ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.2448.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 2448/2021-301
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobkyně Weppler Czech, s. r. o. , se sídlem v Ostravě, Suderova 2013/19a, PSČ 709 00, identifikační číslo osoby 28647751, zastoupené JUDr. Janem Zrckem, advokátem se sídlem v Praze 10, Kodaňská 1441/46, proti žalované TRIFID CONSULT, a. s. , se sídlem v Praze 1, V Celnici 1034/6, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 25359541, zastoupené JUDr. Jiřím Spoustou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Voršilská 130/10, o zaplacení částky 631 833 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 161/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2020, č. j. 21 Co 179/2020-258, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2020, č. j. 21 Co 179/2020-258, se v prvním výroku, jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 10. 2019, č. j. 18 C 161/2018-212, v části přisuzujícího výroku II co do částky 147 228,30 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 17. 3. 2018 do zaplacení tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Ve zde souzené věci se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 631 833 Kč se zákonným úrokem z prodlení z titulu práva na vrácení zaplacených záloh na cenu díla. Žalovaná v rámci své procesní obrany tvrdila, že jí podle smlouvy o dílo vznikl nárok na zaplacení částky 115 228,30 Kč a oproti zbylým zálohám započetla nárok z bezdůvodného obohacení ve výši 484 605 Kč za užívání softwaru pro sledování produktivity a vyhodnocování přijatých opatření a nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 32 000 Kč za porušení smluvní povinnosti spočívající v zaměstnání jejího zaměstnance pro výkon stejné, resp. obdobné činnosti.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 31. 10. 2019, č. j. 18 C 161/2018-212, rozhodl tak, že řízení v části žalobou uplatněných zákonných úroků z prodlení zastavil (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 631 833 Kč spolu s úrokem z prodlení, jakož i úrok z prodlení z částky 93 661 Kč za období od 28. 4. 2018 do zaplacení (výrok II), žalobu co do zákonného úroku z prodlení z částky 93 661 Kč za období od 17. 3. 2018 do 27. 4. 2018 zamítl (výrok III) a uložil žalované povinnost nahradit náklady řízení žalobkyni (výrok IV) a státu (výrok V).
3. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím k odvolání žalované do výroků II, IV a V rozsudek soudu prvního stupně v části výroku II změnil tak, že žaloba se co do částky 147 228,30 Kč spolu s úrokem z prodlení zamítá (první výrok), a ve zbývající části výroku II co do částky 484 605 Kč s úrokem z prodlení toto rozhodnutí zrušil, stejně jakož i v nákladových výrocích IV a V, a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (druhý výrok).
4. Soud prvního stupně vyšel z těchto skutkových zjištění:
a) Žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 16. 6. 2016 smlouvu o dílo, kterou se žalovaná zavázala provést pro žalobkyni dílo „projekt zvýšení produktivity výroby“ a žalobkyně se zavázala uhradit cenu díla ve výši 33 % z protokolárně odsouhlasených úspor, přičemž výpočet pohyblivé části ceny plynoucí z realizace kontinuálních úspor bude proveden v průběhu 12 kalendářních měsíců od termínu T, který bude písemně odsouhlasen (dále též jen „smlouva“). Žalobkyně se dále zavázala hradit zálohy na základě vystavených zálohových faktur s tím, že pokud budou zálohy převyšovat cenu díla, vystaví dobropis na zálohový přeplatek (čl. V smlouvy). Žalobkyně se dále zavázala, že nebude vyvíjet jakoukoliv činnost směřující k uzavření smlouvy ani neuzavře takovou smlouvu, na základě které by se jakýkoliv ze zaměstnanců žalované nebo osob vykonávajících provedení předmětu smlouvy pro žalovanou zavázal k provedení díla pro žalobkyni, jež by mohlo být shodné či obdobné dílu provedenému žalovanou na základě této smlouvy, a to až do 3 let od splnění závazků ze smlouvy pod sankcí smluvní pokuty ve výši 32 000 Kč (čl. VIII smlouvy). Strany se dále dohodly, že smlouva může být měněna pouze písemnými dodatky.
b) Dne 13. 9. 2016 strany uzavřely dodatek č. 1 ke smlouvě, kterým se mimo jiné dohodly na bezúplatném poskytnutí licence Software Produktivita VÝROBY (dále jen „SW“) po dobu 12 měsíců od 1. kalendářního dne měsíce po dni podpisu této smlouvy.
c) Žalobkyně uhradila žalované na základě zálohových faktur částku 653 400 Kč.
d) Dne 6. 9. 2016 byl žalobkyní podepsán předávací protokol, v němž bylo konstatováno, že dne 31. 8. 2016 byly oboustranně odsouhlaseny skokové úspory ve výši 1,0 FTE, což odpovídá finanční úspoře 288 576 Kč s tím, že žalovaná má nárok na vyplacení ceny díla dle čl. V. smlouvy ve výši 33 % z odsouhlasených finančních úspor, tj. 95 230 Kč, na základě čehož žalovaná vyúčtovala dne 24. 9. 2016 žalobkyni za skokové úspory částku 115 228,30 Kč se splatností dne 24. 9. 2016.
e) Dodatkem č. 3 ke smlouvě ze dne 28. 2. 2017 byl termín T stanoven na den 1. 3. 2017.
f) Dne 8. 3. 2018 podepsaly strany protokol (dále též „závěrečný protokol“) ohledně kvartální dílčí pohyblivé části ceny 33 % z finančního přínosu 0 Kč za celé období od března 2017 do února 2018. Uvedly v něm rovněž, že dnem podpisu tohoto protokolu končí SW podpora předmětu díla.
g) Žalovaná vyúčtovala dne 9. 3. 2018 žalobkyni částku 32 000 Kč za porušení závazku sjednaného ve smlouvě a částku 484 605 Kč za užívání SW Produktivita výroby se splatností dne 16. 3. 2018 a vyzvala k jejich úhradě. Poté přípisem ze dne 20. 3. 2018 tyto pohledávky započetla oproti pohledávce žalobkyně na vrácení přeplatku záloh.
h) Žalobkyně vyzvala žalovanou k vrácení záloh ve výši 631 833 Kč přípisem doručeným žalované dne 26. 4. 2018.
i) Žalobkyně a společnost W-Personal Service, s. r. o., jsou dceřinými společnostmi společnosti H&R Weppler, GmbH & Co. KG. Společnost W-Personal Service, s. r. o., uzavřela dne 18. 9. 2017 smlouvu s R. W., na jejímž základě se W. zavázal pracovat ve funkci projektový/lean manažer a společnost W-Personal Service, s. r. o. se zavázala platit mu mzdu. Náplní jeho práce je koordinace projektů mezi mateřskou společností a společnostmi dceřinými, řídí, aby poptávka byla zpracována, aby vznikla cenová nabídka a dostala se k zákazníkovi a poté aby byl projekt zpracován. V rámci své práce se dostane do spolupráce s žalobkyní, její produktivitu výroby neřeší, avšak občas dostane za úkol řešit uspořádání pracovišť, zlepšovacích návrhů, tyto projekty se pak mohou dotýkat i žalobkyně. Žalovaná eviduje poslední vstup do SW dne 8. 2. 2018, dále že uživatel XY byl naposledy přihlášen 21. 12. 2017, ačkoli W. tvrdí, že po ukončení spolupráce s žalovanou do SW již nevstupoval.
j) V rámci bodu 75 odůvodnění soud prvního stupně doplnil, že W. je od září roku 2017 zaměstnancem sesterské společnosti žalobkyně (společnosti W-Personal Service, s. r. o.), a uzavřel, že jeho náplní práce není stejná ani obdobná činnost, jakou měla žalovaná poskytovat žalobkyni dle smlouvy (zvyšování produktivity výroby).
5. V rámci právního posouzení soud prvního stupně dovodil, že „žalobkyně prokázala, že mezi žalobkyní a žalovanou došlo k odsouhlasení, že v průběhu 12 měsíců od termínu T, tj. v období od března 2017 do února 2018, nedošlo k žádné úspoře, a žalovaná tak nemá podle smlouvy o dílo nárok na zaplacení ceny díla, když tato byla mezi stranami ujednána jako odměna za úspěch“. Žalobkyně tak plnila částku 653 400 Kč z právního důvodu, který následně odpadl, a má proto právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 631 833 Kč, neboť částka 21 267 Kč jí byla uhrazena.
6. Námitky žalované soud prvního stupně posoudil jako nedůvodné. K nároku na zaplacení částky 115 228,30 Kč uvedl, že v řízení bylo sice prokázáno, že v srpnu a září 2016 došlo k odsouhlasení skokové úspory ve výši 1,0 FTE, což odpovídá finanční úspoře 288 576 Kč, následně však došlo ke stanovení termínu T až od 1. 3. 2017, přičemž strany dospěly k závěru, že ve 12 kalendářních měsících od termínu T k žádné úspoře nedošlo. Dle názoru soudu prvního stupně tak mezi stranami došlo k dohodě o změně závazku tak, že žalovaná nemá nárok ani na zaplacení skokové úspory, neboť ta nebyla uvedena v závěrečném protokolu a termín T byl stranami dohodnut na datum odsouhlasení této skokové úspory, přičemž podle smlouvy náleží žalované cena podle výpočtu z realizace kontinuálních úspor v průběhu 12 kalendářních měsíců od termínu T. Zároveň soud prvního stupně dovodil, že žalované nenáleží ani odměna za neoprávněné užívání SW ve výši 484 605 Kč.
7. Co se týče smluvní pokuty ve výši 32 000 Kč dle čl. VIII bodu 3 smlouvy za zaměstnání W. pro výkon stejné, resp. obdobné činnosti, soud prvního stupně uzavřel, že z výslechu svědků vyšlo najevo, že jeho náplní práce není stejná ani obdobná činnost, jakou měla žalovaná poskytovat žalobkyni dle smlouvy. Pouhé ojedinělé případy dotýkající se této činnosti (uspořádání pracovišť, zlepšovací návrhy) nemohou vést k porušení tohoto závazku. Pro posouzení nároku žalované je dle názoru soudu prvního stupně podstatný pouze obsah náplně práce R. W., nikoli to, zda užil SW on, či zda jeho přístup využila jiná osoba.
8. Po posouzení splatnosti přeplatku dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyni náleží nárok na zaplacení úroků z prodlení z částky 538 172 Kč od 17. 3. 2018 do zaplacení a z částky 93 661 Kč od 28. 4. 2018 do zaplacení.
9. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně posoudil daný právní vztah jako smlouvu o dílo podle §2586 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyrozuměl, že podle jeho názoru žalované nárok na zaplacení částky 115 228,30 Kč za skokovou úsporu vznikl, leč v důsledku změny závazku zanikl, a v otázce zániku této pohledávky dospěl k opačnému závěru. Argumentoval, že podle smlouvy o dílo byl prvním krokem při provádění díla audit produktivity, v jehož závěru mají být vyhodnoceny a oboustranně odsouhlaseny skokové finanční úspory. K tomu došlo právě předávacím protokolem č. 1 ze dne 6. 9. 2016 s tím, že došlo ke skokové úspoře 1,0 FTE a žalovaná má nárok na odměnu ve výši 115 228,30 Kč. Následuje krok druhý – optimalizace přestaveb SME, zahrnující odsouhlasení termínu T a průběžné vyhodnocování přestaveb po dobu 12 měsíců, přičemž na konci této fáze byly vyčísleny přínosy za období 3/2017 až 2/2018 tak, že za toto období žalované odměna nepřísluší. Uvedený dokument [závěrečný protokol ze dne 8. 3. 2018 – poznámka Nejvyššího soudu] se však nijak netýká skokové úspory odsouhlasené v předávacím protokolu č. 1 ze dne 6. 9. 2016, jedná se o odlišný nárok za odlišné období. Odvolací soud tak uzavřel, že žalované vznikl vůči žalobkyni nárok na zaplacení částky 115 228,30 Kč a žalovaná tuto částku započetla v rámci faktury č. 2016065 ze dne 10. 9. 2016 na zálohu č. 6016/027.
10. Co se týče nároku na smluvní pokutu, odvolací soud uvedl, že „zejména výslechem pana W. bylo prokázáno, že se v rámci své práce dostává do spolupráce se žalobkyní, pokud dostane za úkol řešit uspořádání pracovišť, zlepšovací návrhy. Z výslechu svědka T. H., zaměstnance žalobkyně, přitom vyplývá (vzal odvolací soud za prokázané, jak výslovně uvedl), že W. má na starosti koordinaci projektů mezi mateřskou společností a společnostmi dceřinými, například zajištění chodu problémových projektů. Dle uvedeného popisu zahrnuje pracovní činnost W. právě řízení produktivity výroby, což bylo předmětem smlouvy o dílo, uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou. Z e-mailové adresy XY je dne 21. 12. 2017 evidováno přihlášení do SW, je tedy podle odvolacího soudu zřejmé, že W. měl přístup do softwaru žalobkyně, přičemž je zcela nerozhodné, zda se uvedeného data do SW přihlásil sám W. či odlišná osoba prostřednictvím jeho e-mailu. Nadto W. sám na internetových stránkách www.linkedin.com uvedl, že je od listopadu roku 2017 zaměstnán ve společnosti Weppler Czech s. r. o., tedy přímo u žalobkyně.
11. Odvolací soud navázal úvahou, že vzhledem k tomu, že W. byl s účinností od 1. 11. 2017 zaměstnán u sesterské společnosti žalobkyně, avšak práci vykonával pro žalobkyni (sám se označil za zaměstnance právě žalobkyně), je evidentní, že došlo k uzavření smlouvy mezi žalobkyní a její sesterskou společností o výkonu práce W., přičemž není rozhodné, zda v písemné či ústní formě. Pracovní náplní W. a přitom byla obdobná činnosti předmětu díla dle smlouvy o dílo. Na základě toho odvolací soud uzavřel, že žalované nárok na smluvní pokutu vznikl a ta jej započetla na zálohu č. 6016/027.
12. Odvolací soud shrnul, že žalovaná oproti nároku žalobkyně na vrácení uhrazených záloh v celkové výši 631 833 Kč oprávněně a řádně započetla částky 115 228,30 Kč (nárok na skokovou úsporu) a 32 000 Kč (nárok na smluvní pokutu), tj. celkem 147 228,30 Kč, čímž tyto vzájemné pohledávky účastníků v uvedeném rozsahu zanikly, a to co do částky 115 228,30 Kč ke dni 10. 9. 2016 a co do částky 32 000 Kč ke dni 16. 3. 2018.
13. Jelikož odvolací soud oproti soudu prvního stupně shledal oprávněným též nárok žalované na vydání bezdůvodného obohacení žalobkyně za užívání SW ve výši obvyklé odměny, přičemž stran výše obvyklé odměny nebylo vedeno žádné dokazování, tak v této části rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
II. Dovolání a vyjádření k němu
14. Rozsudek odvolacího soudu v jeho prvním výroku napadla žalobkyně dovoláním.
15. Přípustnost dovolání dovolatelka spatřuje v prvé řadě v tom, že odvolací soud se při řešení otázky procesního práva, zda může dovodit jiná skutková zjištění z výslechu svědků než soud prvního stupně, aniž by sám svědky vyslechl, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu reprezentované jeho rozsudky ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 23 Cdo 981/2019, ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3019/2010, ze dne 4. 5. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2793/2009 (které jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na jeho webových stránkách). Zdůrazňuje s odkazem na nálezovou judikaturu Ústavního soudu, že postup odvolacího soudu dosahuje intenzity zásahu do jejího práva na spravedlivý proces (první otázka).
16. Vedle toho má dovolatelka dovolání za přípustné též proto, že odvolací soud nesprávně řešil otázku dovolacím soudem doposud neřešenou, kterou dovolatelka považuje za otázku hmotného práva, a to zda „lze přiznat nárok na smluvní pokutu, aniž by bylo tvrzeno a prokázáno konkrétní porušení povinnosti, ze které má smluvní pokuta vznikat, resp. lze takový nárok přiznat, pokud se jeví porušení příslušné povinnosti jako možné, nikoliv ale prokázané“ (druhá otázka).
17. Konečně opírá dovolatelka přípustnost dovolání o tvrzení, že odvolací soud nesprávně řešil otázku hmotného práva dovolacím soudem doposud neřešenou, zda „mohou účastníci smlouvy změnit obsah svých vzájemných práv a povinností, i když jeden z účastníků ještě před takovou změnou projevil vůli jednostranně započítat vzájemné pohledávky dotčené předmětnou změnou, pokud účinky započtení ještě nenastaly“ (třetí otázka).
18. Stran první otázky dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že ve vztahu k nároku žalované na dílčí odměnu za tzv. skokové úspory soud prvního stupně zohlednil výpověď svědka H., odvolací soud však tuto výpověď opominul. Ve vztahu k pohledávce na smluvní pokutu soud prvního stupně zjistil z výpovědí svědků H. a W., že náplní práce W. není řešení produktivity výroby, odvolací soud ale část výpovědi svědka H. dezinterpretoval a svědeckou výpověď W. opomněl.
19. K otázce v pořadí druhé dovolatelka argumentuje, že odvolací soud převzal absurdní argumentaci žalované, podle níž má být lhostejné, jak konkrétně mělo dojít k tomu, že W. vykonává některou činnost pro žalobkyni, resp. že převzal neprokázanou hypotézu, že zaměstnání W. společností W-Personal Service, s. r. o., a následná práce W. pro žalobkyni vede k závěru, že žalobkyně a uvedená společnost musely uzavřít určitou smlouvu ohledně zaměstnání W. a že tato blíže nespecifikovaná a nedoložená smlouva má představovat porušení povinnosti žalobkyně sjednané v čl. VIII. smlouvy.
20. Prostřednictvím třetí otázky dovolatelka polemizuje s právním názorem, který přisuzuje odvolacímu soudu, že nebylo lze změnit (zrušit) závazek žalobkyně ve výši 115 228,30 Kč dle protokolu ze dne 6. 9. 2016, protože tento závazek byl už někdy v září 2016 splněn započtením. Dovolatelka argumentuje, že k účinkům takového započtení by mohlo dojít až po dni 8. 3. 2018, kdy byl podepsán protokol tzv. odsouhlasených úspor, který soud prvního stupně vyhodnotil jako dohodu stran měnící (rušící) závazek žalobkyně vůči žalované ve výši 115 228,30 Kč dle protokolu ze dne 6. 9. 2016.
21. Závěrem dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
22. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhuje jeho odmítnutí, popřípadě zamítnutí. Ve vztahu k první otázce namítá, že odvolací soud nezměnil skutková zjištění soudu prvního stupně, nýbrž jen dospěl k jinému právnímu posouzení. V souvislosti s druhou otázkou podotýká, že je podstatné, že W. vykonával činnost pro žalobkyni, která měla přímé styčné body s prací pro žalovanou, přičemž tato skutečnost byla sice v řízení prokázána, nicméně správně právně posouzena až odvolacím soudem. Ke třetí otázce pak dodává, že argumentace dovolatelky pramení z výkladu skutkových okolností a je v rozporu s logikou smlouvy.
III. Přípustnost dovolání
23. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
24. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
25. Otázka uvedená v pořadí jako druhá není způsobilá založit přípustnost dovolání z toho důvodu, že odvolací soud takovou otázku neřešil. Vyšel ze zjištění, že W. byl s účinností od 1. 11. 2017 zaměstnán u sesterské společnosti žalobkyně, avšak práci vykonával pro žalobkyni, na základě čehož uzavřel, že mezi žalobkyní a její sesterskou společností došlo k uzavření smlouvy o výkonu práce W., přičemž jeho pracovní náplň byla obdobná činnosti předmětu díla dle smlouvy o dílo. Popsané jednání pak odvolací soud posoudil jako porušení povinnosti, kterou žalobkyně ve smlouvě o dílo převzala a která byla utvrzena smluvní pokutou. Vznik práva žalované na zaplacení smluvní pokuty tak shledal ve vztahu ke konkrétnímu porušení. Dovolatelkou formulovaná otázka se tedy se závěry odvolacího soudu míjí. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
26. K závěru o přípustnosti dovolání nevede ani otázka třetí, neboť ani tuto otázku odvolací soud neřešil, a vzhledem k tomu, na čem založil své rozhodnutí, neměl důvod řešit. Dovodil totiž, že závěrečný protokol ze dne 8. 3. 2018 se skokové úspory odsouhlasené v předávacím protokolu ze dne 6. 9. 2016 netýká a k dohodě o změně závazku vůbec nedošlo.
27. Nejvyšší soud však shledává dovolání přípustným pro řešení otázky v pořadí první, neboť je třeba přisvědčit dovolatelce, že odvolací soud tuto otázku – implicite – řešil v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, nehledě na to, že její řešení se promítlo v procesní vadě, která má – ve světle nálezové judikatury Ústavního soudu – ústavně právní rozměr, neboť jde o porušení práva na spravedlivý proces.
IV. Důvodnost dovolání
28. Protože Nejvyšší soud neshledává důvod, proč by měl svou ustálenou rozhodovací praxi při řešení otázky, pro níž shledal dovolání přípustným, měnit (proč by měl příslušnou otázku řešit jinak), je dovolání v rozsahu, v němž bylo shledáno přípustným, též důvodné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá v příslušné části na nesprávném právním posouzení (§241a odst. 1 o. s. ř.).
29. Podle §213 o. s. ř. není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (odstavec 1). Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (odstavec 2).
30. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že vycházejí-li skutková zjištění soudu prvního stupně z výpovědí účastníků řízení a svědků, je odvolací soud povinen tyto důkazy zopakovat, hodlá-li na jejich základě dospět k jiným skutkovým zjištěním (k tomu srov. např. rozsudek ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo sešitu 1, ročník 2001, pod číslem 11, rozsudek ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2537/2011, a důvody rozsudku ze dne 25. 2 2014, sp. zn. 32 Cdo 2368/2013, uveřejněného pod číslem 72/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
31. Nepostupuje-li odvolací soud v souladu s požadavky kladenými ustanovením §213 odst. 2 o. s. ř., zatíží řízení tzv. kvalifikovanou vadou, tedy vadou, která má dle judikatury Ústavního soudu přesah i do ústavněprávní roviny, a má tak za následek porušení práva na soudní ochranu (srov. například dovolatelkou odkazovaný nález ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3432/15, uveřejněný pod číslem 140/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 12. 10. 2004 sp. zn. IV. ÚS 57/04, uveřejněný pod číslem 144/2004 tamtéž, nález ze dne 29. 5. 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98, uveřejněný pod číslem 79/2000 téže Sbírky, či nález ze dne 14. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 273/06, uveřejněný v uvedené Sbírce pod číslem 144/2007).
32. Při posouzení existence vzájemné pohledávky žalované z titulu nároku na smluvní pokutu dospěl odvolací soud k jiným skutkovým závěrům, než soud prvního stupně, stran povahy činnosti vykonávané W. Zatímco soud prvního stupně na základě výsledků dokazování provedeného výslechem svědků zjistil, že náplní práce W. nebyla stejná ani obdobná činnost, jakou měla žalovaná poskytovat žalobkyni dle smlouvy (zvyšování produktivity výroby), odvolací soud cestou hodnocení mimo jiné též výpovědí týchž svědků, k němuž přistoupil, aniž tyto svědky vyslechl (aniž důkaz jejich výslechem zopakoval), dospěl ke skutkovému závěru, že pracovní náplní W. byla činnost obdobná činnosti, jež byla předmětem díla dle smlouvy o dílo uzavřené mezi účastnicemi.
33. Je přitom třeba připomenout, že nejen skutková zjištění, nýbrž též skutkové závěry z nich dovozené jsou součástí skutkového stavu věci, a vztahují se tudíž i na ně pravidla upravená v §213 o. s. ř., v nichž se v poměrech odvolacího řízení promítají zásady přímosti a ústnosti, ovládající dokazování v civilním procesu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2537/2011).
34. Z popsaného postupu odvolacího soudu je zjevné, že příslušný svůj právní závěr učinil na základě jiných (právě opačných) skutkových závěrů než soud prvního stupně, přičemž šlo o závěry získané ze svědeckých výpovědí. Vzhledem k tomu, že tento postup je v rozporu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu a reálně se promítl do výsledku řízení, je dovolání stran pohledávky na smluvní pokutu důvodné. Rozsudek odvolacího soudu proto v této části nemůže obstát.
35. V otázce pohledávky žalované na smluvenou odměnu za skokovou úsporu je situace složitější. Je tomu tak především proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně postrádá jasný závěr, zda žalované právo na tuto odměnu vzniklo či nikoliv. Dovolací soud se stejně jako odvolací soud a též dovolatelka přiklání k tomu, že zřejmě ano, protože jinak by zjevně neměl opodstatnění závěr soudu prvního stupně, že dohodou došlo dodatečně ke změně závazku tak, že žalovaná nemá na zaplacení odměny za skokové úspory nárok. Pak ovšem stran vzniku práva žalované na tuto odměnu odvolací soud nedospěl k jiným skutkovým zjištěním než soud prvního stupně; odchylné jsou skutkové a navazující právní závěry stran zániku tohoto práva.
36. Rozhodnutí soudu prvního stupně postrádá též vysvětlení, o které důkazy opřel skutkový závěr o souhlasném projevu vůle smluvních stran, jímž mělo dojít k uzavření dohody o změně závazku, a není tedy zřejmé, zda vyšel jen z listinných důkazů, či zda přihlédl též k výpovědi svědka T. H., který mimo jiné uvedl, že „v revue sama žalovaná doporučila, aby k úspoře nedošlo“. K hodnocení jeho výpovědi se soud prvního stupně vyjadřuje jen v bodě 55 tak, že neuvěřil jeho „tvrzení“, že v případě skokových úspor se jednalo o samostatný projekt. Jestliže však odvolací soud dospěl k závěru, že k dohodě o změně závazku nedošlo, pouze na základě hodnocení listinných důkazů, aniž zopakoval důkaz výslechem svědka T. H., jehož výpověď se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně týkala též okolností uzavření závěrečného protokolu ze dne 8. 3. 2018, nelze než uzavřít, že shora uvedená argumentace vztažená k pohledávce na zaplacení smluvní pokuty platí též v tomto případě.
37. Je-li dovolání přípustné, přihlédne dovolací soud též i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Dovolací soud žádnou takovou vadu neshledal.
38. Námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí není opodstatněná. Nejvyšší soud ostatně vysvětlil v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. Obsah dovolání ve zde souzené věci nenasvědčuje tomu, že by kvalita odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu znemožnila dovolatelce náležité uplatnění jejích práv.
39. Důvodnou neshledal dovolací soud ani námitku „podivně účelového a vnitřně rozporného přístupu odvolacího soudu ke smluvním ujednáním mezi stranami“. Ve skutečnosti zde totiž nejde o vadu řízení, nýbrž o námitku nesprávného výkladu právního jednání, který však dovolatelka nenapadla způsobem, který dostojí požadavkům §237 ve spojení s §241a odst. 2 o. s. ř. Jak lze výklad smluvního ujednání provedený odvolacím soudem zpochybnit, vysvětlil dovolací soud ve své judikatuře již mnohokrát (srov. např. rozsudek ze dne 27. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3348/2020, nebo jeho usnesení ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, a ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019).
40. Námitkami, které dovolatelka vztahuje ke vzájemné pohledávce z bezdůvodného obohacení (srov. body 65 až 67 dovolání), se dovolací soud nezabýval, neboť kasační výrok odvolacího soudu, jenž se posouzení této pohledávky týká, není předmětem dovolacího přezkumu.
41. Závěrem dovolací soud zdůrazňuje, že nikterak nepředjímá, k jakým skutkovým a právním závěrům má odvolací soud dospět. To mu ostatně ani nepřísluší. Jde tu jen o to, aby skutkový stav, jenž má být podkladem rozhodnutí, byl zjištěn způsobem procesně korektním a zejména ústavně konformním.
42. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není v měnícím výroku o věci správné a předpoklady pro jeho změnu upravené v §243d písm. b) o. s. ř. dány nejsou, Nejvyšší soud je v tomto rozsahu, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
43. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
44. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 2. 2022
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu