ECLI:CZ:NS:2022:21.CDO.2971.2021.1
sp. zn. 21 Cdo 2971/2021-319
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce R. M. , narozeného dne XY, bytem ve XY, zastoupeného Mgr. Janem Novákem, advokátem se sídlem v Kutné Hoře, Havlíčkovo náměstí č. 512/16, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany se sídlem v Praze 6, Tychonova č. 221/1, IČO 60162694, o 2 700 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 48/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. dubna 2021, č. j. 62 Co 56/2021-285, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 925,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jana Nováka, advokáta se sídlem v Kutné Hoře, Havlíčkovo náměstí č. 512/16.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2021, č. j. 62 Co 56/2021-285, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodnutí odvolacího soudu je při řešení stěžejních (a dovolatelkou vytknutých – srov. ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř.) otázek v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby tyto otázky byly řešeny jinak.
A) k otázce přiměřenosti formy a výše zadostiučinění
Dovolací soud předesílá, že při přezkumu formy a výše zadostiučinění v zásadě dovolací soud posuzuje právní otázky spojené s výkladem zákonných podmínek a kritérií. Stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s formou nebo výší zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Výsledným zadostiučiněním se dovolací soud zabývá až tehdy, bylo-li by zcela zjevně nepřiměřené. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah odvolacího soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 665/2016, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2202/2017, nebo ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 439/2018, z recentních rozhodnutí potom usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 25 Cdo 506/2021, ústavní stížnost proti tomuto usnesení byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2573/21).
Obecně platí, že soud musí při úvaze o přiměřenosti navrhované satisfakce za nemajetkovou újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby především vyjít jak z celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu, musí přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i vlivu vzniklé nemajetkové újmy pro postavení a uplatnění postižené fyzické osoby ve společnosti apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2206/2006). Vycházet je přitom třeba z principu proporcionality tak, že soud porovná částky této náhrady přisouzené v jiných případech, a to nejen obdobných, ale i dalších, v nichž se jednalo o zásah do jiných osobnostních práv, zejména do práva na lidskou důstojnost. Jinými slovy způsobem, jak lze dosáhnout relativně spravedlivého vyčíslení výše relutární náhrady, je zohlednění částek přiznaných v jiných srovnatelných řízeních, současně při respektování předem jasných a pevných kritérií (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14).
Princip proporcionality je potřeba použít tak, že soud porovná částky této náhrady přisouzené v jiných případech, a to nejen v obdobných (které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují), ale i v dalších, v nichž se jednalo o zásah do jiných osobnostních práv, např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích apod. (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí pod publikačním číslem 67/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2422/2019, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 6/2022).
Ve věci této odvolací soud vycházel ze skutkového zjištění (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že „…k šikanóznímu jednání docházelo po velmi dlouhou dobu, prakticky po celou dobu služebního poměru žalobce u vojenského útvaru v XY, jednalo se o opakované jednání, které spočívalo v hrubých verbálních útocích vůči žalobci, zesměšňování, ponižování, urážení, zadávání nepřiměřeně těžkých a obtížně splnitelných úkolů, (zadávání) práce v nevyhovujících pracovních podmínkách…, že žalobce při plnění nařízeného úkolu venku v mrazu utrpěl rozsáhlé omrzliny…“, že „…jednání nadřízených vůči žalobci… nebylo žalobcem vyprovokováno; žalobce byl obětí šikany bez zjevného důvodu…“, že „…zadostiučinění bylo poskytnuto formou toho, že jeho stížnost byla shledána částečně důvodnou, aniž by ovšem na to následovala omluva či nápravná opatření…“ (srov. bod 23. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Lze přisvědčit, že odvolací soud vzal při stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění v úvahu ta kritéria, která ve smyslu závěrů výše uvedené judikatury v úvahu vzít měl; pakliže dovolatelka v této souvislosti poukazuje na skutečnost, že v dopisu „č. j. 189/14/2014-1140“ též jednání žalobcova nadřízeného „odsoudila“ (tedy konstatovala protiprávnost zjištěného jednání), je nutno souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že takový „odsudek“ není z hlediska posouzení formy zadostiučinění totéž jako „osobní omluva“ (k rozdílu mezi přiznáním zadostiučinění ve formě konstatování protiprávnosti a omluvy srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 37/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2366/2017). Výše přiznaného zadostiučinění se též významně (řádově) nevymyká částkám přiznávaným soudy za nemajetkovou újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby [lze odkázat např. (z oblasti pracovněprávních vztahů) na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3858/2020, dále na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2574/2019 (ve vztahu k dlouhodobosti působení újmy), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 18/2019 (ve vztahu k trýznivosti působení újmy) apod.].
Námitky, vztahující se k otázkám formy a výše zadostiučinění, tak přípustnost dovolání nezakládají.
B) k otázce promlčení nároku žalobce
Pakliže odvolací soud vycházel ze skutkového zjištění, že k šikanóznímu jednání docházelo po velmi dlouhou dobu, prakticky po celou dobu služebního poměru žalobce u vojenského útvaru v XY, tedy po dobu od 1. 10. 2008 do 30. 11. 2013 (srov. body 22. a 23. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), a ze skutkového zjištění o typově podobném charakteru jednotlivých útoků k žalobci – tzv. bossing (srov. bod 20. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, body 6. a 45. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), je závěr odvolacího soudu o nepromlčení nároku žalobce v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu k této otázce, včetně rozsudku ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1752/2019, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 73/2021, a kde byl vyjádřen (vyjma citace použité dovolatelkou) závěr, že „…sděluje-li ovšem určitá skupina článků tutéž či obdobnou informaci, resp. vyjadřuje se v různých obměnách ke společnému tématu, spoluvytváří ve výsledku jednotnou újmu, a povyšuje tak svou negativní kvalitu na úroveň celistvého působení, aniž by bylo dost dobře možné určit, jakou část celkové újmy ten který článek způsobil; počátek běhu promlčecích lhůt se tehdy odvíjí až od ukončení takto uceleného působení…“.
Námitka tak přípustnost dovolání nezakládá.
C) k nepředvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu
Rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 136/2017). O takový případ se však v projednávané věci – jak je zřejmé z obsahu spisu a z napadeného rozsudku – nejedná.
Uvedená námitka, včetně námitky, že se dovolatelce „…od odvolacího soudu nedostalo poučení dle §118a občanského soudního řádu…“, přehlíží, že standardní judikatura Nejvyššího soudu uvedené pochybení (pokud nastalo) kategorizuje jako jinou vadu řízení, ke které může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Tvrzení dovolatelky o uvedeném procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015, z recentní judikatury potom rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1525/2020).
D) ostatní námitky
V části, v níž dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (zpochybňuje-li skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, nesouhlasí-li s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a předestírá-li vlastní skutkové závěry, že „…od okamžiku provedeného…bylo od neoprávněných …upuštěno…“, že „…žalobci byl zpětně vyplacen osobní příplatek…“, že „…z výpovědi kapitána Kašeho vyplynulo, že ten byl na pohovoru, kde mu bylo jeho jednání vytknuto…“, na nichž buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci, že „…došlo k naplnění dikce §13 odst. 1 občanského zákoníku…“), dovolání trpí nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Námitky, snažící se předložit vlastní skutkovou verzi posuzovaného případu, pak zásadně přípustnost dovolání založit nemohou. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
Přípustnost dovolání nemůže založit ani dovolatelkou položená otázka, zda „…specifické postavení žalobce jako profesionálního vojáka má být zohledněno při posouzení nároků vyplývajících z práv na ochranu osobnosti…“; námitka vychází ze skutkových okolností, které nikdy nebyly v řízení ze strany žalované (ani žalobce) uplatněny („…vojáci z povolání…mají být z podstaty věci osoby s vyšší mírou odolnosti, mít vyšší schopnost zvládání stresu a lépe se vyrovnávat s nestandardními situacemi…platy vojáků se pohybují vysoko nad celorepublikovým průměrem a vojáci z povolání čerpají řadu benefitů…“), jde tedy o námitku novou, doposud v řízení neuplatněnou a jako takovou nepřípustnou. Dovolatelka při formulování námitky přehlíží, že podle ustanovení §241a odst. 6 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Rozsudek odvolacího soudu byl napaden „též ve výrocích II. a III.“ (tedy i ve výrocích o náhradě nákladů řízení); dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř..
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 6. 2002
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu