ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.795.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 795/2022-261
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Martiny Štolbové ve věci žalobkyně K. B., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Ondřejem Lichnovským, advokátem se sídlem v Prostějově, Palackého 151/10, proti žalovanému M. J., narozenému XY, bytem v XY, o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 6 C 3/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2020, č. j. 17 Co 287/2019-152, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2020, č. j. 17 Co 287/2019-152, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Prostějově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 3. 2019, č. j. 6 C 3/2018-102, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovanému vydat žalobkyni elektrický sporák bílé barvy s třemi varnými plotýnkami (jedna spirálová a dvě hladké), elektrickou troubou a úložným prostorem, litinovou koupací vanu s bílou glazurou, 10 q uhlí – brikety, 2 m 3 palivového třešňového dříví v polenech cca 25 – 30 cm dlouhých, zahradní nářadí (2 lopaty kovové s dřevěnou násadou, 1 rýč špičatý kovový s dřevěnou násadou, 1 rýč kulatý kovový s dřevěnou násadou, 4 motyky kovové s dřevěnou násadou, 2 hrábě kovové s dřevěnou násadou, 1 sekyru kovovou s dřevěným topůrkem délky cca 60 cm, 1 sekyru kovovou s dřevěným topůrkem délky 40 cm), čtyřdílné okno dřevěné kastlové bez nátěru, 25 m 3 podlahových desek tzv. palubek s drážkou ze světlého dřeva, 8 dřevěných trámů v délce 5 m, železnou traverzu v délce 5 m (dále jen „předmětné věci“), eventuálně zaplatit žalobkyni 14 500 Kč (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
Doplňujícím rozsudkem ze dne 12. 6. 2019, č. j. 6 C 3/2018-126, soud prvního stupně připustil rozšíření žaloby o nárok na vydání stavebního kolečka, eventuálně o zaplacení částky 700 Kč (výrok I), zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému vydat žalobkyni stavební kolečko (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV).
Soud prvního stupně žalobu na vydání věcí zamítl, protože podle výsledků dokazování žalovaný nemá předmětné věci v držení. Zamítl i žalobu na náhradu škody, když z provedených důkazů nemohl učinit jednoznačný závěr, kdo, kdy a za jakých okolností s předmětnými věcmi disponoval, resp. kdo je zlikvidoval nebo vyhodil. Nebylo prokázáno, že to byl žalovaný, kdo s věcmi disponoval tak, že o ně žalobkyni připravil.
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 3. 2020, č. j. 17 Co 287/2019-152, k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II a III).
Odvolací soud se zcela ztotožnil s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně a doplnil, že z provedených důkazů nevyplynulo, že by žalovaný předmětné věci měl ve svém držení, žalobkyně tvrzení o tom, že žalovaný věci „ve svém vlastnictví měl“, nebyla schopna prokázat, a výpověď svědka B. nezpochybnila „tvrzení“ žalovaného, že předmětné věci ve svém držení nemá. Z provedených důkazů nelze dovodit, že to byl žalovaný, kdo měl věci v držení a kdo je vyhodil a zlikvidoval.
Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně (dále i jen „dovolatelka“) dovolání. Přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“); tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a závisí na vyřešení právní otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Odvolací soud se měl podle žalobkyně, pokud jde o žalobu na vydání věcí, odchýlit od usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 428/2006 a sp. zn. 22 Cdo 1474/2002 týkajících se individualizace věci, jestliže uzavřel, že žalobkyně neprokázala dostatečně, že žalovaný nabyl držbu, resp. detenci předmětných věcí. A dále od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4178/2007 o rozvržení břemene tvrzení a břemene důkazního za situace, kdy žalobkyně prokázala, že se předmětné věci na pozemku žalovaného nacházely, ale nemá reálnou možnost prokázat, že má žalovaný věci v detenci. Jde o informační deficit, který lze odstranit obrácením důkazního břemene.
Pokud jde o eventuální žalobní návrh, odchýlil se odvolací soud od usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1711/2016, neboť žalobkyně přednesla opěrné body skutkového stavu určitě a odvolací soud se nedostatečně zabýval legitimační funkcí držby pozemku, jehož vlastníkem je žalovaný, na němž se předmětné věci nacházely. Žalovaný měl být proto vyzván, aby prokázal, že detenci pozbyl, a soud měl nařídit ohledání místa.
Odvolací soud se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1163/2013, když žalobkyni nepoučil podle §118a o. s. ř., že neunáší břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Nesplnil tak poučovací povinnost podle §5 o. s. ř. a žalobkyně neměla možnost navrhnout ohledání místa na adrese XY, kde se předmětné věci nacházejí.
V rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 904/2016 postupoval odvolací soud, jestliže neprovedl jako nadbytečný důkaz výslechem svědka F. P., který s pravděpodobností hraničící s jistotou věděl, které věci se na pozemku nacházely, a dům jistě dříve či později navštívil.
S poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1113/16 žalobkyně uvedla, že nalézací soudy, které se striktně držely litery zákona, opomněly zohlednit zásady spravedlnosti, dopustily se denegatio iustitiae a tím porušily právo žalobkyně na vlastnictví a spravedlivý proces.
Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu a rozsudky soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1 , §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 . V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( §42 odst. 4 ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( §237 až 238a ) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Podle §1040 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal.
K otázce dostatečné identifikace věcí:
Otázka dostatečné identifikace věcí, jejichž vydání se žalobkyně domáhala, přípustnost dovolání nezakládá, neboť na řešení této otázky není rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013 (které je, stejně jako další níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, dostupné na https://www.nsoud.cz ), zdůraznil, že jestliže dovolatel jako důvod přípustnosti dovolání předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné. Odvolací soud žalobu na vydání věcí zamítl, protože uzavřel, že žalobkyně neprokázala, že má žalovaný věci ve své držbě. Žalobu nezamítl pro nedostatečnou specifikaci věcí.
K otázce dělení důkazního břemene a informačního deficitu:
Nejvyšší soud uvedl v rozsudku ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4178/2007, že „dle ustáleného výkladu ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. není možné po žalobci žádat, aby prokázal, že žalovaný je „nadále“ (tedy v době soudního řízení) držitelem (či detentorem) požadované věci. Poskytnutí takového důkazu je pro žalobce prakticky nemožné. Žalobce tedy musí prokázat „pouze“, že žalovaný držbu (detenci) nabyl a jeho žaloba bude v takovém případě úspěšná, jestliže žalovaný neprokáže, že držbu (či detenci) pozbyl“.
V usnesení ze dne 12. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2081/2017, Nejvyšší soud uzavřel, že právní úprava obsažená v §1040 odst. 1 o. z. požaduje v případě žaloby o vydání věci, aby žalující prokázal, že věc přešla do držby či detence žalovaného, který má,
chce-li se žalobě o vydání věci úspěšně bránit, důkazní břemeno o pozbytí držby.
Ze shora citované judikatury se podává, že předpokladem úspěšného uplatnění žaloby na vydání věci je, aby žalobkyně prokázala, že věc přešla do držby či detence žalovaného. Pokud se chce žalovaný s úspěchem vydání věci bránit, leží důkazní břemeno o pozbytí držby na něm.
Žalobkyní položená právní otázka týkající se možnosti prokázat, že má žalovaný nadále její věci v držbě či detenci, se týká v projednávané věci, jak vyplývá z uvedené judikatury Nejvyššího soudu, důkazního břemene a jeho dělení mezi účastníky, nikoli tzv. informačního deficitu, který souvisí s případy, kdy strana zatížená důkazním břemenem objektivně nemá a nemůže mít k dispozici informace o skutečnostech, významných pro rozhodnutí ve sporu, avšak protistrana má tyto informace k dispozici. Jestliže strana zatížená důkazním břemenem přednese alespoň "opěrné body" skutkového stavu a zvýší tak pravděpodobnost svých skutkových tvrzení, nastupuje vysvětlovací povinnost protistrany; nesplnění této povinnosti bude mít za následek hodnocení důkazu v neprospěch strany, která vysvětlovací povinnost nesplnila (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010).
Prokáže-li žalobkyně, že předmětné věci přešly do držby či detence žalovaného, bude na žalovaném, bude-li se chtít žalobě na vydání věcí ubránit, aby tvrdil a prokázal, že držbu či detenci věcí pozbyl. Žalobkyni tedy netíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně toho, co se stalo s věcmi, které nabyla do svého vlastnictví, poté, co je žalovaný převzal do držby či detence.
Nalézací soudy se však vůbec nezabývaly (bod 10 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, s nímž se odvolací soud ztotožnil) tvrzením žalobkyně, že věci přešly do držby či detence žalovaného (zda je žalobkyně zanechala v nemovitých věcech žalovaného). Odvolací soud přitom založil své rozhodnutí o zamítnutí žaloby na vydání věcí na závěru, že žalobkyně neprokázala, že by žalovaný předmětné věci měl ve svém vlastnictví (správně patrně: držbě).
Ani v případě rozhodování o eventuálním petitu, jímž se žalobkyně domáhá náhrady škody za porušení svého vlastnického práva (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2649/2006), nešlo při rozhodování odvolacího soudu o problematiku tzv. informačního deficitu, ale o dělení důkazního břemene mezi účastníky. Odvolací soud v této části zamítl žalobu, protože žalobkyně neprokázala, že žalovaný věci vyhodil a zlikvidoval. Přitom, jak bylo shora uvedeno, jestliže by žalobkyně prokázala, že předmětné věci přešly do držby či detence žalovaného, netížilo by žalobkyni břemeno tvrzení a břemeno důkazní ke skutečnosti, co se stalo s věcmi poté, co je žalovaný převzal do držby či detence. Tvrdil-li by žalovaný, že držbu či detenci věcí pozbyl (včetně zničení či ztráty věcí), bylo by břemeno důkazní ohledně jeho tvrzení na něm. Nalézací soudy se proto nebyly povinny žalovaného dotazovat, zda držbu předmětných věcí (pokud ji převzal) pozbyl.
Odvolací soud se tak při řešení položené právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dovolání je proto přípustné a je i důvodné.
K nedostatku poučení podle §118a o. s. ř.:
Podle §118a odst. 1 o. s. ř. ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy.
Podle §118a odst. 3 o. s. ř. zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vyložil, že poučení podle §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní. Postup podle §118a o. s. ř. přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud usnesením ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 532/06, odmítl – toto rozhodnutí stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz ).
Byla-li tedy žaloba zamítnuta (popřípadě procesní obrana žalovaného neobstála) nikoli proto, že účastník řízení ohledně určité rozhodné (právně významné) skutečnosti neunesl důkazní břemeno (že se jím tvrzenou skutečnost nepodařilo prokázat), nýbrž na základě učiněného skutkového zjištění (tj. že byla tvrzená rozhodná skutečnost prokázána anebo bylo prokázáno, že je tomu jinak, než bylo tvrzeno), pak zde není pro postup soudu podle §118a o. s. ř. důvod (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011). Shodné závěry přijal Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1163/2013, na který žalobkyně odkazovala.
Odvolací soud žalobu nezamítl na základě objasněného skutkového stavu, ale protože žalobkyně neprokázala, že žalovaný měl předmětné věci ve své držbě, že je vyhodil a zlikvidoval. V projednávané věci měl přitom podle §118a odst. 3 o. s. ř. žalobkyni poučit, pokud mu nepostačovaly jí navržené a soudem prvního stupně provedené důkazy, aby označila důkazy na prokázání svého tvrzení, že předmětné věci přešly do držby či detence žalovaného. V případě, že by se po prokázání tvrzení žalobkyně žalovaný bránil tím, že držbu věcí pozbyl (a jakým způsobem), měl odvolací soud poučit žalovaného podle §118a odst. 3 o. s. ř. o jeho povinnosti ke svému tvrzení označit důkazy.
Uvedeným postupem, byla-li žaloba zamítnuta pro neunesení břemene důkazního, aniž nalézací soudy žalobkyni vyzvaly k označení důkazních prostředků a poučily ji o následcích spojených s nesplněním této výzvy, bylo porušeno právo na spravedlivý proces, neboť žalobkyni nebyla poskytnuta soudní ochrana a zároveň byla porušena zásada předvídatelnosti soudního rozhodnutí (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 687/10 , nebo nález Ústavního soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. III. ÚS 4495/12 ).
Dovolání je tak přípustné pro odchýlení se odvolacího soudu od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i při řešení uvedené otázky, a je i důvodné.
K nadbytečnosti důkazu:
Závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze podle ustálené judikatury učinit až po provedení všech důkazních prostředků, které účastník označil k prokázání svého tvrzení. Účastníkem označený důkaz soud neprovede pouze v případě, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nelze prokázat pro věc rozhodnou skutečnost, například proto, že označený důkaz je zjevně nezpůsobilý prokázat tvrzenou skutečnost nebo že se týká skutečnosti, která je podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci bezvýznamná (srovnej rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 1994, sp. zn. 6 Cdo 107/93 , který byl uveřejněn pod č. 57/1995 v časopise Soudní rozhledy). Z důvodu neunesení důkazního břemene lze rozhodnout v neprospěch účastníka současně pouze tehdy, jestliže zhodnocení důkazů, které byly za řízení provedeny ( §120 odst. 2 věta druhá o. s. ř.), neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka a ani o tom, že by bylo nepravdivé (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001 ). „Nadbytečným“ je pak takový důkaz, prostřednictvím něhož mají být objasňovány skutečnosti, které za řízení již byly spolehlivě prokázány jinak (jinými důkazy) nebo které jsou podloženy shodnými tvrzeními účastníků, jež může soud vzít za svá skutková zjištění (§120 odst. 3 o. s. ř.). Odmítne-li soud provést účastníkem označený důkaz proto, že je „nadbytečný“, je tím samo o sobě vyloučeno, aby rozhodl o věci samé v neprospěch tohoto účastníka z důvodu neunesení důkazního břemene (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 408/2003 , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 904/2016).
Odvolací soud neprovedl důkaz výslechem svědka F. P. s odůvodněním, že by nemohl ovlivnit závěr o nedůvodnosti žaloby na vydání věcí, neboť svědek se mohl vyjádřit jen k situaci v době prodeje nemovitých věcí žalovanému, a protože jeho výpověď by nemohla přispět ani k prokázání skutečnosti, že předmětné věci měl v držbě žalovaný a že je vyhodil a zlikvidoval. Výslech svědka navrhla žalobkyně k prokázání stavu a hodnoty věcí v době, kdy je zanechala v nemovitých věcech prodaných žalovanému. Výpověď svědka tedy mohla prokázat, zda předmětné věci zůstaly v nemovitých věcech prodaných žalovanému a zda se mohly dostat do jeho držby či detence. Jestliže jej soud prvního stupně nevyslechl, nemohl současně učinit závěr o neunesení břemene důkazního žalobkyní u žaloby na vydání věcí, jestliže žalobkyně měla povinnost tvrzení, že předmětné věci přešly do držby žalovaného. V případě žaloby na plnění nemohla mít výpověď svědka význam pro závěr o tom, jak žalovaný s předmětnými věcmi naložil, neboť se měl podle návrhu žalobkyně vyjádřit ke stavu, který tu byl v době prodeje nemovitých věcí žalovanému, nikoli k situaci, která nastala později.
Dovolání je z uvedených důvodů v řízení o vydání věcí přípustné a je i důvodné, v řízení o náhradu škody není dovolání přípustné.
K porušení ústavně zaručených základních práv:
Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 1113/16, jehož se žalobkyně dovolávala, je jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a o. s. ř., že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Obdobný závěr přijal Ústavní soud i v usnesení ze dne 28. 3. 2013. sp. zn. III. ÚS 772/13.
Dovolatelka však opomíjí, že v nálezu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16 (bod 22), Ústavní soud uvedl, že závěru, že jakákoliv námitka založená na tvrzeném porušení ústavně zaručených základních práv a svobod je uplatnitelná jako dovolací důvod, nelze bez dalšího přisvědčit. Tento názor je podle Ústavního soudu „nutno chápat jako požadavek, aby dovolací soud v souladu s čl. 4 Ústavy příslušná ustanovení občanského soudního řádu interpretoval a aplikoval ústavně konformním způsobem. Tím je současně s ohledem na čl. 4 ve spojení s čl. 83 a čl. 89 odst. 2 Ústavy [viz v podrobnostech o ústavním kontextu vymezení předpokladů přípustnosti dovolání nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 1594/16 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz )] vyjádřen požadavek podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, aby stěžovatel vyčerpal i dovolání jako podmínku přípustnosti jeho ústavní stížnosti. Poskytování ochrany základním právům a svobodám však může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem ( čl. 36 odst. 4 Listiny), který je součástí právního řádu. Neznamená to tedy, že by v takovém případě dovolání bylo "projednatelné", aniž by obsahovalo náležitosti stanovené mj. v §241a o. s. ř., anebo nesplňovalo předpoklady jeho přípustnosti podle §237 o. s. ř.“
Z uvedeného vyplývá, že ani Ústavní soud nezpochybňuje, že námitka založená na tvrzeném porušení ústavně zaručených základních práv a svobod sama o sobě k přípustnosti dovolání nepostačuje, pokud v její souvislosti není vymezena řádná právní otázka přípustnosti dovolání.
Protože žalobkyně v souvislosti s námitkou porušení ústavně zaručených základních práv a svobod nevymezila kritérium přípustnosti dovolání a ani neformulovala žádnou dovolací otázku, není v této části její dovolání projednatelné.
Vzhledem k tomu, že v projednávané věci je pro řešení některých otázek dovolání přípustné, přihlíží Nejvyšší soud i ke zmatečnostním vadám a k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nalézací soudy zatížily řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže soud prvního stupně usnesení o odměně a hotových výdajích (§140 odst. 2 o. s. ř.) předchozí žalobkyni ustanovené zástupkyně Mgr. Hudcové nedoručil i žalovanému, který je subjektivně legitimován k podání odvolání proti takovému usnesení, neboť by v případě úspěchu žalobkyně v řízení byl povinen nahradit náklady řízení spočívající v odměně a hotových výdajích placených státem, a při rozhodnutí o náhradě nákladů řízení ( §149 odst. 2 o. s. ř. ) soud již nemůže přezkoumávat samotnou výši nákladů [odměny, která byla soudem pravomocně přiznána ustanovenému advokátovi (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3205/2016)]. Stejně postupovaly soudy i v případě usnesení o odměně a hotových výdajích další žalobkyni ustanovené zástupkyně JUDr. Pospíšilové, které soud prvního stupně vydal až po právní moci dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu.
Podle §157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.
Odvolací soud žalobu o vydání věcí zamítl z důvodu, že žalobkyně tvrzení o držbě věcí žalovaným neprokázala, aniž zopakoval dokazování, přestože soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování ke skutkovému závěru, že žalovaný nemá předmětné věci v držbě. Tímto postupem zatížil odvolací soud řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud přitom např. v rozsudku ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4178/2007, dovodil, že „hodlá-li se odvolací soud odchýlit od přezkoumatelné úvahy soudu prvního stupně o tom, že důkazní povinností zatíženou stranou byly nabídnuty relevantní již provedené důkazy k prokázání jejích tvrzení, neboť směřuje k úvaze, že při jejich řádném hodnocení mohl nastat stav neunesení důkazního břemene
[a nemá-li tudíž odvoláním napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné z důvodu uvedeného v §219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. ], musí postupovat obdobně, jak mu ukládá ustanovení §213 odst. 2 věta za středníkem o. s. ř. pro ten případ, kdy lze podle jeho úvahy dospět z provedených důkazů k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně.“
Současně se však odvolací soud, vedle závěru, že žalobkyně neprokázala, že předmětné věci má žalovaný ve své držbě, ztotožnil s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně, který dospěl k závěru, že bylo prokázáno, že předmětné věci nejsou v současné době v dispozici žalovaného, a proto mu nelze uložit jejich vydání žalobkyni. Svůj závěr o nedůvodnosti žaloby na vydání věcí tak založil jak na základě skutkového zjištění, že žalovaný nemá předmětné věci v držbě, tak na neunesení břemene důkazního žalobkyní k tvrzení, že žalovaný předmětné věci má v držbě. Soud přitom rozhoduje buď na základě objasněného skutkového stavu věci, tedy na základě závěru o existenci tvrzené rozhodné skutečnosti na základě skutkového zjištění (že byla prokázána nebo bylo prokázáno, že je tomu jinak, než bylo tvrzeno), anebo, nepodaří-li se skutkový stav věci objasnit, na základě neunesení břemene důkazního účastníka, který měl k tvrzené (rozhodné) skutečnosti povinnost důkazní. Oba závěry nemohou platit současně. Odůvodnění odvolacího soudu je proto vnitřně rozporné a neodpovídá požadavkům §157 odst. 2 o. s. ř. na odůvodnění rozhodnutí.
Odvolací soud potvrdil, byť to nebylo ve výroku I jeho rozsudku explicitně vyjádřeno, i doplňující rozsudek soudu prvního stupně, včetně jeho výroku I o připuštění změny žaloby, ač proti uvedenému výroku nebylo odvolání podáno (podání na č. l. 130). Překročil tak nepřípustně rozsah podaného odvolání (§212 věta první o. s. ř.).
Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud jej podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil [za použití §242 odst. 2 písm. a) o. s. ř. i v dovolání nenapadených výrocích II a III] a podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 4. 2022
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu