ECLI:CZ:NS:2022:11.TDO.765.2022.1
sp. zn. 11 Tdo 765/2022-2994
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 9. 2022 o dovolání obviněné M. K. , nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 8. 2021, sp. zn. 11 To 58/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 74 T 5/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné M. K. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2020, sp. zn. 74 T 5/2019, byla obviněná M. K. pod bodem I. rozsudku uznána vinnou zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, za což byla podle §283 odst. 4 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou.
2. Tímtéž rozsudkem bylo současně rozhodnuto o vině a trestech ohledně obviněných J. K., A. Ch. O., A. H. a L. P.
3. Stalo se tak na podkladě skutkových zjištění, že:
I. obvinění A. H., M. K., J. K.
nejprve společně obvinění A. H. a J. K., na základě požadavků a pokynů od osoby J. L., nar. XY, bytem v XY ve Spolkové republice Německo, a za součinnosti blíže neztotožněné osoby vystupující jako T. (asiat) a dalších neztotožněných osob, bez příslušného povolení dle zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších předpisů, na území České republiky, zejm. v XY, v XY, a v XY, v okolí ulice XY, a v XY, a ve Spolkové republice Německo ve městech XY v XY, nejpozději od druhé poloviny roku 2017 do 11. 1. 2019 zajišťovali a realizovali koupi omamné látky marihuany v České republice a její vývoz z České republiky do Spolkové republiky Německo osobě J. L., a to za účelem jejího dalšího prodeje, od přibližně března 2018 pak též za součinnosti obviněné M. K., nejpozději od června 2018 do 11. 1. 2019 zajišťovali a realizovali dovoz omamné látky kokainu od J. L. ze Spolkové republiky Německo do České republiky a jeho následnou distribuci v České republice, a to za součinnosti obviněné M. K., když takto
obviněný A. H. nejpozději od června 2018 na základě pokynů od J. L. ve Spolkové republice Německo (dále jen „SRN“) přebíral kokain od J. L., dovážel jej, za součinnosti obviněné M. K., ve svém vozidle do České republiky, nejméně jednou ukrytý v kapse od kalhot, nejméně jednou ukrytý v pixle od bot a nejméně 2x ukrytý v kabelce patřící obviněné M. K., přičemž kokain byl takto dodán do České republiky vždy v množství několika desítek gramů, a to za účelem jeho další distribuce, část takto dovezeného kokainu v České republice sám prodal dalším osobám, zajišťoval do doby prodeje uskladnění části kokainu u obviněného J. K., vyplácel obviněnému J. K. odměnu za uskladnění kokainu, dával obviněnému J. K., s nímž komunikoval, krom osobních setkání, přes telefon obviněné M. K. a přes v tomto telefonu staženou aplikaci Wickr, takto dával pokyny, jaké množství kokainu má prodat jaké osobě, přičemž s těmito odběrateli domlouval prodejní cenu a také místo prodeje drogy, a přebíral od obviněného J. K. peněžní prostředky za kokain, který od něj J. K. odkoupil pro svou potřebu, a za kokain, který dle pokynů obviněného A. H. obviněný J. K. prodal třetím osobám, v jednom případě požádal obviněnou M. K., aby u obviněného J. K. vyzvedla finanční prostředky za prodej kokainu, dále vyhledával jednak sám, jednak též prostřednictvím obviněné M. K. a prostřednictvím obviněného J. K. možné dodavatele marihuany za účelem jejího dovozu do SRN, a to v množství řádově kilogramů, přebíral v SRN od J. L. peněžní prostředky určené na nákup marihuany v ČR, v součinnosti s J. L. zajišťoval komunikaci s dodavatelem marihuany označovaným jako T. a domlouval s ním jednotlivé převozy do SRN, dával pokyny obviněné M. K. ohledně objednávek marihuany od obviněného L. P., v některých případech poskytoval obviněné M. K. finanční prostředky určené na nákup marihuany od obviněného L. P., v některých případech obviněnému L. P. peněžní prostředky předával sám, zajišťoval u obviněného J. K. následný převoz marihuany do SRN, kdy v případě převozu marihuany koupené od obviněného L. P. a od osoby označované jako R. (či R.) jel svým vozidlem před vozidlem obviněného J. K., který marihuanu převážel a takto ověřoval možné nebezpečí při cestě z hlediska silničních (policejních či celních) kontrol, a byl účasten při předání marihuany v SRN a vyplácení odměny K. za převoz,
obviněná M. K. poskytla obviněnému A. H. svůj mobilní telefon k nainstalování aplikace WICKR za účelem komunikace H. minimálně s obviněným J. K. ohledně dovozu a distribuce kokainu a obstarání a vývozu marihuany, při vědomí, jaký je zdroj kokainu určeného na dovoz do České republiky za účelem jeho další distribuce, vědomě společně s obviněným A. H. se účastnila dovozu kokainu do České republiky, přičemž nejméně ve dvou případech poskytla k úkrytu kokainu během cesty svou kabelku a nejméně v jednom případě poskytla svou kabelku k jeho dalšímu přenosu za účelem jeho další distribuce na území ČR a v jednom případě vyzvedla u obviněného J. K. finanční prostředky za prodej kokainu určené obviněnému A. H., ve vztahu k marihuaně na základě požadavku J. L. zprostředkované jí obviněným A. H. vyjednala v přesně nezjištěné době od února do dubna 2018 možnost dodávek a koupě marihuany od obviněného L. P., a to při vědomí, že takto je poptáváno ke koupi větší množství marihuany, která je určena na vývoz do SRN, následně komunikovala s obviněným L. P. ohledně odkupů marihuany od něj, nejméně v prvním případě od něj nakoupenou marihuanu převzala a za její koupi obviněnému L. P. předala finanční prostředky, které jí za tím účelem poskytl obviněný A. H., a nejméně dvakrát byla účastna předání takto koupené marihuany do vozidla obviněného J. K., který takto koupenou marihuanu následně převezl do SRN, kdy v případě převozu marihuany koupené od obviněného L. P. a od osoby označované jako R. (či R.) jela ve vozidle spolu s obviněným A. H. před vozidlem obviněného J. K., který marihuanu převážel a takto ověřovali možné nebezpečí při cestě z hlediska silničních (policejních či celních) kontrol,
obviněný J. K. komunikoval s obviněným A. H. ohledně dovozu kokainu do ČR, a to osobně, telefonicky a i přes aplikaci WICKR, za sjednanou finanční odměnu přechovával u sebe kokain přivezený obviněným A. H. ze SRN, takto přivezený kokain pak dle pokynů a instrukcí obviněného A. H. prodával obviněným A. H. určeným osobám a inkasoval od těchto osob peněžní prostředky, které posléze předával obviněnému A. H., v jednom případě obviněné M. K., která jej u něj za H. vyzvedla, část obviněným A. H. ze SRN přivezeného kokainu si odkoupil pro svou potřebu, kdy takto koupený kokain prodával či jej poskytoval zdarma ve vlastní režii jednak své přítelkyni obviněné A. Ch. O., jednak dalším svým známým a kamarádům, ve vztahu k marihuaně nejprve za sjednanou odměnu nejméně ve dvou případech dle pokynů osoby T. (asiat) převážel do SRN marihuanu určenou pro J. L., přičemž si byl vědom jejího převáženého množství, a v těchto případech z důvodu zabezpečení byla marihuana převážena v bezpečnostních skrýších vozidel a současně osoba T. jela ve svém vozidle před ním a kontrolovala cestu z hlediska možných silničních (policejních či celních) kontrol, posléze nejméně v pěti případech dle pokynů obviněného A. H. a za součinnosti obviněné M. K. převážel do SRN marihuanu určenou pro J. L. a pocházející od obviněného L. P. a minimálně od osoby R. (R.), přičemž si byl vědom jejího převáženého množství a v těchto případech z důvodu zabezpečení obvinění A. H. a M. K. jeli ve svém vozidle před ním a kontrolovali cestu z hlediska možných silničních (policejních či celních) kontrol, a dále pak sám pro obviněného A. H. poptával marihuanu z dalších zdrojů,
kdy za těchto okolností k nákupu a vývozu marihuany z České republiky do SRN došlo nejméně v těchto případech:
v přesně nezjištěnou dobu druhé poloviny roku 2017 obviněný A. H. domluvil s dodavatelem marihuany T. (asiat) koupi 3 kg marihuany určené pro J. L. do SRN, tato marihuana byla naložena do vozidla se speciálně upravenou skrýší na drogu na nezjištěném místě, vozidlo si pak převzal obviněný J. K. na přesně nezjištěném místě v XY, který následně do SRN takto objednanou marihuanu v upraveném vozidle převezl, a to za odměnu ve výši 600 Eur (200 Eur za převezený kilogram), kterou mu vyplatil T.,
v přesně nezjištěnou dobu druhé poloviny roku 2017 obviněný A. H. domluvil s dodavatelem marihuany T. (asiat) koupi 4 kg marihuany určené pro J. L. do SRN, tato marihuana byla naložena do vozidla se speciálně upravenou skrýší na drogu na nezjištěném místě, vozidlo si pak převzal obviněný J. K. na přesně nezjištěném místě v XY, který následně do SRN takto objednanou marihuanu v upraveném vozidle převezl, a to za odměnu ve výši 800 Eur (200 Eur za převezený kilogram), kterou mu vyplatil T., který na místě dodávky zajišťoval platbu a předání dovezené marihuany,
přičemž během obou těchto převozů jela před vozidlem K. osoba vystupující jako T. jako kontrola ohledně možných silničních kontrol,
v přesně nezjištěnou dobu od dubna do 15. 6. 2018 v XY, v okolí ulice XY, obviněný A. H. s obviněnou M. K. společně koupili pro J. L. od obviněného L. P. 0,5 kg marihuany za 46.000 Kč (event. platba proběhla dílem či celá v Eurech), peníze obviněnému L. P. předala obviněná M. K., tuto marihuanu pak obviněný J. K. přesně nezjištěného dne vyvezl do SRN,
dne 15. 6. 2018 obviněný J. K. dle pokynů obviněného A. H. a též v komunikaci s obviněnou M. K. vyvezl do SRN nezjištěné množství marihuany z přesně nezjištěného zdroje,
dne 17. 7. 2018 v XY, v okolí ulice XY, obviněný A. H. s obviněnou M. K. společně koupili pro osobu J. L. od obviněného L. P. 1 kilogram marihuany za cenu 92.000 Kč (event. platba proběhla dílem či celá v Eurech), kterou obviněný J. K. přesně nezjištěného dne vyvezl do SRN,
dne 24. 8. 2018 obviněný J. K. dle pokynů obviněného A. H. vyvezl do SRN nezjištěné množství marihuany z přesně nezjištěného zdroje,
dne 7. 9. 2018 v XY, v okolí ulice XY (poblíž ulice XY), obviněný A. H. s obviněnou M. K. společně koupili od obviněného L. P. pro osobu J. L. 0,5 kg marihuany za 46.000 Kč (event. platba proběhla dílem či celá v Eurech), kterou obviněný J. K. dle pokynů obviněného A. H. toho dne vyvezl do SRN,
dne 29. 11. 2018 v XY, v ulici XY (poblíž ulice XY) obviněný A. H. s obviněnou M. K. společně koupili pro osobu J. L. 900 g marihuany za 92.000 Kč (event. platba proběhla dílem či celá v Eurech), s tím, že měli za to, že kupují 1 kg marihuany, a tuto marihuanu obviněný J. K. dle pokynů obviněného A. H. téhož dne odvezl do SRN,
v přesně nezjištěných dnech obviněný A. H. koupil pro J. L. na přesně nezjištěných místech v XY od osoby vystupující jako R. (či R.) dvakrát marihuanu, vždy v množství 2 kg, celkem tedy 4 kg, kterážto marihuana byla v přesně nezjištěných dnech dle pokynů obviněného A. H. obviněným J. K. převezena do Spolkové republiky Německo,
při převozu marihuany koupené od obviněného L. P. a od osoby R. (R.) jel obviněný A. H. společně s obviněnou M. K. se svým vozidlem před vozidlem obviněného J. K. jako kontrola ohledně možných silničních kontrol, přičemž ve Spolkové republice Německo byla obviněným J. K. marihuana v jednom případě, nezjištěného dne, dovezena do města XY, v ostatních případech byla dovážena na různá místa ve městě XY, obviněný J. K. za uskutečněné cesty dle pokynů obviněného A. H. pak dostával odměnu 250 Eur za každý převezený kilogram marihuany,
v případě, kdy kvalita marihuany nebyla pro J. L. dostatečná, tak obviněný A. H. ji od L. odkoupil a prodal jí svému kamarádovi A., a to v celkovém množství nejméně 1 kg,
dále pak obviněný J. K. poptával marihuanu v množství 600 g pro obviněného A. H. pro vývoz do Německa u osoby vystupující jako T. či T. a užívající č. XY, přičemž k realizaci tohoto vývozu nedošlo, osoba T. (T.) dodala obviněnému J. K. marihuanu pouze v množství přibližně 400 gramů, kterou posléze obviněný J. K. prodal neztotožněným osobám,
k dovozu kokainu ze Spolkové republiky Německo do České republiky došlo:
dne 8. 6. 2018, kdy obviněný A. H. přivezl ze SRN do ČR do bydliště obviněného J. K. na adrese XY, omamnou látku kokain v množství přibližně 50 g,
dne 1. 8. 2018, kdy obviněný A. H. přivezl ze SRN do ČR do bydliště obviněného J. K. omamnou látku kokain v množství přibližně 300 g,
dne 14. 9. 2018, kdy obviněný A. H. přivezl ze SRN do ČR do bydliště obviněného J. K. omamnou látku kokain v množství přibližně 300 g,
dne 7. 12. 2018 ve 12.50 hod. obviněný A. H. přivezl ze SRN do ČR do bydliště obviněného J. K. omamnou látku kokain v množství přibližně 300 g, která byla uschována v kabelce obviněné M. K., která přijela společně s obviněným A. H., kdy toto množství bylo rozváženo do balíčků po 100 gramech a 100 gramů si pro svou potřebu za účelem další distribuce ponechal obviněný J. K., 100 gramů bylo odváženo pro budoucí prodej osobě R. (či R.) a za tím účelem ponecháno u obviněného J. K., a 100 gramů bylo odváženo do dalšího samostatného sáčku, který obviněný A. H. s vědomím obviněné M. K. uložil na kabelku obviněné M. K. a toto množství posléze obviněný A. H. sám prodal osobě vystupující jako F.,
dne 11. 1. 2019 v době kolem 21.15 hod. obviněný A. H. přivezl ze SRN do ČR do bydliště obviněného J. K. omamnou látku kokain v množství nejméně 491,61 gramů s obsahem účinné látky 77,6 % - 78,1 % v plastovém sáčku s přítlačnou lištou uloženém v kabelce obviněné M. K., která přijela společně s obviněným A. H., kteroužto kabelku však do bytu přinesl obviněný A. H., po příchodu obviněný A. H. s obviněným J. K. sáček rozbalili na kuchyňské lince a začali obsah sáčku po 100 gramech rozdělovat do dalších sáčků, což nedokončili v důsledku zásahu Policie ČR,
přičemž v souvislosti s dovozem kokainu ze SRN do České republiky a jeho následným prodejem obviněná M. K. poskytla obviněnému A. H. svůj mobilní telefon k nainstalování aplikace WICKR za účelem komunikace obviněného A. H. minimálně s obviněným J. K. ohledně dovozu a distribuce kokainu a obstarání a vývozu marihuany, dne 7. 12. 2018 kdy obviněný A. H. převážel kokain ze SRN do ČR v množství cca 300 g a dne 11. 1. 2019, kdy obviněný A. H. převážel ze SRN do ČR kokain o hmotnosti 491,61 g, poskytla během převozu k ukrytí kokainu svou kabelku, a dne 7. 12. 2018, po odvážení 100 gramů určených pro prodej osobě F. opět vědomě poskytla svou kabelku k dalšímu přenosu kokainu za účelem jeho další distribuce, a dne 12. 11. 2018 vyzvedla u obviněného J. K. pro obviněného A. H. peníze za prodej kokainu osobě F. a za kokain, který si od obviněného A. H. odkoupil obviněný J. K.,
v návaznosti na takto dovezený kokain pak
obviněný A. H. sám opakovaně prodal kokain osobám vystupujícím jako R. (R.) a F., část ponechal u obviněného J. K., kterému za uskladnění kokainu poskytoval finanční odměnu, který jej pak dál podle jeho pokynů prodával osobám R. (R.) a F., přičemž takto obviněný H. buďto sám anebo prostřednictvím obviněného K. osobám R. (R.) a F. prodal kokain v přesně nezjištěném množství několika stovek gramů, a dále obviněný A. H. osobě vystupující jako Y. prodal ve třech případech kokain o hmotnosti 5, 8 a 10 g za cenu 70 Euro za gram, a přesně nezjištěnou část v množství desítek gramů prodal obviněnému J. K. za cenu 55 Eur za gram, který s takto zakoupeným kokainem pak dále nakládal dle vlastního uvážení (tj. ne dle pokynů H.),
obviněný J. K. dle dohody s obviněným A. H. skladoval u sebe kokain určený k prodeji osobám určeným obviněným A. H., podle pokynů obviněného A. H. prodal v nezjištěném počtu případů nezjištěné množství kokainu osobám vystupujícím jako R. (R.) a F., kdy prodeje se realizovaly po stovkách gramů, z kokainu, který si od obviněného A. H. odkoupil, dle svého uvážení prodal kokain svým známým D. Č., nar. XY, J. R., nar. XY, A. N., nar. XY, J. M., nar. XY, a D. Ž., nar. XY, kdy takto: D. Č. ve dvou případech prodal nezjištěné množství kokainu,
J. R. dne 9. 6. 2018 prodal 1 gram kokainu za cenu 1.700 Kč, a dále ve dnech 13. 6. 2018, 2. 11. 2018 a 9. 11. 2018 mu prodal za nezjištěnou cenu či poskytl zdarma nezjištěné množství kokainu,
A. N. dne 19. 9. 2018 a dne 22. 12. 2018 prodal či poskytl zdarma nezjištěné množství kokainu,
J. M. dne 8. 6. 2018 prodal nejméně 1 g kokainu, dne 2. 11. 2018 mu prodal či poskytl zdarma nejméně 1 g kokainu a dne 6. 11. 2018 mu pak prodal 8 g, tedy prodal mu kokain v množství nejméně 10 gramů,
D. Ž. prodal v přesně nezjištěný den v červnu 2018, dále dne 4. 7. 2018, 3. 8. 2018, 1. 11. 2018 nezjištěné množství kokainu a dne 8. 12. 2018 mu prodal 2 gramy kokainu,
a dále dne 18. 6. 2018 nabídnul nezjištěné množství kokainu osobě vystupující jako T. či T. a užívající tel. č. XY,
v přesně nezjištěný den po dni 15. 8. 2018 prodal nejméně 0,5 g kokainu osobě jménem F. za cenu nejméně 1.000,- Kč,
dále pak obviněný J. K. v uvedeném období poskytl přesně nezjištěné množství kokainu a též i marihuany své družce obviněné A. Ch. O.
II. obviněná A. Ch. O.
od přesně nezjištěné doby do 1. 10. 2018, při vědomí toho, že její druh obviněný J. K. doma přechovává omamnou látku kokain za účelem její další distribuce, tak z takto obviněným J. K. přechovávaného kokainu v přesně nezjištěné době poskytla osobě N. 0,2 nebo 0,3 gramu kokainu, dne 17. 6. 2018 nabídla neztotožněné osobě vystupující jako „přítel N.“ 0,5 gramů kokainu za cenu 1.500 Kč, dne 15. 8. 2018 nabídla osobě F. možnost koupě 5 gramů kokainu za cenu 10.000 Kč, dne 25. 9. 2018 poskytla osobě vystupující jako N. kokain v nezjištěném množství,
a dále dne 1. 10. 2018 nabídla osobě B. nezjištěné množství omamné látky marihuana.
4. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podala jednak obviněná M. K., jednak státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze v neprospěch obviněných M. K., J. K., A. Ch. O. a L. P., rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 11. 2020, sp. zn. 11 To 58/2020, pod bodem I. tak, že z podnětu odvolání státního zástupce zrušil podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek pouze ve výroku o trestu ohledně obviněného L. P. a při nezměněných výrocích o vině a ochranném opatření znovu rozhodl ohledně tohoto obviněného. Ve vztahu k obviněným M. K., J. K. a A. Ch. O. k odvolání státního zástupce, jež u obviněné M. K. směřovalo pouze proti výroku o uloženém trestu odnětí svobody s tím, že u ní bylo neprávně aplikováno ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, odvolací soud v tomto výroku rozsudku vyslovil, že napadený rozsudek zůstává beze změn. Odvolání obviněné M. K. pak výrokem pod bodem II. podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
5. Výše uvedené rozhodnutí odvolacího soudu napadl nejvyšší státní zástupce dovoláním podaném v neprospěch obviněných J. K. a M. K., na jehož podkladě Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 6. 2021, č. j. 11 Tdo 434/2021-2763, podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. ohledně obviněných J. K. a M. K. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 11. 2020, sp. zn. 11 To 58/2020, pouze ve výroku pod bodem I., přičemž podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil ohledně těchto obviněných také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc obviněných J. K. a M. K. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
6. Následně Vrchní soud v Praze svým, v pořadí druhým, rozsudkem ze dne 30. 8. 2021, č. j. 11 To 58/2020-2810, z podnětu odvolání státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze podaného v neprospěch obviněných M. K. a J. K. podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil ve výroku o trestu ohledně obviněných J. K. a M. K. a podle §259 odst. 3 tr. ř. ve vztahu ke zrušenému výroku znovu rozhodl tak, že při nezměněných výrocích o vině a ochranném opatření (zabrání věci) obviněnou M. K. odsoudil podle §283 odst. 4 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) roků, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
7 . Tímtéž rozsudkem nově rozhodl o trestech ohledně obviněného J. K.
II.
Dovolání obviněné a vyjádření k němu
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně podala obviněná M. K. prostřednictvím svého obhájce dne 1. 12. 2021 dovolání „z důvodu nesprávného právního posouzení“, a přestože výslovně neodkázala na konkrétní zákonný dovolací důvod, z jejího slovního vyjádření je zřejmé, že uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021.
9. Ve svém mimořádném opravném prostředku obviněná předně namítá, že v jejím případě nedošlo k naplnění ani subjektivní, ani objektivní stránky trestného činu, neboť je zřejmé, že se manipulace s drogou nijak neúčastnila. Zároveň zdůrazňuje, že i když si byla vědoma, že obviněný H. organizuje dovoz kokainu do České republiky a že ke komunikaci využívá její telefon, přesto se domnívá, že z její strany chybí aktivní jednání směřující k naplnění objektivní stránky trestného činu podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Zdůrazňuje, že v případě převzetí hotovosti za kokain od spoluobviněného K. dne 12. 11. 2018 chybí „příhraniční“ (zjevně myšleno „přeshraniční“) prvek podle §283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Převzetí hotovosti z ní činí podle jejího názoru spíše platební nástroj než účastníka trestné činnosti.
10. Dále má za to, že v jejím případě jsou naplněny podmínky pro uložení mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 tr. zákoníku s tím, že pokud jde o kokain, i když de iure její jednání naplňuje znaky spolupachatelství, z hlediska laického vnímání věci byla její role pomocná, jen ve vztahu k marihuaně byla zjevně aktivnější. Podle jejího názoru by výše jejího trestu měla být individualizovaná v kontextu trestů ukládaných ostatním spolupachatelům s ohledem na míru jejich účasti a aktivitu na posuzované trestné činnosti. Vyslovuje přesvědčení, že jí uložený nepodmíněný trest ve výměře 10 roků je nepřiměřeně přísný, přičemž upozorňuje, že více polehčujících okolností, které jsou za jiné situace jen obecnými polehčujícími okolnostmi, mohou být ve svém souhrnu posouzeny jako výjimečné okolnosti a nabýt takového významu, že odůvodní postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku.
11. Taktéž se domnívá, že Vrchní soud v Praze pochybil a postupoval v rozporu se zákonem, pokud v rámci odvolacího řízení nepřijal její prohlášení viny ve smyslu §206c odst. 1 tr. ř. V tomto směru se neztotožnila s názorem odvolacího soudu, že její prohlášení viny nebylo ničím jiným než ryze účelovým aktem, vedeným snahou dosáhnout z formálního hlediska naplnění jedné z podmínek uvedených v §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Cítí se tedy zkrácena na svých ústavně garantovaných právech a je přesvědčena, že bylo porušeno právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod za současného porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
12. Závěrem podaného dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 8. 2021, č. j. 11 To 58/2020-2810, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2020, č. j. 74 T 5/2019-2097, zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
13. Z vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k podanému dovolání se podává, že obviněná (byť jen slovně, což shledal pouze za formální nedostatek) uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2022 [nyní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění zákona č. 220/2021 Sb.], přičemž část svých námitek zaměřila proti výroku o vině.
14. V prvé řadě se proto státní zástupce zabýval rozsahem přípustnosti podaného dovolání. V tomto ohledu připomněl, že nyní napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze byl ve věci vydán poté, co předchozí jeho rozsudek byl zrušen usnesením Nejvyššího soudu na podkladě dovolání nejvyššího státního zástupce, které však bylo zaměřeno v neprospěch obviněné (a spoluobviněného) pouze proti výroku o trestu, resp. proto, že takový výrok na podkladě odvolání státního zástupce městského státního zastupitelství ve vztahu k obviněné učiněn nebyl. Ze znění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2021, sp. zn. 11 Tdo 434/2021, přitom vyplývá, že předchozí rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 11. 2020 byl zrušen pouze v jeho výroku pod bodem I., tj. v té části výroku, v níž odvolací soud zprvu rozhodoval na podkladě odvolání státního zástupce podaného v neprospěch několika obviněných, včetně dovolatelky, přičemž ohledně její osoby bylo toto odvolání státního zástupce zaměřené pouze proti výroku o trestu. Uvedeným kasačním výrokem však nebyl nijak dotčen výrok pod bodem II. uvedeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, jímž bylo zamítnuto odvolání obviněné podané proti výroku o vině a trestu.
15. Nyní napadeným rozsudkem vrchní soud přezkoumával rozsudek soudu prvního stupně na podkladě původně podaného odvolání státního zástupce městského státního zastupitelství směřující pouze proti výroku o trestu. Odvolací vrchní soud tedy nebyl povinen a ani oprávněn přezkoumávat též výrok o vině, což ostatně i výslovně vyjádřil v odůvodnění napadeného rozsudku. Dovolací přezkum je však možný pouze v tom rozsahu, v jakém odvolací soud přezkoumával nebo byl povinen přezkoumávat rozsudek soudu prvního stupně (srov. rozhodnutí publikované pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.). Z toho podle názoru státního zástupce vyplývá, že veškeré námitky obviněné směřující proti výroku o vině jsou za současného procesního stavu nepřípustné a nelze se jimi již zabývat.
16. S ohledem na výše uvedené shledal státní zástupce zjevně nedůvodné námitky obviněné proti závěru odvolacího soudu, že nepřijal její prohlášení viny. Kromě toho, že přípustnost přijetí prohlášení viny v rámci odvolacího řízení státní zástupce shledal z věcného hlediska za minimálně sporné, současně má za to, že odvolací soud neměl k přijetí prohlášení viny obviněné již žádný procesní prostor, neboť odvolací přezkum byl zaměřen pouze na výrok o trestu, přičemž o vině obviněné bylo již pravomocně rozhodnuto. Jakýkoli zásah proti výroku o vině v novém odvolacím řízení by tak byl činěn v rozporu se zásadou ne bis in idem . Navíc poukázal, že dovolání obviněné je poněkud nekonsistentní, když se na straně jedné dovolává svého prohlášení viny a na straně druhé dílčí aspekty své viny zpochybňuje.
17. Dále připomněl, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., Ten je naplněn tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. (k tomu srov. rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
18. K námitce, jíž se obviněná domáhá opětovné aplikace §58 tr. zákoníku státní zástupce zdůraznil, že ta již byla předmětem přezkumu dovolacího soudu, přičemž právě nesprávné užití tohoto mimořádného zmírňujícího ustanovení bylo důvodem kasace předchozího rozsudku odvolacího soudu na podkladě dovolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněné. Nejvyšší soud přitom v dané věci nehledal podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody a ani obviněná v nyní podaném dovolání žádné takové skutečnosti relevantně nepřednáší. K tomu státní zástupce dodal, že na podkladě žádného zákonného dovolacího důvodu se nelze domáhat fakultativního snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby (srov. rozhodnutí publikované pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr.).
19. Poukazuje-li obviněná na některé polehčující okolnosti, nelze zároveň pominout, že by v jejím případě absentovaly okolnosti přitěžující, jak na ně vrchní soud poukázal ve svém rozsudku. Odvolací soud se velmi podrobně zabýval existencí i dalších předpokladů aplikace §58 tr. zákoníku, a to poměry obviněné a předpokladem, zda k její nápravě bude postačovat trest kratšího trvání, přičemž z hlediska poměrů pachatele neshledal žádné mimořádné okolnosti. Pokud jde o okolnosti případu, ve smyslu závěrů Nejvyššího soudu z kasačního rozhodnutí odvolací soud nově správně nepřiznal mimořádnost okolnosti, jež spočívala v (jinak nepochybné) nižší míře účasti obviněné na spáchaném činu ani u obviněné neshledal žádný konkrétní předpoklad nápravy trestem kratšího trvání, když ani v podaném dovolání takovou skutečnost obviněná ani nenabízí.
20. Uplatnila-li obviněná dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.[ve znění účinném do 31. 12. 2022, nyní jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění zákona č. 220/2021 Sb.], též ve vztahu k výroku o trestu, státní zástupce poukázal, že judikatura Ústavního i Nejvyššího soudu umožňuje ve zcela výjimečných případech přezkum uloženého trestu na podkladě tohoto dovolacího důvodu ovšem pouze tehdy, pokud uložený trest je v extrémním nepoměru k povaze a závažnosti ke spáchanému trestnému činu a jde o trest exemplární či zcela excesivní. Jestliže v některých rozhodnutích Nejvyšší soud připustil možnost zrušení konkrétního nepřiměřeného trestu v dovolacím řízení, jednalo se vždy výslovně o zcela výjimečné případy a mimo dovolací důvody, „pokud je napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným“ (k tomu srov. usnesení sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). K tomu státní zástupce poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu kupř. usnesení sp. zn. 8 Tdo 1404/2016 (publikované z jiných důvodů pod č. 37/2017 Sb. rozh. tr.), ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, sp. zn. 8 Tdo 1711/2016, sp. zn. 8 Tdo 1769/2016, sp. zn. 8 Tdo 610/2017 a sp. zn. 6 Tdo 1516/2017.
21. Musí jít tedy o námitku porušení principu proporcionality trestání, jíž lze považovat za ústavně chráněnou hodnotu, což však obviněná ve svém dovolání neformulovala a porušení takové ústavní zásady proporcionality trestních sankcí v daném případě nelze v žádném případě dovodit. Vrchní soud v předkládané věci na podkladě předchozího kasačního zásahu Nejvyššího soudu důsledně přihlédl ke konkrétní povaze a závažnosti přisouzeného zločinu, který náleží do kategorie zločinů zvlášť závažných a důvodně dospěl k závěru, že na obviněnou je třeba působit trestem uloženým na samé dolní hranici zákonné trestní sazby podle §283 odst. 4 tr. zákoníku, přičemž zároveň zařadil obviněnou do mírnějšího typu věznice za užití fakultativního zmírňujícího ustanovení podle §56 odst. 3 tr. zákoníku.
22. Státní zástupce shrnul, že dovolání obviněné v tom rozsahu, v jakém je přípustné, obsahově nenaplňuje uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [resp. podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022], ani žádný jiný zákonný důvod dovolání. Z výše uvedených důvodů závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
III.
Přípustnost a důvodnost dovolání
23. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněné přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, odst. 2 tr. ř., osobou k tomu oprávněnou ve smyslu §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit podle §265e odst. 1, odst. 2 tr. ř. Zároveň Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v §265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněné splňuje veškeré shora uvedené zákonné náležitosti, s výjimkou jeho (částečné) přípustnosti, jíž se musel (s ohledem na učiněná zjištění) zabývat podrobněji.
24. Jak již bylo shora zmíněno, obviněná podala svůj mimořádný opravný prostředek 1. 12. 2021 „z důvodu nesprávného právního posouzení věci“, jak do výroku o vině, tak do výroku o trestu. Ačkoliv výslovně neodkázala na konkrétní zákonný dovolací důvod, z jejího slovního vyjádření je nicméně zjevné, že uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 (do účinnosti zákona č. 220/2021 Sb.). Podle tohoto se dovolání podávalo, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
25. Pokud obviněná podala dovolání do výroku o vině, tj. ohledně zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, při posouzení otázky přípustnosti dovolání obviněné ve smyslu §265a tr. ř., Nejvyšší soud při vědomí toho, že odvolací Vrchní soud v Praze ve věci rozhodoval opakovaně, vycházel z obsahu obou rozsudků odvolacího soudu a z obsahu odvolání státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze.
26. Svým, v pořadí prvním rozsudkem ze dne 16. 11. 2020, č. j. 11 To 58/2020-2524, rozhodl Vrchní soud v Praze o odvoláních jednak obviněné M. K. (směřujícím do výroku o vině a výroku o trestu), jednak státního zástupce podaném mimo jiné v neprospěch obviněné M. K., a to toliko proti výroku o trestu odnětí svobody. Přitom v bodě I. z podnětu odvolání státního zástupce zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu ohledně spoluobviněného L. P. a ohledně jeho osoby znovu sám rozhodl. Ve vztahu k obviněné M. K. (jakož i ohledně spoluobviněných J. K. a A. Ch. O.) odvolací soud ve výroku rozsudku pod bodem I. konstatoval, že napadený rozsudek zůstává beze změn. V bodě II. svého rozsudku rozhodl tak, že odvolání obviněné M. K. (směřující do výroků o vině i trestu) podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
27. Proti výše označenému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch obviněných M. K. a J. K. a ve prospěch obviněné A. Ch. O. Jak je výše již uvedeno, o tomto rozhodl Nejvyšší soud ve vztahu k obviněné M. K. usnesením ze dne 17. 6. 2021 sp. zn. 11 Tdo 434/2021, tak, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 11. 2020, sp. zn. 11 To 58/2020, ohledně této obviněné (jakož i obviněného J. K.) zrušil „ve výroku pod bodem I.“ a odvolacímu soudu přikázal, aby věc těchto obviněných znovu projednal a rozhodl. V návaznosti na to Vrchní soud v Praze rozhodl nyní napadeným rozsudkem ze dne 30. 8. 2021.
28. Z výše uvedeného je zjevné, že Nejvyšší soud v usnesení ze dne 17. 6. 2021 zrušil předchozí rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 11. 2020 pouze v jeho výroku pod bodem I., tedy v té části rozsudku, v níž vrchní soud rozhodoval o odvolání státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze podaného v neprospěch obviněných M. K., J. K., A. Ch. O. a L. P. (přičemž odvolání státního zástupce směřovalo toliko proti výroku o trestu), a kasačním výrokem tak nebyl dotčen výrok pod bodem II. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 11. 2020, jímž bylo jako nedůvodné zamítnuto odvolání obviněné M. K. podané proti výroku o vině a trestu.
29. V nyní napadeném, v pořadí druhém, rozsudku ze dne 30. 8. 2021 Vrchní soud v Praze přezkoumával rozsudek soudu prvního stupně již pouze na podkladě původně podaného odvolání státního zástupce podaného v neprospěch M. K. (a J. K.) směřujícího toliko proti výroku o trestu, neboť výrok o vině dovolatelky již předtím nabyl právní moci, aniž byl dotčen kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu.
30. Podle §254 odst. l tr. ř. odvolací řízení spočívá na principu vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání, resp. vytýkanými nedostatky. Nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle §253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Odvolací soud proto přezkoumá z podnětu podaného odvolání jen ty oddělitelné výroky rozsudku, proti nimž odvolatel podal odvolání, a dále správnost postupu řízení, které jim předcházelo. Oddělitelným výrokem je např. výrok o trestu. Jiné výroky a jim předcházející řízení odvolací soud nesmí zásadně přezkoumávat, i kdyby šlo o výroky, proti nimž by odvolatel mohl podat odvolání, avšak odvolání nepodal.
31. Odvolací soud v novém řízení tedy nebyl povinen a ostatně ani oprávněn přezkoumávat též výrok o vině. Podle názoru Nejvyššího soudu z uvedeného vyplývá, že dovolatel, ať se již jedná o státního zástupce nebo o obviněnou, může napadat podaným dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu pouze a výhradně v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn (povinen) přezkoumat, eventuálně změnit rozhodnutí soudu prvního stupně. Za tohoto stavu Nejvyšší soud ve shodě se závěrem státního zástupce zastává názor, že veškeré námitky obviněné směřující proti výroku o vině jsou za současného procesního stavu nepřípustné a nelze se jimi již zabývat. V tomto rozsahu je její dovolání nepřípustné ve smyslu §265i odst. 1 písm. a) tr. ř.
32. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, je zřejmé, že „[jestliže odvolání bylo podáno toliko proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud podle §254 odst. 1 tr. řádu přezkoumával zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo (aniž byl přitom povinen přezkoumat jiné výroky postupem podle §254 odst. 2, 3 tr. řádu), může dovolatel napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Směřuje-li přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle §254 odst. 1 tr. řádu a neměl povinnost jej přezkoumat ani podle §254 odst. 2, 3 tr. řádu, musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, uveřejněné pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.).
33. V nyní projednávané věci rozhodoval Vrchní soud v Praze dne 30. 8. 2021 toliko na podkladě odvolání státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze, který jej podal výslovně mj. v neprospěch obviněné a pouze do výroku o trestu (viz č. l. 2228, 2230-2237). Současně je třeba dodat, že odvolací argumentace státního zástupce se otázky viny obviněné nijak nedotýkala. Nebyl proto vytvořen prostor pro postup odvolacího soudu podle §254 odst. 2 tr. ř. a následný přezkum odvoláním výslovně, ale ani argumentačně nenapadeného výroku o vině. Zde totiž platí, že „odvolací soud nepřihlíží k vadám, které odvolatel nevytýká, a které mají svůj původ v jím nenapadeném výroku rozsudku“ (viz PÚRY, F. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. Komentář . Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3034-3035). Ostatně z obsahu napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud výrok o vině věcně nepřezkoumával, a ani nebyl oprávněn přezkoumávat.
34. V návaznosti na výše uvedené za bezpředmětné je tak nutno považovat námitky obviněné, že odvolací soud nepřijal její prohlášení viny podle §206c odst. 1 tr. ř., když s ohledem na skutečnost, že přezkoumával toliko výrok o trestu na podkladě odvolání státního zástupce, přičemž o vině obviněné bylo již pravomocně rozhodnuto, by jakýkoli zásah proti výroku o vině v novém odvolacím řízení, jak nakonec konstatuje i státní zástupce ve vyjádření k dovolání, byl činěn v rozporu se zásadou ne bis in idem . Postupem odvolacího soudu tedy nebylo porušeno právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jak je obviněnou namítáno.
35. Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud neshledal dovolání obviněné přípustným v rozsahu, v němž tato brojí proti výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně. Z tohoto důvodu nebyl Nejvyšší soud oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu v tomto směru meritorně přezkoumat. Za takové situace by bylo namístě podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné.
36. Otázkou viny obviněné však není obsah jejího dovolání zcela vyčerpán. Protože odvoláním státního zástupce, které bylo podáno v neprospěch obviněné jen proti výroku o trestu, byla omezena přezkumná povinnost a současně právo odvolacího soudu přezkoumat napadený rozsudek soudu prvního stupně výhradně na výrok o trestu, mohla obviněná uplatnit své dovolací námitky pouze proti tomuto výroku, případně proti průběhu řízení, které mu přecházelo.
37. Zbývající část dovolací argumentace obviněné se totiž dotýká otázky trestu, která byla na podkladě odvolání státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze odvolacím soudem meritorně řešena, a proto mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení, zda námitky obviněné lze podřadit pod jí uvedený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021).
38. Obviněná M. K. s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 [nyní §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], napadla výrok o uloženém trestu odnětí svobody, přičemž jak z dovolání vyplývá, podstatou jejích dovolacích námitek je výtka, že soudy neaplikovaly postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku a že uložený nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře 10 roků pokládá za zjevně nepřiměřený. S poukazem na existenci polehčujících okolností daného případu ve smyslu §41 tr. zákoníku v jejich souhrnu má za to, že jsou dány podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody, a pokud tyto odvolací soud nevzal v úvahu, dopustil se nesprávného právního posouzení věci.
39. Co se týče uplatnění dovolacích námitek vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí), lze tyto v dovolání zásadně úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [nyní §265b odst. 1 písm. i) tr. ř.], tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu (blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004). Druhá ze shora uvedených alternativ dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., resp. §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., se pak týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají trestní sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu např. u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice (včetně nesprávného užití §58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody).
40. Naopak jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu (zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., resp. §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1586/2015].
41 . Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (nyní §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.), je možno podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dále, pokud jde o výrok o trestu, považovat jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
42. Vzhledem k výše rozvedeným východiskům nelze výtku obviněné spočívající v nepoužití moderačního práva soudem zakotveného v §58 odst. 1 tr. zákoníku podřadit pod obviněnou uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021), ale ani pod žádný jiný zákonný dovolací důvod, když o žádný z těchto případů se v posuzované věci nejedná. Výhrady obviněné směřují pouze do výše (neboli přísnosti) uloženého trestu odnětí svobody. V tomto směru lze přiměřeně odkázat i na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 356/2002, podle něhož „námitka, že obviněnému měl být trest odnětí svobody uložen podle §40 odst. 1 trestního zákona (pozn. dnes ustanovení §58 tr. zákoníku) pod dolní hranicí zákonné trestní sazby, není žádným z dovolacích důvodů podle §265b trestního řádu, protože takovou skutečnost dovolací důvody týkající se výroku o trestu podle §265b odst. 1 písm. h) a i) trestního řádu neobsahují a nejedná se ani o nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.“
43. Jak Nejvyšší soud uvedl již výše, danou námitku spočívající v nepoužití moderačního práva soudem zakotveného v §58 odst. 1 tr. zákoníku nelze podřadit pod obviněnou uplatněný, ale ani žádný jiný zákonný dovolací důvod. Aplikace uvedeného ustanovení je totiž na volné úvaze soudu (oproti postupu podle §58 odst. 4 tr. zákoníku jde o fakultativní postup soudu, který tento není povinen dané ustanovení využít). Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu totiž platí, že pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřazovat námitky, že soud nevyužil fakultativní možnost zmírnit podle §58 odst. 1 tr. zákoníku uložený trest pod dolní hranici zákonné trestní sazby. Uvedené totiž vyplývá právě ze skutečnosti, že takový postup je ponechán na úvaze soudu, byť by obviněný byl subjektivně přesvědčen, že podmínky vymezené ustanovením §58 odst. 1 tr. zákoníku splňuje (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012).
44. Na tomto místě Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit výjimečný charakter ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody. K tomu lze stručně poznamenat, že aplikaci ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku zásadně nemohou odůvodnit standardní polehčující okolnosti na straně pachatele. Předpokladem pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby ve smyslu uvedeného ustanovení jsou takové okolnosti spáchaného činu či poměry pachatele, které se musí vyznačovat (alespoň v nějakém smyslu) jistou neobvyklostí a výjimečností, která dostatečně odůvodní předpoklad, že ani trest na samé dolní hranici zákonné trestní sazby není způsobilý vyjádřit jejich význam (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo 303/2012, uveřejněné pod č. 6/2014 Sb. rozh. tr.). Postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku proto nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti, např. že pachatel před spácháním činu vedl řádný život, k činu se doznal a učinil kroky k náhradě způsobené škody, ani přesvědčení soudu, že trest odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný (obdobně srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 1966, sp. zn. 4 Tz 14/66, uveřejněné pod č. 24/1966-III Sb. rozh. tr.). Samozřejmě mimo takových okolností případu či poměrů pachatele však musí být splněny i další zákonné předpoklady – tj. že použití nesnížené sazby trestu odnětí svobody by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, a nápravy pachatele lze dosáhnout i trestem odnětí svobody kratšího trvání (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 789 a násl.).
45. Rovněž lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 550/2014, uveřejněné pod č. 24/2015-I. Sb. rozh. tr., podle něhož „ pro aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku je nutné respektovat výjimečný charakter tohoto ustanovení a použít ho jen v těch případech, kdy lze přesvědčivě dovodit splnění všech zde uvedených podmínek. Nemůže se jednat o souhrn jakýchkoliv polehčujících okolností, nýbrž jen takových, které se v dané kvalitě nebo kvantitě u konkrétního trestného činu běžně nevyskytují a výrazně snižují závažnost trestného činu, neboť jen za splnění těchto předpokladů může nabýt charakteru okolností výjimečných (např. věk blízký věku mladistvých, obviněný spáchal čin pod vlivem tíživých osobních nebo rodinných poměrů, které si sám nezavinil, k činu byl vyprovokován surovým násilným jednáním poškozeného apod.).“
46. V neposlední řadě lze zmínit závěry vycházející z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1356/2018 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1118/2019 (uveřejněné pod č. 28/2020 Sb. rozh. tr.) danou problematikou se zabývající, z nichž vyplývá, že:
„Ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku je prostředkem soudcovské individualizace trestu a projevem depenalizace v trestním zákoníku. Jeho použití je třeba zvažovat nikoliv mechanicky, ale přísně individuálně ve vztahu ke konkrétnímu činu a konkrétnímu pachateli. Postup podle citovaného ustanovení je namístě především tehdy, jestliže určitá okolnost, která může být i znakem příslušné skutkové podstaty trestného činu, natolik vybočuje při porovnání s ostatními případy, že již sama o sobě nebo ve spojitosti s jinými okolnostmi (např. se značným časovým odstupem od spáchání trestného činu) odůvodňuje shovívavější přístup k potrestání pachatele, anebo pokud teprve souhrn více okolností daného případu vede k úvaze, že použití zákonné trestní sazby by bylo nepřiměřeně přísné a postačí i mírnější postih pachatele k jeho nápravě“.
„Může jít především o ty situace, kdy polehčující okolnosti (§41 tr. zákoníku) a nízká intenzita naplnění zákonných znaků ve svém souhrnu a kvalitě přesvědčivým způsobem snižují závažnost trestného činu, případně některá z nich je nezvykle intenzivní povahy, takže je namístě hodnotit ji jako okolnost významně polehčující (např. zvlášť tíživé osobní nebo rodinné poměry, za kterých pachatel spáchal trestný čin, aniž by si je byl způsobil). Je tomu tak i tehdy, jestliže některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu – bez ohledu na to, zda jde o znak základní nebo kvalifikované skutkové podstaty – byl naplněn neobvykle nízkou intenzitou a tato skutečnost výrazně ovlivnila společenskou škodlivost daného případu a snížila ji pod obvyklou mez natolik, že je namístě mírnější trestní postih, než jaký zákon obecně předpokládá. Podobný význam může mít i delší doba, která uplynula od spáchání trestného činu (§39 odst. 3 tr. zákoníku), aniž její délku zavinil pachatel. V uvedených případech může být mimořádné snížení trestu odnětí svobody odůvodněno též tím, že pachateli byl uložen vedle trestu odnětí svobody další druh trestu, např. trest zákazu činnosti nebo peněžitý trest, který vhodně doplní působení zmírněného trestu odnětí svobody.“
47. V návaznosti na shora uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že v e vztahu k výroku o trestu odnětí svobody odvolací soud nepochybil, jestliže u obviněné neshledal podmínky pro aplikaci ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě uvedl, jakými úvahami se při ukládání trestu odnětí svobody řídil a ke kterým skutečnostem při jeho stanovení přihlédl. Odvolací soud při zvážení všech shora již uvedených zákonných hledisek rozhodných pro úvahu o druhu a výši trestu a s přihlédnutím k závěrům vysloveným Nejvyšším soudem ve výše již citovaném zrušujícím usnesení, jimiž byl vázán, v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že okolnosti případu nebo poměry pachatele musí být výjimečné a neobvyklé do té míry, že se musí vymykat typově podobným případům natolik, že postih pachatele v rámci zákonem stanovené trestní sazby by byl nepřiměřený společenské škodlivosti trestného činu nebo poměrům pachatele v době ukládání trestu. Jestliže obviněná poukazovala, že soud prvního stupně i odvolací soud ve svém předchozím rozhodnutí při ukládání trestu její osobě pro použití §58 odst. 1 tr. zákoníku zohlednily dosavadní trestní bezúhonnost a projevenou lítost nad spácháním trestné činnosti, jakož i její částečné doznání, ale zejména její podstatně nižší míru participace na stíhaném jednání v porovnání s účastí obviněných J. K., A. H. a dalších osob zapojených do činnosti organizované skupiny, odvolací soud správně dovodil, že uvedené okolnosti případu nejsou samy o sobě ničím mimořádné, aby odůvodnily použití §58 odst. 1 tr. zákoníku. Povahu okolností zcela běžně se vyskytujících, a tedy nijak výjimečných a mimořádných představuje podle odvolacího soudu i dosavadní trestní bezúhonnost obviněné, projevená lítost nad spácháním trestné činnosti, jakož i její částečné doznání, když tyto lze považovat za běžné polehčující okolnosti ve smyslu §41 tr. zákoníku. Ani kladné chování obviněné ve vazbě není samo o sobě ani ve spojení s výše uvedenými skutečnostmi způsobilé odůvodnit mimořádné snížení trestu odnětí svobody. Obdobně je tomu i v případě jejích osobních poměrů, které se nijak nevymykají standardu řádného občana. Namítá-li obviněná, že se soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku náležitě nezabýval otázkou, zda k její nápravě postačí i trest odnětí svobody kratšího trvání, než představuje dolní hranice zákonné trestní sazby, vrchní soud připomněl, že jde o zhodnocení důvodného předpokladu, jak bude trest působit v určité výši na konkrétního pachatele jako na objekt trestu, přičemž v této souvislosti je zhodnocení nejen poznatků vztahujících se k osobě pachatele, ale i všech kritérií ve smyslu §39 tr. zákoníku ovlivňujících druh a výměru trestu, a to včetně okolností polehčujících a přitěžujících i všech dalších okolností projednávaného případu. V tomto směru odvolací soud dovodil, že na straně obviněné nejsou ve smyslu §58 odst. 1 tr. zákoníku dány ani takové její poměry, ať již osobní, rodinné, majetkové či jiné, které by samy o sobě a ani ve spojení s okolnostmi případu, které by shledal mimořádnými ve prospěch obviněné, a které by umožňovaly učinit závěr, že uložení trestu odnětí svobody v rámci zákonné trestní sazby je nepřiměřeně přísné a zároveň by bylo možno nápravy obviněné dosáhnout i trestem kratšího trvání. Nelze tedy dovodit, že by se povaha a závažnost jednání obviněné ani další okolnosti charakterizující projednávanou trestní věc natolik vymykaly jiným běžně se vyskytujícím případům, aby mohly odůvodnit aplikaci mimořádného ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku.
48. Nelze současně přehlédnout, že obviněné bylo prokázáno zavinění ve formě úmyslu, neboť se na protiprávním jednání podílela zcela vědomě, aktivně a formou vícečetných jednání, jež celkově vykazují znaky typově vysoce závažného trestného činu, když drogová trestná činnost je postihována ve většině zemí světa, přičemž docházelo k nelegálnímu obchodu nejen s marihuanou, ale rovněž i s kokainem, kdy ke konkrétnímu dovozu kokainu do České republiky a jeho prodeji a k nákupu a vývozu marihuany do Spolkové republiky Německo, docházelo zjevně konspirativním způsobem. Jakkoli lze obviněné přisvědčit, že míra její participace na spáchané trestné činnosti byla nižší v porovnání s dalšími obviněnými, současně nelze podle Nejvyššího soudu přehlédnout, že byla součástí sofistikovaného jednání směřujícího k zajištění a uvedení na trh velkého množství drogy, a tohoto jednání se účastnila ze ziskuchtivé pohnutky, po předchozím uvážení, nikoliv omezeně, např. jednorázovým úkonem, ale po delší dobu a ve více případech přibližně od června 2018 do 11. 1. 2019 trvající aktivitou. Vrchní soud důvodně shledal, že závažnost jednání obviněné je oproti obvyklým podobným případům nesnížená, že nelze dospět k závěru, že by použití zákonné trestní sazby bylo pro obviněnou nepřiměřeně přísné, tedy že v podstatě vylučuje možnost užití §58 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud tedy obviněné, která byla ohrožena uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody v rozpětí od deseti do osmnácti roků, odvolací soud uložil nepodmíněný trest odnětí svobody na samotné dolní hranici zákonné trestní sazby §283 odst. 4 tr. zákoníku ve výměře deseti roků, lze konstatovat, že výše i druh uloženého trestu odpovídá kritériím uvedeným v §37 – §39 tr. zákoníku, zohledňujícím okolnosti případu, včetně hodnocení osoby obviněné, stupně jejího narušení i možnosti její nápravy, přičemž současně odráží rozsah a charakter projednávané trestné činnosti a zejména pak vysokou míru společenské škodlivosti jejího protiprávního jednání. Pochybení nebylo shledáno ani ohledně zařazení obviněné pro účely výkonu trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou.
49. Ve vztahu k argumentaci obviněné porovnáním trestu u její osoby a spoluobviněného J. K. z pohledu jejich odlišné účasti na posuzované trestné činnosti opírající se o tvrzení, že výměra jí uloženého trestu odnětí svobody ve vztahu k výši trestu, jaká byla stanovena jeho osobě představovala zcela zřejmý nepoměr, a proto v jejím případě uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby za užití §58 odst. 1 tr. zákoníku je namístě, lze připustit, že zásada diferenciace ukládání trestních sankcí ve skupinových věcech obecně je předpokladem účinné soudní individualizace trestu. Zároveň však nutno podotknout, že zmíněnou zásadu nelze přecenit na úkor zákonnosti aplikace použitého ustanovení, když v řízení nevyšla najevo žádná mimořádná okolnost, která by čin obviněné posouvala pod běžnou hranici trestnosti srovnatelných jednání, a která by ve svém důsledku znamenala výrazně nižší závažnost jejího jednání a tím pádem i nepřiměřenou přísnost trestu odnětí svobody, byť by byl obviněné vyměřen při dolní hranici standardní zákonné trestní sazby.
50. K tomu lze odkázat na závěry vyplývající z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. 4 Tdo 216/2020, podle nichž: „nelze tolerovat praxi, kdy soud v zájmu jejího faktického vyjádření v individuální trestní věci zvolí cestu nesprávné či nedostatečně odůvodněné aplikace (resp. porušení) jiného hmotněprávního ustanovení zákona upravujícího ukládání trestních sankcí“.
51. Při ukládání trestu je potřebné brát v úvahu vyváženost represivního a preventivního působení trestu, jehož dosažení musí vést (při zohlednění individuálního postihu konkrétního jednice za jím konkrétně spáchaný delikt) k tomu, aby uložený trest (při uvážení požadavku formulovaného zněním §38 tr. zákoníku stran přiměřenosti trestních sankcí) z hlediska generálně preventivního zajistil ochranný efekt trestu ve vztahu k ostatním potencionálním pachatelům.
52. Jak mimo jiné uvedl Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, je samotnou podstatou diskrece (tj. volného uvážení v rámci zákonných pravidel), že – nevybočí-li ze svých zákonných mezí a zejména je-li i řádně odůvodněna – ji nelze považovat za vadu řízení jen proto, že jiný subjekt by ve stejných mezích dospěl k jinému řešení. Tím se diskrece při posuzování kritérií pro výběr druhu a stanovení výměry trestu podobá zásadě volného hodnocení důkazů, neboť ani do ní nelze zasahovat, děje-li se v rámci řádného dokazování probíhajícího v souladu se všemi ústavněprávními požadavky na něj kladenými, ačkoliv tato zásada uznává, že po identickém dokazování by mohl jiný soud nabýt odlišné vnitřní přesvědčení.
53. Nejvyšší soud proto optikou shora prezentovaného závěru přezkoumal přiměřenost odvolacím soudem uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody a zjistil, že odvolací soud se jeho uložením nezpronevěřil požadavku přiměřenosti, humánnosti a spravedlnosti trestních sankcí. Z odůvodnění napadeného rozsudku se totiž podává, že při úvaze o druhu a konkrétní výši uloženého trestu vyšel ze zásad ukládání trestů zakotvených v §37 a násl. tr. zákoníku, kdy po zohlednění všech okolností případu a skutečností relevantních pro rozhodování o trestu dospěl k závěru, že na osobu obviněné je třeba působit trestem odnětí svobody, jehož výši stanovil na samé dolní hranici zákonného rozpětí trestní sazby, kterou ustanovení §283 odst. 4 tr. zákoníku stanoví pro daný trestný čin v trvání deseti roků bez využití §58 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud se ztotožnil s odvolacím soudem, přičemž shledal uložený trest v rámci příslušné trestní sazby za zákonný a přiměřený.
54. V neposlední řadě je zapotřebí dodat, že v tomto případě nejde ani o situaci, na niž dopadají závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17 (viz body 49. a násl.), kdy by tak bylo možné dovolací námitku stran výroku o trestu podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. nyní §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to z důvodu nesprávného hmotněprávního posouzení představujícího svévolné porušení některého z ústavně zaručených základních práv či svobod obviněné (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, bod 56.).
55. S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněné M. K. proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jaké jsou uvedeny v §265b tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 9. 2022
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu