ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.986.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 986/2021-723
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 9. 2021 o dovolání obviněného J. H. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 2021, sp. zn. 8 To 11/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 49 T 3/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. 49 T 3/2020, byl obviněný J. H. (dále též jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle §143 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců, a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívají v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu jednoho roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně částku 1 548 671 Kč na náhradě škody. Poškození Š. Z., A. Z., K. Š., P. Z., P. Z. a M. Š. byli podle §229 odst. 1 tr. ř. se svými nároky na náhradu nemajetkové újmy odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, který je v neprospěch obviněného zaměřil proti všem jeho výrokům, a obviněný, který brojil proti výroku o vině a výroku o náhradě škody. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 3. 2021, sp. zn. 8 To 11/2021, podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o povinnosti nahradit škodu poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že poškozená Česká průmyslová zdravotní pojišťovna se podle §229 odst. 1 tr. ř. odkazuje se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem zamítnuto jako nedůvodné.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku tím, že dne 28. 7. 2018 v 01:25 hodin jako řidič osobního automobilu značky Škoda – Fabia, RZ XY, při jízdě po místní pozemní komunikaci na náměstí XY u č. p. XY v XY v reakci na poškozeného M. Š., nar. XY, který ve vzdálenosti nejméně 43 metrů před ním, mimo vyznačený přechod pro chodce, vstoupil do vozovky, zde se zastavil a s košilí v rukách mával na přijíždějící osobní motorové vozidlo řízené obviněným, k tomuto přijel a v bezprostřední blízkosti poškozeného prudce změnil směr jízdy svého vozidla z přímého směru vlevo a vzápětí hned zase vpravo, přičemž ale poškozený M. Š. se v ten okamžik dal do pohybu směrem vpravo ke středu vozovky, čímž došlo k nárazu čelní částí vozidla značky Škoda Fabia do poškozeného, v důsledku čehož bylo tělo poškozeného odraženo vpravo mimo vozovku, kde dopadlo na chodník z kamenné dlažby, a při tomto poškozený M. Š. utrpěl poranění, jež si vyžádalo dlouhodobou intenzivní péči v rámci hospitalizace poškozeného v M. nemocnici v XY, kde dne 1. 4. 2019 v důsledku hnisavého zánětu plic, který nastal v příčinné souvislosti s poraněními vzniklými sražením poškozeného vozidlem řízeným obviněným, poškozený zemřel.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 2021, sp. zn. 8 To 11/2021, podal obviněný J. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a že nebyly splněny procesní podmínky pro zamítnutí odvolání.
5 . Předně uvedl, že v jeho věci existuje extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy. Dále poznamenal, že spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 tr. zákoníku v souvislosti s dopravní nehodou předpokládá, aby porušení dopravního předpisu bylo v příčinné souvislosti se smrtelným následkem. Daná povinnost musí být stanovena zákony, které mohou být konkretizovány předpisy vydanými na základě zákona a v jeho mezích. Z uvedeného důvodu je nutné ve výroku odsuzujícího rozsudku uvádět především konkrétní zákonné normy, v nichž spočívá ono nezbytné porušení dopravního předpisu tak, aby bylo možno zjistit příčinnou souvislost mezi porušením konkrétního ustanovení zákona a vzniklou havárií. Zdůraznil, že tak se tomu v projednávaném případě nestalo ani v rámci podané obžaloby. Připomněl náležitosti obžaloby, v jejímž žalobním návrhu musí být přesně označen skutek, pro který je obviněný stíhán, a to tak, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, musí být stručný, ucelený. Jelikož soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu, nestačí, jestliže je skutek uveden, byť jakkoliv podrobně, pouze v odůvodnění obžaloby. Dovolatel měl za to, že obžaloba i v odůvodnění mlčí ve vztahu k objektu, jakož i subjektivní stránce žalovaného trestného činu. Neaplikoval-li soud zásadu obžalovací (§2 odst. 8 tr. ř., §220 odst. 1 tr. ř.) a rozhodl-li o skutku, pro který nebyl obviněný stíhán obžalobou, zatížil tak rozsudek vadou ve smyslu §258 odst. 1 písm. b) tr. ř., která je důvodem pro jeho zrušení.
6. Soudy nižších stupňů podle dovolatele správně odmítly tvrzení v obžalobě stran úmyslného způsobení následku smrti. Soud prvního stupně však opomenul posoudit, zda mohl obviněný reakci poškozeného předvídat a zda na takovou nepředvídatelnou reakci mohl adekvátně reagovat zastavením motorového vozidla. Obviněný zdůraznil, že zavinění musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu. Při nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout. Poukázal na závěr soudu prvního stupně, který v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že poškozený svým jednáním vyvolal nebezpečnou situaci, která koliduje s platnou právní úpravou zákona o provozu na pozemních komunikacích. Z hlediska zavinění mělo být proto zkoumáno, zda takové chování mohl obviněný předpokládat a počítat s ním (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 3 Tdo 1115/2008). Dále obviněný rozebíral otázku hranic okolností, které může řidič předvídat. K hranici předvídatelnosti odkázal na závěry vyjádřené v rozhodnutích Nejvyššího soudu (např. ve věci sp. zn. 8 Tdo 1221/2010, 7 Tdo 358/2009 či 6 Tdo 143/2011), podle nichž po účastníkovi silničního provozu nelze spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení pravidel provozu jinými účastníky a aby tomu přizpůsobil své počínání. Dovolatel připomněl, že nalézací soud sám v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že poškozený v rozhodující moment nejenže nezůstal stát na místě, kde stál, ani z něj neustoupil zpět mimo vozovku, ale nepochopitelně, a tudíž pro obviněného i nepředvídatelně, se snažil rychlou chůzí přejít napravo od vozidla, což nestihl a vozidlem byl sražen. Měl za to, že s ohledem na takový závěr měl být zproštěn obžaloby, neboť ke změně polohy poškozeného na vozovce došlo nepředvídatelně a náhle, proto mu nemohl zabránit bržděním, byť jel rychlostí, jaká by mu umožnila zastavit vozidlo na vzdálenost, na niž měl rozhled. K uvedenému mohl být podle jeho názoru dotázán přibraný znalec na možnosti zastavení vozidla v době nepochopitelného jednání poškozeného, což se však nestalo.
7. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 2021, sp. zn. 8 To 11/2021, jakož i rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. 49 T 3/2020, zrušil, stejně tak aby zrušil další rozhodnutí obsahově navazující na citovaná rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu, a aby Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněného k argumentaci dovolatele stran existence extrémního nesouladu uvedl, že nalézací soud realizoval důkladné dokazování, a to nejen pokud jde o rozsah, ale rovněž ve vztahu k navazujícímu hodnocení důkazů a formování skutkového děje. Státní zástupce žádný extrémní nesoulad ve věci neshledal. Dovolateli však přisvědčil v názoru, že skutková věta rozsudku nalézacího soudu trpí nedostatkem, když neobsahuje zákonné označení povinností, respektive pravidel, které měl obviněný jako řidič porušit. Podle státního zástupce však nelze na skutkovou větu nahlížet izolovaně, když vymezení pravidel, která obviněný jako řidič porušil, je obsaženo v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů. Odvolací soud konkretizoval, že obviněný porušil povinnosti mu uložené v §4 písm. a) a §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“). Státní zástupce je tak názoru, že ani jisté formulační nedostatky skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně jej ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu nečiní vadným. Ani další námitku dovolatele, že chování poškozeného nemohl předjímat, a nehodu tak nezavinil, neshledal opodstatněnou. Konstatoval, že obviněný svou jízdu nepřizpůsobil okolnostem vstupu poškozeného do vozovky a svým řidičským manévrem způsobil škodlivý následek, který si mohl představit. Poškozeného viděl s dostatečným předstihem na to, aby mohl bezpečně zpomalit či zastavit, ani jedno však neučinil. Naopak v rámci „hry“ nejprve dokonce mířil na poškozeného, a to rychlostí 37 až 41 km/h, a to aniž by brzdil, přičemž následně již nedokázal zareagovat na změnu pohybu poškozeného. Podle státního zástupce mohl předpokládat, že pokud se bude bez snížení rychlosti přibližovat k poškozenému, ten nezůstane stát na místě, ale bude na jednání dovolatele reagovat. Obviněný tak zjevně porušil povinnosti účastníka silničního provozu, které by za jiných okolností bylo třeba vnímat jako důležité a současně by odůvodňovaly právní kvalifikaci jeho jednání ve smyslu §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, čemuž zabránilo pouze významné spoluzavinění poškozeného. K dovolatelem uplatněnému důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., jehož naplnění dovolatel spatřoval v zamítnutí řádného opravného prostředku obviněného, přestože byl v řízení jemu předcházejícímu naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně na nesprávném právním posouzení skutku ani jiném nesprávném hmotněprávním posouzení nespočívá, proto nemůže být rozsudek odvolacího soudu vadný ani ve smyslu §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
9. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
10 . Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
11. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
12. Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 pod písmeny a) až k) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy spočívá ve dvou alternativách (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175): 1) řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo bylo odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, 2) řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše pod bodem 1), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
13 . Ačkoliv dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. předpokládá odmítnutí či zamítnutí řádného opravného prostředku, lze ve světle důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. připustit, že zákonná podmínka, že jde o rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek, je splněna i tehdy, jestliže odvolacím soudem podle §258 odst. 1, 2 tr. ř. byl k odvolání obviněného napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušen pouze v jednom z výroků a současně v ostatních napadených výrocích zůstal nedotčen (k tomu srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 14/2005 Sb. rozh. tr.). Taková situace nastala v nyní projednávaném případě, kdy odvolací soud na podkladě odvolání obviněného napadený rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal a částečně zrušil, avšak pouze ve výroku o náhradě škody, přičemž rozsudek soudu prvního stupně zůstal v rovněž obviněným napadeném výroku o vině nedotčen. K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“ a na niž odkázal obviněný, evidentně nevztahuje. Z dovolací argumentace je však zjevné, že mínil uplatnit jeho druhou alternativu, neboť měl za to, že v předcházejícím řízení byl dán důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto posoudí opodstatněnost dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. ve vztahu k citovanému dovolacímu důvodu.
14. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
15 . V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
16. Nejvyšší soud připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
17. Obviněný v dovolání poukazoval na existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními a na potřebu dodržet zásady pro hodnocení důkazů a zásady spravedlivého procesu, aniž však v dovolání uvedl konkrétní argumentaci, která by existenci extrémního nesouladu naznačovala. Sám obviněný ve své argumentaci vycházel ze stejných skutkových zjištění, jaká učinily soudy nižších stupňů. Měl-li obviněný za to, že bylo třeba blíže zjistit, zda mohl jako řidič chování poškozeného předvídat, je třeba zdůraznit, že pro hodnocení této otázky byl zjištěn dostatečný skutkový základ, ze kterého mimo jiné i sám dovolatel vycházel, a řešení této otázky je již otázkou právního posouzení zavinění, jak bude dále rozvedeno.
18. Nejvyšší soud proto jen pro úplnost poznamenává, že pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady v posuzované věci neshledal. Případný extrémní rozpor v projednávaném případě není dán. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud plně ztotožnil (především str. 7–8, body 29.–34. rozsudku soudu prvního stupně), vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost soudů důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit, což soudy nižších stupňů učinily. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižšího stupně hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
19 . K obviněným zpochybňované otázce zachování totožnosti skutku Nejvyšší soud především podotýká, že je třeba rozlišovat odlišné pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku.
20. V souladu s obžalovací zásadou vyslovenou v §2 odst. 8 tr. ř., která je dále rozvedena v ustanovení §220 odst. 1 tr. ř., může soud rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Skutek je pojmem trestního práva procesního i hmotného, ale zákon jej blíže nedefinuje. Podstatu skutku tvoří jednání pachatele a následek tímto jednáním způsobený, který je relevantní z hlediska trestního práva hmotného (viz přiměřeně rozhodnutí uveřejněná pod č. 64/1973 Sb. rozh. tr.). Jednáním je projev vůle pachatele ve vnějším světě, který může spočívat v konání nebo v opomenutí či nekonání. Jen takové děje, které jsou jednáním, lze v trestním řízení dokazovat a právně kvalifikovat a jen jednáním může být způsoben následek významný pro trestní právo. Následek spočívá v porušení nebo ohrožení hodnot (zájmů, vztahů) chráněných trestním zákonem (tj. života, zdraví, osobní svobody, majetku atd.) a jako znak některého jednotlivého, individuálního trestného činu ve své konkrétní podobě spojuje dílčí útoky (akty) do jednoho skutku a zároveň umožňuje dělit chování člověka na různé skutky (viz rozhodnutí uveřejněná pod č. 8/1985 a č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr.). Skutek je tvořen souhrnem určitých popsaných skutkových okolností, nikoli jejich právním posouzením.
21. Jednání obviněného popsané v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně evidentně nepředstavuje jiný skutek než ten, který byl uveden a popsán v obžalobě a jímž byl obviněný uznán vinným rozsudkem soudu prvního stupně, jak namítl obviněný. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že z obžalovací zásady rozvedené v ustanovení §220 odst. 1 tr. ř. a §220 odst. 3 tr. ř. vyplývá, že vázanost soudu obžalobou se týká pouze toho, o jakém skutku soud rozhoduje. Popisem skutku ve smyslu slovního vyjádření ani právní kvalifikací skutku v obžalobě soud není vázán, když povinnost soudu rozhodnout o žalovaném skutku neznamená povinnost převzít z obžaloby či návrhu na potrestání zcela popis skutku, jak se dovolatel mylně domnívá. Požadavek ustanovení §220 odst. 1 tr. ř., že soud může rozhodnout jen o skutku uvedeném v žalobním návrhu, totiž neznamená, že musí jít o naprostou shodu žalobního návrhu s výrokem rozsudku, neboť některé skutečnosti uvedené v žalobním návrhu mohou odpadnout a naproti tomu některé opět mohou přibýt, přičemž skutek, který je předmětem trestního řízení, projednává soud v celé šíři. Lze proto přihlížet i ke změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci před soudem. Protože podstatu skutku lze spatřovat především v jednání a v následku, který jím byl způsoben, bude totožnost skutku zachována, bude-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná (k tomu přiměřeně rozhodnutí uveřejněná pod č. 1/1996-I., č. 52/1979, č. 17/1993 Sb. rozh. tr. aj.). Z toho je třeba mj. učinit závěry i v tom směru, že totožnost skutku nenarušují změny v jednotlivých okolnostech, které individualizují skutek.
22. Nejvyšší soud je přesvědčen, že popis skutku uvedený v obžalobě na straně jedné a rozsudku soudu prvního stupně na straně druhé nezakládá žádné pochybnosti o tom, že jde o skutek totožný. Jeho podstatou vždy bylo, že obviněný J. H. v inkriminované době jako řidič osobního automobilu při jízdě po místní pozemní komunikaci na náměstí XY u č. p. XY v XY v reakci na poškozeného M. Š., který ve vzdálenosti nejméně 43 metrů před ním mimo vyznačený přechod pro chodce vstoupil do vozovky, zde se zastavil, a s košilí v rukách mával na přijíždějící osobní motorové vozidlo řízené obviněným, k tomuto přijel a v bezprostřední blízkosti poškozeného prudce změnil směr jízdy svého vozidla z přímého směru vlevo a vzápětí hned zase vpravo, přičemž ale poškozený M. Š. se v ten okamžik dal do pohybu směrem vpravo ke středu vozovky, čímž došlo k nárazu čelní částí vozidla do poškozeného, v důsledku čehož bylo tělo poškozeného odraženo vpravo mimo vozovku, kde dopadlo na chodník z kamenné dlažby a při tomto poškozený utrpěl poranění, jež si vyžádalo dlouhodobou intenzivní péči v rámci hospitalizace poškozeného v nemocnici, kde dne 1. 4. 2019 v příčinné souvislosti s poraněními vzniklými sražením poškozeného vozidlem řízeným obviněným poškozený zemřel. Popis skutku v rozsudku soudu prvního stupně nedoznal oproti obžalobě žádných podstatných změn, když z něj byly pouze vypuštěny některé pro posouzení skutku irelevantní detaily. Podstata skutku tak zůstala totožná, na čemž nic nemění dovolatelem vytýkaná absence explicitního vyjádření objektu (který však jak v žalobním návrhu, tak ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu uveden byl) či subjektivní stránky. S ohledem na argumentaci dovolatele lze nad rámec podotknout, že z hlediska možnosti soudů rozhodnout o konkrétním skutku je ve smyslu obžalovací zásady podstatná totožnost skutku, nikoliv skutečnost, zda obžaloba, případně konkrétně žalobní návrh, obsahují všechny náležitosti vyplývající z §177 tr. ř., pokud podaná obžaloba i přesto poskytuje spolehlivý podklad pro další řízení ve smyslu §181 odst. 1 tr. ř.
23. Z hlediska napadeného rozhodnutí, obsahu dovolání a důvodu dovolání uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je významná otázka, zda obviněný jednáním popsaným v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně naplnil zákonné znaky přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku, zejména zda byla naplněna subjektivní stránka uvedeného přečinu, když podle dovolatele nebylo jeho jednání pokryto zaviněním v podobě nedbalosti.
24. Přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt. Porušení pravidla uloženého pachateli podle zákona není formálním znakem této (základní) skutkové podstaty, jako je tomu např. u kvalifikované skutkové podstaty podle odst. 2 či 3 předmětného ustanovení, proto nelze spatřovat relevantní vadu rozsudku v samotném neuvedení konkrétního ustanovení zákona stanovující takové pravidlo ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, jak se domníval dovolatel, je-li nedbalostní jednání z popisu skutku zjevné. V této souvislosti státní zástupce ve vyjádření výstižně poznamenal, že ačkoliv zákonné označení obviněným porušených povinností není ve výroku o vině uvedeno, srozumitelný popis jednání, jež bylo příčinou následku, zde nechybí a konkrétní porušení povinností uložených účastníkovu silničního provozu v §4 písm. a) a §18 odst. 1 zákona je popisováno v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz body 29.–35., str. 7–8 rozsudku soudu prvního stupně), tak konkretizováno i odvolacím soudem (body 14. –18., str. 4–5 rozsudku odvolacího soudu).
25 . Trestní odpovědnost v českém právu je založena na zásadě odpovědnosti za zavinění, z níž vyplývá, že bez zavinění není trestný čin ( nullum crimen sine culpa ). Podmínkou trestní odpovědnosti obviněného je tedy naplnění skutkové podstaty trestného činu, které musí být vždy zahrnuto zaviněním ve formě úmyslu či nedbalosti. Přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku je nedbalostní trestný čin, a proto se z hlediska subjektivní stránky vyžaduje nedbalost. O zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 3 Tz 182/2001). Z nedbalosti je trestný čin podle §16 odst. 1 tr. zákoníku spáchán, jestliže pachatel a) věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí (vědomá nedbalost), nebo b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl (nevědomá nedbalost).
26 . Vědomá nedbalost ve smyslu §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákoníkem. Nepřiměřené důvody, které vedly pachatele k tomu, že spoléhal, že k následku nedojde, není možno zaměňovat s omylem, při kterém pachatel jedná pod vlivem nesprávné znalosti skutečnosti. Nedostatečné zhodnocení nebezpečí nespočívá v neznalosti tohoto stavu, ale v tom, že pachatel nedocenil možné následky svého jednání. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, avšak nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Naopak spoléhá, že ho nezpůsobí.
27 . U nevědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se vychází z možnosti znalosti, která se zkoumá na základě objektivních okolností spojených se skutkem a z objektivních dispozic konkrétního pachatele, neboť trestní zákoník zakládá odpovědnost za trestné činy spáchané z nevědomé nedbalosti na povinnosti, ale současně i možnosti předvídat způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem.
28 . Kritériem nedbalosti je zachovávání potřebné míry opatrnosti pachatelem. Míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, neboť jedině spojení obou těchto hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin z nedbalosti odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu. K trestní odpovědnosti však musí být splněno i subjektivní kritérium nedbalosti. Subjektivní vymezení míry opatrnosti vyžaduje, aby mimo míry povinné opatrnosti (objektivní kritérium) bylo vzato v úvahu i subjektivní vymezení, které spočívá v míře opatrnosti, kterou je schopen vynaložit pachatel v konkrétním případě. Proto o zavinění z nedbalosti podle §16 odst. 1 tr. jde jen tehdy, jestliže povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem jsou dány současně (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 6/1988 Sb. rozh. tr.). Při posuzování subjektivní míry opatrnosti je třeba zvažovat jednak vlastnosti, zkušenosti, znalosti a okamžitý stav pachatele (vzdělání, kvalifikace, obecné i speciální zkušenosti, inteligence, postavení v zaměstnání apod.), jednak okolnosti konkrétního případu, ať už existují nezávisle na pachateli, nebo jsou jím vyvolané (prostředí a okolnosti spáchaného činu – zejména místo a čas činu).
29 . Pro oblast dopravy je třeba akcentovat, že hranice okolností, které řidič může či nemůže předvídat, nelze dovozovat pouze hypoteticky, ale je třeba vycházet z objektivních okolností konkrétní dopravní situace, která může být charakterizována celou řadou faktorů. Z hlediska zavinění z nedbalosti to pak znamená, že kromě míry povinné opatrnosti vyplývající z pravidel silničního provozu zde existuje i subjektivní vymezení, jež spočívá v míře opatrnosti, kterou je schopen řidič v konkrétním případě vynaložit. V judikatuře vztahující se k trestným činům, k nimž došlo v dopravě, je opakovaně vyjádřena zásada, že řidič motorového vozidla může spoléhat na dodržení dopravních předpisů ostatními účastníky provozu na pozemních komunikacích, nevyplývá-li z konkrétní situace opak (tato zásada tzv. omezené důvěry v dopravě se uplatňuje nejen v dopravě silniční, ale i v ostatních druzích dopravy, řidič je však zároveň povinen zachovávat patřičnou opatrnost).
30 . K naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu je nezbytné, aby zavinění pachatele též zahrnovalo všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tj. jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Přitom zavinění z nedbalosti není vyloučeno ani spoluzaviněním jiných osob, včetně poškozeného. V této souvislosti je možné připomenout výklad soudní praxe při posuzování otázky existence příčinné souvislosti v případech právě tzv. nehod v dopravě. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným relevantním trestněprávním následkem (účinkem) zakládá trestní odpovědnost pachatele jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné souvislosti alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 20/1981 a č. 21/1981 Sb. rozh. tr.). Zejména u trestných činů spáchaných v souvislosti s dopravní nehodou bývá každý následek zpravidla výsledkem více příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá skutečnost (okolnost) neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsoben ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). To znamená, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí ještě další skutečnost, jež spolupůsobí ke vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Jednání pachatele se stává příčinou i tehdy, když kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby, ale pro posouzení trestní odpovědnosti pachatele je nutný závěr, že jeho jednání, tj. konkrétní projevy vůle navenek, byly příčinou dostatečně významnou pro vznik následku předvídaného trestním zákoníkem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 275/2012; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1327/2012; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 5 Tdo 795/2012).
31. Obviněný vytkl, že soudy nedostatečně vyhodnotily, zda mohl vůbec předvídat chování poškozeného, který po vstupu do vozovky mimo přechod pro chodce, kde se zastavil, obrátil se čelem k přijíždějícímu automobilu a s košilí v ruce předváděl toreadora, se v bezprostřední blízkosti vozidla dal do pohybu směrem ke středu vozovky, čímž došlo ke střetu. Podle jeho názoru poškozený sám vyvolal nebezpečnou situaci, která koliduje s platnou právní úpravou. Měl za to, že takové chování nemohl předpokládat, a nemohl tak následku zabránit.
32. Pro posouzení otázky, zda je dána příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a trestněprávně relevantním následkem v podobě usmrcení poškozeného, resp. zda usmrcení poškozeného je zahrnuto nedbalostním zaviněním obviněného, je třeba vycházet ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Z nich bezpochyby vyplynulo, že obviněný dne 28. 7. 2018 při řízení motorového vozidla po místní pozemní komunikaci v XY v reakci na poškozeného, který ve vzdálenosti nejméně 43 metrů před ním mimo vyznačený přechod vstoupil z levé strany do vozovky, kde zastavil, obrátil se čelem k přijíždějícímu automobilu a s košilí v rukou mával na přijíždějící vozidlo řízené obviněným, k tomuto přijel a v bezprostřední blízkosti poškozeného prudce změnil směr jízdy svého vozidla z přímého směru vlevo a vzápětí hned zase vpravo, přičemž ale poškozený se v ten okamžik dal do pohybu směrem vpravo ke středu vozovky, tím došlo k nárazu vozidla do poškozeného, čímž poškozený utrpěl zranění v jejichž důsledku zemřel. Ani sám obviněný nepopřel, že vstup poškozeného do vozovky viděl již z dostatečné vzdálenosti, která byla znalcem z oboru doprava, odvětví doprava silniční a městská, stanovena na vzdálenost minimálně 43 metrů (viz znalecký posudek z oboru doprava, odvětví doprava silniční a městská, včetně příloh na č. l. 291–320). Poškozený sice porušil svou povinnost účastníka silničního provozu, pokud vstoupil do vozovky mimo přechod pro chodce, zastavil se a mával svou košilí, nevytvořil však obviněnému žádnou náhlou a nečekanou překážku. Obviněný měl dostatek prostoru k tomu, aby se v souladu s §4 písm. a) a §18 odst. 1 zákona o silničním provozu choval ukázněně a neohrožoval život a zdraví jiných osob, přizpůsobil své chování situaci v provozu a jel takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled, tedy aby vozidlo buď zastavil nebo zpomalil na bezpečnou rychlost, při níž by měl jistotu, že poškozeného jako chodce nesrazí, objede, či bude schopen zastavit, pokud se poškozený zachová neobvykle, neboť o jeho výskytu na vozovce věděl. V takové situaci musí být řidič mnohem obezřetnější a musí očekávat, že se chodec může zachovat jakkoliv. Pokud obviněný odkazoval na princip omezené důvěry v dopravě, pak je třeba s odkazem na výše uvedená teoretická východiska poukázat na skutečnost, že obviněný nemohl spoléhat na dodržení pravidel silničního provozu jiným účastníkem, tj. poškozeným, když právě z konkrétních okolností bylo obviněnému jako řidiči již dostatečně včas zřejmé, že poškozený své povinnosti porušil, neboť jej viděl vstupovat do vozovky i se v ní zastavit. Obviněný, ačkoliv měl a mohl zabránit nebezpečí vyplývající z výskytu poškozeného ve vozovce, přistoupil na „hru“ poškozeného na toreadora a svým vozidlem ve stejné rychlosti, cca 40 km/h, pokračoval v jízdě, kdy přibližně 10 metrů před poškozeným vozidlo stočil doleva, tedy směrem k poškozenému, a následně jej stočil zpět doprava (cca 3 metry před místem střetu), přičemž ve stejný moment se však poškozený při rychlé chůzi také přesunoval doprava ke středu vozovky, kde došlo ke střetu vozidla s poškozeným (viz část znaleckého posudku na č. l. 309–310). Obviněný měl jako řidič, který spatřil chodce pohybujícího se na vozovce, přepokládat, že tento se může ve vozovce zachovat jakkoliv. Nadto obviněný nejenže nepokračoval v jízdě přímo, kdy v takové situaci by poškozeného, pokud by tento zůstal na místě, na němž se zastavil, minul, ale své vozidlo zjevně v rámci „hry“ s poškozeným stočil směrem k poškozenému, který před vozidlem neustoupil ven z vozovky, ale směrem k jejímu středu, kam obviněný ve stejný moment stáčel své vozidlo zpět. Obviněný se měl chovat jako zodpovědný řidič, měl ve svém postavení zachovávat patřičnou opatrnost a v souladu se svými povinnostmi vyplývajícími ze zákona o silničním provozu [zejména §4 písm. a) a §18 odst. 1] neměl na předmětnou „hru“ poškozeného přistupovat. Jak již bylo řečeno, v daný moment již není podstatné, zda obviněný mohl či nemohl předpokládat, kam poškozený před vozidlem ustoupí či zda se vůbec pohne z místa, neboť obviněný mohl očekávat, že poškozený může na blížící se vozidlo zcela automaticky jakkoliv, byť nelogicky, reagovat. Z uvedeného bez jakýchkoliv pochybností vyplývá, že obviněný měl a mohl zabránit střetu vozidla, které řídil, s poškozeným, při rychlosti cca 40 km/h, a tím i smrtelnému následku daného střetu, který si musel být schopen představit, když v dané rychlosti mířil vozidlem na poškozeného, jehož reakci nemohl předvídat, a to včasným zpomalením vozidla. Z provedeného dokazování pak nevyplynulo ničeho, co by nasvědčovalo úmyslu obviněného, byť formou pouhého smíření se s případným fatálním následkem na zdraví poškozeného, naopak je evidentní, že obviněný ze zcela nepřiměřených důvodů spoléhal, že ke střetu a k možnému fatálnímu následku nedojde, tedy že poškozený zůstane na místě, případně že bude ustupovat opačným směrem, a to ven z vozovky. Soudy nižších stupňů tak správně uzavřely, že obviněný jednal z vědomé nedbalosti ve smyslu §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
33. Dovolatel rovněž poukázal na závěr soudu prvního stupně, že to byl poškozený, kdo svým jednáním vyvolal nebezpečnou situaci. K tomu lze pro úplnost ve stručnosti poznamenat, že příčinnou souvislost je třeba zkoumat vždy konkrétně na základě zjištěných okolností případu se zdůrazněním hlavních a rozhodujících příčin, což však na druhé straně neznamená, že jen hlavní příčiny jsou právně relevantní a že je možno zcela vyloučit příčiny vedlejší či podřadné. Vzhledem k tomu, že trestným činem je pouze čin, který má znaky některé skutkové podstaty jako typizovaného jednání společensky škodlivého, je třeba zkoumat příčinný vztah v jeho konkrétní podobě, tj. protiprávní jednání pachatele směřující ke konkrétnímu trestněprávně relevantnímu následku, přičemž je třeba si uvědomit, že jednání pachatele jako příčina následku není vždy stejné a stejnorodé. Zásada, že jednotlivé příčiny a podmínky nemají pro způsobení následku stejný význam, se označuje jako zásada gradace příčinné souvislosti. Důležité je, jak již bylo uvedeno, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která způsobila následek (např. smrt jiného), působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit následek (smrt) sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 47/1970-II. Sb. rozh. tr.).
34. Soudy nižších stupňů k posouzení otázky příčinné souvislosti a k posouzení otázky zavinění obviněného i spoluzavinění poškozeného přistoupily odpovědně. Jejich závěr, že spoluzavinění poškozeného nezbavuje obviněného odpovědnosti, neboť nadále je příčinná souvislost mezi jeho jednáním a přivozeným následkem zachována (včetně zavinění ke kauzálnímu nexu se vážícímu), dovolací soud sdílí. Obviněný porušil ustanovení §4 písm. a) a §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., když jako řidič automobilu po spatření poškozeného chodce vstupujícího do vozovky nepřizpůsobil této situaci své chování, pokračoval v rychlosti cca 40 km/h dále po komunikaci, následně změnil směr jízdy směrem k poškozenému, na což však poškozený reagoval rychlou chůzí směrem ke středu vozovky, k níž rovněž obviněný ve stejný moment stočil své vozidlo, načež poškozeného vozidlem srazil, přičemž poškozený v důsledku těchto zranění zemřel.
35. Za příčinu nehodového děje z technického hlediska byly znalcem označeny dvě skutečnosti, a to zastavení poškozeného ve vozovce a pozdní reakce řidiče na poškozeného chodce. Z technického hlediska bylo však rovněž zjištěno, že obviněný jako řidič měl dostatek prostoru k tomu, aby přizpůsobil svou jízdu zpomalením či zastavením vozidla, čímž by střetu s poškozeným zabránil. Porušení této povinnosti přizpůsobit řízení situaci v provozu tak, aby neohrožoval zdraví jiných osob, bylo v souladu s principem gradace příčinné souvislosti relevantní příčinou vzniku následku (účinku), bez které by k němu nedošlo. Z dokazování vyplynulo, že poškozený nevytvořil tzv. náhlou překážku, na kterou by se obviněný snažil reagovat, a tím nastal průběh nehodového děje. I při významném spoluzavinění poškozeného není pochyb o tom, že jednání obviněného bylo příčinou fatálního následku v podobě smrti poškozeného chodce a bez tohoto jednání by k němu nedošlo. Obviněný v konkrétní situaci nedodržel dostatečnou míru opatrnosti. Obviněný poškozeného na vozovce spatřil s dostatečným předstihem, aby stihl přizpůsobit své řízení dané situaci, zpomalit či zastavit vozidlo, namísto toho v rámci jisté „hry“ s poškozeným na něj dále při rychlosti 40 km/h vozidlem mířil. Při dodržení zvýšené opatrnosti však obviněný měl a mohl adekvátně reagovat na poškozeného tak, že by zabránil fatálnímu následku. Spoluzavinění poškozeného tak nijak nevylučuje trestní odpovědnost obviněného za škodlivý následek způsobený jeho nedbalostním jednáním. Nad rámec řečeného lze poznamenat, že míra spoluzavinění poškozeného nalezla svůj odraz v mírnější kvalifikaci jednání obviněného nikoliv jako zločinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku z důvodu porušení důležité povinnosti stanovené zákonem, nýbrž pouze jako přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku, tedy v jeho základní skutkové podstatě (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, uveřejněné pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr.).
36. S ohledem na uvedené považuje dovolací soud právní kvalifikaci jednání obviněného jako přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku za správnou, odpovídající provedeným důkazům a učiněným skutkovým zjištěním.
37. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je v posuzovaném případě vázán na jiné dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., konkrétně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z čehož plyne, že je-li dovolání podané s odkazem na tento důvod dovolání zjevně neopodstatněné, platí totéž i z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
38. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 9. 2021
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu