ECLI:CZ:NS:2022:20.CDO.321.2022.1
sp. zn. 20 Cdo 321/2022-104
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, PhD., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné O2 Czech Republic a. s. se sídlem v Praze 4, Za Brumlovkou č. 266/2, identifikační číslo osoby 60193336, proti povinnému M. S. , narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Tomášem Pelikánem, advokátem se sídlem v Praze 2, Máchova č. 18, pro 72 158 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 35 E 504/2002, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. října 2021, č. j. 10 Co 211/2021-89, takto:
I. Dovolání povinného se odmítá .
II. Povinný je povinen zaplatit oprávněné na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 5. 10. 2021, č. j. 10 Co 211/2021-89, potvrdil usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 4. 9. 2002, č. j. 35 E 504/2002-4, kterým soud prvního stupně nařídil výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného podle vykonatelného rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro oblast severočeskou v Ústí nad Labem, ze dne 4. 9. 2000, j. zn. 557128/2000-635, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 72 158 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně od 7. 6. 2000 do zaplacení a rozhodl, že povinný je povinen zaplatit oprávněné náklady výkonu rozhodnutí ve výši 1 450 Kč.
2. Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání. Nejvyšší soud dovolání povinného podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl, neboť dovolání nesplňuje obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., když především neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ani nevymezuje způsobilý důvod.
3. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
4. Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
5. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění jednoho ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. 1. 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014).
6. Těmto požadavkům dovolatel, ač zastoupen advokátem, nedostál, neboť se s požadavkem přípustnosti dovolání dostatečně nevypořádal, když pouze uvedl, že „dovolání je dle dovolatele ve smyslu §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, aniž by však konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. a zvolil některý ze čtyř rozdílných předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5328/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 20 Cdo 5475/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3032/2016). Podstatou dovolání povinného je rozsáhlá rekapitulace dosavadního průběhu řízení, nesouhlas se závěry odvolacího soudu a výtka odvolacímu soudu, že se nevypořádal se všemi námitkami povinného, avšak předpokladem přípustnosti a formulací jakékoliv právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. se ve vztahu k těmto námitkám vůbec nezabývá. Se zřetelem k tomu, že dovolatel nepoukazuje na jakoukoli konkrétní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, a to alespoň v rovině právních závěrů dovolacího soudu, nelze se z celého textu dovolání dobrat toho, že by byl řádně vymezen předpoklad přípustnosti dovolání, ale ani dovolací důvod v souladu s §241a odst. 1 o. s. ř.
7. Nadto dovolací soud dodává, že vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu některá procesní pochybení, uplatňuje případnou vadu řízení. Rozhodovací praxe dovolacího soudu vycházející jednoznačně z výkladu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je však ustálena v závěru, že vady řízení samy o sobě nemohou být důvodem přípustnosti dovolání. Dovolací soud by se jimi mohl zabývat až tehdy, pokud by byla dána přípustnost dovolání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 4024/2018).
8. Nedostatek vymezení přípustnosti dovolání přitom již nelze odstranit, poněvadž lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (§241 b odst. 3 o. s. ř.), uplynula. Jedná se přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze přípustnost dovolání posoudit.
9. Vzhledem k tomu, že dovolání povinného není přípustné, Nejvyšší soud je v souladu s ustanovením §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
10. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 2. 2022
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu