ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.1364.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 1364/2022-116
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně Seznam.cz, a.s. , se sídlem v Praze 5, Smíchov, Radlická 3294/10, identifikační číslo osoby 26168685, zastoupené JUDr. Petrem Břízou, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, proti žalované NEGATIV s.r.o. , se sídlem v Praze 1, Nové Město, Ostrovní 126/30, identifikační číslo osoby 64577201, zastoupené Mgr. Petrem Ostrouchovem, advokátem se sídlem v Praze 1, Voršilská 130/10, o zaplacení částky 240 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 30/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2021, č. j. 11 Co 246/2021-98, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v řízení na žalované domáhala zaplacení částky 240 000 Kč s příslušenstvím jako smluvní pokuty, neboť žalovaná měla porušit svou smluvní povinnost, sjednanou v „Dohodě o pokračování spolupráce“ (dále jen „dohoda o spolupráci“), která spočívala v předložení řádné nabídky ke spolupráci na projektu „Kancelář Blaník“.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. 5. 2021, č. j. 19 C 30/2020-77, zamítl žalobu o zaplacení částky 240 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které považovala přípustné, protože odvolací soud se při výkladu projevu vůle účastníků odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (představované rozsudkem ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016) a Ústavního soudu (představované nálezem ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 571/06, a usnesením ze dne 17. 5. 2006, sp. zn. IV. ÚS 126/06). Dále žalobkyně namítala, že odvolací soud nesprávně (v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 448/2005) dospěl k závěru o tom, že právní jednání žalované nebylo zdánlivé. V neposlední řadě bylo napadené rozhodnutí podle žalobkyně nedostatečně odůvodněné a nepřezkoumatelné; odvolací soud navíc porušil zásadu přímosti dokazování, čímž zasáhl do práva žalobkyně na spravedlivý proces. Žalobkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí spolu s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně aby zrušil alespoň napadené rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu odvolacímu.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 a §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto dále zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobkyně v prvé řadě namítala, že odvolací soud vyložil ujednání dohody o spolupráci v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, když nezohlednil úmysl stran a uzavřel, že nabídka žalované obsahovala náležitosti předepsané čl. II odst. 1 písm. a) této dohody (popis projektu, odhadovaný rozpočet nákladů na jeho realizaci a odhadovaný harmonogram realizace).
V žalobkyní citovaném rozsudku ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, Nejvyšší soud vysvětlil, že základním hlediskem pro výklad právního jednání je podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v §556 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil též v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněném pod číslem 37/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v rozsudku ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněném pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož např. i v rozsudcích ze dne 22. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2126/2018, a ze dne 30. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 107/2020. S těmito závěry korespondují i názory vyjádřené v žalobkyní odkazované judikatuře Ústavní soudu zdůrazňující zkoumání skutečné vůle účastníků smlouvy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 571/06).
V projednávané věci odvolací soud uzavřel, že podle čl. II odst. 1 písm. a) dohody o spolupráci nebyla žalovaná povinna předložit žalobkyni návrh na uzavření smlouvy, ze kterého by vyplývala přesná podoba navrhovaného projektu, jeho detailní rozpočet či přesný způsob realizace s uvedením natáčecích dnů; v souladu s citovaným ujednáním bylo povinností žalované pouze oslovit žalobkyni s nabídkou spolupráce, která měla obsahovat pouze obecný popis, odhadovaný rozpočet i harmonogram realizace navrhovaného projektu. Jelikož k uvedenému závěru odvolací soud dospěl výkladem projevené vůle (mimo jiné) na základě patrného úmyslu stran, přičemž přihlížel také k tomu, co právnímu jednání předcházelo, k zavedené praxi mezi účastnicemi a k jejich následnému jednání (srov. bod 7 odůvodnění napadeného rozhodnutí), postup odvolacího soudu je s citovanou judikaturou v souladu a uvedená námitka žalobkyně přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá.
Pokud dovolatelka rozporuje a polemizuje se samotným závěrem učiněného výkladu projevu vůle, přehlíží, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jím projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích §237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, a ze dne 20. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3011/2021). O takový případ se však ve zde projednávané věci, jak již bylo shora uvedeno, nejedná.
Nejvyšší soud doplňuje, že argumentuje-li žalobkyně v dané souvislosti tím, že předmětný projekt byl realizován za výrazně nižší náklady, než jaké žalovaná uvedla v odhadovaném rozpočtu navrhovaného projektu, uvedená skutečnost ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevyplývá. Dovolatelka tak ve skutečnosti zakládá kritiku právního závěru odvolacího soudu na své vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je právní posouzení věci založeno. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2442/2020).
Žalobkyně v dovolání dále namítá, že odvolací soud nesprávně vyložil čl. II odst. 1 písm. c) dohody o spolupráci, podle něhož měla žalovaná povinnost předložit žalobkyni aktualizovanou nabídku, jestliže žalovaná – potom, co žalobkyně při jednání její nabídku neakceptuje – osloví s nabídkou ke spolupráci třetí osobu za výhodnějších podmínek, než jaké původně nabídla žalobkyni. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů ani z obsahu spisu však nevyplývá, že by žalovaná oslovila třetí osobu s nabídkou ke spolupráci, tedy že by ve věci ujednání čl. II odst. 1 písm. c) dohody o spolupráci (upravující postup stran v takové situaci) vůbec mělo být aplikováno. Uvedená námitka se tak míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem, který čl. II odst. 1 písm. c) dohody o spolupráci s ohledem na skutková zjištění na věc nepoužil, a jako taková nemůže přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pokud dovolatelka opakovaně v dovolání namítá, že k oslovení třetí osoby žalovanou s nabídkou spolupráce na projektu „Kancelář Blaník“ došlo, přehlíží, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů ovšem v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž žalobkyně k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. pak nezakládá ani námitka dovolatelky, podle níž se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu představované rozsudkem ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 448/2005, pokud uzavřel, že právní jednání žalované (nabídka ze dne 22. 8. 2018) nebylo zdánlivé, ačkoli žalovaná podle žalobkyně svou nabídku nikdy nemyslela vážně. Skutečnost, že by žalovaná předmětnou nabídku nemyslela vážně, však ze skutkových zjištění soudů nižších soudů nevyplývá (srov. bod 8 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Také touto námitkou tak žalobkyně pouze zakládá kritiku právního závěru odvolacího soudu na své vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je právní posouzení věci založeno (srov. shora zmiňovaná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, a ze dne 20. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3011/2021).
Konečně namítá-li žalobkyně, že odvolací soud porušil zásadu přímosti dokazování a že rozsudek odvolacího soudu je nedostatečně odůvodněný a nepřezkoumatelný, vytýká tím ve skutečnosti vady řízení, ke kterým by ovšem mohl dovolací soud přihlédnout jen tehdy, kdyby bylo dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), což v daném případě není.
Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že vady řízení samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, nebo ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020). Uvedené pak nelze zvrátit ani tvrzením, že namítanými vadami řízení bylo porušeno právo žalobkyně na spravedlivý proces, k čemuž dovolací soud připomíná nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 3717/16, v němž Ústavní soud dovodil, že poskytování ochrany základním právům a svobodám může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), které jsou součástí právního řádu. I v kontextu uvedeného je tedy zřejmé, že nelze účinně namítat vady řízení, pakliže dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti podle §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2939/2017, či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2647/2018). Z uvedeného důvodu tak přípustnost dovolání nemohou založit ani odkazy žalobkyně na nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 563/03, ze dne 17. 10. 2006, sp. zn. II. ÚS 363/06, ze dne 14. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 273/06, ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. I. ÚS 4093/17, či ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2957/20.
Nejvyšší soud nadto konstantně judikuje, že ani pokud rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), což v případě žalobkyně nebyly.
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 11. 2022
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu