ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.692.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 692/2022-403
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Martiny Štolbové ve věci žalobců a) D. V., narozené XY, bytem v XY, a b) V. V., narozeného XY, bytem v XY, obou zastoupených Mgr. Michaelou Zezulkovou, advokátkou se sídlem ve Valašské Bystřici 533, proti žalovaným 1) M. K., narozené XY, bytem v XY, a 2) J. D., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému opatrovníkem T. V., advokátem se sídlem ve XY, o vyklizení pozemku, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 13 C 132/2019, o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 10. 2021, č. j. 11 Co 203/2021-353, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 10. 2021, č. j. 11 Co 203/2021-353, se zamítá.
III. Žalovaný 2) je povinen nahradit žalobcům rovným dílem náklady dovolacího řízení ve výši 2 700 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Michaely Zezulkové, advokátky se sídlem ve Valašské Bystřici 533.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 5. 2021, č. j. 13 C 132/2019-307, uložil žalovaným povinnost vyklidit a předat žalobcům pozemek parc. č. XY v katastrálním území a obci XY, zapsaný u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrálního pracoviště XY, do 60 dnů od právní moci rozsudku (výrok I), rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II), o odměně opatrovníka žalovaného 2) (výrok III) a o nákladech řízení státu (výrok IV).
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 10. 2021, č. j. 11 Co 203/2021-353, k odvolání žalovaných rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I), ve výroku II změnil (výrok II), ve výroku IV zrušil (výrok III) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok IV) a o soudním poplatku (výrok V). Výrok III rozsudku soudu prvního stupně nebyl odvoláním napaden.
Žalobci se v řízení před nalézacími soudy domáhali vyklizení pozemku parc. č. XY v obci a katastrálním území XY (dále jen „předmětný pozemek“ nebo „pozemek parc. č. XY“) v jejich společném jmění manželů, který je připlocen k pozemku žalovaných parc. č. XY. Žalovaní tvrdili, že vlastnické právo k pozemku parc. č. XY vydrželi, dobrou víru své právní předchůdkyně, matky J. D., dovozovali ze sdělení Ministerstva spravedlnosti Československé socialistické republiky ze dne 8. 4. 1975, kterým byla informována o prominutí trestu propadnutí majetku k ideální polovině pozemku parc. č. XY, a ze smlouvy o převodu nemovitostí ze dne 22. 10. 1981, kterou koupila druhou ideální polovinu pozemku parc. č. XY; ve smlouvě bylo uvedeno nabytí nemovitých věcí s oplocením, studnou, venkovními úpravami, ovocnými stromy, přičemž oplocení zahrnovalo i pozemek parc. č. XY. Oplocený prostor byl žalovanými i J. D. nerušeně užíván.
Odvolací soud uzavřel, že právní předchůdci žalovaných nemohli být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim vlastnické právo k pozemku parc. č. XY náleží. Právní předchůdkyně žalovaných J. D., od níž žalovaní své vlastnické právo odvozovali, proto vlastnické právo k pozemku parc. č. XY nenabyla.
J. D. zakoupila pozemek parc. č. XY s manželem V. D., v 60. letech 20. století na něm postavili rodinný dům č. p. XY a účastnili se na oplocení pozemků, včetně pozemku parc. č. XY. Protože se podílela na vymezení prostoru, který byl jí a V. D. před jejich emigrací v roce 1969 užíván, nepovažoval odvolací soud za rozhodující specifikaci nemovitých věcí v kupní smlouvě ze dne 22. 10. 1981. Zohlednil, že pozemek parc. č. XY má výměru 964 m 2 , pozemek parc. č. XY má výměru 346 m 2 . Protože pozemky spolu sousedí v přehledném terénu, žalovaným i jejich právním předchůdcům při laickém pohledu muselo být zřejmé, že oplocený pozemek dosahuje větší výměry než výměry zaznamenané v katastru nemovitostí, neboť připlocená část představuje více než jednu třetinu jejich pozemku. Tvar pozemku v katastrálních mapách neodpovídá tvaru pozemku užívanému žalovanými, resp. jejich právními předchůdci. Pochybnosti o rozsahu pozemku muselo vyvolat i prostorové vyznačení domu v katastrálních mapách oproti jeho umístění v terénu.
I kdyby J. D., která zemřela dne 23. 1. 2009, pozemek parc. č. XY nabyla vydržením, žalovaní jako její právní nástupci se na základě usnesení soudu v dědickém řízení vlastníky pozemku nestali, neboť nebyl předmětem dědění. Žalovaní by mohli pozemek vydržet jen tehdy, jestliže by jejich dobrá víra o tom, že pozemek nabyli, trvala po celou vydržecí dobu; po nabytí dědictví ale nesplnili předpoklad desetileté vydržecí doby. Ze shodných důvodů jako J. D. ani žalovaní nemohli být od počátku vydržecí doby se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim právo k předmětnému pozemku náleží.
Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný 2) (dále i jen „dovolatel“) dovolání. Přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“); tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a závisí na vyřešení právní otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a na dovolacím soudem vyřešené právní otázce hmotného práva, která má být posouzena jinak.
Namítá, že odvolací soud se měl odchýlit od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 954/2005, ze kterého vyplývá, že jestliže si ani vlastník sousedního pozemku neuvědomil, že nabyvatel (jeho předchůdce) drží i část jeho pozemku, bude to nasvědčovat objektivní omluvitelnosti omylu, a od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1330/2006, podle něhož při posuzování omluvitelnosti omylu držitele se vychází z objektivních hledisek. Na právního předchůdce žalovaných kladl odvolací soud nepřiměřené nároky stran toho, jaké skutečnosti mu jako laikovi mohly být o poměrech a umístění hranic pozemku v lokalitě známy. Své závěry učinil na základě geodetických zaměření, aniž by bylo prokazováno, do jaké míry s nimi byli žalovaní seznámení a do jaké míry jim mohli, vzhledem k měřítku, porozumět. A nezohlednil skutečnosti svědčící ve prospěch dobré víry žalovaných a jejich právních předchůdců, ani dobu, ve které byla stavba domu č. p. XY realizována, kdy účastníci nemohli disponovat znalostmi o hranicích a polohovém určení pozemků v takovém rozsahu a s takovou přesností, jak je tomu dnes. Informace tohoto typu nebyly natolik přístupné jako nyní a zaměřování nemovitých věcí nevykazovalo zdaleka takovou přesnost jako dnes. Oprávněnost užívání nemovitých věcí v hranicích tak, jak byly zaploceny, nikdo nezpochybňoval, užívání bylo kontrolováno stavebním úřadem, který vydal povolení k užívání nemovitých věcí, a nemovité věci jsou užívány stávajícím způsobem přibližně od roku 1964. Že žalovaní a jejich právní předchůdci užívají část sousedního pozemku, nezjistily ani odborně způsobilé osoby jako znalec či advokát, který sepisoval kupní smlouvu, ani prodávající a vlastníci pozemku parc. č. XY, protože jinak by se domáhali ochrany svého vlastnického práva. Jak vyplývá z rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2211/2000, pokud si právní předchůdci žalovaných nenechali identifikovat držené pozemky, např. jejich zaměřením, nelze tím zpochybňovat jejich dobrou víru. Dovolací soud připouští omluvitelný omyl i v případech, kdy oprávněný držitel užíval i o 50% větší rozlohu pozemku, než kolik vyplývalo z evidence katastru nemovitostí.
Dále dovolatel požaduje, aby se Nejvyšší soud odchýlil od své rozhodovací praxe uvedené v jeho rozhodnutích sp. zn. 22 Cdo 821/2010, sp. zn. 22 Cdo 2128/2005, sp. zn. 22 Cdo 4282/2009 a sp. zn. 22 Cdo 2082/2019, neboť vede v jeho případě k nespravedlivým závěrům a k porušení práva na spravedlivý proces. Jeho případ se od případů uvedených v rozhodnutích dovolacího soudu odlišuje tím, že žalovaní nenabývají své vlastnické právo na základě převodu, ale na základě přechodu vlastnického práva, když v rámci pozůstalosti nabyli veškeré jmění J. D., a že žalovaní byli v době nabytí vlastnického práva v dobré víře, že jim pozemek náleží. Aplikace judikatury dovolacího soudu by v případě žalovaných vedla k nespravedlivým důsledkům, kdy ačkoliv by jejich právní předchůdkyně sporný pozemek nabyla vydržením, nemohli by si jeho dlouhodobé užívání započíst do své vydržecí doby a byli by nuceni zahájit nové soudní řízení, v němž by se museli domáhat určení, že jejich právní předchůdkyně J. D. byla vlastníkem pozemku parc. č. XY již v době své smrti. Takový postup by byl v rozporu s hospodárností soudního řízení a je ve vztahu k postavení žalovaných nespravedlivý. Nemožnost započtení vydržecí doby, pokud již právní předchůdce sám věc vydržel, nevede ke spravedlivému závěru a nespravedlivě zasahuje do vlastnických práv oprávněných držitelů a vystavuje je nejistotě.
Dovolatel rovněž namítá, že bylo opakovaně porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Věc rozhodovala u soudu prvního stupně podjatá soudkyně, která mu znemožnila zvolit si zástupce, ustanovila mu druhého opatrovníka, čímž došlo ke střetu zájmů, bez vysvětlení zamítla návrh na zproštění funkce opatrovníka, uložila žalovaným nahradit opatrovníkovi náklady řízení, ač věděla, že náklady za zastoupení opatrovníkem bude hradit Česká republika, a uložila žalovaným povinnost zaplatit náklady žalobcům, jejichž výši později „poopravil“ odvolací soud. Podjatý byl i odvolací soud, jestliže neřešil otázku, kdo je vlastníkem studny a dvanácti třicetiletých smrků.
Dovolatel navrhuje změnu rozsudku odvolacího soudu, zamítnutí žaloby a žalobcům uložení povinnosti vrátit žalovaným jimi uhrazené náklady řízení. Dále požaduje v případě zamítnutí návrhu na zrušení rozsudků soudů obou stupňů „stanovení nového soudce“, aby Nejvyšší soud rozhodl, kdo je vlastníkem studny a dvanácti smrků; pro případ zamítnutí dovolání, aby Nejvyšší soud stanovil podmínky vyklizení pozemku, tedy podmínky zrušení studny a pokácení smrků, aby rozhodl o vrácení všech daní z nemovitých věcí od doby, kdy matka dovolatele a žalovaná 1) daně platily, a ustanovil dovolateli jiného opatrovníka, a aby Nejvyšší soud zvážil „přeposlání jeho případu“ advokátní komoře k prošetření.
Žalobci ve vyjádření k dovolání navrhli jeho zamítnutí. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalovaných a žalovaní nebyli v dobré víře. Argumentace dovolatele, že veškeré pozemky v lokalitě byly nesprávně vyměřeny a užívány, je irelevantní, neboť k chybnému zaměření ostatních pozemků došlo v důsledku nesprávně umístěného oplocení pozemku parc. č. XY, které instalovala J. D. s manželem. Pozemek žalovaných se nachází na hranici problematické lokality, je prvním v řadě, a od něj byly následně další pozemky odměřovány. Daň z nemovitých věcí za pozemek parc. č. XY vždy hradili žalobci a jejich právní předchůdci.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1 , §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 . V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( §42 odst. 4 ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( §237 až 238a ) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud předně uvádí, že dovolatel není subjektivně legitimován k podání dovolání proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v části, která se týká uložení povinnosti vyklidit a předat žalobcům předmětný pozemek žalované 1). Oprávněn k podání dovolání podle §240 odst. 1 o. s. ř. je pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, ročník 1998). Uložení povinnosti žalované 1) vyklidit předmětný pozemek se práv ani právních poměrů dovolatele nedotýká, a protože žalovaní nejsou nerozlučnými procesními společníky ve smyslu §91 odst. 2 o. s. ř. (řízení o vyklizení pozemku se opírá o tvrzení žalobců, že žalovaní užívají předmětný pozemek bez právního důvodu - srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2012, sp. zn. 20 Cdo 2619/2001, dostupné na www.nsoud.cz ), není proto oprávněn podat proti rozhodnutí odvolacího soudu v této části dovolání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 1999, sp. zn. 2 Odon 176/97 , uveřejněné pod č. 3/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).
V uvedené části proto není dovolání subjektivně přípustné [§218 písm. b) o. s. ř., §243c odst. 3 věta první o. s. ř.].
Podle §3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen „o. z.“), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.
Podle §3028 odst. 2 o. z. není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Podle §3036 o. z. podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože k nabytí vlastnického práva vydržením, případně k počátku běhu vydržecí doby, mělo dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb. , občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“).
Podle §129 odst. 1 obč. zák. držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe.
Podle §134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci,
má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let,
jde-li o nemovitost.
Podle §134 odst. 3 obč. zák. do doby podle odstavce 1 se započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce.
K započtení vydržecí doby právního předchůdce držitele:
Rozhodnutí odvolacího soudu není při řešení této otázky v rozporu s hmotným právem, je v souladu se stávající judikaturou Nejvyššího soudu, kterou nemá dovolací soud důvod měnit.
Nejvyšší soud dovodil v řadě svých rozhodnutí (srovnej např. rozsudek ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 821/2010, rozsudek ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 , rozsudek ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2002/2006 , rozsudek ze dne 11. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1110/2000 , usnesení ze dne 11. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4282/2009, usnesení ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3767/2014, nebo usnesení ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2082/2019, všechna tato rozhodnutí, jakož i dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, jsou dostupná na www.nsoud.cz ), týkajících se možnosti držitele uplatňujícího vydržení věci započíst si dobu držby svého právního předchůdce ( §134 odst. 3 obč. zák.), že oprávněný držitel si může započítat do doby nezbytné k vydržení věci či práva dobu oprávněné držby svého právního předchůdce jen, pokud ten sám věc či právo nevydržel. Jestliže věc vydržel již právní předchůdce účastníka uplatňujícího své vlastnictví k věci z titulu vydržení, může účastník nabýt vlastnictví k věci vydržením jen její oprávněnou držbou po celou vydržecí dobu; zápočet doby právního předchůdce je v takovém případě logicky vyloučen. Tím není vyloučeno, aby účastník spornou věc nabyl jiným způsobem. Mohlo by se tak stát např. převodní smlouvou nebo dědictvím. V prvém případě je takové nabytí věci podmíněno tím, že sporná vydržená věc byla učiněna předmětem převodu. V případě zdědění je předpokladem nabytí vlastnictví věci nejenom smrt právního předchůdce, ale i rozhodnutí soudu (notáře), ze kterého vyplývá, že účastník spornou věc jako dědic nabyl.
Podstata závěrů vyslovených v uvedených rozhodnutích Nejvyššího soudu pro projednávanou věc vychází z toho, že si oprávněný držitel nemůže započítat do vydržecí doby dobu oprávněné držby svého právního předchůdce, jestliže ten věc vydržel. Vydržením by právní předchůdce nabyl k věci vlastnické právo a nadále by věc držel jako vlastník nikoli jako oprávněný držitel. Oprávněná držba věci umožňující vydržení vlastnického práva přitom předpokládá držbu cizí věci; k zápočtu vydržecí doby právního předchůdce držitele je tedy způsobilá jen držba směřující k vydržení, nikoliv držba vlastnická. Není zde tedy po nabytí vlastnického práva právním předchůdcem držitele žádná doba oprávněné držby právního předchůdce, kterou by bylo lze započíst na oprávněnou držbu právního nástupce.
Právní nástupce by mohl k věci nabýt vlastnické právo jen tehdy, že by ji nabyl na základě smlouvy, vydržení, nabytí v rámci dědického řízení apod. následně od svého právního předchůdce, který vlastnické právo vydržel. Vydržením by mohl vlastnické právo nabýt jen za situace, že by jeho dobrá víra trvala po celou vydržecí dobu deseti let. Tak tomu ale v projednávané věci nebylo, jak uzavřel odvolací soud (tento jeho závěr nebyl dovoláním zpochybněn).
Na obecný závěr o nemožnosti zápočtu doby oprávněné držby právního předchůdce, jestliže již ten věc vydržel, nemá vliv skutečnost, zda je právní nástupce dědicem svého právního předchůdce, ani to, zda v konkrétní věci soudy uzavřou, že právní nástupce byl v dobré víře, neboť jeho případná dobrá víra není relevantní, jestliže si nemůže započíst oprávněnou držbu právního předchůdce, který věc vydržel.
Uvedené judikatorní závěry nepovažuje dovolací soud za nespravedlivé, zasahující do vlastnických práv oprávněných držitelů a vystavující je nejistotě. Žalovaným nic nebrání v tom, aby se v případě, že se pozemek parc. č. XY nestal dosud předmětem řízení o dědictví nebo orgán rozhodující o dědictví nevyhověl návrhu na dodatečné projednání dědictví, a jejich právní předchůdce k pozemku nabyl vlastnické právo vydržením, podle ustálené soudní praxe domáhali žalobou určení, že jejich právní předchůdce J. D. byla vlastníkem předmětného pozemku ke dni své smrti (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1826/2004 ).
K dobré víře právních předchůdců žalovaných a žalovaných:
Odvolací soud učinil závěr, že žalovaní nenabyli vlastnické právo k pozemku parc. č. XY vydržením, neboť nedrželi pozemek v dobré víře nepřetržitě po dobu deseti let (zde odkázal na závěr soudu prvního stupně o narušení dobré víry žalovaných), a ani předmětný pozemek nezdědili po J. D., i kdyby jej nabyla vydržením, neboť pozemek nebyl předmětem dědění.
Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Avšak právě tento charakter mají námitky, které dovolatel v dovolání vymezuje. Nejvyšší soud již mnohokrát vyslovil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, uveřejněný pod číslem 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Skutkové námitky pak nemohou naplnit žádný z důvodů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř.
Dovolatel uvádí, že žalovaní nebyli nikým upozorněni na nesprávnou hranici jimi užívaného pozemku a že nikým nebylo zpochybněno jejich užívání předmětného pozemku. Odvolací soud však vyšel ze závěru soudu prvního stupně, že žalovaní byli upozorněni na to, že užívají cizí pozemek, mimo jiné žalovaná 1) v letech 2012 až 2014 ústně žalobci a oba žalovaní v roce 2018 písemnou výzvou žalobců k vyklizení předmětného pozemku a odstranění neoprávněných staveb. Dovolatel tedy vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci (otázky narušení dobré víry) odvolací soud. V této části je proto pro vady jeho dovolání neprojednatelné.
Spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady přípustnosti vymezené v §237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srovnej §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže, a dovolání je tak nepřípustné jako celek (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1170/2015, či ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4811/2014).
Dovolatel nezpochybňuje řádně právní názor odvolacího soudu, že žalovaní nedrželi pozemek parc. č. XY v dobré víře po dobu deseti let, resp. že během této vydržecí doby byla případná dobrá víra žalovaných narušena. V takovém případě nemůže posouzení otázky, zda žalovaní vůbec byli v dobré víře, vést ke zrušení napadeného rozhodnutí a nemůže tak mít vliv na postavení dovolatele, neboť i kdyby žalovaní byli na základě dědění po J. D. v dobré víře, nebyli by v dobré víře po celou zákonem stanovenou vydržecí dobu deseti let. Během ní byla jejich dobrá víra zpochybněna. Nemůže se proto tato otázka projevit v poměrech dovolatele založených napadeným rozhodnutím (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4105/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1588/2012).
Totéž platí pro posouzení otázky dobré víry právní předchůdkyně žalovaných J. D.. Není-li dovolacímu přezkumu otevřen dovolatelem nezpochybněný závěr, podle něhož se žalovaní nestali vlastníky uvedeného pozemku děděním po J. D., a dovolání zpochybňující závěr o nemožnosti zápočtu držby J. D. v případě její dobré víry do držby žalovaných bylo shledáno nepřípustným, pak skutečnost, zda J. D. byla či ne v dobré víře, se nemůže projevit v poměrech dovolatele založených napadeným rozhodnutím.
Jelikož dovolání k otázce započtení vydržecí doby právního předchůdce držitele bylo shledáno nepřípustným a dovoláním nezpochybněné závěry o tom, že žalovaní nezdědili předmětný pozemek po J. D. a že případná dobrá víra žalovaných byla narušena během desetileté vydržecí doby, obstojí – v případě jejich správnosti – jako samostatný důvod pro závěr, že žalovaní nejsou vlastníky předmětného pozemku, není v projednávané věci dovolání přípustné ani pro posouzení otázky, zda žalovaní a jejich právní předchůdkyně byli v dobré víře.
Pro řešení této otázky proto není dovolání přípustné.
Namítá-li dovolatel nedostatečná skutková zjištění nalézacího soudu, porušení jeho práva na spravedlivý proces, že ve věci rozhodoval podjatý soudce a že mu nebylo umožněno zastoupení jím zvoleným zástupcem, jde o vady řízení, které samy o sobě nemohou vést k přípustnosti dovolání; jsou subsidiárním dovolacím důvodem (srovnej §241a odst. 1 a contrario a §242 odst. 3 o. s. ř.); jestliže dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí právní otázku, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). Ani Ústavní soud nezpochybňuje, že vady řízení, jakož i námitka porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces samy o sobě k přípustnosti dovolání nepostačují, pokud v jejich souvislosti není vymezena řádná právní otázka přípustnosti dovolání (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, bod 22 a 23, dostupný jako dále uvedené rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz ).
Nadto Nejvyšší soud uvádí, že důvody, které dovolatel zmiňuje, k vyloučení soudkyně soudu prvního stupně a soudců odvolacího soudu z rozhodnutí v uvedené věci vést nemohou. Podle §14 odst. 4 o. s. ř. důvodem pro vyloučení soudce totiž zásadně nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 2 Cdon 828/96, uveřejněný pod č. 33 v časopise Soudní judikatura, ročník 2000).
Dovolateli nebylo znemožněno zvolit si zástupce na základě plné moci. Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na bod 5 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, v němž je podrobně popsán postup soudu prvního stupně ve vztahu k zastoupení dovolatele v řízení. Dovolatel po celé řízení nepředložil plnou moc, kterou udělil svému zástupci k zastupování jej v řízení před nalézacími soudy, a advokát, jehož jako svého zástupce zmínil v jednom ze svých
e-mailů, sdělil tehdejšímu opatrovníkovi dovolatele, že dohodu o zastoupení s dovolatelem neuzavřel pro svůj vztah s žalobci. Jestliže se dovolateli nepodařilo doručit na známou adresu v cizině, soud prvního stupně mu správně podle §29 odst. 3 o. s. ř. ustanovil opatrovníka pro řízení. Ve věci nedošlo ke střetu zájmů, mínil-li tím dovolatel, že za řízení mu byli ustanoveni dva opatrovníci. Nebyli totiž ustanoveni současně, V. byl opatrovníkem ustanoven po zproštění funkce opatrovníka M., který o zproštění funkce požádal v souvislosti s ukončením výkonu advokacie. Návrh na zproštění V. funkce opatrovníka nebyl soudem prvního stupně zamítnut bezdůvodně, ale protože se dovolateli nepodařilo doručit na známou adresu v cizině; usnesení nebylo ani napadeno odvoláním.
Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno přípustným a zčásti projednatelným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný 2) povinnost uloženou mu tímto usnesením, mohou se žalobci domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 7. 6. 2022
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu