvé řadě jako na jeden celek a v tomto světle pak hodnotit i činnost jednotlivých zúčastněných osob a společností. Soudy obou stupňů v tomto ohledu správně vycházely zejména z výpovědi obviněného R. H. (srov. bod 4., 5. a 55. rozsudku nalézacího soudu), kterou, podle názoru Nejvyššího soudu, hodnotily zcela racionálně bez jakýchkoliv náznaků nepřípustné svévole či podjatosti předsedy senátu soudu prvního stupně (srov. výše). Jeho výpověď je konstantní, logická a hlavně je podpořena mnoha dalšími důkazy, přestože dovolatel ve svém podání tvrdí opak. Velmi podobně k věci vypovídal i obviněný L. (bod 8. a 56.), který popsal v podstatě tentýž model obchodování i stejnou roli dovolatele na něm. S tím ostře kontrastují výpovědi obviněného O. M. (bod 6., 7., 57. a 58.) i svědků I. K. a J. G. (bod 17., 18. a 76.), tedy dalších osob zastupujících společnosti, které měly v posuzované ilegální činnosti vystupovat také jako tzv. ztracení obchodníci. Jejich výpovědi by nebylo možno hodnotit jako věrohodné ani v případě, že dotčené osoby by byly bezúhonné (neměly žádný záznam v rejstříku trestů), neboť např. vysvětlení toho, proč společnost W. neodváděla ve Slovenské republice DPH anebo okolnosti, za kterých měl obviněný O. M. ztratit účetnictví nebo se setkat se zástupcem společnosti B., jsou jen velmi těžko uvěřitelné. O páchání trestné činnosti svědčí i konkrétní okolnosti obchodování, kdy společnosti, které předtím buď nevykonávaly žádnou ekonomickou činnost anebo činnost zcela odlišnou a v mnohem menším rozsahu, najednou začaly nakupovat a prodávat pneumatiky za statisícové či milionové částky, a to vesměs od slovenských obchodních partnerů společnosti P. Tyto společnosti byly navíc zastupovány dlouholetými známými či zaměstnanci dovolatele a prokazatelně neměly dostatek vlastních finančních prostředků ani vybudované potřebné zázemí pro takto rozsáhlý obchod s pneumatikami (sklady, zaměstnance a mnohdy ani faktické sídlo). Zboží bylo reálně přepravováno přímo mezi společností P. a jejími slovenskými partnery a placeno z finančních prostředků poskytnutých dovolatelem (bod 60.). V neposlední řadě ani jedna z daných společností neuhradila z obchodů identifikovaných ve skutkové větě výroku o vině ani korunu na dani z přidané hodnoty.
38. Dalšími podstatnými důkazy svědčícími o tom, že společnosti T., O., D., N. a W. a jejich zástupci byli pouhými bílými koňmi sloužícími dovolateli k páchání daňové trestné činnosti byly výpovědi J. G., M. H. (o okolnostech přepravy zboží, bod 10., 11., 74., 75.) či J. K. a V. Č. (o obchodech, které sjednali s dovolatelem, avšak zboží bylo fakturováno společností O., bod 12., 13., 44. a 70.), a to i přes výhrady obhajoby k hodnocení jejich obsahu. Z nich bez dalšího vyplynulo, že dovolatel aktivně vystupoval také v obchodních případech, které by se společnosti P. neměly za normálních okolností vůbec týkat. Velice důležité jsou materiály různých správců daně ohledně jejich šetření stran posuzované obchodní činnosti, kdy zjištěné skutečnosti již zcela důvodně nasvědčovaly páchání daňových úniků formou tzv. karuselových podvodů, což nakonec vedlo Finanční úřad v XY (nejprve ve vztahu ke společnosti N. ) k podání trestního oznámení (např. bod 41., 45., 46. či 66.) Dále stojí za zmínku také e-mailové zprávy, které potvrzují slova obviněného R. H., že postupoval na základě pokynů dovolatele, a nikoliv z vlastní iniciativy (bod 66., 73.). Zajímavý je rovněž rozbor nesrovnalostí ve fakturách, dodacích listech a dalších dokumentech (kdy např. datum nákupu zboží ze Slovenska bylo pozdější než datum jeho dalšího prodeje společnosti P. , pořizovací cena byla nižší než prodejní, byl vystaven dodací list přímo na společnost P. atd.), z něhož nebylo možno než dospět k závěru, že obchody přes mezičlánky v podobě shora označených společností byly pouze fiktivní, tzv. jen „na papíře“, zatímco fakticky se obchod uskutečnil přímo mezi společností P. a jejími slovenskými partnery (např. bod 69.). Všechny tyto důkazy jsou uvedeny a dopodrobna rozebrány v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, k jehož hodnotícím úvahám nemá Nejvyšší soud nejmenších výhrad, a proto tyto klíčové důkazy v podstatě pouze znovu připomenul, zatímco v podrobnostech považuje za vhodné odkázat na označené pasáže odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně.
39. Lze tedy shrnout, že závěr soudů nižších instancí, podle kterého účast společností T., O., D., N. a W. na obchodních transakcích s pneumatikami byly pouze fiktivní a jejich jediným účelem byla nelegální modifikace daňových povinností dalších osob, v prvé řadě dovolatele, resp. společnosti P. , je zcela správný a plně koresponduje s obsahem provedeného dokazování. Totéž platí pro zjištění, že činnost shora uvedených společností organizoval a řídil právě dovolatel. V takovém případě je zcela nerozhodné, že na tyto předstírané obchody byly vydány formálně bezvadné daňové doklady, že ceny takto deklarovaných účelových transakcí byly jinak obvyklé a už vůbec ne, že společnost P. měla jako další obchodník v řadě, na základě takto fingovaných obchodů nárok na odpočet DPH, popř. nárok na osvobození od DPH při vývozu zboží. Proto není možno přijmout ani dovolací výhradu, že způsob dopravy zboží a místo vykládky o ničem nevypovídá anebo že nákup pneumatik ze Slovenska a jejich následný prodej společnosti P. společnosti T., O. a D. z obchodního vztahu nijak nediskvalifikuje, když za takto zjištěného skutkového stavu je pravý opak pravdou. Stejně tak nelze akceptovat tvrzení dovolatele, že neměl žádný vliv na plnění daňových povinností všech pěti společností, jelikož jejich obchodní aktivity fakticky a do značné míry ovládal.
40. Není ani rozhodující, že předmětem dokazování nebyla skutečnost, na základě jakých konkrétních obchodních případů nabyly společnosti T., O. a D. zboží, které dále prodaly společnosti P. Zde je situace poněkud jednodušší než v případě obchodů se společností N. , jelikož jsou k dispozici faktury vydané společnostmi T., O. a D. na společnost P. Přitom právě z těchto faktur je primárně potřeba vycházet při určování výše neoprávněně vylákaného odpočtu ze strany společnosti P. Obecně totiž platí, že v rámci obchodu mezi dvěma tuzemskými plátci daně vzniká při pořízení zboží (včetně DPH) nárok kupujícího na odpočet DPH, které zaplatil v rámci kupní ceny prodávajícímu. Z toho jasně plyne, že faktury z fiktivních obchodů s pneumatikami mezi společnostmi T., O. či D. na straně jedné a společností P. na straně druhé zcela postačují ke zjištění výše neoprávněně vylákané výhody na dani, aniž by bylo potřeba dopodrobna zkoumat jednotlivé dílčí transakce učiněné v předchozí fázi příslušného obchodního řetězce. Je ovšem nutno doplnit, že obchody mezi slovenskými dodavateli a českými „ztracenými obchodníky“, potažmo se společností P., se prokazatelně uskutečnily, což plyne z výpovědí obviněných, vyjádření zástupce společnosti B., přiložených faktur i zjištění správce daně. Na základě toho pak soudy důvodně uzavřely, že společnosti P., jakožto skutečnému příjemci zboží dovezeného z jiného členského státu EU, vznikla povinnost přiznat a odvést DPH.
41. Soudy obou stupňů pojaly důvodné podezření, že tato daňová trestná činnost byla ve skutečnosti podstatně rozsáhlejší a figurovalo v ní daleko více subjektů, než těch, kteří byli usvědčeni v předmětném trestním řízení. O tom svědčí mimo jiné poznatky správce daně (bod 41. a 45.) i další trestní řízení vedené v prvním stupni před Krajským soudem v Brně (bod. 51.). V tomto světle lze nahlížet i na námitku, že v daňových přiznáních společností T., O. a D. byla deklarována podstatně vyšší daň na výstupu než výše odpočtu uplatněného společností P. za to samé období, kdy by bylo možno uvažovat o tom, že trestná činnost vázaná na předmětné právnické osoby nemusela být orgány činnými v trestním řízení podchycena v plném rozsahu. Mnohem podstatnější však je, že ani soud prvního stupně netvrdil, že by dovolatel řídil veškerou činnost uvedených obchodních společností (též nebylo prokázáno, že by se podílel na jejich založení). Na závěru o odpovědnosti za posuzovanou trestnou činnost by nic nezměnilo, ani pokud by jmenované společnosti vykonávaly další komerční aktivity (ať již legální nebo nelegální). To ostatně vyplývá i z výpovědí obviněných O. M. i L. M. a rovněž z šetření Finančního úřadu v XY, který zaznamenal další podezřelé obchody společnosti T. (i se slovenskými subjekty), které nebyly do projednávání této trestní věci zahrnuty. Obdobným způsobem lze reagovat i na dovolací výhradu stran časových nesrovnalostí v obchodech řetězce B.– T. – P. Vedle toho si nelze nepovšimnout, že účetnictví společností O. a D. nebylo podle poznatků správce daně vedeno řádně a vykazovalo určité nesrovnalosti, zatímco účetnictví společnosti T. dokonce záhadně zmizelo, proto nelze údaje uvedené v jejich daňových přiznáních ani ověřit a tím pádem je považovat za příliš důvěryhodné.
42. Pokud jde o bod 1.c) výroku o vině, nelze se ztotožnit s argumentací dovolatele, že by nebyla prokázána účast společnosti P. na zjištěných obchodech. Při absenci účetních dokladů, které by prokazovaly transakce mezi společnostmi N. a P., soudy správně vycházely jednak z věrohodné výpovědi obviněného R. H., jednak z šetření Finančního úřadu v XY, jenž zjistil, že zboží od společností B., a P. D., putovalo přímo do skladů společnosti P. v XY s tím, že zástupce A. K. (která dané zboží ve většině případů převážela) uvedl, že dopravu hradila společnost P. a že společnost N. vůbec nezná. Kromě toho lze přihlédnout i k vyjádření zástupců těchto slovenských společností a jimi přiloženým fakturám. Je pravdou, že nebylo zjištěno, jak dovolatel s tímto zbožím naložil, například zda jej prodal bez dokladů, což nelze považovat za nikterak nerealistické, jak se snažila nastínit jeho obhajoba, nebo zda je poslal zpět na Slovensko za účelem dalšího krácení daní či jej využil jiným způsobem. To ani není pro posouzení věci podstatné. Důležité je naopak to, že byl prokázán dovoz zboží z jiného členského státu EU fakticky pro společnost P. a listinnými důkazy (poskytnutými slovenskými společnostmi) byla doložena i jeho cena. To znamenalo, že společnosti P. vyvstala povinnost DPH přiznat a odvést správci daně, což v rozporu se zákonem neučinila, a příslušnou daň tak zkrátila o DPH, které měla jako dovozce zboží povinnost uhradit. Lze ještě doplnit, že vytýkané nesrovnalosti s dopravou jednoho nákladu pneumatik nemají zásadní význam, který by mohl zvrátit učiněná skutková zjištění, neboť bylo prokázáno, že zboží bylo přepravováno i jinými dopravními společnostmi (než jen A. K.), případně i samotným obviněným R. H..
43. Ve vztahu k jednání pod bodem 2. výroku prvoinstančního rozsudku, kdy zboží putovalo opačným směrem, tedy ze společnosti P. do Slovenské republiky přes dalšího „ztraceného obchodníka“ – společnost W. až ke konečným odběratelům, kteří rovněž (neoprávněně) uplatňovali odpočty DPH, lze poznamenat, že i tato část trestné činnosti byla bez důvodných pochybností prokázána. I v tomto směru je podstatná v prvé řadě výpověď obviněného R. H., listinné důkazy, na které poukazoval soud prvního stupně, i samotné okolnosti projednávaného obchodování, které vykazovalo zcela shodný modus operandi jako skutky popsané v bodě 1. Společnost W. měla pouze virtuální sídlo, žádné sklady ani zaměstnance, za dobu své existence podávala nulová přiznání k dani z příjmu právnických osob a nikdy nepodala daňové přiznání k DPH. Pneumatiky byly opět odváženy přímo ze skladů společnosti P. v XY do skladů slovenských odběratelů (srov. výpovědi J. G. a M. H.), dodávka zboží byla zástupci společnosti W. placena poněkud nestandardně – vkladem hotovosti na slovenský účet společnosti P. Jelikož se způsob fungování společnosti W. nijak nezměnil ani po odchodu obviněného R. H., bylo z logiky věci možno vztáhnout skutková zjištění učiněná k bodu 2.a) výroku v téměř nezměněné podobě i na bod 2.b), což bylo ještě zvýrazněno absolutní nevěrohodností svědeckých výpovědí I. K. a J. G., jejichž působení ve společnosti W. jim nezprostředkoval nikdo jiný, než právě dovolatel.
44. Poukazovala-li obhajoba na samostatnost jednání obviněného R. H., je potřeba zdůraznit, že pokud tento obviněný prováděl řadu úkonů tzv. „samostatně“, ještě to neznamená, že tak nečinil na pokyn dovolatele, což on sám dosvědčil (aniž by jakkoliv popíral svou vlastní trestní odpovědnost), a vyplývá to i z řady již výše zmiňovaných důkazů, na které i soudy nižších stupňů opakovaně odkazovaly. Připomínal-li dovolatel e-mailovou komunikaci mezi spoluobviněným a M. Š. ze společnosti N., v níž měl tento slovenský obchodní partner zasílat předvyplněné faktury s pokynem, aby byly pouze orazítkovány, a určovat si ceny zboží, svědčí to jedině o tom, že obviněný R. H. byl pouze bílým koněm, který jen formálně figuroval v obchodech, které místo něho dojednávaly jiné osoby. Ve stejném duchu ostatně vyznívá i jeho e-mailová komunikace s M. M. ze společnosti B. V návaznosti na to se lze vyjádřit i k námitce, že zástupci slovenských společností vypověděli, že o nákupu pneumatik jednali nejprve s R. H. a následně s J. G. Již pouze na základě skutečností zjištěných v tomto trestním řízení, týkajících se způsobu páchání dané trestné činnosti, si je nutno uvědomit, že zástupci těchto společností museli mít eminentní zájem na tom, aby jimi uzavírané obchody působily standardním a legálním dojmem. Proto je potřeba brát jejich výpovědi učiněné formou mezinárodní právní pomoci (alespoň v této jejich části) s určitou rezervou. Lze proto uzavřít, že o vině dovolatele není ani ve vztahu ke skutku pod bodem 2. žádných pochyb, přičemž v podrobnostech je možno odkázat na vyčerpávající hodnocení soudu prvního stupně v bodech 73. až 76. jeho rozsudku.
45. Dovolatel ve svém podání dále uvedl, že mu nebyl prokázán žádný motiv k páchání posuzované trestné činnosti, resp. že nebyl prokázán neoprávněný finanční zisk společnosti P. K tomu lze v obecné rovině podotknout, že motiv není zákonným znakem trestného činu zkrácení daně poplatku a podobné povinné platby, a postačuje tedy prokázat naplnění zákonných znaků uvedených v ustanovení §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, což se v případě jednání dovolatele bezpochyby stalo. Nicméně pokud jde o zištný motiv, kterým bylo protiprávní jednání dovolatele vedeno, lze zopakovat, že v bodech 1.a) a 1.b) jde o neoprávněné uplatnění odpočtu daně (daně na vstupu) společností P. , namísto toho, aby jako skutečný dovozce zboží odvedla DPH státu. V bodě 1.c) se ve své podstatě jedná o vyhnutí se plnění daňové povinnosti společnosti P., tj. zkrácení DPH, zatímco v bodech 2.a) a 2.b) lze hovořit o neoprávněném uplatnění osvobození od daně (k tomu srov. bod 88 rozsudku nalézacího soudu).
46. K zásahu do práva dovolatele na spravedlivý proces nedošlo ani zamítnutím jeho návrhu na doplnění dokazování. V této souvislosti je příhodné poukázat na judikaturu Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05), podle níž není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
47. Uvedené požadavky však soud prvního stupně bezezbytku splnil, když v bodě 79. odůvodnění svého rozhodnutí velice podrobně odůvodnil, proč zamítl návrh dovolatele na doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru ekonomika, odvětví účetnictví a daňové evidence, resp. proč jej považoval za nadbytečný. Nejvyšší soud s jeho stanoviskem zcela souhlasil, a proto na jeho úvahy v podrobnostech odkazuje. V této pasáži navíc nalézací soud reagoval také na námitku, že nevzal potaz zjištění slovenských daňových orgánů, jimiž byl zpochybněn vývoz zboží společností B., do České republiky, a v důsledku toho neuznán její nárok na osvobození od DPH, což soud prvního stupně logicky vysvětlil menším množstvím podkladů, se kterými v té době pracoval slovenský správce daně, oproti penzu informací, které měly o několik let později k dispozici soudy v této trestní věci a které vyplynuly z provedeného (a velmi rozsáhlého) dokazování. Lze ještě připomenout, že rozhodnutí správce daně není pro soud při trestním řízení závazné (ani když je předmětem řízení daňová kriminalita), a není proto povinen z něj vycházet, zejména pokud sám na základě hodnocení důkazů dospěje k odlišným skutkovým zjištěním.
48. Nezbývá než uzavřít, že v posuzovaném trestním řízení nedošlo v rámci procesu dokazování k zásahu do práva obviněného K. M. na spravedlivý proces. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud neshledal důvod jakýmkoliv způsobem zasahovat do již ustálených skutkových zjištění. Na tomto základě pak lze konstatovat, že námitky dovolatele v této jejich části neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 tr. ř.
K dovolání obviněného O. M.
49. Obviněný O. M. v podaném dovolání brojil proti uloženému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků. Kromě již shora citovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil tento obviněný ještě důvod dovolání zakotvený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Žádnou takovou vadu ale obviněný v napadeném rozhodnutí nespatřoval. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř. v určitém ohledu dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na nějž dovolatel rovněž odkázal. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného, nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
50. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). O takovou situaci se ale v posuzované věci nejedná, neboť obviněnému nebyl uložen trest nacházející se v extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu či bez jeho řádného odůvodnění .
51. K námitkám dovolatele je v prvé řadě nutno podotknout, že uložení trestu odnětí svobody zákon, resp. §240 odst. 2 tr. zákoníku, výslovně připouští. Jeho výměra v trvání tří let se nachází při dolní hranici jeho trestní sazby, která zakotvuje rozmezí od dvou do osmi let. Ani jeho nepodmíněná forma se zařazením do věznice s ostrahou není v rozporu s žádným ustanovením trestního zákoníku. Třebaže nepřiměřenost trestu není dovolacím důvodem, nad rámec již uvedeného lze poznamenat, že tříletý trest odnětí svobody spojený s jeho přímým výkonem v obecné rovině není pro pachatele poměrně závažné daňové kriminality se způsobenou škodou ve výši 3 153 621 Kč nikterak nepřiměřený. To platí tím spíše, že jde o pachatele v minulosti opakovaně odsouzeného za majetkovou trestnou činnost, a to i k nepodmíněným trestům odnětí svobody (tedy i potrestaného). Soud prvního stupně při stanovení druhu trestu a jeho výměry velmi pečlivě hodnotil rozhodná hlediska uvedená v §39 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, správně akcentoval nejen okolnost doby páchání skutku, rozsah způsobeného zkrácení daně, že dovolatel má výrazné sklony k páchání trestné činnosti především majetkové povahy, ale také upozornil, že nebyl hlavním pachatelem trestné činnosti a příjemcem profitu z ní. Stranou jeho pozornosti nezůstal ani i dovolatelem zmiňovaný časový odstup od spáchání trestné činnosti a důsledné vyhodnocení všech okolností přitěžujících i polehčujících vedlo soud prvního stupně k uložení relativně mírného, byť nepodmíněného trestu odnětí svobody vyměřeného jen nevýznamně převyšující dolní hranici zákonné trestní sazby (viz body 98., 108. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud závěry soudu prvního stupně akceptoval a na tomto jeho postoji nic nezměnily ani lékařské zprávy předložené obviněným v řízení o odvolání, poněvadž měl za to, že zdravotní stav obviněného výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody zásadně nebrání a že mu odpovídající zdravotní péči může poskytnout i zdravotnická služba vězeňské služby (bod 16. usnesení odvolacího soudu).
52. Dovolatel ovšem namítal porušení ústavního principu proporcionality trestní represe s odůvodněním, že výkon nepodmíněného trestu může vést k nevratnému poškození jeho zdraví. Nejvyšší soud se však s jeho argumentací neztotožnil. V průběhu odvolacího řízení sice dovolatel předložil několik lékařských zpráv i posudek o invaliditě, ani z nich ovšem nevyplynulo, že by nebyl ze zdravotních důvodů schopen výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody. V současné době již dovolatel nastoupil do Věznice Ostrov. V této souvislosti je potřeba zdůraznit, že i české věznice disponují lékařským zařízením a možností zdravotnické péče, přičemž byl-li by obviněný stižen těžkou nemocí, která by bránila výkonu trestu, a vyžadoval-li by jeho zdravotní stav kvalitnější lékařskou péči, než jakou může poskytnout vězeňské zdravotnické zařízení, přichází v úvahu rozhodnutí příslušného soudu o přerušení výkonu trestu na potřebnou dobu, mimořádně za splnění podmínek §327 odst. 3 tr. ř. může soud i upustit od výkonu zbytku trestu odnětí svobody. Nelze však než zopakovat, že obviněný O. M. svými dovolacími námitkami nenaplnil žádný z dovolacích důvodů předpokládaných v §265b odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud proto v posuzované trestní věci není oprávněn zasáhnout ani do výroku o uloženém nepodmíněném trestu odnětí svobody v trvání tří let vztahujícímu se k tomuto dovolateli.
53. Nejvyšší soud uzavírá, že většina námitek obviněného K. M. neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu zakotvenému v §265b tr. ř., další část je zjevně neopodstatněná. Proto jím podané dovolání odmítl jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Námitky obviněného O. M. se míjejí s jakýmkoliv dovolacím důvodem podle §265b tr. ř., proto jeho dovolání Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 10. 2021
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu