ECLI:CZ:NS:2022:11.TDO.209.2022.1
sp. zn. 11 Tdo 209/2022-217
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 4. 2022 o dovolání obviněného M. K. , narozeného XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2021, č. j. 7 To 219/2021-171, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 3 T 52/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného M. K. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči (dále jen „soud prvního stupně) ze dne 25. 3. 2021, č. j. 3 T 52/2020-147, byl M. K. (dále též jako „obviněný“) uznán vinným ze spáchání přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se označeného trestného činu dopustil následovně:
v době od listopadu 2017 do současné doby (červen 2020 včetně) úmyslně a řádně nepřispíval na výživu svých dětí AAAAA(pseudonym), narozeného XY, a BBBBB(pseudonym) narozené XY, přestože mu rozsudkem Okresního soudu Brno – venkov ze dne 4. 10. 2017, č. j. Nc 275/2017-30, který nabyl právní moci dne 2. 11. 2017, bylo uloženo na výživu AAAAA přispívat částkou 3 300 Kč měsíčně a na výživu BBBBB přispívat částkou 2 500 Kč měsíčně, vždy do 20. dne v měsíci předem k rukám matky dětí a takto mu za uvedené období vznikl dluh na výživném ve výši 107 000 Kč, když místo 208 800 Kč uhradil celkem pouze 101 800 Kč.
2. Za uvedený trestný čin soud prvního stupně uložil obviněnému podle §196 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody ve výměře 5 (pěti) měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu 12 (dvanácti) měsíců.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, a to do všech jeho výroků. V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) podle §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně, a to v celém rozsahu. Za splnění podmínek podle §259 odst. 3 tr. řádu nově odvolací soud rozhodl tak, že obviněného uznal vinným ze spáchání přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, za což mu uložil podle §196 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody ve výměře 4 (čtyř) měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu 12 (dvanácti) měsíců. Pokud jde o samotný popis skutku, tak tento – oproti skutkovému stavu zjištěnému soudem prvního stupně – doznal dvou změn, totiž co do výše výživného, které byl obviněný povinen hradit pro jeho syna AAAAA a dceru BBBBB za shora uvedené období, a výše dlužného výživného, které neuhradil. Podle odvolacího soudu tak dluh na výživném činil 83 800 Kč, když místo 185 600 Kč obviněný na výživném pro tyto své dvě děti uhradil pouze 101 800 Kč.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podává nyní obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jiřího Hladíka, advokáta, dovolání, které opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021.
5. Podle obviněného odvolací soud nedostatečně zohlednil hmotněprávní stránku věci, když zahrnul do odůvodnění svého rozsudku citelný zásah do jeho výdělkových možností spojený s počátkem pandemie covid-19 v roce 2020, avšak blíže již jeho majetkové poměry nezkoumal. K tomu poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 3 Tdo 1579/2012, z něhož se podává, že vyživovací povinnost je třeba stanovit podle výdělkových možností dané osoby, byť byla v řízení občanskoprávním uznána povinnou platit částky vyšší, jejím skutečným výdělkovým možnostem a schopnostem v době spáchání trestného činu neodpovídající. Odvolací soud podle obviněného na jednu stranu připustil početní omyl soudu prvního stupně co do výše dlužného výživného, avšak opomenul podrobněji zkoumat jeho skutečné výdělkové možnosti na počátku roku 2020, zejména v měsících březen a duben 2020 (resp. tak učinil jen velmi zběžně).
6. Jde-li o samotné plnění vyživovací povinnosti, namítá obviněný, že výživné hradil podle své aktuální finanční situace v dané době (poukazuje především na obstavení bankovních účtů z důvodu vedení několika exekucí na jeho majetek, čímž byl zcela zbaven jakékoli možnosti úhrady výživného), přičemž větší část dlužného výživného ve výši 101 800 Kč plnil. K prokázání svých tvrzení pak odkazuje na rozhodnutí vydaná v daných exekučních řízeních.
7. V důsledku nedostatečného zjištění jeho skutečných výdělkových možností navíc došlo k zásahu do jeho procesních práv, zejména co do možnosti využití účinné lítosti podle §197 tr. zákoníku. K tomuto institutu dále uvádí, že odvolací soud měl – s ohledem na pokles jeho příjmů z důvodu vedených exekučních řízení – výjimečně slevit z podmínky úhrady celého dlužného výživného.
8. Obviněný rovněž tvrdí, že vzhledem ke vzpomenutým exekučním řízením nelze dovodit ani jeho zavinění ve vztahu k předmětnému trestnému činu, a to nejméně od okamžiku zahájení exekuce vedené pro vymožení výživného na jeho dvě nezletilé děti (tj. ode dne 30. 10. 2019), jelikož následně nemohl svým majetkem volně disponovat.
9. Závěrem svého dovolání zdůrazňuje, že proti jeho osobě již bylo vedeno exekuční řízení za účelem vymožení dlužného výživného, pročež byl zahájením trestního řízení pro tentýž důvod porušen princip ultima ratio . S poukazem na §12 odst. 2 tr. zákoníku totiž dovozuje, že k „uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu“ ve smyslu daného ustanovení došlo již vedením exekucí na jeho majetek (k čemuž cituje z díla ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 – 139. Komentář . Praha: C. H. Beck 2010, s. 10.) a následné vedení trestního řízení má za zcela kontraproduktivní, jelikož nenabízí žádné východisko pro splnění povinností uložených mu civilním soudem. Vedené trestní řízení má podle něj čistě represivní účinek, který však v důsledku nemá schopnost působit vůči jeho osobě pozitivně, co do splnění jemu uložených vyživovacích povinností, a mělo být proto zastaveno.
10. Vzhledem k těmto námitkám obviněný Nejvyššímu soudu navrhuje, aby zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a přikázal odvolacímu soudu, aby ve věci znovu jednal a rozhodl.
11. K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Po připomenutí dovolací argumentace uvádí, že námitky založené na nesprávném vyřešení předběžné otázky týkající se schopnosti obviněného hradit výživné ve výši stanovené civilním soudem a na porušení zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu.
12. Stran prvé námitky připomíná, že rozsah vyživovací povinnosti posuzuje soud při rozhodování o vině podle pravidel obsažených v §9 tr. řádu. Může tedy vyjít z jiného rozsahu vyživovací povinnosti pachatele, než jak mu byl určen pravomocným a dosud nezměněným rozhodnutím civilního soudu, přičemž však musí respektovat kritéria uvedená v §913 odst. 1, 2 občanského zákoníku (která státní zástupkyně připomíná a dále vysvětluje). Dále uvádí, že v §913 odst. 2 občanského zákoníku je zakotvena tzv. potencialita příjmů , která umožňuje vycházet nejen z faktických, ale i případně možných příjmů výživou povinného. Podle usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. III. ÚS 1303/11, má potencialita postihovat zejména situace, kdy je výživou povinný bez prostředků, vyhýbá se práci, a proto nemůže, a vlastně ani nechce, plnit vyživovací povinnost. Na splnění podmínek uvedených v §913 odst. 2 občanského zákoníku přitom lze usuzovat zejména tam, kde povinný dlouhodobě vykazuje účetní ztrátu, opakovaně byl sankčně vyřazen z evidence uchazečů o zaměstnání, vyhýbá se nabízené práci odpovídající jeho věku, zdravotnímu stavu a vzdělání, popřípadě vzdal-li se bezúplatně či za zjevně nepřiměřeně nízkou úplatu nemovitosti či jiné věci vyšší majetkové hodnoty, z níž mohl mít majetkový prospěch nebo podíl na ní.
13. V nyní projednávané trestní věci podle státní zástupkyně soudy nižších stupňů řádně uvážily všechny rozhodné skutečnosti, k nimž byly povinny přihlížet a řídily se v potřebné míře všemi hledisky rozhodnými pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného. Dospěly pak k závěru, že obviněnému nebránila žádná objektivní překážka ani zdravotní stav, aby realizoval svoji pracovní sílu na trhu práce, přičemž zohlednily rovněž jeho věk a vzdělání, zjistily, že v případě realizace pracovní síly obviněného u případných potencionálních zaměstnavatelů mohl jeho příjem dosahovat průměrně částku 26 665 Kč hrubého měsíčně. Dále vzaly v potaz, že oproti stanovení původního rozsahu vyživovací povinnosti v opatrovnickém řízení jde o částku nižší; současně však zhodnotily vyšší potřeby nezletilých dětí, které jsou dány tím, že nezletilý AAAAA nastoupil do základní škody a BBBBB do mateřské školky; reflektovaly i to, že obviněný byl až do 28. 10. 2019 členem představenstva evropské společnosti se základním kapitálem ve výši 3 300 000 Kč a v rozhodném období daroval svojí stávající družce nemovitost, čímž značně limitoval své majetkové poměry. Nakonec přihlédly i k tomu, že obviněný se stal otcem nezletilé dcery CCCCC (pseudonym), která se narodila dne XY z nového družského vztahu, a jeho družka je finančně saturována z majetkového vyrovnání z předchozího vztahu v obviněným udávané výši 3 000 000 Kč. V této situaci soudy nižších stupňů musely vyjít z potenciality příjmů, neboť pouze tímto způsobem je postihnuta nákladová složka jeho vyživovací povinnosti, když se na péči o děti nijak jinak osobně nepodílí.
14. Ve vazbě na uvedené státní zástupkyně připomíná konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž ani tíživé osobní, sociální a ekonomické poměry pachatele nemohou zbavit odpovědnosti za výživu jeho dětí, a naopak je tento povinen vyvinout veškeré úsilí k tomu, aby ji zajistil (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 4 Tdo 438/2011 a ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1525/2015). Zmíněnou povinnost totiž občanský zákoník ukládá především rodičům dítěte a nezbavuje je této odpovědnosti ani v situaci, kdy je výživa nezletilého zabezpečována třetí osobou (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 4 Tdo 250/2012). Zplozením dítěte totiž na sebe budoucí rodič bere povinnosti a odpovědnost, které jej provází po celý další život. Proto je nezbytné, aby se choval tak, aby svým závazkům a povinnostem dokázal vždy a za všech okolností dostát (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 7 Tdo 530/2017). Podle státní zástupkyně pak není pochyb o tom, že obviněný se měl snažit zajistit si jakékoli pracovní místo, jehož prostřednictvím by mu plynul pravidelný měsíční příjem, ze kterého by výživné mohl hradit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2012, sp. zn. 11 Tdo 709/2012). Jestliže tak neučinil, a naopak se zbavoval majetku, bylo na místě jeho výdělkové možnosti a schopnosti dovozovat na základě potenciality.
15. Podle státní zástupkyně dále nebylo namístě aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku (k čemuž odkazuje na závěry stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, Tpjn 301/2012, uveřejněné pod číslem 26/2013 Sb. rozh. tr.). Případ obviněného není nijak specifický ve smyslu liberálnějšího náhledu na nehrazení výživného, a to zejména pokud namítal, že exekuce vedené proti jeho osobě mu neumožnily využití institutu účinné lítosti ve smyslu §197 tr. zákoníku (jehož podmínkou je uhrazení dlužného výživného za celé období, ohledně něhož soud zkoumá otázku viny, a to bezvýjimečně). Exekuce si totiž obviněný způsobil výlučně sám a uvedená skutečnost není způsobilá přivodit jiný náhled na jeho trestné jednání. Navíc bylo zjištěno, že v exekučním řízení obviněný neuhradil žádnou částku.
16. Co do námitky týkající se zavinění státní zástupkyně dodává, že obviněný se daného přečinu dopustil ve formě nepřímého úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jak konstatoval soud prvního stupně. Své zákonné vyživovací povinnosti ke dvěma nezletilým dětem si byl vědom a výši výživného si postupně upravil podle své vlastní úvahy, a to i přes to, že bylo v jeho možnostech a schopnostech výživné ve výši stanovené civilním soudem hradit.
17. S ohledem na výše uvedené proto státní zástupkyně Nejvyššímu soudu navrhuje, aby dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl. Současně navrhuje, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání a pro případ, že by Nejvyšší soud učinil i jiné než navržené rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu i s tímto postupem též souhlasí.
18. Vyjádření státní zástupkyně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k případné replice . V této obviněný nesouhlasí s názorem státní zástupkyně, jelikož její vyjádření převážně přebírá stanoviska soudů nižších stupňů, jež napadá. Především zdůrazňuje, že nebyl pasivní v jím uvedených exekučních řízeních, což dokládá přílohami ke své replice (oznámením soudního exekutora o skončení exekuce vymožením pohledávky ke dni 2. 2. 2022, poštovními poukázkami a návrhem na stanovení výše měsíční splátky a odpovědí soudní exekutorky na žádost o splátkový kalendář – vše z období února 2022). Na jejich podkladě se domnívá, že má zjevně pozitivní přístup k vedeným exekučním řízením a má tak být přistoupeno k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe , pročež má být jeho dovolání vyhověno.
III.
Přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v §265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje shora uvedené zákonné náležitosti.
20. Obviněný v dovolání uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021. Ve skutečnosti ale v jeho dovolání lze vysledovat i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, a to ve vazbě na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021. Je tomu tak proto, neboť zde vyjmenované vady soudního rozhodnutí obviněný vztahuje k rozsudku soudu prvního stupně (právě před tímto soudem totiž probíhalo dokazování, s jehož závěry co do objasnění svých majetkových poměrů nesouhlasí). Jeho přezkumu se však bylo možné v dovolacím řízení zásadně domoci pouze skrze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021.
21. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu , ve znění účinném do 31. 12. 2021, bylo možné uplatnit tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadal na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021 (druhá alternativa).
22. Jde-li o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu , ve znění účinném do 31. 12. 2021 tento byl naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu bylo možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemohlo být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.
23. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, tak bylo možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda byly právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud byl zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažoval hmotněprávní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemohl Nejvyšší soud změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. řádu, není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu, popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. řádu, a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 7. 1. 2004 sp. zn. II. ÚS 651/02, či ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V této souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s §2 odst. 6 tr. řádu, přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. řádu přezkoumává odvolací soud (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, nebo ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).
24. Zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů byl v rámci řízení o dovolání přesto zcela výjimečně přípustný, avšak pouze tehdy, učinil-li dovolatel předmětem svého dovolání tzv. extrémní nesoulad právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, popř. skutkových závěrů s provedenými důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K problematice extrémního nesouladu srov. také nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.
25. Nejvyšší soud dále i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
26. Závěrem Nejvyšší soud dodává, že v době jeho rozhodování je od 1. 1. 2022 účinná novela trestního řádu provedená zákonem č. 220/2021 Sb., v rámci níž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021 (v nezměněné dikci) je nově vymezen v písmenu h) téhož ustanovení. Pod písmenem g) byl vložen nový důvod, který spočívá v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“.
27. Nejvyšší soud podle zásady platné pro trestní řízení, že procesní úkony se zásadně provádějí podle trestního řádu účinného v době řízení (srov. například NOVOTNÝ, O. a kol. Trestní právo hmotné. 1. Obecná část . Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010, s. 93; viz též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 15 Tdo 510/2013, uveřejněné pod č. 13/2014 Sb. rozh. tr.), je při svém rozhodování v dovolacím řízení po 1. 1. 2022 povinen aplikovat normy trestního práva procesního účinného v době jeho rozhodování, tj. včetně trestního řádu ve znění novely provedené zákonem č. 220/2021 (účinné od 1. 1. 2022), avšak s tím, že i nadále pro rozsah přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu dovoláním napadených rozhodnutí platí, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). Přitom platí, že rozsah a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání (§265f odst. 2 tr. řádu). Obviněnému přitom lhůta k podání dovolání uplynula již před 1. 1. 2022, tj. před účinností výše označené novely trestního řádu.
IV.
Důvodnost dovolání
28. Nejvyšší soud konstatuje, že se seznámil s obsahem napadených rozhodnutí, vč. řízení, které předcházelo jejich vydání, a zjistil, že dovolací námitky obviněného dílem odpovídají jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu [dílem ve spojení s §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu], ve znění účinném do 31. 12. 2021, avšak jsou zjevně neopodstatněné. Právní posouzení výše popsaného skutku odvolacím soudem je totiž zcela správné a námitky obviněného týkající se přímé aplikace zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, popřípadě zvláštního případu účinné lítosti podle §197 tr. zákoníku nejsou důvodné, když pro aplikaci uvedených institutů nebyly splněny nezbytné podmínky.
29. Zbývající část dovolacích námitek obviněný staví na nesouhlasu se skutkovými zjištěními stran jeho potenciálních příjmů, z nichž soudy nižších stupňů vyšly při stanovení výše jeho vyživovací povinnosti. Jak však Nejvyšší soud vysvětlil výše, jeho úlohou není přezkum skutkových zjištění soudů nižších stupňů, s výjimkou případů, kdy obviněný výslovně učiní součástí dovolání námitku extrémního nesouladu, což se nestalo. Dovolací argumentace obviněného týkající se jeho nemožnosti získat si zaměstnání v důsledku pandemie covid-19, popř. pracovat s ohledem na exekuce vedené proti jeho majetku pro neplacené výživné (mimo jiné) na jeho dvě děti, se proto ocitá mimo hranice zákonných dovolacích důvodů a Nejvyšší soud se jí nemohl zabývat. Přesto se k této části dovolání obviněného nad rámec své přezkumné povinnosti stručně vyjadřuje a ve shodě se soudy nižších stupňů ji neshledává relevantní. K argumentům obviněného – v souladu s dikcí §265i odst. 2 tr. řádu – uvádí Nejvyšší soud následující.
30. První právní námitka obviněného se zakládá na údajném porušení principu ultima ratio , resp. zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Domnívá se, že již samotné vedení exekučního řízení (mimo jiné) pro vymožení dlužného výživného představuje ono „dostačující uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu“ ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku a jeho odpovědnost za přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku proto již neměla být dovozena.
31. K aplikační rovině zásady subsidiarity trestní represe , která umožňuje naplnění požadavku uplatnění trestního práva jako ultimum remedium , tedy posledního prostředku ochrany protiprávním jednáním dotčených individuálních či celospolečenských zájmů, již zakotvuje právě pravidlo obsažené v §12 odst. 2 tr. zákoníku, se Nejvyšší soud vyjádřil především ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, Tpjn 301/2012, uveřejněném pod číslem 26/2013 Sb. rozh. tr. Za stěžejní – z pohledu námitek obviněného – je třeba považovat závěry Nejvyššího soudu, že „[p]ři úvaze, zda s přihlédnutím k zjištěné společenské škodlivosti nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, soud zvažuje zejména navazující právní úpravu odpovědnosti za protiprávní čin v oblasti práva správního, občanského, obchodního apod., při zvážení přístupu, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky těchto jiných právních odvětví, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost. (…) Na druhé straně je třeba uvést, že princip „ultima ratio“ nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky, neboť ho ani u vztahů, které mají soukromoprávní základ a kterým je trestním zákoníkem poskytována i trestněprávní ochrana, nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně majetku, závazkových vztahů apod. (…) Třebaže právním vztahům, které mají v základu soukromoprávní povahu, poskytují primární ochranu předpisy práva mimotrestního, zvláště občanského a obchodního, neznamená to, že zásada subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio bez dalšího vylučuje spáchání trestného činu a uložení trestní sankce při závažném porušení takových povinností, které lze jinak sankcionovat i mimotrestními prostředky. Není ani vyloučeno souběžné uplatnění trestněprávní a soukromoprávní odpovědnosti (…).“
32. Závěr, podle něhož uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (typicky soukromoprávní deliktní odpovědnosti) bez dalšího nebrání paralelnímu uplatnění trestní odpovědnosti pachatele dále rozvíjí i pozdější rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 7 Tdo 616/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2016, sp. zn. 8 Tdo 803/2016, uveřejněné pod číslem 50/2017 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 8 Tdo 313/2017, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 4 Tdo 445/2017 (srov. také PROVAZNÍK, Jan. Komentář k §12. In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. Komentář . Praha: C. H. Beck, 2020, s. 168.). Určující v tomto směru je, zda uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
33. Promítne-li uvedené obecné závěry Nejvyšší soud do poměrů projednávané trestní věci obviněného, platí, že samotné vedení exekučního řízení pro vymožení dlužného výživného ještě není s to automaticky vyloučit jeho trestní odpovědnost za přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku. Jak je totiž zřejmé z obsahu napadených rozhodnutí, vedení exekučního řízení, a to již v průběhu páchání trestné činnosti obviněného, nijak nepřispělo k tomu, aby začal svoji vyživovací povinnost plnit řádně a včas a současně dodatečně splnil svoji povinnost za předchozí období (nevedlo tedy k naplnění ani reparační, ani preventivní funkce). Nezbytnost uplatnění represivní funkce trestního práva je pak podle Nejvyššího soudu opodstatněna jednak dobou, po kterou obviněný neplnil řádně a včas svoji vyživovací povinnost (která činila 32 měsíců), dále skutečností, že tuto neplnil hned vůči dvěma svým nezletilým dětem, a v neposlední řadě i výší dlužné částky, kterou rozhodně nelze považovat za marginální. Jinými slovy přímé aplikaci zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku v případě obviněného bránila skutečnost, že uplatnění soukromoprávní odpovědnosti a vymáhání dlužného výživného v exekučním řízení nebyly s to naplnit reparační a preventivní funkci právní odpovědnosti a vzhledem ke konkrétní společenské škodlivosti jednání obviněného bylo zcela důvodné prosazení i represivní funkce, již zajišťuje právě odpovědnost trestní.
34. Druhá právní námitka obviněného se týká možnosti užití institutu zvláštní účinné lítosti podle §197 tr. zákoníku v tom směru, že odvolací soud jej měl aplikovat navzdory tomu, že obviněný nesplnil svou povinnost uhradit dlužné výživné nejpozději v okamžiku, kdy soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek.
35. K této námitce Nejvyšší soud konstatuje – odhlédne-li od irelevantního tvrzení obviněného, podle něhož protože proti němu byla vedena exekuční řízení, došlo k poklesu jeho příjmů (když skutečnost, že proti povinnému je vedeno exekuční řízení neovlivňuje jeho příjmy, nýbrž to, jak s nimi bude naloženo, s výjimkou případů, kdy se povinný v důsledku vedení exekuce účelově vyhýbá výdělečné činnosti, popř. mu je výdělek poskytován tzv. „na ruku“, aby tak zkrátil uspokojení oprávněného např. srážkami ze mzdy) – že podle ustálené rozhodovací praxe je základní podmínkou zániku trestní odpovědnosti na základě zvláštní účinné lítosti podle §197 tr. zákoníku, aby obviněný dodatečně splnil svou vyživovací povinnost v celém rozsahu. Dodatečným splněním vyživovací povinnosti ve smyslu daného ustanovení je třeba rozumět vyrovnání částky, kterou obžalovaný mohl zaplatit podle svých výdělkových možností, přičemž k zániku trestnosti podle tohoto ustanovení nedojde, jestliže vyživovací povinnost byla splněna jen zčásti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 8 Tdo 1347/2009, či ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 3 Tdo 1579/2012).
36. Jak je však zřejmé z napadených rozhodnutí, ale i z dovolání obviněného, tato základní podmínka zvláštní účinné lítosti podle §197 tr. zákoníku splněna nebyla. Soud rozhodující o vině a trestu nadto nemá žádný prostor pro diskreci v tom smyslu, aby za dodatečné splnění povinnosti pachatele považoval i její splnění částečné (v případě obviněného navíc ke dni rozhodnutí odvolacího soudu činil dluh obviněného na výživném 83 800 Kč).
37. Nejvyšší soud tedy nepřisvědčil dovolací argumentaci obviněného uplatněné na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021. Zbývající část dovolacích námitek obviněného již směřuje toliko do oblasti skutkových zjištění soudů nižších stupňů, a to pokud jde o zjištění výdělkových možností obviněného a následné stanovení jeho potenciálního výdělku a na to navazující výše výživného, které měl obviněný poskytovat svým dvěma nezletilým dětem, totiž AAAAA a BBBBB. Přitom platí, že obviněný do svého dovolání nevtělil námitku extrémního nesouladu, a Nejvyššímu soudu tak nebyl dán prostor, aby se výjimečně, nad rámec své zákonem stanovené přezkumné činnosti zabýval správností skutkových zjištění soudů nižších stupňů (viz výše).
38. Nad rámec zákonných limitů své přezkumné činnosti proto Nejvyšší soud uvádí, že skutková zjištění soudů nižších stupňů stran otázky výdělkových možností a potenciálních příjmů obviněného jsou dostačující, logická, přesvědčivá a zcela zřetelně plynoucí z provedených důkazů (srov. body 2. až 5. rozsudku soudu prvního stupně, s výjimkou stanovení výše dlužného výživného korigované odvolacím soudem, a body 4., 5., 7. a 8. rozsudku odvolacího soudu).
39. Namítá-li obviněný, že odvolací soud sice vzal v potaz, že od března 2020 na území České republiky vstoupila v platnost vládní opatření spojená s pandemií covid-19, ale již tuto skutečnost nezohlednil co do jejích dopadů do jeho výdělkových poměrů, platí, že odvolací soud akcentoval skutečnost, že obviněný byl stíhán za neplacení výživného v období od listopadu 2017 do června 2020 včetně, přičemž doba předcházející zavedení protipandemických opatření byla dostatečně dlouhá na to, aby si našel takové zaměstnání, z něhož by měl příjem odpovídající jeho schopnostem a umožňující mu hradit stanovené výživné (a následně si jej udržel i v období března až června 2020). Jinými slovy platí, že soud prvního stupně i odvolací soud nenahlížely na výdělkové možnosti obviněného izolovaně ve vztahu k určitému období, ale jako na celek, pro který je ilustrativní absence snahy obviněného najít si takové zaměstnání, které by mu umožnilo plnit vyživovací povinnost vůči nezletilým dětem AAAAA a BBBBB. Namítá-li dále, že výživné hradil podle své aktuální finanční situace v dané době, když byl v důsledku vedených exekucí zcela zbaven jakékoli možnosti úhrady výživného, musí Nejvyšší soud znovu zdůraznit, že samotné vedení exekucí (mimo jiné za účelem vymožení dlužného výživného) obviněného nijak nelimitovalo v možnosti najít si zaměstnání, které by mu zajistilo dostatečný příjem, z nějž by mohlo být dlužné výživné postupně sráženo. Jestliže si zvolil jinou cestu, lze ji považovat za ilustrativní co do jeho vůle dlužné výživné řádně hradit, a tedy i do formy zavinění, která mu byla soudy nižších stupňů opodstatněně kladena za vinu. To, že část dlužného výživného obviněný uhradil, mělo zásadní význam pro stanovení druhu a výměry trestu. Poukazoval-li obviněný ve své replice na svůj zjevně pozitivní přístup k exekučnímu řízení, je třeba říci, že jím dokládané skutečnosti se týkají období po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, a z hlediska posouzení otázky viny spáchaným trestným činem proto nejsou nijak relevantní.
40. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že námitky obviněného ze shora rozvedených důvodů nemohou obstát ani z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022. Jak totiž vysvětlil již výše, v dané trestní věci neshledal žádný, natož extrémní nesoulad , případně (podle současné právní úpravy) zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů.
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
41. Závěrem Nejvyšší soud konstatuje, že ačkoliv dovolání obviněného M. K. dílem odpovídá jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, platí, že jej z výše uvedených důvodů neshledal opodstatněným. Protože zbývající část dovolání neodpovídá jím uplatněnému, ale ani jinému zákonnému dovolacímu důvodu, nezbylo, než aby dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnul. V souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 21. 4. 2022
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.