ECLI:CZ:NS:2022:21.CDO.747.2022.1
sp. zn. 21 Cdo 747/2022-366
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce J. R. , narozeného dne XY, bytem ve XY, zastoupeného JUDr. Milanem Szöllössym, advokátem se sídlem v Košicích, Mlýnská č. 28, Slovenská republika, proti žalované Mydlochova stavební s. r. o., se sídlem v Kutné Hoře – Vnitřním Městě, Na Sioně č. 327/8, IČO 60934158, zastoupené Mgr. Andrejem Lokajíčkem, advokátem se sídlem v Praze, Jugoslávská č. 620/29, o náhradu škody z pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 9 C 50/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. října 2021, č. j. 23 Co 182/2021-339, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.463,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Andreje Lokajíčka, advokáta se sídlem v Praze, Jugoslávská č. 620/29.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2021, č. j. 23 Co 182/2021-339, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. [může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž musí být z dovolání zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v tomto ustanovení je podle mínění dovolatele splněn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013)].
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem; má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit a alespoň stručně uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak.
Žalobce, v kontextu shora uvedeného rozboru, nepředkládá dovolacímu soudu k řešení žádnou otázku, která by zakládala přípustnost dovolání.
Žalobce pouze vyjadřuje prostý nesouhlas s řešením otázky existence pracovního vztahu (alespoň ve formě tzv. faktického pracovního poměru), tedy zda činnost vykonávaná žalobcem pro žalovanou naplňovala znaky závislé práce, aniž by jakkoliv formuloval, v čem je řešení přijaté odvolacím soudem nesprávné a znamená odklon od rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. v čem řešení představuje otázku novou, doposud v judikaturní praxi neřešenou, či řešenou rozdílně, popř. důvod, proč by již řešená otázka měla být vyřešena jinak. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu k založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
Ostatně řešení uvedené otázky odvolacím soudem je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Pakliže bylo totiž zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že „…žalovaná na vzniku pracovněprávního vztahu mezi ní a žalobcem zájem neměla…“, že „…nic nenasvědčuje tomu, že by se vztah mezi žalobcem a žalovanou měl lišit od vztahu mezi žalovanou a dalšími osobami, které vykonávaly práce společně se žalovaným (správně žalobcem – pozn. dovolacího soudu)…, přičemž nebylo rozporováno, že vztah uvedených osob a žalované byl založen smlouvami o dílo…“, že „…pokyny ze strany žalované…byly pouze rámcové povahy, když spočívaly v obecném zadání… výsledků těchto činností a data dokončení…“, že „…sami pracovníci si tedy určovali konkrétní pracovní podmínky…“, že předmětná skupina pracovníků si sama určovala rozvržení pracovní doby, přičemž se pracovníci mohli rozhodnout, že konkrétní den pracovat nebudou…“, že „…samotný postup při plnění prací byl již zcela na pracovnících, kteří si mezi sebou rozdělovali jednotlivé práce a úkoly, přičemž o tomto nebyli pověřenou osobou žalované nijak instruováni…“, že „…při samotné realizaci díla (žalobce) nebyl ze strany žalované takřka nikým omezován…“, že „…minimálně drobné nářadí pracovníci používali vlastní…“ [srov. body 34, 36, 51, 53, 55 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kdy odvolací soud k těmto závěrům vyslovil souhlasné stanovisko (srov. bod 11 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu)], je závěr odvolacího soudu, že právní vztah mezi účastníky nenaplnil znaky závislé práce, v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu {srovnej např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3061/2020, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 21 Cdo 992/2017, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2019, sp. zn. 21 Cdo 342/2019, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2128/2019, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 88/2020, a v nich vyjádřený názor, že „…/Z/ákladním definičním znakem závislé práce, který ji odlišuje od občanskoprávních a obchodněprávních vztahů, je – jak vyplývá z ustanovení §2 odst. 1 zák. práce – skutečnost, že tato práce je vykonávána ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti mezi smluvními stranami. Zaměstnavatel, který je vůči zaměstnanci v dominantním postavení, je oprávněn dávat zaměstnanci pokyny a zaměstnanec je povinen tyto pokyny respektovat [srov. též §38 odst. 1 písm. b) a §301 písm. a) zák. práce]. Dalším odlišujícím znakem od občanskoprávních a obchodněprávních vztahů je skutečnost, že pracovněprávní vztahy vytvářejí zvláštní osobní vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem se zvláštními právy a povinnostmi na obou stranách. Zaměstnanec je především povinen vykonávat práci osobně a nemůže se nechat při výkonu práce zastupovat; plnit povinnosti ze smlouvy nemůže za zaměstnance třetí subjekt [srov. též §38 odst. 1 písm. b) a §77 odst. 2 zák. práce]. Pracovní vztah rovněž zakládá závazek loajality zaměstnance vůči zaměstnavateli [srov. též §301 písm. d) zák. práce a v něm stanovenou povinnost zaměstnance nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele]. Zaměstnavatel má naproti tomu zejména povinnost chránit zdraví zaměstnance a jeho bezpečnost při práci. Závislá práce je vždy vykonávána jménem zaměstnavatele za mzdu, plat nebo odměnu za práci v pracovní době na pracovišti zaměstnavatele, popřípadě na jiném dohodnutém místě, na náklady zaměstnavatele a na jeho odpovědnost. Mezi pomocné znaky závislé práce patří také skutečnost, že zaměstnanec podléhá kontrole zaměstnavatele, k výkonu práce používá prostředky poskytnuté zaměstnavatelem, neodpovídá za výsledek práce a je trvale vázán k jednomu zaměstnavateli. Společným rysem všech znaků závislé práce je osobní či hospodářská závislost zaměstnance na zaměstnavateli, neboť tyto znaky slouží k odlišení závislé práce od jiných ekonomických aktivit, zejména od samostatné výdělečné činnosti…“}.
Žalobce ve skutečnosti brojí proti skutkovým zjištěním, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, případně předkládá svoji vlastní skutkovou verzi, od níž potom odvíjí údajný rozpor s judikaturou dovolacího soudu (popř. judikaturou Ústavního soudu). Do této kategorie je nutno zařadit námitky, že „mezi žalobcem a žalovanou nebyla uzavřena za účelem výkonu práce žalobce pro žalovanou žádná smlouva, ani písemně ani ústně ani konkludentně, která by určovala obsah právního vztahu“, „žalovaná ve vztahu k žalobci neučinila žádný projev směřující k uzavření smlouvy obchodněprávní povahy“, „žalobce chápal práci pro žalovanou jako brigádu“, „ze svědeckých výpovědí je zřejmé, že znak podřízenosti vůči žalované spojený se znakem výkonu práce na základě pokynu žalované byl při výkonu práce žalobce pro žalovanou naplněný“, „byla to žalovaná, která posílala žalobce na jednotlivá místa, kde měl vykonávat práci různého druhu“, „svědek K. výslovně uvedl, že pan N. jim přiděloval pracovní úkoly, na kterém místě a v kterých dnech má žalobce práci vykonávat, co je potřebné v místě práce udělat, ze strany žalované existovala pravidelná kontrola kvality a množství vykonané práce, kontrola docházky a dodržování bezpečnosti práce, pan N. trval na dvanáctihodinové pracovní době“, „žalobce nepoužíval žádné vlastní nářadí, nezabezpečoval žádný materiál a všechny výrobní prostředky mu byly dodávány ze strany žalované“, „odměnu za práci mu také poskytovala žalovaná, a to pravidelně a v jednotně dohodnuté sumě“. Jde tak o námitky, jimiž žalobce uplatnil jiný dovolací důvod, než ten, který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
Dovolací soud též neshledal, že by zjištění skutkového stavu soudy nižších stupňů vykazovalo při hodnocení důkazů znaky zjevné svévole, kdy z obsahu spisu nelze dovodit, že by skutková zjištění, k nimž soudy dospěly, byla vadná a ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nejedná se tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací se námitkami žalované velmi pečlivě a řádně zabývaly, v odůvodnění rozhodnutí přesvědčivě zdůvodnily, z jakých důkazů vycházely a které důkazy z hlediska pravidel pro jejich hodnocení neobstály. Dovolací soud v postupu soudů zjevný rozpor s ustanovením §132 o. s. ř. neshledal.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 7. 2022
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu