ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.2099.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 2099/2021-319
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Zdeňka Dese ve věci žalobkyně Mechel Service Stahlhandel Czech Republic, s. r. o. , se sídlem v Pardubicích, Pardubičky, Průmyslová 461, PSČ 530 03, identifikační číslo osoby 47124121, zastoupené JUDr. Martinem Dančišinem, advokátem se sídlem v Praze 1, Husova 240/5, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze, Letenská 525/15, PSČ 118 00, identifikační číslo osoby 00006947, o zaplacení částky 11 306 134,91 Kč s příslušenstvím a částky 8 000 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 26 C 17/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2021, č. j. 15 Co 437/438/2020-281, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění :
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 4. 6. 2020, č. j. 26 C 17/2015-235, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 8. 2020, č. j. 26 C 17/2015-251, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 10 001 468,61 Kč s úrokem z prodlení tam uvedeným (výrok pod bodem I), ohledně částky 8 000 EUR s úrokem z prodlení od 5. 3. 2015 do zaplacení a ohledně úroků z prodlení z částky 243 556,52 Kč od 5. 3.2015 do 2. 4. 2015 a z částky 472 912,09 od 5. 3. 2015 do 27. 4. 2015 žalobu zamítl (výrok pod bodem II) a uložil žalované uhradit žalobkyni náklady řízení ve výši 1 458 398,69 Kč (výrok pod bodem III).
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I co do částky 6 884 232,20 Kč s úrokem z prodlení od 5. 3. 2015 do zaplacení potvrdil a co do částky 3 117 236,41 Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že žaloba se ohledně této částky s příslušenstvím zamítá (první výrok). Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů (druhý výrok).
Rozsudek odvolacího soudu v měnící (zamítavé) části jeho prvního výroku a výslovně též v jeho druhém, nákladovém výroku napadla žalobkyně dovoláním.
Dovolatelka má dovolání za přípustné v prvé řadě pro řešení dvou otázek, které má za otázky hmotného práva dosud neřešené v rozhodovací praxi dovolacího soudu, totiž zda
a) „představuje nárok vlastníka Pozemků (Restituenta) na vydání bezdůvodného obohacení za užívání Pozemků dovolateli hrozící škodu ve smyslu ust. §419 obč. zák., pokud dovolatel Pozemky užíval proto, že byl v dobré víře, že je nabyl na základě kupních smluv, které však nebyly platné v důsledku protiprávního jednání Fondu?“, a
b) „je hrozící škodou vzniklou v důsledku protiprávního jednání Fondu, kterou se dovolatel snažil koupí Pozemků od Restituenta (a vyrovnáním jeho nároku za bezdůvodné užívání Pozemků) odvrátit, možné přerušení či podstatné ztížení podnikání dovolatele na Pozemcích a v hale na části Pozemků postavené, případně přestěhování závodu dovolatele?“
Dovolatelka k tomu vysvětluje, že napadené rozhodnutí na těchto otázkách závisí zejména proto, že podle závěrů odvolacího soudu je výše nákladů na odvrácení škody, kterou může dovolatelce přiznat, limitovaná výší hrozící škody, mezi hrozící škodu však (nesprávně) nezahrnul nárok Restituenta na vydání bezdůvodného obohacení a možné ukončení či ztížení podnikání dovolatelky na Pozemcích, pokud by se dovolatelka s Restituentem nedohodla na koupi Pozemků a narovnání bezdůvodného obohacení.
Z kontextu dovolání je zřejmé, že „Pozemky“ má dovolatelka na mysli konkrétní pozemky předmětné ve zde souzené věci a „Restituentem“ konkrétní v žalobě i v rozhodnutích soudů nižších stupňů označenou osobu. Fondem je pak Fond národního majetku České republiky (dále jen „Fond“).
Dovolání dovolatelka shledává přípustným též pro řešení otázky, kterou má za otázkou procesního práva vyřešenou odvolacím soudem v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Ústavního soudu, z níž uvádí rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2725/2007, a nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 2014/10, a to
c) „zda odvolací soud, pokud dospěl k závěru, že co se týká tvrzené hrozby představující odstranění postavené haly z předmětných pozemků s technologiemi v hodnotě cca 118 000 000 Kč, pak žalobkyně v řízení neprokázala, že by jí toto nebezpečí skutečně hrozilo (bod 22 rozsudku), …, měl dovolatelku poučit ve smyslu ust. §118a o. s. ř., že dle odvolacího soudu netvrdí a neprokazuje všechny rozhodné skutečnosti pro to, aby mohla být v řízení úspěšná.“
Dovolání žalobkyně proti rozhodnutí ve věci samé, jež může být přípustné jen podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) [dále jen „o. s. ř.“], Nejvyšší soud přípustným neshledal.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1 věta první). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) [odstavec 2].
Otázka, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, ve smyslu §237 o. s. ř., je právní otázkou, kterou dovolací soud ve své rozhodovací praxi dosud nevyřešil a kterou by tudíž měl vyřešit právě v souzené věci, nejen pro účely přezkumu správnosti konkrétního právního posouzení, na němž spočívá napadené rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž zejména pro futuro , při plnění svého základního poslání, jímž je sjednocování rozhodovací praxe obecných soudů [při plnění své úlohy zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování, srov. §14 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2478/2018, jež je – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná – dostupné na jeho webových stránkách].
Znamená to, že otázky, pro jejichž řešení může být dovolání přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., musí mít přesah do obecné rozhodovací praxe soudů (tzv. judikatorní přesah), tj. jejich řešení musí mít možný dopad na rozhodování soudů v obdobných případech, musí mít zobecňovací potenciál (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 1995, sp. zn. III. ÚS 181/95, uveřejněné pod číslem 19/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008). Právní otázka, ať již otázka hmotného či procesního práva, proto nemůže z pohledu ustanovení §237 o. s. ř. obstát, nelze-li na takto položenou otázku nalézt obecně platnou odpověď, tedy neumožňuje-li její formulace judikatorní řešení (srov. například rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 515/2014, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, a ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3538/2016).
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že má-li být přípustnost dovolání založena tím, že rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na řešení otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, dovolatel musí s dostatečnou určitostí a srozumitelností formulovat právní otázku, kterou má v rozhodovací praxi za dosud nevyřešenou (srov. např. usnesení ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3215/2008, ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2478/2018, či ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008). Odkázat lze též na plenární nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněný pod číslem 45/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, body 50 a 51, a tam citovaný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 9. 2016 č. 32610/07, ve věci Trevisanato proti Itálii.
Při formulaci otázky sub b) dovolatelka shora formulovaným požadavkům nevyhověla, domáhá-li se zodpovězení otázky založené na individuálních okolnostech konkrétního případu.
Otázku obecné povahy, zda (vůbec) může být hrozící škodou přerušení či podstatné ztížení podnikání, odvolací soud ve zde souzené věci neřešil a jeho rozhodnutí na jejím řešení nespočívá, neboť nedospěl k závěru, že přerušení či podstatné ztížení podnikání být hrozící škodou nemůže. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující) je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Kazuisticky je formulována též otázka sub a), s přihlédnutím k poměrům zde souzené věci, zejména k související argumentaci dovolatelky, z ní však lze abstrahovat otázku obecnou, zda osobě, která užívala pozemky na základě kupní smlouvy neplatné z toho důvodu, že prodávající nebyl oprávněn vlastnictví k pozemkům převést, vzniká škoda vydáním bezdůvodného obohacení, vzniklého užíváním pozemků na základě neplatného právního úkonu, vlastníku pozemků.
Nejde tu o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou, neboť odpověď na ni lze nalézt v dosavadní judikatuře.
Nejvyšší soud dovodil např. již v rozsudku ze dne 28. 7. 1999, sp. zn. 2 Cdon 560/97, že skutečnou škodou se rozumí újma spočívající ve zmenšení majetku poškozeného v době, kdy došlo ke škodné události, a představující majetkové hodnoty, které je nutno vynaložit na to, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu. K tomuto závěru se přihlásil v celé řadě dalších rozhodnutí. Například v rozsudku ze dne 18. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 995/2011, zdůraznil, že skutečnou škodou se rozumí majetková újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného tím, že se jeho majetek v důsledku škodné události zmenšil.
Vedle toho Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, např. v rozsudku ze dne 24. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 413/2000, že institut bezdůvodného obohacení vyjadřuje zásadu občanského práva, že nikdo se nesmí bezdůvodně obohatit na úkor jiného, a pokud k tomu dojde, je povinen takto získaný prospěch vrátit. Předpokladem vzniku bezdůvodného obohacení podle §451 a násl. obč. zák. (tj. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014) je, že jednomu z účastníků se dostalo majetkové hodnoty (došlo ke zvýšení aktiv jeho majetkového stavu), a to na úkor toho, jehož majetkový stav se tím snížil, případně nedošlo k jeho očekávanému rozmnožení. Vznik bezdůvodného obohacení je spojován se současným vznikem závazku, na jehož základě je povinen ten, kdo se obohatil, vydat předmět obohacení, a zároveň ten, na jehož úkor se tak stalo, je oprávněn požadovat vydání všeho, oč se povinný obohatil. Obdobně Nejvyšší soud akcentoval v usnesení ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1931/2010, že bezdůvodné obohacení je objektivně vzniklý stav, kdy bez právem uznaného důvodu dojde k přesunu majetkových hodnot od jednoho subjektu k druhému.
V usnesení ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 148/2010, a v rozsudku ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4211/2010, pak Nejvyšší soud uzavřel, že o bezdůvodné obohacení se jedná i v případě, že majetek obohaceného se nezmenšil, ač se zmenšit měl. Tímto způsobem se bezdůvodně obohatí i ten, kdo užívá cizí nemovitost bez platné nájemní smlouvy, bezdůvodné obohacení uživatele pak spočívá v tom, že vykonával právo nájmu cizí věci, aniž by platil nájemné. Majitel stavby postavené na pozemcích třetí osoby bez uzavřené nájemní smlouvy či jiné dohody se tak zásadně bezdůvodně obohacuje. Výše bezdůvodného obohacení pak odpovídá obvyklému nájmu, které by majiteli pozemku musel uhradit, užíval-li by pozemek na základě řádně uzavřené nájemní smlouvy.
Ke stejnému závěru Nejvyšší soud dospěl v rozsudku ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 33 Odo 49/2006, v němž uvedl, že v případě užívání cizí věci bez smlouvy o nájmu či jiného titulu opravňujícího užívat cizí věc vzniká prospěch tomu, kdo realizuje uživatelská oprávnění, aniž by se jeho majetkový stav zmenšil o prostředky vynaložené v souvislosti s právním vztahem, který zakládá právo věc užívat. Protože takový uživatel není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva užívání cizí věci vrátit, je povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou (§458 odst. 1 obč. zák.). Nejvyšší soud dodal, že odpovědnost za bezdůvodné obohacení je objektivního charakteru, přičemž předpokladem jejího vzniku není protiprávní úkon ani jeho zavinění.
V rozsudku ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2954/2016, Nejvyšší soud vysvětlil, že „institut bezdůvodného obohacení směřuje k odčerpání prostředků od osoby, která je získala některou ze skutkových podstat uvedených v §451 a §454 obč. zák., a výše plnění se proto odvozuje od prospěchu, jejž získal obohacený, který je povinen vydat to, co neoprávněně získal, a o nějž se na úkor vlastníka obohatil“.
Ve vztahu k předmětné otázce z toho vyplývá, že ten, kdo užívá cizí nemovitost bez platné nájemní smlouvy, se bezdůvodně obohatí tak, že jeho majetek se nezmenšil, ač se zmenšit (o nájemné) měl. Vydáním bezdůvodného obohacení ve výši obvyklého nájemného tedy v jeho majetkové sféře nenastala majetková újma; jeho majetek se vydáním bezdůvodného obohacení nezmenšil. To platí bez zřetele na to, že k bezdůvodnému obohacení došlo bez zavinění obohaceného.
Hypoteticky by snad mohla škoda vydáním bezdůvodného obohacení vzniknout v případě, že nebýt porušení právní povinnosti, by byla smlouva platně uzavřena, pozemky by byly užívány z titulu vlastnického práva a k bezdůvodnému obohacení by nedošlo, takže povinnost k jeho vydání by nevznikla. Ve zde souzené věci, jak Nejvyšší soud zdůraznil již v kasačním rozsudku ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 32 Cdo 5405/2017, tomu ale není tak, že Fond porušením právní povinnosti způsobil, že dovolatelka pozemky do vlastnictví nenabyla. Příčinou neplatnosti kupních smluv je, že převáděné pozemky byly zákonem z privatizace vyloučeny a Fond s nimi tudíž nemohl platně nakládat, prostřednictvím právních úkonů navazujících na privatizaci je proto dovolatelka do vlastnictví prostě nabýt nemohla.
K této otázce se sluší poznamenat, že v napadeném rozhodnutí odvolací soud posuzoval naplnění předpokladů pro aplikaci §419 obč. zák., podle něhož kdo odvracel hrozící škodu, má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů a na náhradu škody, kterou přitom utrpěl, i proti tomu, v jehož zájmu jednal, a to nejvýše v rozsahu odpovídajícím škodě, která byla odvrácena. Škoda se v tomto ustanovení promítá ve dvou odlišných entitách, jednak v hypotéze jako odvracená hrozící škoda a v sankci jako odvrácená škoda, jednak v sankci jako škoda, kterou poškozený při odvracení hrozící škody utrpěl a na jejíž náhradu – limitovanou výší odvrácené škody – má právo. Dovolatelka tuto skutečnost nedostatečně reflektuje, v důsledku čehož se v rozporu s logikou věci domáhá náhrady škody vzniklé vydáním bezdůvodném obohacení s odůvodněním, že jeho vydáním odvracela hrozící škodu spočívající v nároku vlastníka pozemků na vydání bezdůvodného obohacení, právě toho, které vydala, byť v nižší částce.
Otázku sub c), zda bylo za daných procesních okolností třeba dovolatelku poučit dle §118a o. s. ř., odvolací soud neřešil; k takové otázce se jakkoliv nevyjadřoval. Dovolatelka tu oproti svému mínění nepředkládá otázku procesního práva, kterou odvolací soud řešil, nýbrž vytýká odvolacímu soudu, že zatížil řízení vadou. Námitky vad řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem nesplňují kritéria stanovená v §237 o. s. ř. (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ostatně ani způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. například závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3745/2018, a ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3387/2020). Proto také §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné.
Rozhodnutí odvolacího soudu ostatně, přes nevhodně zvolenou, zavádějící formulaci, ve skutečnosti (se zřetelem na kontext) nevychází ze závěru o neunesení důkazního břemene, jemuž by muselo předcházet poučení dle §118a o. s. ř., nýbrž ze zjištěného skutkového stavu věci, ze skutkového závěru o neexistenci hrozby odstranění haly postavené na restituovaných pozemcích.
Z posledně uvedeného důvodu pak ani případné procesní pochybení odvolacího soudu nemá ústavně právní rozměr (nedošlo k zásahu do práva dovolatelky na spravedlivý proces).
Přípustnost dovolání v části směřující proti nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí je vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. 7. 2022
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu