ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.1142.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 1142/2022-265
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Martiny Štolbové ve věci žalobkyně M. K., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Ivanou Šlehoferovou, advokátkou se sídlem v Kralupech nad Vltavou, J. Seiferta 238, proti žalovaným 1) F. K., narozenému XY, 2) Z. K., narozené XY, oběma bytem v XY, oběma zastoupeným Mgr. Evou Balíčkovou, advokátkou se sídlem v Kladně, Ctiborova 3091, o určení neexistence zástavního práva, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 12 C 113/2020, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2021, č. j. 22 Co 204/2021-245, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2021, č. j. 22 Co 204/2021-245, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 5. 2021, č. j. 12 C 113/2020-135, určil, že neexistuje zástavní právo smluvní na stavební parcele parc. č. XY - zastavěná plocha a nádvoří a na pozemkové parcele parc. č. XY - ostatní plocha, zapsaných na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY a obec XY u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY (dále jen „předmětné pozemky“ nebo „pozemky“), k zajištění pohledávky žalované 2), a to směnečné sumy ve výši 2 000 000 Kč s příslušenstvím podle směnky vystavené dne 25. 6. 2016 pro žalovanou 2), ze zástavní smlouvy uzavřené mezi žalovaným 1) jako zástavcem a žalovanou 2) jako zástavní věřitelkou dne 10. 2. 2020 s právními účinky zápisu ke dni 10. 2. 2020 (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 11. 2021, č. j. 22 Co 204/2021-245, k odvolání žalovaných rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil, ve výroku II změnil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Žalobkyně se domáhala určení neexistence zástavního práva na předmětných pozemcích, které vzniklo na základě zástavní smlouvy uzavřené bez souhlasu žalobkyně žalovanými dne 10. 2. 2020, poté co byl dne 23. 1. 2020 v řízení o vypořádání společného jmění manželů žalobkyně a žalovaného 1) vedeném u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 12 C 249/2010 vyhlášen odvolacím soudem rozsudek. Tímto rozsudkem byly předmětné pozemky opakovaně přikázány do výlučného vlastnictví žalobkyně. Pozemky byly zapsány v katastru nemovitostí ve výlučném vlastnictví žalovaného 1).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně má naléhavý právní zájem podle §80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), na určení neexistence zástavního práva k pozemkům, neboť vyhovující výrok rozsudku by byl způsobilým podkladem pro výmaz zástavního práva z katastru nemovitostí. Zástavní smlouvu považoval podle §40a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), za použití §145 odst. 2 obč. zák., za neplatnou, jestliže ji žalovaní uzavřeli bez souhlasu žalobkyně, zatížení předmětných pozemků zástavním právem k zajištění pohledávky ve výši 2 000 000 Kč není obvyklou správou majetku a žalobkyně se dovolala neplatnosti takového jednání. Uzavřel, že se v projednávané věci neuplatní zásada materiální publicity vyjádřená v §984 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (v textu jen „o. z.“), neboť žalované 2), která je družkou žalovaného 1), byl stav a předmět řízení o vypořádání společného jmění manželů žalobkyně a žalovaného 1) znám. Námitku relativní neplatnosti nepovažoval odvolací soud za výkon práva v rozporu s dobrými mravy.
Proti celému rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní (dále i jen „dovolatelé“) dovolání. Přípustnost opírají o §237 o. s. ř.; tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci a závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Odvolací soud se podle dovolatelů odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 726/2007, sp. zn. 25 Cdo 204/2020 a sp. zn. 33 Cdo 620/2012 při řešení otázky procesního práva, zda v případě, že soud řeší stejnou předběžnou otázku jako v jiném řízení, musí postupovat samostatně či může přijmout (důkazní) stav, jaký je dán v jiném probíhajícím řízení. V tomto řízení i v řízení o vypořádání společného jmění manželů žalobkyně a žalovaného 1) je jako předběžná řešena otázka, zda jsou předmětné pozemky součástí zaniklého společného jmění manželů žalobkyně a žalovaného 1). Odvolací soud v projednávané věci neprovedl důkazy o rozhodné skutečnosti a vyšel ze stavu řízení o vypořádání společného jmění manželů a jeho odhadovaného výsledku. K nepravomocně skončenému řízení odvolací soud přistoupil, jako by pro něj bylo závazné.
Dále se měl odvolací soud odchýlit od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2593/2008 nebo sp. zn. 22 Cdo 910/2018 při řešení otázky hmotného práva, zda se v poměrech správy majetku patřícího do zaniklého nevypořádaného společného jmění manželů uplatní ve smyslu §145 odst. 2 obč. zák. ve spojení s §853 obč. zák. režim obvyklé správy. Odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že se zánikem společného jmění manželů dochází ke změně způsobu nakládání s majetkem v zaniklém nevypořádaném společném jmění manželů tak, že lze s tímto majetkem nakládat jen po vzájemné dohodě, resp. se souhlasem obou bývalých manželů.
Za neřešenou v judikatuře Nejvyššího soudu považují dovolatelé dílčí otázku, zda v poměrech zaniklého nevypořádaného společného jmění manželů lze vycházet z kritérií obvyklosti (zejména zvyklostí) nastalých za trvání manželství. Podle žalovaných tomu tak je, opačný závěr by byl v rozporu s principem, že režim zaniklého nevypořádaného společného jmění manželů je v podstatě totožný s režimem společného jmění manželů.
Ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, např. rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 914/2014 nebo sp. zn. 24 Cdo 2092/2019, odporuje podle dovolatelů závěr odvolacího soudu, že je dán naléhavý právní zájem na určení neexistence zástavního práva na nemovitých věcech za situace, kdy ohledně nich probíhá řízení o vypořádání společného jmění manželů. Důvodem pro zamítnutí žaloby je, jestliže probíhá v době rozhodování o určovací žalobě jiné řízení, jehož výsledek by mohl založit změnu poměrů co do úsudku o (ne)existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Určovací žaloba v této věci neplní svou preventivní funkci. Nejisté postavení žalobkyně vyplývá z existence sporu o vypořádání společného jmění manželů a jen jeho výsledek může nejisté postavení žalobkyně odstranit. Protože není postaveno najisto, zda jsou pozemky součástí společného jmění manželů žalobkyně a žalovaného 1), je žaloba přinejmenším předčasná.
Nalézací soudy v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (rozhodnutími sp. zn. 26 Cdo 1326/2005 a sp. zn. 28 Cdo 2953/2009) provedly důkaz listinami ze spisu vedeného ve věci vypořádání společného jmění manželů k otázce dobré víry žalované 2), které žádný z účastníků výslovně neoznačil. Zjištění z takto vadně provedených důkazů nelze při rozhodování využít, jak vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1653/2009. Nesprávné je proto i posouzení otázky neexistence dobré víry žalované 2), jež při zřízení zástavního práva jednala v důvěře ve správnost stavu zapsaného v katastru nemovitostí. Pravidlo materiální publicity bylo zavedeno judikatorně, dnes je uvedeno v §984 odst. 1 o. z. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 1075/2019).
Navrhují, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1 , §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 . V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( §42 odst. 4 ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( §237 až 238a ) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
K předběžné otázce:
V projednávané věci odvolací soud vyšel ze stavu řízení o vypořádání společného jmění manželů a dovodil, že je vázán tím, jak bude otázka právního režimu předmětných pozemků vyřešena v řízení o vypořádání společného jmění manželů žalobkyně a žalovaného 1). A byť uvedené řízení není pravomocně ukončeno, s ohledem na jeho procesní stadium a zásady, které se ve sporném řízení uplatňují, lze vycházet ze skutkových zjištění, která v uvedeném řízení byla ve vztahu k předmětným pozemkům učiněna. Odvolací soud uzavřel, že v řízení o vypořádání společného jmění manželů nelze učinit jiný závěr, než že předmětné pozemky náleží podle §143 odst. 1 písm. a) obč. zák. do společného jmění manželů žalobkyně a žalovaného 1). Tento závěr učinil na základě skutkových zjištění (vycházeje z nesporných tvrzení žalobkyně a žalovaného 1), že pozemky byly nabyty za manželství ze společných prostředků) soudů v řízení o vypořádání společného jmění manželů a na základě stavu uvedeného řízení, které se nachází ve fázi odvolacího řízení, probíhajícího v systému neúplné apelace, neboť se účastníkům dostalo před soudem prvního stupně poučení podle §119a o. s. ř., a proto již v něm nelze zohlednit nová skutková tvrzení k otázce nabytí vlastnictví k předmětným pozemkům.
Podle §159a o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení (odst. 1). V rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány (odst. 4).
Podle §135 o. s. ř. soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení. Jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám (odst. 1). Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází (odst. 2).
Z uvedených zákonných ustanovení vyplývá, že pro soud je závazné řešení předběžné otázky v jiném soudním řízení tehdy, šlo-li o řízení mezi týmiž účastníky, a byla-li předběžná otázka vyřešena ve výroku rozhodnutí (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1454/2009, který je, stejně jako další níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, dostupný na https://www.nsoud.cz ). Řešení otázky, která nebyla přímo předmětem sporu v jiném řízení, a o níž proto jiný soud nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pro soud v jiném řízení závazné není (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1961/2009 , ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4301/2017, nebo ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 25 Cdo 204/2020).
Odvolací soud při závěru o tom, že předmětné pozemky jsou ve společném jmění manželů žalobkyně a žalovaného 1), vycházel z průběhu dosud pravomocně neskončeného řízení o vypořádání společného jmění manželů žalobkyně a žalovaného 1), když měl za to, že je vázán tím, jak bude otázka vlastnického režimu předmětných pozemků v tomto jiném řízení vyřešena. Takový závěr však nemá oporu v zákoně. Odvolací soud by přitom nemohl při řešení předběžné otázky týkající se vlastnického režimu předmětných pozemků vycházet ani z pravomocného rozsudku ve věci Okresního soudu v Mělníku sp. zn. 12 C 249/2010, neboť tato předběžná otázka není předmětem uvedeného sporu, a je v tamním řízení posuzována rovněž „jen“ jako předběžná otázka. Nelze též přehlédnout, že účastníkem řízení o vypořádání společného jmění manželů jsou žalobkyně a žalovaný 1), nikoli žalovaná 2), kterou by proto rozhodnutí v řízení o vypořádání společného jmění manželů nezavazovalo, a proto by nezavazovalo ani soud v tomto řízení (§159a odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Protože odvolací soud posoudil uvedenou právní otázku v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, je dovolání přípustné a je i důvodné.
Ke správě zaniklého nevypořádaného společného jmění manželů:
Protože předmětné pozemky mají náležet do nevypořádaného společného jmění manželů žalobkyně a žalovaného 1), které zaniklo rozvodem jejich manželství dne 19. 9. 2007, právní režim správy takového majetku je stejný jako režim jeho vypořádání (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 22 Cdo 910/2018). Vypořádání společného jmění manželů zaniklého před 1. 1. 2014 se řídí zákonem č. 40/1964 Sb. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014, uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).
Podle §145 obč. zák. majetek, který tvoří společné jmění manželů, užívají a udržují oba manželé společně (odst. 1). Obvyklou správu majetku náležejícího do společného jmění manželů může vykonávat každý z manželů. V ostatních záležitostech je třeba souhlasu obou manželů; jinak je právní úkon neplatný (odst. 2).
Nejvyšší soud ve svém rozhodování formuloval závěr, že pro úsudek dovolacího soudu, zda dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř. , jsou relevantní jen ty právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá (tj. právní otázky, které měly pro rozhodnutí ve věci určující význam) a jejichž řešení dovolatel v dovolání zpochybnil (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 33 Odo 1187/2005 , ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 26 Cdo 3297/2011 , ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013, a ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013 , popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06 , uveřejněné na https://nalus.usoud.cz ).
Odvolací soud neučinil závěr, že se zaniklým nevypořádaným společným jměním manželů lze nakládat jen po vzájemné dohodě, resp. se souhlasem obou manželů. Uzavřel, že nelze zatížení předmětných pozemků „právní vadou spočívající v zajištění pohledávky ve výši 2 000 000 Kč rozhodně považovat za obvyklou správu majetku“, a že „pokud nejde o obvyklou správu majetku, je vyžadován souhlas druhého (bývalého) manžela ke každému právnímu úkonu zvlášť…“ Jinými slovy, že k zástavní smlouvě k zajištění pohledávky žalované 2) ve výši 2 000 000 Kč zatěžující předmětné pozemky bylo třeba souhlasu žalobkyně, neboť nešlo o obvyklou správu majetku.
Dále uvedená věta v bodě 26 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu „Tím zaniklo i jejich majetkové společenství, a pokud se na jeho vypořádání nedohodli a žalobkyně učinila pozemky předmětem řízení o vypořádání SJM, pak se nepochybně změnil způsob nakládání (správy) s tímto majetkem.“, na kterou dovolatelé poukazují, navazuje na předchozí pasáž odůvodnění, týkající se požadavku žalovaného 1) na zohlednění způsobu správy majetku za manželství účastníků; jinými slovy posouzení toho, co bylo za obvyklou správu majetku považováno za manželství účastníků. Je tedy zřejmé, že „změnou způsobu nakládání s majetkem“ je odvolacím soudem míněno nezohlednění toho, co bylo za obvyklou správu považováno za manželství účastníků. Závěr, že po zániku společného jmění by mělo být nakládáno se zaniklým nevypořádaným společným jměním manželů vždy jen se souhlasem obou bývalých manželů, nelze učinit ani z další věty odůvodnění „Před konečným vypořádáním tohoto majetku tak nepřichází do úvahy, aby s ním bylo nakládáno jinak, než po vzájemné dohodě účastníků tohoto řízení.“ Na ni totiž navazuje pasáž, v níž je vysvětleno, že souhlasu obou manželů je třeba u zatížení pozemků zástavní smlouvou pro zajištění pohledávky 2 000 000 Kč, neboť nejde o obvyklou správu majetku, a že ke každé správě majetku, která není správou obvyklou, se i v případě generálního dopředu daného souhlasu vyžaduje souhlas druhého (bývalého) manžela ke každému právnímu úkonu zvlášť. V úvodní části bodu 26 odůvodnění rozsudku odvolací soud vysvětluje, co je považováno za obvyklou správu majetku. Je tedy nepochybné, že odvolací soud měl za nutný souhlas obou manželů se zástavní smlouvou proto, že uzavření zástavní smlouvy nepovažoval za obvyklou správu majetku; nikoli proto, že by zástavní smlouva byla uzavřena po zániku manželství a společného jmění manželů žalobkyně a žalovaného 1). I z citace rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2593/2008 (bod 21 odůvodnění rozsudku), je zřejmé, že odvolací soud vycházel ze závěru, že právní vztahy mezi (bývalými) manžely týkající se majetku, který tvořil součást společného jmění manželů, se mezi zánikem a vypořádáním společného jmění řídí právními předpisy o společném jmění manželů, tedy i §145 obč. zák., který odvolací soud citoval v bodě 24 odůvodněné svého rozsudku.
Protože odvolací soud při řešení položené otázky zastával právní názor, který žalovaní v dovolání nijak nezpochybňují, naopak se jej dovolávají jako správného právního posouzení věci, nebyl vymezen způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 1 a 3 o. s. ř. a dovolání není v této části důvodné.
K době rozhodné pro posouzení charakteru správy zaniklého nevypořádaného společného jmění manželů:
Protože je judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru, není důvod v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolateli formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 22 Cdo 792/2021).
Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že platnost právního úkonu (dnes právního jednání) je třeba posuzovat k okamžiku, kdy byl právní úkon učiněn (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 30/2002 , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1257/2018).
Judikatura Nejvyššího soudu dovodila, že na to, zda právní úkon (nyní právní jednání) manžela je ve smyslu §145 odst. 2 obč. zák. obvyklou správou majetku ve společném jmění manželů, či ji přesahuje, je třeba usuzovat z konkrétních majetkových poměrů manželů, je však třeba přihlížet i k obecným zvyklostem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4257/2014 , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 147/2017). Podle stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 1972, sp. zn. Cpj 86/71, uveřejněného pod číslem R 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní (které se týkalo výkladu pojmu běžná záležitost, který používal občanský zákoník v §145 odst. 2, ve znění do 31. 7. 1998, pro vyřizování záležitostí týkajících se společných věcí, náležejících do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, a jehož obsah je shodný s pojmem obvyklá správa), při posouzení toho, zda jde o běžnou záležitost, je třeba vycházet vždy z náležitě zjištěných okolností jednotlivého případu, např. rozsahu bezpodílového spoluvlastnictví manželů, druhu a hodnoty věcí apod., které do něj náležejí. V rozhodnutí ze dne 27. 4. 1967, sp. zn. 5 Cz 30/67, uveřejněném pod číslem R 104/67 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, Nejvyšší soud uvedl, že při posuzování povahy právního úkonu (nyní právního jednání) je nutno přihlédnout i k tomu, že k němu došlo po rozchodu manželů.
Z uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu tedy vyplývá, že okolnosti každého jednotlivého případu se posuzují v době, kdy došlo k právnímu úkonu (právnímu jednání), jehož obsahem je správa majetku ve společném jmění manželů, neboť k tomuto okamžiku se posuzuje platnost právního úkonu (právního jednání).
Okolnosti jednotlivého případu se mohou v průběhu času měnit. Za trvání manželství, zvláště trvá-li delší dobu (v některých případech i desetiletí), se může změnit rozsah společného jmění manželů, a to ať již jeho rozšířením nebo zúžením, když např. manželé koupí nemovité věci za mzdu vyplacenou jim v průběhu manželství nebo naopak přijdou o majetek v důsledku zadlužení v souvislosti s insolvenčním řízením nebo jeho zničením. Změnit se může i hodnota věcí náležejících do společného jmění v průběhu manželství, např. růstem cen nemovitých věcí na trhu nebo naopak poškozením nemovitých věcí. V delším časovém horizontu se mohou měnit i obecné zvyklosti, pokud jde o správu společného jmění manželů. Ke změnám v rozhodných okolnostem pro posouzení, zda jde o obvyklou správu majetku, může docházet i po zániku společného jmění manželů, zvláště trvá-li řízení o jeho vypořádání delší dobu.
Jestliže odvolací soud uzavřel, že způsob správy společného jmění manželů žalobkyně a žalovaného 1) za manželství při posuzování, zda uzavření zástavní smlouvy je či není obvyklou správou společného majetku, není významný, neboť se změnil tím, že manželství i majetkové společenství žalobkyně a žalovaného 1) zaniklo, žalobkyně a žalovaný 1) se na vypořádání společného jmění manželů nedohodli a žalobkyně navrhla předmětné pozemky k vypořádání v řízení o vypořádání společného jmění manželů, není jeho úvaha zjevně nepřiměřená (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4021/2010). Tím spíše, trvá-li řízení o vypořádání společného jmění manželů více než deset let, a jde o zatížení nemovitých věcí zástavním právem pro pohledávku žalované 2) ve výši 2 000 000 Kč. Nelze rovněž přehlédnout, že judikatura Nejvyššího soudu opakovaně dovodila, že zastavení nemovitých věcí patřících do společného jmění manželů nepochybně není obvyklou správou majetku (srovnej např. rozsudek ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3918/2015, v poměrech bezpodílového spoluvlastnictví rozsudek ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 29 Cdo 686/2007, nebo rozsudek ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2651/2017).
Dovolání o této otázce proto není přípustné, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
K naléhavému právnímu zájmu:
Žalobkyně podala žalobu v době, kdy jí byly předmětné pozemky v řízení o vypořádání společného jmění manželů žalobkyně a žalovaného 1) přikázány do výlučného vlastnictví pravomocným rozhodnutím Krajského soudu v Praze, zástavní smlouva byla uzavřena krátce před právní mocí rozhodnutí o vypořádání společného jmění manželů. Žalobou v této věci se žalobkyně snažila dosáhnout výmazu zástavního práva z katastru nemovitostí. V průběhu řízení byl rozsudek o vypořádání společného jmění manželů žalobkyně a žalovaného 1) k dovolání žalovaného 1) Nejvyšším soudem zrušen a věc byla vrácena Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení. To nebylo ke dni rozhodnutí odvolacího soudu skončeno.
V rozsudku ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněném pod číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, Nejvyšší soud uzavřel: „Jestliže ke dni vydání rozhodnutí o určovací žalobě ve smyslu §80 o. s. ř. nemá žalobce na požadovaném určení naléhavý právní zájem, je to vždy důvodem k zamítnutí určovací žaloby [s tím, že žalobci nic nebrání v tom, aby žalobu znovu podal v době, kdy naléhavý právní zájem na takovém určení získá ( změní-li se poměry, za nichž soud určovací žalobu zamítl)]. To platí i tehdy, probíhá-li v době rozhodování o určovací žalobě jiné řízení, jehož výsledek by mohl založit změnu poměrů co do úsudku o (ne)existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení.“ Shodný závěr potvrdil Nejvyšší soud např. i v rozsudku ze dne 27. 9. 2019, sp. zn. 24 Cdo 2092/2019.
V rozsudku ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 21 Cdo 58/2003, uveřejněném pod číslem 2/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, Nejvyšší soud uvedl: „Na určení, že je neplatná zástavní smlouva, podle níž bylo vložené do katastru nemovitostí zástavní právo, není naléhavý právní zájem [ §80 písm. c) o. s. ř. – nyní §80 o. s. ř.]. K odstranění nejistoty v právním postavení žalobce nebo k zamezení ohrožení jeho práva může v tomto případě vést pouze určení toho, zda tu zástavní právo je či není.“
Jestliže žalobkyně tvrdí, že předmětné pozemky jsou ve společném jmění manželů jejím a žalovaného 1), pak pouze určení, že na nich není zástavní právo, může odstranit nejistotu v jejím právním postavení, neboť v důsledku takového výroku soudu dojde k výmazu zástavního práva zapsaného ve prospěch žalované 2) z katastru nemovitostí. Je přitom bez významu, zda se vede mezi žalobkyní a žalovaným 1) řízení o vypořádání společného jmění manželů, když otázku vlastnického režimu předmětných pozemků si soud v projednávané věci vyřeší jako otázku předběžnou (viz i odůvodnění k první právní otázce dovolatelů). Nejisté postavení žalobkyně ze sporu o vypořádání společného jmění manželů nevyplývá. Vyplývá z toho, že v katastru nemovitostí je ohledně nemovitých věcí, o kterých žalobkyně tvrdí, že jsou součástí jejího zaniklého nevypořádaného společného jmění manželů, zapsáno zástavní právo.
Jen pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že případy, které byly v těchto rozhodnutích řešeny, jsou skutkově odlišné od projednávané věci. Ve věci sp. zn. 29 Cdo 914/2014 šlo o situaci, kdy se přihlášený věřitel domáhal určení, že dlužník je vlastníkem určitého majetku (jenž dosud nebyl sepsán do majetkové podstaty dlužníka), za účelem rozmnožení majetku, z jehož zpeněžení by byla v insolvenčním řízení uspokojena věřitelova přihlášená pohledávka; naléhavý právní zájem na požadovaném určení nebyl shledán, neboť žalobci insolvenční zákon přiznává jiné právní nástroje k dosažení sledovaného cíle – rozšíření majetkové podstaty. Ve věci sp. zn. 24 Cdo 2092/2019 se žalobce domáhal určení vlastnického práva třetí osoby k nemovitým věcem, aby řešil neshody z právního poměru založeného nájemní smlouvou k nim; naléhavý právní zájem na požadovaném určení nebyl shledán, neboť žalobce se mohl svých nároků domáhat žalobou na plnění, což i učinil. V případech řešených uvedenými rozhodnutími Nejvyššího soudu měl tedy žalobce jinou možnost, jak svého požadavku sledovaného určovací žalobou dosáhnout. Tu však žalobkyně v projednávané věci nemá.
Protože se odvolací soud při řešení této otázky neodchýlil od konstantní judikatury Nejvyššího soudu, není dovolání přípustné.
K provedení důkazu listinou z jiného spisu:
Podle §129 odst. 1 o. s. ř. důkaz listinou se provede tak, že ji nebo její část při jednání předseda senátu přečte nebo sdělí její obsah, případně předloží účastníkům k nahlédnutí, je-li to postačující.
Dovolatelé uvádí, že provedení důkazů listinami stran dobré víry žalované 2) ze spisu o vypořádání společného jmění manželů, které nikdo z účastníků neoznačil, je v rozporu s jimi označenými rozhodnutími Nejvyššího soudu. Ta však uvedenou problematiku neřeší. Dovolání proto není v této části důvodné.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1326/2005, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2953/2009, se týkají otázky splnění požadavku vylíčit rozhodující skutečnosti ve smyslu §79 odst. 1 o. s. ř. žalobcem odkazem na připojené listiny, příp. na jeho tvrzení obsažená ve spise vedeném v jiné věci.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009, pak řeší otázku způsobu provedení důkazu spisem a uzavírá, že „provádění důkazu celým spisem souhrnně není správné, neboť nelze posoudit, který z konkrétních důkazních prostředků z trestního, případně jiného spisu soud využil, když zpravidla nedochází k tomu, že by byl v občanském soudním řízení čten nebo sdělován obsah celého spisu (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 30 Cdo 222/2001 , nebo rozsudek téhož soudu ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1606/2008 , in www.nsoud.cz ). Kromě toho důkaz listinou lze ve smyslu §129 odst. 1 o. s. ř. provést pouze tak, že ji nebo její část při jednání předseda senátu přečte nebo sdělí její obsah. Jestliže důkaz listinou je proveden jiným - zákonem nepředvídaným - způsobem, je třeba konstatovat, že takové dokazování nebylo učiněno v souladu s §129 odst. 1 o. s. ř. a že zjištění, která soud jako zásadně významná pro právní posouzení věci činil z takto vadně provedených důkazů, nelze při rozhodování využít.“
Nadto je třeba uvést, že v projednávané věci žalobkyně navrhla důkaz spisem Okresního soudu v Mělníku sp. zn. 12 C 249/2010 k prokázání tvrzení, že předmětné pozemky byly v řízení o vypořádání společného jmění manželů opakovaně přikázány do jejího výlučného vlastnictví, a k prokázání tvrzení, že žalovaná 2) jako přítelkyně žalovaného 1) věděla o rozhodných skutečnostech, neboť se účastnila soudních jednání, nahlížela do spisu a žalovaného 1) „leckdy zastupovala i jako obecná zmocněnkyně“. Jestliže za této situace nalézací soudy provedly k otázce dobré víry žalované 2) o správnosti zápisu vlastnického práva žalovaného 1) v katastru nemovitostí důkaz jednotlivými listinami [protokol o jednání ze dne 31. 10. 2011 o nesporném tvrzení žalobkyně a žalovaného 1), že předmětné pozemky nabyli za manželství ze společných prostředků, úřední záznam ze dne 11. 5. 2020 o nahlížení žalovaným a jeho přítelkyní do spisu, žádost žalované 2) o povolení nahlédnout do spisu a o nahlédnutí do spisu ze dne 10. 10. 2016 včetně plné moci, úřední záznam ze dne 11. 11. 2015 o nahlížení žalované 2) do spisu včetně plné moci, úřední záznam ze dne 8. 10 2019 o nahlížení žalované 2) do spisu včetně plné moci, úřední záznam ze dne 30. 1. 2020 o nahlížení žalované 2) do spisu včetně plné moci] ze shora uvedeného spisu jejich přečtením (viz protokol o jednání soudu prvního stupně ze dne 29. 3. 2021 a protokol o jednání odvolacího soudu ze dne 23. 11. 2021), nepochybily. Z navrženého spisu provedly nalézací soudy důkaz listinami, které vyplývaly z tvrzení žalobkyně o vědomosti žalované 2), že předmětné pozemky jsou předmětem vypořádání společného jmění manželů žalobkyně a žalovaného 1), dané tím, že žalovaná 2) v řízení o vypořádání společného jmění manželů žalovaného 1) zastupovala, nahlížela do spisu a účastnila se jednání. Důkaz přečtením listin byl proveden zákonem požadovaným způsobem (§129 odst. 1 o. s. ř.).
K neexistenci dobré víry žalované 2):
Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Avšak právě tento charakter mají námitky, které dovolatelé v dovolání vymezují. Nejvyšší soud již mnohokrát vyslovil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, uveřejněný pod číslem 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Skutkové námitky pak nemohou naplnit žádný z důvodů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř.
Dovolateli položená otázka je založena na jiném skutkovém stavu [nebyla prokázána vědomost žalované 2) o skutečnostech rozhodných pro posouzení dobré víry], než z jakého vycházel odvolací soud. Nebyl proto uplatněn způsobilý dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. a dovolání v této části není důvodné.
K nákladům řízení:
Dovolání proti výroku o nákladech řízení není objektivně přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
K nesprávnému právnímu posouzení věci soudem prvního stupně:
Dovolacím důvodem nemohou být nesprávné právní posouzení věci soudem prvního stupně ani vady rozsudku soudu prvního stupně, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že na nesprávném právním posouzení věci spočívá rozhodnutí odvolacího soudu, nikoli soudu prvního stupně (§241a odst. 1 o. s. ř.)
Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. spočívá částečně i na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud jej podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 6. 2022
Mgr. David Havlík
předseda senátu