ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.1882.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 1882/2022-138
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně Inpora s.r.o. , se sídlem v Praze 1, Nové Město, Opletalova 983/45, identifikační číslo osoby 03594807, zastoupené JUDr. Pavlem Pohorským, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 767/25, proti žalované FTV Prima, spol. s r. o. , se sídlem v Praze 10, Strašnice, Vinohradská 3217/167, identifikační číslo osoby 48115908, zastoupené Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 935/13, o zaplacení 4 598 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 24/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2022, č. j. 3 Co 93/2021-120, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 32 670 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v řízení domáhala zaplacení částky ve výši 4 598 000 Kč s příslušenstvím jako z titulu neuhrazení části sjednané ceny za výrobu a postoupení práv potřebných k užití pořadu „Motorsport“. Žalovaná uplatněný nárok neuznala a tvrdila, že žalobkyní uplatněný nárok v důsledku započtení zanikl.
Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 5. 2021, č. j. 32 C 24/2020-103, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 4 598 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v celém rozsahu dovoláním, v němž namítla, že uplatněnou kompenzační námitku odvolací soud bezdůvodně nevypořádal a posoudil ji v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Ústavního soudu. V této souvislosti žalovaná dále uvedla, že splnila veškeré procesní povinnosti s uplatněním kompenzační námitky spojené, neboť doložila nezbytné podklady a prokázala existenci pohledávky představující právo na vydání bezdůvodného obohacení. Žalovaná zdůraznila, že zákonné předpoklady uplatnění kompenzační námitky byly splněny, a současně žalovanou aktivně započítávaná pohledávka nebyla nejistá či neurčitá, přičemž v tomto směru odkazuje na závěry judikatury dovolacího soudu. Odvolací soud dle žalované taktéž pochybil, posuzoval-li kompenzační námitku pouze v rámci smluvního vztahu, o který opírá svůj procesní nárok žalobkyně, a nikoliv v kontextu celé obchodní spolupráce žalobkyně a žalované. Konečně žalovaná namítala, že obecné soudy uplatněnou námitku započtení řádně nezhodnotily a řádným způsobem ani neodůvodnily její irelevantnost.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání považuje za nepřípustné, jelikož žalovaná pouze opakuje tvrzení, argumentaci a důkazy, které neúspěšně uplatňovala již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení. Žalobkyně měla za to, že ke vzniku bezdůvodného obohacení žalobkyně na úkor žalované nedošlo, jelikož žalovanou zpochybňované plnění bylo žalobkyní řádně a včas poskytnuto. Skutečnost, že žalobkyně předmětné plnění nedohledala, je důsledkem nedůsledné evidence přijatých plnění žalovanou, případně úmyslného zatajení takové skutečnosti. Žalobkyně proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl, případně zamítl, a přiznal žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř.
Dovolací soud proto zkoumal, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. a zda je přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se uplatnění kompenzační námitky žalovaným ve smyslu §98 o. s. ř. se podává, že citované ustanovení obsahuje dva právní instituty. Jednak „vzájemný návrh“, jednak „uplatnění pohledávky k započtení“. Koncepce zmíněného ustanovení totiž předpokládá, že uplatnění pohledávky k započtení žalovaným v řízení proti žalobci může být považováno za vzájemný návrh jen tehdy, pokud žalovaný navrhuje, aby mu bylo přisouzeno více, než co uplatnil žalobce. Jinak jde pouze o (procesní) obranu žalovaného proti návrhu žalobce. K tomu, aby bylo možno i uplatnění pohledávky žalovaného vůči žalobci k započtení považovat za vzájemný návrh se všemi s tím spojenými důsledky (včetně možné překážky litispendence ve smyslu ustanovení §83 o. s. ř.), je především třeba, aby žalovaný uplatnil svoji (jinak započitatelnou) pohledávku k započtení a navrhl, aby mu bylo přisouzeno více, než co uplatnil žalobce. Pokud oba tyto předpoklady nejsou splněny v plném rozsahu, není možné projev žalovaného, kterým uplatňuje svoji pohledávku k započtení, považovat za vzájemný návrh tak, jak je to uvažováno ustanovením §98 o. s. ř. Tak tomu bude především tehdy, nepožaduje-li žalovaný, aby mu bylo přisouzeno více, než co uplatnil žalobce, a to bez ohledu na samotnou celkovou výši pohledávky žalovaného, neboť z uvažovaného hlediska je rozhodná právě výše žalovaným požadovaného přísudku, a nikoliv výše jeho pohledávky. V tomto případě má uplatnění pohledávky povahu procesní obrany žalovaného proti žalobě, obdobné námitce promlčení, námitce zaplacení dluhu apod. Soud se proto nejprve zabývá otázkou důvodnosti pohledávky uplatněné žalobou a teprve v případě zjištění opodstatněnosti posuzuje i otázku přípustnosti navrhovaného započtení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5844/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2507/2005, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1506/96).
Vznese-li účastník řízení před soudem prvního stupně jako obranu proti žalobě námitku započtení, je soud povinen se touto jeho obranou zabývat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 852/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2850/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 29 Cdo 2068/2009, a nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. III. ÚS 1020/16).
Se shora uvedenými závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu je napadený rozsudek odvolacího soudu v souladu. Soudy se v projednávané věci nejdříve zabývaly důvodností pohledávky uplatněné žalobou a následně též obranou žalované spočívající v kompenzační námitce. Žalovaná byla v řízení opakovaně vyzývána soudem prvního stupně, včetně postupu podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., aby tvrdila a prokázala skutečnosti svědčící o vzniku a kompenzabilitě aktivně započítávané pohledávky. Na základě provedeného dokazování však soudy dospěly k závěru, že se žalované existenci pohledávky namítané k započtení proti pohledávce žalobní nepodařilo prokázat, neboť žalovaná v řízení jednak tvrdila existenci odlišných pohledávek bez jasné specifikace, jednak z následných tvrzení žalované nebylo možné vyvodit dostatečně konkrétní závěry ve vztahu k pasivně započítávané pohledávce žalobkyně. Nadto odvolací soud svůj závěr o tom, že žalobkyní uplatněná pohledávka nezanikla započtením, podpořil také zjištěním, že k uhrazení fakturované pohledávky žalobkyně došlo nikoliv z důvodu provedeného započtení, nýbrž na základě rozhodnutí příslušného statutárního orgánu žalované.
Dovolací soud v této souvislosti připomíná, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů ovšem v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž žalobkyně k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Namítá-li dále žalovaná, že jí započítávaná pohledávka nebyla nejistá či neurčitá ve smyslu §1987 odst. 2 o. z., nemůže ani tato námitka přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit. V projednávané věci se žalované (přes soudem poskytnutá poučení) nepodařilo prokázat skutečnosti, na jejichž základě měla jí započítávaná pohledávka vůbec vzniknout a z jakého důvodu, ani to, zda je splatná, kdo je jejím věřitelem či dlužníkem, jaká je její výše apod. Za takového stavu se odvolací soud neodchýlil od judikatury dovolacího soudu, jestliže uzavřel, že žalobou uplatněná pohledávka žalobkyně započtením nezanikla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněný pod číslem č. 37/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1736/2021).
Nepřípadná je rovněž výtka žalované, že kompenzační námitka měla být posuzována v kontextu celé obchodní spolupráce účastníků. Vzhledem k tomu, že se žalované v řízení nepodařilo prokázat skutečnosti, na jejichž základě měla jí započítávaná pohledávka vůbec vzniknout, nemohl odvolací soud ani posuzovat, vznikla-li z téhož vztahu založeného např. stejnou smlouvou mezi účastníky. Uvedená výtka se tak míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem, a nemůže proto přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2115/2021).
K námitce žalované, že napadené rozhodnutí dostatečně neodůvodňuje irelevantnost vznesené námitky započtení, dovolací soud uvádí, že žalovaná tím namítá toliko vadu řízení, nikoliv otázku hmotného či procesního práva (§237 o. s. ř.), přičemž taková námitka nemůže založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což v daném případě není. Nejvyšší soud navíc konstantně judikuje, že ani pokud rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), což v daném případě nebyly.
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 12. 2022
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu