ECLI:CZ:NS:2022:11.TDO.119.2022.1
sp. zn. 11 Tdo 119/2022-263
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 2. 2022 o dovolání obviněného V. P. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 5 To 204/2021, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 75/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného V. P. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2021, č. j. 3 T 75/2021-182, byl obviněný V. P. (dále též jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Za tento přečin byl podle §143 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Současně byl obviněnému podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu čtyř let.
2. Vyjma toho byla podle §228 odst. 1 tr. řádu obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně ČR, IČ 47114975, se sídlem v Brně, ul. Banskobystrická 40, škodu ve výši 3.879 Kč a poškozené M. S., nar. XY, bytem v XY, ul. XY, škodu ve výši 28.022 Kč. Dále byla obviněnému podle §228 odst. 1 tr. řádu uložena povinnost nahradit poškozené M. S. nemajetkovou újmu ve výši 561.294 Kč a poškozenému J. H., nar. XY, bytem ve XY, nemajetkovou újmu v téže výši.
3. Naopak poškození M. H., nar. XY, bytem v XY, nar. XY, bytem XY, R. Z., nar. XY, bytem v XY, M. S., nar. XY, bytem v XY, a I. S., nar. XY, bytem v XY, byli podle §229 odst. 1 tr. řádu odkázáni se svými nároky na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 2 tr. řádu bylo současně rozhodnuto tak, že se poškození Vojenská zdravotní pojišťovna ČR a M. S. odkazují se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, přičemž podle téhož ustanovení tr. řádu byli poškození M. S. a J. H. odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních rovněž se zbytky svých nároků na náhradu nemajetkové újmy.
4. Výše uvedený rozsudek Městského soudu v Brně právní moci nenabyl, neboť proti tomuto rozhodnutí podal obviněný V. P. i státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně odvolání. O těchto řádných opravných prostředcích rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 15. 9. 2021, č. j. 5 To 204/2021-209 tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl.
5. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný V. P. shora uvedené trestné činnosti dopustil tím, že:
dne 9. 1. 2021 v 17:15 hodin, v XY, jako řidič vlastního osobního motorového vozidla tov. zn. Hyundai Accent, registrační značky XY, při jízdě po ulici XY ve směru od ulice XY k ulici XY a před křižovatkou s ulicí XY, v prostoru vyznačeného přechodu pro chodce, v důsledku porušení ustanovení §5 odst. 2 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, narazil levou přední částí jím řízeného vozidla na řádně vyznačeném přechodu pro chodce do z jeho levé strany přecházející chodkyně J. H., nar. XY, kdy náraz poškozenou vymrštil na kapotu, přední sklo a střechu vozidla, po kterém poškozená následně spadla na vozovku a v důsledku střetu a následného pádu utrpěla polytrauma, zejména krvácení do mozkových obalů a komor mozkových, zhmoždění plic, trhliny srdečnice se zakrvácením do dutiny hrudní oboustranně a zapobřišnicového prostoru, roztržení spojení lebky s 1. krčním obratlem, zlomeniny páteře, pánve a kostí dolních končetin, kterým bezprostředně po dopravní nehodě podlehla.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Obviněný V. P. napadl výše citované usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 9. 2021, č. j. 5 To 204/2021-209, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2021, č. j. 3 T 75/2021-182, dovoláním podaným prostřednictvím svého obhájce, které zaměřil proti výroku o vině i trestu. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku odkázal na existenci dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a písm. l ) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, neboť je přesvědčen, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jím podaného odvolání, přestože napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a současně bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021.
7. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, obviněný zpochybnil skutková zjištění soudu prvního stupně tvrzením, že úsek vozovky, na kterém došlo k projednávané nehodě, dobře zná, a proto byl obeznámen i s tím, že jde o místo častých dopravních nehod. Přestože dne 9. 1. 2021 ve večerních hodinách při své jízdě nepřekročil předepsanou rychlost, poškozenou chodkyni oblečenou v černém kabátě zaregistroval až v okamžiku, kdy již byla bezprostředně před jeho vozidlem, v důsledku čehož již nemohl střetu zabránit. Od nehody dovolatel mnohokrát přemítal, zda v danou chvíli mohl nehodě zabránit, nicméně je dle svého tvrzení stále přesvědčen, že předmětná kolize byla způsobena shodou nešťastných okolností, pro které poškozenou fakticky přehlédl. K tomu přitom došlo i díky tomu, že poškozená neměla na svém oblečení reflexní prvky, v kritickou dobu byla ovlivněna alkoholem, pročež při přecházení vozovky nikterak nereagovala na jím řízené vozidlo.
8. Podle mínění dovolatele soudy nižších stupňů spoluzavinění předmětné nehody ze strany poškozené nedostatečně zohlednily, když naopak přecenily způsob jeho jízdy. Konkrétně je obviněný přesvědčen, že i přes jeho převažující zavinění skutkovým zjištěním neodpovídá pouhá (Městským soudem v Brně deklarovaná) desetiprocentní míra spoluzavinění poškozené. V rámci pohybu chodce na pozemních komunikacích se očekává plná orientace, nicméně poškozené J. H. bylo devadesát let a po její smrti bylo znaleckým posudkem zjištěno, že v době nehody měla v krvi 0,91 ‰ alkoholu, což bylo bezesporu příčinou toho, že adekvátně nezareagovala na blížící se světlomety jeho vozidla. Navíc si poškozená musela být vědoma, že není pro účastníky silničního provozu dobře viditelná nejen s ohledem na její černý oděv, ale také díky neosvětlenému úseku vozovky. Dovolatel je tak přesvědčen, že by si poškozená ve střízlivém stavu všechny výše uvedené skutečnosti plně uvědomovala a na danou situaci by adekvátně zareagovala – nehledě na to, že výše promile alkoholu v krvi poškozené rozhodně neodpovídá 0,1 dcl vína, kterak u soudu tvrdila dcera poškozené. S ohledem na tyto skutečnosti má obviněný za to, že spoluzavinění poškozené odpovídá rozhodně větší míře zavinění, než bylo městským soudem odhadovaných cca 10 %.
9. S ohledem na tyto skutečnosti je dovolatel rovněž přesvědčen, že soud prvního stupně měl zadat zpracování znaleckého posudku za účelem posouzení skutečné orientace poškozené v době nehody, a v rámci tohoto zkoumání měl být důkladně vyšetřen její zrak, sluch a hlavně vliv alkoholu na její rozpoznávací a ovládací schopnosti. Nicméně všechny tyto skutečnosti nejen soud nalézací, ale i soud odvolací podcenil, čímž došlo ke stavu tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a jejich následným zhodnocením, resp. k chybnému hodnocení jeho zavinění.
10. Spoluzavinění poškozené je přitom dle dovolatele nutno promítnout i do výroku o uloženém podmíněném trestu, stejně jako do výroků o náhradě škody a stanovení výše nemajetkové újmy. Rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu čtyř let je podle mínění obviněného zcela neodpovídající předmětným skutkovým závěrům, neboť obviněný jako řidič nemá ve své evidenční kartě zaznamenán žádný přestupek. V důsledku toho považuje uloženou soustavu trestů za nepřiměřeně přísnou, resp. za zcela neodpovídající daným skutkovým zjištěním.
11. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud z podnětu podaného dovolání podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2021, č. j. 3 T 75/2021-182, stejně jako usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 9. 2021, č. j. 5 To 204/2021-209, dále aby zrušil i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu, a poté Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
12. K podanému dovolání se ve svém písemném stanovisku ze dne 3. 1. 2022, sp. zn. 1 NZO 1100/2021-10, vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten k hlavní námitce obviněného stran reálné existence extrémních vnitřních rozporů v přezkoumávaných rozhodnutích nejprve podotknul, že tato výhrada je formulována příliš obecně, neboť v jejím rámci dovolatel konkrétně nevyložil, v čem spatřuje takto zásadní rozpory. Související tvrzení dovolatele, že poškozená výrazným způsobem nehodu spoluzavinila, státní zástupce odmítl, neboť z provedeného dokazování vyplynulo, že poškozená neporušila žádnou povinnost, kterou chodci ukládá zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. Z provedených důkazů je rovněž zřejmé, že poškozená při přecházení vozovky nevstoupila obviněnému do cesty nečekaně či v nebezpečné blízkosti, ale naopak ji přecházela na přechodu pro chodce, a to zleva, kdy překonávala pomalou chůzí o holi celý jízdní pruh o šířce asi čtyři metry včetně dělícího pásu. V inkriminovanou chvíli přitom obviněnému ve výhledu nebránila žádná překážka, tzn. že při vynaložení přiměřené pozornosti mohl poškozenou spatřit a adekvátně na její přítomnost zareagovat.
13. Námitku obviněného, že v rámci dokazování měl být zpracován znalecký posudek za účelem posouzení orientace poškozené, státní zástupce odmítl pro jeho nadbytečnost. Z provedeného dokazování je totiž zřejmé, že poškozená, ač pod vlivem alkoholu, rozhodně nebyla v inkriminovanou dobu dezorientována. V této souvislosti státní zástupce odkázal na úsudek krajského soudu, který odmítl názor soudu prvního stupně o zhruba desetiprocentním spoluzavinění poškozené, neboť nemá oporu v provedeném dokazování. Z tohoto důvodu nebylo možné spoluzavinění nehody ze strany poškozené promítnout ani do výroku o vině, ani do výroku o náhradě škody.
14. K námitce obviněného, že uložený trest shledává nebývale přísným stran skutečnosti, že k předmětné nehodě došlo toliko shodou nešťastných okolností, státní zástupce uvedl, že takové výhrady nelze pod uplatněný, ale ani pod žádný jiný dovolací důvod podřadit. Zásah dovolacího soudu je možný, pouze pokud je uložený trest extrémně přísný, resp. zjevně neodpovídající zákonným kritériím pro jeho výměru. V přezkoumávaném případě je však uložený trest učiněnými skutkovými zjištěními dostatečně odůvodněn a zcela odpovídá všem zákonným podmínkám.
15. Vzhledem k tomu, že soudy nižších stupňů postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. řádu, přičemž odůvodnění jejich rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v §125 odst. 1 tr. řádu, resp. §134 odst. 2 tr. řádu a existence extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé byla vyloučena, státní zástupce závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť je zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání, nicméně pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu v souladu s §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu vyjádřil souhlas s tím, aby i jiné, než navrhované rozhodnutí, bylo učiněno v neveřejném zasedání.
16. Vyjádření státního zástupce k dovolání podanému obviněným bylo následně Nejvyšším soudem zasláno obhájci obviněného k jeho případné replice, která však do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaném dovolání nebyla tomuto soudu nikterak předložena.
III.
Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. řádu.
18. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněný všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující všem relevantním ustanovením trestního řádu, neboť nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.
IV.
Důvodnost dovolání
19. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za některý z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
20. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, byl dán tehdy, jestliže dovoláním napadená rozhodnutí spočívala na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích bylo možné namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Skutečnosti, které bylo možné podřadit pod uvedený dovolací důvod, přitom byly zcela jednoznačně uvedeny v judikatuře Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 661/2017, ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017, ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1258/2016) a Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
21. Dovolací soud na základě tohoto dovolacího důvodu zásadně nepřezkoumává a nehodnotí správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu, ani neprověřuje úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5 a 6 tr. řádu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Proto situace, na něž dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, je třeba odlišovat od případů, kdy je napadené rozhodnutí založeno na nesprávných skutkových zjištěních. Jak bylo deklarováno mimo jiné i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 11 Tdo 74/2019, dovolací soud je vždy povinen vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je i vyjádřen zejména ve výrokové části odsuzujícího rozsudku, přičemž jeho povinností je zjistit, zda nižšími soudy provedené právní posouzení skutku je s ohledem na zjištěný skutkový stav v souladu se způsobem jednání, který je vyjádřen v příslušné skutkové podstatě trestného činu.
22. V případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, zákon vyžadoval, aby podstatu výhrad a obsah jím uplatněných dovolacích námitek tvořilo tvrzení, že nižšími soudy zjištěný skutkový stav věci, jenž je popsán v jejich rozhodnutí, není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněná skutková zjištění nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, jenž byl dovolateli přisouzen. S poukazem na tento dovolací důvod tak obviněný namítá, že dotčený skutek buď vykazuje znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, jakož i rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr.
23. Obviněný V. P. ve svém dovolání odkázal rovněž na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, a to ve druhé alternativě, který je dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021. Obecně lze tedy uvést, že pod tuto variantu se řadí případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. řádu, tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. řádu s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným. Pokud tedy soud druhého stupně napadené rozhodnutí na podkladě odvolání věcně přezkoumal a následně jej zamítl podle §256 tr. řádu, je možné dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, uplatit jen v jeho druhé alternativě, tedy za podmínky, že v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený pod §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021 (v nyní projednávaném případě důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021). Osobě obviněného tedy nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, nýbrž tento soud, přestože v řízení o řádném opravném prostředku napadené rozhodnutí soudu prvního stupně věcně přezkoumával, dle mínění obviněného jím vytýkanou vadu řádně neodstranil.
24. V době rozhodování Nejvyššího soudu o podaném dovolání je přitom již od 1. 1. 2022 účinná novela trestního řádu provedená zákonem č. 220/2021 Sb., v rámci níž je dovolací důvod původně uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu - v nezměněné dikci - vymezen v písmenu h) téhož ustanovení a dovolací důvod původně uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu je v nezměněné dikci nově vymezen v písmenu m) téhož ustanovení. Citovanou novelou pak byl do ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu pod písmenem g) vložen nový dovolací důvod spočívající v tom, že „ rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy “.
25. Podle zásady platné pro trestní řízení, dle které se procesní úkony zásadně provádějí podle trestního řádu účinného v době řízení (srov. například Novotný, O. a kol. Trestní právo hmotné. 1. Obecná část. 6. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010, s. 93; též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 13/2014 Sb. rozh. tr.), je Nejvyšší soud při svém rozhodování v dovolacím řízení realizovaném po 1. 1. 2022 povinen aplikovat normy trestního práva procesního účinného v době jeho rozhodování, tj. včetně trestního řádu ve znění novely provedené zákonem č. 220/2021 Sb. (účinné od 1. 1. 2022), avšak s tím, že i nadále pro rozsah přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu dovoláním napadených rozhodnutí platí, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). Současně platí, že rozsah, stejně jako důvody podaného dovolání lze měnit jen po dobu trvání zákonné lhůty k podání tohoto mimořádného opravného prostředku (§265f odst. 2 tr. řádu). Osobě obviněného V. P. přitom lhůta k podání dovolání v nyní posuzované věci uplynula ještě před datem 1. 1. 2022, tj. před účinností výše označené novely trestního řádu.
26. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
V.
K meritu věci
27. Nejvyšší soud v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněného V. P. splňuje kritéria jím uplatněných dovolacích důvodů, načež po prostudování přiloženého spisového materiálu dospěl k závěru, že obviněným vznesené dovolací námitky neodpovídají uplatněným, ale ani žádným jiným dovolacím důvodům, taxativně uvedeným v §265b odst. 1 tr. řádu.
28. Stran námitek uplatněných v rámci odkazu na existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, lze konstatovat, že obviněný ve vztahu k jednání popsanému v rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2021, č. j. 3 T 75/2021-182, opětovně usiluje o prosazení vlastní obhajoby, v rámci které namítl, že se poškozená J. H. na předmětné dopravní nehodě spolupodílela tím, že do vozovky vstoupila oděná do tmavého oblečení bez reflexních prvků a při přechodu této komunikace byla navíc ovlivněna alkoholem, v důsledku čehož nereagovala na jím řízené motorové vozidlo.
29. Nejvyšší soud v prvé řadě zdůrazňuje, že obviněný s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nikterak nenamítl, že by v rozsudku soudu prvního stupně předmětné jednání nenaplnilo zákonné znaky skutkové podstaty přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jímž byl pravomocně uznán vinným. Dovolatel se výše uvedenými výhradami toliko opětovně brání zásadním skutkovým zjištěním nalézacího soudu, které bezezbytku potvrdil i soud odvolací, aby tak prosadil vlastní obhajobu, v rámci které tvrdí, že k úmrtí poškozené nedošlo pouze jeho vinou, nýbrž že se na dotčené nehodě významným způsobem spolupodílela i tato chodkyně. Touto argumentační negací však dovolatel všechny své námitky znovu zaměřil výhradně proti provedeným důkazům, což je však v dovolacím řízení již nepřípustné a tedy irelevantní.
30. V tomto ohledu je třeba znovu připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu (i to jak ve znění účinném do 31. 12. 2021, tak ve znění novely provedené zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022) je dovolání mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. řádu). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je pak oprávněn Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje reálně existující extrémní (s účinností od 1. 1. 2022 zjevný) rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými.
31. O takovou situaci se však v nyní posuzované věci zjevně nejedná, neboť skutkový stav byl zjištěn bez důvodných pochybností. Nejvyšší soud v dané věci neshledal žádné pochybnosti stran správnosti skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, neboť tyto byly opřeny o řádně provedené důkazy. Jelikož je však dovolatel přesvědčen o tom, že mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé je dán reálně existující extrémní rozpor, Nejvyšší soud v rámci extenzivního výkladu dovolacího důvodu původně uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021 (s účinností od 1. 1. 2022 výslovně uvedeného jako samostatný dovolací důvod pod písmenem g) dovolatelovy námitky znovu přezkoumal.
32. Z doloženého spisového materiálu Nejvyšší soud ověřil, že městský soud odvodil své skutkové závěry zejména z výpovědi obviněného V. P., který se k projednávanému skutku plně doznal, přičemž jeho tvrzení byla ověřena řadou listinných důkazů, mezi kterými dominují především protokol o nehodě, včetně náčrtku dopravní situace a bohaté fotodokumentace, videozáznam pořízený kamerou trolejbusu stojícího v blízkosti dopravní nehody, protokol o bezpečnostní inspekci, evidenční karta řidiče, jakož i znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství (resp. pitevní zpráva) a z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, které objektivizovaly příčinu smrti poškozené.
33. Městský soud v Brně všechny provedené důkazy, o něž se opírají jeho skutková zjištění, pečlivě vyhodnotil v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu, tedy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na posouzení všech okolností případu jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, přičemž podle §2 odst. 5 tr. řádu zjistil skutkový stav tak, aby o něm nepanovaly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. Poté nalézací soud ke svým skutkovým závěrům přiřadil i odpovídající právní kvalifikaci, přičemž s jeho postupem a naznačenými závěry se plně ztotožnil i Krajský soud v Brně jako soud odvolací. Současně se oba soudy nižších instancí v rámci svých rozhodnutí řádně vypořádaly i se všemi námitkami, jež byly ze strany obviněného vzneseny.
34. Namítá-li dovolatel, že se poškozená svým jednáním významně spolupodílela na vzniku dopravní nehody, pak Nejvyššímu soudu, jenž tuto klíčovou námitku konfrontoval s obsahem příslušného spisového materiálu, nezbývá než konstatovat, že obhajoba obviněného v podstatě po celou dobu vedeného trestního řízení usiluje o zásadní zvrat v posouzení této klíčové otázky. Dovolací soud však v rámci své rekapitulace zásadních skutkových zjištění potvrzuje, že městský soud na základě provedených důkazů spolehlivě prokázal jednoznačné zavinění dopravní nehody ze strany osoby dovolatele.
35. Z příslušného spisového materiálu je zcela zřejmé, že to byl právě obviněný, kdo po setmění dne 9. 1. 2021 nepřizpůsobil rychlost jízdy jím řízeného motorového vozidla svým schopnostem, vlastnostem vozidla, povětrnostním podmínkám, stejně jako dopravně technickému stavu pozemní komunikace, načež najel nepřiměřenou rychlostí na přechod pro chodce, po kterém v daný okamžik z pohledu řidiče zleva přecházela poškozená J. H., jíž nedal přednost a která v důsledku střetu s jeho vozidlem padla na přední kapotu a čelní sklo vozidla, poté došlo k rotaci jejího těla na střechu vozidla, načež dopadla na vozovku. V důsledku tohoto střetu poškozená utrpěla závažná vícečetná zranění, kterým i přes následně prováděnou resuscitaci a rychlý příjezd vozidla rychlé lékařské pomoci na místě podlehla.
36. I přesto, že obviněný opakovaně prohlašuje, že jako řidič neporušil pravidla silničního provozu a že se k přechodu blížil zákonem dovolenou rychlostí pro jízdu v obci, tj. do 50 km/hod., nelze na tuto námitku brát zřetel.
37. Podle §4 písm. a), b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona“ nebo „zákona o silničním provozu“) je řidič motorového vozidla povinen chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, a je rovněž povinen své chování přizpůsobit situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu. Podle §5 odst. 1 písm. b) a h) tohoto zákona je řidič motorového vozidla na pozemních komunikacích povinen plně se věnovat řízení a sledovat situaci v provozu. Vyžaduje-li to aktuální situace na vozovce, je před přechodem pro chodce povinen přiměřeně snížit rychlost svého vozidla nebo zastavit. Podle §5 odst. 2 písm. f) citovaného zákona nesmí řidič ohrozit nebo omezit chodce, který přechází pozemní komunikaci po přechodu pro chodce nebo který zjevně hodlá přecházet pozemní komunikaci po přechodu pro chodce a v případě potřeby je řidič povinen i zastavit vozidlo před přechodem pro chodce. Podobně je řidič podle §18 odst. 1 tohoto zákona rovněž povinen přizpůsobit rychlost své jízdy vlastnostem vozidla, přičemž smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má dostatečný rozhled.
38. Z provedeného dokazování nicméně vyplynulo, že obviněný V. P. dne 9. 1. 2021 porušil výše uvedená ustanovení zákona o silničním provozu tím, že v inkriminovanou dobu svoji jízdu nepřizpůsobil dané situaci a k přechodu pro chodce se blížil rychlostí, která neodpovídala ztíženým podmínkám viditelnosti, ke kterým přispěla mimo jiné i skutečnost, že vozovka nebyla v daném místě dostatečně osvětlena veřejným osvětlením. I přesto, že obviněný sám přiznal, že danou část pozemní komunikace dobře zná, stejně jako byl dostatečně obeznámen s tím, že se blíží přechodu pro chodce, nevěnoval se v danou chvíli plně řízení svého vozidla, event. nebyl na řízení plně koncentrovaný, v důsledku čehož spatřil po vozovce přecházející poškozenou až ve chvíli, kdy již nedokázal hrozícímu střetu zabránit.
39. Obviněný v předchozích stadiích trestního řízení svoji vinu nepopíral, nicméně stále trvá na tvrzení, že na vzniklé dopravní nehodě se svojí neopatrností spolupodílela i sama poškozená. V tomto ohledu zejména akcentoval její nevhodné oblečení a naměřený alkohol v krvi, v důsledku čehož je přesvědčen, že nebyla v danou chvíli plně orientovaná.
40. Městský soud v Brně tuto skutečnost hodnotil v rámci celé důkazní situace jako málo významnou, přesto však procentuálně odhadl míru spoluzavinění poškozené jako desetiprocentní, neboť podle jeho tvrzení nebyla chodkyně J. H. při přecházení vozovky (vzhledem ke svému vysokému věku i daným podmínkám) schopna dostatečně reagovat na všechny možné překážky, které se mohly v dané situaci na vozovce vyskytnout. Naproti tomu Krajský soud v Brně se s tímto dílčím závěrem nalézacího soudu nikterak neztotožnil a naopak správně konstatoval, že předmětné hodnocení soudu prvního stupně nemá oporu v provedeném dokazování. Je nejenom prokázané, ale i logické, že zdravotní stav poškozené, ač situačně ovlivněný alkoholem, jí nedovolil, aby se po přechodu pro chodce pohybovala natolik rychle, že by obviněný coby řidič blížícího se motorového vozidla neměl dostatek času na její přítomnost adekvátně zareagovat.
41. Nad rámec této přiléhavé argumentace Nejvyšší soud považuje za vhodné doplnit, že odbornou praxí je rozlišováno šest stupňů intoxikace alkoholem (neboli šest stupňů tzv. ebriety). Podle množství alkoholu v krvi je rozeznáván:
- stav tzv. excitační opilosti (do 0,99 ‰) ,
- stav mírné opilosti (od 1,00 do 1,49 ‰) ,
- střední opilost (od 1,50 do 1,99 ‰) ,
- těžká opilost (od 2,00 do 2,99 ‰) ,
- vážná otrava alkoholem (od 3,00 do 3,99 ‰) a
- riziko smrtelné otravy alkoholem (nad 4,00 ‰)
(srov. Kalina, K. a kol. Základy klinické adiktologie. Praha: Grada Publishing, 2008, s. 341-342).
42. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie přitom vyplynulo, že poškozené J. H. bylo v krvi zjištěno 0,91 ‰ alkoholu, což je množství, které odpovídá prvnímu z výše uvedených stupňů intoxikace. Tento stav je charakterizován mírnou euforií, povznesenější náladou, zvýšenou hovorností, nicméně všechny tyto projevy jsou zcela v hranicích normy, tzn. že intoxikovaná osoba je plně orientovaná, situaci kolem sebe vnímá zcela odpovídajícím způsobem a adekvátně na ni reaguje. Druhý z uvedených stupňů, tedy stav mírné opilosti, je pak doprovázen zvýšeným sebevědomím a sebedůvěrou, mírně narušenou psychomotorikou, kdy je prodlužován reakční čas intoxikované osoby na vnější okolnosti. Teprve až třetí stupeň, tedy stav střední opilosti, je provázen výrazněji narušenou psychomotorikou, sníženou pozorností, poruchami koordinace a zpomalením tělesných pohybů.
43. Přestože individuální snášenlivost alkoholu je poměrně široká, je z množství alkoholu zjištěného v krvi poškozené zcela zjevné, že tato chodkyně, ač byla pod vlivem alkoholu, nemohla jím být ovlivněna natolik, že by její stav při přecházení vozovky byl doprovázen sníženou pozorností, výrazněji prodlouženou reakční dobou na vnější podněty či vážnými problémy s koordinací. Naopak – z provedených důkazů jednoznačně vyplynulo, že poškozená přecházela pozemní komunikaci na nejbezpečnějším možném místě, přičemž postupovala přiměřeně svému věku a zdravotnímu stavu (tedy pomalu o holi) a navíc z pohledu řidiče zleva, pročež ji dovolatel mohl a měl spolehlivě zaregistrovat a následkem toho i přizpůsobit jízdu svého vozidla. Ostatně ani sám obviněný v rámci své výpovědi nikterak neuváděl, že by poškozená na vozovce postupovala nekoordinovaně, nekontrolovaně vrávorala, nebo že by mu vstoupila do jízdní dráhy zcela nečekaně.
44. K doprovodné námitce obviněného, že poškozená J. H. byla oblečena do tmavého oblečení bez retroflexních prvků, Nejvyšší soud pouze stručně odkazuje na §59 odst. 9 zákona o silničním provozu, který chodci stanoví povinnost mít na sobě prvky z retroreflexního materiálu pouze za situace, kdy se pohybuje po krajnici (nebo po okraji vozovky) mimo obec, za snížené viditelnosti či v místě, které není osvětleno veřejným osvětlením. Z výše uvedeného tedy jednoznačně plyne, že poškozená ani svým oblečením nikterak nevybočila ze svých zákonných povinností chodce. Vyjma této skutečnosti je přitom ze spisového materiálu zjevné, že poškozené měla při své chůzi na rameni dosti velkou ostře červenou kabelku a opírala se o hůl pokrytou červenou fólií (č. l. 82).
45. Nejvyšší soud ve shodě s odůvodněním Krajského soudu v Brně tedy konstatuje, že poškozená svým jednáním neporušila žádnou zákonnou povinnost, v důsledku čehož tak nelze hovořit o jakékoli míře jejího spoluzavinění ve vztahu k projednávané dopravní nehodě. Za tohoto stavu je tak třeba skutkovou námitku obviněného, jíž v rámci svého dovolání opětovně vznesl s tím, že poškozená nebyla v místě a čase plně orientována, kategoricky odmítnout. Byl to naopak obviněný, kdo v danou dobu nebyl jako řidič motorového vozidla plně orientovaný, neboť podhodnotil aktuální dopravní situaci a k přechodu pro chodce se blížil neodpovídající rychlostí. Z těchto důvodů – jak sám přiznal – zahlédl poškozenou až v době, kdy již nemohl zabránit tragickému střetu. Vzhledem k tomu, že z provedených důkazů spoluzavinění poškozené nikterak nevyplynulo, nelze hovořit ani o jakémkoli nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními nižších soudů. Stejně tak ani nebylo možné stávající skutkové závěry hodnotit ve prospěch obviněného, resp. je promítnout do výroku o vině, stejně jako do výroku o náhradě škody.
46. Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že se s totožnou situací ve své judikatuře již nejednou zabýval. V tomto směru tak lze odkázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 4 Tdo 965/2010, ve kterém soud konstatoval, že „ řidič motorového vozidla se nemůže spoléhat na to, že chodec velmi vysokého věku se bude chovat v silničním provozu s potřebnou opatrností a že bude přiměřeně reagovat na dopravní situaci . Vůči takovým osobám je proto třeba dbát zvýšené opatrnosti ve smyslu §5 odst. 1 zákona o silničním provozu“. Ve svém usnesení ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 8 Tdo 1309/2020, pak Nejvyšší soud podotkl, že i při významném spoluzavinění nehodového děje poškozeným, který byl velmi vysokého věku (v daném případě byl poškozený ve věku 78 let), není pochyb o tom, že jednání obviněného řidiče osobního vozidla bylo příčinou fatálního následku v podobě smrti poškozeného chodce a bez tohoto jednání by k němu nedošlo, neboť obviněný řidič v konkrétní situaci nedodržel dostatečnou míru opatrnosti. Dané závěry lze přitom vztáhnout i na situaci, kdy obviněný řídil motorové vozidlo za tmy, v nepříznivých světelných podmínkách, poškozený měl na sobě tmavé oblečení a navíc přecházel vozovku na místě, kde to nebylo povoleno.
47. Závěr soudů nižších stupňů o bezvýhradném zavinění dopravní nehody ze strany dovolatele V. P. nemohla zásadním způsobem ovlivnit ani skutečnost, že ihned po nehodě poškozené J. H. této poskytl první pomoc a bez prodlení kontaktoval rychlou lékařskou pomoc, stejně jako fakt, že mnohokrát projevil nad důsledky své situační nepozornosti upřímnou lítost. Ani jeho empatické chování k pozůstalé rodině, zahrnující omluvný dopis či ochotu spolupodílet se na finančních následcích dopravní nehody, subjektivně doprovázené výčitkami svědomí a opakovanou sebereflexí celé situace, nemohla mít podstatný vliv na posouzení jeho viny.
48. V rámci své námitky směřované vůči procesu dokazování obviněný současně naznačil vadu tzv. opomenutého důkazu, když vyjádřil své přesvědčení, že k ověření skutečné a aktuální orientace poškozené měl být zpracován znalecký posudek, jenž by se zaměřil na důkladné odborné vyšetření jejího zraku, sluchu, jakož i vlivu požitého alkoholu na její možnosti a schopnosti přechodu předmětné vozovky. Nejvyšší soud však i k této námitce obviněného zaujal odmítavé stanovisko. K tomuto je přitom veden nejen tím, že námitky namířené proti porušení procesních předpisů stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, ale i proto, že v nyní projednávaném případě soudy nižších instancí nikterak nepochybily, pokud nedaly k vypracování takovéhoto znaleckého posudku žádný podnět. Z provedeného dokazování je totiž zřejmé, že poškozená v rozhodnou chvíli nebyla nikterak dezorientována, neboť jako chodkyně v rozhodnou chvíli přecházela přes přechod řádně, přičemž o její zmatenosti či riskantním přecházení nesvědčí žádná skutková zjištění. Jelikož by tedy takový důkaz nepomohl více objasnit či doplnit dané skutkové závěry, bylo by zcela nadbytečné žádat o radu znalce. Ostatně ze spisového materiálu vyplynulo, že obviněný a jeho obhajoba ani zadání takovéhoto znaleckého zkoumání jak u hlavního líčení (viz č. l. 177), tak ani u veřejného zasedání o odvolání (viz. č. l. 203) výslovně nežádaly, tzn. že ze strany obviněného nebyl vznesen žádný důkazní návrh, o kterém by nižší soudy v předchozích fázích trestního řízení opomněly řádně rozhodnout, resp. jej opomněly učinit předmětem svých úvah. Nadbytečnost takového důkazu přitom podle ustálené judikatury vylučuje, aby se jednalo o tzv. opomenutý důkaz, pročež Nejvyšší soud i tuto námitku dovolatele kategoricky odmítl (k tomu srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 733/01 a další). Nerespektování práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je totiž založeno až situací, kdy by neprovedení obviněným navrženého důkazu představovalo závažný deficit z hlediska plnění zákonné povinnosti soudu stran zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti, k čemuž však v nyní posuzované věci nedošlo. Z právě uvedené tedy jasna plyne, že neprovedení nadbytečného důkazu vadu opomenutých důkazů v řádném případě nezakládá.
49. S ohledem na shora uvedené skutečnosti přitom bylo třeba odmítnout rovněž další námitku dovolatele stran uloženého trestu, který přes výše zmíněné okolnosti nehody hodnotí jako nepřiměřeně přísný, a to hned ze dvou důvodů. V prvé řadě je nutné zdůraznit, že tato výhrada obviněného není podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, neboť pod tento důvod dovolání nespadají otázky výměry uloženého trestu. Tuto námitku ale nelze relevantně vznést ani s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, neboť obviněnému byl uložen trest, který zákon připouští. Současně je třeba poukázat na to, že obviněný byl podle zákonné trestní sazby vztahující se na trestný čin, jímž byl pravomocně uznán vinným, tedy podle §143 odst. 2 tr. zákoníku, ohrožen trestem odnětí svobody od jednoho do šesti let. Městský soud v Brně však s ohledem na to, že dovolatel dosud nebyl soudně trestán a ani v evidenční kartě řidiče dosud nemá žádný záznam, obviněnému uložil trest odnětí svobody v dolní polovině zákonné trestní sazby, jehož výkon mu navíc podmíněně odložil na čtyřletou zkušební dobu, a to za současného uložení trestu zákazu činnosti v podobě zákazu řízení motorových vozidel vyměřeného při třetině zákonné trestní sazby, což je kombinace trestů, která z hlediska jejich druhu i výměry zcela odpovídá daným skutkovým zjištěním.
50. V žádném případě se tedy nejedná o trest nepřiměřený, extrémně přísný či dokonce exemplární, kterak se obviněný snaží naznačit. Okolnost, že obviněný i nadále subjektivně pociťuje takový trest jako nepřiměřeně přísný a o jeho výši vede polemiku, je z hlediska dovolacích důvodů již zcela irelevantní, neboť platný trestní řád neumožňuje takovouto námitku podřadit ani pod jím uplatněný, ani pod žádný jiný dovolací důvod, taxativně stanovený v §265b odst. 1 tr. řádu (a to jak ve znění účinném do 31. 12. 2021, tak ve znění účinném od 1. 1. 2022), pročež i tuto námitku byl Nejvyšší soud nucen odmítnout.
51. Dovolatel ve svém písemném podání odkázal rovněž na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, a to v jeho druhé alternativě, neboť má za to, že v řízení, které předcházelo zamítavému rozhodnutí stran jím podaného odvolání, byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021. Jelikož však Nejvyšší soud zjistil, že v napadených rozhodnutích obou nižších soudů nedošlo k porušení zákona ve smyslu obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, nemohl tak být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021.
VI.
Závěr
52. Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedené skutečnosti uzavřel, že dovolatel svými dovolacími námitkami vztahujícími se k výroku o vině v převážné míře pouze zopakoval své námitky skutkového či procesního charakteru, jež uplatnil již dříve během hlavního líčení nebo v rámci svého odvolání. Jejich společným jmenovatelem je však prostá polemika s hodnocením řádně provedených důkazů soudem prvního stupně, který v obviněném vzbudil naději na rozšíření své obhajoby stran domnělého spoluzavinění poškozené J. H. Odlišná interpretace jednotlivých skutkových zjištění ze strany obviněného však nemá procesní sílu odůvodnit zrušení dovoláním napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů, což platí zvláště za situace, kdy zejména soud prvního stupně své rozhodnutí odůvodnil pečlivým rozborem důkazní situace a z ní vzešlých skutkových závěrů, které s provedenými důkazy plně korespondují, načež se s jeho závěry v plné míře (vyjma výše uvedené výhrady stran domnělého spoluzavinění poškozené) ztotožnil i soud odvolací.
53. Nejvyšší soud konstatuje, že mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé je patrná zjevná logická návaznost, pročež neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudy obou nižších stupňů, a to při plném respektování práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, které v nyní posuzovaném případě rozhodně nebylo porušeno.
54. V souvislosti s obviněným uplatněnými námitkami směřovanými proti výroku o vině považuje Nejvyšší soud za vhodné odkázat mimo jiné i na právní názor obsažený v usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle kterého právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele (v tomto případě dovolatele). Uvedeným právem je zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
55. Rovněž námitku, jejímž prostřednictvím dovolatel naznačil, že jemu vyměřený podmíněný trest odnětí svobody ve spojení s trestem zákazu činnosti je nepřiměřeně přísný, bylo třeba z hlediska zákonného vymezení dovolacích důvodů kategoricky odmítnout, neboť - jak již bylo deklarováno výše - platný trestní řád neumožňuje tuto námitku podřadit pod žádný z dovolacích důvodů, taxativně vyjmenovaných v §265b odst. 1 tr. řádu.
56. Vzhledem k tomu, že napadeným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 15. 9. 2021, č. j. 5 To 204/2021-209, ani jemu předcházejícím rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2021, č. j. 3 T 75/2021-182, nedošlo k porušení zákona ve smyslu obviněným uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021 (ale ani ve smyslu dovolacích důvodů nově formulovaných s účinností od 1. 1. 2022). Z tohoto důvodu Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání obviněného V. P. bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, pročež postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu a jím podané dovolání odmítl. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. řádu).
V Brně dne 22. 2. 2022
JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu